Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 40/97 #1Nález ÚS ze dne 02.09.1998Diferenciace přídavků na děti

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSKUPINA POSLANCŮ
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (skupina poslanců)
Věcný rejstříkDiskriminace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 96/12 SbNU 27
Paralelní citace (Sbírka zákonů)223/1998 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1998:Pl.US.40.97.1
Datum podání12.11.1997
Napadený akt

zákon; 242/1997; kterým se mění a doplňuje zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění některých dalších zákonů; bod 16

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 10

2/1993 Sb., čl. 1, čl. 4 odst.3, čl. 32 odst.1, čl. 41 odst.1, čl. 32 odst.6

242/1997 Sb./Sb.m.s., čl. 1 odst.16

Ostatní dotčené předpisy

117/1995 Sb., § 17, § 18


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 40/97 ze dne 2. 9. 1998

223/1998 Sb.

N 96/12 SbNU 27

Diferenciace přídavků na děti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Plénum Ústavního soudu

rozhodlo dne 2. září 1998 ve věci

návrhu skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České

republiky, zastoupených RSDr. J. Š., na zrušení a změnu některých

ustanovení § 17 a § 18 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální

podpoře, ve znění zákona č. 242/1997 Sb., kterým se mění

a doplňuje zákon č. 117/1995 Sb., takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 7. listopadu 1997 podala skupina 72 poslanců Poslanecké

sněmovny Parlamentu České republiky návrh na zrušení ustanovení

čl. I. bodu 16. zákona č. 242/1997 Sb., v té části, kterou se mění

ustanovení § 17 a § 18 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální

podpoře, a to dnem 1. října 1997. Provedenou novelizací byl mimo

jiné nově upraven přídavek na dítě v § 17 až § 19 zákona č.

117/1995 Sb. a tato ustanovení novely podle jejího čl. VIII.

nabyla účinnosti dnem 1. října 1997. Nové ustanovení § 19 se

dotýká jen výplaty přídavků na dítě a nemá vliv na materiální

ustanovení § 17 a § 18; předložený návrh se proto na ně

nevztahuje.

Skupina poslanců ve svém návrhu uvádí, že nová zákonná úprava

přídavku na dítě je v rozporu zejména s ustanoveními čl. 32

odst. 1 ve spojení s čl. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv

a svobod, která zaručují rovnost všech dětí v právech a jejich

stejnou zvláštní ochranu bez jakéhokoliv rozdílu, včetně

majetkového a jiného postavení. Kromě toho je i v rozporu s čl. 3

odst. 1, čl. 26 až čl. 28 a čl. 41 Úmluvy o právech dítěte (č.

104/1991 Sb.), jakož i s ustanovením čl. 5 odst. 2, čl. 10

a čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních

a kulturních právech (č. 120/1976 Sb.). Skupina poslanců současně

upozorňuje, že tato úprava není v souladu ani s Evropskou sociální

chartou, kterou Česká republika zatím neratifikovala.

Podrobnější argumentaci věnovala skupina poslanců zejména

čl. 41 Úmluvy o právech dítěte, kde je zakotvena zásada nabytých

práv, takže smluvní strana nesmí zrušit nebo omezit práva, která

uznávala na základě vnitrostátního práva nebo mezinárodní smlouvy,

pokud tato práva více než Úmluva o právech dítěte napomáhají

uskutečnění práv dítěte. Podle této zásady jsou smluvní státy

povinny přijímat opatření k postupnému zvyšování životní úrovně

dětí a k pomoci rodičům a jiným osobám, které se starají o děti;

nejsou však oprávněny dosaženou sociální a finanční pomoc snižovat

(čl. 26 až 28 Úmluvy). Ústavní soud ve svém nálezu, vyhlášeném ve

Sbírce zákonů pod č. 103/1997, vyslovil právní názor, že rovněž

zákonodárný orgán je zavázán přímo použít ustanovení čl. 3

odst. 1 Úmluvy, podle něhož zájem dítěte musí být předním

hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Pokud jde

o citovaný Pakt, je Česká republika vázána přijímat opatření pro

ochranu a pomoc všem dětem, neustále zlepšovat životní podmínky

rodin a zachovávat nabytá práva.

Přípisem ze dne 6. 2. 1998 skupina poslanců zpřesnila

formulaci textu ustanovení, jehož se její návrh týká, takto: "Dnem

1. října 1997 se zrušují tato ustanovení zákona č. 117/1995 Sb.,

o státní sociální podpoře, ve znění zákona č. 242/1997 Sb., kterým

se mění a doplňuje zákon č. 117/1995 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, a o změně a doplnění některých dalších zákonů: a)

ustanovení § 17 odst. 1, část ustanovení § 17 odst. 2 znějící "po

31. prosinci 1998" a označení odstavce 2, b) ustanovení § 18

odst. 1, část ustanovení § 18 odst. 2 znějící "podle § 17

odst. 2" a označení odstavce 2."

II.

Návrh na zrušení výše uvedených ustanovení § 17 a § 18 zákona

č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění zákona č.

242/1997 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 117/1995 Sb.,

podala podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR a § 64 odst. 1

písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů, skupina sedmdesátidvou poslanců Poslanecké

sněmovny Parlamentu České republiky, kteří ze svých řad pověřili

zastupováním v řízení před Ústavním soudem doc. RSDr. J. Š., který

též ověřil správnost jejich podpisů.

Po zjištění, že neexistují důvody ani pro odmítnutí návrhu ve

smyslu § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ani pro

zastavení řízení podle § 67 téhož zákona, byl návrh v souladu

s ustanovením § 69 citovaného zákona zaslán Poslanecké sněmovně

Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky

s výzvou k vyjádření. V rámci zajišťování listinných důkazů ve

smyslu § 42 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si

Ústavní soud vyžádal stanovisko ministra práce a sociálních věcí.

Podle § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. poté Ústavní soud

zjišťoval, zda zákon č. 242/1997 Sb., jehož protiústavnost, pokud

jde o změnu ustanovení § 17 a § 18 zákona č. 117/1995 Sb.,

navrhovatelé namítají, byl přijat a vydán v mezích Ústavou

stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Zjistil, že

zákon č. 242/1997 Sb. byl schválen potřebnou většinou poslanců

Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky dne 5. září 1997,

jakož i potřebnou většinou senátorů Senátu Parlamentu České

republiky dne 17. září 1997, byl podepsán příslušnými ústavními

činiteli a byl řádně vyhlášen.

Pokud jde o právní úpravu k 1. lednu 1993, byly přídavky na

děti přiznávány všem dětem jednotně, bez ohledu na majetkové

a jiné poměry podle zákona č. 88/1968 Sb. a zákona č. 95/1968 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů, jako forma společenské péče o rodiny

s nezaopatřenými dětmi.

Uvedená úprava byla změněna zákonem č. 117/1995 Sb., o státní

sociální podpoře. V něm byl přídavek na dítě koncipován jako

právní nárok jednotlivého nezaopatřeného dítěte a přídavky se

poskytovaly diferencovaně ve zvýšené výměře (§ 18 písm. a) nebo

v základní výměře (§ 18 písm. b) nebo ve snížené výměře (§ 18

písm. c) v závislosti na osobní potřebě dítěte a na výši

rozhodného příjmu v rodině. Rozhodný příjem v rodině a osobní

potřeba dítěte se stanovila podle § 4 a § 8 zákona č. 117/1995 Sb.

a podle zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění

pozdějších předpisů. Poté zákonem č. 242/1997 Sb. byla, pokud jde

o nároky na přídavek na dítě do 31. prosince 1998, zrušena

kategorie přídavků ve snížené výměře a byla provedena změna

podmínek pro výplatu přídavků ve zvýšené výměře a v základní

výměře. Pro dobu po 31. 12. 1998 byla prohloubena diferenciace

přídavků ve zvýšené, základní a snížené výměře.

Podle názoru skupiny poslanců nová ustanovení § 17 a § 18

v zákoně č. 242/1997 Sb. jednak ruší nabytá práva značného počtu

dětí v sociální oblasti v rozporu se zásadou rovnosti všech dětí

v právech podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i se

zásadou jejich rovnosti před zákonem bez jakékoli diskriminace

(včetně majetkového původu) podle čl. 26 Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech a rovnosti v právech bez

jakékoli diskriminace (včetně majetku a postavení jejich rodičů

nebo zákonných zástupců) podle čl. 2 odst. 1 Úmluvy o právech

dítěte.

Pokud jde o návrh, aby Ústavní soud zrušil napadená

ustanovení dnem 1. října 1997, má skupina poslanců za to, že

takové zrušení není v rozporu se zákazem retroaktivity zákonů,

neboť nejde o zpětné zrušení nároků, ale o jejich restituci,

přičemž zrušení k jinému pozdějšímu datu by bylo legalizováním

neústavního stavu a dostalo by se do rozporu s čl. 1 Ústavy ČR.

V této souvislosti se skupina poslanců dovolává nálezu Ústavního

soudu ČSFR ze dne 18. 10. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 22/92 (částka

96/1992 Sb.) a právního názoru, že "je jistě věcí státu, aby

v zájmu zajištění svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne

méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat zcela

libovolně. Musí tu prokázat, že tak činí ve veřejném zájmu a pro

veřejné blaho. Kritéria, podle nichž takové odůvodnění činí,

přitom musí být objektivní, a to právě pro danou oblast." Žádná

taková kritéria resortním ministerstvem, vládou ani Poslaneckou

sněmovnou nebyla prokazována ani prokázána.

III.

Pokud jde o stanoviska k návrhu předloženému skupinou

poslanců, která byla vyžádána Ústavním soudem, je třeba

konstatovat, že Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky

jako účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 27. 4. 1998,

podepsaném předsedou Poslanecké sněmovny ing. M. Z., vycházela

z toho, že zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, je

jedním ze základních zákonů pro realizaci sociální reformy v České

republice.

Rodiny a občané si zabezpečují co nejširší okruh potřeb

vlastními silami a stát svou podporou a pomocí zasahuje pouze tam,

kde ze subjektivních nebo objektivních důvodů nestačí občan nebo

rodina zabezpečit své potřeby vlastními silami na společensky

přijatelné úrovni a tam, kde stát má člověka a rodinu stimulovat,

popř. chránit. Základní dlouhodobou dávkou pro rodiny

s nezaopatřenými dětmi, která pomáhá krýt náklady spojené

s výchovou a výživou nezaopatřených dětí, je přídavek na dítě.

Jedná se o univerzální dávku, jež se vyplácí ve stejné výši, a to

ve třech úrovních v závislosti na příjmu rodiny a v kombinaci

násobku částky životního minima na osobní potřeby dítěte. Výplata

této dávky je ukončena, resp. nárok vůbec nevzniká, při vyšší

příjmové úrovni rodiny. V zájmu přijatelnosti tohoto systému

širokou veřejností hranice příjmu byla stanovena tak, aby z nároku

na tuto dávku byla vyloučena jen malá část rodin s výrazně

nadprůměrnými příjmy.

Zákon č. 242/1997 Sb., jenž snižuje výši přídavku na dítě,

snižuje počet oprávněných dětí a prohlubuje diferenciaci přídavků,

je odrazem poklesu celkové výkonnosti ekonomiky. Podle názoru

skupiny poslanců tato opatření v oblasti přídavků na dítě jsou

v rozporu s Listinou základních práv a svobod i přijatými

mezinárodními úmluvami, neboť dětem má být zaručena rovnost

v právech a má být zaručena jejich stejná zvláštní ochrana bez

jakéhokoli rozdílu, včetně majetkového a jiného postavení.

K tomu je třeba poznamenat, že Úmluva o právech dítěte

v čl. 4 uvádí "pokud jde o hospodářská, sociální a kulturní práva,

státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uskutečňují taková

opatření v maximálním rozsahu svých prostředků." Tato úmluva tudíž

výslovně uznává, že stát je při uplatňování svých opatření

limitován svou hospodářskou situací. Zákon č. 242/1997 Sb. jen

odráží tuto situaci, sám však diferenciaci v přídavcích na děti

nezavádí, ta už je založena právní úpravou v zákoně č. 117/1995

Sb. před jeho novelizací.

V závěru vyjádření vyslovuje předseda Poslanecké sněmovny

Parlamentu České republiky stanovisko, že zákonodárný sbor jednal

v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou a ústavním

pořádkem České republiky a jeho právním řádem. Podle jeho názoru

je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil

ústavnost napadeného ustanovení a vydal příslušné rozhodnutí.

Senát Parlamentu České republiky jako účastník řízení ve svém

vyjádření ze dne 17. 4. 1998, podepsaném předsedou Senátu doc.

JUDr. P. P., konstatoval, že Senát jako druhá komora Parlamentu

České republiky při projednávání návrhu zákona schváleného

Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky neshledal důvody,

pro které by nemohl s napadeným zákonem vyslovit souhlas.

Stanovení podmínky nároku na přídavek na dítě, kterou je

závislost na výši příjmů v rodině, lze stěží považovat za rozpor

v rovnosti v právech nebo za "diskriminaci podle majetku". Pokud

by tomu tak mělo být, bylo by nutno dojít k závěru, že také právní

úprava přídavku na dítě před její novelizací provedenou zákonem č.

242/1997 Sb., kterou požadují navrhovatelé obnovit, je v rozporu

s těmi ustanoveními Listiny základních práv a svobod

a mezinárodních smluv, na která navrhovatelé poukazují. Již

původní úprava v zákoně č. 117/1995 Sb., o státní sociální

podpoře, jak také navrhovatelé uvádějí, stanovila poskytování

přídavku na dítě v závislosti na výši rozhodného příjmu v rodině,

na rozdíl od předchozí úpravy stanovené v zákoně č. 88/1968 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů, a ve vyhlášce č. 95/1968 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, podle níž byly přídavky na dítě

poskytovány "bez ohledu na majetkové a jiné poměry". Pokud by

u přídavku na dítě diferenciace z hlediska rozhodného příjmu

v rodině nebyla přípustná, nemohla by být tato dávka

transformována z dřívějšího systému nemocenského pojištění (péče),

resp. ze systému důchodového zabezpečení (výchovné k důchodu) do

systému dávek státní sociální podpory závislých na výši příjmu.

Obdobně by tomu bylo i z hlediska úpravy dalších dávek státní

sociální podpory poskytovaných v závislosti na výši ;příjmu rodiny

tento adresný systém státních sociálních dávek by potom vůbec

nebylo možné zavést.

Pokud jde o Úmluvu o právech dítěte v souvislosti s právem

dítěte na "výhody sociálního zabezpečení", dospívá Senát k závěru,

že Úmluva o právech dítěte tyto výhody nikterak nekonkretizuje

stanovením jejich rozsahu nebo zásad pro jejich určení, a odkazuje

na vnitrostátní právo. V otázce zabezpečení životních podmínek

nezbytných pro rozvoj dítěte Úmluva o právech dítěte vychází

z toho, že základní odpovědnost zde nesou rodiče nebo jiné osoby,

které se o dítě starají, a státy, které jsou smluvní stranou

Úmluvy o právech dítěte, "v souladu s podmínkami daného státu

a v rámci svých možností" činí opatření pro poskytování pomoci

rodičům a jiným osobám, které se o děti starají. Změna v úpravě

přídavku na dítě nebyla nijak dávána do souvislosti s tím, že by

se jí sledovalo zrušení nebo omezení práva, které napomáhá

uskutečnění práv dítěte více než stanoví Úmluva o právech dítěte,

aby v tom byl spatřován rozpor s ustanovením čl. 41 této Úmluvy,

na které navrhovatelé poukazují v souvislosti se zakotvením zásady

nabytých práv. V tomto smyslu je text uvedeného článku Úmluvy

o právech dítěte v předloženém návrhu významově posunut. Uvedené

ustanovení vyjadřuje mezinárodně uznávanou zásadu, že ratifikací

Úmluvy o právech dítěte nejsou dotčena výhodnější práva podle

vnitrostátního zákonodárství smluvního státu. Z novelizace zákona

o státní sociální podpoře provedené zákonem č. 242/1997 Sb.

nevyplývá rozpor s uvedeným článkem Úmluvy o právech dítěte,

popřípadě s obdobným ustanovením čl. 5 odst. 2 Mezinárodního paktu

o hospodářských, sociálních a kulturních právech, na které je

v předloženém návrhu v dané souvislosti rovněž poukazováno.

V závěru svého vyjádření předseda Senátu Parlamentu České

republiky proto konstatoval, že je na Ústavním soudu, aby posoudil

ústavnost napadených ustanovení citovaného zákona a rozhodl

o nich.

Ministerstvo práce a sociálních věcí na základě výzvy

Ústavního soudu předložilo dne 11. 5. 1998 své vyjádření

k předloženému návrhu skupiny poslanců:

Vychází z toho, že peněžité dávky státní sociální podpory

jsou poskytovány v závislosti na výši příjmu v rodině, v souladu

se zásadou usměrňování těchto dávek těm skupinám osob, které je

potřebují právě s ohledem na míru jejich potřebnosti. Z hlediska

sociálního jde o spravedlivý a adresný princip umožňující určitým

způsobem vyrovnávat sociální rozdíly v úrovni jednotlivých skupin

i dalších osob. Jde o princip platný v oblasti státních sociálních

dávek, přičemž je uplatňován stejně ve vztahu ke všem osobám

a platí bez rozdílu pro všechny případy, jsou-li splněny stanovené

podmínky.

Kritizuje tvrzení navrhovatelů, že změna zákona o státní

sociální podpoře, provedená zákonem č. 242/1997 Sb. je v rozporu

s čl. 3 odst. 1, čl. 26 až čl. 28 a čl. 41 Úmluvy o právech

dítěte, protože navrhovatelé vyčleňují pro účely své argumentace

z této úmluvy jen některá ustanovení nebo jejich části a pomíjejí

vzájemné vazby jejích jednotlivých ustanovení. Neberou v úvahu

čl. 4 této úmluvy, podle něhož "pokud jde o hospodářská a sociální

práva, uskutečňuje stát příslušná opatření v maximálním rozsahu

svých prostředků" a má tedy možnost i tato práva omezit. Obdobně

pomíjejí v čl. 26, že výhody v něm uvedené se poskytují s ohledem

na zdroje a možnosti dítěte a osob, které se o ně starají.

Navrhovatelé nesprávně interpretují i čl. 41 Úmluvy o právech

dítěte, který má význam především v okamžiku ratifikace

mezinárodní úmluvy. Pokud však uvádějí, že smyslem článku je zákaz

odejmutí nebo omezení nabytých práv, zákaz snižování dosažené

sociální a finanční pomoci a povinnost přijímat opatření

k postupnému zvyšování životní úrovně, jde takový výklad daleko za

původní smysl článku. Úmluva nestanoví žádná jednoznačná kritéria

pro poskytování jednotlivých sociálních dávek a ponechává na

vládách a parlamentech smluvních stran, aby stanovily úroveň

sociálních dávek.

Obdobně je vytýkán navrhovatelům jejich přístup

k Mezinárodnímu paktu o hospodářských, sociálních a kulturních

právech v čl. 5 odst. 2, čl. 10 a čl. 11 odst. 1. Pokud jde

o čl. 5 odst. 2, i ten směřuje k tomu, aby v souvislosti

s ratifikací paktu nedošlo k omezení některého práva zajištěného

vnitrostátním předpisem. Čl. 11 odst. 1 se týká práva jednotlivce

na přiměřenou životní úroveň a zlepšování životních podmínek;

v tomto článku i v čl. 10 se jedná o obecné ustanovení, podle

něhož se životní úroveň posuzuje v širším sociálně-ekonomickém

kontextu, a o obecný princip ochrany.

Stejně jako u Úmluvy o právech dítěte, tak i v tomto

Mezinárodním paktu pomíjejí navrhovatelé čl. 4, podle něhož může

stát podrobit práva omezením, která stanoví zákon a která jsou

slučitelná s povahou těchto práv, a jsou-li učiněna za účelem

podpory obecného blaha v demokratické společnosti.

Pokud jde o čl. 28 Úmluvy o právech dítěte a čl. 26

Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, nedotýkají

se práva na sociální a ekonomickou pomoc dětem a není

specifikováno, v jakém směru mělo k porušení takového práva dojít.

V závěru svého vyjádření uvádí Ministerstvo práce

a sociálních věcí ještě připomínky k poznámkám navrhovatelů

k Evropské sociální chartě, kterou Česká republika ještě není

vázána, a vyjadřuje svůj důrazný nesouhlas s návrhem, že by mělo

dojít k navrhovanému zrušení zákona zpětně k l. říjnu 1997.

IV.

Ústavní soud po rozboru návrhu skupiny poslanců Poslanecké

sněmovny Parlamentu České republiky, stanovisek vyžádaných od

účastníků řízení, tj. Poslanecké sněmovny Parlamentu České

republiky a Senátu Parlamentu České republiky, jakož i expertního

vyjádření Ministerstva práce a sociálních věcí, s přihlédnutím

k těsnopiseckým zprávám o projednávání zákona č. 242/1997 Sb.

V obou komorách Parlamentu České republiky dospěl k závěru, že

návrh na zrušení napadených ustanovení zákona č. 117/1995 Sb., ve

znění zákona č. 242/1997 Sb., není důvodný.

Přijetím zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře,

byl v oblasti sociálního zabezpečení zaveden systém dávek státní

sociální podpory, který rozlišuje dvě skupiny dávek. První

skupinou jsou dávky státní sociální podpory poskytované

v závislosti na výši příjmu v rodině, tj. dávky adresné; do této

skupiny patří přídavek na dítě, sociální příplatek, příspěvek na

bydlení a příspěvek na dopravu. Druhou skupinou jsou ostatní dávky

státní sociální podpory, poskytované bez ohledu na výši příjmu

v rodině; do této skupiny patří rodičovský příspěvek, zaopatřovací

příspěvek, dávky pěstounské péče, porodné a pohřebné.

Změna v úpravě přídavku na dítě spočívající v omezení okruhu

oprávněných osob a ve výši přídavku na dítě, byla v důvodové

zprávě k vládnímu návrhu zákona zdůvodněna nutností omezit výdaje

státu v roce 1997 a v roce 1998 v souvislosti s aktuální

ekonomickou situací, jako součást řady úsporných opatření vlády ke

snížení výdajů státního rozpočtu, a tato omezující úprava byla

- proti vládnímu záměru, který nepředpokládal její časové omezení

- přijata na období od 1. 10. 1997 do 31. 12. 1998. Bylo přitom

vzato v úvahu, že jde o jednu z dávek státní sociální podpory, kdy

její odnětí nebo snížení, které by vzhledem k výši příjmů rodiny

vedlo k podstatnějšímu ztížení sociální situace rodiny, může být

kompenzováno jinou dávkou v rámci systému státní sociální podpory,

popřípadě širšího systému sociálního zabezpečení. Důsledky změn

úpravy přídavků na děti se promítly do nároků na jiné dávky státní

sociální podpory vzhledem k tomu, že přídavek na dítě je součástí

rozhodného příjmu rodiny pro nárok na sociální příplatek či

příspěvek na bydlení apod. [§ 5 odst. 1 písm. g) zákona č.

117/1995 Sb., ve znění zákona č. 242/1997 Sb.].

Pro posouzení požadavku navrhovatelů je třeba konstatovat, že

je skutečností, že zákon č. 242/1997 Sb. snížil výši přídavku na

dítě, snížil počet oprávněných dětí a prohloubil diferenciaci

přídavků, a to v důsledku poklesu celkové výkonnosti ekonomiky. To

vyplynulo i v průběhu projednávání návrhu zákona v Parlamentu

České republiky, kdy bylo konstatováno, že se navrhuje zejména

úprava podmínek nároku na přídavek na dítě a jeho výši tak, že

nárok bude vázán na výši příjmů nepřesahující v rodině 2,2 násobek

životního minima rodiny, a to na rozdíl od do té doby platné

úpravy, kdy nárok na tuto dávku vznikal v případě, že rozhodný

příjem v rodině nepřesahoval trojnásobek životního minima rodiny.

Výše přídavku pak měla činit 27 % částky na osobní potřeby dítěte,

jestliže rozhodný příjem v rodině není vyšší než 1,8 násobek

životního minima rodiny nebo 14 % částky na osobní potřeby dítěte

v ostatních případech.

Zákon č. 242/1997 Sb. tedy odráží situaci předpokládanou čl.

4 Úmluvy o právech dítěte v tom, že státy uskutečňují takováto

opatření v maximálním rozsahu svých prostředků; tento zákon sám

však diferenciaci v přídavcích na děti nezavádí, ta byla již

založena právní úpravou v zákoně č. 117/1995 Sb. před jeho

novelizací.

Ústavní soud se po předchozím vyhodnocení návrhu předloženého

skupinou poslanců zabýval ústavněprávními otázkami, především

těmi, které uvedli navrhovatelé ve svém návrhu, a to jednak podle

Listiny základních práv a svobod, jednak podle mezinárodních

úmluv. Podle názoru navrhovatelů je nová zákonná úprava přídavku

na dítě v rozporu zejména s čl. 32 odst. 1 ve spojení s čl. 1

a čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, které zaručují

rovnost všech dětí v právech a jejich stejnou zvláštní ochranu bez

jakéhokoliv rozdílu, včetně majetkového a jiného postavení. Jak

již Ústavní soud několikrát zdůraznil (nálezy sp. zn. Pl. ÚS

5/95, Pl. ÚS 4/95), princip rovnosti není v zásadě chráněn sám

o sobě, ale jen v souvislosti s porušením jiného základního práva,

které zaručuje ústavní zákon nebo mezinárodní smlouva ve smyslu

čl. 10 Ústavy ČR. Nerovnost v sociálních vztazích, má-li se

dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity

zpochybňující alespoň v určitém směru již samu podstatu rovnosti.

Pokud by bylo stanovení různých podmínek sociálních dávek

v závislosti na odůvodněných potřebách určitých skupin osob

považováno paušálně za porušení základního práva a rovnosti

v právech, znamenalo by to, že u sociálních dávek by vlastně

žádnou podmínku pro nárok nebo jeho výši, spočívající např. ve

věku, v době či individuálním posuzování sociální a ekonomické

situace, ani nebylo možno stanovit.

Navrhovatelé tedy namítají rozpor napadených ustanovení

zákona s obecnými interpretačními ustanoveními a zásadami

uplatňovanými v právním státě podle hlavy první Listiny základních

práv a svobod. Dále se opírají o čl. 32 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod, týkající se obecně ochrany rodičovství a rodiny

a zvláštní ochrany dětí a mladistvých. Tato všeobecně formulovaná

práva předpokládají konkretizaci zákonem, jak uvádí jednak čl. 32

odst. 6 i výslovně čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod. V této konkretizaci nebyly zjištěny rozpory s výchozími

ústavněprávními normami.

Navrhovatelé namítli ještě rozpor nové úpravy s ustanovením

čl. 3 odst. 1, čl. 26 až čl. 28 a čl. 41 Úmluvy o právech dítěte

a s ustanovením čl. 5 odst. 2, čl. 10 a čl. 11 odst. 1

Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních

právech, ale důvody, jak ke svému stanovisku dospěli, ve svém

podání neuvedli. Jen u čl. 41 Úmluvy o právech dítěte dospěli

k závěru, že je zde zakotvena zásada nabytých práv a smluvní

strana nesmí zrušit nebo omezit práva, která uznávala na základě

vnitrostátního práva nebo mezinárodní smlouvy, pokud taková práva

více než Úmluva o právech dítěte napomáhají uskutečnění práv

dítěte. Podle této zásady jsou smluvní státy údajně povinny

přijímat opatření k postupnému zvyšování životní úrovně dětí

a k pomoci rodičům a jiným osobám, které se starají o děti; nejsou

však oprávněny dosaženou sociální a finanční pomoc snižovat ve

smyslu čl. 26 až čl. 28 Úmluvy. Tento výklad nemá oporu v Úmluvě

o právech dítěte a Ústavní soud nemohl k němu v tomto konkrétním

případě nijak přihlédnout. Naopak mohl použít ustanovení čl. 26

k tomu, aby ukázal, že není důvodu napadená ustanovení zákona č.

117/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zpochybňovat. Odstavec

1 citovaného článku stanoví, že státy, které jsou smluvní stranou

úmluvy, uznávají právo každého dítěte na výhody sociálního

zabezpečení včetně sociálního pojištění a činí nezbytná opatření

k dosažení plného uskutečňování tohoto práva v souladu

s vnitrostátním právem. Odstavec 2 téhož článku pak stanoví, že

tyto výhody se podle situace poskytují s ohledem na zdroje

a možnosti dítěte a osob, které se o ně starají, jakož i s ohledem

na veškerá další hlediska, která jsou spojena se žádostí

o poskytnutí těchto výhod podanou dítětem nebo ve prospěch dítěte.

Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými ustanoveními

novely zákona č. 117/1995 Sb. byla porušena základní práva

a svobody obsažené v Listině základních práv a svobod či

v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR, zejména když

předchozí koncepce zákona vycházela z obdobného systémového řešení

a stanovená výše dávek v konkrétní výši není sama o sobě ústavně

chráněným právem.

Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh skupiny poslanců zamítl

(§ 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu).

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 2. září 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru