Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 4/95Nález ÚS ze dne 07.06.1995Rovnost - autorizace jako podmínka pro provozování činnosti autorizovaných architektů a inženýrů

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelPREZIDENT REPUBLIKY
Soudce zpravodajHoleček Miloš
Typ výrokuzamítnuto
Odlišné stanoviskoHolländer Pavel
Janů Ivana
Jurka Vladimír
Kessler Zdeněk
Klokočka Vladimír
Varvařovský Pavel
Zarembová Eva
Předmět řízení
základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a zákaz diskriminace
zrušení právního předpisu (prezident republiky)
hospodářská, sociální a ku... více
Věcný rejstříkPodnikání
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 29/3 SbNU 209
Paralelní citace (Sbírka zákonů)168/1995 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1995:Pl.US.4.95
Datum podání20.01.1995
Napadený akt

zákon; 360/1992; o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě; § 34

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1

2/1993 Sb., čl. 1, čl. 26, čl. 11, čl. 17, čl. 24

Ostatní dotčené předpisy

168/1995 Sb.

186/1990 Sb.

360/1992 Sb., § 34

455/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 4/95 ze dne 7. 6. 1995

168/1995 Sb.

N 29/3 SbNU 209

Rovnost - autorizace jako podmínka pro provozování činnosti autorizovaných architektů a inženýrů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 7. června 1995

v plénu o návrhu prezidenta republiky na zrušení § 34 zákona České

národní rady č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných

architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků

činných ve výstavbě, ve znění zákonů č. 164/1993 Sb. a č.

275/1994 Sb., za účasti Parlamentu České republiky, takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

Dne 20. ledna 1995 Ústavní soud obdržel návrh prezidenta

republiky na zrušení ustanovení § 34 zákona České národní rady č.

360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů

a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve

výstavbě, ve znění zákonů č. 164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb., pro

rozpor s čl. 1 Listiny základních práv a svobod vyhlášené

předsednictvem České národní rady pod č. 2/1993 Sb. jako součást

ústavního pořádku České republiky a s čl. 1 Ústavy České

republiky.

Navrhovatel uvedl, že zákon č. 360/1992 Sb. zavedl

s účinností od 7.7. 1992 jako zvláštní podmínku pro provozování

vymezených činností ve výstavbě získání autorizace v příslušném

oboru. Ověření způsobilosti autorizací zákon ukládá fyzickým

osobám, chtějí-li vykonávat vybrané odborné činnosti ve výstavbě.

Právnické a fyzické osoby podnikající podle obchodního zákoníku

mohou vykonávat vybrané činnosti ve výstavbě též pouze tehdy,

zajišťují-li jejich výkon autorizovanými osobami (zaměstnanci).

Podmínkou pro získání autorizace jsou: občanství ČR a trvalý pobyt

v ČR, plná způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost,

vysokoškolské vzdělání v příslušném oboru, odborná praxe

v předepsané délce, úspěšné složení zkoušky odborné způsobilosti

a složení předepsaného slibu.

Zákon v § 10 a 11 zároveň stanovil podmínky zániku, odejmutí

a pozastavení autorizace; v § 12 až 16 autorizovaným osobám ukládá

povinnosti, mezi něž patří i povinnost uzavřít pojištění

z odpovědnosti za škody způsobené výkonem této činnosti (§ 16)

a povinnost podrobit se disciplinární odpovědnosti

a disciplinárnímu řízení (§ 20 až 22 ) při porušení povinností

stanovených v tomto zákoně.

Ustanovení § 34, ve znění zákonů č. 164/1993 Sb. a č.

275/1994 Sb., umožňuje osobám vlastnícím oprávnění k projektové

činnosti nebo osvědčení zvláštní způsobilosti k výkonu činnosti ve

výstavbě, vydaných na základě předpisů platných před účinností

zákona č. 360/1992 Sb., tj. před 7.7.1992, vykonávat vybrané

činnosti podle tohoto zákona. Pro získání oprávnění nebo osvědčení

podle předchozí úpravy (zák.č. 50/1976 Sb., o územním plánování

a stavebním řádu, ve znění zák. č. 103/1990 Sb.a zák. č. 262/1992

Sb., vyhl. FMTIR č. 8/1983 Sb., o zvláštní způsobilosti k některým

činnostem ve výstavbě, ve znění vyhl.č. 73/1987 Sb., vyhl. SKVTIR

č. 186/1990 Sb., o oprávnění k projektové činnosti) a pro výkon

těchto profesí platily podstatně jiné, méně náročné podmínky, než

byly zavedeny zákonem č. 360/1992 Sb. Zákonodárce proto v původním

§ 34 tohoto zákona stanovil platnost dřívějších oprávnění pouze na

určitou -přechodnou- dobu, a to do 1 roku od účinnosti zákona (tj.

do 7.7.1993), kterou pak prodloužil zákonem č. 164/1993 Sb. do

31.12.1994.

Smyslem této přechodné úpravy bylo, aby po stanovenou dobu

občané žádající o autorizaci měli možnost splnit podmínky zákona

a předložit požadované náležitosti, a příslušné komory, které

zákon teprve ustavil, mohly organizačně zabezpečit nová oprávnění

o způsobilosti k výkonu v určených stavebních oborech

a činnostech.

Tento záměr přechodného opatření je patrný i z dosud platného

čl. II zákona č. 262/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje stavební

řád, podle něhož právnické a fyzické osoby podnikající v oboru

stavebnictví nemohou po uplynutí stanovené lhůty vybrané činnosti

ve výstavbě zajišťovat, nemají-li předepsaný průkaz odborné

způsobilosti - autorizaci.

Náročnější požadavky na výkon povolání ve vybraných profesích

ve stavebnictví promítnuté v celém zákoně č. 360/1992 Sb. jsou

odůvodněné veřejným zájmem ochrany třetích osob, např. pokud jde

o bezpečnost staveb, povinné zákonné pojištění apod. Prozatím

nebyly zákonodárcem změněny a platí pro všechny občany.

Poslední úpravou zákona č. 360/1992 Sb. zákonem č. 275/1994

Sb. však byla z § 34 vypuštěna lhůta "pouze do 31.12.1994" a tak

v rozporu s původním záměrem zákonodárce se přechodné opatření

zákona stalo trvalou součástí zákonné úpravy.

V důsledku takové právní úpravy se tak určitému okruhu osob

umožnilo na neomezenou dobu vykonávat kvalifikovanou stavební

a projektovou činnost, na které je významný veřejný zájem, bez

předepsané autorizace.

Navrhovatel posuzoval, nakolik je tato právní situace

v souladu s ústavní zásadou rovnosti v právech vyjádřenou v čl.

1 Listiny základních práv a svobod, která je pojímána jako

relativní právní rovnost subjektů a která vyžaduje, aby bylo

uplatňováno stejné právo za stejných faktických poměrů. V tomto

směru navrhovatel vycházel z rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky usnesení

a nálezů Ústavního soudu ČSFR, jehož se i Ústavní soud České

republiky dovolává, např. ve svých nálezech č. 3 a 9 Sbírky nálezů

a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 1. Z této zásady plyne,

že neodůvodněné rozdíly, které tuto zásadu porušují, je třeba

považovat za protiústavní.

Zákonodárce napadeným § 34 zák. č. 360/1992 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, zavedl dva různé režimy podmínek pro výkon

jednoho povolání, přičemž neměl pro to racionální ani objektivní

důvody. Důvod, který byl vyjádřený v důvodové zprávě k zákonu č.

275/1994 Sb., že "tato problematika bude upravena novou zákonnou

úpravou v návaznosti na novelu stavebního řádu", nelze akceptovat.

Navrhovatel zákona se nemůže zavazovat k tomu, co v budoucnosti

přijme nebo nepřijme Parlament.

Navrhovatel v napadeném ustanovení shledává i porušení čl.

1 Ústavy ČR, podle něhož je Česká republika právní stát založený

i na úctě k právu.

Jedním z principů právního státu je princip právní jistoty,

který je určující pro každý demokratický právní stát (viz nález č.

15/93 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Tím, že

zákonodárce provedl pouze změnu § 34, z přechodného opatření

učinil stav trvalý, přičemž toto nepromítl i do ostatních

navazujících ustanovení zákona řešících práva a povinnosti

autorizovaných osob (tj. co by z nové právní úpravy autorizace se

mělo vztahovat na osoby, kterým bylo uděleno oprávnění nebo

osvědčení k výkonu činností ve výstavbě podle starých předpisů,

např. povinné pojištění, disciplinární odpovědnost), porušil

princip právní jistoty tak, jak má na mysli citovaný čl. 1 Ústavy.

Parlament České republiky jako účastník řízení ve svém

vyjádření, které podepsal předseda Poslanecké sněmovny , uvedl, že

zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že zákon je v souladu

s Ústavou a právním řádem České republiky a že je nyní na Ústavním

soudu, aby v souvislosti s návrhem prezidenta republiky posoudil

ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí. Vyslovil

přesvědčení, že napadenou právní úpravou, jejímž smyslem je

ponechat různé druhy oprávnění až do doby, kdy bude věc komplexně

řešena novým zákonem, nedošlo k porušení principu rovnosti,

protože je na vůli zákonodárce, zda předchozí získaná oprávnění

prohlásí dříve či později za oprávnění rovnocenná oprávněním

získaným podle pozdějšího zákona či nikoliv.

Ústavní soud zjistil ze Sbírky zákonů, že pod č. 360/1992 Sb.

byl vyhlášen zákon České národní rady ze dne 7. května 1992

o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání

autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě. Podle §

34 osoby, kterým bylo uděleno oprávnění k projektové činnosti nebo

osvědčení zvláštní způsobilosti k výkonu činností ve výstavbě

podle dosavadních předpisů (zákon č. 50/1976 Sb. ve znění zákona

č. 103/1990 Sb., a zákona č. 262/1992 Sb., vyhláška FMTIR č.

8/1983 Sb., o zvláštní způsobilosti k některým činnostem ve

výstavbě, ve znění vyhlášky č. 73/1987 Sb. a vyhláška SKVTIR č.

186/1990 Sb., o oprávnění k projektové činnosti), mohou vykonávat

vybrané činnosti podle tohoto zákona pouze do jednoho roku ode dne

účinnosti tohoto zákona. Zákon nabyl účinnosti dne 7. července

1992. Ještě před uplynutím roční lhůty dne 20. května 1993 však

přijal Parlament České republiky zákon č. 164/1993 Sb., kterým se

mění a doplňuje zákon ČNR č. 360/1992 Sb. V čl. I bodu 2 této

novely bylo stanoveno, že v § 34 se slova "pouze do jednoho roku

ode dne účinnosti tohoto zákona" nahrazují slovy "pouze do 31.

prosince 1994". Legislativní vývoj této právní úpravy byl dovršen

zákonem Parlamentu České republiky z 28. prosince 1994 č.

275/1994 Sb., kterým byl § 34 zákona ČNR č. 360/1992 Sb., ve znění

zákona č. 164/1993 Sb., změněn tak, že slova "pouze do 31.

prosince 1994" se vypouštějí.

Také ze Sbírky zákonů, jakož i ze sdělení předsedy Poslanecké

sněmovny Parlamentu České republiky, sněmovního tisku č. 1299

a těsnopisecké zprávy o 25. schůzi Poslanecké sněmovny Ústavní

soud dále zjistil, že Poslanecká sněmovna projednávala druhou

novelu zákona na základě zákonodárné iniciativy poslance M. V.

a dalších 12 poslanců. Předkladatelé v důvodové zprávě uvedli, že

zákonem ČNR č. 360/1992 Sb. byly mimo jiné zřízeny Česká komora

architektů a Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků

činných ve výstavbě, jimž bylo svěřeno udělovat na podkladě

písemných žádostí a za podmínek stanovených zákonem autorizaci,

kterou zákon definuje jako oprávnění fyzických osob k výkonu

odborných činností ve výstavbě a současně jako zvláštní podmínku

provozování živnosti. Přechodné ustanovení § 34 připustilo, aby

výjimkou z této zásady mohly vybrané činnosti podle zákona

vykonávat i osoby, kterým bylo uděleno oprávnění k projektové

činnosti nebo osvědčení zvláštní způsobilosti k výkonu činností ve

výstavbě podle dosavadních předpisů i bez autorizace, avšak pouze

do 7. května (správně července) 1993 a později do 31. prosince

1994. Navrhovanou novelou se předpokládá zrušit toto omezení úplně

s tím, že tato problematika bude upravena novou zákonnou normou

v návaznosti na novelu stavebního zákona. Předlohou zákona se

zabývaly hospodářský výbor, výbor pro veřejnou správu, regionální

rozvoj a životní prostředí a výbor pro vědu, vzdělání, kulturu,

mládež a tělovýchovu a všechny tři výbory doporučily její

schválení (sněmovní tisk 1364). Na schůzi Poslanecké sněmovny

předlohu novely zákona č. 360/1992 Sb., ve znění zákona č.

164/1993 Sb., odůvodnil poslanec J.U., který závěr důvodové zprávy

rozvedl tak, že původní časové omezení vycházelo z předpokladu, že

během roku 1994 dojde ke komplexní zákonné úpravě profesních

komor, což se však nestalo, neboť nebyly přijaty novely ani

stavebního zákona a živnostenského zákona, ani např. zákona

o vysokých školách, a proto bude lepší časový limit, platnosti

oprávnění k projektové činnosti a osvědčení zvláštní způsobilosti

k výkonu činností ve výstavbě prozatím úplně zrušit do doby, kdy

nový a lepší zákon bude schopen tuto záležitost lépe vyřešit.

Schůze Poslanecké sněmovny dne 8. prosince 1994 bylo přítomno 117

poslanců, z nichž 110 poslanců hlasovalo pro, 1 poslanec hlasoval

proti, 3 poslanci se hlasování zdrželi a 3 poslanci nehlasovali.

Poslanecká sněmovna setrvala na zákonu dne 27. prosince 1994 po

jeho vrácení prezidentem republiky, a to rovněž potřebným zvýšeným

kvórem. Tuto skutečnost deklarovala usnesením vyhlášeným pod č.

276/1994 Sb. Zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli

a byl řádně vyhlášen.

Ústavní soud tedy zjistil, jak mu to ukládá § 68 odst. 2

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, že napadený zákon byl

přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně

předepsaným způsobem.

Potom, také podle § 68 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., Ústavní

soud posuzoval obsah § 34 zákona č. 360/1992 Sb., ve znění zákonů

č. 164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb., jehož zrušení navrhl prezident

republiky podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy a § 64 odst. 1

písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., z hlediska jeho souladu

s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.

Kategorie rovnosti, zakotvená v článku 1 Listiny základních

práv a svobod, jehož porušení je navrhovatelem zákonu vytýkáno,

náleží k těm základním lidským právům, jež svou povahou jsou

sociálními hodnotami konstituujícími hodnotový řád společnosti.

V sociálním procesu plní tyto hodnoty funkci spíše jen ideálně

typických kategorií vyjadřujících cílové představy, jež se nemohou

zcela krýt se sociální realitou a lze je dosahovat jen

aproximativním způsobem. Rovnost by se tedy mohla stát

univerzálním, každého sociálního tvaru a jevu se dotýkajícím,

principem teprve v cíli společenského a historického vývoje,

v rámci tohoto vývoje lze však na její důsledné dodržování

apelovat jen v určitých mezích. Neexistuje žádný recept na určení,

co všechno by mělo být rovné, sotva však lze, podle názoru

Ústavního soudu, mít pochybnosti o tom, že egalitářský

univerzalismus by nutně vyvolal hluboce nefunkční sociální účinky.

Každá rovnost ve společenském dění může proto být jen rovností "na

pochodu", vývojovým tvarem, jehož nepřetržité oscilování v oblasti

kontinua napětí mezi úsilím o totální rovnost a úsilím o totální

nerovnost substituuje vlastní cílovou představu. Rovnost může se

tedy krýt s realitou jen v určitých základních datech, jinak

vzhledem k tendencím jejího extenzivního a intenzivního nárůstu se

úsilí o její etablování může ocitnout na hranici, kterou lze

překročit jen za cenu porušení např. svobody. Jako jedna ze

základních podmínek sociálního a historického procesu je tak

rovnost uváděna zcela konsekventně do vztahu se svobodou, s níž se

vzájemně podmiňuje a ocitá na bázi jak vzájemné podpory, tak

i konfliktu. Tak jako krajně egalitářské požadavky ohrožují samu

podstatu svobody, děje se tak i opačně. Ze všech těchto důvodů

jeví se proto Ústavnímu soudu jako neadekvátní tendence vtěsnat

každé úsilí o dosažení rovnosti do rámce etablování základních

lidských práv, jež svou povahou přečnívají nad "politiku

každodennosti". To proto také znamená, že nerovnost v sociálních

vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí

dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již

samu podstatu rovnosti. Tak se zpravidla děje tehdy, je-li

s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva,

např. práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv

a svobod, některého z politických práv podle čl. 17 a násl.

Listiny základních práv a svobod, práv národnostních a etnických

menšin podle čl. 24 a násl. Listiny základních práv a svobod apod.

Zatímco totiž svoboda je obsahově dána přímo podstatou

jednotlivce, vyžaduje rovnost zpravidla "mezičlánky", relaci

k jiné sociální hodnotě. Jak by mělo vyplynout z dále uvedených

důvodů tohoto rozhodnutí, postrádá v projednávané věci

navrhovatelem vytýkané porušení principů rovnosti právě tento její

vztah k jiným základním právům, a tím i intenzitu posunující je do

roviny základních lidských práv.

Odůvodnění návrhu na zrušení § 34 zák. č. 360/1992 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, lze shrnout do tvrzení, že zákonodárce

zavedl dva různé režimy pro výkon jednoho povolání, přičemž pro to

neměl racionální ani objektivní důvody. V napadeném ustanovení

navrhovatel shledává porušení čl. 1 Ústavy, podle něhož je Česká

republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený

na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Jedním z principů

právního státu je dle stanoviska navrhovatele i princip právní

jistoty, který byl údajně porušen mj. tím, že § 34 cit. zák.

z přechodného opatření učinil stav trvalý. Jde o to, že

zákonodárce stanovil, že osoby, kterým bylo uděleno oprávnění

k projektové činnosti nebo osvědčení zvláštní způsobilosti

k výkonu činností ve výstavbě podle dosavadních předpisů, mohou

vykonávat vybrané činnosti dle tohoto zákona.

Bylo proto třeba se především zabývat podstatou dosavadního

právního stavu, který upravuje platný stavební zákon (zák. č.

50/1976 Sb., ve znění zák. č. 103/1990 a zák. č. 262/1992 Sb.)

a prováděcí předpisy vydané k jeho provedení (zejm. vyhláška č.

8/1983 Sb., o zvláštní způsobilosti k některým činnostem ve

výstavbě, ve znění vyhlášky č. 73/1987 Sb. a vyhláška č. 186/1990

Sb. o oprávnění k projektové činnosti). Stavební zákon stanoví

základní podmínky zvláštní způsobilosti k některým činnostem ve

výstavbě (§ 45 a násl.). Podrobnější úpravu obsahují uvedené

prováděcí předpisy.

Ve smyslu těchto předpisů se "zvláštní způsobilost" (jakožto

souhrn teoretických vědomostí, praktických zkušeností a dovedností

nabytých k řádnému výkonu vybraných činností majících rozhodující

význam pro ochranu zájmů společnosti a souvisejících s přípravou,

projektováním, povolováním, prováděním a kolaudováním staveb)

ověřuje zkouškou. Podle § 6 odst. 1 vyhl.č. 8/1983 Sb., ve znění

vyhl.č. 73/1987 Sb., je podstata v tom, že ústřední orgány státní

správy stanoví zkušební řády, věcné náplně zkoušek a působnost

zkušebních komisí. Podle § 12 odst. 1,2 ústřední orgány státní

správy jsou povinny nejméně jednou za 5 let zabezpečit doplňkové

školení držitelů průkazů, přičemž držitelé jsou povinni podrobit

se písemnému testu nebo jiné formě ověření poznatků z doplňkového

školení. Pokud držitel průkazu nevykonává po dobu delší než 5 let

pracovní činnost, pro kterou byl průkaz vystaven, může dále tuto

činnost vykonávat jen po předchozím absolvování doplňkového

školení. Podle § 13 zjistí-li orgán státního stavebního dohledu,

že pracovníci, kteří mají průkaz zvláštní způsobilosti, svojí

činností opakovaně porušují zájmy společnosti při výstavbě, dá

příslušnému orgánu státní správy podnět k přezkoumání zvláštní

způsobilosti. Rovněž jsou v § 14 upraveny podmínky odejmutí

průkazu.

Bližší podmínky pro postup při udělování oprávnění a zvláštní

způsobilost upravuje vyhl.č. 186/1990 Sb., o oprávnění

k projektové činnosti. Stanoví mj. podmínky vzdělání a praxe,

které je nutno osvědčit při přihlášce ke zkoušce. Na tuto vyhlášku

se pak odvolává příloha č. 2 živnostenského zákona (zák. č.

455/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), která pod nadpisem

vázané živnosti -skupina 213 stavebnictví- pod oborem projektová

činnost v investiční výstavbě určuje jako průkaz způsobilosti pro

výkon této živnosti "oprávnění k projektové činnosti (průkaz

zvláštní způsobilosti)" dle § 2 a 5 vyhl. č. 186/1990 Sb.

Živnostenský zákon dále stanoví všeobecné a zvláštní podmínky

provozování živnosti, rozsah živnostenského oprávnění, povinnosti

podnikatele, jakož i podmínky zrušení živnostenského oprávnění.

Současně stanoví pokuty za porušení živnostenského zákona. V daném

případě je tedy živnostenským zákonem konkretizováno ustanovení

čl. 26 odst. 1,2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má

každý v mezích zákona právo podnikat. K tomu je vhodné poznamenat,

že v právním řádu lze nalézt četné právní úpravy, které vycházejí

z principu nabytých práv a ten, kdo složil různé zkoušky

opravňující k výkonu povolání podle starých norem, může je

vykonávat, i když nové předpisy stanoví do budoucna jiné

předpoklady. Je tedy obvyklé, že zkoušky vykonané podle starých

předpisů platí i po vydání nových předpisů (což platí dokonce

i pro různé přiznané tituly, např. v oblasti vysokého školství

a vědeckých hodností). Zákonodárce i v těchto případech vychází

z principu právní jistoty a důvěry v právo. Konkrétní případy jsou

pak řešeny v přechodných a závěrečných ustanoveních příslušných

zákonů.

S ohledem na výše uvedené lze konstatovat, že osoby

podnikající dle uvedených předpisů, podnikají v souladu se zákonem

na základě řádně nabytých práv (a to mj. v důvěře v živnostenský

zákon a předpisy navazující), které lze odejmout nebo omezit jen

na základě zákona, jehož obsah a vydání je v pravomoci moci

zákonodárné, tedy Parlamentu a jako takové odráží jeho legitimní

politickou vůli.

Pokud se tedy zákonodárce rozhodl upravit do budoucna výkon

povolání autorizovaných architektů a výkon povolání autorizovaných

inženýrů a techniků činných ve výstavbě, nemění to nic samo o sobě

na právním postavení těch, kteří podnikají na základě dosavadních

předpisů. Je ovšem věcí politické vůle Parlamentu, jak upraví

výkon určitých povolání případně živností, které jsou prováděny

podle dosavadních předpisů. V daném případě se to stalo tak, že

dosavadní oprávnění zůstávají dle zákona v platnosti. Jak výše

naznačeno, není to v právním řádu věcí neobvyklou, neboť

zákonodárce tak často postupuje mj. v zájmu zajištění důvěry

v nabytá práva, právní jistoty a stability právního postavení.

V daném případě je patrný jistý legislativní posun ve vůli

Parlamentu, pokud jde o text § 34 cit. zák. To je ovšem v našem

dynamickém právním řádu dosti časté. Skutečnost, že § 34 cit. zák.

prošel určitým legislativním vývojovým procesem, nezakládá podle

názoru Ústavního soudu jeho protiústavnost, neboť představuje

současnou legitimní politickou vůli Parlamentu vyjádřenou formou

zákona.

Pokud jde tedy o namítané porušení rovnosti v právech, dospěl

na základě výše uvedených skutečností a úvah Ústavní soud

k závěru, že v daném případě nedošlo k porušení Ústavy. Parlament

ve snaze o zachování nabytých práv rozhodl tak, že po zvážení

situace ponechal dosavadní oprávnění v platnosti. Jako každý

zákon, i tento platí do doby případného jiného pozdějšího

legislativního řešení. Pokud jde o princip rovnosti, je již ze

stanoviska bývalého ÚS ČSFR uveřejněného pod č. 11 Sbírky usnesení

a nálezů z roku 1992 zřejmo, že u principu rovnosti jde o rovnost

relativní a speciální normy mohou stanovit pro určité obory

zvláštní kritéria. V daném případě při hodnocení váhy právní

jistoty, stability a ochrany nabytých práv (které představují též

veřejné hodnoty), rozhodl Parlament v přechodných ustanoveních

ponechat dosavadní oprávnění v platnosti. Podle názoru Ústavního

soudu to v tomto konkrétním případě nelze považovat za porušení

principu rovnosti, které by odůvodňovalo zrušení zákona pro jeho

rozpor s Ústavou.

Po posouzení návrhu Ústavní soud učinil závěr, že namítané

porušení čl.1 Ústavy, podle nějž je Česká republika svrchovaný,

jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům

a svobodám člověka a občana, pod kterýžto pojem navrhovatel

podřazuje i princip právní jistoty a článku 1 věty první Listiny

základních práv a svobod, podle nějž lidé jsou svobodní a rovní

v důstojnosti i v právech, představuje v daném případě obecné

tvrzení, které v souvislosti s uvedeným rozborem právního stavu

neodůvodňuje závěr o protiústavnosti § 34 zák. č. 360/1992 Sb., ve

znění pozdějších předpisů. Stejně tak Ústavní soud zjistil, že

napadené ustanovení zákona není v rozporu ani s jinými ústavními

zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, a proto

návrh zamítl podle § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 7. června 1995

Odlišné stanovisko

soudců Ústavního soudu České republiky JUDr. P.H., JUDr. I. J.,

JUDr. V. J., JUDr. Z.K., JUDr. P.V. a JUDr. E. Z., podané podle

§ 14 zákona č. 182/1993 Sb. k nálezu Ústavního soudu České

republiky ve věci návrhu prezidenta České republiky na zrušení

ustanovení § 34 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání

autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných

inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění zákonů č.

164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb.

Odlišné stanovisko, podané k výroku nálezu, jímž se zamítá

návrh prezidenta České republiky na zrušení ustanovení § 34 zákona

č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů

a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve

výstavbě, ve znění zákonů č. 164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb., se

zakládá na následujících důvodech:

I.

Podle § 34 zákona č. 360/1992 Sb., ve znění zákonů č.

164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb. mohou osoby, kterým bylo uděleno

oprávnění k projektové činnosti nebo osvědčení zvláštní

způsobilosti k výkonu činnosti ve výstavbě podle předchozích

předpisů, vykonávat vybrané činnosti podle zákona č. 360/1992 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů. Uvedené ustanovení však neřeší

otázku, zdali se na tyto osoby vztahují i ustanovení

o disciplinární odpovědnosti, povinném členství v komorách apod.

Neobsahuje totiž dikci, podle níž by tyto osoby získaly status

"autorizovaných osob" podle zákona č. 360/1992 Sb., ve znění

pozdějších předpisů. Tato skutečnost je důvodem zkoumání souladu

uvedeného zákonného ustanovení s principem právní jistoty, jenž je

součástí kategorie právního státu (čl. 1 Ústavy České republiky).

Právní jistotou přitom není míněna absolutní neměnnost práva

neboli jeho "statika". V uvedeném kontextu je chápána ve smyslu

určitosti a konstantnosti přisuzování významů právnímu textu, tj.

jako určitost stanovování obsahu právních norem a konstantnost

jejich aplikace, jako stejné rozhodování ve stejných případech.

Právní jistotou se tudíž v tomto stanovisku v souvislosti

s posuzovaným zákonným ustanovením rozumí předvídatelnost chování

státních orgánů při aplikaci práva, a to z hlediska přisuzování

významů právnímu textu a z hlediska subsumpce skutkových zjištění

pod právní normu při rozhodování. Určitost stanovování obsahu

právních norem neboli významů právního textu závisí přitom na

určitosti ustanovení právních předpisů a na právních

interpretačních postupech.

Obecně lze konstatovat, že neurčitost určitého (některého)

ustanovení právního předpisu nutno považovat za rozpornou

s požadavkem právní jistoty, a tudíž i právního státu (čl. 1

Ústavy České republiky), toliko tehdy, jestliže intenzita této

neurčitosti vylučuje možnost stanovení normativního obsahu daného

ustanovení i pomocí obvyklých interpretačních postupů.

V daném případě neurčitost napadeného ustanovení interpretací

překlenout nelze, a nelze tudíž dospět k závěru, podle něhož se na

osoby, kterým bylo uděleno oprávnění k projektové činnosti nebo

osvědčení zvláštní způsobilosti k výkonu činnosti ve výstavbě

podle předchozích předpisů, vztahují i ustanovení o disciplinární

odpovědnosti, povinném členství v komoře apod., anebo tomu tak

není.

II.

Ustanovení § 34 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání

autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných

inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění zákonů č.

164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb., je ustanovením intertemporálním,

řešícím vztah uvedeného zákona, ve znění novel, k právní úpravě

předcházející (zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování

a stavebním řádu, ve znění zákona č. 103/1990 Sb. a zákona č.

262/1992, vyhláška FMTIR č. 8/1983 Sb., o zvláštní způsobilosti

k některým činnostem ve výstavbě, ve znění vyhlášky č. 73/1987

Sb., vyhláška SKVTIR č. 186/1990 Sb., o oprávnění k projektové

činnosti). Intertemporálním právem přitom nutno obecně chápat

"předpisy, jež řídí časový střet zákonů" (J. Sedláček, Časový

střet zákonů, in: Komentář k československému obecnému zákoníku

občanskému, Díl I., red. F. Rouček, J. Sedláček, Brno 1935, s.

107).

V rámci intertemporality právních norem mohou vzniknout

zvláště případy, kdy nová právní úprava formuluje rozdílné

předpoklady právního statusu, jakož i případy, kdy nová právní

norma nahrazuje právní institut, obsažený ve zrušené právní normě,

institutem novým. Je tomu tak i v posuzované věci.

Novelizací zákona č. 360/1992 Sb., ve znění zákona č.

164/1993 Sb., zákonem č. 275/1994 Sb. se časový střet zákona

nového (č. 360/1992 Sb.) a právních předpisů jím zrušených řešil

ve srovnání s předchozím stavem odlišným způsobem.

Od nabytí účinnosti zákona č. 360/1992 Sb., tj. od 7.

července 1992 do 31. prosince 1994, byl střet právních úprav řešen

stanovením termínu, po kterém nabývá účinnost nová právní úprava

i pro subjekty, jež splnily podmínky získání právního statusu

autorizovaných architektů, stavebních inženýrů nebo techniků podle

předchozí právní úpravy. Ve vztahu nové a staré právní regulace

tudíž platila nepravá retroaktivita s tím, že nastoupení účinnosti

nové úpravy pro určitou vymezenou skupinu subjektů bylo odloženo

do stanoveného termínu.

Na rozdíl od uvedeného řešení intertemporality, obsaženého

v § 34 zákona č. 360/1992 Sb., ve znění zákona č. 164/1993 Sb.,

jeho novela zákonem č. 275/1994 Sb. pro stejnou skupinu subjektů

ruší nepravou retroaktivitu nové právní úpravy (tj. zákona č.

360/1992 Sb.) a stanoví pro ni výjimku, tj. přiznává vymezenému

okruhu subjektů status autorizovaných architektů, stavebních

inženýrů nebo techniků podle nové právní úpravy, a to beze splnění

podmínek, jež tato nová právní úprava pro jeho získání vyžaduje.

Zákonodárce tudíž upravil časový střet dvou právních úprav

dvěma různými, po sobě následujícími, způsoby. Z hlediska

ústavněprávního posouzení je v důsledku tohoto postupu nutno

odpovědět na dvě otázky. První otázkou je ústavněprávní

akceptovatelnost či neakceptovatelnost tímto vzniknuté nerovnosti

a druhou je otázka ústavního "prostoru", který má zákonodárce

k dispozici při stanovování intertemporálních ustanovení.

1. V posuzované věci se jedná o nerovnost mezi na straně

jedné osobami, jež získaly osvědčení k výkonu profesí

autorizovaných architektů, inženýrů a techniků činných ve výstavbě

podle předchozích právních předpisů a v očekávání ztráty svého

statusu uplynutím zákonem stanovené lhůty získaly autorizaci podle

nové právní úpravy, a na straně druhé osobami, jež získaly

osvědčení k výkonu profesí autorizovaných architektů, inženýrů

a techniků činných ve výstavbě rovněž podle předchozích právních

předpisů a byly následně postaveny na roveň osobám, disponujícím

autorizací podle nové právní úpravy. Další nerovností je nerovnost

mezi osobami, vykonávajícími profesi autorizovaných architektů,

inženýrů či techniků na základě autorizace podle nové právní

úpravy a osobami, vykonávajícími tuto činnost na základě

osvědčení, získaných podle právní úpravy předchozí.

Ústavní soud České republiky se v řadě nálezů (zejména

č. 3 a 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky,

sv. 1) ztotožnil s chápáním ústavního principu rovnosti, jak byl

vyjádřen Ústavním soudem ČSFR v rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky

usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR: "Je věcí státu, aby

v zájmu zajištění svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne

méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat libovolně. ...

Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví

neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na

veřejné hodnoty."

V posuzované věci explicitně zákonodárce postup, zakládající

nerovnost, nezdůvodnil a takovýto postup nelze ani implicitně

z právní úpravy dovodit. Konstatování důvodové zprávy, která nota

bene není stanoviskem zákonodárce, nýbrž navrhovatele zákona, že

problematika bude v budoucnosti řešena, je z hlediska ústavního

posouzení irelevantní.

Nelze se proto ztotožnit se stanoviskem, podle něhož "je na

vůli zákonodárce, zda předchozí získaná oprávnění prohlásí dříve

či později za oprávnění rovnocenná oprávněním, získaným podle

pozdějšího zákona či nikoli". Vůle zákonodárce se však nesmí stát

libovůlí, a tudíž pokud tento právní úpravou zakládá nerovnost, je

povinen svůj postup jednak zdůvodnit odvoláním se na veřejné

hodnoty a jednak tímto postupem nesmí zasáhnout do jiných ústavou

garantovaných principů.

V dané věci nejen absentuje zdůvodnění ze strany zákonodárce

odvoláním se na veřejné hodnoty, nýbrž dochází i k narušení

jednoho ze základních principů právního státu - ochrany důvěry

občana v právo: "kdo jednal v důvěře v nějaký zákon, nemá být ve

své důvěře zklamán" (J. Sedláček, Časový střet zákonů, in:

Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému, Díl I.,

red. F. Rouček, J. Sedláček, Brno 1935, s. 108). Těm osobám, které

jednaly v důvěře v ustanovení § 34 zákona č. 360/1992 Sb., ve

znění zákona č. 164/1993 Sb., tudíž v očekávání ztráty svého

statusu uplynutím zákonem stanovené lhůty získaly autorizaci podle

nové právní úpravy nebo se o ní ucházely, byl nepravou

retroaktivitou zákona č. 275/1994 Sb. způsoben ten následek, že

jednání právně relevantní podle předchozí úpravy se na základě

působení právní úpravy nové stalo právně irelevantním. Tímto byl

porušen princip ochrany důvěry občana v právo, jenž tvoří

významnou součást pojmu právního státu.

Úprava ustanovení § 34 zákona č. 360/1992 Sb., ve znění

zákonů č. 164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb., zavádí v praxi zjevnou

nerovnost k přístupu výkonu stejných povolání a rozdílnou

odpovědnost za eventuální škody, které výkonem těchto činností

mohou vzniknout.

Osoby, které získaly autorizaci podle tohoto zákona, se musí

podrobit zkoušce před odbornou komisí, jmenovanou autorizační

radou, a při zkoušce je mimo jiné vedena rozprava nad pracemi

z oboru odborné praxe uchazeče. Autorizační oprávnění je v případě

úspěšného složení zkoušky vydáváno pouze pro příslušný obor,

v němž uchazeč prokázal odbornou praxi (např. pozemní stavby,

dopravní stavby, inženýrské stavby apod.).

Naproti tomu osoby, které získaly osvědčení zvláštní

způsobilosti k výkonu činností ve výstavbě nebo oprávnění

k projektové činnosti podle dřívějších předpisů (zákon č. 50/1976

Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění zákona č.

103/1990 Sb. a zákona č. 262/1992, vyhláška FMTIR č. 8/1983 Sb.,

o zvláštní způsobilosti k některým činnostem ve výstavbě, ve znění

vyhlášky č. 73/1987 Sb., vyhláška SKVTIR č. 186/1990 Sb.,

o oprávnění k projektové činnosti), nejsou ve výkonu činnosti

omezeny podle odborné specializace, ale jsou obecně oprávněny

k výkonu jakékoli činnosti ve výstavbě bez ohledu na odbornou

průpravu nebo zkušenosti, což je zejména při projektování staveb

povážlivé.

Zkoušky zvláštní způsobilosti měly do značné míry formální

a administrativní charakter. V první etapě byly předepsány

především pro vedoucí pracovníky organizací, zabývajících se

investiční výstavbou (ředitelé, náměstci, vedoucí odborů). V další

etapě pak pro blíže nespecifikované funkce. Pokud v organizaci,

působící v investiční výstavbě, nedosáhl počet osob s předepsaným

průkazem zvláštní způsobilosti 75 %, pak tyto organizace nesměly

po 1. dubnu 1986 (I. etapa), resp. 1. dubnu 1990 (II. etapa)

vykonávat tyto činnosti i když k nim měly oprávnění.

Protože se jednalo vesměs o státní podniky, často přímo

řízené jednotlivými rezorty, vedlo toto ustanovení k inflaci

vydaných osvědčení zvláštní způsobilosti, jen aby byl dodržen

stanovený limit oprávněných pracovníků. Odhaduje se, že počet

takto vydaných osvědčení dosáhl celkového počtu cca 80 tisíc,

zatímco autorizačních oprávnění bylo do konce roku 1994 vydáno

něco přes 10 tisíc.

Nerovnost těchto dvou skupin oprávněných osob je ještě

zřetelnější v jejich odpovědnosti za škody, které při výkonu

jejich činnosti mohou vzniknout.

U kategorie osob s osvědčením zvláštní způsobilosti, vydaným

podle dřívějších předpisů, šlo vesměs o osoby v pracovněprávním

(závislém) poměru, kde za škodu vůči odběrateli ručila organizace,

která byla zpravidla pro tyto případy pojištěna. Pracovník byl

odpovědný organizaci podle zákoníku práce. Protože původní

organizace byly vesměs zrušeny, odpovídají za eventuální škody

jednotliví nositelé osvědčení podle obecných předpisů.

Protože škody, k nimž může docházet a skutečně také dochází

v investiční výstavbě, dosahují milionových hodnot, je náhrada

škody u těchto osob většinou pochybná.

Naproti tomu osoby, kterým bylo přiznáno oprávnění činnosti

v rámci autorizace, musí být pro případ škody povinně pojištěny.

Tyto nerovnosti přístupu k výkonu činností v investiční

výstavbě mezi kategorií autorizovaných osob a mezi osobami se

zvláštní způsobilostí podle dřívějších předpisů zpochybňují právní

jistoty jak pokud jde o kvalifikaci, tak pokud jde o garanci za

výsledek této činnosti. Nezbytného sjednocení podmínek

a odstranění nerovnosti si byl zřejmě vědom i zákonodárce, když

dvakrát po sobě (v roce 1992 a v roce 1993) omezil platnost

původních oprávnění, aby poslední úpravou (v roce 1994) toto

časové omezení rozporuplně zrušil. Tím došlo jak ke zpochybnění

právních jistot v oblasti, kde hraje mimořádnou roli veřejný

zájem, tak k vytvoření příkré nerovnosti mezi dvěma skupinami

občanů v přístupu ke kvalifikované činnosti i v ručení za škody,

které touto činností mohou eventuálně vzniknout.

2. Druhou otázkou, která v této souvislosti vyžaduje

odpovědi, je šířka ústavního "prostoru", který má zákonodárce

k dispozici při stanovování intertemporálních ustanovení.

Smyslem intertemporálních ustanovení je odstraňování

neodůvodněných nerovností, vznikajících při střetu staré a nové

právní úpravy. Intertemporalita se v posuzované věci přitom týká

zakotvení rozdílných předpokladů právního statusu ve staré a nové

právní úpravě. Zákonodárce může řešit časový střet takovýchto

právních úprav následujícími způsoby:

a) Prvním je nepřijetí intertemporálních ustanovení.

V takovém případě nutno řešit problém intertemporality

interpretací. Obecně v případech časového střetu staré a nové

právní normy platí nepravá retroaktivita, tj. od účinnosti nové

právní normy se i právní vztahy, vzniklé podle zrušené právní

normy, řídí právní normou novou (to platí i pro naplnění podmínek

získání určitého právního statusu a s ním spjatých práv). Vznik

právních vztahů, existujících před nabytím účinnosti nové právní

normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož

i vykonané právní úkony, se řídí zrušenou právní normou (důsledkem

opačné interpretace střetu právních norem by byla pravá

retroaktivita). Aplikuje se tady princip ochrany minulých právních

skutečností, zejména právních konání. Důsledkem tohoto principu je

skutečnost, podle které "jednou založené právní účinky, pokud tyto

představují zároveň subjektivní práva, zůstávají pro nový zákon

zakázanou sférou" (A. Procházka, Základy práva intertemporálního,

Brno 1928, s. 109). Tento princip je realizací "legislativní

zásady ochrany oprávněné důvěry ve stálost právního řádu" (tamtéž,

s. 111).

b) Druhým způsobem řešení časového střetu právních norem,

obsahujících rozdílné předpoklady nabývání určitého právního

statusu, je koncepce, obsažená v § 34 zákona č. 360/1992 Sb.,

jakož i v jeho novele č. 164/1993 Sb. Toto řešení obsahuje

posunutí termínu nabytí účinnosti nové právní úpravy pro subjekty,

jenž splnily podmínky získání daného právního statusu podle

předchozí právní úpravy. Těmto subjektům je tak poskytnuta

příležitost splnit náročnější nebo jiné podmínky nové úpravy

a současně si kontinuitně zachovat svůj status.

c) Konečně třetím legislativním způsobem řešení časového

střetu právních norem, obsahujících rozdílné předpoklady nabývání

určitého právního statusu, je řešení, jímž se subjektům,

disponujícím určitým právním statusem podle předchozí právní

úpravy, přizná status podle právní úpravy nové. Takový přístup má

své opodstatnění v případě, kdy rozdílnost podmínek získaní daného

statusu podle obou úprav nezakládá neodůvodněnou nerovnost. Do

rámce tohoto legislativního přístupu lze zařadit řešení, obsažené

v zákoně č. 275/1994 Sb.

Při rozhodování o způsobu řešení intertemporality je

zákonodárce limitován ústavními principy rovnosti a ochrany důvěry

občana v právo. Příslušné legislativní řešení proto nemá být

výrazem libovůle, nýbrž by se mělo odvinout z obsahového srovnání

staré a nové právní úpravy. Takovéto srovnání se musí řídit

hlediskem proporcionality.

Zrušení staré a přijetí nové právní úpravy je nutně spjato se

zásahem do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo.

Dochází k tomu v důsledku ochrany jiného veřejného zájmu či

základního práva a svobody. Posuzování tohoto konfliktu hlediskem

proporcionality s ohledem na intertemporalitu by mělo vést

k závěru o druhu legislativního řešení časového střetu právních

úprav. Proporcionalitu lze přitom charakterizovat tak, že vyšší

stupeň intenzity veřejného zájmu, resp. ochrany základních práv

a svobod, odůvodňuje vyšší míru zásahu do principů rovnosti

a ochrany důvěry občana v právo novou právní regulací. Platí tu

zároveň maxima, přikazující v případě omezení základního práva,

resp. svobody, šetřit jeho podstatu a smysl (čl. 4 odst. 4 Listiny

základních práv a svobod). Při posouzení způsobu legislativního

řešení intertemporality tudíž sehrává svou roli nejen míra

odlišnosti nové a staré právní úpravy, nýbrž i společenská

naléhavost zavedení nové právní úpravy ap.

Rozhodnutí zákonodárce o způsobu řešení časového střetu staré

a nové právní úpravy tedy z hlediska ústavního není věcí nahodilou

nebo věcí libovůle. Je věcí zvažování v kolizi stojících

ústavněprávních principů.

Tím, že zákonodárce zákonem č. 275/1994 Sb. radikálně změnil

řešení intertemporality staré a nové právní úpravy, obsažené

v zákoně č. 360/1992 Sb. a zákoně č. 164/1993 Sb., a to bez

jakékoli explicitně nebo implicitně vyjádřené argumentace, dal

dostatečným způsobem najevo, že časový střet zákonů řešil způsobem

nahodilým a nikoli způsobem, vycházejícím ze zvažování

proporcionality poskytování ochrany ústavním principům. Přijal tak

zákonné ustanovení, stojící v rozporu s ústavními principy ochrany

důvěry občana v právo, právního státu a rovnosti, jak jsou

obsaženy v čl. 1 Ústavy České republiky a v čl. 1 Listiny

základních práv a svobod.

V Brně 14. 6. 1995

Odlišné stanovisko

soudce Ústavního soudu ČR Prof. JUDr. V.K., DrSc., podané na

základě § 14 zákona č. 182/1993 Sb. k nálezu Ústavního soudu České

republiky, ve věci návrhu prezidenta České republiky na zrušení

ustanovení § 34 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání

autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných

inženýrů a techniků, činných ve výstavbě, ve znění zákonů č.

164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb.

Podstatný důvod, který vede k předložení odlišného stanoviska

k výroku nálezu, jímž se zamítá návrh prezidenta České republiky

na zrušení ustanovení § 34 zákona č. 360/1992 Sb., ve znění

pozdějších předpisů je tento:

Předmětem návrhu je zrušení poslední verze § 34 zákona č.

360/1992 Sb., v důsledku něhož odpadá povinnost získat autorizaci

architektů a techniků ve stavebnictví podle nových předpisů. Mezi

podmínkami, které zavedl zákon 360/1992 Sb. bylo kromě jiného

i "úspěšné složení zkoušky odborné způsobilosti". Pro splnění

nových podmínek byla stanovena lhůta nejprve do 7. 7. 1993

a posléze do 31. 12. 1994.

Zákonodárce v zákoně č. 360/1992 Sb. a později ve dvou

dalších novelách, tedy celkem třikrát opakovaně po sobě zdůraznil

věrohodnost povinností, jejichž splnění v určité lhůtě požadoval

a nenechal nikoho na pochybách, že bez splnění požadovaných

předpokladů nebude možno povolání autorizovaných architektů,

inženýrů a techniků vykonávat.

V mezidobí nepochybně řada těch, kteří vykonávali svou

činnost na základě starých předpisů, nově stanovené podmínky

splnila anebo je naplňuje. Do 31. 12. 1994 zřejmě však nesplnili

nové podmínky zdaleka všichni, kteří tak měli učinit.

Z toho patrně vycházel zákonodárce ve své poslední úpravě,

zhostil se však tohoto problému způsobem, který zpochybňuje

principy právního státu:

Poslední úprava § 34 zákona č. 360/1992 Sb. ohrožuje princip

rovnosti, a to způsobem, který svými důsledky přináší jisté výhody

pro ty, kteří neplní stanovené povinnosti a jimž se jejich plnění

zdá být zbytečné. Tím odnímá zákonodárci věrohodnost a občanům

přesvědčení, že zákony jsou závazné pro všechny a že je nezbytné

je dodržovat. Takové jednání si zákonodárce může dovolit jen

s odvoláním na veřejné hodnoty a nikoli pouze proto, že věc hodlá

zákonem upravit a nezdá se mu příhodné lhůtu znovu prodlužovat.

Novelizace § 34 uvedeného zákona porušuje princip určitosti

již tím, že vychází ze zjevného rozporu mezi cílem zákonodárce

a prostředky, které k dosažení tohoto cíle zvolil. Proti novele by

patrně nebylo možno nic namítnout, kdyby zákonodárce stanovenou

lhůtu opětovně (tj. potřetí) stanovil. Zákonodárci se však zřejmě

nechtělo stanovit potřetí nějakou novou lhůtu pro splnění podmínek

k autorizaci patrně o to více, že dvě dříve stanovené lhůty zřejmě

nebyly dostatečné. Proto jednoduše odstranil lhůty vůbec.

Tato změna však není pouze změnou kvantitativní, ale

kvalitativní povahy a mění radikálně dosavadní právní stav. Cílem

novely je podle důvodové zprávy zrušení časového omezení "...

s tím, že tato problematika bude upravena novou zákonnou normou

v návaznosti na novelu stavebního zákona". Dosažení tohoto cíle

však zákonodárce neřešil adekvátními prostředky, jak by to

odpovídalo principům materiálního právního státu. Z hlediska

právního státu je bezvýznamné, že parlament v důvodové zprávě

slibuje tuto problematiku novou zákonnou úpravou vyřešit. V tomto

slibu není nic právně závazného. Zůstává jen, že touto novelou se

vrací starý právní režim před zákon č. 360/1992 Sb. a že základní

postuláty tohoto zákona jsou znehodnoceny, což patrně ani sám

zákonodárce neměl na mysli.

V Brně dne 30. června 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru