Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 4/94Nález ÚS ze dne 12.10.1994Použití důkazu anonymního svědka v rámci trestního řízení

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam1
NavrhovatelSKUPINA POSLANCŮ
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
vykonatelnost odložená - § 58/1
Odlišné stanoviskoJanů Ivana
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip proporcionality
zrušení právního předpisu (skupina poslanců)
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkVazba
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 46/2 SbNU 57
Paralelní citace (Sbírka zákonů)214/1994 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1994:Pl.US.4.94
Datum podání23.02.1994
Napadený akt

zákon; 141/1961; o trestním řízení soudním (trestní řád); § 55/2, § 209

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 10

2/1993 Sb., čl. 37 odst.3, čl. 38 odst.2, čl. 4 odst.4

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.3 písm.d, čl. 5 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 55 odst.2, § 209, § 74 odst.1

214/1994 Sb.


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 4/94 ze dne 12. 10. 1994

214/1994 Sb.

N 46/2 SbNU 57

Použití důkazu anonymního svědka v rámci trestního řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Plénum Ústavního soudu České republiky

rozhodlo o návrhu

skupiny poslanců na zrušení ustanovení § 55 odst. 2, ustanovení,

vyjádřeného v § 74 odst. 1 slovy "(§ 68, 69, 72, 73, 73a),

s výjimkou rozhodnutí o jejím prodloužení (§ 71 odst. 2, 5),",

a ustanovení § 209 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení

soudním, ve znění pozdějších předpisů,

takto:

Dnem 1. března 1995 se zrušují ustanovení § 55 odst. 2, §

209 a ustanovení, vyjádřené v § 74 odst. 1 slovy "(§ 68, 69, 72,

73, 73a), s výjimkou rozhodnutí o jejím prodloužení (§ 71 odst.

2, 5)," zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní

řád), ve znění zákona č. 57/1965 Sb., zákona č. 58/1969 Sb.,

zákona č. 149/1969 Sb., zákona č. 48/1973 Sb., zákona č. 29/1978

Sb., zákona č. 43/1980 Sb., zákona č. 159/1989 Sb., zákona č.

178/1990 Sb., zákona č. 303/1990 Sb., zákona č. 558/1991 Sb.,

zákona České národní rady č. 25/1993 Sb., zákona č. 115/1993 Sb.

a zákona č. 292/1993 Sb.

Odůvodnění:

I.

Dne 10. 9. 1993 obdržel Ústavní soud České republiky návrh

skupiny 41 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky

na zahájení řízení o zrušení ustanovení § 55 odst. 2, části

ustanovení § 74 odst. 1, vyjádřené slovy "s výjimkou rozhodnutí

o jejím prodloužení (§ 71 odst. 2, 5)", a ustanovení § 209

trestního řádu, ve znění zákona č. 292/1993 Sb.

Podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb. zaslal

Ústavní soud České republiky předmětný návrh k vyjádření

Poslanecké sněmovně. Předseda Poslanecké sněmovny potvrdil

stanovisko Poslanecké sněmovny, vyjádřené jejím hlasováním

o návrhu zákona, a zdůvodnil závažnost přijaté novely trestního

řádu. Ve svém vyjádření předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu

České republiky zároveň potvrdil, a to v souladu s požadavky,

obsaženými v ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., že

zákon č. 292/1993 Sb. byl schválen potřebnou většinou poslanců

Poslanecké sněmovny dne 10. listopadu 1993, podepsán příslušnými

ústavními činiteli a řádně vyhlášen.

Podle § 42 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. si Ústavní soud

České republiky vyžádal jako listinné důkazy od Poslanecké

sněmovny příslušný tisk a záznam sněmovního projednávání zákona č.

292/1993 Sb., (Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna,

1993, I. volební období, tisk č. 535, těsnopisecká zpráva o schůzi

Poslanecké sněmovny, I. volební období, 14. schůze, 9.-11.

listopadu 1993).

II. II/a

1. V souvislosti s ustanoveními § 55 odst. 2 a § 209

trestního řádu, ve znění zákona č. 292/1993 Sb., navrhovatelé

namítají jejich rozpor s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod, dále s čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech, a konečně s čl. 6 odst. 3

písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle

názoru navrhovatelů citovaná ustanovení trestního řádu jsou

v rozporu s uvedenými ustanoveními Listiny základních práv

a svobod a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy České

republiky, protože "anonymní výslech svědka vylučuje provedení

důkazu postavením obviněného tváří v tvář svědkovi, jestliže jeho

výpověď v závažných okolnostech nesouhlasí s výpovědí svědka

a rozpor nelze vyjasnit jinak ... Vyloučením tohoto důkazního

prostředku se omezuje zjištění skutkového stavu věci a pečlivé

objasnění okolností, svědčících ve prospěch i v neprospěch

obviněného (podle novelizovaného § 2 odst. 5 trestního řádu)."

Navrhovatelé na podporu svého základního argumentu poukazují dále

na neurčitost rozlišovacího znaku přípustnosti anonymního

svědectví, vyjádřeného příslovcem "zjevně", a tedy na možnou

zneužitelnost napadených ustanovení trestního řádu. V souvislosti

s namítaným rozporem s Úmluvou o ochraně lidských práv

a základních svobod navrhovatelé argumentují i judikaturou

Evropského soudu pro lidská práva.

Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ve

svém vyjádření k návrhu k odůvodnění citovaných napadených

ustanovení trestního řádu uvádí: "Podle důvodové zprávy je smyslem

navrhované novely trestního řádu kromě jiného poskytnout větší

ochranu svědkům, vystaveným pro jejich výpověď nebo jen pro

odhodlání svědčit verbálním i násilným útokům. V souladu

s převažující tendencí i v evropských právních řádech se posiluje

kontradiktornost řízení v procesu dokazování a více se přihlíží

k zásadě rovnosti stran soudního procesu. ... Ze shora uvedeného

vyplývá, že přijatá právní úprava vyjadřuje snahu sladit vzájemná

práva a postavení na jedné straně svědka a na jedné straně

obžalovaného. Zákon vychází z toho, že je třeba poskytnout

svědkovi dostatečnou ochranu v případě, že mu hrozí reálné

nebezpečí za to, že plní svoji zákonnou povinnost, aniž by tím na

druhé straně bylo nějakým zásadním způsobem ohroženo právo

obžalovaného na obhajobu."

2. Jelikož návrh argumentuje rozporem citovaných ustanovení

trestního řádu nejen s Listinou základních práv a svobod, nýbrž

také s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České

republiky, nutno v první řadě poukázat na existující mezinárodní

judikaturu k danému problému:

V případech, když byl navrhovatel odsouzen na základě

svědectví anonymních svědků, jež obhajoba nemohla vyslechnout

(Kostowski v. Netherlands (1989), Windisch v. Austria (1990)),

Evropský soud pro lidská práva opakovaně konstatoval porušení čl.

6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod.

V těchto případech došlo na národní úrovni k odsuzujícímu

rozsudku na základě svědectví anonymního informátora, přičemž

tento pro výrok soudu stěžejní důkaz už nebylo možno vykonat při

ústním jednání. Uvedená rozhodnutí Evropského soudu pro lidská

práva umožňují tudíž dvojí interpretaci: První je odmítnutí

anonymního svědectví v postavení možného usvědčujícího důkazu pro

jeho rozpor s právem na obhajobu a s principy spravedlivého

trestního procesu, vyjádřenými v čl. 6 Úmluvy, druhou je aplikace

obecného principu ústnosti a veřejnosti, zavazujícího vykonat

všechny důkazy v ústním jednání a umožnit tak obviněnému uplatnění

jeho práv podle čl. 6 odst. 3 písm.d) Úmluvy.

3. Vývoj práv a svobod, zaručujících nedotknutelnost osobní

svobody, byl nerozlučně spojen s vývojem jejich procesních

garancí. Tento vývoj vedl k utvoření procesních principů

nestranného řízení (práva na řádný proces).

Ústavní rámec procesních práv je obsažen jak v Listině

základních práv a svobod, tak v mezinárodních smlouvách podle čl.

10 Ústavy České republiky.

Ustanovení § 55 odst. 2 a § 209 trestního řádu, ve znění

zákona č. 292/1993 Sb., zavádějí v trestním procesu možnost

použití anonymního svědectví jako usvědčujícího důkazu.

Smyslem práva na veřejné projednání věci, ve spojení

s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, je poskytnout

obžalovanému v trestním procesu možnost verifikace důkazů,

směřujících vůči němu, a to před tváří veřejnosti. Tato verifikace

v případě svědecké výpovědi obsahuje dva komponenty: prvním je

prověření pravdivosti skutkových tvrzení, druhým je potom možnost

prověření věrohodnosti svědka. Instituce anonymních svědků tudíž

omezuje možnost obžalovaného verifikovat pravdivost vůči němu

směřující svědecké výpovědi, protože vylučuje možnost vyjádřit se

k osobě svědka a k jeho věrohodnosti. Omezuje tedy jeho práva na

obhajobu, je v rozporu s principem kontradiktornosti procesu,

s principem rovnosti účastníků, protože stejné omezení nezavádí

pro obžalobu, a je tedy v rozporu s principy spravedlivého

procesu.

Ústavní úprava základního práva či svobody v některých

případech výslovně zmocňuje zákonodárce, aby za určitých podmínek,

resp. z hlediska ústavně vymezených cílů, zákonem základní právo

či svobodu omezil. V případě čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2

Listiny základních práv a svobod, jakož i v případě čl. 14 odst.

3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech

a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod tomu tak ale není. To znamená, že citovaná

ustanovení Ústavy České republiky a mezinárodních smluv podle čl.

10 Ústavy České republiky neposkytují zákonodárci prostor

k omezení v nich obsažených základních práv a svobod.

K omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní

úprava omezení nepředpokládá, může dojít v případě jejich kolize.

V těchto situacích je nutné stanovit podmínky, za splnění kterých

má prioritu jedno základní právo či svoboda, a za splnění kterých

jiné. Základní je v této souvislosti maxima, podle které základní

právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva

či svobody.

Z argumentace, obsažené ve vyjádření předsedy Poslanecké

sněmovny Parlamentu České republiky, lze dovodit, že do

kontrapozice k základním právům, vyplývajícím ze spravedlivého

procesu, klade práva na nedotknutelnost osoby svědka.

Při posuzování možnosti omezení základního práva či svobody

ve prospěch jiného základního práva resp. svobody lze stanovit

tyto podmínky, za jejichž splnění má prioritu jedno základní právo

či svoboda:

První podmínkou je jejich vzájemné poměřování, druhou je

požadavek šetření podstaty a smyslu omezovaného základního práva

resp. svobody (čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).

Vzájemné poměřování ve vzájemné kolizi stojících základních

práv a svobod spočívá v následujících kritériích:

Prvním je kritérium vhodnosti, tj. odpověď na otázku, zdali

institut, omezující určité základní právo, umožňuje dosáhnout

sledovaný cíl (ochranu jiného základního práva). V daném případě

lze přisvědčit zákonodárci, že institut anonymního svědka umožňuje

dosáhnout cíl, tj. zabezpečit ochranu nedotknutelnosti jeho osoby.

Druhým kritériem poměřování základních práv a svobod je

kritérium potřebnosti, spočívající v porovnávání legislativního

prostředku, omezujícího základní právo resp. svobodu, s jinými

opatřeními, umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak

nedotýkajícími se základních práv a svobod. Odpověď na splnění

kritéria potřebnosti v daném případě není jednoznačná: stát kromě

legislativní konstrukce, umožňující anonymitu svědka, může k jeho

ochraně použít i jiné prostředky (např. využití anonymní výpovědi

pouze jako kriminalistického prostředku pro další vyšetřování,

poskytnutí ochrany svědkovi atd.).

Třetím kritériem je porovnání závažnosti obou v kolizi

stojících základních práv. V posuzovaném případě jedním z nich je

právo na řádný proces, zabezpečující právo na osobní svobodu,

druhým je právo na osobní nedotknutelnost. Tato základní práva

jsou prima facie rovnocenná.

Porovnávání závažnosti v kolizi stojících základních práv

(po splnění podmínky vhodnosti a potřebnosti) spočívá ve zvažování

empirických, systémových, kontextových i hodnotových argumentů.

Empirickým argumentem lze chápat faktickou závažnost jevu, jenž je

spojen s ochranou určitého základního práva (v posuzovaném případě

jde o nárůst případů vyhrožování a zastrašování svědků ze strany

organizovaného zločinu). Systémový argument znamená zvažování

smyslu a zařazení dotčeného základního práva či svobody v systému

základních práv a svobod (právo na řádný proces je v této

souvislosti součástí obecné institucionální ochrany základních

práv a svobod). Kontextovým argumentem lze rozumět další negativní

dopady omezení jednoho základního práva v důsledku upřednostnění

jiného (v daném případě možnost zneužití institutu anonymního

svědka v trestním procesu). Hodnotový argument představuje

zvažování pozitiv v kolizi stojících základních práv vzhledem

k akceptované hierarchii hodnot.

Součástí porovnávání závažnosti v kolizi stojících

základních práv je rovněž zvažování využití právních institutů,

minimalizujících argumenty podložený zásah do jednoho z nich.

Tak kupříkladu argument v neprospěch omezení jednoho

základního práva možností zneužití této úpravy lze eliminovat

minimalizováním tohoto negativního důsledku zakotvením dalších

procesních podmínek rozhodování o něm.

Lze tudíž konstatovat, že, v případě závěru

o opodstatněnosti priority jednoho před druhým ze dvou v kolizi

stojících základních práv, je nutnou podmínkou konečného

rozhodnutí rovněž využití všech možností minimalizace zásahu do

jednoho z nich. Tento závěr lze odvodit i z ustanovení čl. 4 odst.

4 Listiny základních práv a svobod, a sice v tom smyslu, že

základních práv a svobod musí být šetřeno nejenom při používání

ustanovení o mezích základních práv a svobod, nýbrž analogicky

rovněž v případě jejich omezení v důsledku jejich vzájemné kolize.

V posuzovaném případě řada argumentů vypovídá ve prospěch

institutu anonymních svědků: zejména argument empirický (nárůst

organizované kriminality a s tím spojených případů ohrožování

svědků), systémový (narušení akceschopnosti justice v důsledku

ohrožování svědků), hodnotový (ochrana života a majetku občanů).

Při závažném zásahu do práva obviněného na obhajobu, a tím

i do principů spravedlivého procesu, bylo tudíž povinností

zákonodárce hledat rovněž možnosti minimalizace takového zásahu

a zakotvit tomu odpovídající nástroje. Příklady takových nástrojů

mohou být již zmíněné procesní mechanismy nebo stanovení výjimky

z obecného principu volného hodnocení důkazu soudcem uložením

povinnosti soudu při hodnocení výpovědi anonymního svědka zvlášť

zkoumat, zdali byla soudu a účastníkům dána dostatečná příležitost

se vypořádat s věrohodností svědka a s důkazní silou jeho výpovědi

atd. Tyto příklady dokumentují skutečnost, že v rámci úpravy

institutu anonymního svědka má zákonodárce prostor pro úpravu

nástrojů, minimalizujících zásah do práva na obhajobu a práv,

vyplývajících ze spravedlivéh procesu. Volba nástroje,

minimalizujícího zásah do základního práva resp. svobody, je již

v kompetenci demokratického zákonodárce.

Lze tudíž konstatovat, že v § 55 odst. 2 a § 209 trestního

řádu obsažené omezení práva na obhajobu nesplňuje podmínky, které

nutno vyžadovat při kolizi dvou základních práv pro omezení

jednoho z nich, zejména požadavek minimalizace zásahu, a je tudíž

v rozporu s čl. 4 odst. 4, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod.

Podle ustanovení § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. se

zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení, u kterých Ústavní soud

dojde k závěru o jejich rozporu s ústavním zákonem nebo

mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky, zrušuje

dnem, který Ústavní soud v nálezu určí. Uvedený institut umožňuje

posunout den, kterým se zrušuje určité ustanovení zákona, za den

vyhlášení nálezu ve Sbírce nálezů, a tím poskytnout zákonodárci

prostor k tomu, aby parciální nedostatek zákonné úpravy napravil.

Z tohoto důvodu Ústavní soud České republiky stanovil den zrušení

ustanovení § 55 odst. 2 a § 209 trestního řádu na 1. březen 1995,

a tím zákonodárci poskytl časový prostor k novelizaci trestního

řádu a k jeho doplnění o jím zvolený mechanismus, minimalizující

zásah do práva obviněného na obhajobu, a současně tím umožnil, aby

trestní proces nezůstal po zrušujícím rozhodnutí Ústavního soudu

bez institutu, chránícího svědka.

II/b

1. V souvislosti s ustanovením § 74 odst. 1 trestního řádu,

ve znění zákona č. 292/1993 Sb., navrhovatelé namítají jeho rozpor

s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále s čl. 14

odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických

právech, a konečně s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod. Podle názoru navrhovatelů

citované ustanovení trestního řádu je v rozporu s uvedenými

ustanoveními Listiny základních práv a svobod a mezinárodních

smluv podle čl. 10 Ústavy České republiky, protože Listina

základních práv a svobod "v žádném svém ustanovení, především

v čl. 8, zaručujícím osobní svobodu, ani v čl. 41, delegujícím

omezení některých základních práv a svobod do zákonné oblasti,

nepřipouští omezení práva obviněného podávat stížnosti proti

rozhodnutí, jímž ho soud zbavuje osobní svobody. Postupná

rozhodnutí o prodlužování vazby, znamenající dvojnásobek až

osminásobek "nezbytně nutné" maximálně šestiměsíční vazby, jsou

ekvivalentní rozhodnutí o vzetí do vazby, neboť i při rozhodování

o prodloužení vazby je soud povinen zkoumat, zda trvají nebo zda

se nezměnily důvody vazby." Návrh v této souvislosti dále

argumentuje právem na příslušnou právní ochranu resp. soudní

ochranu, vyplývajícím z čl. 2 odst. 3 písm. b) Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech a z čl. 5 odst. 4 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod.

Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ve

svém vyjádření k návrhu na zrušení části § 74 odst. 1 trestního

řádu k odůvodnění uvedeného napadeného ustanovení uvádí: "Pokud

jde o § 74 odst. 1 důvodová zpráva konstatuje, že nejde o nové

ustanovení, nýbrž pouze o úpravu, která odstraňuje přetrvávající

výkladové pochybnosti."

2. Dikce ustanovení § 74 odst. 1 trestního řádu před novelou

byla následující: "Proti rozhodnutí o vazbě je přípustná

stížnost." Její interpretaci ve vztahu k rozhodování o prodloužení

vazby podal Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 6. 3.

1992, sp. zn. 2 Tz 21/92, publikovaném pod č. 57 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek, 1992, přičemž dospěl k závěru, podle

kterého rozhodnutí o prodloužení vazby není rozhodnutím o vazbě

a tudíž není proti němu přípustná stížnost:

"Rozhodnutí o návrhu prokurátora na prodloužení vazby

znamená rozhodnutí, že se vazba prodlužuje, nebo rozhodnutí, že se

vazba neprodlužuje, resp. že se návrh prokurátora na prodloužení

vazby zamítá. Oba naznačené způsoby rozhodnutí předpokládají, že

jsou dány vazební důvody podle § 67 tr. ř., a v tomto smyslu není

existence důvodů vazby kritériem, na kterém by bylo to či ono

rozhodnutí o návrhu prokurátora závislé. Tímto kritériem je pouze

to, zda by propuštěním obviněného na svobodu v důsledku uplynutí

zákonné lhůty, po kterou je vazba přípustná, mohlo být zmařeno

nebo ztíženo dosažení účelu trestního řízení.

K tomu je třeba dodat, že návrh prokurátora na prodloužení

vazby není návrhem na přezkoumání vazebních důvodů. Jestliže soud

při plnění úřední povinnosti, uvedené v první větě ustanovení §

72 odst. 1 tr. ř., zjistí, že důvody vazby neexistují, propustí

obviněného z vazby, a to opět z úřední povinnosti podle třetí věty

ustanovení § 72 odst. 1 tr. ř., a nikoli z podnětu návrhu

prokurátora na prodloužení vazby. V takovém případě již nevydává

ani rozhodnutí o tom, že se vazba neprodlužuje.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí soudu o návrhu

prokurátora na prodloužení vazby podle § 71 odst. 1 tr. ř., ve

znění zák. č. 558/1991 Sb., není rozhodnutím o vazbě ve smyslu

ustanovení § 74 odst. 1 tr. ř. Nejde tedy o rozhodnutí, proti

kterému by byla přípustná stížnost podle § 74 odst. 1 tr. ř., §

141 odst. 2 tr. ř."

Novela trestního řádu tudíž explicitně v nové dikci

ustanovení § 74 odst. 1 vyjádřila interpretační závěry judikatury.

Tyto závěry se opírají o dedukci, podle které je zkoumání

vazebních důvodů toliko nutnou podmínkou rozhodování o prodloužení

vazby, nikoli však podmínkou dostatečnou: tou je až posouzení

toho, "zda by propuštěním obviněného na svobodu v důsledku

uplynutí zákonné lhůty, po kterou je vazba přípustná, mohlo být

zmařeno nebo ztíženo dosažení účelu trestního řízení". Otázkou je,

zdali při naplnění vazebních důvodů je možno vůbec dospět

k závěru, že by už dosažení účelu trestního řízení zmařeno nebo

ztíženo být nemohlo. Jinými slovy, jestli je slučitelný závěr,

podle kterého jsou současně dány vazební důvody a současně už není

obava ze zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení.

Obsahem právního institutu vazby je vymezení ústavně

akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody (po sdělení

obvinění - § 68, 160 trestního řádu) s cílem tímto nezbytným

omezením osobní svobody obviněného znemožnit zmaření nebo ztížení

dosažení účelu trestního řízení. Z toho vyplývá, že tvrzení

o slučitelnosti současné existence vazebních důvodů a neexistence

obavy ze zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení

představuje kontradikci.

Účelem trestního řízení přitom není jenom "spravedlivé

potrestání pachatele", účelem trestního řízení je rovněž "fair"

proces. Existence řádného procesu je nevyhnutelnou podmínkou

existence demokratického právního státu.

Zákonnou lhůtu, vymezující dobu trvání vazby, nutno tudíž

považovat za lhůtu nezbytného omezení osobní svobody obviněného

(resp. obžalovaného), u kterého platí presumpce neviny, určenou

orgánům činným v trestním řízení pro ukončení tohoto řízení.

Z uvedeného plyne, že při rozhodování o prodloužení vazby, kromě

existence zákonného vazebního důvodu, nutno prokázat vážné důvody,

v důsledku kterých v uplynulé lhůtě nebylo možno řízení ukončit.

Rozhodování o prodloužení vazby (tj. o dalším omezení osobní

svobody osoby, vůči které se vede trestní řízení, a na kterou

nutno pohlížet z hlediska principu presumpce neviny) je tudíž

rozhodováním, na které nutno vztáhnout vyšší požadavky, než na

rozhodování o vazbě. Pro takové rozhodování, z hlediska principu

rovnosti, musí platit proto vše, co platí pro rozhodování o vazbě

samotné, tedy i právo na přezkoumání.

Evropský soud pro lidská práva při aplikaci čl. 5 odst. 4

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod opakovaně

zdůraznil právo dotčené osoby na přezkoumání rozhodnutí o vazbě.

V této souvislosti nutno řešit také případnou otázku, zdali

oprávnění žádat o přešetření důvodnosti vazby není možno považovat

za přezkoumání rozhodnutí o prodloužení vazby. Negativní odpověď,

a tudíž závěr o neexistenci možnosti přezkoumání rozhodnutí

o prodloužení vazby podáním žádosti o přešetření důvodnosti vazby,

lze spatřovat ve skutečnosti, že oba tyto instituty se týkají

odlišného předmětu přezkoumání. Přezkoumání rozhodnutí

o prodloužení vazby, při existenci vazebních důvodů, může být

opodstatněno absencí vážných důvodů, v jejichž důsledku v uplynulé

vazební lhůtě nebylo možno řízení ukončit.

Z uvedeného vyplývá, že ustanovení § 74 odst. 1 trestního

řádu, ve znění zákona č. 292/1993 Sb., vylučuje možnost

přezkoumání rozhodnutí o vazbě, za které nutno považovat také

rozhodnutí o jejím prodloužení, čímž je v rozporu s ustanovením

čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Důsledkem zrušení části ustanovení § 74 odst. 1 trestního

řádu, a tudíž zrušení výjimky, omezující podání stížnosti proti

rozhodnutí o prodloužení vazby, je absence mechanismu rozhodování

v případech, kdy o prodloužení vazby podle § 71 odst. 3 trestního

řádu rozhoduje Nejvyšší soud. Za účelem poskytnout zákonodárci

časový prostor pro doplnění uvedeného mechanismu, obdobně jako

v případě zrušení § 55 odst. 2 a § 209 trestního řádu, Ústavní

soud České republiky rozhodl i v případě zrušení části ustanovení

§ 74 odst. 1 trestního řádu o posunutí dne účinnosti nálezu na 1.

březen 1995.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky

se nelze odvolat.

V Brně 12. října 1994

Odlišné stanovisko soudkyně JUDr. Ivany Janů k rozhodnutí o návrhu na zrušení ustanovení § 55 odst. 2 a části ustanovení § 209 napadeného zákona.

Podepsaná zastává stanovisko, že návrh skupiny poslanců měl být zamítnut v plném rozsahu ohledně návrhu na zrušení ust. § 55 odst. 2 a pokud jde o § 20 trestního řádu, v části vymezené slovy: „Předseda senátu dbá o to, aby svědek ještě nevyslechnutý nebyl přítomen při výslechu obžalovaného a jiných svědků. Je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o výslech svědka. Jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné závažné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návrhu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky,“ a to z těchto důvodů:

1.Ustanovení čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb. (MPOPP), jakož i čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. (EÚ) upravují v rámci rovnosti zbraní ve spravedlivém trestním procesu právo obviněného na konfrontaci v širším smyslu. Uvedené právo ve smyslu citovaných ustanovení zahrnuje alternativně osobní, tj. přímou konfrontaci (...provedl výslech) anebo konfrontaci zprostředkovanou (...dal provést výslech).

Toto právo přiznává obviněnému i platný trestní řád (publikovaný ve Sbírce zákonů v úplném novelizovaném znění pod č. 69/1994, dále tr. ř.) v ustanovení § 33 odst. 1, pokud jej opravňuje vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu,jakož i uvádět důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy... atd. Ustanovení § 94 tr. ř. upravuje konfrontaci v užším smyslu, a to pouze přímou (osobní). Podle § 164 odst. 4 tr. ř. může dále vyšetřovatel umožnit obviněnému zúčastnit se vyšetřovacích úkonů a klást vyslýchaným svědkům otázky (konfrontace v širším smyslu). Ve smyslu § 214 tr. ř. musí být obžalovaný po provedení každého důkazu dotázán, zda se chce k němu vyjádřit....Konečně z ustanovení § 215 odst. 1 tr. ř. plyne právo obžalovaného a jeho obhájce se souhlasem předsedy senátu klást vyslýchaným otázky; z odstavce 2 téhož ustanovení potom i jeho právo žádat předsedu senátu o to, aby jim umožnil vyslechnout svědka (konfrontace v širším smyslu).

Účelem ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř. je zajištění bezpečnosti svědka utajením jeho pravých generálií (osobních údajů) v protokole o jeho výpovědi, tzn. .chránit jeho identitu tak, aby ji obviněný nemohl při seznamování se se spisem zjistit a eventuálně realizovat hrozící nebezpečí, pro které byl svědek utajen.

Bude-li mít obviněný potřebu konfrontace (v širším i užším smyslu) s osobou, která proti němu svědčila, je pro realizaci tohoto práva, rozumí se na konfrontaci, rozhodující především obsah příslušné výpovědi a nikoliv pravá totožnost svědka který předmětnou výpověď složil. Žádost o konfrontaci, širším či užším smyslu, jakožto návrh na doplnění dokazování, může být podán již v průběhu vyšetřování, resp. v jeho závěru při seznamování se s výsledky tohoto vyšetřování. Pokud vyšetřovatel tét žádosti vyhoví, technicky konfrontaci provede způsobem analogickým, jak je opsán v § 209 tr. ř., tj. způsobem zprostředkovaným. Obviněný poté, co se seznámí s výpovědí svědka, se k ní vyjádří a aniž by se se svědkem setkal tváří v tvář, může mu prostřednictvím vyšetřovatele klást otázky. Tím je obviněnému zaručeno práv dát provést výslech svědka.

Uvedený postup, plynoucí z § 209 tr. ř. a použitelný nejen v řízení před soudem, nýbrž i ve stadiu vyšetřování, tak umožňuje výslech svědka, resp. zprostředkovanou konfrontaci, i když jde o svědka v neprospěch či ve prospěch obviněného, jehož totožnost v zájmu jeho bezpečnosti, nebo osoby jemu blízké, je třeba utajit.

Pokud EÚ v čl. 6 odst. 3 písm. d) výslovně hovoří o právu obviněného dosáhnout předvolání svědků ve svůj prospěch i proti sobě, potom ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř. ničemu takovému nebrání, a o to jde. Ve smyslu citovaného ustanovení trestního řádu anonymizovaná osoba svědka již vyslechnutého nevyžaduje jeho předvolání, leda za účelem obviněným navrhované konfrontace, což je možné (viz výklad shora). Stejně tak ani způsob anonymizování osoby svědka podle § 209 tr. ř., z důvodů ochrany jeho bezpečnosti, resp. osob jemu blízkých, nebrání obviněnému (obžalovanému) v tom, aby dosáhl přítomnosti tohoto svědka u hlavního líčení, protože citované ustanovení § 209 tr. ř. s přítomností zmíněného svědka počítá.

Pokud se má za to, že § 209 tr. ř. je v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), to vzhledem k důvodům možného vykázání obžalovaného z jednací síně, třeba z pohledu interpretačního zdůraznit následující. Podmínka projednání věci v přítomnosti toho, jehož se věc dotýká, je splněna nejen v případě bezprostřední fyzické přítomnosti obžalovaného u procesního úkonu, ale též tehdy, má-li taková osoba vždy dodatečnou možnost se s průběhem řízení (dokazování) seznámit a vyjádřit se k němu; to je i ratio institutu seznámení se obviněného s výsledky vyšetřování, které celé neprobíhá jen za fyzické přítomnosti obviněného (i když dle citovaného ustanovení § 164 odst. 4 tr. ř. to možné je).

Rozšiřuje-li tedy § 209 tr. ř. důvody vykázání obžalovaného z jednací síně, zajišťuje jeho informovanost o průběhu řízení v jeho nepřítomnosti tím, že po jeho návratu do jednací síně musí být seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky.

Striktně doslovný výklad čl. 38 odst. 2 Listiny, tzn. Lpění na fyzické přítomnosti obviněného minutu po minutě u každého procesního úkonu, by v řadě případů vedlo k ochromení trestního řízení a ke znemožnění dosažení jeho účelu (§ 1 tr. ř.).

Platí to zejména v trestních věcech, kde poškozenými svědky jsou děti (např. pohlavně zneužité). V těchto případech se nepočítá s bezprostřední přítomností obviněného u výslechu, neboť by to znamenalo mnohdy jeho znemožnění. Zároveň však právo obviněného seznámit se alespoň dodatečně s výsledky trestního stíhání, které je proti němu vedeno, zcela omezeno není. Zárukou jeho uplatnění je již zmíněné seznámení se obviněného s výsledky vyšetřování, případně i takový způsob výslechu svědků, který předpokládá § 209 tr. ř.

Z hlediska judikatury Evropské komise (dále Komise) k této otázce srov. Níže citovaný případ Kurup v. Denmark (11219/84).

Možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, jak též předpokládá citovaný článek Listiny, není eliminována anonymizací osobních údajů o svědkovi, neboť obviněný se může seznámit s obsahem výpovědi takovéhoto anonymního svědka a vzít ji v úvahu z hlediska své obhajoby; neznalost generálií svědka, jak již řečeno, není v tomto momentě rozhodující. Ta má ovšem význam z hlediska věrohodnosti svědka, která je rovněž důležitá pro celkovou verifikaci jeho výpovědi, tj. kromě pravdivosti této výpovědi jako takové. Zkoumat, resp. zpochybňovat věrohodnost svědka může potom obviněný, či jeho obhájce, způsobem, který předpokládá již citovaná poslední věta § 209 tr. ř.:

„Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky.“

Otázky adresované anonymnímu svědkovy se mohou tudíž týkat i jeho věrohodnosti, aniž by však byla narušena jeho osobní anonymita, ne tedy pouze předmětu důkazu (skutku). Lze klást např. otázky stran zdravotního stavu svědka, jeho předpokladu schopnosti věrohodně svědčit. Institut anonymního svědka tedy neomezuje zcela možnost obžalovaného verifikovat pravdivost vůči němu směřující svědecké výpovědi a tím ani jeho věrohodnost. Bude-li totiž anonymní svědek usvědčen ze lži, stává se tím zároveň nevěrohodným. Přes hledisko pravdivosti lze tak zkoumat i věrohodnost osoby anonymního svědka. Stejně tak lze zpochybňovat jeho věrohodnost, budou-li výše popsaným způsobem (§ 209 tr. ř. ) zjištěny jiné okolnosti dotýkající se samotné osoby svědka, aniž by byla narušena jeho anonymita.

S výše uvedenými otázkami přítomnosti při projednávání věci, jakož i s možností vyjádřit se ke všem prováděným důkazům úzce souvisejí následující závěry.

Podle „Směrnic a principů“ přijatých na konferenci expertů o „Ochraně lidských práv při výkonu trestní spravedlnosti ve střední a východní Evropě a v SSSR“: „Žádný protokol o výslechu osoby nebo podobný dokument nemůže být předložen k tíži obviněného jako důkaz v soudním řízení, ledaže obhajoba měla možnost být přítomna při příslušném úkonu.“ (Repík, B.: Mezinárodní konference o ochraně lidských práv při výkonu trestní spravedlnosti v postkomunistických zemích. Právo a zákonnost, 60, 1992, č. 5 s. 320). Třeba v této souvislosti zdůraznit, že za situace, popsané v § 209 tr. ř., kdy je obžalovaný vykázán z jednací síně, zůstává zde přítomen jeho obhájce. V případě, že obhájce k utajení totožnosti svědka, aniž by obžalovaný musel v průběhu jeho výslechu opouštět jednací síň.

Obdobně vyznívá i rozhodnutí Komise ze dne 16. 12. 1981 č. 895/78 ve věci X. v. Dánsko: „Je zásadně důležité, aby obžalovaný byl přítomen při svém procesu při výslechu svědků, ale za výjimečných okolností není porušením čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy, jestliže svědek byl slyšen v nepřítomnosti osoby, proti níž svědectví směřuje, pod podmínkou, že byl přítomen její advokát, pokud advokát mohl při výslechu svědka hájit zájmy obhajoby stejně, jako by to učinil sám obžalovaný.“

Z jiných principů, shrnutých zástupcem Komise před Soudem ve věci Windisch a týkající se dokazování svědkem, které vypracovala judikatura, třeba upozornit na následující: Práva obhajoby zpravidla vyžadují, aby obžalovaný měl přiměřenou a dostatečnou možnost popírat svědectví proti němu a vyslýchat nebo nechat vyslýchat svědka v době složení svědectví nebo v pozdějších stadiu řízení. Proces se posuzuje jako celek z toho hlediska, zda proběhl spravedlivě; jednotlivá dílčí práva mohla být porušena, přesto vzhledem k významu důkazů, jichž se porušení týká, vzhledem k ostatním důkazům a celkovému způsobu vedení řízení lze toto považovat za spravedlivé (Repík, B.: Požadavky Evropské úmluvy lidských práv na trestní proces, Bulletin advokacie 1992, 10. s. 7-11).

Případy Kostowski v. Netherlands a Windisch v. Austria (Kostowski Case, Vol. 166, 1989, Publications of the European Court of Human Rights; windisch Case, Vol. 186, 1991, tamtéž) znamenaly porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) EÚ nikoliv v tom, že vnitrostátní soudy se opíraly o výpověď anonymního svědka, nýbrž v tom, že tyto, pro výrok soudu stěžejní důkazy již nebylo možné provést při ústním jednání soudu, resp. kdy oba navrhovatelé byli odsouzeni na základě svědectví anonymních svědků, které obhajoba nemohla vyslechnout.

Naproti tomu poslední věta napadeného § 209 tr. ř. takovou možnost nabízí, tedy vylučuje případné pochybení, jehož se ve výše uvedených věcech dopustily holandský a rakouský soud, tj. pochybení, která jako taková vyplývají z čl. 6 odst. 3 písm. d) EÚ.

K uvedené problematice se úzce váže následující případ judikovaný Komisí (john Ib Nielsem Kurup v. Denmark, No 11219/1984, European Commission of Human Rights, Decisions and Reports, No 42/1985).

Navrhovatelova stížnost se vztahuje k faktu, že identita svědků, kteří figurovali v daném případu, mu nebyla známá, že musel opustit jednací síň, když tito vypovídali a navíc, že byl vyloučen z části jednání, kdy obžaloba prováděla shrnutí případu, které se dotýkalo výpovědi svědků.

Navrhovatel tvrdí, že tyto okolnosti porušily jeho právo mít adekvátní čas a podmínky pro přípravu své obhajoby, jak je stanoveno v čl. 6 odst. 3 písm. b) EÚ.

Navíc navrhovatel je toho názoru, že jeho právo vyslýchat svědky, tak jak je zachyceno v čl. 6 odst. 3 písm. d), nebylo dodrženo a nakonec, že se mu nedostalo „fair“ procesu, tak jak míní čl. 6 odst. 1 EÚ.

Komise namítá, že práva zabezpečená čl. 6 odst. 3 jsou práva obžaloby a obhajoby v obecném slova smyslu. Při určení, zda tato práva byla respektována, není dostačující vycházet jen ze situace, v níž je pouze obžalovaný. Úvaha musí zahrnovat celkovou situaci, ve které má obhajoba prostor pro své uplatnění.

Je pravdou, že možnost setkávat se se svým obhájcem je základní částí přípravy jeho obhajoby. Nicméně nemůže být namítáno, že práva na kontakt s obhájcem a konzultace s ním nesmí být podřízena žádnému omezení.

Navrhovatelův obhájce byl zavázán rozhodnutím soudu zdržet se diskuse o těch částech výpovědi učiněných svědky AaD, které by mohly vésti k odkrytí jejich identity ve vztahu k obžalovanému-navrhovateli.

Žádná omezení nebyla navrhovateli kladena, pokud jde o setkání, korespondence nebo výměnu informací mezi ním a obhájcem při přípravě řádné obhajoby.

Za těchto okolností Komise neshledala žádná fakta, která by omezovala navrhovatelovo právo připravit obhajobu v takovém rozsahu, který by mohl vyústit v porušení čl. 6 odst. 3 písm. b) nebo d) EÚ, jak navrhovatel poukazuje.

Pokud se týče navrhovatelovy stížnosti, že musel opustit soudní síň odvolacího soudu, když svědci AaD byli vyslýcháni, Komise považuje za principiální, aby obžalovaný byl přítomen, když svědkové, vypovídající proti němu, jsou vyslýcháni. Komise nicméně akceptovala, že za výjimečných okolností zde mohou být důvody vyslýchat svědky proti obžalovanému v jeho nepřítomnosti, za podmínky, že jeho právník je přítomen.

V projednávaném případě byl navrhovatel vyzván, aby opustil soudní síň v době, když svědci AaD svědčili proti němu. Dánská vnitrostátní úprava dává předsedovi senátu právo, pokud existují zvláštní důvody, vykázat obžalovaného ze soudní síně, v případě, že by svědek nebo spoluobžalovaný nevypověděl bez zábran, jestliže jinak tato výpověď být získána nemůže.

V projednávaném případě, který se týkal mezi jiným vážného drogového zločinu, měl odvolací soud dobrý důvod navrhovatele ze soudní síně vykázat.

Nicméně, když navrhovateli-obžalovanému bylo nařízeno opustit soudní síň, jeho obhájce zůstal a měl všechny možnosti v návaznosti na čl. 6 odst. 3 písm. d) EÚ vyslechnout oba svědky a klást jim otázky.

Komise dále zjistila, že zájmy obhajoby mohou být zajištěny stejně dobře navrhovatelovým právníkem jako navrhovatele samým.

Komise proto uzavírá, že požadavky čl. 6 odst. 3 písm. d) EÚ byly v navrhovatelově soudním případu splněny.

Ačkoliv Komise neobjevila prima facie překročení minima práv, tak jak je uvádí čl. 6 odst. 3 EÚ, přesto také zvažovala, zdali okolnosti citované navrhovatelem v průběhu jeho procesu nemohou nicméně vést k závěru, že se mu nedostalo „fair“ slyšení, jak mu garantuje čl. 6 odst. 1 EÚ.

Jak Evropská komise, tak Evropský soud opakovaně připomínají, že zásada rovnosti zbraní je procedurální rovností obžalovaného a obžaloby a neoddělitelným prvkem „fair“ procesu.

Nicméně, jak bylo ukázáno shora, toto vše nezabezpečuje obžalovanému právo být přítomen osobně za všech okolností všem procesním úkonům.

Proto při úvaze o navrhovatelově stížnosti, jak byla předložena, včetně faktu, že dotyčný musel opustit soudní síň nejen v době výslechu svědků, ale i v době, kdy obžaloba prováděla shrnutí svědeckých výpovědí, nezjistila Komise žádné porušení principu rovnosti zbraní, které by mohlo způsobit, že by se navrhovateli nedostalo „fair“ slyšení u odvolacího soudu ve smyslu čl. 6 odst. 1 EÚ.

Z toho, co bylo uvedeno, Komise dovodila, že návrh musí být odmítnut jako zřejmě neopodstatněný, ve smyslu čl. 27 odst. 2 EÚ.

Z uvedených důvodů prohlásila Komise stížnost za nepřípustnou a nevyhověla jí.

2.Z hlediska naší platné právní úpravy (§55 odst. 2 tr. ř.) je podmínkou přípustné anonymizace generálií svědka v protokole o jeho výpovědi hrozba zjevné újmy na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí pro osobu svědka nebo osobě jemu blízké, rozumí se v souvislosti s podáním svědectví. Hrozba zjevné újmy na zdraví musí být zcela evidentní, tj. jako taková prokazatelná, nestačí jakékoliv nebezpečí újmy. Důvodová zpráva k citovanému ustanovení trestního řádu konstatuje, že zejména v souvislosti s objasňováním organizované kriminality se vyskytují případy, kdy osoby vypovídající jako svědci se stávají terčem nátlaku nebo násilných útoků, jejichž cílem je svědka zastrašit a ovlivnit tak jeho odhodlání vypovídat. K ochraně svědků právě v těchto případech se umožňuje utajení jejich osobních údajů. Stejný charakter jako „hrozba zjevné újmy na zdraví“ musí mít i „jiné vážné nebezpečí“ uváděné jako alternativa.

Popsané zákonné předpoklady anonymizace osoby svědka jsou vymezeny poměrně určitě, čímž směřují spíše ke zúženému aplikování tohoto procesního institutu. Pokud by ovšem zákonodárce podmínky utajení svědka zúžil příliš, mohl by umíněný právní institut vyřadit z jeho aplikace téměř úplně. To je ovšem stěží přijatelné ve světle požadavků uplatňovat i takové důkazní prostředky, které vyžaduje nárůst zejm. organizovaného zločinu a potřeba jeho účinného odhalování.

Podmínky utajení totožnosti svědka v hlavním líčení (§ 209 tr. ř.) formuluje zákon následovně:

1.“hrozba újmou na zdraví, smrtí nebo jiné vážné nebezpečí hrozící svědkovi či osobě jemu blízké, plynoucí z podaného svědectví“ nebo

2.“potřeba zachovat anonymitu svědka ze závažných důvodů“.

První předpoklad je formulován obdobně jako v § 55 odst. 2 tr. ř. Rozdíl spočívá pouze v tom, že v souvislosti s hlavním líčením zákon výslovně neuvádí „zjevnou“ újmu. Tím je dosah právě této podmínky anonymizace poněkud rozšířen. Proto naopak svědek, utajený podle § 55 odst. 2 tr. ř., je beze zbytku jako takový pokryt i ustanovením § 209 tr. ř. Na druhé straně však naposledy citované ustanovení výslovně uvádí, jako alternativu, hrozbu smrti svědkovi, která je ovšem pokryta též ustanovením § 55 odst. 2 tr. ř., vyložíme-li jej logicky (a minori ad maius). Stejný dosah obou ustanovení, tj. spíše omezující, lze dosáhnout zužujícím výkladem právě § 209 tr. ř., tj. tam uvedené první podmínky anonymizace svědka.

Předpoklad druhý je formulován naopak velmi obecně. Takováto úprava zřejmě umožňuje anonymizovat i svědka jiného, než kterého má na mysli § 55 odst. 2 tr. ř. Restrinkce § 209 tr. ř., ve formě uvedeného předpokladu, jsou tedy menší než v případě ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř., čímž vytvářejí příliš velký prostor pro volné uvážení.

3. Důvody rozvedené v bodech 1 a 2 vyúsťují v potřebu trvat na ústavnosti § 55 odst. 2 tr. ř., jakož i § 209 tr. ř.; v tomto druhém případě však jen, jde-li o výše uvedený první předpoklad anonymizace svědka v hlavním líčení („hrozba újmou...“), jakož i ve zbývající části tohoto naposledy citovaného ustanovení, neboť v ní nejde o otázku utajení svědka.

Naproti tomu druhý předpoklad anonymizace svědka ve smyslu § 209 tr. ř. vymezený slovy: „...anebo o svědka, jehož totožnost musí zůstat ze závažných důvodů utajena...“ je napadnutelný pro jeho neurčitost a tím i nedostatečnou minimalizaci užívání právě takovéhoto procesního institutu (čl. 1 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 4 Listiny).

Proto bylo podle mého názoru třeba návrh skupin poslanců ohledně zrušení § 55 odst. 2 tr. ř. a § 209 tr. ř. v rozsahu uvedeným v úvodu zamítnout.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru