Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 4/13 #1Usnesení ÚS ze dne 05.03.2013Amnestie prezidenta republiky

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam3
NavrhovatelSKUPINA SENÁTORŮ - Senátoři Parlamentu ČR
Dotčený orgánPREZIDENT REPUBLIKY - Klaus Václav
VLÁDA / PŘEDSEDA VLÁDY
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nepříslušnost
Odlišné stanoviskoGüttler Vojen
Janů Ivana
Rychetský Pavel
Výborný Miloslav
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/pravomoc a příslušnost Ústavního soudu
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Trestní řízení
trestní stíhání
Amnestie
akt/normativní
akt/individuální akt aplikace práva
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 2/68 SbNU 485
EcliECLI:CZ:US:2013:Pl.US.4.13.1
Datum podání14.01.2013
Napadený akt

rozhodnutí jiné; 1/2003 Sb.; rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii; čl. II

Ostatní dotčené předpisy

1/2013 Sb., čl. II


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Amnestijní rozhodnutí je v zásadě z právní (soudní) kontroly vyňato, a proto je nezrušitelné ze strany soudní moci. K dispozici je toliko odpovědnost politická.

Do budoucna lze s rezervovaností připustit, že by se ve zcela excesivní situaci, ohrožující hodnoty materiálního jádra Ústavy České republiky dle jejího čl. 9 odst. 2, Ústavní soud mohl ujmout ochrany těchto hodnot a amnestii v takovém případě přezkoumat a případně zrušit.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Plénum Ústavního soudu usnesením ze dne 5. 3. 2013 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy odmítlo návrh skupiny senátorů na zrušení ustanovení čl. II rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2003 Sb., o amnestii, ze dne 1. ledna 2013, a to pro rozpor s hodnotami demokratického právního státu podle čl. 1 Ústavy, jakož i s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v důsledku čehož mělo dojít k porušení základních práv garantovaných v čl. 11, 36 a 38 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě.

Narativní část

Stěžovatelé k přípustnosti návrhu uváděli, že rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii splňuje obsahové znaky právního předpisu, tj. závaznost, formální určitost, obecnost předmětu a subjektů a vynutitelnost. Navrhovatelé dále namítali, že ani suverénní pravomoci prezidenta nemohou být v demokratickém právním státě vykonávány v rozporu s ústavním pořádkem bez jakékoliv možnosti kontroly. Dle čl. 36 odst. 2 Listiny zároveň z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod.

Neslučitelnost napadeného ustanovení s ústavním pořádkem plyne podle navrhovatelů především z toho, že nařizuje zastavení trestního stíhání i v případech nejzávažnější organizované hospodářské trestné činnosti, čímž bylo soudům znemožněno, aby deklarovaly spáchání trestného činu a umožnily poškozeným domoci se náhrady škody. Tím došlo k porušení práva poškozených na spravedlivý proces, jakož i porušení jejich práva vlastnit majetek ve spojení s legitimním očekáváním jeho nabytí. V důsledku abolice došlo k faktické legalizaci výnosů z trestné činnosti. Napadené ustanovení proto podkopává základní principy právního státu a důvěru občanů v právo a v demokratický právní stát.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud nemůže v předmětném řízení přezkoumávat právní akty, které nejsou právním předpisem z hlediska formy (název, procedura, publikace v příslušném publikačním orgánu), obsahu (neobsahují právní normy) či funkce (nemají regulovat chování). Specifičnost amnestijního rozhodnutí spočívá v tom, že neobsahuje opakovatelné pravidlo; přitom právě trvalost je významným znakem obecné normy, což v případě amnestijního rozhodnutí neplatí. Není proto také kdykoliv zaměnitelné pozdější obecnou normou podle zásady lex posterior derogat priori. Odlišnost panuje i v rovině formální (názvem jde o rozhodnutí), jakož i funkcionální, neboť neplní roli právního předpisu, nýbrž výjimky z něj.

V souladu s tradičním doktrinálním názorem ve vztahu k jeho přezkoumatelnosti amnestijní rozhodnutí „nemůže být zrušeno“. To vyplývá z obsahového vymezení amnestie jako prerogativu exekutivy, který směřuje do oblasti moci soudní. Účelem amnestie je v kontrolním mechanismu brzd a vyvažování modifikovat účinky nebo následky ukončeného anebo probíhající trestního stíhání za účelem naplnění obecného dobra (skrze společenské milosrdenství, odpuštění či zapomenutí), případně reagovat, s ohledem na politické či trestněpolitické aspekty situace ve státě, na případné dysfunkce moci soudní při jeho dosahování. Bylo by logicky protismyslné, kdyby si „vyvažovaná“ moc soudní mohla zásah proti sobě samé odstranit tím, že by příslušný akt prostě „zrušila“. Jsou to právě zejména zmíněné znaky „milosrdenství“, „odpuštění“, „zapomenutí“, nepřítomnost práva či právního nároku a pojmová absence „odůvodnění“, jež znemožňují, aby amnestijní rozhodnutí bylo podrobeno přezkumu podobně jako jiné akty prezidenta, u nichž se tak již stalo. Lze tedy uzavřít, že amnestijní rozhodnutí je v zásadě z právní (soudní) kontroly vyňato, a proto je nutno je považovat za nezrušitelné ze strany soudní moci (k dispozici je toliko odpovědnost politická).

Pro budoucno však lze (byť se zjevnou rezervovaností) připustit, že ve zcela excesivní situaci by to byl Ústavní soud, který by se jakožto „poslední instance“ mohl ujmout ochrany hodnot, tvořících materiální jádro Ústavy dle jejího čl. 9 odst. 2. Navrhovateli sledovanému zájmu by mohly vyjít vstříc též obecné soudy v řízeních o tom, kdo a jak je napadené amnestie v její aboliční části účasten. Kupříkladu v případě obviněných, kteří se jako uprchlí vyhýbali trestnímu stíhání, by mohlo být uváženo, zda do rozhodné doby trestního stíhání tomu korespondující dobu nezapočítat. Obdobně lze postupovat i ve vztahu k těm, kteří zjevným obstrukčním chováním v řízení způsobili relevantní prodloužení jejich trestního stíhání. Obecné soudy také budou moci zasáhnout v případech, kdy by amnestijní rozhodnutí in concreto mělo dopadnout do trestních řízení, v nichž vystupují jako poškození „kvalifikované“ oběti porušení čl. 2 a 3 Úmluvy.

Soudcem zpravodajem ve věci byl Vladimír Kůrka. Odlišné stanovisko uplatnili soudci Pavel Rychetský, Vojen Güttler, Miloslav Výborný a soudkyně Ivana Janů.

Pl.ÚS 4/13 ze dne 5. 3. 2013

U 2/68 SbNU 485

Amnestie prezidenta republiky

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

pléna Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka (soudce zpravodaj), Dagmar Lastovecká, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný a Michaela Židlická ze dne 5. března 2013 sp. zn. Pl. ÚS 4/13 ve věci návrhu skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky, zastoupené JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou se sídlem Újezd 19, Praha 1, 110 00 Praha 1, na zrušení čl. II rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii, ze dne 1. ledna 2013, za účasti prezidenta České republiky prof. Ing. Václava Klause, CSc., a Městského soudu v Praze jako vedlejšího účastníka řízení.

Návrh na zrušení ustanovení čl. II rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii, ze dne 1. ledna 2013, podaný skupinou senátorů Senátu Parlamentu České republiky, se odmítá.

Odůvodnění:

I. Rekapitulace návrhu

1. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 14. 1. 2013 navrhla skupina senátorů Senátu Parlamentu České republiky (dále též jen "navrhovatelé"), aby Ústavní soud zrušil čl. II rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii, ze dne 1. ledna 2013 (dále též jen "amnestijní rozhodnutí"), neboť je podle jejich názoru v rozporu s hodnotami demokratického právního státu podle čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i s principem vyjádřeným čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v důsledku čehož mělo dojít k porušení základních práv garantovaných v čl. 11, 36 a 38 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě. Alternativně se navrhovatelé domáhají, aby "Ústavní soud vyslovil nálezem, že čl. II amnestijního rozhodnutí je v rozporu s hodnotami demokratického právního státu a v rozporu s ústavním pořádkem, a tudíž vyslovil jeho protiústavnost".

2. Přípustnost návrhu dovozuje skupina senátorů z toho, že rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii patří podle doktríny mezi normativní akty derivativní povahy a splňuje obsahové znaky právního předpisu, tj. závaznost, formální určitost, obecnost předmětu a subjektů a vynutitelnost, a odvolávají se rovněž na nález sp. zn. Pl. ÚS 27/09 ze dne 10. 9. 2009 (N 199/54 SbNU 445; 318/2009 Sb.), ohledně kterého míní, že Ústavní soud došel k závěru obdobnému. Rozhodnutí prezidenta o amnestii proto považují za přezkoumatelné Ústavním soudem podle ustanovení § 64 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

3. Navrhovatelé dále namítají, že ani suverénní pravomoci prezidenta nemohou být v demokratickém právním státě vykonávány v rozporu s ústavním pořádkem, navíc bez jakékoliv možnosti kontroly, což dokládají odkazy na vybraná rozhodnutí označených mezinárodních institucí. Možnost přezkoumat rozhodnutí výkonné moci (tj. i rozhodnutí prezidenta o amnestii) považují za nezbytnou protiváhu, bez které je prakticky možno negovat rozhodnutí moci soudní, přičemž z čl. 36 odst. 2 Listiny zároveň vyplývá, že z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod.

4. Neslučitelnost napadeného ustanovení s ústavním pořádkem plyne podle navrhovatelů především z toho, že nařizuje zastavení trestního stíhání i v případech nejzávažnější organizované hospodářské trestné činnosti, čímž bylo soudům znemožněno, aby deklarovaly spáchání trestného činu a umožnily poškozeným domoci se náhrady škody. Z faktické nemožnosti poškozených na ni dosáhnout v samostatném občanskoprávním řízení (mj. z důvodů nutnosti dokazování opakovat, přenesení důkazního břemene na poškozené a značných nákladů řízení) v kontrastu s faktem, že amnestovaní pachatelé si budou moci neprávem nabyté hodnoty ponechat, navrhovatelé dovozují, že došlo k porušení práva poškozených na spravedlivý proces, jakož i porušení jejich práva vlastnit majetek ve spojení s legitimním očekáváním jeho nabytí.

5. Ohlášený argument pro abolici - nepřiměřená délka dosavadního trestního řízení - nemůže podle navrhovatelů obstát, neboť tu je třeba vždy hodnotit individuálně, v konkrétním případě, a nikoliv paušálně. Přitom ani nepřiměřená délka řízení nemůže být (i podle Evropského soudu pro lidská práva) důvodem k upuštění od povinnosti nahradit škodu, jež byla trestným činem způsobena. Právo obviněných na projednání jejich věci v přiměřené lhůtě bylo z pohledu navrhovatelů neproporcionálně a bezdůvodně upřednostněno na úkor totožného práva poškozených, kteří se se svými nároky na náhradu škody ocitli "prakticky na počátku".

6. A konečně, vzhledem k tomu, že v důsledku abolice došlo k faktické legalizaci výnosů z trestné činnosti v jí dotčených kauzách, mají navrhovatelé též za to, že napadené ustanovení podkopává základní principy právního státu a důvěru občanů v právo a v demokratický právní stát, a v této souvislosti odkazují i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 431/09 ze dne 10. 9. 2009 (usnesení dostupné na http://nalus.usoud.cz).

II. Podání vedlejšího účastníka

7. Dne 21. ledna 2013 byl Ústavnímu soudu doručen návrh Městského soudu v Praze (podepsaný předsedou senátu JUDr. Kamilem Kydalkou) na zrušení téhož rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii, ze dne 1. ledna 2013 a "alternativně" na zrušení jeho článku II. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v nyní projednávané věci jedná o návrhu zčásti identickém, byl tento návrh usnesením sp. zn. Pl. ÚS 7/13 ze dne 12. 2. 2013 jako později podaný v rozsahu vymezeném petitorně článkem II amnestijního rozhodnutí odmítnut jako nepřípustný pro překážku litispendence podle § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (Městskému soudu v Praze bylo přiznáno postavení vedlejšího účastníka) a v části zbylé byl odmítnut rovněž, zde pro nedostatek aktivní legitimace navrhovatele ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona.

III. Dikce napadeného ustanovení amnestijního rozhodnutí

8. Napadený čl. II amnestijního rozhodnutí stanovuje (pod marginální rubrikou zastavení trestního stíhání): "Nařizuji, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let."

9. Amnestijní rozhodnutí spolupodepsal ve smyslu čl. 63 odst. 3 Ústavy předseda vlády a bylo podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů, řádně ve Sbírce zákonů vyhlášeno. Podáním došlým Ústavnímu soudu dne 4. 3. 2013 navrhovatelé podpis předsedy vlády sice zpochybnili (na základě údaje obsaženého v odůvodnění rozhodnutí vedoucího Úřadu vlády ze dne 4. 1. 2013 č. j. 1016/2013-KVÚ, že amnestijní rozhodnutí tímto úřadem neprochází), z kopie podání Kanceláře prezidenta republiky ze dne 31. 12. 2012 adresovaného Ministerstvu vnitra, oddělení publikace Sbírky zákonů a Sbírky mezinárodních smluv, resp. z jeho přílohy se však podává, že "Rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013" oba rozhodné podpisy, včetně předsedy vlády, obsahuje.

IV. Podmínky aktivní legitimace a hodnocení Ústavního soudu

10. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení návrhu podaného dle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jeho věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, jmenovitě zda tomu nebrání překážky formulované v ustanovení § 43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

11. Vymezení pravomoci a příslušnosti Ústavního soudu, jakožto základních procesních podmínek řízení, je reflexem základního strukturálního pravidla pro výkon moci v právním státu, jež je obsaženo v čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem. V případech přezkumu právních předpisů je příslušnost Ústavního soudu vymezena především již samotným předmětem řízení; Ústavní soud nemůže přezkoumávat právní akty, které (ani "jiným") právním předpisem nejsou z hlediska formy (název, procedura, publikace v příslušném publikačním orgánu), obsahu (neobsahují právní normy) či funkce (nemají regulovat chování) (srov. Filip, Jan. Holländer, Pavel. Šimíček, Vojtěch. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 224).

12. V právní doktríně, stejně jako v judikatuře, jednoznačný soulad ohledně formálního vymezení pojmu amnestijního rozhodnutí nepanuje. Jak vyplyne z dalšího, pro posouzení navrhovateli podaného návrhu nemusí však být takové určení nevyhnutelné.

IV. A) Ad "jiný právní předpis"

13. K otázce povahy amnestijního rozhodnutí soustřeďují pozornost navrhovatelé primárně; pomíjejíce možnost jeho podřazení "zákonu", cílí na "jiný právní předpis" ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy, resp. ustanovení § 64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a dospívají k závěru, že amnestijní rozhodnutí takovým jiným právním předpisem je (jinak by totiž k projednání jejich návrhu příslušnost Ústavního soudu nebyla dána), přičemž podporu takovému závěru ukotvují v rozmanitých odkazech na autoritativní právní prameny. S jistou licencí však lze mít za to, že tyto odkazy zhusta pomíjejí rozhodné souvislosti, resp. odvolávají se na názory vyslovené mimo ten specifický terén amnestijního rozhodnutí, jímž je vztah ke zmíněným ustanovením Ústavy a zákona o Ústavním soudu.

14. Bylo již výše předznačeno, že v právní vědě neexistuje shoda: tak např. Karel Klíma ve svém komentáři k ustanovení § 63 odst. 1 písm. j) Ústavy uvádí, že "amnestie je aktem aplikace práva, který vykazuje určité normativní znaky" (srov. Klíma, Karel a kol. Komentář k Ústavě a Listině. Praha: Plzeň, 2005. s. 324; viz též Kantoříková, Jana. "Amnestie". In: Encyklopedie ústavního práva. Ed. Karel Klíma. Praha: ASPI, 2007, s. 10). Podle této koncepce jde o individuální právní akt sui generis, mající určité obecné důsledky. Jiná koncepce amnestijního rozhodnutí je založena naopak na tezi, že amnestijní rozhodnutí má povahu normativního právního aktu (sui generis) [doktrína uvádí, že "rozhodnutí prezidenta má povahu zvláštního předpisu" (viz např. Bahýľová, Lenka a kol. Ústava České republiky. Komentář. Praha: Linde, 2010, s. 776), resp. že "... amnestie není směřována k jednotlivci, ale ke skupinám jednotlivců nebo k určitým druhům trestných činů. Má tedy povahu normativního právního aktu." (Pavlíček, Václav a kol. Ústavní právo a státověda. II. díl. Ústavní právo České republiky. Praha: Leges, 2011, str. 851)].

15. Jak již zaznamenal František Weyr, "protiklad obecných a konkrétních norem jest nutně pouze relativní, tj. že táž norma může se jeviti jako obecná (vzhledem k jiné konkrétnější) a konkrétní vzhledem k jiné obecnější" (srov. Weyr, František. Teorie práva. Brno-Praha: Orbis, 1936, s. 43). Tomu koresponduje, že výkladové problémy se odehrávají na škále "právní předpis" (čistý) - "právní předpis sui generis" - "akt aplikace práva sui generis" - "akt aplikace práva (čistý)" s tím, že přechody, zejména mezi druhou a třetí alternativou, lze předjímat jako diskrétní a závisí do značné míry na tom, čeho interpret zamýšlí dosáhnout

16. Pro hodnocení, že amnestijní rozhodnutí představuje normativní právní akt, lze spatřovat jistou oporu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/99 ze dne 23. 5. 2000 (N 73/18 SbNU 135; 167/2000 Sb.), v němž pojem právního předpisu (normativního právního aktu) Ústavní soud vymezil obsahovými znaky, kdy měl za rozhodující to, že akt státního orgánu je obecný, tj. že má právněnormativní obsah, přičemž "stupeň obecnosti vlastní právní normě je přitom vymezen tím, že právní norma určuje svůj předmět a subjekty jako třídy definičními znaky, a nikoli určením (výčtem) jejich prvků." Na tomto názoru setrval i v další judikatuře, zejména pak v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 27/09 ze dne 10. 9. 2009 (N 199/54 SbNU 445; 318/2009 Sb.), v němž explicitně konstatoval, že "[m]ateriální náhled na posuzování pramenů práva Ústavní soud s naprostou jednoznačností vyslovil i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/99 ..., dle něhož klasifikaci pramenů práva nutno odvinout v první řadě od obsahu právní normy".

17. Nelze si však nevšimnout specifičnosti amnestijního rozhodnutí, jež spočívá v tom, že oproti (standardnímu) právnímu předpisu nemá všechny jeho obsahové znaky, jestliže neobsahuje opakovatelné pravidlo (je naopak jednorázové); přitom právě trvalost je významným znakem obecné normy (dojde-li k naplnění normy, platí dále pro budoucí případy daného druhu), což v případě amnestijního rozhodnutí neplatí, a není proto také kdykoliv zaměnitelné pozdější obecnou normou podle zásady lex posterior derogat priori. Odlišnost panuje i v rovině formální (názvem jde o rozhodnutí), jakož i funkcionální, neboť neplní roli právního předpisu, nýbrž výjimky z něj. Lze-li o amnestijním rozhodnutí uvažovat také jako o tzv. normě opatření, u níž ani hypoteticky již v budoucnu nemůže vzniknout právní skutečnost, jež by vyvolala právní normou předvídané následky, pak je jeho posuzování svojí povahou retroaktivní, jež pravomoc Ústavního soudu zásadně přesahuje [srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 5/98 ze dne 22. 4. 1999 (U 32/14 SbNU 309)].

18. Názor, že amnestijní rozhodnutí právním předpisem není, lze odůvodnit i odkazem na nedávnou judikaturu Ústavního soudu, jmenovitě na závěry vyslovené v souvislosti s rozhodnutím prezidenta o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny, přezkoumávaným v tzv. "kauze M." (nález sp. zn. Pl. ÚS 27/09 a rozhodnutí s ním související), jichž se navrhovatelé (paradoxně), jako rozhodného argumentu, též dovolávají. Zde však ve svůj prospěch vykládají to, co jim zjevně nesvědčí; ačkoli z konečného rozhodnutí přijatého v této věci citují, zcela pomíjejí, co Ústavní soud uvedl v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/09 ze dne 1. 9. 2009 (U 16/54 SbNU 607; 312/2009 Sb.), jímž odložil vykonatelnost rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, totiž že "... jakkoli má i prvky normativního právního aktu", je nutno rozhodnutí prezidenta určující den konání voleb "považovat za akt aplikace uvedeného ústavního zákona ..." (totéž Ústavní soud zopakoval v dalším usnesení o den později, jímž řízení o ústavní stížnosti stěžovatele M. M. přerušil a s ústavní stížností spojený návrh na zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, postoupil k rozhodnutí plénu). Navrhovateli užitá citace pochází z nálezu vydaného v této věci dne 10. 9. 2009 (sp. zn. Pl. ÚS 27/09), jež však nesměřuje k ničemu jinému (jak se ostatně z ní podává) než připomenutím též "normativních prvků" vytvořit předpolí pro dovolání se ustanovení § 70 odst. 3 zákona o Ústavním soudu a na jeho základě deklarovat, že rozhodnutí prezidenta "pozbývá platnosti".

19. Navrhovatelé z toho, že v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 27/09 napadené rozhodnutí prezidenta dle čl. 63 odst. 1 písm. f) Ústavy bylo podrobeno přezkumu Ústavním soudem, dovozují, že se tak stalo "pro prvky normativního aktu", a jestliže obdobnou povahu má rozhodnutí prezidenta dle téhož čl. 63 odst. 1 písm. k), pak zde musí být rovněž dány nejen ony "prvky", nýbrž zásadní určení takového aktu jako normativního, resp. jako (jiného) právního předpisu. Přehlížejí však, že nález sp. zn. Pl. ÚS 27/09 se odvíjel od individuální ústavní stížnosti, jež k úspěchu logicky potřebovala doložit, že směřuje proti "rozhodnutí", a nikoli právnímu (ať už jakémukoli, včetně "jinému" či sui generis) předpisu, což by přirozeně "nebylo možné", a stejně tak by "nešlo" odložit vykonatelnost prezidentova rozhodnutí, bylo-li by právě takovým předpisem. Nemohou-li navrhovatelé být v dané věci nositeli oprávnění vyjádřitelného ústavní stížností, je dovolání se "kauzy M." jejich zájmu očividně protisměrné; žádají-li, aby Ústavní soud s jejich věcí naložil jako ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 27/09, museli by logicky přijmout fakt, že amnestijní rozhodnutí prezidenta je aktem aplikace práva, nikoli právním předpisem. Jestliže tedy v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 27/09 Ústavní soud konstatoval, že prezidentovo rozhodnutí dle čl. 63 odst. 1 písm. f) Ústavy je "aktem aplikace ... ústavního zákona", pak není důvod, jde-li o obdobný "ústavní předpis" (včetně prvků normativních z něj vycházejícího prezidentského rozhodnutí), amnestijní rozhodnutí kvalifikovat jinak.

20. Jestliže by toto zjištění mělo být určujícím pro posouzení právní povahy amnestijního rozhodnutí, pak by se navrhovateli prosazovaná kvalifikace "jiného právního předpisu" uplatnit nemohla, a v řízení dle ustanovení § 64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu by proto nebylo přezkoumatelné; pravidelným důsledkem toho pak je, že Ústavní soud vysloví, že podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu není k projednání návrhu příslušný.

IV. B) Ad "přezkoumatelnost Ústavním soudem"

21. Byl-li by naopak akceptován názor, že o právní předpis (nejspíš "sui generis" - viz body 14 a 16) jde, neplyne odtud automaticky, že amnestijní rozhodnutí, bylo-li vydáno, lze - včetně Ústavním soudem - odstranit. Tradičním názorem totiž je, že amnestijní rozhodnutí "nemůže být zrušeno" (viz Pavlíček, Václav. Hřebejk, Jiří. Ústava a ústavní řád České republiky. Komentář. 1. díl. Ústavní systém. Praha: Linde, 1998, s. 235, či Pavlíček, Václav a kol. Ústavní právo a státověda. II. díl. Ústavní právo České republiky. Praha: Leges, 2011, str. 851), resp. že je "není možné zákonným postupem zrušit" (Klíma, Karel a kol. Komentář k Ústavě a Listině. Praha: Plzeň, 2005, s. 324). Tyto závěry jsou dovoditelné z obsahového (materiálního) vymezení amnestie jako prerogativu exekutivy a podávají se z následujícího.

22. Podobně jako individuální milosti podle čl. 62 písm. g) Ústavy [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 137/2000 ze dne 16. 5. 2000 (U 16/18 SbNU 421)] je vyhlášení amnestie podle jejího čl. 63 odst. 1 písm. k) prerogativem, výsadním právem prezidenta republiky (obdobně viz Pavlíček, Václav. O české státnosti. 3. Demokratický a laický stát. Praha: Karolinum 2009, s. 319), které směřuje do oblasti moci soudní. Tyto ústavní prerogativy (někdy obecně nazývané milosti), koncepčně vyplývající z monarchistické ideologie, umožňují "hlavě státu činit ve prospěch odsouzených (amnestie, agraciace), popřípadě obviněných (abolice) výjimku ze zákonných, resp. soudem vyslovených následků trestného činu" (srov. Neubauer, Zdeněk. Státověda a teorie politiky. Praha: SLON, 2006, s. 212). Jsou jimi odstraněny účinky anebo následky ukončeného anebo probíhajícího trestního stíhání, nikoliv ovšem formou aktu zákonodárné moci, nýbrž formou rozhodnutí hlavy státu. V podmínkách českého ústavního pořádku lze amnestii materiálně vymezit jako ústavní prerogativ prezidenta republiky, kterým hromadně promíjí nebo zmírňuje tresty (resp. jejich důsledky) uložené určitému okruhu pachatelů trestných činů anebo nařizuje nezahajovat či zastavit jejich trestní stíhání; již z podstaty amnestie vyplývá, že může obsahovat prvky abolice, agraciace i rehabilitace [srov. čl. 62 písm. g) a čl. 63 odst. 1 písm. j) a k) Ústavy].

23. Dovodil-li Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 52/03 ze dne 20. 10. 2004 (N 152/35 SbNU 117; 568/2004 Sb.), že "při posuzování rozsahu a obsahu pravomocí jednotlivých státních orgánů z ústavněprávních hledisek je třeba [rozsah a obsah pravomocí] vždy poměřovat systémem pojistek a vyvažování", pak typovým příkladem v tématu dělby moci, resp. pojistek a vyvažování mezi mocí výkonnou a mocí soudní je právě ústavní institut amnestie. Účelem amnestie v kontrolním mechanismu brzd a vyvažování, který je do dělby moci zabudován, není bránit řádnému výkonu moci soudní, ale modifikovat účinky nebo následky ukončeného anebo probíhajícího trestního stíhání za účelem naplnění (exekutivou nutně subjektivně definovaného) obecného dobra (skrze společenské milosrdenství, odpuštění či zapomenutí), případně reagovat, s ohledem na politické či trestněpolitické aspekty situace ve státě, na případné dysfunkce moci soudní při jeho dosahování. Svěřením tohoto mimořádného oprávnění exekutivní moci se ústavodárce rozhodl strukturálně omezit výkon mocí konstituovaných, tj. zde výkonu moci soudní, a to vyvážením v podobě prerogativu hlavy státu učinit jistou výjimku z řádného pořadu práva v trestních věcech. Institut amnestie tak z povahy věci sám nemůže podléhat těm pojistkám vyvažování a křížení dělby moci, které jinak mají zaručit, že přehmaty exekutivy jsou korigovatelné rozhodováním soudů [srov. obdobně ve vztahu k individuálním milostem usnesení německého Spolkového ústavního soudu ze dne 23. 4. 1969 sp. zn. 2 BvR 552/63 (BverfGE 25, 352 ff)], a bylo by i logicky protismyslné, kdyby si "vyvažovaná" moc soudní mohla zásah proti sobě samé odstranit tím, že by příslušný akt prostě "zrušila". Ustanovení čl. 63 odst. 1 písm. k) Ústavy na jedné straně vytváří pravomoc exekutivy k vyhlášení amnestie, na druhé straně jí rovněž poskytuje (vzhledem k povaze aktu jako prerogativu) ochranu před zásahy dalších mocí. Soudcovské zásahy v případě stanovení rozsahu pravomocí a kompetencí představují ústavněprávní rizika, jelikož by mohly vést až ke zkreslení či faktickým posunům v oblasti dělby moci.

24. Ve shodném směru působí okolnost mimořádné specifičnosti amnestijního rozhodnutí, založené jmenovitě identifikací k němu legitimovaného subjektu (hlava státu, o jejíž personální prerogativ jde, byť za podmínky kontrasignace předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády), historickou tradicí (monarchistická rezidua - suverénní panovník, nadaný oprávněním k dispenzi z tvrdosti aplikace zákona), vlastním obsahovým určením (společenské milosrdenství, odpuštění či zapomenutí - a contrario právo či spravedlnost), jakož i konečně zakotveností v předpisu nejvyšší právní síly, tj. v Ústavě, čímž došlo v podmínkách režimů založených na suverenitě (dříve) parlamentu, resp. (dnes) lidu ke konstitucionalizaci tohoto původně extra-konstitucionálního oprávnění.

25. Jsou to zejména zmíněné znaky "milosrdenství", "odpuštění", "zapomenutí", nepřítomnost práva či právního nároku (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 137/2000 per analogiam) a pojmová absence "odůvodnění" (rozhodující je osoba toho, kdo rozhoduje, nikoliv kritéria, podle kterých se rozhoduje, jelikož zásadně stanovena nejsou), jež znemožňují, aby amnestijní rozhodnutí bylo podrobeno přezkumu podobně jako jiné akty prezidenta, u nichž se tak již stalo [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 53/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 159/42 SbNU 305), nález sp. zn. Pl. ÚS 87/06 ze dne 12. 9. 2007 (N 139/46 SbNU 313), nález sp. zn. Pl. ÚS 27/09 (viz výše)], resp. ve vztahu k nimž o tom právní teorie uvažuje.

26. Ze žádného ustanovení Ústavy ostatně nevyplývá ústavněprávní standard přezkumu takového amnestijního rozhodnutí, který by mohl být použit; nestanovil-li jej ústavodárce, nepřísluší Ústavnímu soudu (uplatnění klasického ústavněprávního instrumentaria typu testu proporcionality je vzhledem ke specifickému prostředí vyloučeno), aby jej dotvářel ve své aplikační praxi.

27. Lze tedy uzavřít, ve shodě s názory shora předznačenými (viz bod 21), že - jakožto akt popsaným způsobem založené diskrece exekutivy - je amnestijní rozhodnutí v zásadě z právní (soudní) kontroly vyňato, a proto je nutno je považovat za nezrušitelné, včetně ze strany soudní moci (k dispozici je toliko odpovědnost politická). Obdobně viz Pavlíček, Václav. O české státnosti. 3. Demokratický a laický stát. Praha: Karolinum 2009, s. 319, kde se podává, že prerogativy hlavy státu (tj. jak individuální milosti, tak amnestie) "nepodléhají soudnímu přezkumu, a to ani přezkumu Ústavním soudem."

28. Že amnestijní rozhodnutí není odstranitelné, lze dovodit i z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Lexa proti Slovenské republice ze dne 23. 9. 2008, stížnost č. 54334/00, a pokud se jej dovolávají i navrhovatelé, pohybují se zjevně mimo jakkoli rozhodný kontext. V § 131 rozsudku je kupříkladu uvedeno, že "[z]a těchto okolností Soud nenachází důvody pro to, aby zpochybnil výše uvedený výklad příslušných ustanovení ústavy, podle kterého tyto vylučují možnost zrušení dřívějšího rozhodnutí o amnestii. Dále uvádí, že zrušení nepodmíněných opatření týkajících se udělení dobrodiní není ve všeobecnosti akceptované právem, praxí ani převládajícími právními názory v jiných smluvních státech Úmluvy". Evropský soud pro lidská práva zde odkazuje i na § 95 svého rozsudku, ve kterém shrnuje "právo, praxi a právní názory v jiných státech" a v němž zaznamenává, že "[p]okud jde o amnestie, jejich retroaktivní zrušení všeobecnosti není přípustné, když jsou přijímané v podobě legislativního aktu a jejich zrušení by bylo v rozporu s principem právní jistoty a zásadou zákazu retroaktivity v trestním právu". Zcela shodně působí i předcházející usnesení sp. zn. I. ÚS 30/99 ze dne 28. 6. 1999, jímž Ústavní soud Slovenské republiky vyložil čl. 102 odst. 1 písm. i) Ústavy Slovenské republiky tak, že součástí práva prezidenta udělit amnestii není jeho oprávnění "jakýmkoli způsobem měnit rozhodnutí o amnestii už uveřejněné ve Sbírce zákonů Slovenské republiky", a totéž plyne nepřímo i z rozhodnutí Nejvyššího soudu Argentiny ze dne 13. 7. 2007 ve věci Mazzeo a ostatní, jestliže přípustnost opaku zde byla dovozena ve zcela výjimečných politicko-historických poměrech pro milosti udělené prezidentským dekretem některým vojenským představitelům státu z období diktatury v letech 1976 až 1983 s argumentem, že znemožnily potrestání "zločinů proti lidskosti", které "s ohledem na mezinárodní závazek" bylo naopak v tamní situaci nutné vyšetřit a potrestat (podobně viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 11. 2012 ve věci Marguš v. Chorvatsko, stížnost č. 4455/10).

29. Stojí konečně za připomenutí, že účinky amnestijního rozhodnutí nastávají dnem vyhlášení, resp. uveřejnění ve Sbírce zákonů, a následná soudní rozhodnutí o tom, kdo a v jakém rozsahu je amnestie účasten, mají povahu rozhodnutí toliko deklaratorních, pročež nemohou mít jiné důsledky než ex tunc. Jestliže tyto účinky, včetně aboličních, už nastaly (ve prospěch obviněných či odsouzených), nelze je jakkoli zvrátit již proto, že by jinak byl porušen princip ne bis in idem a potažmo zákaz retroaktivity, v trestním právu téměř absolutní [Úmluva obsahuje výluku retroaktivity toliko u činů pokládaných za trestné podle obecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy (viz její čl. 7 odst. 2), jinak je zákaz retroaktivity trestního práva obecně stanoven tam, kde to pro obviněné zakládá nepříznivé důsledky; srov. Wagnerová, Eliška a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: ASPI, 2012, s. 823; viz též nález sp. zn. IV. ÚS 98/97 ze dne 30. 6. 1997 (N 88/8 SbNU 305)].

30. I kdyby tedy napadené amnestijní rozhodnutí bylo kvalifikovatelné jako "jiný právní předpis", k projednání návrhu navrhovatelů Ústavní soud není - stejně jako v případě kvalifikace coby aktu aplikace práva [viz oddíl IV. A) výše] - příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].

31. Totéž platí samozřejmě (implicite) i o navrhovateli formulovaném ("alternativním") návrhu, aby Ústavní soud (aniž by je zrušil) vyslovil, že amnestijní rozhodnutí "je v rozporu s hodnotami demokratického právního státu ...", resp. že je protiústavní (viz bod 1). Není-li Ústavní soud příslušný k projednání návrhu podaného podle § 64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vůbec, nepřísluší mu logicky se vyjadřovat ani ke k němu se vážícím dílčím ("předběžným") otázkám.

32. Spekulace navrhovatelů v otázce hmotněprávních či (pouze) procesněprávních důsledků amnestijního rozhodnutí jsou pak zcela nepřiléhavé ("bylo by zcela nerozumné interpretovat legislativu udělující amnestii tak, že povoluje vzít do vazby osoby, proti kterým musí být trestní řízení ve smyslu této legislativy zastavené" - viz Evropský soud pro lidská práva v rozsudku Gusinskij proti Rusku, citováno z rozsudku ve věci Lexa proti Slovenské republice, § 121). Úvahy prezentované navrhovateli v oddílech II b), c), d) a e), nazvaných "Přezkoumatelnost ústavních a správních aktů prezidenta republiky", "Meze dané hodnotovými prvky demokratického právního státu", "Meze práva prezidenta republiky udělovat amnestii" a "Přezkoumatelnost rozhodnutí, která zasahují do základních práv a svobod", se podobně vyznačují tím, že jsou pro sledované amnestijní téma bezcenné, protože se jej povýtce netýkají, jsou vedeny buď v rovině obecné, nebo sice konkrétní, leč mimoběžné, jestliže se odvíjejí především z komentářů sporu prezidenta republiky a předsedkyně Nejvyššího soudu, případně justičních čekatelů [viz nález sp. zn. II. ÚS 53/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 159/42 SbNU 305) a rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Aps 3/2005-35 ze dne 27. 4. 2006]. Pakliže se navrhovatelé dovolávají i čl. 36 odst. 2 Listiny, činí tak v rozporu s cílem, který sledují, neboť tím přijímají východisko, že jimi požadovaný "přezkum" směřuje proti "rozhodnutí orgánu veřejné správy".

V. Závěr

33. Spojením dílčích závěrů, vyjádřených v předchozích oddílech IV. A) a IV. B), je výrok Ústavním soudem vydaného usnesení odůvodněn. Konečná formální definice amnestijního rozhodnutí (jak bylo ohlášeno výše v bodu 12) není pro tento výsledek rozhodná.

34. Netřeba blíže zdůvodňovat, neboť je očividné, že tytéž závěry se uplatní i ve vztahu k návrhu vedlejšího účastníka v části směřující též proti navrhovateli již napadenému čl. II amnestijního rozhodnutí. Nebylo proto nevyhnutelné se ani (důsledně) zabývat otázkou, zda Městský soud v Praze má skutečně k podání takového návrhu legitimaci (viz podmínku, aby návrh směřoval proti "zákonu", zakotvenou v ustanovení § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a totéž platí i o námitce vady procedury při aktu kontrasignace ve smyslu nedostatku jeho vládního projednání.

VI. "Nad rozhodný rámec"

35. Neslučitelnost čl. II amnestijního rozhodnutí s ústavním pořádkem navrhovatelé zásadně identifikují s porušením majetkových práv poškozených v trestních řízeních, jež byla abolicí zastavena (oddíl III návrhu); dovozují, že "rozhodnutím prezidenta republiky o amnestii bylo soudům znemožněno, aby poskytly právům poškozených ochranu a deklarovaly spáchání zvlášť závažných trestných činů, kvůli čemuž teď poškození nemají reálnou možnost domoci se svého majetkového nároku".

36. Ani s tímto tvrzením, kdyby jeho posouzení mohlo být otevřeno přezkumu, se ztotožnit nelze. Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž neexistuje [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 (U 29/14 SbNU 291) či usnesení sp. zn. I. ÚS 249/2000 ze dne 27. 9. 2000 (U 34/19 SbNU 303), byť s tím, že Ústavní soud nepřehlíží judikatorní posuny vycházející z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve vztahu k řízením, v nichž vystupují oběti porušení článků 2 a 3 Úmluvy], a nepřímým důsledkem toho je, že není formálně akceptovatelná ani navrhovateli zdůrazňovaná hypertrofie postavení majetkově poškozených v trestním řízení (oddíl III.b návrhu). Rovněž "legitimní očekávání" podle čl. 1 Dodatkového protokolu tak se samotným vedením adhezního řízení spojovat zjevně nelze, a byť se abolice nutně - z povahy věci - práv poškozených (účastníků adhezního řízení) i citelně dotýká, resp. má procesně nepříznivé důsledky, přesto jako taková coby protiústavní být uvažována nemůže, jestliže představuje ústavní výjimku ze standardního průběhu trestního řízení. Navrhovateli akcentované důsledky nastupují "aboličně" vždy a nemůže být podstatné, je-li poškozených více či méně, resp. jaké výše jsou jejich nároky.

37. Co do tématu denegationis iustitiae nelze odhlédnout od toho, že poškození mají vždy - obecně vzato - možnost své nároky uplatnit v řízení občanskoprávním (aniž by zde bylo zvláštní riziko promlčení - viz § 112 občanského zákoníku), a to jako každý jiný majetkově dotčený subjekt, ať již byl účastníkem adhezního řízení (a odkázán na toto řízení rozhodnutím soudu), nebo nebyl, jelikož jeho újma nevznikla jednáním identifikovaným jako jednání trestné; potud je postavení navrhovateli dovolávaných poškozených s těmito rovněž poškozenými obdobné, resp. i jinak standardní. Aniž by samozřejmě bylo přiléhavé změnu procesního postavení poškozených, spočívající v ukončení dosud probíhajících adhezních řízení, jakkoliv bagatelizovat, alespoň co do zániku dosavadních zajišťovacích opatření jest třeba připomenout, že i pro navazující občanskoprávní řízení jsou obdobně využitelné instrumenty opatření předběžných [srov. § 76 odst. 1 písm. e), příp. f) a § 102 odst. 1 o. s. ř.].

38. Neobstojí rovněž - ve své obecnosti - ani konstrukce navrhovatelů, že byla-li škoda způsobena trestným činem, "nemůže poškozený unést důkazní břemeno", a jimi tvrzený rozpor s "principem rovnosti" při bližším pohledu (rovnost ve vztahu ke komu) odůvodnitelný zjevně není rovněž. Co do důkazního břemene se jeví situace poškozeným nepříznivě především proto, že napříště - oproti adheznímu řízení - se jejich postavení ocitá mimo podporu aktivit orgánů činných v trestním řízení (viz výše).

39. Argumentace "zásahem do základních principů právního státu" je založena na názorech, jež Ústavní soud vyslovil toliko v řízeních, v nichž obecné soudy uvažovaly o zastavení trestních stíhání proto, že trestní stíhání trvalo nepřiměřeně dlouho, a aby zdůraznil trestněprocesní nepřípustnost takového postupu. V případě uplatnění ústavního prerogativu výkonné moci jde však o situaci evidentně odlišnou. To, že "nepřiměřenost délky trestního stíhání" má být v individuálních řízeních měřena - z hledisek čl. 38 odst. 2 Listiny (!) - "konkrétně" (jak zdůrazňují navrhovatelé), logicky vůbec neznamená, že by v rámci amnestijního (diskrečního) oprávnění nemohla být určitá doba trvání trestního stíhání stanovena jako jedno z rozhodných kritérií "obecně" [viz kupříkladu Spolkový zákon ze dne 9. 5. 1985 o amnestii (BGBl. Nr. 204/1985), vydaný při příležitosti čtyřicátého výročí od vyhlášení nezávislosti Rakouska a při příležitosti třicetiletého výročí podpisu Státní smlouvy, který obsahoval i aboliční část, v níž bylo vyhlášeno mimo jiné, že se trestní stíhání nezahájí nebo, bylo-li zahájeno, zastaví, pakliže bylo trestní jednání spácháno před 15. 5. 1975 a nemůže být uložen trest vyšší než tři roky odnětí svobody].

40. Ačkoli to pro posouzení dané věci nebylo významné, stojí - shrnutím řečeného a již jen navrhovatelům na vysvětlenou - za to zaznamenat, že ani k úsudku, že napadené amnestijní rozhodnutí je "protiústavní" (jak tvrdí), spolehlivě dospět nelze. Je však potřebné zdůraznit, že tento závěr je situován výlučně do roviny ústavnosti a je výrazem abstraktní oponentury vůči navrhovatelům a jimi předestřené argumentaci; oproti tomu, chápou-li poškození v jednotlivých - aboliční částí amnestie dotčených - řízeních toto rozhodnutí jako konkrétně kontroverzní, procesně tíživé, resp. i ohrožující jejich subjektivní "důvěru v právo", má Ústavní soud pro takové postoje pochopení.

VII. Obiter dictum

41. Předestřené názory a dovozené závěry se z povahy věci vztahují k navrhovateli podanému návrhu a jím napadenému konkrétnímu amnestijnímu rozhodnutí a právě k nim se Ústavní soud také finálně vymezuje.

42. Není důvod nicméně přehlížet, že vývoj konceptu moderního státu, rozvíjejícího postupně znaky státu právního, vyloučení libovůle, a v důsledku toho omezení či vůbec potlačení prostoru pro "nepřezkoumatelné" akty veřejné moci, posiluje souběžné tendence k prosazení úsudku, že ani amnestijní rozhodnutí, navzdory svým (tradičním) prerogativům (zejména rozhodnutí aboliční), nemusí být provždy z efektivní kritiky vyjmuta (samozřejmě platí, že i prezident je při realizaci svého amnestijního oprávnění vázán ústavním rámcem, včetně jeho hodnotového vymezení). Na druhé straně je však adekvátní mít za to, že aktuálně dosažený právně-politický standard je takový, že vnější zásah je myslitelný až v situacích mimořádně extrémních, resp. mimořádných vybočení ze základních zásad právního pořádku, jestliže by se exekutiva ve výkonu své pravomoci ocitla v rozporu se základními hodnotami, které Ústava prohlašuje ve svém čl. 9 odst. 2 za nedotknutelné [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1; 14/1994 Sb.)]; jinak řečeno, omezení orgánu moci výkonné při vyhlášení amnestijního rozhodnutí může být dáno toliko základními hodnotami tvořícími materiální jádro Ústavy, kdy zásah do nich by představoval ohrožení ústavního státu jako takového. Ačkoli bylo dovozeno, že soudní přezkum amnestijního rozhodnutí je (coby svého druhu protimluv) vyloučen (aby si amnestie uchovala principiální pojmové znaky), lze pro budoucno (byť se zjevnou rezervovaností) připustit, že v takové zcela excesivní situaci (nastala-li by) by to byl Ústavní soud, který by se v nějaké formě jakožto "poslední instance" mohl ujmout ochrany právě těchto hodnot, z ústavního vymezení základních (při plném ohledu k rizikům vyplývajícím z případné kolize "s principem právní jistoty a zásadou zákazu retroaktivity v trestním právu" - viz citaci z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Lexa v bodu 28 shora).

43. Netřeba zajisté zvláště zdůrazňovat, že tyto úvahy, vedené mimo rámec dané věci a mimo rozhodovací důvody, připínané k eventuálním budoucím a hypotetickým událostem, nemohou z povahy věci jakkoli otřást výše dovozeným závěrem, že k projednání návrhu skupiny senátorů směřujícího proti předmětnému amnestijnímu rozhodnutí není Ústavní soud příslušný.

44. Prostředek, aby oprávnění prezidenta nebylo zneužíváno, představuje tradičně kontrasignace předsedy vlády a uplatnění ústavní odpovědnosti vlády jako celku (čl. 63 odst. 4 Ústavy). Ukázalo-li by se, že tyto ústavněprávní pojistky nejsou reálně efektivní, je plně v dispozici ústavodárce amnestijní pravomoc prezidenta omezit (viz např. novelu Ústavy Slovenské republiky provedenou ústavním zákonem č. 90/2001 Z. z., včetně jeho důvodové zprávy) a kupříkladu z ní vyjmout (právě) část aboliční, z hlediska principů právního státu, zejména dělby moci, evidentně nejkontroverznější a v doktríně nejčastěji kritizovanou, případně tuto pravomoc svěřit zákonu, resp. zákonodárci.

45. Lze též zvažovat, zda navrhovateli sledovanému zájmu by nemohly vyjít vstříc též obecné soudy v řízeních o tom, kdo a jak je napadené amnestie (v její aboliční části) účasten. Logicky se nabízí výklad restriktivní, a proto by kupříkladu v případě obviněných, kteří se jako uprchlí vyhýbali trestnímu stíhání, mohlo být uváženo, zda do rozhodné doby trestního stíhání (osmi roků) tomu korespondující dobu nezapočítat. Obdobně se otevírá výkladová otázka, zda přiměřeně nepostupovat i ve vztahu k těm, kteří (prokazatelně) zjevným obstrukčním chováním v řízení výlučně způsobili relevantní prodloužení jejich trestního stíhání, neboť i zde by mohl být zpochybněn samotný důvod aboličního rozhodnutí ("dobra" ve smyslu bodů 23 a 25 výše), jenž nutně tkví v té "nepřiměřené" době trestního stíhání, která jde na vrub veřejné moci. Rovněž zřejmě nelze vyloučit, aby v těchto řízeních byl posouzen případný rozpor reálného (konkrétního) dopadu amnestijního rozhodnutí s navrhovateli též dovolávanými "mezinárodními smlouvami" (srov. bod 28 shora) tak, že obecný soud dá před článkem 63 odst. 1 písm. k) Ústavy přednost jejímu článku 1 odst. 2 (srov. i již zmíněný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 11. 2012 ve věci Marguš v. Chorvatsko, stížnost č. 4455/10). Ve shodě s tím - a jmenovitě - pak bude přiléhavé postupovat v případech, kdy amnestijní rozhodnutí by in concreto mělo dopadnout do trestních řízení, v nichž vystupují jako poškození "kvalifikované" oběti porušení již výše zmíněných (bod 36) čl. 2 a 3 Úmluvy (srov. Kmec, Jiří. Kosař, David. Kratochvíl, Jan. Bobek, Michal. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha. C. H. Beck, 2012, s. 377).

Odlišná stanoviska

1. Odlišné stanovisko soudce Vojena Güttlera

k usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 4/13 o návrhu skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky na zrušení ustanovení čl. II rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii, ze dne 1. ledna 2013

Ve věci shora uvedené předkládám následující odlišné stanovisko:

A) I. K výroku usnesení

1) Nesouhlasím s výrokem, kterým se podaný návrh odmítá pro nepříslušnost Ústavního soudu (srov. též bod 23 usnesení). V tomto směru odkazuji na odlišné stanovisko JUDr. Pavla Rychetského, které je přesvědčivé.

2) Mám za to, že Ústavní soud měl návrh zamítnout (byť nikoli z důvodů věcných). To pouze proto, že je nutno vyloučit účinky nálezu ex tunc, a s ohledem na zásadní zákaz pravé retroaktivity v právu.

3) Ústavní soud měl dále zvážit - pokud by byl návrh zamítnut - použití tzv. akademického výroku. Takový výrok judikatura Ústavního soudu zná, byť v praxi nejde o právní stav zcela stejný [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.), bod I výroku, a další]. Akademický výrok by mohl znít takto: Článek II rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii, ze dne 1. ledna 2013 je v rozporu s čl. 1 Ústavy České republiky, z něhož vyplývají (též) princip důvěry v právo a princip legitimního očekávání (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod).

Tu lze pro úplnost dodat, že akademický výrok mohl být - in eventum - jistým vodítkem pro trestní soudy rozhodující o tom, zda je abolice na ten který konkrétní případ použitelná, popř. i pro soudy občanskoprávní, které budou rozhodovat o žalobách obětí na náhradu škody proti těm, jichž se amnestie formou abolice dotkla.

Zde preferuji právě akademický výrok, byť nelze zcela vyloučit, že by mohl být jeho obsah s příslušnými argumenty zahrnut i (jen) v odůvodnění usnesení.

II. K odůvodnění usnesení a na podporu akademického výroku

1) Argumentace usnesení je sice na první pohled přesvědčivá, až do detailů cizelovaná, striktně reagující na důvody navrhovatele, ryze juristická. Vzdor tomu - či právě proto - ji nelze přijmout, pokud se věc pojímá pohledem širším.

2) Amnestie je do určité míry relikt minulosti. To platí zejména u abolice; tam orgány činné v trestním řízení neměly ani možnost konečný závěr vyslovit. Již proto je namístě používat abolici velmi restriktivně.

3) Širší pohled mě vede - obdobně jako navrhovatele - k úvaze, že téměř nenávratně bylo zasaženo do práv poškozených, tedy obětí jednání řady amnestovaných obviněných. Námitka, že mohou žalovat občanskoprávně, se jeví spíše jako výsměch. Ostatně, již léta se vede veřejná diskuze, že by měli být dostatečně chráněni nejen obvinění či pachatelé, ale i jejich oběti.

4) Usnesení poukazuje i na to, že ústavně zaručené základní právo, aby byla třetí osoba trestně stíhána, neexistuje (bod 36). Takto kategorický závěr však - co do svého smyslu - plně nevystihuje judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, byť ta výslovně hovoří o čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (právo na život) a o čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (ochrana proti nelidskému či ponižujícímu zacházení). Je třeba zvážit, zda lze - přiměřeně - použít tuto judikaturu i mimo rámec čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V dané věci připadá v úvahu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod; z něho se vyvozuje legitimní očekávání ve vztahu k právu pokojně užívat svůj majetek. Pod režim tohoto článku lze (patrně) řadit i osoby poškozené jednáním osob amnestovaných; poškození (oběti) právem očekávali, že orgány činné v trestním řízení činnost později amnestovaných náležitě prošetří a že - podle výsledku řízení - umožní poškozeným, aby se domohli svých majetkových práv cestou řízení adhezního. (Tu nelze nevidět, že u některých obviněných dokonce již došlo k vydání rozsudku, byť ještě nepravomocného.) Tomu však amnestie (abolice) zabránila. Tím byl - ve svých důsledcích - porušen i ústavní princip důvěry v právo, který lze dovodit z čl. 1 Ústavy České republiky. Tato důvěra byla otřesena nejen u osob přímo poškozených, nýbrž i u široké veřejnosti. To je notorieta, kterou není třeba dokazovat.

V této souvislosti je namístě připomenout, že již 20 let probíhá - a to nejen v odborných kruzích - diskuze o tom, že zatímco práva obviněných jsou chráněna relativně silně, u obětí trestných činů je tomu často zcela naopak.

5) Usnesení hovoří i o tom, že amnestie je typickým aspektem principu "vyvažování" státních mocí, tedy zákonodárné, výkonné a soudní (bod 23). Tento argument by (snad) mohl být přijatelný u jiných druhů amnestie či u individuálních milostí, leč nikoli u abolice; tam, jak již bylo uvedeno, orgány činné v trestním řízení vůbec neměly možnost - až na případy nepravomocných rozsudků - věc dostatečně prošetřit, neboť právě tomu abolice zabránila.

6) Mám za to, že se usnesení dostatečně nezabývalo inspirativními názory německých soudců disentujících ve vztahu k rozsudku Spolkového ústavního soudu SRN ze dne 23. 4. 1969 sp. zn. 2 BvR 552/63. Ti odkazují na čl. 19 odst. 4 Základního zákona, podle něhož byl-li někdo poškozen veřejnou mocí ve svých právech, může použít pořadu práva. Uvedení soudci usuzují, že by bylo absurdní, pokud by se milostí zasahovalo do probíhajícího trestního řízení.

V souzené věci nejde v České republice o individuální milosti, ale o abolici, jež v SRN vůbec neexistuje. Tu by bylo namístě zvážit, zda by bylo přípustné dovozovat právní možnost přezkumu abolice i z čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který zní do určité míry srovnatelně s citovaným čl. 19 odst. 4 Základního zákona SRN; terminologický rozdíl "veřejná moc" (SRN) - "veřejná správa" (ČR) zde nepovažuji za natolik zásadní, že by se nedal výkladem překlenout.

Na tomto místě však připomínám, že tato argumentace (sub 6) - jak je uvedeno výše - se v principu týká otázky samotné kompetence Ústavního soudu v této věci rozhodnout. Tím se - v kruhu - vracím k bodu I odst. 1 tohoto odlišného stanoviska.

B)

Závěrem tohoto odlišného stanoviska předkládám následující obecnější úvahy.

Ústavní soud se ve své činnosti již mnohokrát přihlásil k zásadám, které vyjádřil ve svém historicky prvním nálezu [sp. zn. Pl. ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1; 14/1994 Sb.)]: "Naše nová Ústava není založena na hodnotové neutralitě ... ale ... podmiňuje právo respektováním základních konstitutivních hodnot demokratické společnosti a těmito hodnotami také užití právních norem měří". Smyslem toho není takové chování kteréhokoli orgánu právního státu, jež je ve shodě pouze s formálněprávními předpisy, ale jednání, které je i materiálně v souladu s Ústavou a základními principy nejvyšší právní síly; ty dodávají (v souladu s nimi) přijatým právním předpisům a aktům nezbytnou legitimitu. Cílem je lidská důstojnost, svoboda a spravedlnost jako nejvyšší hodnoty ve společnosti, jejichž ochrana a dodržování jsou základními povinnostmi demokratického právního státu (čl. 1 a 4 Ústavy České republiky).

Z principu dělby moci lze odvodit i příkaz ke stabilitě, vzájemné vypočitatelnosti a předvídatelnosti chování mocenských orgánů. V demokratickém právním státě nemůže jít - z povahy věci - o vyvažování mocí tam, kde je konkrétní část moci jednoho orgánu pojímána jako absolutní, konečná a nepřezkoumatelná. S tím se v konkrétním řešeném případě pojil i - mírně řečeno - zvláštně pojatý způsob kontrasignace rozhodnutí o amnestii; všichni členové vlády zjevně nebyli o amnestii informováni vůbec, natož o jejím rozsahu, a sám premiér byl přesvědčen, že mu nezbývá nic jiného než uvedené rozhodnutí kontrasignovat.

V republikánském zřízení státu demokratického je každý orgán veřejné moci vázán ústavou a zákony, nikdo nestojí nad právem (neexistuje zásada princeps legibus solutus), jsou vyloučena privilegia; namístě je co nejšíře pojímaný princip přiměřenosti, jako projev prastaré antické zásady "nechť nikdo nepřekračuje míru". Každý exces v této oblasti zakládá nebezpečný precedens pro budoucnost, tím spíše, pokud by bylo možné i jednání ultra vires a priori označit za nenapravitelné a nezměnitelné.

Princip právní jistoty v sobě zahrnuje odůvodněnou míru předvídatelnosti jednání orgánů veřejné moci a zejména ochranu důvěry občanů v právo. Např. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399, 407; 30/1998 Sb.) Ústavní soud vyslovil, že moderní ústava demokratického právního státu "nemůže existovat mimo veřejností akceptovaného kontextu hodnot, spravedlnostních představ, jakož i představ a smyslu, účelu a způsobu fungování demokratických institucí". Každé, i když sebelépe právně odůvodněné stanovisko, které popírá možnost jakéhokoli pokusu o nápravu jednání orgánu veřejné moci, oprávněně pociťovaného ve veřejnosti jako nepřiměřené a nespravedlivé, vytváří jednoznačné negativní důsledky pro vnímání práva, v naší společnosti navíc silně poškozeného již v minulosti vládnoucími režimy totalitními. Tedy zjednodušeně řečeno, jde i o to, aby občané nerezignovali a aby byli nejen teorií, nýbrž i praxí orgánů českého státu posilováni v přesvědčení, že stará sentence "summum ius, summa (semper) iniuria" v demokratickém právním státu místo nemá.

2. Odlišné stanovisko soudkyně Ivany Janů

podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (k výroku i k odůvodnění)

Iustitia sine misericordia crudelitas est,

misericordia sine iustitia mater est dissolutionis.

Spravedlnost bez milosrdenství je krutostí,

milosrdenství bez spravedlnosti je matkou rozvratu.

Sv. Tomáš Akvinský, Super Matthaeum, Caput V, Lectio 2

Většinové stanovisko dospělo při procesním posouzení návrhu k závěru, že rozhodnutí o amnestii není právním předpisem (část IV. A, s dílčím závěrem v bodu 20) a že se jedná o akt, který je "nepřezkoumatelný" Ústavním soudem, neboť takovému aktu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") nejsou stanoveny žádné meze (část IV. B, s dílčím závěrem v bodu 27).

Předkládám toliko nástin svých pochybností a výhrad, neboť se především domnívám, že návrh měl být meritorně projednán v řádném řízení. K věcnému projednání nedošlo, protože Ústavní soud k projednání návrhu neshledal příslušnost, a proto Ústavnímu soudu, tedy ani mně osobně, nejsou známa vyjádření účastníků řízení ani další případné podklady pro věcné projednání. Protože se většina pléna odmítla návrhem věcně zabývat, zásadním způsobem omezila Ústavní soud do budoucna v přezkumu jakékoliv budoucí amnestie.

I. Výchozí úvahy

V úvodu své disentní argumentace bych ráda uvedla, že jsem zastánkyní institutu amnestie a jejího efektivního používání včetně toho, aby i nadále zůstala v rukou prezidenta republiky. Nepochybuji o tom, že právě tento projednávaný případ, včetně odlišných stanovisek, ale zejména veřejná diskuse, která nezůstala na povrchu problému, přispěje k větší obezřetnosti a menší chybovosti při udílení amnestie, a nikoliv k jejímu omezování či dokonce nepoužívání. Podle mého názoru jde o nesmírně důležité ústavní instrumentárium pro život společnosti i jednotlivce, a to nejen toho, který se ocitl v soukolí trestajícího mechanismu justice, ať už po právu či nikoliv, ale i nás všech. Nikomu přece nemůže být lhostejné, zda žena, která porodila ve vazební věznici, bude moci díky zásahu prezidenta být se svým dítětem v normálních podmínkách, pokud to nebezpečnost podezření, které se snáší na její hlavu, jen trochu umožnuje; nebo nevyléčitelně nemocný, umírající, musí skutečně projít celým trestním řízením, když je více než pravděpodobné, že se rozsudku nedožije? Každý prezident by měl mít odvahu vzít na sebe odpovědnost včetně kritiky, které se mu vždy od části populace, ale zejména mediální sféry dostane, a zakusit to, čeho se nám soudcům v hojnosti dostává po téměř každém rozhodnutém případu a mnohdy velmi oprávněně. Tento úvod zakončím citací z knihy Lenky Marečkové s názvem Milosti (Academia, 2007), která se věnuje tématu amnestií: "Institut milosti musí mít v současném systému trestní spravedlnosti své místo. Tak jako musí mít odpuštění a soucit a naděje místo v našich životech - pokud nechceme přestat být lidmi". Odpuštění je osobní rozhodnutí, často velmi dlouhý bolestivý proces, završený tím, že smažu křivdu, které se mi dostalo, a rehabilituji mnohdy pouze sám pro sebe osobu, která mě zranila. Prezident svým ústavním pardonem a premiér kontrasignací jednají s určitou řečnickou nadsázkou "zástupně" jménem nás všech, a již proto by mělo jít o uvážené, rozumné a z hlediska spravedlnosti aprobovatelné rozhodnutí, které přinese pardon jedné osobě či skupině, ale nezhorší postavení obětí a poškozených. Tímto se dostávám k problematičnosti čl. II rozhodnutí prezidenta o amnestii, která je plošnou/hromadnou abolicí a bude diskutována samostatně v části V tohoto odlišného stanoviska.

II. Rozhodnutí o amnestii jako právní předpis

Tvrdím, že rozhodnutí o amnestii je normativním aktem, právním předpisem, zákonem v materiálním smyslu. Vycházím přitom z obsahového vymezení právního předpisu, jak bylo provedeno v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/99 ze dne 23. 5. 2000 (N 73/18 SbNU 135; 167/2000 Sb.). Stejně jako navrhovatelé (skupina senátorů) se dále rovněž odvolávám na nález sp. zn. Pl. ÚS 27/09 ze dne 10. 9. 2009 (N 199/54 SbNU 445; 318/2009 Sb.), který však většinové stanovisko umně obrací proti navrhovatelům samým (body 18-19).

Domnívám se, že plénum Ústavního soudu v řízeních sp. zn. Pl. ÚS 24/09 a sp. zn. Pl. ÚS 27/09 od počátku vycházelo v případě rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení voleb ze souběžné existence jak normativních, tak individuálních prvků tohoto aktu. V žádné fázi řízení tehdy nebylo řečeno, že by se v případě tehdy napadeného aktu prezidenta mělo jednat o výlučně normativní nebo výlučně individuální akt, nýbrž toliko pro účely přijatelnosti ústavní stížnosti byly individuální prvky aktu zdůrazněny [v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/09 ze dne 1. 9. 2009 (U 16/54 SbNU 607; 312/2009 Sb.)].

Usnesení o odkladu vykonatelnosti ze dne 1. 9. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 24/09 uvedlo, že "rozhodnutí prezidenta republiky [...] jakkoli má i prvky normativního právního aktu - nutno považovat za akt aplikace uvedeného ústavního zákona [...].". Tím není nijak vyvrácen výše uvedený závěr o smíšeném charakteru aktu. V hlavním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 27/09 potom plénum otevřeně normativní (smíšený) charakter rozhodnutí prezidenta potvrdilo a jako takové je zrušilo podle § 70 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, který dopadá výlučně na "prováděcí předpisy": "[...] prvky normativního právního aktu (a to prováděcího), jež jsou obsaženy v uvedeném rozhodnutí prezidenta republiky, zakládají důvodnost postupu dle citovaného ustanovení § 70 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.".

Přeneseno do aktuálního řízení, domnívám se, že většinové stanovisko navrhovatelům křivdí, neboť jim vytýká nepochopení tehdejší argumentace Ústavního soudu. Navrhovatelé se však dovolávají přesně těch úvah, které jsou obsaženy ve výše uvedené citaci, a to dle mého názoru zcela případně. Pokud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 27/09 ze dne 10. 9. 2009 Ústavní soud zrušil rozhodnutí prezidenta o vyhlášení voleb, které považoval explicitně za "právní předpis", tím spíše je právním předpisem rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii, ze dne 1. ledna 2013, neboť co do obsahu vykazuje ještě více typických normativních rysů (obecný normativní obsah určený obecně vymezené skupině adresátů za obecně stanovených podmínek, vůči nimž dochází k aplikaci teprve navazujícím individuálním aktem).

Pokud se týká právě obsahových znaků, většinové stanovisko odlišuje rozhodnutí o amnestii od právního předpisu (bod 17). Rozhodujícími odlišujícími kritérii má být jednorázovost, formální označení "rozhodnutí" a plnění funkce výjimky z právního pravidla. Jsem přesvědčena, že stejné vlastnosti může mít i právní předpis, aniž by ztratil charakter právního předpisu, tedy, že uvedený popis je pravdivý, nepřináší však požadovanou argumentační pointu. Ostatně ani odkazované usnesení sp. zn. Pl. ÚS 5/98 ze dne 22. 4. 1999 (U 32/14 SbNU 309) nedospělo k závěru, že by vládní nařízení č. 55/1954 Sb., o chráněné oblasti Pražského hradu, (na jehož základě byla "jednorázově" vyvlastněna katedrála sv. Víta) nebylo právním předpisem.

Toliko ke kvalifikaci rozhodnutí o amnestii jako "jiného právního předpisu" dodávám, že jej považuji za právní předpis s právní silou zákona, neboť toliko zákon (norma vyšší právní síly) může měnit účinky jiného zákona, v tomto případě trestního.

Stručně shrnuto, v rozhodnutí o amnestii obecně i v napadeném čl. II spatřuji dostatek obsahových normativních znaků (relativní obecnost, závaznost, vynutitelnost, způsobilost nést pravidlo chování apod.; po formální stránce publikaci ve Sbírce zákonů apod.), aby se jednalo o právní předpis. V tomto ohledu se jedná o ústavně připuštěný průlom exekutivy do moci zákonodárné (normotvorná konkurence).

Doposud je logika většinového stanoviska jasná: není-li amnestie právním předpisem, není možno o ní rozhodovat v řízení dle § 64 a násl. zákona o Ústavním soudu, k projednání takového návrhu není Ústavní soud příslušný (a jakýkoliv obsah amnestie na tom nemůže nic změnit).

O to více pak nerozumím většinovému stanovisku, dle něhož je v navazujícím obiter dicto - v kontextu celého usnesení překvapivě - připuštěn přezkum rozhodnutí o amnestii v situacích "mimořádně extrémních" (bod 42). Obsahový rozpor eventuální budoucí extrémní amnestie s čl. 9 odst. 2 Ústavy však dle mého názoru nemůže zajistit, aby se z něho toliko v takovém případě právní předpis "stal". Pomíjím nyní skutečnost, že pokud by otázka rozporu s čl. 9 odst. 2 Ústavy měla být nutnou součástí úvah o procesní přípustnosti a projednatelnosti návrhu, jak naznačuje obiter dictum, nezbylo by již o čem jednat v meritorním přezkumu. Bezvýjimečně formulovaná část IV. A) odůvodnění většinového stanoviska zjevně vylučuje abstraktní přezkum ústavnosti i té "nejextrémnější" amnestie; pokud je Ústavní soud jednou k řízení o takovém návrhu nepříslušný, nelze v budoucnu příslušnost založit jakoukoliv vlastní úvahou ve stylu "tuto amnestii bychom už zrušit měli". Vzhledem k tomu, že zákon o Ústavním soudu obsahuje dosti omezený výčet "typů" řízení před Ústavním soudem, není zřejmé, v jaké jiné "nějaké formě" (bod 42) lze o přezkumu amnestie racionálně uvažovat.

III. Ústavní meze amnestie

Neodstranitelnou vnitřní rozpornost většinového stanoviska spatřuji rovněž v druhé nosné části odůvodnění IV. B) stran "přezkoumatelnosti" rozhodnutí o amnestii.

Většinové stanovisko tvrdí, že pro formulaci rozhodnutí o amnestii nejsou stanovena žádná "hmotněprávní kritéria" (bod 25), ze "žádného ustanovení Ústavy" neplyne standard pro ústavněprávní přezkum (bod 26), rozhodnutí je vyňato z "právní (soudní)" kontroly a je "nezrušitelné" (bod 27).

Marně hledám v českém ústavním pořádku a dvacetileté judikatuře Ústavního soudu opodstatnění výkladu amnestie jako "monarchistického rezidua" a reflexe "suverenity panovníka" jakožto argumentu kardinálního, který přebíjí všechny principy, zásady, doktríny, kautely a maximy, které Ústavní soud dosud pečlivě vážil a používal při ochraně právního státu před libovůlí veřejné moci. Pochybuji, že ústavodárce vědomě v čl. 63 odst. 1 písm. k) Ústavy vytvářel experimentální laboratoř "monarchismu", jak učinilo většinové stanovisko. Ústava z roku 1993 je v tomto smyslu moderní ústavou, a nikoliv právním předpisem recipovaným z Rakousko-Uherska; neobstojí tedy naznačované paralely s absolutistickým panovníkem. Bylo-li cílem většiny pléna vytvořit argumentační zkratku "pokud mohl monarcha postupovat libovolně, může to i prezident", nemohu s tím souhlasit. Má-li být napříště prezident při výkonu, byť jen jediné, pravomoci panovníkem "nad Ústavou", měla většina pléna zároveň zdůraznit i nároky na osobnostní kvality takového "vládce": sebeomezení, uměřenost, pokora. Pokud k tomu v minulosti mělo panovníkovi postačovat prosté vědomí vlády "z boží milosti", přehlédla většina pléna současnou zásadní změnu paradigmatu, kdy je veřejná moc často vykonávána aktivisticky na samotných hranicích ústavních kompetencí, dokud tomu ústavní kontrolní mechanismus (brzda) nezabrání. Pouze takový politik - ústavní činitel je totiž všeobecně uznale hodnocen jako "silný".

Žádný jiný ústavní institut kromě amnestie nedostal absolutní ústavní ochranu, žádný jiný ústavní institut (akt, krok, nečinnost orgánu veřejné moci) nemá privilegium být vždy a za všech okolností jen ústavním.

Zásadně odmítám úvahu, že Ústava umožňuje, aby, byť jen jediná, pravomoc ústavního orgánu byla takto koncipována jako "absolutně" neomezená. Naopak, výkon veřejné moci obecně i jednání všech ústavních orgánů jsou vždy omezeny přinejmenším vnitřními ústavními mezemi a principy právního a ústavního státu (dělba moci, ochrana základních práv, právní jistota, zákaz libovůle, dodržování mezinárodních závazků apod.). Tyto ústavněprávní limity lze řadit přinejmenším do třech okruhů (které se mohou překrývat):

První okruh ústavních mezí rozhodnutí o amnestii tvoří čl. 9 odst. 2 Ústavy, dle něhož změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná. Judikatura Ústavního soudu a právní doktrína hovoří o materiálním jádru Ústavy.

Druhý okruh ústavních mezí rozhodnutí o amnestii tvoří (mezinárodní) závazek postihovat nejzávažnější zločiny proti lidskosti (např. mučení a obdobné kruté, nelidské a ponižující zacházení, svévolné zbavení života, násilné zmizení), jak v mezinárodní kazuistice plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu Argentiny ze dne 13. 7. 2007 ve věci Mazzeo a ostatní; či rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 13. 11. 2012 ve věci Marguš proti Chorvatsku, stížnost č. 4455/10.

Třetí okruh ústavních mezí rozhodnutí o amnestii představuje povinnost státu chránit základní práva osob (především) v těch případech, kdy jedinou formou efektivní ochrany je právě trestní represe [obiter dictum k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.), bod 61]: "Není na volné úvaze státu, zda a jakým způsobem bude postihovat zločinnost. Ústavní soud setrvává na doktríně, že trestní řízení představuje toliko vztah mezi pachatelem a státem, tedy že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla stíhána a odsouzena. Nelze však zároveň pominout, že je jednoznačnou povinností státu zajistit ochranu základních práv včetně práv zaručených Úmluvou, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení, resp. že v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně (obětí) pouze prostřednictvím trestního práva. Selhání státu v této povinnosti může podle okolností představovat typicky porušení čl. 2 odst. 1, čl. 3 či 8 Úmluvy [X a Y proti Nizozemsku, rozsudek ze dne 26. 3. 1989, č. 8978/80, § 27: ,This is a case where fundamental values and essential aspects of private life are at stake. Effective deterrence is indispensable in this area and it can be achieved only by criminal-law provisions (...)'; M. C. proti Bulharsku, rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. 39272/98, § 150-153; Assenov a další proti Bulharsku, rozsudek ze dne 28. 10. 1998, č. 24760/94, § 102; Osman proti Spojenému Království, rozsudek ze dne 28. 10. 1998, č. 23452/94, § 115-116; a další].".

Svůj názor, že amnestijní rozhodnutí nelze odstranit, většinové stanovisko opírá také o rozsudek ESLP ve věci Lexa proti Slovenské republice ze dne 23. 9. 2008 č. 54334/00. V dané věci se však ESLP zabýval otázkou přípustnosti stěžovatelova trestního stíhání podle vnitrostátního práva po vyhlášení amnestie hlavou státu, jež byla později (údajně) zrušena, a svůj závěr o její "neodstranitelnosti" vyslovil ve vztahu k právní situaci, která v rozhodné době ve Slovenské republice panovala. Přitom se opřel o výklad, k němuž dospěl slovenský Ústavní soud mj. v nálezu sp. zn. I. ÚS 30/99, kterého se většinové stanovisko rovněž dovolává. Zde však musím připomenout, že ve zmíněné věci slovenský Ústavní soud řešil zcela jinou otázku, tedy zda prezident svým právním aktem může odvolat již jednou vyhlášenou amnestii, přičemž však před takovou úvahu nyní český Ústavní soud postaven není.

Z tohoto a ostatně ani z ničeho jiného neplyne, že by samotný ESLP zastával stanovisko nějakého absolutního zákazu zrušení milosti či amnestie ze strany národního ústavního soudu. Vyvozuji to ze skutečnosti, že ESLP sice poukázal na princip právní jistoty (a z něj plynoucí zákaz retroaktivity), jenž proti takovému postupu hovoří, současně však upozornil na možnost kolize vyhlášené amnestie, resp. výše uvedeného principu s mezinárodním právem (viz § 96 až 99), jakož i se základními lidskými právy, přičemž uvedl, že je-li zaměstnanec státu obviněný z trestných činů zahrnujících mučení nebo špatné zacházení, je nanejvýše důležité, aby trestní řízení a vynášení rozsudku nebylo časově limitováno a aby udílení amnestie nebo milosti nebylo přípustné (viz § 139). Zastávám proto názor, že ESLP nechal otázku možného zrušení amnestijního rozhodnutí otevřenou s tím, že její řešení bude záviset na konkrétních okolnostech případu.

Bez nároku na úplnost či přesnost tedy považuji existenci konkrétních ústavních limitů tvorby amnestijního rozhodnutí za zřejmou. V takovém případě je nesprávný závěr většiny pléna, že ústavněprávní přezkum rozhodnutí o amnestii je pro absenci ústavních referenčních kritérií pojmově vyloučen. Pro tento závěr je nerozhodné, že úvahy o relevanci čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (bod 36) či postihu zločinů proti lidskosti (bod 28) jsou ve většinovém stanovisku uvedeny, bohužel opět jako pouhé obiter dictum. Vnitřní rozpornost většinového názoru je opět především v tom, že nosná část odůvodnění bezvýjimečně vylučuje jakákoliv kritéria přezkumu, obratem ruky však přece jen nějaká naznačuje, zdá se pod dojmem mezinárodní komparace. Obě pozice zároveň však zastávat nelze: pokud by, byť okrajově zmíněné, ústavní meze byly zamýšleny vážně, ve stávající logice většiny pléna by teprve nepochybné prokázání jejich porušení umožnilo učinit procesní (!) závěr o příslušnosti Ústavního soudu ve smyslu § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. Shledal-li by Ústavní soud (jakkoliv výjimečnou) protiústavnost amnestie, teprve takové zjištění by založilo procesní příslušnost Ústavního soudu. Jaká otázka by mu pak zbývala pro meritorní přezkum? Posouzení procesních podmínek řízení (nyní otázka, zda došlý návrh odmítnout pro nepříslušnost) je tak činěno závislým na výsledku věcného přezkumu, a argumentace se tak nutně pohybuje v kruhu.

IV. Kontrola překročení pravomocí

V tomto kontextu méně závažná rovina problému je tvořena funkčními vztahy mezi nejvyššími ústavními orgány.

Ústavně mnohem silnější - než se dosud zdálo - institut rozhodnutí o amnestii je zařazen do čl. 63 odst. 1 písm. k) Ústavy ve vazbě na čl. 63 odst. 3 Ústavy, dle něhož vyžaduje udělení amnestie ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. V praxi lze konstrukci kontrasignace hodnotit jako pojistku.

Současné znění Ústavy umožňuje ten závěr, že orgánem rozhodujícím o amnestii není (toliko samotný) prezident republiky, nýbrž orgán ad hoc složený ze dvou osob, a to prezidenta a předsedy vlády, z nichž každý má osud amnestie plně v rukou v tom smyslu, že každý z nich má plné oprávnění uvažovanou amnestii neumožnit (nerozhodnout o ní/nekontrasignovat ji). V tomto smyslu zejména předseda vlády není podřízen prezidentu republiky, zvláště pokud svým spolupodpisem uvaluje za rozhodnutí o amnestii odpovědnost na celou vládu (čl. 63 odst. 4 Ústavy).

Jako v žádném oboru lidské činnosti, ani při výkonu ústavních pravomocí nelze vyloučit, že funkce ústavní pojistky zůstane ne zcela naplněna. Většinové stanovisko vůbec neuvažuje o možnosti, že prezident republiky a předseda vlády mohou při výkonu svých pravomocí postupovat ultra vires, tedy své pravomoci překročit. Racionální ústavodárce dle mého názoru by do Ústavy nezakomponoval takový institut, který by umožnil moci výkonné (resp. toliko dvěma osobám) - bez jakékoliv (ústavní) soudní kontroly - zcela vyřadit z fungování státu systém trestního soudnictví, a to například opakovanými plošnými abolicemi. Přesto takovému postupu dává většinové stanovisko volný průchod.

V. Abolice

Účelem amnestie dle většinového stanoviska není bránit řádnému výkonu moci soudní, ale modifikovat účinky nebo následky ukončeného anebo probíhající trestního stíhání za účelem naplnění obecného dobra (skrze společenské milosrdenství, odpuštění či zapomenutí). Jedná se o situace, kdy věc nedospěje do fáze rozhodování o vině trestním soudem.

Zvláštní pozornost je nutno věnovat povaze plošné, hromadné abolice, což se týká zvláště napadeného čl. II rozhodnutí o amnestii.

Většina pléna vyšla z toho, že v případě amnestie se jedná o možnost hromadně prominout nebo zmírnit tresty (resp. jejich důsledky) uložené určitému okruhu pachatelů trestných činů anebo nařídit nezahajovat či zastavit jejich trestní stíhání; již z podstaty amnestie vyplývá, že může obsahovat prvky abolice, agraciace i rehabilitace [srov. čl. 62 písm. g), čl. 63 odst. 1 písm. j) a k) Ústavy]. Ponechávám nyní stranou, že plošná, a jak již bylo uvedeno, ničím neomezená abolice nemusí nutně z čl. 63 odst. 1 písm. k) Ústavy plynout, a to například s přihlédnutím k mezinárodní komparaci.

Domnívám se, že v situaci, kdy institut amnestie stojí ve zřejmé konkurenci (nikoliv nutně kontrapozici) ke smyslu veřejné žaloby a účelům trestního práva, nemůže být amnestijní rozhodnutí výrazem libovůle, nýbrž výhradně určité spravedlnostní úvahy (napravení dysfunkce trestní represe, odstranění tvrdosti). Hovoří-li se v souvislosti s amnestií o milosrdenství, pak právě v kontextu trestní represe: viny a trestu. Jedině v tomto kontextu má akt milosrdenství svou vnitřní logiku. Není-li zde viny, není-li trestu, stává se milosrdenství prázdným gestem, které zůstává nepochopeno a nedoceněno všemi dotčenými stranami (omilostněným i celou společností).

Uvedené platí v zvláště v případě abolice plošné, kdy jsou zastavována (nebo nejsou zahajována) trestní stíhání. Hromadné zastavování trestních stíhání, pokud nejsou dány jiné společensky sdílené trestně-politické důvody (změna sociálních a společenských poměrů, snížení náhledu společnosti na nebezpečnost trestního jednání, samozřejmě existence individuálních okolností na straně obviněných apod.), potom již nemusí být aktem milosrdenství, nýbrž prostou rezignací na hledání a nalezení pravdy, rezignací na rozhodnutí o vině, tím zároveň zpronevěřením se jedné ze základních funkcí státu (trestní represe ve prospěch obětí), a to s dezintegračními společenskými důsledky. Stát v závažných případech nemůže rezignovat na samotné rozhodování o vině, neboť by se tím zpronevěřil klíčovému úkolu, který je mu svěřen, a odepřel by společnosti integrační pocit očištění, katarze, o dalších funkcích trestního řízení ani nemluvě (odrazovací účinek pro potenciální pachatele apod.).

VI. Závěr

Z výše uvedených důvodů se domnívám, že návrh měl být procesně připuštěn k věcnému projednání Ústavním soudem.

3. Odlišné stanovisko soudce Pavla Rychetského

Odlišné stanovisko, které podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, uplatňuji, směřuje proti usnesení pléna, kterým byl odmítnut návrh skupiny senátorů na zrušení čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013.

1. Soudím, že ohledně návrhu skupiny senátorů na zrušení rozhodnutí prezidenta republiky mělo plénum především jednoznačně posoudit otázku, zda skutečně považuje za možné, aby v "demokratickém právním státu" (čl. 1 odst. 1 Ústavy) mohla státní moc vydat rozhodnutí, které je vyloučeno z jakéhokoli přezkumu, zejména když jde o rozhodnutí s bezprostředním dopadem na práva celé skupiny občanů i na mezinárodní závazky, které Česká republika převzala a k jejichž dodržování se zavázala jak v mezinárodních smlouvách, tak v čl. 1 odst. 2 Ústavy. Jsem toho názoru, že přijetím principů materiálního pojetí právního státu, což Ústavní soud vyjádřil v celé řadě svých nálezů, se vyjádřila i zásada, že všechny akty veřejné moci podléhají kontrole ústavnosti, respektive že žádný takový akt se nemůže takové kontrole zcela vymykat. Absence konkrétní ústavní, případně právní úpravy určující věcnou, příp. místní příslušnost (pravomoc) orgánu povolaného k takové kontrole nemůže sama o sobě vyloučit možnost dotčeného subjektu dovolávat se ochrany proti aktu veřejné moci, který podle jeho tvrzení zasáhl do jeho subjektivních práv. V daném případě je ovšem navrhovatelem skupina senátorů, a nelze se tudíž vyhnout analýze povahy napadeného rozhodnutí z hlediska jeho povahy jako právního předpisu. Pokud přijatý návrh odmítavého usnesení dovozuje, že ústavní akt prezidenta republiky je třeba hodnotit jako "ústavní prerogativ prezidenta republiky", takové hodnocení nikterak nevylučuje - jde-li o případ hromadné amnestie, a nikoliv individuální milosti podle čl. 62 Ústavy - jeho posouzení současně jako jednoho z pramenů práva. Samotný pojem prerogativ nevyjadřuje nic jiného než jednu z dalších forem zmocnění - ať již k vydání individuálního, nebo obecného právního aktu. Napadené rozhodnutí lze dle materiálního nazírání (kterému se Ústavní soud nemůže vyhnout a uchýlit se pouze k formální metodě) hodnotit - byť byl vydán formou "ústavního prerogativu" - jako právní předpis sui generis, který má povahu obecně závazného právního aktu, neboť je jím vytvářeno předem dané pravidlo chování, v tomto případě adresované státním orgánům (v případě čl. II orgánům činným v trestním řízení), jež však má přímý dopad do práv a povinností dotčených fyzických osob, které se jím předvídaných následků mohou dovolávat. Jde sice o specifický, ale nepochybně závazný, normativní a relativně obecný pramen práva. Tomuto závěru se nevymyká ani úsudek, že jednorázová "konzumace" napadeného aktu mu odebírá povahu právní normy, neboť jak je obecně známo, právní řád obsahuje celou řadu obecně závazných právních předpisů, které naplněním svého účelu anebo uplynutím času pozbývají účinnosti, nikoliv však platnosti (např. zákon o státním rozpočtu). Ostatně, pokud Ústavní soud takové akty přijaté formou zákona rušil, učinil tak prima facie z důvodu porušení ústavního principu dělby moci [viz jezy na Labi - nález sp. zn. Pl. ÚS 24/04 ze dne 28. 6. 2005 (N 130/37 SbNU 641; 327/2005 Sb.) nebo runway na letišti Ruzyně - nález sp. zn. Pl. ÚS 24/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 56/52 SbNU 555; 124/2009 Sb.)].

2. Ústavní soud při dnešním rozhodování stál před posuzováním dvou - v daném případě proti sobě stojících - ústavněprávních paradigmat. Prvým je požadavek, aby Ústavní soud nepřipustil a neartikuloval závěr, že v demokratickém právním státě může vydat státní moc rozhodnutí, které nikdo nemůže přezkoumat ani zrušit. Druhým je ústavní princip, podle něhož "státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon" (čl. 2 odst. 3 Ústavy). V rozpravě pléna jsem zastával názor, že v daném případě měl Ústavní soud dát přednost první variantě a přikročit k materiálnímu přezkumu napadeného aktu prezidenta republiky a předsedy vlády (nepochybně s rizikem obvinění ze soudcovského aktivismu). Většina mých kolegů se přiklonila k variantě druhé a mrzí mě, že se neuchýlila ani k minimální cestě, v jejímž rámci měla možnost konstatovat, že takový stav je v demokratickém právním státu dlouhodobě nepřijatelný, a přikročit k posouzení namítaných zásahů do Ústavou chráněných práv, aniž by své závěry promítla do výroku a omezila se na jejich konstatování pouze v rámci odůvodnění. Takové úvahy bylo třeba ovšem vyjádřit ve formě nálezu (byť zamítavého), pro který přitom předložený návrh skupiny senátorů poskytoval rozsáhlý a kvalitní argumentační materiál.

3. Obě varianty ovšem předpokládaly, že Ústavní soud návrh projedná v řádné proceduře, v jejímž rámci vyzve účastníky k vyjádření, provede dokazování, ze kterého spolehlivě zjistí, za jakých okolností návrh rozhodnutí o amnestii vznikal, jak a kdy došlo k jeho kontrasignaci předsedou vlády, a rozhodne posléze nálezem, který bude mít obecně závazné účinky a bude obsahovat i úvahy o krajních situacích, které budou vyžadovat zásah Ústavního soudu, jakož i úvahy de constitutione ferenda včetně příslušné komparativní pasáže. V této souvislosti upozorňuji na alternativní návrh skupiny senátorů, se kterým se usnesení podle mého názoru nevypořádalo uspokojivým způsobem, přičemž místo toho "vyslovilo pochopení" se ztíženým právním postavením poškozených z hlediska občanskoprávní cesty při uplatňování práv, o které přišli v rámci adhezního řízení zastaveného v důsledku amnestie. V této souvislosti mám na mysli nejen změnu procesního postavení, ale především materiální změnu způsobenou zánikem zajišťovacích opatření vůči majetku amnestovaných spojenou s téměř absolutní ztrátou naděje na uspokojení náhradových nároků.

4. V důsledku odmítnutí návrhu skupiny senátorů se Ústavní soud zcela vyhnul přezkoumání ústavnosti napadeného rozhodnutí o amnestii, i když v akademické rovině v rámci obiter dicti (část VII) připustil, že by tak výjimečně učinil v případě tak výrazného amnestijního excesu, který by naplňoval porušení ústavního příkazu o nezměnitelnosti podstatných náležitostí demokratického právního státu podle čl. 9 odst. 2 Ústavy. V přijatém usnesení, proti němuž tímto disentem oponuji, se však většina ani nepokusila zargumentovat, že o takový případ v daném případě nešlo. Navíc jsem přesvědčen, že v případě přezkumu napadeného rozhodnutí o amnestii mělo být jako základní referenční kritérium použito ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy, podle něhož je Česká republika povinna dodržovat své mezinárodní závazky. Jsem přesvědčen, že tento příkaz platí bezvýjimečně i pro prezidenta republiky a jeho rozhodnutí o amnestii v aboliční části. Přinejmenším podle čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu, podepsané jménem České republiky ve Štrasburku dne 18. prosince 1995, se náš stát zavázal k trestnímu postihu vyjmenovaných zločinů a k zamezení legalizace výnosů z trestné činnosti. Ústavní soud měl napadený čl. II rozhodnutí o amnestii posoudit z hlediska ústavního závazku k dodržování uvedených mezinárodních úmluv, kterými je Česká republika vázána. Pokud by zjistil, že čl. II rozhodnutí o amnestii se vztahuje i na skutky, které se zavázala Česká republika stíhat, a na zajištěný majetek, který se zavázala konfiskovat, měl ve vztahu k těmto trestním řízením k částečnému zrušení čl. II rozhodnutí prezidenta republiky sám přikročit. V žádném případě nemohu akceptovat úvahu obsaženou v bodě 45 usnesení, podle níž měly čl. 1 odst. 2 Ústavy o přednosti mezinárodních závazků aplikovat obecné soudy samy a v rámci řízení odmítnout přiznávat účast na amnestii podle čl. II, přestože samotný Ústavní soud se k takovému kroku neodhodlal.

4. Odlišné stanovisko soudce Miloslava Výborného k odůvodnění usnesení

1. S výrokem přijatého usnesení souhlasím, neboť nemám potřebu principiálně odporovat základním východiskům, o něž se učiněné rozhodnutí opírá.

2. To však nic nemění na výhradách, které dále vyjadřuji k důvodům, pro něž byl návrh odmítnut, a to ačkoliv jistě mnozí - a já sám nejsem dalek od jejich úsudku - bez výhrad podpoří juristickou sílu v odůvodnění traktovaných závěrů Ústavníhosoudu.

3. Přesto však nemohu se ztotožnit s příkrým hodnocením právních vývodů navrhovatelů tak, jak je obsaženo např. v bodě 32 přijatého usnesení. Nesdílím názor, že by úvahy navrhovateli přednesené byly pouhými nepřiléhavými spekulacemi vyznačujícími se tím, že jsou pro sledované amnestijní téma zcela bezcenné. Naopak se domnívám, že navrhovatelé předložili argumentaci prima facie nikoli nerozumnou, mimoběžnou či chybnou, pročež, a to bez ohledu na fakt, že ji nesdílím, nepovažuji za správné jejich úvahy bez dalšího vyloučit z pozornosti, kterou si dle mého úsudku zasloužily.

4. Odůvodnění přijatého usnesení též uvádí (bod 27), že amnestijní rozhodnutí je "v zásadě z právní (soudní) kontroly vyňato, a proto je nutno je považovat za nezrušitelné, včetně ze strany soudní moci" s tím, že k dispozici je toliko odpovědnost politická. Takovýto rezolutní závěr zřejmě nemůže platit bezvýjimečně. To ostatně obratem "v zásadě" a především tím, co je uvedeno jako obiter dictum (body 41 a násl.), poněkud cudně přiznává i samo usnesení. Zde zcela souhlasím s tím, co je uvedeno v bodě 42, totiž že ani amnestijní rozhodnutí "nemusí být provždy z efektivní kritiky vyjmuta", že "i prezident je při realizaci svého amnestijního oprávnění vázán ústavním rámcem, včetně jeho hodnotového vymezení" nebo že v excesivní situaci lze si ochranu základních hodnot tvořících materiální jádro Ústavy přezkumem amnestie ze strany Ústavního soudu představit. Zde se však nabízí otázka, nebylo-li by přesnějším vyústěním těchto závěrů opření odmítacího výroku o zjevnou neopodstatněnost, a nikoliv o nedostatek přezkumné pravomoci (slovy zákona o Ústavním soudu "příslušnosti") Ústavního soudu.

5. Stran úvah o odpovědnosti za obsah amnestijního rozhodnutí navíc - dle mého názoru - nedostatečně odůvodnění přijatého usnesení reflektuje ústavně nezpochybnitelnou skutečnost, že za amnestijní akt nenese odpovědnost prezident, nýbrž vláda. Kontrasignací prezidentova rozhodnutí ohlásil jménem vlády jejípředseda vládní souhlas se vším, co amnestie obsahuje. Slušelo se tu tedy připomenout a zdůraznit, že prezidentova vůle vyjádřená napadeným amnestijním článkem podléhá kontrole, a to kontrole kontrasignační. A právě v rámci úvah nikoliv prezidenta republiky, ale předsedy vlády měly být vzaty předsedou vlády v potaz všechny souvislosti s aboličním amnestijním rozhodnutím spojené i všechny důsledky, které takové rozhodnutí (např. i pro jeho nevyhnutelný dopad do dělby mocí či do základních práv poškozených) může přinést. Přenášet dodatečně odpovědnost za tyto úvahy, a to ať již absentovaly, nebo byly z nich vyvozené konsekvence považovány za souladné s principy demokratického právního státu, z vlády na Ústavní soud není přijatelné nejen pro důvody v přijatém usnesení uvedené, ale také proto, že by tímto přenosem byl význam ústavní nezbytnosti kontrasignace amnestijního rozhodnutí de facto negován. Teprve následná kontrola důsledků amnestie Ústavním soudem kromě toho postrádá efektivitu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru