Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 4/02 #1Nález ÚS ze dne 30.10.2002Úřední adresa podle zákona o evidenci obyvatel

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda pohybu a pobytu
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
Věcný rejstříkPřestupek
PoznámkaSpojeno s řízením o ústavní stížnosti sp. zn. I. ÚS 645/01
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 136/28 SbNU 191
Paralelní citace (Sbírka zákonů)495/2002 Sb.
EcliECLI:CZ:US:2002:Pl.US.4.02.1
Datum vyhlášení30.10.2002
Datum podání06.11.2001
Napadený akt

zákon; 133/2000; o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel); § 10/5 věta druhá

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 14 odst.1, čl. 1, čl. 14 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., #4 čl. 2

Ostatní dotčené předpisy

133/2000 Sb., § 10 odst.5, § 10 odst.1, § 12 odst.1

200/1990 Sb., § 42 odst.1 písm.e

328/1999 Sb., § 2 odst.1, § 2 odst.2


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 4/02 ze dne 30. 10. 2002

495/2002 Sb.

N 136/28 SbNU 191

Úřední adresa podle zákona o evidenci obyvatel

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v plénu ve věci návrhu

stěžovatele Ing. J. Č., zastoupeného advokátkou Mgr. D. K., na

zrušení ustanovení § 10 odst. 5 věty druhé zákona č. 133/2000 Sb.,

o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů

(zákon o evidenci obyvatel), spojeného s ústavní stížností proti

rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru

občanskoprávních agend ze dne 29. 8. 2001, č.j. MHMP 97601/2001,

RP 12/2001, ve spojení s rozhodnutím Úřadu městské části Praha

13, odboru občansko-správního ze dne 25. 6. 2001, č.j.

R 62/01/Ma, takto:

Návrh na zrušení ustanovení § 10 odst. 5 věty druhé zákona č.

133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně

některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších

předpisů, se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Úřad Městské části Praha 13, odbor občansko-správní,

rozhodnutím ze dne 25. 6. 2001, č.j. R 62/01/Ma, uznal Ing. J. Č.

(dále jen "stěžovatel") vinným přestupkem na úseku všeobecné

vnitřní správy dle § 42 odst. 1 písm. e) zákona č. 200/1990 Sb.,

o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon

o přestupcích"), jehož se dopouští od 15. 1. 2001 dosud tím, že si

dne 15. 1. 2001 nepřevzal nový občanský průkaz č. 085790 PH

s úředně přidělenou adresou J. 2370/91, Praha 5 - Stodůlky, a tedy

od 15. 1. 2001 dosud nemá občanský průkaz, který je dle § 2 odst.

2 zákona č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech (dále jen "zákon

o občanských průkazech"), povinen mít, čímž naplnil skutkovou

podstatu výše citovaného ustanovení zákona o přestupcích. Za to mu

byla jako sankce v souladu s ustanovením § 42 odst. 2 zákona

o přestupcích uložena pokuta ve výši 500,- Kč a bylo mu uloženo

uhradit dle § 79 odst. 1 zákona o přestupcích a dle vyhlášky

Ministerstva vnitra č. 231/1996 Sb., kterou se stanoví paušální

částka nákladů řízení o přestupcích, náklady řízení v částce

500,- Kč. Údaj o místu trvalého pobytu stěžovatele na adrese K.

1940/1, Praha 5, Úřad městské části Praha 13, odbor

občansko-správní, zrušil s odkazem na ustanovení § 12 odst. 1

zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech

a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel),

rozhodnutím ze dne 6. 12. 2000, sp. zn. OOS/00/No, s účinností od

data nabytí právní moci rozhodnutí (tj. od 3. 1. 2001), neboť

v průběhu řízení zahájeného na návrh stěžovatele, bylo prokázáno,

že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 5. 1997, č.j.

9 C 257/94-93, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne

7. 3. 2000, č.j. 16 Co 587/99-169, a na základě usnesení

Nejvyššího soudu, č.j. 26 Cdo 1346/2000-189 (kterým bylo odmítnuto

dovolání stěžovatele proti citovanému rozsudku Městského soudu

v Praze), bylo zrušeno užívací právo stěžovatele k bytu č. 48 v K.

ulici 1940/1, Praha 5. Stěžovateli byla následně, v souladu

s ustanovením § 10 odst. 5 citovaného zákona, určena adresa místa

trvalého pobytu v místě ohlašovny, v jejímž územním obvodu mu byl

trvalý pobyt úředně zrušen, tj. na adrese J. 2370/91, Praha 5.

Magistrát hlavního města Prahy, odbor občanskoprávních agend,

rozhodnutím ze dne 29. 8. 2001, č.j. MHMP 97601/2001, RP 12/2001,

odvolání stěžovatele podle ustanovení § 59 odst. 2 zákona č.

71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), zamítl a citované

rozhodnutí Úřadu městské části Praha 13, odboru

občansko-správního, potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí

Magistrát hlavního města Prahy, odbor občanskoprávních agend,

zejména uvedl, že přestupkové jednání bylo stěžovateli provedeným

řízením o přestupku prokázáno. Skutková podstata přestupku

(stěžovatel odmítl převzít občanský průkaz s tzv. úřední adresou

a občanský průkaz nadále nemá ) vyplývá z oznámení oddělení

občanských průkazů a hlášení pobytu obyvatel odboru

občansko-správního Úřadu městské části Praha 13 ze dne 17. 1.

2001 o nepřevzetí občanského průkazu, z úředního záznamu sepsaného

v témže oddělení se stěžovatelem dne 15. 1. 2001 a z protokolu

o projednání jeho přestupku ze dne 11. 6. 2001. Magistrát hlavního

města Prahy, odbor občanskoprávních agend, poukázal na to, že

argumentace stěžovatele, podle níž se přestupku nedopustil,

protože odmítl převzít vadný občanský průkaz, který prý obsahoval

nepravdivé údaje o místu jeho trvalého pobytu (poznámka: sídlo

ohlašovny Úřadu městské části Praha 13, tj. Praha 5 - Stodůlky, J.

2370/91), nemá na jiné posouzení vliv, neboť předmětný přestupek

spáchal. Odbor občansko-správní Úřadu městské části Praha 13

rozhodnutím ze dne 6. 12 2000, č.j. OOS/00/No, v souladu

s ustanovením § 12 odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci

obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon

o evidenci obyvatel) zrušil údaj o místu trvalého pobytu

stěžovatele na adrese K. 1940/1, Praha 5, s účinností od právní

moci rozhodnutí (poznámka: rozhodnutí nabylo právní moci 3. 1.

2001). V souladu s ustanovením § 10 odst. 5 věty druhé zákona

o evidenci obyvatel se pak místem trvalého pobytu stěžovatele

stalo sídlo ohlašovny (viz výše), v jejímž územním obvodu mu byl

trvalý pobyt úředně zrušen. Dne 15. 1. 2001 byl stěžovateli

vyhotoven občanský průkaz s úředně přidělenou adresou sídla

úřadovny, který téhož dne odmítl převzít. Magistrát hlavního města

Prahy, odbor občanskoprávních agend, dále v odůvodnění zdůraznil,

že ustanovením § 10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel

"je prolomena nejen zásada volby místa trvalého pobytu občanem,

ale i skutečnost, že místo trvalého pobytu občana může být pouze

v objektu, který je podle stavebního zákona určen pro bydlení,

ubytování nebo individuální rekreaci. Tímto ustanovením se zavádí

institut tzv. 'úřední adresy', která nemusí splňovat podmínky

kladené na objekt určený k trvalému pobytu podle ust. § 10 odst.

1 zákona o evidenci obyvatel". Odvolací orgán uvedl, že v případě

úředního zrušení údaje o místu trvalého pobytu občana se nejedná

o volbu místa trvalého pobytu občanem, místem jeho trvalého pobytu

bude sídlo ohlašovny, "a to do doby, pokud si sám nezvolí jiné

místo trvalého pobytu v souladu s ust. § 10 odst. 1 zákona

o evidenci obyvatel. Tomuto výkladu svědčí i ust. § 10 odst. 2

zákona o evidenci obyvatel, podle kterého z přihlášení občana

k trvalému pobytu nevyplývají žádná práva k objektu ani

k vlastníkovi nemovitosti. Údaj o trvalém pobytu občana je

považován za administrativní záležitost a nezakládá žádná užívací

práva." Odvolací orgán proto uzavřel s tím, že správní orgán

prvního stupně postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními

zákona o přestupcích a správního řádu a že pro jiné posouzení věci

nebyly shledány žádné důvody.

V ústavní stížnosti proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím

Magistrátu hlavního města Prahy, odboru občanskoprávních agend

a Úřadu Městské části Praha 13, odboru občansko-správního

stěžovatel zejména uvedl, že "žádný přestupek nespáchal ani

spáchat nemohl, neboť platný občanský průkaz mu do dnešního dne

vyhotoven nebyl a tudíž jej nemohl převzít". Uvedenými

rozhodnutími bylo prý především porušeno jeho základní právo na

svobodu pohybu a pobytu (čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě

o ochraně lidských práv a základních svobod, dále byla porušena

rovnost občanů (čl. 1 Listiny), zákaz diskriminace (čl. 3 odst.

1 a odst. 3 Listiny), právo na nedotknutelnost osoby a jejího

soukromí (čl. 7 odst. 1 Listiny), právo na osobní svobodu (čl. 8

odst. 1 Listiny), právo na ochranu osobnosti (čl. 10 odst. 1

Listiny) a právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a odst. 2

Listiny). Konkrétně stěžovatel poukázal na to, že občanský průkaz

s tzv. úředně přidělenou adresou odmítl převzít, neboť obsahuje

údaje, které jsou v rozporu se skutečností. (Jako místo trvalého

pobytu je zde uvedeno sídlo ohlašovny, což neodpovídá realitě,

protože zde nebydlí, nezdržuje se a nemá žádné věci a ani mu

pobývání ve smyslu zákona o evidenci obyvatel na této adrese

nebylo a není dodnes umožněno.) Stěžovatel dodal, že občanský

průkaz je dle § 2 odst. 1 zákona o občanských průkazech veřejnou

listinou, která dle § 134 občanského soudního řádu potvrzuje,

není-li dokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno nebo

potvrzeno. Nově vydaný občanský průkaz se proto podle stěžovatele

v údaji o trvalém pobytu dostává do rozporu s citovaným

ustanovením občanského soudního řádu "a jako takový je tento

úřední doklad o osobě stěžovatele neplatný a tudíž stěžovatelem

neakceptovatelný". V dalším stěžovatel poukázal na to, že dle §

10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel se místem trvalého pobytu

rozumí adresa pobytu občana v České republice, kterou si občan

zvolí a že může (nikoliv tedy musí) mít jen jedno místo trvalého

pobytu, čímž "dává občanovi možnost volby mezi jedním a žádným

místem trvalého pobytu. ... ze zákona o evidenci obyvatel

nevyplývá povinnost občana mít místo trvalého pobytu". Stěžovatel

se proto domnívá, že v jeho situaci (a s přihlédnutím k tomu, že

dle § 3 odst. 2 zákona o občanských průkazech je povinným údajem

zapisovaným do občanského průkazu trvalý pobyt občana), tj., když

mu byl jeho předchozí trvalý pobyt úředně zrušen v souladu s § 12

odst. 1 zákona o evidenci obyvatel, je třeba, aby mu byla "tato

skutečnost, tj. zrušení jeho trvalého pobytu, jako jediná pravdivá

vyznačena v jeho novém občanském průkazu". Stěžovatel dále

považuje za vykonstruovaný ten výrok odvolacího orgánu, podle

něhož ustanovením § 10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci

obyvatel se zavádí institut tzv. úřední adresy, která nemusí

splňovat podmínky kladené na objekt určený k trvalému pobytu dle

§ 10 odst. 1 citovaného zákona, neboť v textu zákona nic takového

uvedeno není. Stejně tak - ve vztahu k tvrzení odvolacího orgánu,

že ustanovením § 10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel

je prolomena zásada volby místa trvalého pobytu občanem

- stěžovatel poukazuje na to, že "z textu zákona rovněž nevyplývá,

že by tzv. úřední adresa mohla být uvedena v občanském průkazu

proti vůli občana" [poznámka: Z ustanovení § 3 odst. 2 písm. a)

zákona o občanských průkazech však plyne, že povinným údajem

zapisovaným do občanského průkazu je i trvalý pobyt občana.].

V takovém případě by se uvedené ustanovení dostávalo do rozporu

s čl. 1 Listiny, neboť právo volby adresy pobytu občana v České

republice musí dle čl. 1 Listiny platit pro všechny občany České

republiky bez rozdílu a není možné v tomto případě občanovi úředně

přidělit adresu jeho trvalého pobytu, když navíc na uvedené adrese

pobývat nelze. Stěžovatel konečně uvedl, že z nově vyhotoveného

občanského průkazu (v němž je adresa ohlašovny uvedena jako

"trvalý pobyt") nebylo nijak patrno, že adresa J. 2370/91, Praha

5 - Stodůlky je pouze "úřední adresou" stěžovatele, nikoliv

adresou pobytu občana dle zákona, na níž však skutečně nepobývá,

ani mu pobývání není umožněno. Stěžovatel proto konstatuje, že

údaje uvedené v nově vyhotoveném občanském průkazu č. 085790 PH

jsou v rozporu se skutečností, takto vyhotovený občanský průkaz

neodpovídá požadavkům kladeným na veřejnou listinu, a není tedy

občanským průkazem ve smyslu zákona. Stěžovatel, který jej odmítl

převzít, proto trvá na tom, že se svým jednáním nedopustil žádného

přestupku, a je přesvědčen, že nařízení jakékoliv adresy trvalého

pobytu (tj. trvalý pobyt) bez jeho souhlasu je v rozporu

s Listinou a že se napadená rozhodnutí správních orgánů dotýkají

jeho výše uvedených základních práv.

Podle názoru stěžovatele proto došlo k zásahu do jeho ústavně

zaručených práv v přímé souvislosti s aplikací ustanovení § 10

odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel správními orgány,

podle něhož "Je-li údaj o místě trvalého pobytu úředně zrušen

(§ 12), je místem trvalého pobytu sídlo ohlašovny, v jejímž

územním obvodu byl občanovi trvalý pobyt úředně zrušen". Citované

ustanovení není podle názoru stěžovatele v souladu s ústavním

pořádkem České republiky, neboť jeho aplikací proti vůli občana

dochází k porušování výše uvedených základních práv a svobod

a zvláště práva na svobodu pohybu a pobytu ve smyslu čl. 14 odst.

1 Listiny.

Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil ustanovení

§ 10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel, ve znění:

"Je-li údaj o místě trvalého pobytu úředně zrušen (§ 12), je

místem trvalého pobytu sídlo ohlašovny, v jejímž územním obvodu

byl občanovi trvalý pobyt úředně zrušen." a posléze, aby senát

Ústavního soudu zrušil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy,

odboru občanskoprávních agend ze dne 29. 8. 2001, č.j. MHMP

97601/2001, RP 12/2001, ve spojení s rozhodnutím Úřadu Městské

části Praha 13, odboru občansko-správního ze dne 25. 6. 2001,

č.j. R 62/01/Ma.

II.

Usnesením I. senátu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2002, sp.

zn. I. ÚS 645/01, bylo řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení

§ 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen

"zákon o Ústavním soudu"), přerušeno a návrh na zrušení citovaného

ustanovení zákona o evidenci obyvatel byl postoupen plénu

Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy

České republiky (dále jen "Ústava").

III.

K návrhu na zrušení citovaného ustanovení se vyjádřili

účastníci řízení - Poslanecká sněmovna a Senát Parlamentu České

republiky (ve smyslu § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů) a dále Ministerstvo vnitra

(ve smyslu § 48 odst. 2, § 49 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Poslanecká sněmovna především uvedla, že napadené ustanovení

§ 10 odst. 5 zákona o evidenci obyvatel obsahuje pouze právní

úpravu pro administrativní řešení situace, kdy bylo občanu místo

trvalého pobytu úředně zrušeno a kdy si občan místo trvalého

pobytu nezvolil jinde. Zapsáním místa trvalého pobytu v sídle

příslušné ohlašovny není zasahováno do ústavního práva občana na

svobodný pohyb, neboť mu právní řád nenařizuje, aby se v tomto

místě zdržoval, ani mu nebrání, aby si kdykoli zvolil jiné místo

trvalého pobytu v České republice, popřípadě, aby ji opustil.

Poslanecká sněmovna dále poukázala na to, že stěžovatel směšuje

dvě různé a odlišné věci - evidenční hlášení občana k trvalému

pobytu na straně jedné a ústavní právo na svobodný pohyb

a svobodnou volbu bydliště na straně druhé. Toto posléze uvedené

ústavní právo na svobodu pohybu obsažené v čl. 14 Listiny - které

lze podle odstavce 3 téhož článku omezit (je-li to z důvodů tam

uvedených nevyhnutelné) pouze zákonem - však stěžovateli zjevně

nikdo neupřel a ani jej v nejmenším neomezil. Poslanecká sněmovna

nezastává ani názor stěžovatele, že z dikce "Občan může mít jen

jedno místo trvalého pobytu" (§ 10 odst. 1 zákona o evidenci

obyvatel), lze dovodit skutečnost, že občan nemusí mít místo

trvalého pobytu žádné, nebo naopak, že může mít takových míst více

než jedno. Poslanecká sněmovna proto poukázala na to, že pokud by

zákonodárce chtěl takovouto skutečnost opravdu vyjádřit, použil by

odlišnou dikci, jež by předmětnou skutečnost exaktně formulovala.

Přístup použitý stěžovatelem proto znamená ryze účelový a neúměrně

extenzivní výklad právní normy.

Poslanecká sněmovna poukázala i na to, že s tradičním

institutem trvalého pobytu zachází v současné době několik set

platných právních předpisů a jedná se o jeden z významných

institutů veřejného práva řešícího způsob vzájemného vztahu

veřejné správy a občana.

Poslanecká sněmovna konečně konstatovala, že zákon o evidenci

obyvatel (včetně jeho novelizace publikované pod č. 2/2002 Sb.,

jež stěžovatelem napadena nebyla) byl schválen po řádně provedeném

normotvorném procesu, podepsali jej příslušní ústavní činitelé

a byl vyhlášen ve Sbírce zákonů. Zákonodárný sbor jednal přitom

v přesvědčení, že zákon o evidenci obyvatel je v souladu

s Ústavou a Listinou.

Poslanecká sněmovna proto zastává názor, že ustanovení § 10

odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel je v souladu

s ústavním pořádkem České republiky a je věcí Ústavního soudu, aby

podání stěžovatele posoudil a vydal příslušný nález.

Senát ve svém vyjádření k návrhu stěžovatele v prvé řadě

konstatoval, že stížností napadené ustanovení bylo Senátem

přijímáno v rámci návrhu zákona o evidenci obyvatel, který mu byl

postoupen Poslaneckou sněmovnou, a Senát uvedený návrh projednal

na své 18. schůzi druhého funkčního období dne 12. 4. 2000.

V rozpravě ministr vnitra jako zástupce vlády připomněl spojitost

tohoto návrhu s dříve přijatým zákonem o občanských průkazech

a zejména upozornil na to, že - na rozdíl od stávající úpravy

- nebude uložena povinnost hlásit trvalý pobyt, ale bude možno

hlásit pouze změnu adresy. Zpravodaj garančního výboru Senátu mimo

jiné uvedl, že problémem zůstává výklad pojmu "trvalý pobyt"

a konstatoval, že Poslanecká sněmovna v tomto smyslu přijala

usnesení, ve kterém žádá Ministerstvo vnitra o provedení rozboru

institutu trvalého bydliště ve vztahu ke státu a ve vztahu

k vlastníku ubytovacího objektu. V hlasování Senátu (pořadové

číslo 72) z přítomných 67 senátorů hlasovalo pro přijetí

doporučení návrhem zákona se nezabývat 36 senátorů (10 senátorů

bylo proti) - bylo tedy dosaženo nadpoloviční většiny přítomných

senátorů. Výsledkem proto bylo usnesení Senátu č. 331 vyjadřující

vůli Senátu návrhem zákona o evidenci obyvatel se nezabývat, což

v souladu s čl. 48 Ústavy znamená, že zákon byl přijat.

Senát dále konstatoval, že právní úprava hlášení pobytu podle

zákona o evidenci obyvatel nepochybně nijak neomezuje svobodu

pohybu a pobytu, neboť má jen evidenční charakter a "fyzická osoba

si pouze zřizuje (volí) oficiální adresu pro případnou komunikaci

s veřejnou správou. Zákon ani v nejmenším nepodmiňuje rozhodnutí

kteréhokoli obyvatele České republiky změnit kdykoliv místo pobytu

a pohybovat se podle své vůle, pokud mu v tom nebrání individuální

rozhodnutí soudu (zákaz pobytu, vazba apod.)". Odvozenou otázkou

je problém vlastního právního charakteru hlášení změny místa

trvalého pobytu; nereálnost úkolu legislativně jednoznačně

definovat pojem místa trvalého pobytu totiž prý vyloučila pro

zákonodárce možnost stanovit povinnost hlášení jeho změny. Senát

v této souvislosti poukazuje na to, že pokud sám občan není veden

vlastní potřebou měnit zápis v evidenci pobytu (sociální pomoc,

obecné volby, úřední doručování apod.), zůstává tento zápis

takový, jaký byl před účinností zákona o evidenci obyvatel, popř.

jak byl zaznamenán či konstatován při jeho narození (§ 10 odst.

3 a 4), popř. konstatován po zrušení zápisu o zvoleném místě

trvalého pobytu (§ 12), tedy "případ od případu údajem zcela

fiktivním". Senát v této souvislosti poukazuje na to, že podle

ustanovení § 2 odst. 2 zákona o občanských průkazech je občan

povinen mít občanský průkaz a podle ustanovení § 3 odst. 2 písm.

a) zákona o občanských průkazech povinným údajem zapisovaným do

občanského průkazu je trvalý pobyt občana. Z uvedeného je tedy

patrno, že tento údaj zapisuje orgán veřejné správy z úřední

povinnosti podle pravidel stanovených zákonem, tedy v režimu

presumpce správnosti. Senát proto dodal, že tato "poněkud spletitá

právní konstrukce může jistě vyvolávat pochybnosti nebo

nejasnosti" (např. ve vztahu k možnosti osoby "bez domova" změnit

adresu ohlašovny, na kterou zní její pobyt), nicméně zápis údaje

o místě trvalého pobytu do občanského průkazu stěžovatele "se jeví

být úkonem v souladu s platným právem". Senát shrnul, že je na

Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost návrhem napadených

ustanovení a aby rozhodl.

Ministerstvo vnitra ve svém vyjádření v prvé řadě poukázalo

na to, že hlášení trvalého pobytu ve smyslu zákona o evidenci

obyvatel je evidenčním úkonem veřejného práva (má význam např.

v souvislosti s určením místní příslušnosti ve správním řízení,

pro výkon volebního práva). V souladu s ustanovením § 10 odst. 2

zákona o evidenci obyvatel trvalý pobyt nezakládá žádná práva

k objektu, na jehož adrese je občan hlášen a ani k vlastníkovi

nemovitosti. V oblasti soukromoprávních vztahů je oproti tomu

relevantní toliko právní důvod bydlení (ve smyslu příslušných

ustanovení občanského zákoníku) a faktické užívání bytu či domu.

Zákon o evidenci obyvatel proto neváže přihlášení k trvalému

pobytu na užívání objektu a nestanoví povinnost občana hlásit

změnu místa trvalého pobytu. Správní orgán v případě splnění

zákonem stanovených podmínek pro přihlašování k trvalému pobytu

ani nezkoumá, zda adresa místa trvalého pobytu odpovídá místu, kde

se občan skutečně zdržuje. Ministerstvo vnitra proto konstatovalo,

že ani řízení o zrušení údaje o místu trvalého pobytu občana

z důvodu zániku užívacího práva a současně faktického neužívání

objektu občanem ve smyslu § 12 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel

nemůže být zahájeno z úřední povinnosti, ale je vždy podmíněno

návrhem oprávněné osoby (uživatele, provozovatele) a je odůvodněno

ochranou práv této oprávněnou osoby. Ministerstvo vnitra poukázalo

na to, že občan, jemuž zaniklo užívací právo k objektu a který

tento objekt ani fakticky neužívá, má možnost přihlásit se

k trvalému pobytu na jiném místě, ohlásit změnu místa trvalého

pobytu - za podmínek vyplývajících z ustanovení § 10 odst. 6

zákona o evidenci obyvatel - a uplatnit tak právo volby místa

trvalého pobytu v souladu s ustanovením § 10 odst. 1 zákona

o evidenci obyvatel.

Ministerstvo vnitra dále prohlásilo, že zákonná úprava

určující jako adresu trvalého pobytu ve stanovených případech

sídlo ohlašovny (§ 10 odst. 4 a 5 zákona o evidenci obyvatel) byla

"vedena snahou umožnit i těm občanům, kteří nemají možnost

přihlásit se k trvalému pobytu na jiném místě, mít na území České

republiky trvalý pobyt, na nějž je vázáno uplatnění řady práv

a být tak zároveň i držiteli občanského průkazu, jehož vydání je

podmíněno trvalým pobytem na území České republiky". Ministerstvo

vnitra zastává názor, že ustanovení § 10 odst. 5 zákona o evidenci

obyvatel je třeba považovat ve vztahu k § 10 odst. 1 zákona

o evidenci obyvatel za ustanovení zvláštní. Proto může být

v zákonem stanovených případech místem trvalého pobytu občana

sídlo ohlašovny, byť se jedná o místo, které si občan nezvolil

a jde o objekt, který není určen k bydlení, ubytování nebo

k individuální rekreaci. Zákon o evidenci obyvatel ani nepoužívá

pojem "úřední adresa" a adresa místa trvalého pobytu v sídle

ohlašovny je rovnocennou adresou místa trvalého pobytu a nikoli

její zvláštní kategorií.

Ministerstvo vnitra konečně vyjádřilo názor, že ustanovení

§ 10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel není v rozporu

s ústavním pořádkem. Ministerstvo se vzhledem k významu institutu

trvalého pobytu ve smyslu zákona o evidenci obyvatel, který

nezakládá povinnost občana zdržovat se na adrese trvalého pobytu,

domnívá, že v důsledku aplikace právní úpravy nedochází k zásahu

do práva na svobodu pohybu a pobytu ve smyslu čl. 14 odst. 1

Listiny a nejsou jí dotčena ani jiná ústavně zaručená základní

práva a svobody.

IV.

Ještě dříve, než se Ústavní soud zabýval podaným návrhem

meritorně, zaměřil se na otázku, zda jsou pro takové projednání

dány všechny předpoklady formální.

Ústavní soud shledal, že v daném případě důvod k zahájení

řízení o tzv. konkrétní kontrole norem ve smyslu ustanovení § 64

odst. 1 písm d) ve spojení s ustanovením § 74 zákona o Ústavním

soudu dán byl, neboť napadená zákonná ustanovení byla v souzené

věci příslušnými orgány veřejné moci skutečně aplikována, tedy

jejich uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní

stížnosti.

Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda zákon o evidenci

obyvatel byl přijat a vydán v mezích Ústavou dané kompetence

a ústavně předepsaným způsobem ve smyslu ustanovení § 68 odst. 2

zákona o Ústavním soudu. V tomto směru z těsnopisecké zprávy

o schůzi Poslanecké sněmovny (3. volební období, sv. 22, 3. díl,

str. 1265 - 1266) zjistil, že Poslanecká sněmovna zákon č.

133/2000 Sb. schválila na své schůzi konané dne 9. 3. 2000, kdy ze

153 přítomných poslanců se pro schválení návrhu vyslovilo 150

poslanců a 2 hlasovali proti. Z těsnopisecké zprávy z 18. schůze

Senátu konané dne 12. 4. 2000 (2. funkční období, 18. schůze, str.

194) bylo dále prokázáno, že Senát (přítomných 67 senátorů)

vyjádřil vůli návrhem zákona č. 133/2000 Sb. se nezabývat; pro

hlasovalo 36 senátorů, proti hlasovalo 10 senátorů.

Ústavní soud proto konstatuje, že zákon o evidenci obyvatel

byl řádně přijat a vydán Parlamentem České republiky v mezích jeho

Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem ve

smyslu ustanovení § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Po přijetí

byl zákon č. 133/2000 Sb. podepsán příslušnými ústavními činiteli

a řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů v částce č. 39 rozeslané dne

17. 5. 2000. Tento zákon nabyl účinnosti dnem 1. 7. 2000,

ustanovení § 1 písm. b) a c), § 3 odst. 3, § 6 písm. c), § 13 až

17, § 25 písm. b), § 26 a § 28 body 2 a 3 nabývají účinnosti dnem

1. 1. 2003.

Za tohoto stavu přistoupil Ústavní soud k posouzení obsahu

napadeného ustanovení zákona z hlediska jeho souladu s ústavním

pořádkem.

V.

Stěžovatel se podaným návrhem domáhá zrušení ustanovení § 10

odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel, které zní: "Je-li

údaj o místě trvalého pobytu úředně zrušen (§ 12), je sídlem

trvalého pobytu sídlo ohlašovny, v jejímž územním obvodu byl

občanovi trvalý pobyt úředně zrušen".

Stěžovatel namítá (jak je patrno z ústavní stížnosti), že

napadené ustanovení není v souladu s ústavním pořádkem České

republiky, neboť jeho aplikací proti vůli občana dochází

k porušování především základního práva na svobodu pohybu a pobytu

(čl. 14 odst. 1 Listiny), dále k porušení rovnosti občanů (čl. 1

Listiny), zákazu diskriminace (čl. 3 odst. 1 a odst. 3 Listiny),

práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí (čl. 7 odst. 1

Listiny), práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 Listiny), práva

na ochranu osobnosti (čl. 10 odst. 1 Listiny) a práva na soudní

ochranu (čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny). Jde tedy - jak lze

z návrhu stěžovatele usuzovat - o údajné porušení ústavního

pořádku České republiky, který tvoří i Listina základních práv

a svobod.

Tento názor Ústavní soud nesdílí.

Ústavní soud se především zabýval tím, zda je ustanovení §

10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel v rozporu s čl.

14 odst. 1 Listiny.

Podle čl. 14 odst. 1 Listiny je svoboda pohybu a pobytu

zaručena. Je zřejmé, že svobodou pohybu se rozumí oprávnění nejen

občana, ale každého pohybovat se po území České republiky

vymezeném jejími státními hranicemi a navštěvovat jednotlivá místa

s výjimkou těch, pro která zákon ve smyslu ustanovení čl. 14 odst.

3 Listiny stanoví omezení. Svobodou pobytu se nepochybně rozumí

(s právě uvedenou výjimkou odstavce 3) oprávnění svobodně pobývat

a usazovat se na kterémkoli místě v České republice, tj. oprávnění

svobodně si volit bydliště uvnitř českého státu. Toto ústavní

oprávnění svobodně si volit svůj dlouhodobý či krátkodobý pobyt

(bydliště) na určitém místě tedy s sebou nepřináší požadavek

(nařízení) v daném místě (bydlišti) se skutečně zdržovat nebo

o tomto faktickém pobytu (bydlišti) informovat veřejnou moc.

Ostatně doktrína tradičně odlišuje svobodu pobytu od tzv.

"policejně" evidenčního hlášení pobytu, "v němž jde o fikci

- místo ohlášeného pobytu leckdy není místem skutečného bydliště"

(viz Pavlíček, V. - Hřebejk, J. - Knapp, V. - Kostečka, J.

- Sovák, Z.: Ústava a ústavní řád České republiky. 2. díl.: Práva

a svobody, Linde a.s., Praha 1995, str. 136).

Ustanovení § 10 odst. 1 věty první zákona o evidenci obyvatel

uvádí, že místem trvalého pobytu se rozumí adresa pobytu občana

v České republice, kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má

rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Z uvedeného tedy vyplývá, že

takovým místem nemusí být jen místa s těmito důvody spojená. Na

straně druhé to však neznamená (jak je patrno z dikce věty druhé

téhož odstavce), že občan místo trvalého pobytu mít nemusí, nebo

naopak, že takových míst může mít více než jedno. Z citované

(obecné) právní úpravy je tedy zřejmé, že místem trvalého pobytu

se rozumí adresa pobytu, kterou si občan sám zvolí, přičemž

takovou adresu (místo) trvalého pobytu může mít jen jedno.

Ustanovení § 10 odst. 5 věty druhé (obdobně jako odstavce 4)

zákona o evidenci obyvatel neupravuje společenský vztah založený

na volbě občana (jako je tomu v případě ustanovení § 10 odst. 1

zákona o evidenci obyvatel), ale reguluje situaci, která

předpokládá předchozí postup podle ustanovení § 12 odst. 1 zákona

o evidenci obyvatel (tj. úřední zrušení místa takového pobytu)

a řeší pouze důsledky, jež z toho pro místo trvalého pobytu

vyplývají. Jedná se proto (stejně jako v případě odstavce 4)

o speciální právní úpravu, která dotčenému občanovi nebrání

v uplatnění práva volby místa trvalého pobytu (v rámci ustanovení

§ 10 odst.1 zákona o evidenci obyvatel) nebo v postupu v souladu

s ustanovením § 10 odst. 5 a 6 zákona o evidenci obyvatel, tedy

v ohlášení změny trvalého pobytu za podmínek tam uvedených.

Napadené ustanovení se proto týká pouze jedné z možných

- v ustanovení § 10 zákona o evidenci obyvatelstva upravených

- forem určení (změny) místa trvalého pobytu a plní především

vícekrát již zmíněnou evidenční funkci, z níž žádné důsledky pro

výběr místa pobytu nevyplývají.

Ústavní soud proto dochází k závěru, že napadeným ustanovením

nedošlo k porušení svobody pohybu a pobytu v intencích článku 14

odst. 1 Listiny ani principu rovnosti v intencích čl. 1 Listiny.

Z týchž důvodů nedošlo ani k porušení článku 2 Protokolu č. 4

k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Proto Ústavní soud návrh na zrušení ustanovení § 10 odst. 5

věty druhé zákona o evidenci obyvatel ve znění "Je-li údaj o místě

trvalého pobytu úředně zrušen (§12), je sídlem trvalého pobytu

sídlo ohlašovny, v jejímž územním obvodu byl občanovi trvalý pobyt

úředně zrušen", zamítl čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy, § 70 odst.

1 zákona Ústavním soudu.

Pokud jde o ostatní stěžovatelem tvrzená porušení základních

práv a svobod [tj. zákazu diskriminace (čl. 3 odst. 1 a odst. 3

Listiny), práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí (čl.

7 odst. 1 Listiny) práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1

Listiny), práva na ochranu osobnosti (čl. 10 odst. 1 Listiny)

a práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny)],

stěžovatel neuvádí a nekonkretizuje, v čem je napadené ustanovení

§ 10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel s těmito

základními právy v rozporu. K takovému závěru nedospěl ani Ústavní

soud.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. října 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru