Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 36/93Nález ÚS ze dne 17.05.1994Ukončení pracovního poměru učitelů a vědeckých pracovníků vysokých škol - charakteristika jejich práce

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam1
NavrhovatelSKUPINA POSLANCŮ
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Odlišné stanoviskoHolländer Pavel
Jurka Vladimír
Ševčík Vlastimil
Varvařovský Pavel
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (skupina poslanců)
základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a zákaz diskriminace
základní ústavní principy/dem... více
Věcný rejstříkPracovní poměr
Diskriminace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 24/1 SbNU 175
Paralelní citace (Sbírka zákonů)132/1994 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1994:Pl.US.36.93
Datum podání04.11.1993
Napadený akt

zákon; 172/1990 Sb.; o vysokých školách; § 27/8

zákon; 216/1993 Sb. ; kterým se mění a doplňuje zákon č. 172/1990 Sb., o vysokých školách; čl. II

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1

2/1993 Sb., čl. 1, čl. 3 odst.1, čl. 15, čl. 33 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

132/1994 Sb.

172/1990 Sb., § 27 odst.8

182/1993 Sb., § 13

216/1993 Sb., čl. II


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 36/93 ze dne 17. 5. 1994

132/1994 Sb.

N 24/1 SbNU 175

Ukončení pracovního poměru učitelů a vědeckých pracovníků vysokých škol - charakteristika jejich práce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v plénu ve věci

navrhovatele - skupiny poslanců Parlamentu České republiky

a účastníka řízení - Poslanecké sněmovny Parlamentu České

republiky, o návrhu na zrušení čl. II zákona č. 216/1993 Sb.,

kterým se mění a doplňuje zákon č. 172/1990 Sb., o vysokých

školách a na zrušení § 27 odst. 8 zákona č. 172/1990 Sb.,

o vysokých školách, ve znění zákona č. 216/1993 Sb., kterým se

mění a doplňuje zákon č. 172/1990 Sb., o vysokých školách,

takto:

Návrhsezamítá.

Odůvodnění:

I.

Skupina 43 poslanců podala návrh na zrušení § 27 odst. 8

zák.č. 172/1990 Sb., o vysokých školách ve znění zákona č.

216/1993 Sb. a na zrušení článku II zákona č. 216/1993 Sb.

s poukazem na to, že jsou v rozporu

- s článkem 1 Ústavy České republiky,

- s články 1, 3 odst. 1, 4 odst. 3 a 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod ( dále jen "Listiny"),

- s články 3 odst. 2 a 26 Mezinárodního paktu o občanských

a politických právech,

- s Úmluvou č. 111 o diskriminaci (zaměstnání a povolání),

- s Úmluvou č. 122 o politice zaměstnanosti (článek 3).

Návrh skupiny poslanců byl odůvodněn takto:

1. Článek II zákona č. 216/1993 Sb. stanoví, že učitelům

a vědeckým pracovníkům vysokých škol, kteří ke dni nabytí

účinnosti tohoto zákona mají sjednaný pracovní poměr na dobu

neurčitou, se mění v pracovní poměr na dobu určitou do 30. září

1994.

Navrhovatel ve vztahu k tomuto článku uvádí, že je zejména

v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny, neboť zbavuje učitele

a vědecké pracovníky vysokých škol (dále jen "VŠ") možnosti

domáhat se u nezávislého a nestranného soudu, aby přezkoumal

zákonnost důvodu ukončení jejich pracovního poměru. Mimo to se bez

bližší specifikace (k tomuto článku) dovolávají porušení dalších

ústavních předpisů, které jsou v návrhu citovány.

Z hlediska mezinárodního práva je prý cit. čl. II v rozporu

s článkem 3 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických

právech. Napadený článek dále znamená, že uvedení pracovníci jsou

rovněž zbaveni ochrany ze strany odborových orgánů ve smyslu

článku 3 Úmluvy č. 122 o politice zaměstnanosti. Podle tohoto

ustanovení při provádění této úmluvy bude se zástupci osob, jichž

se dotknou opatření, která mají být učiněna, zejména se zástupci

zaměstnavatelů a pracovníků, projednána politika zaměstnanosti,

aby se pak mohlo plně přihlédnout k jejich zkušenostem a názorům

a aby byla zajištěna jejich plná spolupráce při stanovení této

politiky a získávání podpory pro tuto politiku.

2. Ustanovení § 27 odst. 8 cit. zákona stanoví, že pracovní

poměr učitelů a vědeckých pracovníků vysokých škol se sjednává na

dobu určitou v trvání dvou až pěti let: na kratší dobu jej lze

sjednat, jestliže o to pracovník požádá.

a) Navrhovatel uvádí, že toto ustanovení, které vylučuje

sjednávání pracovních poměrů na dobu neurčitou, je v rozporu

s obecným principem vyjádřeným v ust. § 5 zákoníku práce, podle

něhož se pracovněprávní vztahy učitelů VŠ (a dalších tam

uvedených pracovníků) řídí zákoníkem práce, pokud zákon

nestanoví jinak. Obligatorní pracovní poměr učitelů a vědeckých

pracovníků VŠ na dobu určitou není vyvolán specifickými

odlišnostmi od standardních pracovněprávních vztahů a proto je

v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož omezení (rozuměj

základních práv a svobod) nesmějí být zneužívána k jiným účelům

než pro které byla stanovena. Pracovní poměry ve smyslu ust.

§ 30 odst. 1 zákoníku práce se primárně sjednávají na dobu

neurčitou. Pouze fakultativně je lze jednat na dobu určitou,

a to nejdéle na tři roky (§ 30 odst. 2 zák. práce). Zmocnění

vlády stanovit, v kterých případech lze pracovní poměr na dobu

určitou sjednat, případně prodloužit na dobu přesahující tři

roky, nebo sjednat opětovně (§ 30 odst. 3, písm. a), b) zák.

práce), bylo provedeno ustanovením § 3 odst. 1, 2 nařízení

vlády č. 223/1988 Sb. Ustanovení § 30 odst. 2, 3 zák. práce

a ust. § 3 prováděcího nařízení vlády jsou koncipována tak, že

se vztahují pouze na nově uzavírané pracovní poměry

a nevylučují, aby byly sjednávány i pracovní poměry na dobu

neurčitou. (Pozn. Návrh skupiny poslanců byl podán ještě před

přijetím zákona č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje

zákoník práce č. 65/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů

a některé další zákony).

b) Zavedení pracovního poměru uvedených pracovníků výlučně na dobu

určitou nelze odůvodnit nebo ospravedlnit ani omezením výkonu

těchto povolání ve smyslu článku 26 odst. 2 Listiny, který

dovoluje zákonem stanovit podmínky a omezení určitých povolání

nebo činností. c) Stanovení pracovního poměru učitelů

a vědeckých pracovníků VŠ obligatorně na dobu určitou

a vyloučení práva sjednávat tyto pracovní poměry též na dobu

neurčitou je diskriminací určité skupiny pracovníků a je

v rozporu s článkem 1 Ústavy, podle něhož je Česká republika

demokratický právní stát založeny na úctě k právům a svobodám

člověka, s článkem 1 Listiny upravujícím rovnost všech lidí

v právech, s článkem 3 odst. 1 Listiny, který zakotvuje

nepřípustnost jakékoli diskriminace a s článkem 4 odst. 3

listiny, který nepřipouští, aby zákonná omezení základních práv

a svobod platila jen pro některé případy, ačkoli splňují

podmínky stanovené pro všechny případy. d) Z hlediska

mezinárodněprávního pak navrhovatelé poukazují na rozpor § 27

odst. 8 cit. zákona s článkem 26 Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech, podle něhož si jsou všichni

lidé před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu proti

diskriminaci z jakýchkoli důvodů, jakož i s Úmluvou č. 111

o diskriminaci (zaměstnání a povolání). Diskriminace spočívá

v takovém rozlišování učitelů a vědeckých pracovníků VŠ od

ostatních pracovníků, která má za následek výše uvedené

porušení stejného zacházení v zaměstnání nebo povolání.

II.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal návrh skupiny poslanců po

stránce formální. Důvody pro odmítnutí návrhu ve smyslu § 43 odst.

1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu neshledal.

III.

Poslanecká sněmovna Parlamentu ve svém vyjádření ze dne 6.

12. 1993 uvedla, že na přijatém zákonu trvá. Zákon byl řádně

podepsán a vyhlášen. Smyslem zákona je dosažení možnosti mobility

pedagogických pracovníků a zabezpečení výuky pedagogy, kteří si

budou udržovat a zvyšovat odbornou kvalifikaci v souladu s novými

poznatky vědy a techniky. Současně je sledována i možnost

transformace vědeckých pracovníků z Akademie věd na vysoké školy.

IV.

Pro celkový obraz projednávané problematiky si Ústavní soud

vyžádal zprávu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České

republiky. Touto zprávou ze dne 11. 1. 1994 zjistil, že k 31. 10.

1989 bylo na VŠ zaměstnáno 11 906 učitelů, z toho 1 031 profesorů,

2 989 docentů a 7 886 asistentů. V období od 1. 1. 1990 skončilo

pracovní poměr z iniciativy VŠ 806 pracovníků (z toho 56 profesorů

a 106 docentů), do důchodu odešlo 1 089 a na vlastní žádost na

jiné pracoviště 1 764 pracovníků, z toho 81 profesorů a 230

docentů. K 31. 10. 1993 bylo na VŠ zaměstnáno celkem 12 648

učitelů, z toho 1 130 profesorů, 3 307 docentů a 8 211 odborných

asistentů. Vědeckopedagogické hodnosti získalo jmenováním v období

let 1969 - 1989 393 profesorů a 1 645 docentů. Po 1. 1. 1990

přešlo na VŠ 5 941 pracovníků, z toho 292 profesorů a 637 docentů.

Z pracovišť Akademie věd přišlo na VŠ v roce 1993 celkem 233

vědeckých a odborných pracovníků.

Citovaná zpráva dále uvádí, že stav ke dni 1. 1. 1990 vychází

zejména z právní úpravy, která platila od účinnosti zákona

o vysokých školách č. 39/1980 Sb. a od účinnosti vyhlášky

Ministerstva školství ČSR č. 111/1980 Sb., o postupu při jmenování

profesorů a docentů a při obsazování volných míst učitelů VŠ.

Podle této právní úpravy přestalo být podmínkou pro získání titulu

"docent" habilitační řízení a titul mohl získat (stejně jako titul

"profesor") uchazeč, který vycházel z vědeckého světového názoru,

prokázal pedagogickou způsobilost, schopnost tvořivě vědecky nebo

umělecky pracovat nebo prokázal vědeckou nebo uměleckou

způsobilost vytvořením společensky významných prací a měl

potřebnou praxi. Ustanovení § 3 cit. vyhlášky Ministerstva

školství ČSR navíc umožňovalo ministru školství jmenovat docenty,

popřípadě navrhnout jmenování profesorů, i bez splnění stanovených

podmínek pro jmenování. Obdobná úprava však platila i před rokem

1980 (srov. § 55a, odst. 1, písm. e) zák. č. 163/1969 Sb., kterým

se mění a doplňuje zákon č. 19/1966 Sb., o vysokých školách).

Pokud se týká jmenování profesorů a docentů, byly v době před

listopadem 1989 návrhy zpracovávány a předávány ministru školství

ve dvou částech a to odborné a kádrové. Obě části byly posuzovány

odděleně odborem vysokých škol a odborem kádrovým a jejich

stanoviska sjednocovala gremiální porada náměstka ministra pro

vysoké školy. Závěry gremiální porady byly konzultovány na

oddělení školství a vědy ÚV KSČ a teprve v případě kladného

výsledku konzultace jmenoval ministr docenty, případně postoupil

návrhy na jmenování profesorů Úřadu vlády ČSR, který je po

projednání zaslal prezidentu republiky.

V.

Ustanovení ústavních zákonů a mezinárodních smluv ve smyslu

článku 10 Ústavy, jež jsou podle názoru skupiny poslanců

napadenými ustanoveními zákona č. 216/1993 Sb. porušeny, stanoví

toto: - článek 1 Ústavy: Česká republika je svrchovaný, jednotný

a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám

člověka a občana. - článek 1, prvá věta Listiny: Lidé jsou

svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. - článek 3 odst. 1

Listiny: Základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu

pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství,

politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu,

příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu

nebo jiného postavení. - článek 4 odst. 3 Listiny: Zákonná omezení

základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy,

které splňují stanovené podmínky. - článek 36 odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva

u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech

i u jiného orgánu. - článek 3 odst. 2 Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech: odstavec 2 tohoto článku

neexistuje (srov. strana 12). - článek 2, bod 3, písm. b) téhož

Paktu: Každý stát, který je smluvní stranou Paktu, se zavazuje

zajistit, aby každá osoba, jež se domáhá takové ochrany (rozuměj

účinné ochrany osoby, jejíž práva nebo svobody tímto Paktem uznané

byly porušeny), měla na ni právo stanovené příslušnými právními,

správními nebo zákonodárnými orgány nebo jakýmkoli jiným orgánem

ustanoveným právním systémem státu a aby měla možnost právní

ochrany. - článek 26 téhož Paktu: Všichni jsou si před zákonem

rovni a mají právo na stejnou ochranu bez jakékoli diskriminace.

Zákon zakáže jakoukoli diskriminaci a zaručí všem osobám stejnou

a účinnou ochranu proti diskriminaci z jakýchkoli důvodů, např.

podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo

jiného přesvědčení, národnostního nebo sociálního původu, majetku

a rodu. - článek 3 Úmluvy o politice zaměstnanosti č. 122: Při

provádění této Úmluvy bude se zástupci osob, jichž se dotknou

opatření, která mají být učiněna, zejména se zástupci

zaměstnavatelů a pracovníků, projednána politika zaměstnanosti,

aby se pak mohlo plně přihlédnout k jejich zkušenostem a názorům

a aby byla zajištěna jejich plná spolupráce při stanovení této

politiky a získávání podpory pro tuto politiku. Úmluva

o diskriminaci (zaměstnání a povolání) č. 111 v článcích zejména

přicházejících v úvahu: - článek 1 odst. 1: Pro účely této Úmluvy

výraz "diskriminace" zahrnuje a): jakékoli rozlišování, vylučování

nebo dávání přednosti založené na rase, barvě pleti, pohlaví,

náboženství, politických názorech, národnostním nebo sociálním

původu, které má za následek znemožnění nebo porušení rovnosti

příležitostí nebo zacházení v zaměstnání nebo povolání. - článek

2: Každý členský stát, pro který je tato Úmluvy v účinnosti, se

zavazuje vyhlásit a provádět vnitrostátní politiku zaměřenou na

prosazování rovnosti příležitostí a v zacházení v zaměstnání

a povolání metodami přiměřenými vnitrostátním podmínkám

a zvyklostem tak, aby byla odstraněna jakákoli diskriminace

v tomto směru. - článek 3 písm. b), c): Každý členský stát, pro

který je tato Úmluvy v účinnosti, se zavazuje metodami přiměřenými

vnitrostátním podmínkám a zvyklostem vydávat zákony a podporovat

výchovné programy, způsobilé zajistit přijetí a provádění této

politiky a zrušit jakákoli zákonodárná ustanovení a změnit

jakákoli správní opatření nebo praxi, které jsou neslučitelné

s touto politikou.

VI.

Vlastní rozbor problematiky

ad 1) Ústavní soud se v prvé řadě zabýval napadeným článkem II

cit. zákona, podle něhož učitelům a vědeckým pracovníkům VŠ, kteří

ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona mají sjednaný pracovní poměr

na dobu neurčitou, se mění v pracovní poměr na dobu určitou do

30. září 1994. Dospěl k následujícím závěrům:

Práce vysokoškolského učitele vykazuje specifické znaky,

které pramení z významu a účelu jeho činnosti spočívající zejména

ve výchově mladé vysokoškolsky vzdělané generace. Proto jsou

učitelé odpovědni za to, aby zprostředkovávali získávání vysoce

odborných poznatků při splnění podmínky světonázorové

objektivnosti. Tyto požadavky vyjadřuje demokratický stát v článku

33 odst. 1 Listiny, podle něhož má každý právo na vzdělání.

Z tohoto hlediska hodnotí Ústavní soud i účel a smysl napadeného

článku II zákona č. 216/1993 Sb. Jde zejména o to, aby byla

v oblasti vysokých škol odstraněna rezidua minulosti při

obsazování pracovních míst učitelů a vědeckých pracovníků VŠ a tak

zajištěna skutečná objektivita vyučování. O dosažení tohoto cíle

se zákonodárce již jednou pokusil a to v ust. § 37 odst. 1 zákona

č. 172/1990 Sb., o vysokých školách. Tento předpis opravňoval

rektora VŠ na návrh akademického senátu fakulty vypsat konkurz

i na obsazené místo, pokud je tento postup odůvodněn potřebou

zabezpečit příslušnou odbornou a morální úroveň vysoké školy.

Učiteli nebo vědeckému pracovníku, který v konkurzu neobstál nebo

se konkurzu odmítl zúčastnit, může dát vysoká škola výpověď.

Uvedená ustanovení však v praxi zůstala obsoletní a neosvědčila

se. To je z cit. zprávy Ministerstva školství, mládeže

a tělovýchovy zjevně patrno (srov. i další odstavec).

Jedním ze základních principů každé demokratické společnosti

je vytvoření rovných možností pro všechny. Proto je nezbytné

zabezpečit i pro učitele a vědecké pracovníky VŠ stejnou

"startovací plochu" a to jak pro stávající pracovníky, tak i pro

ty, kteří mají zájem o vědeckopedagogickou práci a jimž režim

v době před listopadem 1989 takovou činnost neumožňoval. Tato

úvaha se opírá i o cit. zprávu Ministerstva školství, mládeže

a tělovýchovy, z níž plyne, že k personálním změnám na VŠ po roce

1989 v zásadní míře nedošlo. Ostatně, jak vyplývá z této zprávy,

byli to především asistenti, kteří odešli z vysokých škol a nikoli

profesoři a docenti, již vzhledem k svému významu výchovu

a vzdělávání mladé generace ovlivňují nejvíce. Současně je třeba

zdůraznit, že jmenování profesorů a docentů probíhalo podle

kádrového pořádku ÚV KSČ a byla tedy převážně preferována

politická spolehlivost oproti úrovni odborné.

Podle přesvědčení Ústavního soudu je odchylná úprava

pracovního poměru učitelů a vědeckých pracovníků VŠ provedená

v napadeném článku II v plném souladu i s ustanovením § 5 zákoníku

práce, podle něhož pracovněprávní vztahy učitelů VŠ (a dalších tam

uvedených pracovníků) se řídí zákoníkem práce, pokud zákon

nestanoví jinak. Zde je třeba zdůraznit, že cit. ustanovení § 5 je

uvedeno v obecných ustanoveních zákoníku práce a z toho důvodu

připouští odlišnost úpravy pracovního poměru u učitelů VŠ ve všech

oblastech pracovněprávních vztahů. Je tomu tak proto, že práce

vysokoškolského učitele má řadu zvláštních znaků, jejichž

společným jmenovatelem je neslučitelnost s petrifikováním dosažené

vědecké úrovně VŠ a jejich učitelů. Článek II novely zákona je

tedy nesen tendencí odstranit stávající diskriminaci jiných

vysokoškolských učitelů (kteří dosud neměli šanci na získání pevně

obsazených vědeckopedagogických funkcí) a vytvořit pro všechny

učitele VŠ rovné podmínky v konkurzním řízení. To již bylo ostatně

vyjádřeno na jiném místě.

Dosavadní zákon o vysokých školách č. 172/1990 Sb.

nezaručoval, že bude za současného personálního stavu VŠ

zabezpečeno právo studentů na kvalitní výuku a zajištěn životní

zájem české vědy a praxe na růstu nových odborníků, kteří by byli

schopni uskutečnit kvalitativní zlom ve vzdělávání na úroveň

vysokých škol. i Za této situace nezbývá společnosti jiná cesta,

která by naplnila cit. článek 33 Listiny, než učinit tak dalším

zákonem. Pokud by společnost této možnosti nevyužila, odpovídala

by za dále trvající porušování ústavního práva na vzdělání. Ta

okolnost, že pracovní poměry učitelů a vědeckých pracovníků VŠ

uzavřené ke dni účinnosti novely na dobu neurčitou, skončí ex lege

dnem 30. září 1994, přirozeně nevylučuje možnost, aby se dosavadní

učitelé a vědečtí pracovníci VŠ podrobili konkurzům, v nichž by

prokázali svoji odbornou a morální úroveň. Na druhé straně je

pouze tímto způsobem možné, aby byly také ostatním odborně

a morálně způsobilým občanům zajištěny rovné možnosti ve

vědeckopedagogické činnosti tak, že se i jim poskytne právo

prokázat v konkurzním řízení své schopnosti. Současně je tím

zabezpečena snazší možnost přechodu kvalifikovaných odborníků

z pracovišť Akademie věd na vysoké školy. Nejde tedy o porušení

principu rovnosti, jak uvádějí navrhovatelé, ale naopak o umožnění

rovného přístupu k vědeckopedagogické činnosti všem způsobilým

odborníkům na základě stejných podmínek odstraněním

nespravedlivých privilegií minulé doby.

Podle článku 6 Mezinárodního paktu o hospodářských,

sociálních a kulturních právech právo na práci zahrnuje právo

každého na příležitost vydělávat si na živobytí svojí prací,

kterou si svobodně vybere nebo přijme. Stát je povinen učinit

potřebné kroky k ochraně tohoto práva, tedy vytvářet i stejné

příležitosti pro všechny odborně a morálně kvalifikované pedagogy.

Minulý režim toto právo dlouhodobě hrubě porušoval a z cit. zprávy

Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy je zřejmé, že stav

porušování principu rovnosti v přístupu k zaměstnání a porušování

zásady stejných příležitostí trvá na vysokých školách do značné

míry i nadále. To plyne z již zmíněné skutečnosti, že u učitelů

a vědeckých pracovníků VŠ (zejména u profesorů a docentů) vznikla

v době normalizace situace, že se nezřídka na tato místa dostali

lidé konformní s tehdejším režimem, již získali vědeckopedagogické

hodnosti i bez habilitace, místa na vysokých školách "zablokovali"

a nyní znemožňují vysokoškolskou práci ostatním učitelům

a vědeckým pracovníkům VŠ a rovněž novým nezkompromitovaným

občanům, kteří zatím neměli šanci na vysokých školách pracovat.

Tím je zeslabena možnost konkurence různých pojetí a názorů, což

je v rozporu se smyslem a účelem článku 33 odst. 1 Listiny, podle

něhož každý má právo na vzdělání. Rozumí se tím právo na vzdělání,

které odpovídá pojetí demokratické Ústavy a Listiny základních

práv a svobod, jež sankcionuje svobodu projevu, právo na informace

a svobodu vědeckého bádání a umělecké tvorby (čl. 17 odst. 1, čl.

15 odst. 2 Listiny).

Pokud navrhovatel namítal porušení zásady rovnosti s odkazem

na článek 1 Listiny, je třeba zdůraznit, že rovnost občanů nelze

chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní,

jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy. Jestliže stát

poskytne v zájmu zajištění svých funkcí určité skupině méně výhod

než jiné, může tak učinit pouze ve veřejném zájmu a pro veřejné

blaho. (srov. R 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu

ČSFR, s jehož závěry se Ústavní soud ztotožňuje). Uvedená situace

podle přesvědčení Ústavního soudu nastala, neboť právo na

vzdělání, (zajištěné cit. článkem 33 odst. 1 Listiny) je

v posuzované věci právem významnějším a hodným silnější ochrany

než právo, jehož porušení je namítáno. Napadený článek zákona

směřuje k zajištění řádné výchovy nových generací vysokoškoláků,

jimž je třeba zajistit objektivní a nikoli jednostranné

zprostředkování vědeckých poznatků, což stávající složení vysokých

škol přiměřeně negarantuje. Z tohoto hlediska je třeba hodnotit

i údajné porušení článku 4 odst. 3 Listiny , pokud je tvrzeno, že

napadený článek II novely vytvořil nikoli sice nerovnost mezi

učiteli a vědeckými pracovníky VŠ navzájem, ale nerovnost tzv.

vnější mezi učiteli a vědeckými pracovníky VŠ na straně jedné

a ostatními pracovníky na straně druhé. Uvedené tvrzení bylo již

předchozími úvahami dostatečně vyvráceno.

Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že rovnost

v právech (čl. 1 Listiny), zákaz diskriminace v oblasti základních

práv a svobod (článek 3 odst. 1 Listiny) a zásada, že zákonná

omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny

případy, které splňují stanovené podmínky (článek 4 odst. 3

Listiny), nejsou článkem II zákona č. 216/1993 Sb. porušeny.

Z týchž důvodů neshledal Ústavní soud ani porušení článku 1 Ústavy

České republiky.

Ústavní soud se vzhledem k obsahu návrhu dále zabýval

i údajným porušením článku 36 odst. 1 Listiny, podle něhož se

každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého

a nestranného soudu. Navrhovatel cit. ustanovení interpretuje

nesprávně, neboť rovněž toto základní právo lze aplikovat pouze

v návaznosti na ostatní práva zaručená Listinou. Napadený článek

II novely je ve vztahu k zákoníku práce ustanovením speciálním;

Ústavní soud jej považuje, jak již bylo uvedeno, za konformní

s uvedenými ústavními zákony a zdůrazňuje zejména ochranu hodnot

zakotvených v cit. článku 33 Listiny, jíž tento předpis zajišťuje.

Poukaz na článek 36 Listiny není v tomto případě na místě, neboť

Listina poskytuje soudní (procesní) ochranu pouze tomu právu,

které účastníku právní řád (hmotné právo) garantuje. Jinak

- důsledně vzato - by každé zúžení, popřípadě omezení

subjektivních práv, což není v právním řádu zcela neobvyklé (např.

stanovení odlišné hranice věku pro nárok na starobní důchod u mužů

a u žen, aj.), znamenalo zbavení práva na soudní ochranu; tak

ovšem právo zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny vykládat nelze.

Smyslem tohoto ustanovení je tedy poskytnout právo na soudní

ochranu k uplatnění svého práva, čili práva, které zákonodárce

účastníku jako subjektivní právo zaručuje. Účastník má přirozeně

možnost obrátit se na soud v mezích jeho kompetence vždy; článek

36 odst. 1 nelze ovšem vykládat jako právo na úspěch v soudním

řízení. Toto ustanovení toliko znamená, že se soud musí návrhem

zabývat a nemá právo ho odmítnout, jestliže jsou splněny procesní

podmínky, za nichž může ve věci jednat (podmínky řízení).

V posuzované věci je nutno navíc vzít v úvahu, že nelze

hovořit o definitivním skončení pracovního poměru u všech

pracovníků (kteří měli ke dni účinnosti novely uzavřen pracovní

poměr na dobu neurčitou) k datu 30. září 1994. Smysl zákona

spočívá v tom, že před tímto datem by měla proběhnout konkurzní

řízení a že úspěch v konkurzu bude znamenat další existenci

pracovního poměru, který podle článku II novely k 30. 9. 1994

zanikl.

Proto Ústavní soud dovozuje, že ani článek 36 odst. 1 Listiny

není napadeným článkem II zákona č. 216/1993 Sb. dotčen.

Z pohledu mezinárodněprávního navrhovatelé namítali rozpor

uvedeného článku II s článkem 3 odst. 2 a s článkem 26

Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. U článku

3 odst. 2 se jedná o omyl, neboť odstavec 2 tohoto článku

neexistuje. To poslanec JUDr. Vladimír Řezáč, který byl pověřen

jednat jménem navrhovatele před Ústavním soudem, při ústním

jednání výslovně připustil a uvedl, že navrhovatel měl na mysli

článek 2 odst. 3 písm. b) tohoto Paktu. Uvedené ustanovení

v podstatě koresponduje k čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž se již

Ústavní soud zabýval. Lze tedy dovodit - a to ze stejných důvodů

jako u čl. 36 odst. 1 Listiny - že článek II není v rozporu ani

s čl. 2 bodem 3, písm. b) Mezinárodního paktu o občanských

a politických právech.

Pokud jde o článek 26 tohoto Paktu (který zakotvuje zejména

rovnost všech před zákonem a právo na stejnou ochranu zákona bez

jakékoli diskriminace), pak důvody, pro něž Ústavní soud neshledal

protiústavnost článku II zákona v oblasti vnitrostátního práva,

plně platí též pro posouzení otázky, zda je tento předpis

v souladu s cit. článkem Paktu. Proto Ústavní soud i v tomto směru

usoudil, že článek 26 Mezinárodního paktu o občanských

a politických právech není článkem II zák. č. 216/1993 Sb.

porušen.

Ústavní soud se dále zabýval namítaným rozporem článku II

cit. zákona s článkem 3 Úmluvy o politice zaměstnanosti č. 122.

Z tohoto ustanovení zejména plyne, jak již bylo uvedeno, že při

provádění této úmluvy bude se zástupci osob, jichž se dotknou

opatření, která mají být učiněna, zejména se zástupci

zaměstnavatelů a pracovníků, projednána politika zaměstnanosti.

Tuto Úmluvu však nelze podle přesvědčení Ústavního soudu považovat

za mezinárodní smlouvu o lidských právech a základních svobodách

ve smyslu čl. 10 Ústavy a důsledně vzato by nebylo třeba zkoumat,

zda je napadeným článkem II zákona porušena. V tomto směru lze

argumentovat též čtvrtou hlavou Listiny ("Hospodářská, sociální

a kulturní práva"), kde se v článku 26 odst. 3 stanoví jako

základní právo člověka toliko právo získávat prostředky pro své

životní potřeby prací. Z tohoto ustanovení lze tedy dovodit pouze

právo na zaměstnání, které je konkretizováno zákonem č. 1/1991

Sb., o zaměstnanosti. Podle tohoto předpisu je právem na

zaměstnání právo občanů, kteří chtějí a mohou pracovat a o práci

se skutečně ucházejí,

a) na zprostředkování pracovního uplatnění ve vhodném zaměstnání,

b) na rekvalifikaci nezbytnou k pracovnímu uplatnění,

c) na hmotné zabezpečení před nástupem do zaměstnání a v případě

ztráty zaměstnání.

Za této právní situace je zřejmé, že obsah článku 3 cit.

Úmluvy č. 122 (jejíž duch má čistě programový a nikoli regulativní

charakter) je pouze technickoorganizačním pravidlem, které sice

souvisí s ústavním právem podle cit. článku 26 odst. 3, nelze je

však kvalifikovat jako základní právo a svobodu ve smyslu Listiny

základních práv a svobod. Rovněž Úmluvu č. 122 o politice

zaměstnanosti nelze jako celek považovat za mezinárodní smlouvu ve

smyslu článku 10 Ústavy České republiky. Ostatně, ze zprávy

Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky ze dne 16.

2. 1994 plyne, že ani podle interní klasifikace Mezinárodní

organizace práce není tato Úmluva považována za úmluvu z oblasti

lidských práv a základních svobod. Totéž zjistil Ústavní soud

z Úředního bulletinu (Official Bulletin) Mezinárodní organizace

práce, vol. LXX, 1987, series A, appendix II., kde pod heslem

"Basic human rights" není Úmluva MOP č. 122 uvedena a je zahrnuta

pod heslo "Employment policy and human resources development."

Konečně je na místě uvést, že článek 3 Úmluvy č. 122

nesleduje ochranu pracovníků ze strany odborových orgánů, jak

tvrdí navrhovatelé. Z dikce tohoto článku je patrný i jeho cíl;

projednat se zástupci zaměstnavatelů a pracovníků opatření, která

mají být průběžně uskutečňována v rámci přípravy a provádění

politiky zaměstnanosti, zajistit jejich spolupráci při stanovení

této politiky a získat podporu pro tuto politiku tak, aby mohlo

být přihlédnuto k jejich zkušenostem a názorům. O nic jiného

v tomto článku nejde.

I když Ústavní soud dovodil, že Úmluva č. 122 není

mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy, nicméně si pro

úplnost ověřoval, zda byl článek 3 této Úmluvy napadeným článkem

II zákona dotčen. V tomto směru zjistil zprávou Ministerstva

školství, mládeže a tělovýchovy došlou dne 24. 3. 1994, že návrh

novely zákona o vysokých školách (č. 216/1993 Sb.) byl v únoru

1993 rozeslán do zkráceného meziresortního připomínkového řízení,

v rámci něhož byl zaslán i Vysokoškolskému odborovému svazu.

Zástupce tohoto svazu ing. P. K. se zúčastnil připomínkové

porady k návrhu, která se konala 22. 2. 1993, a vyslovil na ní

jménem odborového svazu nesouhlas se změnou pracovního poměru

sjednaného na dobu neurčitou v pracovní poměr na dobu určitou,

pokud jde o učitele a vědecké pracovníky VŠ. Zamítavé stanovisko

tohoto odborového svazu bylo uvedeno ve vyhodnocení připomínkového

řízení při předložení návrhu novely zákona vládě dne 23. 2. 1993.

Je tedy zřejmé, že novela zákona o vysokých školách (zák. č.

216/1993 Sb.) byla se zástupci pracovníků bez ohledu na výsledek

řádně projednána. Ustanovení cit. novely lze považovat za opatření

přijímaná za účelem podpory aktivní politiky zaměstnanosti a je

tedy třeba dovodit, že článek 3 Úmluvy č. 122 o politice

zaměstnanosti nebyl článkem II cit. zákona dotčen.

Ústavní soud se konečně zabýval i namítaným rozporem článku

II zákona s Úmluvou o diskriminaci (zaměstnání a povolání) č. 111

zejména z hlediska cit. článků 1, odst. 1 písm. a), 2, 3 písm.b),

c). Ani v tomto směru se s navrhovateli neztotožnil. Bližší důvody

jsou rozvedeny na jiném místě tohoto nálezu. Ústavní soud zejména

zdůraznil a zdůrazňuje prioritní nutnost zajištění práva na

vzdělání ve smyslu článku 33 odst. 1 Listiny, jehož svobodný

rozvoj v prostředí konkurence schopných, morálně a odborně

kvalifikovaných učitelů a vědeckých pracovníků je hodnotou natolik

významnou a silnou, že je třeba dát jí v konkrétní situaci

přednost před požadavkem "nerozlišovat" (v otázce skončení

pracovního poměru ve smyslu článku II zákona) mezi učiteli

a vědeckými pracovníky VŠ na straně jedné a mezi pracovníky jinými

na straně druhé.

Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ani Úmluva

o diskriminaci (zaměstnání a povolání) č. 111 není napadeným

článkem II zákona č. 216/1993 Sb. porušena.

Proto Ústavní soud návrh skupiny poslanců na zrušení článku

II zákona č. 216/1993 Sb. zamítl. ad 2) Ústavní soud se dále

zabýval napadeným ustanovením § 27 odst. 8 cit. zákona, podle

něhož pracovní poměr učitelů a vědeckých pracovníků vysokých škol

se sjednává na dobu určitou v trvání dvou až pěti let; na kratší

dobu jej lze sjednat, jestliže o to pracovník písemně požádá.

Z ustanovení § 13 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

plyne, že vyhovění návrhu na rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm.

a) (zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení) v prvé

řadě předpokládá, že se pro něj vysloví alespoň 9 přítomných

soudců. Tato podmínka splněna nebyla, neboť kvalifikovaná většina

přítomných soudců se ani pro návrh skupiny poslanců na zrušení §

27 odst. 8 zákona č. 172/1990 Sb. ve znění zákona č. 216/1993, ani

pro zamítnutí tohoto návrhu nevyslovila. Proto Ústavní soud

i návrh skupiny poslanců na zrušení uvedeného ustanovení zamítl,

aniž se po materiální stránce zabýval otázkou, zda ust. § 27 odst.

8 citovaného zákona je či není v souladu s ústavním zákonem nebo

mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 17. května 1994

1. STANOVISKO

soudců Ústavního soudu České republiky JUDr. P. H., JUDr.

V.J. a JUDr. V.Š., podané podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb.

k nálezu Ústavního soudu České republiky ve věci návrhu skupiny

poslanců na zrušení ustanovení § 27 odst. 8 zákona č. 172/1990

Sb., o vysokých školách, ve znění zákona č. 216/1993 Sb., a čl. II

zákona č. 216/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.

172/1990 Sb.

Odlišné stanovisko, podané k části výroku nálezu, kterým se

zamítá návrh skupiny poslanců na zrušení § 27 odst. 8 zákona č.

172/1990 Sb., ve znění zákona č. 216/1993 Sb., a k jejímu

odůvodnění, se zakládá na následujících důvodech:

Ta část výroku nálezu, kterým se zamítá návrh skupiny

poslanců na zrušení § 27 odst. 8 zákona č. 172/1990 Sb., ve znění

zákona č. 216/1993 Sb., je zdůvodněna v nálezu skutečností, že

plénum Ústavního soudu České republiky při rozhodování nedospělo

k většině devíti přítomných soudců, vyžadované § 13 zákona č.

182/1993 Sb. Důsledkem nedosažení zákonem požadované většiny tudíž

podle nálezu je rozhodnutí o zamítnutí návrhu.

Podle § 13 zákona č. 182/1993 Sb. se většina devíti

přítomných soudců vyžaduje také pro přijetí rozhodnutí podle čl.

87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky, tj. pro rozhodnutí

o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení. V řízení

o zrušení zákonů ukládá ustanovení § 68 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb. Ústavnímu soudu České republiky posuzovat jejich

obsah "z hlediska jejich souladu" s ústavními zákony

a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.

Výsledkem tohoto posouzení je buď závěr o rozporu zákona

s ústavními zákony či mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy,

nebo závěr o jejich souladu. Důsledkem závěru o rozporu je podle

§ 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. zrušení zákona (nebo jeho

ustanovení), důsledkem závěru o souladu je potom podle § 70 odst.

2 cit. zákona zamítnutí návrhu. Jelikož je zamítnutí návrhu již

výsledkem posouzení souladu zákona (resp. jeho ustanovení)

s ústavními zákony či mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy,

zakládá překážku rei iudicatae.

Obě rozhodnutí, tj. rozhodnutí, kterým se zrušuje zákon

(resp. jeho ustanovení), jakož i rozhodnutí o zamítnutí návrhu na

zrušení zákona (resp. jeho ustanovení), z hlediska právní síly

mají totožný smysl, kterým je autoritativní závěr o vztahu zákona

k ústavním zákonům nebo k mezinárodním smlouvám podle čl. 10

Ústavy, důsledkem kterého je zrušení zákona nebo překážka rei

iudicatae. Pro obě tato rozhodnutí je tudíž nutno vyžadovat

totožný procesní postup, včetně stejné zákonem požadované většiny

(tj. většiny devíti soudců). Jelikož v daném případě tato většina

dosažena nebyla, autoři odlišného stanoviska považují část výroku

nálezu, kterou se zamítá návrh skupiny poslanců na zrušení § 27

odst. 8 zákona č. 172/1990 Sb., ve znění zákona č. 216/1993 Sb.,

za rozpornou s ustanoveními § 13, § 68 odst. 2 a § 70 odst. 2

zákona č. 182/1993 Sb.

V Brně 17. 5. 1994

2. STANOVISKO

soudce Ústavního soudu JUDr. P.V. k nálezu Ústavního soudu ze

dne 17. 5. 1994, kterým byl zamítnut návrh skupiny poslanců

Parlamentu na zrušení ustanovení § 27 odst. 8 zákona č.172/1990

Sb., o vysokých školách, ve znění zákona č. 216/1993 Sb., a na

zrušení čl. II zákona č. 216/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje

zákon č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, podané podle § 14

zákona č.182/1993 Sb. o Ústavním soudu:

Podle mého právního názoru měla být obě napadená ustanovení

zrušena, a to z těchto důvodů:

I.

Článek II. zákona č. 216/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje

zákon č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, změnil pracovní poměry

učitelů a vědeckých pracovníků, které s vysokými školami uzavřeli

před datem účinnosti tohoto zákona, (tj. před 20. 9. 1993) na dobu

neurčitou, v pracovní poměry na dobu určitou do 30. 9. 1994. Ex

lege tedy došlo k zásahu státní moci do soukromoprávní sféry

značného počtu subjektů. Ze zákona byly transformovány smlouvy,

které byly účastníky pracovního poměru uzavřeny svobodně a volně

na dobu časově neomezenou na smlouvy časově limitované. Tento

závažný zásah do nabytých práv odůvodnila Poslanecká sněmovna

Parlamentu ve svém vyjádření tím, že smyslem zákona je dosažení

mobility pedagogických pracovníků a zabezpečení výuky pedagogy,

kteří si budou udržovat a zvyšovat odbornou kvalifikaci v souladu

s novými poznatky vědy a techniky; současně pak je změnami

sledována i možnost transformace vědeckých pracovníků z Akademie

věd na vysoké školy. S tímto odůvodněním nelze souhlasit.

K základním zásadám právního státu patří smluvní svoboda

a ochrana práv ze smluv, které byly v souladu s právním řádem

uzavřeny. S touto svobodou je nutné zacházet jako s nejvyšším

principem, který nemůže být obětován údajné účelnosti. Pokud

zákonodárný sbor k takovým krokům sáhne, nejde o změnu práva,

t.j. o stanovení obecných pravidel chování, ale o zásah do

existujících práv, tedy o vytvoření situace, kdy určité

společenské procesy se neřídí pravidly určenými předem, ale kdy

prim hrají momentální přání (jakkoli dobře míněná). Tím není

řečeno, že by nemohla nastat situace, kdy nebude jiné cesty, jak

korigovat nerovné postavení vzniklé na základě dřívějších

nespravedlivých aktů, než zasáhnout do existujících právních

vztahů. V daném případě však taková situace nebyla a není.

Většina pracovních smluv učitelů VŠ a vědeckých pracovníků na

těchto školách byla uzavřena za podmínek, kdy právní řád sice

obecně uzavírání pracovních smluv na dobu určitou omezoval co do

délky i možnosti jejich opakovaného sjednávání, avšak právě

u zmíněných profesí tato omezení neplatila (§ 3 odst. 1, písm. c)

resp. a) nařízení vlády č. 223/1988 Sb., kterým se provádí zákoník

práce, ve znění pozdějších předpisů). Jinak řečeno - pokud byly

pracovní smlouvy uzavřeny na dobu neurčitou, nestalo se tak proto,

že právní úprava jinou možnost nedávala či omezovala, ale za

situace naprosté smluvní volnosti. Kromě toho, jak vyplývá ze

zprávy, která byla Ústavnímu soudu podána Ministerstvem školství,

mládeže a tělovýchovy ČR, z 12 648 učitelů zaměstnaných na VŠ

k 31. 10. 1993 jich bylo po 1. lednu 1990 přijato 5 941. Jestliže

tito noví pracovníci byli přijati po vzájemné dohodě na dobu

neurčitou, pak vůči nim je zákonodárcův zásah bezesporu

neadekvátní a těžko jej odůvodnit snahou po mobilitě pedagogických

pracovníků a vyšším zájmem na zajištění práva na vzdělání

v žádoucí kvalitě. Zásah do nabytých práv však neobstojí ani

u pracovních poměrů uzavřených na dobu neurčitou před 1. lednem

1990. Zákoník práce dává totiž zaměstnavatelům dostatek prostředků

k tomu, aby sbory pedagogů a vědeckých pracovníků byly obměněny

a pracoviště zreorganizována. Výpovědní důvody § 46 ZP, ať již

tzv. organizační či jiné, jsou dostatečné k dosažení chtěného.

Jejich použití je na vůli zaměstnavatele a zaměstnanci jako

rovnoprávnému partnerovi zachovává právo na soudní ochranu, jakož

i jiná práva, kterých transformací ex lege na pracovní poměr na

dobu určitou de facto pozbývá (zákaz výpovědi podle § 48 ZP,

vyloučení pracovních poměrů na dobu určitou u některých kategorií

pracovníků, právo na odstupné při organizačních změnách atd).

Kromě právních argumentů je třeba uvést, že samotná

transformace pracovních poměrů učitelů VŠ žádnou "stejnou

startovací plochu" pro zájemce o vědecko-pedagogickou práci

nevytvoří. Chybí zde totiž především taková situace na trhu

pracovních sil, která by činila povolání učitele VŠ natolik

prestižním, že by počet zájemců o toto povolání byl významně

vyšší, nežli počet pracovních příležitostí. Tak tomu ovšem není.

Stejně tak je skutečností, že na většině vysokých škol došlo

v období od přijetí zákona č. 216/1993 Sb. do data jeho účinnosti

u většiny vědeckopedagogických pracovníků ke změně pracovních

poměrů uzavřených původně na neurčitou dobu v pracovní poměry na

dobu určitou, zpravidla na dobu 5 let. Obě výše zmíněné

skutečnosti tedy de facto anulovaly záměry a cíle, které snad

novela sledovala.

Na základě výše uvedených argumentů zastávám stanovisko, že

článek II. zákona č. 216/1993 Sb. je v rozporu s ustanovením čl.

1 Ústavy České republiky, s články 1, 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1,

Listiny základních práv a svobod, jakož i s Úmluvou č. 111 o dis-

kriminaci v zaměstnání a povolání. Demokratický právní stát

založený na úctě k právům a svobodám člověka vylučuje, aby princip

stejného zacházení v podmínkách zákona byl porušován pro dosažení

krátkodobých cílů. Účelovost, jakkoli dobře míněná, otevírá cestu

libovůli. Požadavek jakési otevřené možnosti kariéry pro všechny

talenty je nejen iluzorní, ale nutně musí vyvolat otázku, kde

činnost státní moci, snažící se vytvořit jakési stejné šance či

startovní čáry, by měla končit. Naopak je třeba přisvědčit názoru,

že dodržování dlouhodobě platných pravidel prospívá šancím

každého, byť by se to v daném okamžiku nedalo prokázat.

II.

Pokud jde o ustanovení § 27 odst. 8 zákona o VŠ, podle

kterého se pracovní poměry učitelů a vědeckých pracovníků VŠ

sjednávají na dobu určitou v trvání 2 až 5 let, případě na dobu

kratší, jestliže o to pracovník požádá, je třeba uvést:

Návrh skupiny poslanců byl podán v době před novelizací

Zákoníku práce (zákon č. 74/1994 Sb.), tedy v době, kdy Zákoník

práce jednoznačně preferoval pracovní poměry na dobu neurčitou.

Jak již bylo uvedeno v části II, bylo však u učitelů VŠ

a vědeckých pracovníků umožněno prakticky volné uzavírání

pracovních smluv termínovaných. Zákon zde tedy respektoval

specifičnost práce uvedených profesí, avšak ne tak, že by

uzavírání jiných typů smluv vylučoval. Nedomnívám se, že by

specifika byla natolik významná a natolik odlišovala zmíněná

povolání od jiných, že by bylo nezbytně nutné direktivně určit

zákonem, že pracovní poměry mohou být v těchto případech uzavírány

pouze na dobu určitou, při současném určení délky této doby.

Takové omezení není ani v souladu s akademickými svobodami, tak

jak byly vymezeny zákonem č. 172/1990 Sb., neboť relativně

krátkodobé pracovní poměry by nedávaly učitelům a vědeckým

pracovníkům možnost plného využívání akademických práv a svobod

a činily by je značně závislými na vedení VŠ a jednotlivých

fakult. Mají-li být VŠ samostatnými a do jisté míry autonomními

vědeckými a vzdělávacími pracovišti, je na místě ponechat na

jejich uvážení a jejich dohodě s pracovníkem, jaký typ pracovní

smlouvy bude uzavřen. Pouze toto pojetí je v souladu

s ustanoveními Listiny základních práv a svobod, která zakotvují

svobodu a rovnost v právech, zákaz diskriminace a která

připouštějí zákonná omezení základních práv a svobod jen za sta-

novených podmínek a stejně pro všechny případy (čl. 1, čl. 3 odst.

1 a čl. 4 odst. 3 Listiny). V souvislosti s ustanovením § 27 odst.

8, zákona o VŠ nelze argumentovat tím, že by zde stát poskytoval

určité skupině občanů méně výhod než jiné ve veřejném zájmu a pro

veřejné blaho, jak dovodil nález Ústavního soudu ČSFR uveřejněný

pod č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního sou- du ČSFR.

Těmito hledisky nelze ostatně dost dobře argumentovat ani

v problematice uvedené v části I. tohoto stanoviska.

Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno v předchozím textu, zastávám

názor, že také ustanovení § 27 odst. 8, zákona č. 216/1993 Sb.

mělo být pro rozpor s citovanými články Listiny zrušeno.

Neústavnost citovaného ustanovení zákona je dána i jeho nesouladem

s čl. 1 odst. 1 písm. a) Úmluvy č. 111 o diskriminaci v zaměstnání

a povolání.

V Brně 18. května 1994

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru