Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 36/01Nález ÚS ze dne 25.06.2002Odměna a náhrada výdajů správce konkursní podstaty. Ústavní pořádek. Zákaz snížení dosažené procedurální úrovně ochrany základních práv

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam1
NavrhovatelSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
vykonatelnost odložená - § 58/1
Předmět řízení
závazky z mezinárodního práva
základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a zákaz diskriminace
základní ústavní principy/demokratický právn... více
Věcný rejstříkadvokát/odměna
insolvence/správce
konkurz a vyrovnání
konkurzní podstata/správce
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 80/26 SbNU 317
Paralelní citace (Sbírka zákonů)403/2002 Sb.
EcliECLI:CZ:US:2002:Pl.US.36.01
Datum vyhlášení16.07.2002
Datum podání23.11.2001
Napadený akt

zákon; 328/1991; o konkursu a vyrovnání; § 5/1 věta druhá, § 8/3 věta druhá

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 87 odst.1, čl. 9 odst.2

2/1993 Sb., čl. 1, čl. 3, čl. 9

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 5 odst.1, § 8 odst.3, § 8

403/2002 Sb.


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002

403/2002 Sb.

N 80/26 SbNU 317

Odměna a náhrada výdajů správce konkursní podstaty. Ústavní pořádek. Zákaz snížení dosažené procedurální úrovně ochrany základních práv

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Plénum Ústavního soudu

bez ústního jednání dne 25. června

2002, rozhodlo ve věci návrhu Vrchního soudu v Praze na zrušení

§ 5 odst. 1 věty druhé a § 8 odst. 3 věty druhé zák. č. 328/1991

Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé a § 8 odst. 3 věty druhé

zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších

předpisů, se dnem 31. března 2003 zrušují.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud obdržel dne 23. listopadu 2001 návrh Vrchního

soudu v Praze na zrušení ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé a § 8

odst. 3 věty druhé zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání,

ve znění pozdějších předpisů, (dále také jen "zákon o konkursu

a vyrovnání").

Senát 1 Ko Vrchního soudu v Praze, v řízení o odvolání

správce konkursní podstaty JUDr. V. L., advokáta, , proti usnesení

Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2001, č. j. 99

K 76/2000-28, ve věci konkursu na majetek obchodní společnosti B.

E., s. r. o., (dále jen "úpadce"), vedené u Městského soudu

v Praze, dospěl ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky

(dále jen "Ústava") k závěru, že ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé

a § 8 odst. 3 věty druhé zákona o konkursu a vyrovnání, jsou

v rozporu s čl. 9, čl. 26 a čl. 28 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"), pročež podle § 109 odst. 1

písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") řízení

přerušil a dle 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 4 zák. č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, předložil věc

Ústavnímu soudu. Spolu s návrhem na zrušení uvedených zákonných

ustanovení byl Ústavnímu soudu předložen i spis Městského soudu

v Praze sp. zn. 99 K 76/2000.

Z předloženého spisu a návrhu soudu bylo soudcem zpravodajem

zjištěno následující:

Usnesením ze dne 6. února 2001, č. j. 99 K 76/2000-11,

Městský soud v Praze prohlásil na majetek úpadce konkurs

a správcem ustavil JUDr. V. L. (dále jen "správce"). Usnesením

téhož soudu ze dne 17. dubna 2001, č. j. 99 K 76/2000-28, bylo

schváleno, aby správce vyloučil z podstaty úpadcovu nedobytnou

pohledávku a tři telefonní karty (výrok I.) a prohlášený konkurs

pro nedostatek úpadcova majetku dle § 44 odst. 1 písm. d) zákona

o konkursu a vyrovnání zrušil (výrok II). Soud dále schválil

vyúčtování hotových výdajů správce ve výši 1.193,60 Kč a jeho

odměnu ve výši 10.000,-Kč, vyslovil zároveň, že tyto pohledávky

správce nebudou uspokojeny, neboť majetek podstaty nepostačuje

k úhradě nákladů konkursu (výrok III.), a správci uložil, aby

do třiceti dnů oznámil soudu, zda uzavřel účetní knihy a sestavil

účetní závěrku (výrok IV.). V odůvodnění svého rozhodnutí stran

výroku III. uvedl, že nároky správce na zaplacení jeho hotových

výdajů a odměny, přestože byly soudem přiznány, nemohly být

uspokojeny, neboť nebyl zpeněžen žádný majetek z konkursní

podstaty a naopak jediný majetek byl ze soupisu konkursní podstaty

vyloučen. Nároky správce nebylo možné uspokojit ani ze zálohy

na náklady konkursu, protože ta v dané věci nebyla složena, neboť

navrhovatel domáhající se prohlášení konkursu byl od této

povinnosti dle § 5 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání osvobozen

coby úpadcův věřitel, domáhající se uspokojení mzdového nároku.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna

2001, č. j. 99 K 76/2000-28, podal správce do výroku III.

odvolání, v němž poukázal zejména na skutečnost, že předmětné

usnesení v daném výroku není vykonatelné, neboť správcova

pohledávka nebude a ani nemůže být nikým uhrazena, ačkoli správce

splnil všechny povinnosti, které mu ukládá zákon a které mu byly

uloženy soudem. Pro uvedené namítl, že dané rozhodnutí je

v rozporu s čl. 26 Listiny a navrhl, aby odvolací soud

v napadeném rozsahu usnesení soudu I. stupně změnil a rozhodl, že

výdaje a odměnu je správci povinna uhradit Česká republika.

Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadené

rozhodnutí i řízení jeho vydání předcházející dle § 212 o. s. ř.

(věc je u tohoto soudu vedena pod sp. zn. 1 Ko 257/2001)

a shledal, jak již bylo konstatováno, že je namístě postupovat

přiměřeně dle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dle názoru navrhovatele v řízení před Ústavním soudem

v daném případě není sporu o tom, že správce má ve smyslu § 8

odst. 3 věty prvé zákona o konkursu a vyrovnání nárok na odměnu

a na náhradu hotových výdajů, jenž z pohledu ústavního je

odůvodněn ustanoveními čl. 9, čl. 26 a čl. 28 Listiny. Navrhovatel

v této souvislosti připomíná, že správce nevznesl žádné námitky

vůči té části rozhodnutí Městského soudu v Praze, jež vychází

z uvedeného ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání a § 8a vyhl.

č. 476/1991 Sb., kterou se provádí některá ustanovení zákona

o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, jíž soud

schválil vyúčtování hotových výdajů správce a jeho odměnu.

Za zásadní pro posouzení důvodnosti odvolání při nesporném

skutkovém stavu věci, kdy v konkursní podstatě nejsou žádné

prostředky a záloha na náklady konkursu nebyla složena, pak

považuje otázku, zda lze správci za takovéto situace zcela odepřít

plnění, jehož by se mu jistě dostalo v případě, kdy by tento nárok

bylo z čeho uspokojit.

Ustanovení § 8 odst. 3 věty druhé zákona o konkursu

a vyrovnání nestanoví než výlučný okruh zdrojů, z nichž je možné

zákonné požadavky správce uspokojit, což lze, dle názoru

navrhovatele, bez dalšího akceptovat pouze v případě, že alespoň

v jednom z těchto zdrojů se nacházejí prostředky, které lze

k úhradě správcových nároků použít. K tomu, aby nedošlo k dotčení

v základních právech, plynoucích z čl. 9, čl. 26 a čl. 28 Listiny,

nutno podle Vrchního soudu v Praze vyžadovat, aby od povinnosti

zaplatit zálohu na náklady konkursu nebyl a priori osvobozen

nikdo. Vznik této situace umožňuje ustanovení § 5 odst. 1 věty

druhé zákona o konkursu a vyrovnání. U vědomí potřeby nástroje

k odstraňování tvrdosti navrhovatel v této souvislosti

poznamenává, že soud nemusí vymáhat zálohu (popř. nemusí řízení

pro její nezaplacení zastavit) v těch případech, ve kterých se

v konkursní podstatě nacházejí prostředky, z nichž lze náklady

konkursu pokrýt.

Zákonná úprava, která osvobozuje některé osoby od placení

zálohy a neumožňuje uspokojit zákonné a oprávněné nároky správce

ani z prostředků státu, jehož orgán přitom takto poškozenou osobu

do funkce správce ustavil, pak, dle přesvědčení Vrchního soudu

v Praze, je v rozporu s čl. 9, čl. 26 a čl. 28 Listiny. Pro

uvedené postupoval v předmětné věci soud přiměřeně dle § 109 odst.

1 písm c) o. s. ř., § 66a odst. 1 a 66b odst. 3 zákona o konkursu

a vyrovnání a podal dle čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 4 zák.

č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,

Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 5 odst. 1 věty druhé a § 8

odst. 3 věty druhé zákona o konkursu a vyrovnání.

II.

Podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh

Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. Ve svém vyjádření

ze dne 7. ledna 2002 předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České

republiky prof. Ing. Václav Klaus, CSc., uvádí, že předmětný návrh

směřuje proti ustanovením, která byla do zákona o konkursu

a vyrovnání zařazena zák. č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon

o konkursu a vyrovnání a některé další zákony, a to na základě

návrhu, který Poslanecké sněmovně předložila poslankyně JUDr. Eva

Dundáčková (sněmovní tisk 219). Zákon schválila Poslanecká

sněmovna Parlamentu České republiky na své 24. schůzi dne

4. dubna 2000 ve znění pozměňujících návrhů Senátu. Ustanovení,

kterých se návrh na zrušení týká, schválila Poslanecká sněmovna na

své 21. schůzi dne 28. ledna 2000 na základě pozměňovacích návrhů

podle sněmovního tisku 219/5. Napadené ustanovení § 8 odst. 3 věty

druhé bylo navrženo usnesením č. 74 ústavně právního výboru,

sněmovní tisk 219/4, které Poslanecká sněmovna ve druhém čtení

vzala za základ dalšího projednávání návrhu zákona. Ustanovení §

5 odst. 1 věty druhé bylo navrženo poslancem Ivanem Pilipem

v průběhu projednávání návrhu zákona ve druhém čtení jako

pozměňovací návrh k návrhu ústavně právního výboru. S tímto

návrhem se Poslanecká sněmovna ztotožnila poměrem hlasů 102 pro

a 45 proti z přítomných 153 poslanců a poslankyň. Při projednávání

návrhu zákona v Senátu nedoznala napadená ustanovení žádné změny.

Předseda Poslanecké sněmovny dále ve svém vyjádření uvedl, že

dne 28. ledna 2000 bylo při hlasování o návrhu předmětného zákona

na 21. schůzi Poslanecké sněmovny přítomno 152 poslanců

a poslankyň, z nichž pro návrh zákona bylo 128 a 1 byl proti.

Na 24. schůzi Poslanecké sněmovny dne 4. dubna 2000 při hlasování

o návrhu zákona ve znění pozměňovacích návrhů navržených Senátem

podle sněmovního tisku 219/7 bylo přítomno 181 poslanců

a poslankyň, z nichž pro zákon hlasovalo 98 a 81 bylo proti.

S ohledem na uvedené skutečnosti se ve vyjádření konstatuje, že

předmětný zákon ve znění postoupeném Senátem byl schválen

potřebnou většinou poslanců zákonodárného sboru, byl podepsán

příslušnými ústavními činiteli, byl řádně vyhlášen a že

zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že daný zákon je v souladu

s Ústavou, ústavním pořádkem a právním řádem. Poslanecká sněmovna

ponechává na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost napadených

ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé a § 8 odst. 3 věty druhé zákona

o konkursu a vyrovnání a vydal příslušné rozhodnutí.

Podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh i Senátu

Parlamentu České republiky. Ve svém vyjádření ze dne 8. ledna

2002 jeho předseda doc. JUDr. Petr Pithart úvodem konstatuje, že

předmětný návrh směřuje proti ustanovením, která byla do zákona

o konkursu a vyrovnání zařazena zák. č. 105/2000 Sb. Tuto novelu

zákona o konkursu a vyrovnání projednala Poslanecká sněmovna dne

28. ledna 2000 na 21. schůzi, přičemž pro přijetí návrhu hlasovalo

v hlasování č. 538 ze 152 přítomných poslanců 128 a 1 poslanec byl

proti. Návrh zákona byl Senátu předložen dne 7. února 2000,

v souladu s jednacím řádem Senátu byl přikázán k projednání

ústavně-právnímu výboru a výboru pro hospodářství, zemědělství

a dopravu. Ústavněprávní výbor projednal návrh zákona dne 23.

února 2000 a přijal k němu usnesení č. 159, ve kterém doporučil

Senátu vrátit návrh zákona Poslanecké sněmovně s pozměňovacími

návrhy. Rovněž výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu na

své schůzi, konané dne 23. února 2000, dospěl k závěru doporučit

Senátu vrácení návrhu Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy

(usnesení č. 247). V rámci rekapitulace průběhu zákonodárného

procesu se dále ve vyjádření uvádí, že Senát návrh předmětného

zákona projednal na své 16. schůzi druhého funkčního období,

konané dne 1. března 2000, a svým usnesením č. 302 jej vrátil

Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy. Pro vrácení návrhu

zákona s pozměňovacími návrhy hlasovalo v hlasování č. 143 z 53

přítomných senátorů 52 senátorů a 1 senátor se hlasování zdržel.

Poslanecká sněmovna návrh zákona pak opětovně projednala dne 4.

dubna 2000 na své 24. schůzi a ve znění pozměňovacích návrhů

přijatých Senátem jej schválila usnesením č. 902, když se pro něj

v hlasování pořadového čísla 32 ze 181 přítomných vyslovilo

98 poslanců a 81 poslanců bylo proti. Ve vyjádření se připomíná,

že pozměňovací návrhy Senátu se předmětných ustanovení dotkly

pouze okrajově, a to v rovině terminologické, kdy bylo v § 5 odst.

1 slovo "pracovníků" nahrazeno slovem "zaměstnanců".

K podanému návrhu na zrušení ustanovení § 5 odst. 1 věty

druhé a § 8 odst. 3 věty druhé zákona o konkursu a vyrovnání

předseda Senátu doc. Pithart konstatuje, že Senát neshledal

v osvobození od zaplacení zálohy na náklady konkursu v případech,

týkajících se mzdových nároků zaměstnanců, porušení čl. 9, čl. 26

a čl. 28 Listiny, když sdílí přesvědčení, že praxe zcela

nepochybně ukázala na nutnost zvýšené ochrany mzdových nároků

zaměstnanců (což se promítlo v § 32 zákona o konkursu

a vyrovnání). Ve vyjádření se připouští, že je otázkou, zda tam,

kde navrhovatel není schopen zálohu zaplatit, by nebylo praktické

přenést tuto povinnost ze zákona na osoby povinné podat návrh na

konkurs (§ 3) tak, aby ji zaplatily ze svého, pokud návrh na

prohlášení konkursu nepodaly nebo podaly opožděně, či přenést

náklady spojené s činností správce konkursní podstaty na subjekt,

který správce ustavil. V závěru předseda Senátu vyslovuje

přesvědčení, že Senát si je vědom skutečnosti, že napadeným

ustanovením došlo v daném případě k disproporci mezi zájmem

společnosti na urychleném a spravedlivém průběhu konkursního

řízení a právem správce konkursní podstaty na odměnu za práci,

kterou vykonal, nesouhlasí však s argumentací o rozporu s čl. 28

Listiny, neboť správce konkursní podstaty nevykonává tuto činnost

jako zaměstnanec.

III.

Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, Ústavní soud může se souhlasem

účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání

očekávat další objasnění věci. Vzhledem ke skutečnosti, že

citované ustanovení lze vztáhnout na posouzení předmětné věci,

Ústavní soud si vyžádal od účastníků řízení vyjádření, zdali

souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Podáním ze dne 28. května

2002 předseda senátu 1 Ko Vrchního soudu v Praze a podáními

z téhož dne rovněž předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České

republiky a ze dne 29. května 2002 předseda Senátu Parlamentu

České republiky vyjádřili s návrhem Ústavního soudu svůj souhlas.

Podle § 56 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, se nález Ústavního soudu vyhlašuje vždy veřejně, a to

i v případech, kdy se na základě § 44 odst. 2 cit. zákona upustilo

od ústního jednání. Ústavní soud stanovil veřejné vyhlášení nálezu

v předmětné věci na den 16. července 2002.

IV.

Ústavní soud nejprve zkoumal, jak mu ukládá § 68 odst. 2

zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl-li zákon

č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu

a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,

přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně

předepsaným způsobem.

Z předložených sněmovních tisků a těsnopiseckých zpráv, jakož

i vyjádření účastníka řízení, bylo zjištěno, že schůze, na níž se

o zákonu hlasovalo, se zúčastnil dostatečný počet poslanců, resp.

senátorů. Poté, co Senát vrátil návrh předmětného zákona

Poslanecké sněmovně, tato zákon schválila ve znění Senátem

přijatých pozměňovacích návrhů. Zákon byl přitom přijat potřebných

počtem hlasů (když dne 28. ledna 2000 na 21. schůzi pro přijetí

návrhu hlasovalo v hlasování č. 538 ze 152 přítomných poslanců

128 a 1 poslanec byl proti, dne 1. března 2000 pro vrácení návrhu

zákona s pozměňovacími návrhy hlasovalo v hlasování č. 143 z 53

přítomných senátorů 52 senátorů a 1 senátor se hlasování zdržel,

a dne 4. dubna 2000 na své 24. schůzi Poslanecká sněmovna návrh

předmětného zákona ve znění pozměňovacích návrhů, přijatých

Senátem, schválila usnesením č. 902, když se pro něj v hlasování

pořadového čísla 32 ze 181 přítomných vyslovilo 98 poslanců a 81

poslanců bylo proti). Předmětný zákon byl podepsán příslušnými

ústavními činiteli a byl pod č. 105/2000 Sb. řádně vyhlášen

v částce 32 Sbírky zákonů, která byla rozeslána dne 25. dubna

2000, a dle čl. VIII. nabyl účinnosti dne 1. května 2000.

V.

Dikce napadených zákonných ustanovení je následující:

Dle § 5 odst. 1 věty druhé zákona o konkursu a vyrovnání:

"Pokud pohledávka navrhovatele vyplývá ze mzdových nároků, je

navrhovatel od zaplacení zálohy osvobozen s výjimkou zaměstnanců

uvedených v § 67b."

Dle § 8 odst. 3 věty druhé téhož zákona: "Nároky správce se

uspokojují z konkursní podstaty, a pokud k tomu nestačí, ze zálohy

na náklady konkursu složené navrhovatelem."

VI.

Smyslem a účelem zákona o konkursu a vyrovnání dle § 1 zák.

č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je uspořádání

majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku. Dlužník je

v úpadku, má-li více věřitelů a není-li schopen po delší dobu

plnit své splatné závazky. Fyzická osoba, je-li podnikatelem,

a právnická osoba je v úpadku i tehdy, jestliže je předlužena.

Konkursní řízení představuje tudíž speciální proceduru, spjatou

s určitým veřejnoprávním zásahem za účelem uspořádání majetkových

poměrů všech subjektů dotčených dlužníkovým úpadkem.

Obligatorní, pojmovou součástí konkursního řízení je ustavení

správce konkursní podstaty (§ 8 zákona o konkursu a vyrovnání).

Dle shodného názoru judikatury i doktríny správce konkursní

podstaty není účastníkem konkursního řízení; jako zvláštní

procesní subjekt má však samostatné postavení jak vůči úpadci, tak

vůči konkursním věřitelům a nelze jej považovat za zástupce

konkursních věřitelů, ani za zástupce úpadce (viz stanovisko

Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 19/98, publikované ve Sb. s. r.

č. 7/1998; K. Eliáš, Konkurs. Právník, č. 2/1995, s. 123;

F. Zoulík, Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vyd., Praha

1998, s. 63-70; J. Zelenka, J. Maršíková, Zákon o konkursu

a vyrovnání a předpisy souvisící. Komentář. Praha 2002, s. 159).

Doktrína řadí správce konkursní podstaty mezi zvláštní

veřejnoprávní orgány, přičemž jeho úkolem je zajištění řádného

průběhu konkursu (viz. K. Eliáš, Konkurs. Právník, č. 2/1995,

s. 123; H. Hrstková, R. Tománek, Některé základní otázky zákona

o konkursu a vyrovnání. Právo a podnikání, č. 10/1994, s. 27

a násl.; Fr. Štajgr, Konkursní právo. Praha 1947, s. 71).

S vymezením doktrinárním se Ústavní soud ztotožňuje, a to

vycházeje z hledisek vymezujících pojem veřejnoprávního orgánu:

Jsou jimi veřejný účel, způsob ustavení a pravomoc. Veřejný účel

instituce správce konkursní podstaty nutno spatřovat v akceptaci

omezeného veřejného zásahu do řešení majetkových vztahů, jež se

dostaly do krizové situace. Způsob jeho ustavení je dán

rozhodnutím státního orgánu (soudu). Jeho oprávnění, jež jsou

zakotvena v řadě ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání (§ 14,

§ 17 až 20, § 24, § 26 až 29), vzhledem k jejich heteronomní

povaze (když správce nelze považovat za zástupce konkursních

věřitelů, ani za zástupce úpadce), pak představují výkon pravomoci

(na rozdíl od heteronomní povahy veřejnoprávních aktů, akty

soukromoprávní - právní úkony - mají povahu autonomní).

Správcem je fyzická nebo právnická osoba, zapsaná v seznamu

správců, ustanovená soudem (§ 8 zákona o konkursu a vyrovnání).

Správce má přitom nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů (§

8 odst. 3 uvedeného zákona). Tyto jsou pak součástí nákladů

konkursu. Dle § 8 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání se nároky

správce uspokojují z konkursní podstaty, a pokud k tomu nestačí,

ze zálohy na náklady konkursu složené navrhovatelem

Z obecné povinnosti navrhovatele zaplatit zálohu na náklady

konkursu zákon zakotvuje výjimku, dle které, vyplývá-li pohledávka

navrhovatele ze mzdových nároků, je navrhovatel od zaplacení

zálohy osvobozen s výjimkou vedoucích pracovníků dlužníka a osob

jim blízkých (§ 5 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání). Smyslem

a účelem této výjimky, jak na tuto skutečnost poukazuje vyjádření

Senátu, byla nutnost zvýšené ochrany mzdových nároků zaměstnanců

(což se promítlo rovněž v § 32 zákona o konkursu a vyrovnání).

Ústavní soud sdílí v této souvislosti přesvědčení zákonodárce, dle

něhož osvobození od zaplacení zálohy na náklady konkursu

v uvedených případech a účel, jenž byl tímto opatřením

zákonodárcem sledován, není v rozporu s ústavním pořádkem,

z pohledu navrhovatelovy argumentace pak zejména s ustanoveními

čl. 9, čl. 26 a čl. 28 Listiny.

Uvedená zákonná konstrukce umožňuje vzniknout situaci, kdy

v konkursním řízení není zpeněžen žádný majetek z konkursní

podstaty a záloha na náklady konkursu nebyla složena, neboť

navrhovatel, domáhající se prohlášení konkursu, byl od této

povinnosti dle § 5 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání

osvobozen, coby úpadcův věřitel, domáhající se uspokojení mzdového

nároku. Za těchto okolností ustanovení § 8 odst. 3 věty druhé

zákona nezakotvuje další alternativní zdroj, z něhož lze uspokojit

nároky správce.

V této souvislosti nutno poukázat i na vývoj zákonné úpravy

konkursu a vyrovnání, jež v novele zák. č. 328/1991 Sb., provedené

zák. č. 94/1996 Sb., opustila zásadu vyhledávací v konkursním

řízení při zjišťování majetku úpadce před prohlášením konkursu.

Dle důvodové zprávy k novelou nově zařazenému ustanovení § 12a

"soud napříště nebude mít povinnost před prohlášením konkursu

zjišťovat rozsah majetku, ale zamítne návrh jen při zřejmém

nedostatku potřebného majetku". Účelem této novely bylo nejenom

dosáhnout urychlení konkursního řízení, ale zejména odstranit

nahrazování funkce správce konkursní podstaty soudem.

Otázkou první, již nutno v dané věci zodpovědět, je, zdali

výkon funkce správce konkursní podstaty ústavně spadá pod rámec,

jenž je vymezen čl. 9 odst. 2 Listiny, resp. čl. 4 odst. 3 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Nejsou-li naplněny důvody dle čl. 9 odst. 2 Listiny, dle

odstavce 1 téhož ustanovení Listiny nesmí být nikdo podroben

nuceným pracím nebo službám. Obdobně dle čl. 4 odst. 2 Úmluvy se

od nikoho nebude vyžadovat, aby vykonával nucené nebo povinné

práce, přičemž za "nucenou nebo povinou práci" se dle čl. 4 odst.

3 Úmluvy nepovažují přesně vymezené okruhy prací a služeb.

K interpretaci daných ustanovení, a to ve věci, jejímž

předmětem byla otázka stanovení odměny a náhrady hotových výdajů

obhájci ustanovenému podle § 39 trestního řádu (dále jen "tr.

ř."), se Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku sp. zn. Pl.

ÚS-st.-1/96. Konstatoval, že čl. 40 odst. 3 Listiny představuje

speciální ústavní garanci práva na obhajobu, čl. 9 odst. 2

písm. d) Listiny zakotvuje ústavní mechanizmus jejího zabezpečení.

Podle něj se nejedná o nucenou práci nebo službu v případě jednání

uloženého zákonem pro ochranu práv druhých. V případě nutné

obhajoby se tudíž nejedná o nucenou práci, protože důvody nutné

obhajoby, jakož i postup ustanovení obhájce při jejich naplnění,

jsou stanoveny zákonem (§ 36 a násl. tr. ř.), a to pro ochranu

práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny). Čl. 9 odst. 2 Listiny

představuje nástroj ochrany celé řady, svou povahou velmi

rozdílných, hodnot (například nástroj ochrany národní obrany,

odstraňování důsledků živelních pohrom, nehod, ochrany života,

zdraví nebo majetku). Lze si představit situace podle čl. 9

odst. 2 Listiny, ve kterých by k poskytnutí žádné náhrady nedošlo

(například při odstraňování důsledků živelních pohrom). Kritériem,

jímž by se měl zákonodárce při stanovování náhrad za jednání podle

čl. 9 odst. 2 Listiny řídit, není tudíž princip ekvivalence, nýbrž

princip proporcionality. Z hlediska ústavního je rozhodné, zdali

se případný rozpor mezi rozsahem prací a služeb a náhradou dotýká

čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny intenzitou narušující princip

proporcionality, tj. způsobem spojujícím nepřiměřenou pracovní

zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů. Ústavní

soud v této souvislosti odkázal rovněž na analogický právní názor

vyslovený Evropským soudem pro lidská práva ve věci Van der

Mussele v. Belgium (1983). Vycházeje z povahy věci, Ústavní soud

vyloučil dopad ustanovení čl. 28 Listiny na posouzení dané věci.

Dle názoru Ústavního soudu právní názor vyjádřený ve

stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96 se na věc ústavnosti § 5 odst.

1 věty druhé a § 8 odst. 3 věty druhé zákona o konkursu

a vyrovnání nevztahuje. Výkon funkce správce konkursní podstaty na

základě ustavení soudem z pohledu ústavního pod rámec práce nebo

služby uložené zákonem pro ochranu práv druhých dle čl. 9 odst. 2

písm. d) Listiny podřadit nelze.

Dle § 8 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání se totiž

správce zásadně vybírá ze seznamu správců, který vede soud

příslušný k řízení, přičemž do seznamu správců lze zapsat fyzickou

osobu nebo veřejnou obchodní společnost toliko tehdy, jestliže se

zápisem souhlasí. Osoba zapsaná do seznamu může své ustavení

správcem odmítnout, jen jsou-li pro to důležité důvody. Výjimečně

může soud ustavit správcem i osobu do seznamu správců nezapsanou,

pokud s ustavením souhlasí. Uvedeným mechanizmem je zajištěn buď

implicitní, předem daný obecný souhlas s výkonem funkce správce,

nebo souhlas konkrétní pro daný případ. Pro uvedené výkon této

funkce nesplňuje znak absence souhlasu, jako podmínky výkonu práce

nebo služby ve smyslu čl. 9 odst. 2 Listiny, resp. čl. 4 odst. 3

Úmluvy.

Výkon funkce správce konkursní podstaty není součástí

zaměstnaneckého vztahu a tudíž svým obsahem, jakož i účelem

a smyslem na něj nedopadá ustanovení čl. 26 Listiny. Není dále

podnikáním ani provozováním jiné hospodářské činnosti a nelze jej

tudíž z pohledu ústavního podřadit pod rámec vymezený čl. 26

Listiny.

Pokud byla jako východisko akceptována teze, dle níž lze

správce konkursní podstaty zařadit mezi zvláštní veřejnoprávní

orgány, pak z pohledu ústavního je pro danou věc klíčovou otázka

ústavních kautel odměňování a úhrada nákladů spojených s výkonem

veřejných funkcí.

Tyto kautely jsou dány normativním obsahem, plynoucím

z ústavního principu rovnosti (čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny). Při

chápání ústavního principu rovnosti se Ústavní soud ztotožnil

(a to zejména v nálezech ve věcech vedených pod sp. zn.

Pl. ÚS 16/93, Pl. ÚS 36/93, Pl. ÚS 5/95, Pl. ÚS 9/95) s chápáním

ústavního principu rovnosti, jak byl vyjádřen Ústavním soudem ČSFR

(R 11, 1992): "Je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí

rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde

však nesmí postupovat libovolně.

... Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím

stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze

s odvoláním na veřejné hodnoty." Ústavní soud tímto odmítl

absolutní chápání principu rovnosti, přičemž dále konstatoval:

"rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako

rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy"

(Pl. ÚS 36/93). Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti

ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů

a práv. Hledisko první spatřuje tudíž ve vyloučení libovůle.

Hledisko druhé vyplývá z právního názoru, vyjádřeného v nálezu

ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95: "nerovnost v sociálních

vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí

dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již

samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje tehdy, je-li

s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva,

např. práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, některého

z politických práv podle čl. 17 a násl. Listiny apod." (shodně

Pl. ÚS 5/95). Hlediskem druhým při posuzování protiústavnosti

právního předpisu zakládajícího nerovnost je tedy tímto založené

dotčení některého se základních práv a svobod. Jinými slovy

řečeno, Ústavní soud ve své judikatuře interpretuje ústavní

princip rovnosti ve smyslu akcesorické i neakcesorické rovnosti.

Vzhledem k rozmanitosti účelů veřejných funkcí z ústavního

pořádku neplynou bez dalšího kautely, týkající se zdrojů odměn

a úhrady nákladů spjatých s jejich výkonem, jakož i kautely,

týkající se jejich struktury a výše (kupř. dle § 108 notářského

řádu ve spojení s § 11 až 14 vyhl. č. 106/2001 Sb., o odměnách

a náhradách notářů a správců dědictví, ve znění pozdějších

předpisů, odměnu notáře jako soudního komisaře platí ten, kdo žádá

o provedení notářského úkonu; stát je jím výjimečně v případě

odúmrti). Nicméně z ústavního principu neakcesorické rovnosti,

jejímž obsahem je vyloučení libovůle ze strany zákonodárce

v rozlišování subjektů a práv, i pro oblast odměňování a náhrady

nákladů spjatých s výkonem veřejných funkcí plyne maxima

přiměřenosti.

Je-li ústavně konformní účel zákonné úpravy, umožňující

konkurs i v případě, kdy v konkursním řízení není zpeněžen žádný

majetek z konkursní podstaty a záloha na náklady konkursu nebyla

složena, neboť navrhovatel domáhající se prohlášení konkursu byl

od této povinnosti osvobozen, nutno pak považovat za porušení

ústavního principu neakcesorické rovnosti stav, jenž je tímto

vytvořen v zákonné úpravě úhrady hotových výdajů a odměny správci.

Ve srovnání s případy, ve kterých v konkursním řízení došlo

ke zpeněžení majetku, resp. k zaplacení zálohy na náklady

konkursu, a z nichž správcům byly uhrazeny hotové výdaje a odměna,

pohledávky správce (úhrada hotových výdajů a odměny) v případech

insolventního úpadce a osvobození navrhovatele od povinnosti

zaplatit zálohu na náklady konkursu nebudou uspokojeny, neboť

majetek podstaty nepostačuje k úhradě nákladů konkursu. takto:

vytvořená nerovnost v odměňování a úhradě nákladů, spjatých

s výkonem veřejné funkce, je nerovností jednak extrémní (jelikož

pro jednu skupinu správců připouští neuhrazení odměny a náhrady

hotových výdajů) a jednak nerovností, jíž schází jakýkoli účel

a smysl (od účelu a smyslu, zakládajícího nerovnost subjektů

a práv, na tomto místě nutno odlišit příčiny, způsobující

takovouto nerovnost). Toliko jako obiter dictum lze na tomto místě

uvést, že obdobně, jak je tomu ve srovnatelných věcech (§ 23 zák.

č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů), by

v těchto případech byla adekvátní úhrada odměny a hotových výdajů

správci ze strany státu.

Pokud se vzhledem k uvedeným důvodům ustanovení § 5 odst. 1

věty druhé a § 8 odst. 3 věty druhé zákona o konkursu a vyrovnání

ocitají v rozporu s čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny a s čl. 26

Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen

"Pakt"), není to však jejich dikce, nýbrž mezera v zákoně, kterou

vytváří. Protiústavním je tudíž opomenutí zákonodárce, jež má

za následek ústavně neakceptovatelnou nerovnost (k doktrinárnímu

pojetí pojmu opomenutí zákonodárce viz V. Šimíček, Opomenutí

zákonodárce jako porušení základních práv. In: Deset let Listiny

základních práv a svobod v právním řádu České republiky

a Slovenské republiky. Eds. B. Dančák, V. Šimíček, Brno 2001,

s. 144-159).

V předmětné věci se přitom jedná o mezeru nepravou, jejímž

obsahem je neúplnost psaného práva (jeho absence) ve srovnání

s explicitní úpravou obdobných případů, tj. neúplnost z pohledu

principu rovnosti, anebo z pohledu obecných právních principů.

Ilustrací způsobu řešení takovéto mezery je nález ve věci sp. zn.

Pl. ÚS 48/95, v němž mezeru vytvořenou nerovností právní úpravy

Ústavní soud normativně vyplnil pomocí ústavně-konformní

interpretace příslušné zákonné úpravy (argumentu a minori ad

maius), přičemž návrh na její zrušení, jelikož svojí dikcí nestála

v rozporu s ústavním pořádkem, zamítl.

Uvedenou metodu v rozhodované věci použít nelze. Obsahem

ustanovení, jehož absence v zákonu o konkursu a vyrovnání zakládá

neodůvodněnou nerovnost, je stanovení subjektu, jenž by uhradil,

resp. zdroje, z něhož by došlo k úhradě odměny a hotových výdajů

správce v případě insolventního úpadce a osvobození navrhovatele

konkursu od zaplacení zálohy na náklady konkursu. Normu, jež by

byla obsahem takovéhoto ustanovení, ale z dikce zákona o konkursu

a vyrovnání interpretací dovodit nelze.

Vycházeje ze všech uvedených důvodů, dospěl Ústavní soud

k závěru, že ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé a § 8 odst. 3 věty

zákona o konkursu a vyrovnání jsou v rozporu s čl. 1 a čl. 3 odst.

1 Listiny a s čl. 26 Paktu, pročež plénum Ústavního soudu rozhodlo

o jejich zrušení. Ústavní soud dle § 70 odst. 1 zák. č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinnost derogačního nálezu

odložil ke dni 31. března 2003, aby tím zákonodárci umožnil

stávající protiústavnost odstranit.

VII.

Z ústavní maximy dle čl. 9 odst. 2 Ústavy neplynou

konsekvence toliko pro ústavodárce, nýbrž i pro Ústavní soud.

V nepřípustnosti změny podstatných náležitostí demokratického

právního státu je obsažen i pokyn Ústavnímu soudu, dle kterého

žádnou novelu Ústavy nelze interpretovat v tom smyslu, že by jejím

důsledkem bylo omezení již dosažené procedurální úrovně ochrany

základních práv a svobod.

Z uvedeného východiska nutno posuzovat změny, jež přinesla

novela Ústavy, provedená úst. zák. č. 395/2001 Sb., a to

v ustanoveních čl. 1 odst. 2, čl. 10, čl. 39 odst. 4, čl. 49, čl.

87 odst. 1 písm. a), b) a čl. 95 Ústavy. Ústavní zakotvení

všeobecné inkorporační normy, a tím překonání dualistické koncepce

vztahu práva mezinárodního a práva vnitrostátního, nelze

interpretovat ve smyslu odstranění referenčního hlediska

ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských

právech a základních svobodách pro posuzování vnitrostátního práva

Ústavním soudem, a to s derogačními důsledky.

Proto rozsah pojmu ústavního pořádku nelze vyložit toliko

s ohledem na ustanovení § 112 odst. 1 Ústavy, nýbrž i vzhledem

k ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy a do jeho rámce zahrnout

i ratifikované a vyhlášené mezinárodních smlouvy o lidských

právech a základních svobodách.

Nepřímo pro tento závěr svědčí i ustanovení čl. 95 odst. 2

Ústavy, když jinak by je bylo nutno vykládat v tom smyslu, že

v případě rozporu zákona s ústavním zákonem soudce obecného soudu

není kvalifikován věc posoudit a je povinen ji předložit Ústavnímu

soudu, v případě rozporu zákona a smlouvy o lidských právech, jenž

je ústavněprávně stejné povahy a kvality, je dle čl. 10 Ústavy

povinen postupovat dle mezinárodní smlouvy. Ať by již takové

rozhodnutí bylo přijato kteroukoli soudní instancí, v právním

systému neobsahujícím soudní precedens v kvalitě a závaznosti

pramene práva, by nikdy nemohlo nabýt případně i faktických

derogačních důsledků. Pro dvě, svou ústavní povahou identické

situace, by tak byla Ústavou vytvořena ničím neodůvodněná

procedurální nerovnost, což na základě argumentu reductionis ad

absurdum nelze přisuzovat ústavodárci v poloze účelu ústavní

novely.

Uvedené interpretaci ustanovení čl. 1 odst. 2, čl. 10, čl.

87 odst. 1 písm. a), b), čl. 95 a čl. 112 odst. 1 Ústavy svědčí

i skutečnost, že i po přijetí úst. zák. č. 395/2001 Sb.

zákonodárce nezměnil ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

a § 224 odst. 5 tr. ř., která ukládají obecným soudům povinnost

přerušit řízení a předložit věc k posouzení Ústavnímu soudu nejen

v případě rozporu zákona, či jeho jednotlivých ustanovení,

s ústavním zákonem, nýbrž i v případě jejich rozporu

s mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem.

Z uvedených důvodů nutno čl. 95 odst. 2 Ústavy interpretovat

v tom smyslu, že je povinností obecného soudu předložit Ústavnímu

soudu k posouzení rovněž věc, v níž dojde k závěru, že zákon,

jehož má být při jejím řešení použito, je v rozporu

s ratifikovanou a vyhlášenou mezinárodní smlouvou o lidských

právech a základních svobodách.

Veden naznačenými úvahami Ústavní soud v předmětné věci

neomezil posuzování ústavnosti navrhovatelem napadených ustanovení

zákona o konkursu a vyrovnání toliko na zkoumání jejich souladu

s ústavními zákony, nýbrž i s ratifikovanými a vyhlášenými

mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 25. června 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru