Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 35/95 #1Nález ÚS ze dne 10.07.1996Právo na ochranu zdraví a na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky na základě veřejného pojištění

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSKUPINA POSLANCŮ
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
vykonatelnost odložená - § 58/1
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (skupina poslanců)
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu zdraví
základní ústavní principy/demokratický právn... více
Věcný rejstříkzdravotní péče
Zdravotní pojištění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 64/5 SbNU 487
Paralelní citace (Sbírka zákonů)206/1996 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1996:Pl.US.35.95.1
Datum podání31.10.1995
Napadený akt

zákon; 20/1966; o péči o zdraví lidu; § 11/4

zákon; 550/1991; o všeobecném zdravotním pojištění; § 1, § 2/2, § 2/3, § 13/3, § 13/5

jiný právní předpis; 216/1992; nařízení vlády České republiky, kterým se vydává Zdravotní řád a provádějí některá ustanovení zákona České národní rady č. 550/1991 Sb. , o všeobecném zdravotním pojištění

jiný právní předpis; 467/1992; vyhláška ministerstva zdravotnictví České republiky o zdravotní péči poskytované za úhradu

jiný právní předpis; 426/1992; vyhláška ministerstva zdravotnictví České republiky o úhradě léčiv a prostředků zdravotnické techniky

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 2 odst.4

2/1993 Sb., čl. 4 odst.1, čl. 4 odst.2, čl. 31

Ostatní dotčené předpisy

20/1966 Sb., § 11 odst.4

216/1992 Sb.

426/1992 Sb., čl.

467/1992 Sb.

550/1991 Sb., § 1, § 2 odst.2, § 2 odst.3, § 13 odst.3, § 13 odst.5

592/1992 Sb.


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 35/95 ze dne 10. 7. 1996

206/1996 Sb.

N 64/5 SbNU 487

Právo na ochranu zdraví a na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky na základě veřejného pojištění

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní České republiky

rozhodl v plénu o návrhu skupiny 43

poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na

zrušení:

a) § 11 odst. 4 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve

znění zákona ČNR č. 548/1991 Sb.

b) § 1, § 2 odst. 2 a 3 a § 13 odst. 3 a 5 zákona ČNR č. 550/1991

Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, ve znění zákonů č.

161/1993 Sb. a č. 59/1995 Sb.

c) Zdravotního řádu vydaného nařízením vlády České republiky č.

216/1992 Sb., ve znění nařízení č. 50/1993 Sb. a č. 149/1994 Sb.

d) vyhlášky č. 467/1992 Sb., o zdravotní péči poskytované za

úhradu, ve znění vyhlášky č. 155/1993 Sb., a

e) vyhlášky č. 426/1992 Sb., o úhradě léčiv a prostředků

zdravotnické techniky, ve znění vyhlášky č. 150/1994 Sb.

takto:

a) § 11 odst. 4 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve

znění zákona ČNR č. 548/1991 Sb.

b) § 1, § 2 odst. 2 a 3 a § 13 odst. 3 a 5 zákona ČNR č. 550/1991

Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, ve znění zákonů č.

161/1993 Sb. a č. 59/1995 Sb.

c) Zdravotní řád vydaný nařízením vlády České republiky č.

216/1992 Sb., ve znění nařízení č. 50/1993 Sb. a č. 149/1994 Sb.

d) vyhláška č. 467/1992 Sb., o zdravotní péči poskytované za

úhradu, ve znění vyhlášky č. 155/1993 Sb., a

e) vyhláška č. 426/1992 Sb., o úhradě léčiv a prostředků

zdravotnické techniky, ve znění vyhlášky č. 150/1994 Sb.,

se zrušují.

Vykonatelnost tohoto nálezu se odkládá k datu 1. 4. 1997.

Odůvodnění:

Podaným návrhem došlým Ústavnímu soudu České republiky dne

31. 10. 1995 se domáhají navrhovatelé zrušení paragrafů uvedených

zákonů, které ukládají vládě České republiky a Ministerstvu

zdravotnictví České republiky vydat právní předpisy k provedení

zákona ČNR č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, ve

znění pozdějších předpisů. Dále navrhují zrušení v návrhu

označených podzákonných právních předpisů, jejichž původcem je

vláda České republiky a Ministerstvo zdravotnictví České

republiky. Navrhovatelé zastávají názor, že předmětná ustanovení

a podzákonné právní předpisy jsou neústavní a neústavnost spatřují

v jejich rozporu s čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst.1 a odst. 2, čl. 31

a čl. 41 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl.

2 odst. 4 Ústavy České republiky.

V návrhu dovozují, že meze ústavního práva na bezplatnou

zdravotní péči na základě veřejného pojištění, jak je občanům

České republiky zajištěna v čl. 31 Listiny, lze stanovit výlučně

zákonem a nikoliv dalšími podzákonnými právními předpisy. Nelze

tak učinit ani vládním nařízením, i když je vláda České republiky

podle čl. 78 Ústavy oprávněna vydávat nařízení k provedení zákona

a v jeho mezích, a to i bez výslovného zákonného zmocnění. Tato

normativní pravomoc vlády, jak je uvedeno v návrhu, nesmí však být

uplatněna v oblasti právních vztahů a při úpravě věcí, které podle

speciálního ústavního právního předpisu, kterým je Listina (čl.

3 Ústavy), smějí být upraveny jedině zákonem.

Navrhovatelé dále poukazují na to, že čl. 31 Listiny zaručuje

všem občanům základní právo na bezplatnou zdravotní péči. Proto

podmínky pro jeho uplatnění a meze, v nichž se ho může občan

domáhat, musí být stanoveny v zákoně, zvláště když se právo občana

na bezplatné poskytování zdravotní péče změnilo na jeho povinnost

poskytovat finanční úhradu za zdravotní péči, přímo nebo nepřímo

vymezenou podzákonnými právními předpisy.

Povinnosti však mohou být ukládány toliko na základě zákona

a v jeho mezích a při zachování základních práv a svobod (čl. 4

odst.1 Listiny), což nebylo rovněž splněno.

Navrhovatelé dále uvádějí, že podle čl. 31 Listiny,

organizační základ tohoto ústavního práva spočívá na veřejném

pojištění. Veřejné pojištění bylo upraveno zákonem ČNR č.

550/1991 Sb., ve znění zákonů č. 592/1992 Sb., č. 10/1993 Sb., č.

15/1993 Sb., č.161/1993 Sb., č. 324/1993 Sb., č. 241/1994 Sb., č.

59/1995 Sb.(úplné znění zák.č. 79/195 Sb.), zák.č.149/1996 Sb. ze

dne 25. 4. 1996, jež nabyl účinnosti dnem 1. 6. 1996, kterým se

novelizuje napadené ust. § 13 odst. 3 tak, že se vypouští poslední

věta tohoto ustanovení. Původní ustanovení § 1 citovaného zákona

upravovalo všeobecné zdravotní pojištění tak, aby na jeho základě

mohla být poskytována potřebná zdravotní péče bezplatně, a to

v rozsahu stanoveném zákonem a Zdravotním řádem. Zákonnou novelou

č. 161/1993 Sb. a nově zákonem č. 59/1995 Sb. byla idea základního

práva na bezplatnou zdravotní péči opuštěna a byla zavedena péče

plně nebo částečně hrazená zdravotním pojištěním. Navrhovatelé

vytýkají zákonu o všeobecném zdravotním pojištění, že sám

nedefinuje přesnými normativními znaky obsah a rozsah zdravotní

péče plně nebo částečně hrazené, ale že toto rozlišení přenechává

úpravě podzákonným právním předpisem (nařízením vlády). Pokud

§ 2 odst. 2 zákona ČNR č. 550/1991 Sb., ve znění jej doplňujících

předpisů, pouze všeobecně rozlišuje tuto péči s ohledem na

a) charakter postižení zdravotního stavu

a na

b) objem finančních zdrojů na úhradu péče,

je druhá podmínka v rozporu s Listinou, která nepodmiňuje

poskytování zdravotní péče výsledky ekonomických aktivit

zdravotních pojišťoven. Obě výše uvedené podmínky (rozlišovací

pojmy) jsou dále neurčité a nemají normativní charakter.

Pokud se týká Zdravotního řádu, který nebyl vydán podle

zmocnění v § 2 odst.2 zákona o všeobecném zdravotním pojištění,

ale na základě ústavní delegace podle čl. 78 Ústavy České

republiky, jeho původní znění vycházelo ze zmocnění stanovit

rozsah bezplatné potřebné zdravotní péče a podmínky pro její

poskytování. Po změně koncepce poskytování zdravotní péče, vláda

svým nařízením č. 149/1994 Sb. přenesla povinnost zabezpečování

zdravotní péče ze státu na příslušnou zdravotní pojišťovnu, která

podle objemu finančních zdrojů a podle bodového hodnocení

zdravotního výkonu buď plně nebo částečně hradí poskytnutou

zdravotní péči.

Protože Zdravotní řád a vyhlášky o zdravotní péči poskytované

za úhradu a o úhradě léčiv a prostředků zdravotnické techniky

tvoří ucelenou kompozici, nestačí z nich podle navrhovatelů

vypustit pouze jednotlivá ustanovení, a proto navrhují zrušení

těchto právních předpisů celých, a to dnem 1. října 1996.

Navrhovatelé rovněž poukazují na povinnost České republiky

respektovat právo každého na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně

fyzického a duševního zdraví, jak to vyplývá z ustanovení čl. 12

odst.1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních

a kulturních právech, vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb.

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky dopisem svého

předsedy ze dne 30. listopadu 1995 zaslala Ústavnímu soudu

vyjádření, ve kterém se nejprve zaměřila na vyhodnocení čl. 31

Listiny. Uvádí, že základní lidská práva a svobody vypočítává

Listina v čl. 5 až 16, popř. maximálně též v oddílu druhém hlavy

druhé Listiny, která nese název "Lidská práva a základní svobody"

(čl.4 až 23). Mezi nimi není zahrnuto právo na ochranu zdraví,

a proto tedy toto právo spadá pod režim čl.4 odst. 1 Listiny.

Podle znění tohoto článku mohou být povinnosti ukládány toliko na

základě zákona a v jeho mezích; z toho se dovozuje, že mohou být

stanoveny právními předpisy k provedení zákona, pokud tyto

předpisy byly vydány v souladu s příslušným zákonem, s jeho

zmocněním a v jeho mezích. Totéž potvrzuje čl. 41 odst. 1 Listiny.

Pokud se týká čl. 12 Mezinárodního paktu o hospodářských,

sociálních a kulturních právech (vyhlášeného pod č.120/1976 Sb.),

ani z něj nelze dovodit, že by splnění těchto jejich závazků bylo

nutno realizovat pouze přímou úpravou v zákoně.

Vyjádření dále uvádí, že ani z čl. 31 Listiny ani z citovaného

ustanovení Mezinárodního paktu nelze dovodit obecně platný nárok

občanů na bezplatnou zdravotní péči, ale pouze na bezplatnou

zdravotní péči za podmínek, které stanoví zákon, popř. prováděcí

předpis vydaný k jeho provedení a v jeho mezích. Za těchto

podmínek může být zohledněn i objem finančních zdrojů na úhradu

zdravotní péče.

Zákon č. 20/1966 Sb., v platném znění, v § 11 odst. 4 obsahuje

zmocnění pro bližší vymezení zdravotní péče za plnou nebo

částečnou úhradu. V zákoně ČNR č. 550/1991 Sb., v platném znění,

se stanoví, že Zdravotní řád je závazný pro všechny zdravotní

pojišťovny (nikoliv tedy "pouze" pro všechny zdravotní pojišťovny,

jak je uváděno v návrhu), takže lze dovodit, že zavazuje též jiné

právnické nebo fyzické osoby.

Ministerstvo zdravotnictví České republiky dopisem ministra ze

dne 9. ledna 1996 v přiloženém vyjádření považuje za meritum

návrhu, zda jsou podzákonné předpisy, uvedené v návrhu, v rozporu

s čl. 31 Listiny. Vychází z konstatování, že právo na bezplatnou

zdravotní péči není lidským právem základním. Tento závěr vyvozuje

ze skutečnosti, že Listina řadí mezi základní práva pouze ta

práva, která jsou uvedena v hlavě druhé, oddílu prvém Listiny.

V této souvislosti se proto nelze dovolávat čl. 4 odst. 2 Listiny.

Pokud se navrhovatelé ve svém návrhu dovolávají čl. 41 odst. 1

Listiny, potom úplně přehlížejí, že slovo "meze", ve kterých se

mohou občané domáhat ústavního práva podle čl. 31 Listiny, se

nevztahuje k právu samotnému, nýbrž k oprávnění se tohoto domáhat.

Při hodnocení zákona ČNR č. 550/1991 Sb., v platném znění, se

ve vyjádření uvádí, že tento zákon vymezuje rozsah zdravotní péče

hrazené ze všeobecného zdravotního pojištění, a to ve svém § 2

odst. 1, 2 a 4 tak, že je samotným zákonem v pozitivním

i negativním smyslu vymezen obsah práva na bezplatnou zdravotní

péči.

Citovaný zákon obsahuje rovněž zmocnění pro vládu, aby svým

nařízením stanovila okruh zdravotní péče plně a částečně hrazené

ze všeobecného zdravotního pojištění a obsahuje pokyny pro vládu,

aby rozlíšila zdravotní péči podle dvou zákonných kritérií,

kterými jsou:

a) charakter pojištění zdravotního stavu na místě a

b) objem finančních prostředků.

Druhé kritérium vychází z toho, že systém veřejného

(všeobecného zdravotního) pojištění je limitován objemem

finančních prostředků, které se získávají na základě povinností

platit pojistné na všeobecné zdravotní pojištění (zákon ČNR

č.592/1992 Sb. v platném znění). To ovšem není totéž, co uvádějí

navrhovatelé, že by poskytovaná zdravotní péče měla být podmíněna

výsledky ekonomických aktivit zdravotních pojišťoven. Pokud

navrhovatelé vyvozují z vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č.

426/1992 Sb., že upravuje povinnost finančně se na zdravotní péči

podílet, je to nesprávné, neboť povinnost pojištěnce hradit část

nákladu zdravotní péče je stanovena zákonem ČNR č. 550/1991 Sb.

v § 11 písm. m).

Ústavní soud požádal o zaslání písemného stanoviska rovněž úřad

předsedy vlády České republiky. Dne 7. 4. 1996 zaslala vláda České

republiky v zastoupení předsedy vlády České republiky Václava

Klause následující stanovisko:

Podle názoru vlády obecně platí v případech, kdy se svěřuje

upravit určitou materii nařízením vlády, že se nařízení vlády musí

pohybovat vždy v mezích zákona, od kterého se nesmí odchýlit, může

však zákonem vymezenou materii upravit v potřebné míře

podrobnosti. To platí i o nařízení vlády č. 216/1992 Sb., ve znění

pozdějších předpisů.

Dovolávat se čl. 2 odst. 2, čl. 4 a čl. 41 odst. 1 a odst. 2

Listiny, jakož i čl. 2 odst. 4 Ústavy při výkladu čl. 31 Listiny,

je podle názoru vlády samoúčelné a nesprávné. Tato ustanovení svým

obsahem a účelem nesouvisí s meritem návrhu. Čl. 41 , na který se

navrhovatelé ve svém návrhu odvolávají, stanoví pouze, že

ústavního práva podle čl. 31 se může občan České republiky domáhat

pouze v mezích zákonů, které upravují poskytování zdravotní péče.

Slovo "meze" se zde však nevztahuje k právu samotnému, nýbrž

k oprávnění se práva domáhat.

Navrhovatelé naopak přehlížejí čl. 78 a čl. 79 odst. 3 Ústavy,

podle kterých jsou vláda a správní úřady oprávněny vydávat

v mezích zákona prováděcí právní předpisy. Seshora uvedeného je

tedy zřejmé, že právo na bezplatnou zdravotní péči není lidským

právem základním. Tento závěr vyplývá ze skutečnosti, že Listina

řadí mezi práva základní pouze ta, která jsou uvedena v její hlavě

druhé odd. prvním, a jako taková jsou výslovně označena. Ani

v této souvislosti se proto nelze dovolávat čl. 4 odst. 2 Listiny.

Navrhovatelé se nesprávně domnívají, že zdravotní řád je

závazný toliko pro zdravotní pojišťovny. Povinnost pojištěnce

hradit část nákladů zdravotní péče je stanovena zákonem, konkrétně

§ 11 písm. n) a písm. o), zákona České národní rady č. 550/191 Sb.

a nikoli podzákonými právními předpisy.

Ústavní soud si rovněž vyžádal těsnopisecké zprávy o schůzích

Poslanecké sněmovny, kdy byly projednávány novely k zákonu č.

2O/1966 Sb. a k zákonu ČNR č. 550/1991 Sb.

Pro podání návrhu je splněna podmínka aktivní legitimace podle

§ 64 odst. 1 písm. b) zák.č. 182/1993 Sb., neboť návrh byl podán

43 poslanci.

Vyjádření předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR ze dne

30. 11. 1995 potvrzuje, že zákony byly schváleny potřebnou

většinou poslanců zákonodárných sborů, byly podepsány příslušnými

ústavními činiteli a byly řádně vyhlášeny.

Podle čl. 31 Listiny má každý právo na ochranu zdraví. Občané

mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní

péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.

Ústavní soud České republiky se již v několika nálezech (sp.

zn. Pl. ÚS 4/95, publikovaný pod č. 168/1995 Sb. a nálezu pod sp.

zn. Pl. ÚS 32/95) zabýval povahou jednotlivých kategorií

základních práv a svobod, obsažených v Listině.

Zejména v nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 32/95 , vyvodil, že přímo

Listinou uvedená rozdílná úprava jednotlivých základních práv

umožňuje tvrdit, že zatímco koncepce základních lidských práv je

vyjádřena tím, že omezení jakékoli formy těchto práv je možné "bez

dalšího" jen zákonem, práva uvedená v hlavě čtvrté Listiny,

nazvaná Hospodářská, sociální a kulturní práva, mezi něž patří

i čl. 31, jsou konkretizována výslovně až příslušným zákonem a na

jeho základě ( v jeho mezích) je možné se těchto práv a svobod

domáhat (čl. 41 odst. 1 Listiny).

Pro celkové posouzení návrhu je z hlediska ústavního nutno

zkoumat, zda článek č. 31 Listiny v plném znění představuje

základní právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky

na základě veřejného pojištění nebo zda se jedná o ústavní normu,

která má odlišný normativní obsah. Odkazy na pouhé sémantické

rozlišení v Listině samy o sobě nemohou obstát, i když sám nadpis

hlavy druhé uvádí pouze "Lidská práva....", ale v podtitulu do

oddílu prvního zahrnuje již "Základní lidská práva...". Pod každým

pojmovým znakem nutno rozeznávat jeho normativní obsah. Z tohoto

hlediska je skutečností , že Listina zahrnuje v sobě ustanovení

o lidských právech, která co do normativního obsahu jsou odlišná.

V prvé řadě jsou to lidská práva, která vyvěrají přímo

z lidského bytí, a pouze tato skutečnost je základem vymezení

jejich ústavního obsahu o rozsahu. Jedná se o hodnoty, které

obsahují základní práva pro uchování integrity člověka a zajištění

jeho důstojnosti, jako jsou např. právo na život, nedotknutelnost

osoby a osobní svoboda. Takováto práva jsou nezadatelná,

nescizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná (čl. 1 Listiny).

Jejich meze mohou být upraveny za podmínek stanovených Listinou

a pouze zákonem (čl. 4 odst. 2 Listiny). Jsou to práva základní.

Naproti tomu lidská práva a svobody obsažená v hlavě čtvrté

jako "Hospodářská, sociální a kulturní práva" (sémanticky již bez

přívlastku "základní"), vyžadují ke své realizaci součinosti

dalších faktorů; nepůsobí bezprostředně jako práva výše zmíněná.

Zcela evidentní je tento fakt u pojednávaného čl. 31 Listiny, věty

druhé. Právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky

je tu zúženo na rozsah veřejného pojištění a je tedy odkázáno na

retribuci pojistných částek. Celá tato hlava čtvrtá ve svém

souhrnu je závislá na dosažené hospodářské a sociální úrovni státu

a s tím spojené výše životní úrovně. Toto právo spadá pod režim

čl. 4 odst. 1 Listiny, kdy povinnosti mohou být ukládány toliko na

základě zákona v jeho mezích a jen při zachování základních

lidských práv.

Plénum Ústavního soudu vzalo rovněž v úvahu způsob řešení

a odůvodnění nálezů Ústavního soudu Slovenské republiky,

uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení z let 1993-94), pod č. 13

(Pl ÚS 7/94 ze dne 6. 10. 1994, č. 14 (Pl ÚS 8/94 ze dne 6. 10.

1994 a č. 19 (Pl ÚS 5/94 ze dne 19. 10. 1994). Ústavní soud

Slovenské republiky v citovaných nálezech dospěl k závěru, že

ústavní právo na bezplatnou zdravotní péči občanů a rovněž úprava

podmínek a rozsahu jejich poskytování je možné stanovit pouze

zákonem, takže i v případě, že zákon obsahuje zmocnění vlády

upravit bližší podmínky praktického uplatnění tohoto základního

práva vydáním vládního nařízení, je protiústavní jak samotná

podzákonná úprava, tak i označené zákonné zmocnění. Pro úplnost

věci je však nutno připomenout rozdílnou úpravu ústav obou

republik, neboť Ústava Slovenské republiky ve svém čl. 40 přímo

zakotvuje právo občana uvedené v čl. 31 Listiny základních práv

a svobod.

Normativní obsah ústavní normy čl. 31 Listiny je dále omezen

článkem 41 odst. 1 Listiny, protože se ho jako práva lze dovolat

pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí.

Také je třeba se zabývat otázkou, zda zmocnění, uvedené v ust.

§ 11 odst. 4 zák.č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění

změn a doplňků, jímž tento zákon přiznává pravomoc, umožňuje zde

příkladmo uvedeným subjektům blíže vymezit zdravotní péči za plnou

nebo částečnou úhradu, popř. i její výši, a určit, zda takto:

vymezené skutečnosti jsou v souladu s ústavním pořádkem České

republiky.

Jak již bylo konstatováno výše, právo na bezplatnou zdravotní

péči a na zdravotní pomůcky mají občané na základě veřejného

pojištění a za podmínek, blíže vymezených zákonem. Jestliže tedy

tyto podmínky mohou být upraveny pouze zákonem, je zcela nezbytné,

aby i rozsah a způsob jejich poskytování byl vymezen stejným

legislativním režimem. Jiná než zákonná úprava by byla porušením

Listiny a tedy i ústavnosti.

Nelze připustit, aby vymezení rozsahu výše poskytované

zdravotní péče za plnou nebo částečnou úhradu byla ponechána na

úpravě jiným než zákonným právním předpisům. Tím by se sféra

ochrany základních práv a svobod dostala pod pravomoc moci

výkonné, která k takovým pravomocím není oprávněna.

Navrhované zrušení § 1 zák.č. 550/1991 Sb., o všeobecném

zdravotním pojištění, ve znění zákonů č. 161/1993 Sb. a č.

59/1995 Sb., upravuje jednak všeobecné zdravotní pojištění, ale

i podmínky, za nichž je na základě tohoto zákona zdravotní péče

poskytována. § 2 odst. 2 téhož zákona uvádí, co zahrnuje péči plně

nebo částečně hrazenou zdravotním pojištěním, aniž však v odst.

2 téhož paragrafu přesně definuje meze péče plně či částečně

hrazené zdravotním pojištěním . Při určení okruhu péče v těchto

dvou rovinách, odkazuje citované ustanovení na další podzákonný

právní předpis - Zdravotní řád, vydaný nařízením vlády České

republiky č. 216/1992 Sb., ve znění nařízení vlády č. 50/1993 Sb.

a č. 149/1994 Sb. Lze tedy konstatovat, že zákon č. 550/1991 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů, obsahuje vlastně dvojí zmocnění

vlády a upravuje základní koncepci zdravotní péče dalšími

resortními předpisy. Tento postup odporuje jak Listině základních

práv a svobod, tak i ústavnímu pořádku České republiky, neboť

stanovit meze základních práv a svobod občanů lze jen zákony.

Definovat zákonné vymezení obsahu a rozsahu podmínek a způsob

poskytování práva občana na bezplatnou zdravotní péči je možné jen

zákonem. Této povinnosti se nemůže zákonodárce zbavit tím, že

zplnomocní orgán moci výkonné k vydání právních norem nižší právní

síly než zákon, které by určovaly meze těchto základních práv

a svobod. Jak již seshora uvedeného vyplývá, je dosavadní úprava

zdravotní péče plně nebo částečně hrazené duplicitně upravena

několika právními předpisy, přičemž základní podmínky, rozsah

a meze takto poskytované péče jsou zcela jasně řešeny až

resortními vyhláškami (vyhláška Min. zdravotnictví ČR č. 467/1992

Sb., ve znění pozdějších předpisů, o zdravotní péči poskytovanou

za úhradu, vyhl. č. 426/1992 Sb. o úhradě léčiv a prostředků

zdravotní techniky, ve znění vyhl. č.150/1994 Sb. a Zdravotního

řádu, vydaného nařízením vlády ČR č. 216/1992 Sb., ve znění

pozdějších předpisů).

Zákon č. 20/1966 Sb., o zdraví lidu, v platném znění, v § 11

odst. 2 , 3, 4, a zákon č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním

pojištění, v platném znění, v § 2 pozitivně i negativně rámcově

vymezují rozsah této péče s jejím rozdělením na zdravotní péči

plně nebo částečně hrazenou zdravotním pojištěním. Pojištěncům ve

věku do 18 let je hrazena zdravotní péče plně, i když její

indikace zní na péči částečně hrazenou. V § 2 odst. 2 zák.ČNR č.

550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, v platném znění,

se stanoví, že Zdravotní řád je závazný pro všechny zdravotní

pojišťovny. Jeho závaznost však není vztažena na všechny zdravotní

pojišťovny výlučně, jak se uvádí v návrhu, a proto není

důvodu pro tvrzení, že zavazuje pouze zdravotní pojišťovny

a nikoliv též jiné právnické a fyzické osoby.

Pokud je namítán navrhovateli rozpor s Listinou v tom, že byl

protiústavně ustanoven druhý limitující faktor, tj. objem

finančních zdrojů na úhradu zdravotní péče, je tento limitující

faktor přímo obsažen v čl. 31, větě druhé Listiny, kdy je nárok

občanů na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky vázán

na ústavní požadavek a rámec veřejného pojištění. Systém veřejného

pojištění je jako každý pojišťovací systém limitován objemem

finančních prostředků, který se získává na základě povinnosti

platit pojistné na všeobecné zdravotní pojištění podle zákona ČNR

592/1992 Sb., v platném znění. To ovšem není shodné s tvrzením

navrhovatelů, že poskytovaná zdravotní péče je podmíněna výsledky

ekonomických aktivit zdravotních pojišťoven. Takto tvrzená právní

podmíněnost daná není.

Navrhovatelé argumentují tvrzením, že Česká republika je

povinna respektovat právo každého na dosažení nejvýše dosažitelné

úrovně fyzického a duševního zdraví podle čl. 12 odst. 1

Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních

právech, vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb. Zde je třeba uvést, že se

jedná o postulát, který podle odst. 2 citovaného článku se skládá

z různých opatření, včetně zlepšení všech stránek vnějších

životních podmínek a průmyslové hygieny. Pokud se týká samotné

zdravotnické péče je obsažena v ust. odst. 2 písm. d) citovaného

článku 12 Paktu, kde se státy zavázaly k vytvoření podmínek, které

by zajistily všem lékařskou pomoc a péči v případě nemoci. V tomto

ustanovení se nehovoří o bezplatnosti této lékařské pomoci a péče

v nemoci. Paktem stanovené podmínky jsou tedy Českou republikou

plně zajišťovány.

Za takto konstatovaných skutečností dospělo plénum Ústavního

soudu České republiky k závěru, že jak ust. § 11 odst. 4 zák.č.

20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, v platném znění, tak i § 1, §

2 odst. 2 a 3 a § 13 odst. 3 a 5 zák. č. 550/1991 Sb. ,

o všeobecném zdravotním pojištění, v platném znění, tak

i prováděcí předpisy uvedené v návrhu skupiny poslanců, odporují

čl. 4 odst. 1 a 2 , čl. 31 a čl. 41 Listiny a rovněž čl. 2 odst.

4 Ústavy České republiky.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu České republiky

se nelze odvolat.

V Brně dne 10. 6. 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru