Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 34/97Nález ÚS ze dne 27.05.1998Postup při pozemkových úpravách v územích s nedokončeným scelovacím řízením

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSKUPINA POSLANCŮ
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuzamítnuto
Odlišné stanoviskoČermák Vladimír
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (skupina poslanců)
Věcný rejstříkVlastnictví
správní rozhodnutí
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 59/11 SbNU 77
Paralelní citace (Sbírka zákonů)152/1998 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1998:Pl.US.34.97
Datum podání09.10.1997
Napadený akt

zákon; 284/1991; o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech; § 9b, § 9c, § 9d, § 9e, § 9f, § 9g, § 9h

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

152/1998 Sb.

217/1997 Sb.

284/1991 Sb., § 9b, § 9c, § 9d, § 9g, § 9e, § 9f, § 9g, § 9h


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 34/97 ze dne 27. 5. 1998

152/1998 Sb.

N 59/11 SbNU 77

Postup při pozemkových úpravách v územích s nedokončeným scelovacím řízením

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 27. května 1998 v plénu ve věci

návrhu skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České

republiky na zrušení ustanovení § 9b až 9h zákona České národní

rady č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových

úřadech, ve znění zákona č. 217/1997 takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 9. října 1997 podala skupina 46 poslanců Poslanecké

sněmovny Parlamentu České republiky návrh na zrušení ustanovení

§ 9b až 9h zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách

a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů. Návrhem

napadená ustanovení byla do zákona č. 284/1991 Sb. doplněna

zákonem č. 217/1997 Sb., jehož obsahem byla právní regulace, mimo

jiné, postupu při pozemkových úpravách v územích s nedokončeným

scelovacím řízením. Novelizace nabyla účinnosti dnem vyhlášení

zákona č. 217/1997 Sb. ve Sbírce zákonů, tj. dnem 8.9.1997, a tím

se stala součástí textu zákona č. 284/1991 Sb.

Skupina poslanců ve svém návrhu tvrdí, že napadená

ustanovení zákona jsou v rozporu s čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Konkrétně

poukazují na skutečnost, že citovaná ustanovení umožňují přechod

vlastnického práva bez souhlasu dosavadního vlastníka a preferují

užívací vztahy (jež nepožívají ústavněprávní ochrany) před

vlastnickým právem, čímž je znemožňováno jedno ze základních

práv, a to právo vlastnit majetek. Navrhovatelé současně

poukazují na okolnost, že přechody vlastnického práva postrádají

charakter vyvlastnění podle čl. 11 odst. 4 Listiny, zejména

proto, že se tak neděje ve veřejném zájmu, neboť není veřejným

zájmem ukončit nedokončená scelovací řízení, a dále že napadená

úprava neobsahuje poskytnutí náhrady všem účastníkům

nedokončeného scelovacího řízení. Náhrada, dle dikce zákona,

nebude příslušet těm, jimž okresní úřad po dohodě s katastrálním

úřadem nevyhoví, a těm, v jejichž obvodě pozemkových úprav není

potřebná výměra pozemků. Navíc, i tam, kde zákon náhradu

připouští, je poskytována jinými osobami než těmi, v jejichž

prospěch došlo k nucenému přechodu vlastnických práv. Podle

stanoviska navrhovatelů, novelizací upravený nucený přechod

vlastnického práva nastává ex tunc, pravděpodobně od doby, kdy

vznikl návrh scelovacího plánu, popřípadě, kdy účastník scelování

převzal podle návrhu scelovacího plánu pozemky do náhradního

užívání. Tyto aspekty ve svém souhrnu hodnotí navrhovatelé jako

jiný způsob nuceného zbavení vlastnického práva než jak stanoví

čl. 11 odst. 4 Listiny.

II.

Návrh na zrušení § 9b až 9h zákona České národní rady č.

284/1991 Sb., ve znění zákona č. 217/1997 Sb., podala podle čl.

87 odst. 1 písm. a) Ústavy a § 64 odst. 1 písm. b) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, skupina čtyřicetišesti poslanců

Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kteří ze svých

řad pověřili zastupováním v řízení před Ústavním soudem ing.

M. T.

Po zjištění, že neexistují důvody ani pro odmítnutí návrhu

podle § 43 zákona č. 182/1993 Sb., ani pro zastavení řízení podle

§ 67 téhož zákona, byl návrh v souladu s ustanovením § 69

citovaného zákona zaslán Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR

a Senátu Parlamentu ČR s výzvou k vyjádření. V rámci zajišťování

dalších listinných důkazů podle § 42 odst. 2, § 48 odst. 1 a 2a,

§ 49 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. vyžádal Ústavní soud

stanovisko dalších vybraných ústředních orgánů, a to Ministerstva

zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu a Českého úřadu

katastrálního a zeměměřického a Ministerstvo zemědělství požádal

o poskytnutí všech písemných podkladů z přípravy napadeného

předpisu.

III.

Vyjádření účastníka řízení

A) Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky

Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, jako účastník řízení ve

svém vyjádření podepsaném jejím předsedou ing. Milošem Zemanem

vycházela z obsahu důvodové zprávy. Zejména poukázala na to, že

zákon o půdě (sc. zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů) se nevypořádal s dlouhodobě neřešeným chaotickým

právním stavem v cca 450 katastrálních územích vzniklým v různých

stadiích přerušeného a nedokončeného scelovacího řízení podle

scelovacího zákona č. 47/1948 Sb. a předcházejícího vládního

nařízení č. 171/1940 Sb., o scelování hospodářských pozemků

a o jiných úpravách pozemkové držby, a rovněž s důsledky

nedokončeného přídělového řízení z pozemkových reforem. Řešení

nashromážděných problémů se neobejde bez aktivního zásahu státu

do majetkových vztahů v katastrech. Z obsahu zvláštní části

důvodové zprávy se zdůrazňuje především poukaz na zajištění

soudní ochrany práv a oprávněných zájmů dotčených vlastníků

(odvolacím orgánem proti rozhodnutí o schválení návrhu

pozemkových úprav je soud).

Poslanecká sněmovna potvrzuje, že vzniklé chaotické právní

vztahy k pozemkům v územích s nedokončeným scelováním jsou

důsledkem přerušeného scelovacího řízení po únoru 1948 a v etapě,

kdy náhradní pozemky i společná zařízení byla již předána

a účastníky převzata do užívání, ale nebyl proveden zápis nových

vlastnických vztahů v pozemkové knize. Tím byl vytvořen stav, kdy

s vlastnickým právem k určenému pozemku bylo spojeno užívací

právo k pozemku zcela jinému s tím, že tento užívací vztah byl

účastníky považován za vlastnictví. Na základě toho se Poslanecká

sněmovna domnívá, že neexistuje možnost vyřešení jednotlivého

případu, aniž by došlo k zásahu do právních vztahů jiných

subjektů.

Vyjádření Poslanecké sněmovny konkrétně reaguje na některé

námitky navrhovatelů. K nim např. uvádí, že kritizované

upřednostnění užívacího práva před vlastnickým právem není

napadenou právní úpravou umožněno obecně, ale pouze ve spojitosti

s řešením otázky vlastnického práva osob, jímž bylo po přidělení

a převzetí jiných (náhradních) pozemků účastníky scelování

znemožněno užívání vlastního pozemku, a uživatelé převzaté

pozemky nepřetržitě užívali v dobré víře, že jsou vlastníky.

K námitce ohledně účinnosti přechodu vlastnických práv Poslanecká

sněmovna připomíná, že účinnost je spojena se dnem nabytí právní

moci rozhodnutí okresního pozemkového úřadu o přechodu

vlastnických práv, nejde-li o případy stanovené zákonem v § 9d.

Myšlenkové závěry vyjádření Poslanecké sněmovny se

koncentrují na zhodnocení účelu právní úpravy. V tomto duchu je

zdůrazňován cíl zákona v dosažení právní jistoty ve vlastnických

vztazích k pozemkům v územích, kde existují nevyřešené otázky

- zda se účastníci scelování podle stavu řízení stali již

vlastníky náhradních pozemků či nikoliv (a to např. na základě

vydržení) - a kde je třeba v současné době řešit i důsledky

prováděných převodů, přechodů, výkupů i vyvlastnění pozemků za

uplynulých 40 let, při nichž byli někdy za řádného vlastníka

považováni jejich držitelé po scelování a někdy jejich knihovní

vlastníci. Cílem zákona rozhodně není, dle Poslanecké sněmovny,

vyvlastňování či jiné omezování vlastnického práva, ale naopak

jeho ochrana odstraněním stavu, kdy vlastníci doposud v důsledku

nedokončeného scelovacího řízení byli ve svých právech omezeni

tak, že došlo ke ztrátě předmětu jejich vlastnického práva nebo

ztratili možnost disponovat tímto vlastnictvím.

V závěru vyjádření vyslovuje předseda Poslanecké sněmovny

stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý

zákon je v souladu s Ústavou a právním řádem České republiky,

zákon byl schválen dne 30.7. 1997, byl podepsán příslušnými

ústavními činiteli a řádně vyhlášen. Podle jeho názoru je na

Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil

ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí.

B) Senát Parlamentu České republiky

Ve vyjádření Senátu , podepsaném jeho předsedou doc. JUDr.

Petrem Pithartem jsou použity obsahově shodné argumenty, jako ve

vyjádření Poslanecké sněmovny. In concreto zdůrazňuje stanovisko

Senátu myšlenku, že jedním z hlavních důvodů přijetí napadeného

zákona je napravení dlouhodobě neřešeného chaotického právního

stavu v cca 450 katastrálních území vzniklých v různých stadiích

přerušeného a nedokončeného scelovacího řízení.

Senát se také zaměřil na námitku poslanců týkající se účinků

přechodu vlastnických práv. K tomu uvádí, že tato účinnost je

spojena se dnem nabytí právní moci rozhodnutí okresního

pozemkového úřadu o přechodu vlastnických práv, nejde-li

o případy stanovené zákonem v § 9d.

V závěru vyjádření se konstatuje, že Senát při projednávání

zákona schváleného Poslaneckou sněmovnou neshledal důvody, pro

které by nemohl s tímto zákonem vyslovit svůj souhlas. Podle jeho

stanoviska je na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost tohoto

zákona a vydal příslušné rozhodnutí.

IV.

Rekapitulace vyžádaných stanovisek

A) Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad

Ústřední pozemkový úřad konstatuje, že pozemkové úpravy

v územích s nedokončeným scelováním nebylo možno před provedenou

novelizací prakticky realizovat, neboť obecné zásady řízení

o pozemkových úpravách předpokládají jasné vlastnické vztahy

k pozemkům ve stanoveném obvodu. Teprve po účinnosti zák. č.

217/1997 Sb. mohou pozemkové úřady v řízení pokračovat právě

s ohledem na možnosti, které jim přinesla právní úprava zejména

v ustanovením § 9b až 9h.

Nejdůležitější přínos novelizace provedené zákonem č.

217/1997 Sb. spatřuje Ústřední pozemkový úřad v tom, že:

a) stav pozemkového vlastnictví v územích, kde výsledky ze

scelování byly zavedeny do evidence nemovitostí a následně

převzaty do katastru nemovitostí, se stal stavem platným,

b) v katastrální územích, kde je stav pozemkového vlastnictví

v katastru nemovitostí veden podle stavu před scelováním, je

možné

- zahrnout do pozemkových úprav i ty pozemky, které by podle

obecných zásad podle § 3 odst. 2 zák. České národní rady č.

284/1991 Sb. byly z pozemkových úprav vyloučeny,

- sestavit nároky vlastníků tím, že jsou stanovena pravidla

a postup v případech uvedených v § 9d, 9e a 9f,

- rozhodnout o schválení pozemkových úpravy při dodržení

stanovených pravidel i bez souhlasu vlastníků.

B) Český úřad zeměměřický a katastrální

V obsáhlém stanovisku Českého úřadu zeměměřického

a katastrálního (ČÚZK) je podán důkladný právní rozbor vývoje

scelovacího řízení. Současně je v něm vyjádřen názor o tom, že

ustanovení zákona, která umožňují, aby za pozemky, které fyzické

osoby (nebo jejich předchůdci) vložily do scelovacího řízení,

byla poskytnuta odpovídající náhrada v plnohodnotném

neduplicitním vlastnictví k jiným pozemkům nebo finanční náhrada

v penězích, nemohou být v rozporu s ustanovením čl. 11 Listiny.

Úprava byla vedena snahou najít optimální řešení léta neřešeného

problému, když při hledání prostředků byla preferována snaha

zachovat především práva nabytá v dobré víře, snaha, aby se

každému, kdo vložil kdysi pozemky do scelovacího řízení, dostalo

pokud možno odpovídající náhrady, a aby dovršení nedokončeného

scelení vedlo k obnovení jistoty vlastníků v dotčených územích.

V.

Ústavní soud, jak mu ukládá § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., nejprve zkoumal, zda zákon č. 217/1997 Sb., protiústavnost

jehož ustanovení navrhovatelé namítají, byl přijat a vydán

v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným

způsobem.

Z vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR,

z těsnopisecké zprávy o schůzi Poslanecké sněmovny 12 (2. díl),

2. volební období, jakož i ze sněmovních tisků č. 139, 139/1

a 139/2 je zřejmé, že zák. č. 217/1997 Sb. navrhla vláda České

republiky. Zákon byl přijat Poslaneckou sněmovnou Parlamentu

České republiky podle čl. 15 odst. 1 a čl. 106 odst. 2 věta třetí

Ústavy. Kvora předepsaná ustanoveními čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy

byla dodržena. Pro usnesení Poslanecké sněmovny, v němž byl

vysloven souhlas s vládním návrhem zákona, ve znění schválených

pozměňovacích návrhů, se z přítomných 179 poslanců pro vyslovilo

146, proti 2.

Z vyjádření Senátu Parlamentu ČR a ze stenozáznamu z jeho

7. schůze vyplývá, že Senát zákon schválil dne 30. července

1997, a to v hlasování, při kterém z 75 přítomných senátorek

a senátorů se pro schválení návrhu zákona vyslovilo 64 senátorek,

resp. senátorů a nikdo nehlasoval proti.

Ústavou předepsaný způsob přijetí zákona byl dodržen, stejně

tak i jeho vydání, neboť byl podepsán předsedou Poslanecké

sněmovny, prezidentem republiky a předsedou vlády (čl. 51 Ústavy)

a byl vyhlášen ve Sbírce zákonů (čl. 52 Ústavy, § 2 zákona č.

545/1992 Sb., o Sbírce zákonů České republiky) v částce 76,

ročník 1997, rozeslané dne 8. září 1997. Tímto dnem nabyl zákon

č. 217/1997 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní

rady č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových

úřadech, ve znění zákona České národní rady č. 38/1993 Sb.,

a doplňuje zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání

(živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, platnosti

a současně i účinnosti.

Námitky skupiny poslanců se koncentrují na poukázání rozporu

přijaté právní úpravy a jejího obsahu s ústavně právní ochranou

základních lidských práv a svobod. Je nepochybné, že subjektivní

vlastnické právo patří v demokratické společnosti do souboru práv

chráněných předpisy nejvyšší právní síly. Jakékoliv zásahy do

vlastnického práva, zejména omezení a odnětí musí respektovat

přísná pravidla. Proto také Listina garantuje právo každého

vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1) a připouští vyvlastnění nebo

nucené omezení vlastnického práva jen ve veřejném zájmu, a to na

základě zákona a za náhradu (čl. 11 odst. 4). Navrhovatelé tvrdí,

že tato ustanovení Listiny byla přijetím napadených ustanovení

porušena, a to z těchto důvodů:

a) přechody vlastnického práva [na podkladě existence návrhu

scelovacího plánu - § 9b odst. 2, založení vlastnického práva

osobě, která sama pozemek užívá od doby jeho převzetí ve

scelování - § 9d odst. 1 písm. a), na základě rozhodnutí

pozemkového úřadu - § 9e) bez souhlasu vlastníků (§ 9g odst. 1)]

postrádají charakter vyvlastnění neboť se tak neděje ve veřejném

zájmu, když podle navrhovatelů není veřejným zájmem ukončit

nedokončená scelovací řízení,

b) napadená ustanovení nezaručují poskytnutí náhrady všem

účastníkům scelovacího řízení - náhradu neobdrží ti, jímž

nevyhoví okresní úřad po dohodě s katastrálním úřadem, a dále ti,

v jejich obvodě pozemkových úprav není potřebná výměra pozemků.

Vzhledem k obsahu námitek navrhovatelů zkoumal Ústavní soud

věcné důvody, které vedly k přijatí napadené právní úpravy, jakož

i soulad přijaté právní úpravy s ústavním pořádkem České

republiky.

ad a) Jednotlivé případy, u nichž navrhovatelé namítají

nedostatek veřejného zájmu, jsou legislativně vyjádřeny takto:

§ 9b odst. 2

V katastrálním území, ve kterém nebylo dokončeno scelování

a katastr nemovitostí vede vlastnictví k pozemkům v souladu

s návrhem scelovacího plánu, platí, že vzniklo vlastnictví

k pozemkům podle tohoto návrhu.

§ 9d odst. 1, písm. a), včetně návětí

Jsou-li v důsledku nedokončeného scelování u některých

pozemků nebo jejich částí zapsány v katastru nemovitostí jako

vlastníci dvě či více osob a nejde-li o spoluvlastnictví, potom

je vlastníkem takového pozemku ta osoba nebo její právní

nástupce, která sama pozemek nepřetržitě užívá od doby jeho

převzetí ve scelování, nebo ...

§ 9e

Pokud účastník scelování převzal podle návrhu scelovacího

plánu do užívání za pozemky, s nimiž vstoupil do scelování

a které doposud vlastní, pozemky náhradní ve vlastnictví jiných

vlastníků a tyto pozemky sám nebo jeho právní nástupce dosud

užívá a vlastní stavbu umístěnou na některém z těchto pozemků

nebo jde o pozemek s trvalým porostem (sad, vinice aj.),

popřípadě zahradu, okresní pozemkový úřad rozhodne o přechodu

vlastnického práva k předmětnému pozemku na jeho uživatele.

Není nejmenších pochybností o tom, že pozemky, zejména

určené k zemědělskému využívání, byly v historii lidské

společnosti považovány za součást přírody a krajiny, přitom

názory na vhodné uspořádání přírody a krajiny prošly určitým

vývojem. Zásahy provázející toto uspořádání byly však ve všech

případech považovány za činnost prováděnou ve veřejném zájmu.

Nezbytným produktem pozemkových úprav byly i zásahy do

vlastnických a jiných práv k pozemkům. Principiálně se tak dělo

za náhradu, a to buď náhradu věcnou (přidělením náhradního

pozemku), či relutární (přiznáním adekvátní náhrady v penězích).

Jde o postup obvyklý ve všech vyspělých zemích také v dnešní

době, i když k němu nedochází v takovém rozsahu jako v České

republice. Přitom však neexistují signály, že by v těchto

případech byl takový postup klasifikován jako porušování

základních lidských práv.

V tomto směru patřilo k avantgardním státům v období 19.

století Německo, které bylo vzorem pro rakouské zákony

o agrárních operacích (na území České republiky většinou platných

až do poloviny 20. století), také v Uhrách byla věnována úpravám

pozemkové držby značná pozornost již od první poloviny 19.

století. K agrárním operacím bylo zařazováno především scelování

(komasace) hospodářských pozemků, scelování lesů, dělení

společných pozemků (agrárních společenstev) a úprava užívacích

a správních práv ke společným pozemkům, jakož i očišťování lesů

od cizích enkláv a vyrovnávání lesních hranic. V současné době se

takové zásahy označují jako "pozemkové úpravy".

Počátky pozemkových úprav se na území České republiky

objevují již v minulém století. Nejprve byly založeny na

dobrovolné směně vlastnických práv k pozemkům, neboť se

nedostávalo potřebné právní úpravy. Scelování bylo považováno za

úpravu pozemkové držby spočívající v tom, že vlastníci půdy

odevzdali všechny své hospodářské nebo lesní pozemky určitého

obvodu do společné masy, z které obdrželi jako náhradu nové

pozemky, pokud možno pravidelného a účelného tvaru v počtu mnohem

menším, avšak ve větší výměře jednotlivých kusů. Současně se

prováděla s novým rozdělením půdy úprava zařízení potřebných pro

účelné obdělávání pozemků (např. nové přístupové cesty,

odvodňovací příkopy, remízy pro ochranu polní zvěře) a úprava

právních poměrů s pozemkovou držbou souvisejících (např.

vypořádání služebností a reálných břemen). Scelování pozemků bylo

buď soukromé nebo úřední. Soukromé scelování se provádělo

vzájemnou dohodou účastníků, kteří směnnými smlouvami jednotlivé

pozemky mezi sebou si vyměnili tak, aby vždy ze dvou nebo více

sousedních pozemků byl utvořen jeden větší celek pro každého

měnitele. Poněvadž tato akce vyžadovala vždy souhlas stran,

omezila se zpravidla jen na směny několika málo pozemků

a docházelo k ní dosti zřídka. Pro rozvoj zemědělství byl její

přínos proto hodnocen jako nepoměrně menší ve srovnání s úředním

scelováním.

Směna vlastnických práv v rámci pozemkové úpravy je velmi

náročný proces, který musí být formálně proveden v jeden okamžik

na celém území pozemkové úpravy. Není totiž možné, aby jeden

účastník vlastnické právo k pozemku v rámci mnohonásobné výměny

vlastnických práv směnil, zatímco jiný nikoliv. Jinak by došlo

k tomu, že k určitým pozemkům by mělo plné vlastnické právo

současně několik vlastníků, což je vzhledem k jeho obsahu pojmově

vyloučeno (nejde-li o spoluvlastnictví). Úřední scelování

prováděly na základě citovaných zákonů zvláštní státní úřady

správní podle řízení podrobně upraveného. Tyto tzv. agrární úřady

byly zřízeny na Moravě a ve Slezsku. Jejich působnost se

vztahovala na projednání a rozhodnutí o všech skutečných

a právních poměrech, které při scelování nemohly zůstat

v dosavadním stavu. Z působnosti agrárních úřadů byly vyňaty

pouze spory o vlastnictví a držbu pozemků, věci upravené

stavebními řády a předpisy o železnicích a veřejných cestách.

K zahájení scelovacího řízení postačoval návrh poloviny vlastníků

hospodářských pozemků (příp. také jen třetiny vlastníků).

Principy citované právní úpravy byly převzaty do vl. nař. č.

171/1940 Sb. o scelování hospodářských pozemků a o jiných

úpravách pozemkové držby, na jehož základě bylo zahájeno scelení

v převážné řadě katastrálních územích po II. světové válce, aniž

bylo scelovací řízení dokončeno, čímž byl založen problém, který

novelizace řeší.

Poslední právní předpis, který v předlistopadovém období

upravoval postup při pozemkových úpravách na principu adekvátní

náhrady za zásah do vlastnického práva k pozemku byl zák. č.

47/1948 Sb. (tento zákon přitom zachoval možnost dokončit již

zahájená scelovací řízení podle dřívějších předpisů, jestliže již

v těchto věcech bylo skončeno odhadní řízení). Adekvátní náhrada

přitom spočívala v přidělení náhradního pozemku nebo v peněžitém

plnění. Obecně při zahájení pozemkové úpravy došlo k omezení

vlastnického práva všech účastníků úpravy k pozemkům do ní

zahrnutých. Rozsah tohoto omezení se s dalším průběhem měnil.

Významné omezení vlastnického práva účastníků pozemkové úpravy

nastalo v okamžiku, kdy jim bylo zřízeno tzv. právo zatímního

užívání náhradních pozemků k pozemkům jiných vlastníků (§ 60 cit.

zákona), pokud jim nebyla vyplacena peněžitá náhrada. Od zřízení

práva zatímního užívání nastal stav, kdy vlastnické právo

k pozemku podrobenému scelení již neumožňovalo užívat vlastněný

pozemek, ani požívat jeho plody, ale bylo s ním spojeno právo

užívat pozemek v zatímním užívání a požívat plody tohoto pozemku.

Tedy, po odevzdání náhradního pozemku do zatímního užívání bylo

vlastnické právo jednoho pozemku trvale spojeno s užívacím právem

k pozemku zcela jinému. Přitom tento stav nebyl časově nijak

omezen. Scelovací zákon však předpokládal, že jde o stav

přechodný, který bude trvat pouze do doby, než bude scelovací

řízení ukončeno i po formálně právní stránce a dojde ke směně

vlastnických práv k pozemkům, při které se změní právo zatímního

užívání na vlastnické právo při současném zániku vlastnického

práva k původnímu pozemku, který byl vložen do scelovacího

řízení. Scelování mělo být zakončeno závěrečným řízením, v němž

měla být provedena, mimo jiné, změna, oprava a založení pozemkové

knihy a pozemkového katastru, jako základních nástrojů tehdejší

evidence nemovitostí. Zakončení scelovacího řízení mělo být

oznámeno vyhláškou v Úředním listě II.

Stát, který v době komunistického režimu nerespektoval ani

zákony, jež sám přijal, postupem doby ztratil zájem na tom, aby

byl dodržován postup stanovený právními předpisy a od oznamování

ukončení řízení se upustilo. Do pozemkových úprav se začal

výrazně prosazovat politický podtext. Počínaje rokem 1950 se

pozemkové úpravy staly nástrojem co nejrychlejší likvidace

rozporu mezi zestátněnými odvětvími národního hospodářství,

zejména průmyslu, a přetrvávajícím poměrně silným zemědělským

sektorem. V široké míře byl využíván zákon č. 69/1949 Sb.,

o jednotných zemědělských družstvech, který měl dát našemu

zemědělství nový směr - nově organizovat zemědělský půdní fond

a podpořit i v zemědělství rozvoj zemědělské výroby po vzoru

sovětských kolchozů a sovchozů, při maximálním potlačení

soukromého vlastnictví zemědělského nemovitého majetku.

Vládním nařízením č. 47/1955 Sb., o opatřeních v oboru

hospodářsko-technických úprav pozemků, došlo ke zrušení

scelovacího zákona, nebyla však zrušena žádná práva nabytá na

jeho základě. Tato nová právní úprava však neobsahovala žádné

pravidlo chování, na jehož základě by bylo možné dokončit

započatá, ale dosud neukončená scelovací řízení, ani fakticky

neumožňovala návrat k původnímu vlastnictví. Tím byla všechna

neukončená scelovací řízení fakticky přerušena a právní vztahy

k pozemkům dotčeným nedokončeným scelovacím řízením byly

ponechány v tom stavu, v jakém byly. Zatímní užívání k náhradnímu

pozemku se změnilo na právo náhradního užívání, jejich obsah

zůstal prakticky totožný, rozdíl spočíval v tom, že právo

zatímního užívání mělo trvat jen do své transformace ve

vlastnické právo, náhradní užívání se ve vlastnické právo nikdy

nemělo změnit. Vl. nař. č. 47/1955 Sb., i když podle něj

probíhaly hospodářsko-technické úpravy pozemků, nekalkulovalo

s tím, že by v návaznosti na úpravy krajiny a změn konfigurace

zemědělské půdy, mělo docházet ke směně vlastnických práv. Podle

něj totiž mohlo u pozemků v soukromém vlastnictví docházet jen ke

směně práv užívacích.

Prováděcí předpisy (nejprve vyhl. č. 212/1955 Ú.l.) pouze

prohlásily předešlé pozemkové úpravy za úpravy provedené podle

vl. nař. č. 47/1955 Sb. a stanovily, že náhradní pozemky dané do

užívání se považují za pozemky přidělené do užívání (obdobný

režim postihl požívací a užívací práva), posléze (vyhl. č.

27/1958 Ú.l.) vyjádřily nedotčenost vlastnických práv k pozemkům,

které byly pojaty do pozemkových úprav provedených v souladu

s účelem sledovaným vl. nař. č. 47/1955 Sb. před jeho účinností.

Druhým prováděcím předpisem byl učiněn pokus o vyjádření faktu,

že při pozemkových úpravách zahájených podle scelovacího zákona

ke směně vlastnických práv nedošlo. Toto ustanovení však nebylo

státní mocí respektováno (tento závěr platí zejména o praktikách

ministerstva zemědělství v 70. letech).

Z podaného přehledu je evidentní, že přechodný stav vyvolaný

v souladu se scelovacím zákonem, kdy vlastnickému právu

k určitému pozemku neodpovídalo právo požívání a užívání

k pozemku ve vlastnictví, ale k pozemku náhradnímu, trvá až do

současné doby. Vazba mezi vlastněným a náhradním pozemkem má

prakticky věcně právní charakter, protože trvá i tehdy, když

dojde ke změně vlastníka pozemku. Žádným právním předpisem nebylo

právo náhradního užívání zrušeno, i po přijetí zákona č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku, zůstalo zachováno s předpokladem trvání až

do schválení návrhu pozemkové úpravy.

Tento právní stav znamená, že vlastníkem pozemku, který byl

podroben scelovacímu řízení, později přerušenému, je osoba, která

pozemek do scelovacího řízení vložila, ev. její právní nástupce

(nedošlo-li k zániku vlastnického práva jiným způsobem).

Vlastnické právo k tomuto pozemku je svým obsahem tzv. holým

vlastnictvím. Vlastník totiž nemůže svůj pozemek užívat, nenáleží

mu ani právo užívání a požívání. K vlastnictví tohoto pozemku,

právě v důsledku nedokončeného scelovacího řízení, neoddělitelně

náleží právo náhradního užívání pozemku jiného vlastníka, k jehož

obsahu patří právo užívat náhradní pozemek a přivlastňovat si

jeho plody.

V souvislosti s pokračující tzv. socializací vesnice se

množily případy nerespektování vlastnického práva, důraz byl

kladen na práva užívací. Stát nikdy neprovedl knihovní pořádek,

ač k tomu byl zákonem č. 90/1947 Sb. i zákonem č. 47/1948 Sb.

zavázán. Přestala být vedena základní evidence v pozemkových

knihách, byly opuštěny tradiční principy nabývání vlastnického

práva, naopak byla zaváděna jednotná evidence půdy, jejímž úkolem

byl popis a zobrazení toliko užívacích vztahů, a to navíc podle

faktického stavu, bez ohledu na právní titul. Ani tato evidence

nezachycovala některá užívací práva, k nimž patřilo právo

zatímního užívání, právo náhradního užívání, právo družstevního

užívání apod.

Nápravu nepřineslo ani vytvoření nového evidenčního

systému-evidence nemovitostí v r. 1964. Původní záměr směřující

vedle evidence užívacích vztahů také k zachycení vztahů

vlastnických, však nebyl důsledně realizován. Např. zemědělské

a lesní pozemky ve vlastnictví občanů, které užívala

socialistická organizace nebo které byly v náhradním užívání, se

v mapách evidence nemovitostí vůbec nezobrazovaly a neevidovaly

se podle parcelních čísel. Vlastnická práva k takovým pozemkům

byla evidována jen v části D listu vlastnictví vyhrazené pro

poznámky, a to textem "ostatní pozemky v kat. úz. ....v užívání

socialistické organizace." Založení a vedení evidence nemovitostí

bylo zvlášť obtížné v katastrálních územích, v nichž bylo v roce

1955 přerušeno scelovací řízení. Spisy ze scelovacích prací byly

uloženy u různých orgánů, některé byly ztraceny, jiné nebylo

možné dohledat. Důsledek vyplývající ze scelovacího zákona, že od

přidělení pozemku do zatímního užívání vznikl stav trvající do

směny vlastnického práva, kdy vlastnictví k jednomu pozemku bylo

nerozlučně spojeno s užívacím právem k pozemku zcela jinému,

s ohledem na politické poměry nebyl respektován. Střediska

geodézie, pověřená vedením evidence nemovitostí, měla

z katastrálních území dotčených nedokončeným scelovacím řízením

ve své dokumentaci zpravidla měřické operáty zachycující stav

pozemkové držby před scelením a po scelení. Za základ pozemkových

map evidence nemovitostí byl při jejím zakládání zpravidla použit

měřický operát zachycující již uspořádání pozemků po scelení.

V případech, kdy bylo nedokončené scelovací řízení kombinováno

s nedokončeným přídělovým řízením, byla situace složitější

o existenci dokumentů zachycujících další možný stav pozemkové

držby. Díky tomu vznikla nepřehledná situace, kdy není jisté,

který z dokumentovaných vztahů pozemkové držby zobrazuje stav

vlastnických práv, který zachycuje stav práva zatímního či

náhradního užívání a který stav je zcela neplatný.

Na území dotčeném nedokončeným scelením docházelo v průběhu

následujících decénií k mnoha dalším změnám, k přechodům

i převodům vlastnického práva, k jiným dispozicím, což v mnoha

případech vedlo ke vzniku duplicitních vztahů. Vyskytovaly se

však odlišné právní názory na otázku, který z možných stavů

pozemkové držby vyjadřuje vlastnický vztah, názory se často

odlišovaly a měnily. Rozdíly mezi skutečným stavem právních

vztahů a evidovanými vztahy se nadále prohlubovaly.

Zavedením nových metod při vedení katastru nemovitostí

(např. digitalizace souboru písemných informací) lze odhalit

duplicity, příp. také triplicity v listinách svědčících

o vlastnickém právu různých subjektů ke stejným částem zemského

povrchu. Katastrální úřady jsou vedeny snahou odstraňovat tyto

nežádoucí jevy, nemají však dostatek právních prostředků k jejich

řešení. Proto se mohou omezit na doporučení různým subjektům, aby

sporné vlastnictví řešily buď mimosoudně (uznáním vlastnického

práva) či žalobou na určení vlastnictví. Tento postup je však

možný pouze v konkrétním případě, neřeší samotnou podstatu

nedokončeného scelovacího řízení. I eventuální soudní řízení

v jednotlivém konkrétním případě naráží na velké praktické

potíže. Pokud by rozhodnutí soudu mělo být závazné i pro jiné

osoby než pro žalobce a žalovaného, bylo by nezbytné, aby

účastníkem takového sporu byli všichni účastníci přerušeného

scelovacího řízení (nebo jejich právní nástupci), tedy všichni

účastníci v minulosti probíhající mnohanásobné směny pozemků.

Mnozí z nich by nepochybně mohli uplatnit námitku vydržení

vlastnického práva k některým pozemkům. Rozsah takového soudního

řízení by fakticky korespondoval rozsahu provádění pozemkové

úpravy. Pokud by rozhodnutí soudu mělo být spravedlivé, muselo by

každému, kdo vložil kdysi jakékoliv pozemky do přerušeného

scelovacího řízení, stanovit odpovídající náhradu.

Dochází-li proto ke konstrukci vlastnického práva ex lege

[§ 9b odst. 2, § 9d odst. 1 písm. a)] nebo ke vzniku vlastnického

práva v důsledku rozhodnutí správního orgánu (§ 9e), lze uvažovat

o dvou důsledcích:

Buď se tím potvrzuje již existující vlastnické právo, které

dosavadní uživatel nabyl vydržením (v souladu s podmínkami

vydržení, které občanských zákoník různě upravoval v jednotlivých

historických obdobích), pak nelze vůbec hovořit o zásahu do

vlastnického práva původního vlastníka, které již zaniklo

v důsledku vydržení. Naplnění podmínek vydržení lze předpokládat

ve velkém množství případů. Ústavní soud z vyjádření

Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Brně zjistil, že

nedokončené scelení se v Jihomoravském kraji (jenž lze označit za

těžiště problémů s nedokončeným scelením) dotýká 179 540

vlastníků pozemků, přičemž u 173 076 je v katastru nemovitostí

veden stav po scelení a u 151 372 (tj. cca 88%) byl již tento

stav tzv. překryt změnami provedenými na základě rozhodnutí

o dědictví, registrace smluv, či vkladem vlastnického práva.

U těchto vlastníků chrání novelizace jejich právní jistotu, navíc

podloženou zákonnou domněnkou dobré víry (§ 11 a § 16 odst. 1

zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných

práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů).

Nebo dochází k zásahu do vlastnického práva jeho odnětím

v návaznosti na konstruování vlastnického práva jiného subjektu

k téže věci. Předchozí zjištění dokládají, že za vzniklého stavu

bylo nezbytné přikročit ke komplexnímu řešení důsledků

nedokončeného scelovacího řízení, a to obecně závazným pravidlem

chování obsaženým v právním předpise. Tento způsob obecného

řešení vylučuje vznik souběžně probíhajících soudních sporů

v jednotlivých případech. Z tohoto hlediska je volba způsobu

řešení, tj. regulace právním předpisem, adekvátní veřejnému

zájmu. Je nepochybně ve veřejném zájmu, aby byla odstraněna

nepřehlednost ve vlastnických a užívacích vztazích, napravení

dlouhodobě neřešeného chaotického právního stavu v 439

katastrálních územích..Soudní řešení individuálních případů by

znemožnilo příp. značně oddálilo provedení pozemkových úprav.

Námitka navrhovatelů, že jsou napadenými ustanoveními

upřednostňovány užívací vztahy před vlastnickými právy, jejichž

ochrana je zakotvena v čl. 11 Listiny, čímž je znemožňováno právo

vlastnit majetek, nemůže být hodnocena izolovaně. Čl. 11 odst.

1 na ústavně právní úrovni zaručuje vlastnické právo, tj. právně

zabezpečuje, že každý může být vlastníkem a nikdo ve svém

vlastnictví nesmí být diskriminován ve vztahu k jiným vlastníkům,

jak již Ústavní soud konstatoval v usnesení ve věci sp. zn. II.

ÚS 249/95. Tento princip napadená ustanovení neporušují. Čl. 11

odst. 1 totiž neobsahuje generální klauzuli omezení vlastnického

práva zákonem, proto na něj navazují další odstavce

reglementující taxativně možnosti omezení.

Mezi ně patří podmínky pro vyvlastnění nebo nucené omezení

vlastnického práva (čl. 11 odst. 4).

Z výše formulovaných důvodů nelze přisvědčit navrhovatelům,

že zásahy do vlastnického práva postrádají veřejný zájem. Naopak,

důsledky dlouhodobě neřešených vztahů a jejich poměrně vysoká

četnost, neumožňují dokončení pozemkových úprav. Přitom je

nepochybně evidentní, že pozemkové úpravy jsou determinovány

souborem veřejných zájmů, z nichž je dominujícím zájem na dalším

rozvoji zemědělské výroby při respektování odůvodněných

ekologických požadavků. K tomu lze využít také judikaturu

bývalého Nejvyššího správního soudu Československé republiky.

Např. v nálezu Boh. adm. č. 14224 je formulováno stanovisko, že

veřejný zájem je dán, podniká-li se dílo za tím účelem, aby bylo

vyhověno životním potřebám nějakého širšího celku, státního,

územního, sociálního apod. V dalších nálezech bylo konstatováno,

že zájem veřejný nemusí být zájmem absolutním, neboť takový

veřejný zájem buď vůbec není, nebo se vyskytuje jen zcela

výjimečně. Pokud by vyvlastnění mělo být podmíněno absolutní

nutností, byl by tím tento institut prakticky znehodnocen

a soukromý zájem vlastníků by byl neúměrně povýšen nad zájem

veřejný. Míněna byla pouze nutnost relativní (Boh. adm. č. 5766

a č. 14396).

Navrhovatelé sice správně poukazují na to, že pro schválení

návrhu v území, ve kterém nebylo dokončeno scelování, se

nevyžaduje souhlas vlastníků půdy dotčené pozemkovou úpravou (§

9g odst. 1). Jde však pouze o prvostupňové rozhodnutí orgánu

státní správy, zákon respektuje princip soudní ochrany, když

zakotvuje možnost účastníků podat proti tomuto rozhodnutí opravný

prostředek k soudu ve smyslu § 250l a násl. občanského soudního

řádu (§ 9g odst. 2). V této souvislosti je žádoucí připomenout,

že v řízení při rozhodování o opravných prostředcích proti

rozhodnutím správních orgánů, může soud provést důkazy nezbytné

k přezkoumání napadaného rozhodnutí (§ 250q odst. 1 občanského

soudního řádu).

Ústavní soud konstatuje, že pozemkové úpravy ve své většině

nepředstavují vyvlastnění vlastnického práva v pravém slova

smyslu. protože v podstatě jsou hromadnou dobrovolnou směnou

vlastnických práv dotčených vlastníků. Nicméně, pro tu skupinu

vlastníků, která s prováděnými pozemkovými úpravami nesouhlasí,

jsou ústavní pravidla platná pro vyvlastnění (nucené omezení

vlastnického práva) krajním kritériem ochrany jejich vlastnictví.

Zákonodárce přihlédl také k tomu, že pokud by scelení bylo

dokončeno podle návrhu scelovacího plánu, zatímní uživatelé by se

stali "plnými" vlastníky. Nejde proto o libovůli, ale

o respektování případných důsledků přerušeného a nedokončeného

procesu. V řízení před obecnými soudy byl dokonce vysloven

i názor, že vlastnické právo k novým pozemkům nabývali účastníci

scelení už rozhodnutím příslušného orgánu, aniž došlo k zápisu

vlastnického práva do pozemkové knihy. Scelovací řízení nebylo

sice formálně právně dokončeno, avšak vlastnické vztahy podle

tohoto stanoviska již byly nově nastoleny (rozsudek Krajského

soudu v Plzni sp. zn. 15 Ca 142/94). Zvolené postupy svými

důsledky, v konečné fázi, evidentně vedou k odstranění nejistoty

ve vlastnických vztazích. Ústavní soud je, na rozdíl od

navrhovatelů, toho názoru, že ustanovení, jejichž zrušení je

navrhováno, naopak přispívají k naplnění jednoho ze základních

principů právního státu - právní jistoty.

Pokud jde o hodnocení okamžiku vzniku právních účinků

přechodu vlastnických práv, které navrhovatelé kladou do doby,

kdy vznikl návrh scelovacího plánu, příp. kdy účastník scelování

převzal podle návrhu scelovacího plánu pozemky do náhradního

užívání (správně zatímního užívání), Ústavní soud se ztotožňuje

se stanoviskem obou komor Parlamentu České republiky.

ad b)

Navrhovatelé dále tvrdí, že náhradu neobdrží všichni

vlastníci, jimž vlastnické právo zaniklo. Pro vymezené skupiny

případů založení vlastnického práva (které navrhovatelé označují

za přechody) zákon formuluje, v souladu s čl. 11 odst. 4 Listiny,

právo na náhradu.

§ 9d odst. 2

Osoby, jímž není založeno vlastnictví podle písmene a) nebo

písmene b), mají právo na náhradu.

§ 9e, poslední věta

Dosavadní vlastník obdrží náhradu v jiném pozemku podle

druhu před zahájením scelování.

Půjde-li o případ předvídaný v § 9c odst. 2 (Pokud z údajů

scelovacího operátu, který je založen u katastrálního úřadu,

vyplývá, že některý účastník scelování neobdržel náhradu za své

pozemky pojaté do scelování, může okresní pozemkový úřad po

projednání s katastrálním úřadem tomuto účastníkovi, popřípadě

jeho dědici stanovit nárok na pozemky ve výměře odpovídající

neposkytnuté náhradě, je-li potřebná výměra pozemků v obvodu

pozemkových úprav k dispozici.), tvrdí navrhovatelé, že náhradu

neobdrží ti, jimž okresní úřad po dohodě s katastrálním úřadem

nevyhoví, a dále ti, v jejichž obvodě pozemkových úprav není

potřebná výměra pozemků.

Tento případ poskytnutí náhrady za pozemek vnesený do

scelování se uplatní pouze v návaznosti na založení vlastnického

práva k pozemkům podle návrhu scelovacího plánu (§ 9b odst. 2).

Již podle dřívějších předpisů měl každý, kdo vnesl do scelení

pozemek, obdržet náhradu, a to zpravidla v jiných pozemcích, a to

i podle zákona č. 47/1948 Sb., jehož § 41 odst. 1 stanovil:

"Každý vlastník pozemků pojatých do scelování jest přímým

účastníkem scelování a má nárok na náhradu (odstavec 4) za své

dosavadní pozemky podle ceny těchto pozemků, dohodnuté přímými

účastníky nebo podle jejich obecné ceny určené na podkladě

posudku znalců.", taktéž odst. 4 téhož ustanovení zněl: "Náhrada,

pokud se nevyplatí v penězích (§ 85), musí býti dána v pozemcích,

které se mají rovnati jakostí, výměrou a vzdáleností pokud možno

dosavadním pozemkům, přičemž je však přihlížet i k výhodě získané

scelováním." Tedy takový vlastník se stal (v kat. územích

s nedokončeným scelovacím řízením) zatímním uživatelem a jemu

svědčí konstrukce vzniku vlastnického práva k pozemku odevzdanému

do zatímního užívání podle § 9b odst. 2. Jen výjimečně přicházela

v úvahu peněžní náhrada.

Lze proto důvodně předpokládat, že případy, kdy některý

účastník scelování neobdržel náhradu za své pozemky pojaté do

scelování, se budou vyskytovat jen v minimálním počtu. Pro

takovou situaci je zakotvení práva na náhradu v § 9c odst. 2

dostatečné. Náhrada může spočívat v nároku na pozemek (je

logické, že pouze tehdy, bude-li potřebná výměra pozemků v obvodu

pozemkových úprav k dispozici). Samotné stanovení podmínek pro

poskytnutí náhrady na existenci vhodných pozemků není samo o sobě

protiústavní - v rozporu se čl. 11 odst. 4 Listiny. Pouze tehdy,

pokud by v konkrétním případě náhrada nemohla být poskytnuta,

přičemž v této době nelze odhadnout, zda takový případ vůbec

nastane, bylo by možné připustit, aby se účastník domáhal

individuálním způsobem ochrany pro porušení jeho základního

práva. Ústavní soud přitom připomíná, že zvolenou dikci

v ustanovení § 9c odst. 2 projevenou slovesem "může", není možno

interpretovat jako možnost pro projev libovůle okresního

pozemkového úřadu. Jestliže bude potřebná výměra pozemků v obvodu

pozemkových úprav k dispozici, okresní pozemkový úřad nárok na

náhradu v pozemcích stanovit musí. K přijetí tohoto stanoviska

vede systémový přístup k interpretaci použitého slova "může",

který překonává výsledky izolovaného sémantického rozboru. Tehdy,

kdy ustanovení zákona zakládá pro účastníky nějaké právo (zde

právo na věcnou náhradu), nesmí příslušný orgán ochranu tohoto

práva odepřít a musí ji přiznat, jestliže jsou splněny všechny

předpoklady stanovené v hypotéze právní normy, i když zákonodárce

použil nepříliš přesného vyjádření, mluvě jen o možnosti. Konečně

je třeba vzít v úvahu možnost přímé aplikace čl. 11 odst. 4

Listiny, který náhradu jednoznačně předpokládá (věcnou či

relutární). Ustanovením § 9c odst. 2 s použitou dikcí "může" dává

zákonodárce najevo, že preferuje (jsou-li pro to dány podmínky)

náhradu věcnou.

Námitka navrhovatelů, že náhrady nebudou poskytnuty těmi,

kteří nuceným přechodem vlastnických práv tato práva nabudou, je

z ústavně právního pohledu bezvýznamná. Listina chrání

subjektivní vlastnické právo pro případ jeho omezení právem na

náhradu. Není přitom rozhodné, kdo náhradu poskytne.

V posuzovaném případě, dle názoru Ústavního soudu, aby náhradu

poskytl stát, neboť je zřejmé, že v minulosti svojí nečinností

způsobil popsaný chaotický stav, takže se nemůže vyhnout jeho

důsledkům.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh na zrušení

ustanovení § 9b až 9h zákona České národní rady č. 284/1991 Sb.,

o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění zákona č.

217/1997 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 284/1991 Sb.,

o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění zákona

České národní rady č. 38/1993 Sb., a doplňuje zákon č. 455/1991

Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění

pozdějších předpisů, zamítl.

V Brně dne 27.5. 1998

Odlišné stanovisko soudce JUDr. V. Č.

Právní úprava, předcházející vydání scelovacího zákona č.

47/1948 Sb., zahrnovala vedle předpisů, týkajících se "scelování

všeobecně" (příloha A obsahující podle článku I, odst. 1 vládního

nařízení ze dne 19. května 1939, č. 171 Sb. z r. 1940,

o scelování hospodářských pozemků a o jiných úpravách pozemkové

držby, upravené znění zákona ze dne 13. 2. 1884, č. 30 mor. z z.,

o scelování hospodářských pozemků, ve znění zákonů ze dne 22.

července 1892, č. 65 mor. z. z., ze dne 18. května 1896, č. 57

mor. z. z., a ze dne 14. května 1910, č. 52 a 53 mor. z. z., dále

příloha B obsahující upravené znění zákona ze dne 13. února

1884, č. 31 mor. z. z., o dělení společenských pozemků a o úpravě

užívání a správy společenských pozemků) i předpisy zakotvující

tzv. povinné scelování (vládní nařízení č. 171/1940 Sb.,

o scelování hospodářských pozemků a o jiných úpravách pozemkové

držby). Zatímco v prvém případě se u scelování předpokládalo

spíše jen "úřední spolupůsobení" (§ 1 odst. 1 přílohy A),

v posléze uvedeném případě povinného scelování byl jeho účel

exaktně vymezen. Jak se totiž výslovně konstatuje v článku II

odst. 1 části II vládního nařízení č. 171/1940 Sb., "z úřední

moci lze nařídit povinné scelování hospodářských pozemků, kdyby

prováděním rozsáhlejších staveb komunikačních, vodních cest nebo

letišť byla pozemková držba v obvodu těchto zařízení tak

roztříštěna, že by tím bylo řádné hospodaření značně ohroženo".

Individuální a obecné či veřejné v uvedené právní úpravě

v principu nebylo stavěno do protikladu, přičemž důvody svědčící

pro veřejný zájem byly přitom jasně definovány. Scelovací zákon

č. 47/1948 Sb. volí sice v řadě svých ustanovení "starou řeč"

(kupř. ustanovení § 33 odst. 1, 2), nicméně již z vymezení účelu

scelování (§ 1: ". pokud se výsledky těchto pozemkových úprav

zvýší životní úroveň zemědělského lidu a lépe zajistí výživa

veškerého obyvatelstva"), stejně jako osob oprávněných k podání

návrhu na zahájení řízení o pozemkové úpravě (§ 16 odst. 1 "návrh

na zahájení řízení o pozemkové úpravě může podat jeden nebo

několik vlastníků zemědělských nebo lesních pozemků nebo místní

národní výbor nebo místní sdružení příslušného Jednotného svazu

zemědělců nebo okresní národní výbor") je zjevno, o co tehdejšímu

zákonodárci, resp. tehdejším politickým silám, ve skutečnosti šlo

a co od roku 1948 bylo jimi cílevědomě sledováno, totiž

odstranění soukromého vlastnictví k půdě a eliminování podmínek

pro vytvoření konkurenčního prostředí v zemědělství, tedy něco,

co v právním státě je v souvislosti se scelováním stěží

myslitelné, natož proveditelné. Právní úprava scelování v době

nesvobody, završená vydáním vládního nařízení č. 47/1955 Sb.,

o opatřeních v oboru hospodářsko-technických úprav pozemků, byla

tedy spíše než "tendencí k vhodnému uspořádání přírody a krajiny"

pouhým korelátem tendence k "socializaci" veškeré půdy, tendence

jasně vyjádřené mimo jiné v ustanovení § 490 odst. 1 obč. zák.

z roku 1964, umožňujícím převod nezastavěných stavebních pozemků

ze strany občanů pouze na stát nebo na socialistickou organizaci

k tomu oprávněnou zvláštním předpisem, a převod nebo nájem

zemědělského (lesního) pozemku jen se souhlasem okresního

národního výboru. Zmiňuje-li se tedy Poslanecké sněmovna

Parlamentu ČR ve svém vyjádření o nezbytnosti aktivního zásahu

státu do majetkových vztahů v katastrech, potom by patrně mělo

být předmětem pozornosti ze strany státu spíše to, co se dále

zdůrazňuje ve zvláštní části důvodové zprávy, a to zajištění

soudní ochrany práv a oprávněných zájmů všech dotčených

vlastníků. Jinými slovy, nejen teprve po roce 1948, ale již

v problematickém období let 1945 - 1948, byl ze strany státu,

konkrétně pak Ministerstva zemědělství, vyvíjen masivní tlak

zaměřený na eliminování funkcí soukromého vlastnictví k půdě,

jehož nejen existence, ale i existující transparentní vztahy se

v této době nastupujícím dominantním politickým silám jevily jako

jedna ze základních překážek uskutečnění sledovaných záměrů.

Vzhledem k uvedenému jeví se mně proto jako krajně problematický

důvod intervence státu do majetkových vztahů v katastrech,

vyžadované nejen ve vyjádření Poslanecké sněmovny, ale

i Ministerstva zemědělství, neboť jaksi bez dalšího je zde

nadřazen zájem na dokončení scelování při pouhém konstatování

nedostatku jasných vlastnických vztahů k pozemkům.

Je jistě mimo jakoukoli pochybnost, že v uplynulých 50

letech bylo v některých oblastech provedeno scelování v onom

klasicky definovaném veřejném zájmu, jaký představují

"rozsáhlejší komunikační stavby, vodní cesty apod.". Nejasnosti

kolem vlastnictví vznikající i v podmínkách právního státu byly

řešeny mimo jiné kupř. v ustanovení § 31 odst. 3 (příloha A),

a to tak, že bylo-li vlastnictví k pozemku sporné, měl hlasovací

právo jeho držitel. Nicméně tam, kde tzv. scelování šlo zcela

stranou tohoto veřejného zájmu a kde stát vlastníkům zemědělské

půdy vnucoval svou vůli, sleduje přitom již konstatované cíle,

nevidím důvod, proč takový účel scelování by měl být jakýmkoli

způsobem zohledněn a naplněn. Jakkoli obsahem "konkrétního" může

být v těchto případech nejasnost vlastnických vztahů, nemůže

podle mého názoru tato skutečnost ve světle účelu, jaký vnucené

scelování sledovalo, legitimovat ke konstrukci vlastnického práva

ex lege. Tento zásah do vlastnického práva jeho odnětím

v návaznosti na konstruování vlastnického práva jiného subjektu

k téže věci, při současném vyloučení tohoto způsobu řešení

existencí souběžně probíhajících soudních sporů v jednotlivých

případech, je odůvodňován souborem veřejných zájmů, z nichž je

dominujícím zájem na dalším rozvoji zemědělské výroby při

respektování odůvodněných ekologických požadavků. V této

souvislosti se poukazuje na nález Boh. adm. 14224 a v něm

formulovaný obsah veřejného zájmu. Podle mého názoru však

z citovaného nálezu vyplývá něco jiného, vskutku "vyššího",

posunutého již do roviny životních potřeb určité kvality, než to,

co spíše jen reflektuje, snad i z části oprávněně, chaotický stav

v našich katastrálních územích. Existenci souběžně probíhajících

soudních sporů, směřujících k objasnění vlastnických poměrů,

nelze přece vyloučit pouhým odkazem na negativní moment oddálení

provedení pozemkových úprav, o jejichž kořenu již byla řeč, jakož

i odkazem na dominující zájem na dalším rozvoji zemědělské

výroby, ačkoli právě existence soukromého vlastnictví patří

k pilířům každé svobodné společnosti. Existuje-li duplicita či

dokonce triplicita v listinách svědčících o vlastnickém právu

různých subjektů ke "stejným částem zemského povrchu" a s tím

související vznik duplicitních vztahů, jakým způsobem by se

s touto skutečností mohl vyrovnat návrh scelovacího plánu a jaká

práva by zde měli, dejme tomu, přece jen skuteční vlastníci

sporných nemovitostí, když soudní přezkum ve správním soudnictví

podle § 9g odst. 2 zákona č. 218/1997 Sb. by zde šel spíše cestou

přezkoumání účelů a způsobů pozemkových úprav než cestou

zjišťování individuálního vlastnictví. Přitom za vysoce

problematické lze považovat i ustanovení § 9c odst. 2 citovaného

zákona, zejména v jeho podmíněnosti poskytnutí náhrady za pozemek

"je-li potřebná výměra pozemků v obvodu pozemkových úprav

k dispozici".

Konstrukce vlastnického práva ex lege, vyjádřená zejména

v ustanovení § 9b odst. 2 zákona nebo rozhodnutím správního

orgánu (§ 9e zákona), jeví se tedy být v rozporu s článkem 1

Ústavy ČR a v něm zakotveným principem právního státu, stejně

jako článkem 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.

Jako takové se mně jeví i ustanovení § 9e zákona ČNR č. 284/1991

Sb., ve znění novely, neboť povaha a hodnota stavby, popř.

existence porostů, mohou mít často jen minimální význam ve

srovnání s povahou a polohou pozemku, což uvádí do hry ustanovení

článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru