Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 34/95 #1Nález ÚS ze dne 10.04.1996Oprávnění Bezpečnostní informační služby zacházet s údaji o fyzických osobách

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSKUPINA POSLANCŮ
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/nedotknutelnost osoby
zrušení právního předpisu (skupina poslanců)
Věcný rejstříkosobní údaj
Mladistvý
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 28/5 SbNU 233
Paralelní citace (Sbírka zákonů)124/1996 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1996:Pl.US.34.95.1
Datum podání31.10.1995
Napadený akt

zákon; 154/1994; o Bezpečnostní informační službě; § 16/1

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 10, čl. 32 odst.6, čl. 7, čl. 41, čl. 4 odst.3, čl. 32 odst.6

Ostatní dotčené předpisy

153/1994 Sb., § 5 odst.1

154/1994 Sb., § 16 odst.1

527/1992 Sb., § 25 odst.2

67/1992 Sb., § 19 odst.2


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 34/95 ze dne 10. 4. 1996

124/1996 Sb.

N 28/5 SbNU 233

Oprávnění Bezpečnostní informační služby zacházet s údaji o fyzických osobách

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v plénu ve věci návrhu

skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky,

zastoupených JUDr. J. O., na zrušení ustanovení § 16 odst. 1

zákona č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, pokud se

vztahuje na fyzické osoby, takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

Skupina 46 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České

republiky podala návrh na zrušení části ustanovení § 16 odst. 1

zákona č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě. Návrh

nese datum 18. října 1995 a byl doručen Ústavnímu soudu ČR dne

31. 10. 1995.

Uvedený zákon v citovaném § 16 odst. 1 umožňuje Bezpečnostní

informační službě ukládat, uchovávat a využívat údaje o fyzických

a právnických osobách, je-li to nutné k plnění úkolů v její

působnosti. Tato působnost je stanovena v § 5 odst. 1 zákona č.

153/1994 Sb., o zpravodajských službách tak, že BIS zabezpečuje,

mimo jiné, informace o záměrech a činnostech namířených proti

demokratickým základům, svrchovanosti a územní celistvosti České

republiky, o činnostech, jejichž důsledky mohou ohrozit bezpečnost

nebo významné ekonomické zájmy České republiky a dále

o organizovaném zločinu a terorismu.

Skupina poslanců, vycházejíc ze svého oprávnění, daného jí

§ 64 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

navrhla, aby dnem 1. října 1996 byla v ustanovení § 16 odst. 1

zákona č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, zrušena

slova "fyzických a".

Návrh skupiny poslanců je odůvodňován v zásadě tím, že zákon

nestanoví žádné věkové omezení, pokud jde o fyzické osoby,

a spatřuje v tom nedostatek právní ochrany dítěte, a tím

i porušení čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,

zaručující zvláštní ochranu dětí a mladistvých, jakož i porušení

čl. 16 mezinárodní Úmluvy o právech dítěte, jež stanoví, že žádné

dítě nesmí být vystaveno svévolnému zasahování do svého soukromého

života, rodiny, domova nebo korespondence, ani nezákonným útokům

na svou čest a pověst. Návrh se odvolává i na právní úpravu

obsaženou v § 25 odst. 2 zákona č. 527/1992 Sb., o Bezpečnostní

informační službě České republiky, který byl napadeným zákonem č.

154/1994 Sb. zrušen. Obsahoval ustanovení, které nový zákon

nepřevzal: " Údaje o nezletilých osobách mladších 15 let nesmějí

být vkládány do evidencí. Údaje o nezletilých osobách starších 15

let musí být po dvou letech od vložení přezkoumány a nejpozději po

pěti letech uloženy tak, aby k nim nikdo jiný než soud neměl

přístup, ledaže by po dovršení zletilosti těchto osob k nim

získala Bezpečnostní informační služba v oboru své působnosti

další poznatky."

Návrh se v této souvislosti odvolává i na § 19 odst. 2 zákona

č. 67/1992 Sb., o Vojenském obranném zpravodajství (úplné znění

zákona č. 216/1995 Sb.), který nepřipouští vkládat do evidencí VOZ

údaje o nezletilých osobách a jeho úprava je obsahově plně shodná

s výše uvedeným textem § 25 odst. 2 dříve platného zákona č.

527/1992 Sb.

Návrh skupiny poslanců upozorňuje i na některé skutečnosti,

které je podle nich nutno brát v této souvislosti v úvahu:

1. Fyzická osoba je v plném rozsahu způsobilá k právním úkonům od

dovršení 18. roku věku, trestní odpovědnost začíná dovršením

15. roku věku fyzické osoby. Připouští se, že osoba mladší 15

let se sice může chovat způsobem popsaným v § 5 zákona č.

153/1994 Sb., avšak toto chování je z hlediska právní

odpovědnosti irelevantní a sankcí nepostižitelné.

2. Řada právních předpisů dovoluje vedení různých speciálních

evidencí o dětech, ale jde o údaje, které jsou využívány ve

prospěch dětí, se souhlasem jejich zákonných zástupců, a jejich

důvěrnost (tajnost) je chráněna zákonem. Předmětný zákon č.

154/1994 Sb. sice obsahuje ustanovení o ochraně údajů

obsažených v evidencích BIS, ale tato ochrana se děje v zájmu

BIS, a nikoli v zájmu dětí. Shromážděné informace jsou

nepřezkoumatelné.

3. Rovněž na děti se vztahuje ustanovení čl. 7 o nedotknutelnosti

osoby a jejího soukromí, čl. 10 odst. 1 o právu na zachování

lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména, čl. 10

odst. 2 o právu na ochranu před neoprávněným zasahováním do

soukromého a rodinného života a čl. 10 odst. 3 o právu na

ochranu před neoprávněným shromažďováním údajů o jejich osobě.

Pokládá za samozřejmý požadavek, aby ochrana dětí byla

zakotvena přímo v zákoně a domnívá se, že zpravodajská služba

by dala, při plnění svých úkolů, přednost zájmům služby oproti

právům dítěte.

4. Rozdílná úprava otázky práv dětí a mladistvých v zákoně o BIS

a v zákoně VOZ je porušením čl. 4 odst. 3 Listiny základních

práv a svobod, podle něhož zákonná omezení základních práv

a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují

stanovené podmínky.

Pokud jde o formální provedení navrhované úpravy, konstatuje

návrh poslanců, že ustanovení § 16 odst. 1 obsahuje skutkovou

podstatu, která je shodná pro dvě skupiny objektů: fyzických osob

a právnických osob. Není proto třeba a ani není možné zrušit celé

ustanovení, neboť by tím došlo ke zrušení oprávnění BIS ohledně

právnických osob, což se nenavrhuje. Za dané právní úpravy proto

považuje skupina poslanců za legislativně korektní, aby

z ustanovení § 16 odst. 1 byla vypuštěna (zrušena) slova

"fyzických a". Touto zkratkou dojde ke zrušení celého ustanovení

ohledně fyzických osob. Ústavní soud není oprávněn sám stanovit,

že Bezpečnostní informační služba nesmí do své evidence vkládat

údaje o nezletilých osobách mladších patnácti let. Tuto úpravu lze

provést jen zákonem. Je proto třeba poskytnout příslušným

legislativním orgánům přiměřenou lhůtu k novelizaci § 16 odst. 1

zákona č. 154/1994 Sb.

Soudce zpravodaj přezkoumal návrh skupiny poslanců po stránce

formální. Zákon č. 154/1994 Sb. byl dne 7. července 1994 schválen

potřebnou většinou poslanců Parlamentu České republiky, byl

podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen ve

Sbírce zákonů České republiky.

Návrh skupiny poslanců byl podepsán předepsaným počtem

poslanců Poslanecké sněmovny. Ti se současně shodli na tom, že

v řízení před Ústavním soudem je bude zastupovat poslanec JUDr. J.

O., který též ověřil správnost jejich podpisů na předloženém

návrhu.

Důvody pro odmítnutí návrhu ve smyslu § 43 odst. 1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nebyly shledány.

Návrh byl doručen účastníku řízení, tj. Poslanecké sněmovně

Parlamentu České republiky, podle § 42 odst. 2 a § 69 uvedeného

zákona o Ústavním soudu, se žádostí o její vyjádření.

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém

vyjádření ze dne 13. prosince 1995, podepsaném předsedou

Poslanecké sněmovny PhDr. M. U., reagovala na návrh skupiny

poslanců a uvedla toto:

Plnění úkolů Bezpečnostní informační služby vyžaduje nezbytně

též její oprávnění ukládat, uchovávat a využívat údaje o fyzických

a právnických osobách. V souvislosti s tím je Bezpečnostní

informační služba povinna zabezpečit ochranu údajů obsažených ve

svých evidencích před vyzrazením, zneužitím, poškozením, ztrátou

a odcizením. Podrobná úprava je uvedena v § 16 odst. 1 zákona

o Bezpečnostní informační službě a v § 5 odst. 1 zákona č.

153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, v platném

znění. Potřebné informace mohou být přitom nepochybně obsaženy

i v údajích, dotýkajících se fyzických osob mladších 15 let;

Ústava, Listina základních práv a svobod, jiný zákon, ani

mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika vázána, však samotné

ukládání a uchovávání těchto údajů v evidencích Bezpečnostní

informační služby nezakazuje. Ukládání, uchovávání a případné

využívání těchto údajů Bezpečnostní informační službou

v konkrétních případech, a to jak u osob mladších 15 let, tak

i u osob starších, musí však být bezpochyby v souladu s výše

uvedenými ustanoveními ústavních a jiných zákonů, jakož

i s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána.

Z tohoto důvodu je třeba mít za to, že oprávnění Bezpečnostní

informační služby, obsažené v § 16 odst. 1 citovaného zákona, je

v souladu s Ústavou a ústavním pořádkem České republiky.

Současně se uvádí, že při posuzování této věci je nezbytné

vycházet z vymezení působnosti zpravodajských služeb, podle něhož

Bezpečnostní informační služba zabezpečuje též informace,

dotýkající se samotných základů České republiky; těmto úkolům musí

tudíž odpovídat i rozsah a povaha zákonných prostředků používaných

Bezpečnostní informační službou k získávání potřebných informací.

Ústavní soud si vyžádal též text vládního návrhu zákona o BIS

a text důvodové zprávy k tomuto návrhu.

Vládní návrh zákona o BIS obsahuje v konkrétním případě § 16

odst. 1 formulaci, která v témže znění byla schválena Poslaneckou

sněmovnou Parlamentu ČR a je shodná se současným textem tohoto

paragrafu v zákoně č. 154/1994 Sb.

Pokud jde o důvodovou zprávu k vládnímu návrhu zákona (tisk

1O15), Ústavní soud zjistil, že k napadené formulaci, která oproti

předchozímu zákonu č. 527/1992 Sb., ve znění zákona č. 316/1993

Sb., rozšířila kompetenci BIS pro shromažďování údajů o fyzických

osobách i na osoby mladší 15 let, není v důvodové zprávě, ani

v její obecné části, ani ve zvláštní části týkající se § 16,

uvedena žádná zmínka. Proto věnoval Ústavní soud i pozornost

společné zprávě výborů Poslanecké sněmovny (tisk č. 1058)

a záznamu o projednání vládního návrhu zákona a společné zprávy

výborů v Poslanecké sněmovně. Ústavní soud zjistil, že společná

zpráva ústavněprávního výboru, branného a bezpečnostního výboru

a výboru petičního, pro lidská práva a národnosti, se obsahu

a formulace předmětného § 16 nedotkla, i když jinak byla

akceptována řada pozměňovacích návrhů k celkovému návrhu zákona.

Stejně tak při projednávání nebyl v Poslanecké sněmovně zaznamenán

žádný poslanecký návrh v téže věci. Poslanecká sněmovna schválila

tento paragraf v navrženém znění beze změny potřebnou většinou.

Ústavní soud si konečně vyžádal i stanovisko Bezpečnostní

informační služby. Její vyjádření ze dne 8. 2. 1996, čj.

BIS-24/1-96, reaguje na jednotlivé argumenty skupiny poslanců

a podotýká, že oprávnění BIS ukládat, uchovávat a využívat údaje

o fyzických a právnických osobách, je nezbytné z hlediska plnění

úkolů, které pro BIS ze zákona vyplývají. Přitom je BIS povinna

zabezpečit údaje obsažené v evidencích před vyzrazením, zneužitím,

poškozením, ztrátou a odcizením. BIS je státním orgánem a v žádném

případě není, jak dovozuje skupina poslanců, státním represivním

orgánem, protože není zákonem vybavena žádnými represivními, resp.

výkonnými pravomocemi.

Pokud jde o nezbytnost vést v souladu se zákonem evidence

osob mladších 15 let, vychází BIS z toho, že tato nutnost je dána

současnými trendy vývoje anticivilizačních jevů. Z různých studií,

vypracovaných např. Ministerstvem vnitra, Ministerstvem školství,

mládeže a tělovýchovy, Ministerstvem práce a sociálních věcí,

stejně jako z vlastní činnosti BIS, vyplývá zřetelně, že např.

k extremistickým skupinám inklinují již děti kolem 12. roku svého

věku. Jde rovněž o různé projevy rasismu a jiných extremistických

postojů. I když osoby mladší 15 let nejsou trestně odpovědné,

a proto ani evidence nemůže sloužit a neslouží účelu trestního

řízení, je z hlediska prevence a získávání informací o těchto

projevech tato evidence významná pro činnost BIS.

Ústavní soud po prozkoumání návrhu skupiny poslanců

Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a po zvážení

vyjádření předsedy Poslanecké sněmovny a dalších podkladů, které

obdržel nebo si vyžádal, dospěl k těmto závěrům:

Skupina poslanců se dovolává při zdůvodňování svého návrhu

některých ustanovení, která měla být, dle jejich názoru, současnou

právní úpravou porušena, konkrétně čl. 32 odst. 1, čl. 7 a čl. 10

Listiny základních práv a svobod a čl. 16 Úmluvy o právech dítěte.

Neuvádí však, v čem konkrétně dispozice BIS s údaji o dětech,

resp. o osobách mladších 15 let, porušuje ústavnost.

Ustanovení čl. 32 odst. 1 Listiny skutečně zaručuje zvláštní

ochranu dětí a mladistvých. Jak však vyplývá z čl. 32 odst. 6,

podrobnosti má stanovit zákon, a v souladu s ustanovením čl. 41

odst. 1 se lze uvedeného práva domáhat jen v mezích zákonů, která

tato ustanovení provádějí. V současnosti, na rozdíl od doby

nedávné, však zvláštní úprava nebyla ve vládním návrhu obsažena,

ani při jednání v Poslanecké sněmovně nebyl zákon doplněn

o problematiku ochrany údajů o dětech a mladistvých. Do budoucna

však nic nebrání tomu, aby v běžném legislativním procesu, kdy lze

navrhovat změny, doplnění či zrušení zákonů, či jejich

jednotlivých ustanovení, dosavadní právní úprava doznala změn.

Podání takového návrhu však není podmíněno zrušením části

některého ustanovení zákona Ústavním soudem.

Ustanovení čl. 7, stejně jako čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny

základních práv a svobod, mají širší, generální povahu a týkají se

nedotknutelnosti soukromí a rodinného života obecně. Obdobný

charakter - ovšem ve vztahu k dětem - má i čl. 16 Úmluvy o právech

dítěte. Listina základních práv a svobod nicméně, na rozdíl od

mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách,

obsahuje speciální ustanovení o režimu nakládání s (jakýmikoli)

údaji o osobách. Ustanovení čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv

a svobod sice zakotvuje právo na ochranu před neoprávněným

shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů

o osobě, avšak znamená ochranu právě jen před neoprávněným

nakládáním s daty, tj. jednáním zákonem nedovoleným. Žádné další

podmínky či omezení Listina základních práv a svobod v tomto

ustanovení sama nepředepisuje. Ze současné právní úpravy tedy

vyplývá, že ústavnost nebyla porušena a že žádná konkrétní újma

právům dítěte tím nebyla způsobena. To ovšem neznamená, že je

vyloučeno, aby konkrétní případ manipulace s určitým osobním

údajem soukromého či rodinného charakteru nastal a byl

i kvalifikován, podle konkrétních podmínek, jako porušování práv

podle čl. 7, resp. čl. 10 odst. 1 či 2 Listiny základních práv

a svobod, aniž by to zřejmě bylo důvodem pro zrušení určitého

ustanovení zákona. Nesprávný postup orgánů veřejné moci může být

předmětem jednání a rozhodnutí Ústavního soudu, ale není

automaticky důvodem ke zrušení právního předpisu, podle něhož

takový orgán postupoval, ledaže by tento právní předpis stranám

jednoznačně a bez výjimky ukládal určitý způsob jednání či

chování, které by bylo v rozporu s Ústavou České republiky nebo

mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Navrhovatelé v návrhu též argumentují ustanovením § 19 odst.

2 zákona č. 67/1992 Sb., o Vojenském obranném zpravodajství, které

nepřipouští ukládat do evidencí VOZ údaje o chování osob mladších

15 let a obsahuje speciální úpravu dispozice s daty o nezletilých

osobách starších 15 let (§ 19 odst. 2). Dovozují pak, že absence

takové úpravy v zákoně o BIS je v rozporu s čl. 4 odst. 3 Listiny

základních práv a svobod, podle něhož zákonná omezení základních

práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které

splňují stanovené podmínky. Listina základních práv a svobod

v daném případě však nestanoví žádné další podmínky tohoto

omezení. Omezení práva, tedy na druhé straně oprávnění státního

orgánu disponovat s údaji, se týká rozličných údajů, se kterými

operují odlišné orgány pro své specifické účely. Proto je

problematika upravena v rozdílných zákonech. Ustanovení čl. 4

odst. 3 Listiny základních práv a svobod nelze vykládat tak, že by

porušením principu "stejné platnosti pro všechny případy, které

splňují dané podmínky" byla rozdílná úprava neidentických skupin

případů, pro které zákony stanoví různé podmínky, pokud nedošlo

k porušení rovnosti. Odlišný, vlastní režim či podmínky manipulace

se specifickými údaji, uplatňuje nejen zákon o VOZ, ale kupř. také

zákon č. 135/1982 Sb., o hlášení a evidenci občanů, zákon č.

89/1995 Sb., o státní statistické službě aj.

Navrhovatelé, mimo již uvedené, poukazují též na dříve

platnou úpravu napadené problematiky a spatřují právní souvislosti

této regulace zejména s trestněprávními předpisy. Ústavní soud se

však zabývá toliko ústavností, resp. souladem zákonů s ústavními

zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České

republiky, a proto nepovažuje tuto část argumentace za právně

relevantní. Přitom však neopomíjí, že osoby dotčené věkové

kategorie, ač trestně neodpovědné, mohou působit v rámci určitých

trestněprávních forem jinak trestných jednání, spojených především

s organizovaným zločinem. Podle platné právní úpravy trestního

zákona není vyloučeno, aby i osoba trestně neodpovědná z důvodu

nedostatku věku byla členem zločinného spolčení a tento institut

má přímou vazbu na organizovaný zločin, a tím i na ustanovení

zákona č. 153/1994 Sb., která vymezují působnost BIS.

Ze všech uvedených důvodů nezbývá Ústavnímu soudu České

republiky než návrh skupiny poslanců zamítnout, protože rozpor

s ústavním pořádkem nebyl prokázán a nedal se bezprostředně

odvodit z předmětných článků Listiny základních práv a svobod, ani

z Úmluvy o právech dítěte. Ústavní soud nemohl přitom ponechat

stranou ani důležité ustanovení čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod. Odst. 1 tohoto článku přiznává

každému právo na respektování jeho soukromého a rodinného života,

obydlí a korespondence, ale odst. 2 poskytuje nesporně možnost

významně upravovat rozsah tohoto práva, když výslovně uvádí:

"Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat, kromě

případů, kdy je to v souladu se zákonem a je to nezbytné

v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné

bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům

a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv

a svobod jiných."

Ústavní soud ČR neměl důvodu, aby toto pojetí práva na

respektování soukromého života, obydlí a korespondence obsažené

v Evropské úmluvě, interpretoval odlišně.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky

se nelze odvolat.

V Brně dne 10. dubna 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru