Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 33/96Nález ÚS ze dne 04.06.1997Podmínka státního občanství coby podmínka pro vydání majetku v rámci restituce

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam1
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuzamítnuto
Odlišné stanoviskoBrožová Iva
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
občanství
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 67/8 SbNU 163
Paralelní citace (Sbírka zákonů)185/1997 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1997:Pl.US.33.96
Datum podání12.06.1996
Napadený akt

zákon; 87/1991; o mimosoudních rehabilitacích; § 3/1, § 3/4

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1

120/1976 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 26, #1 čl. 2 odst.1

2/1993 Sb., čl. 11 odst.2, čl. 42 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 14

4/1993 Sb., čl. 1 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

185/1997 Sb.

219/1995 Sb., § 17

87/1991 Sb., § 3 odst.1, § 3 odst.4, § 6

88/1990 Sb.


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 33/96 ze dne 4. 6. 1997

185/1997 Sb.

N 67/8 SbNU 163

Podmínka státního občanství coby podmínka pro vydání majetku v rámci restituce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Plénum Ústavního soudu České republiky

dne 4. června 1997,

rozhodlo ve věci návrhu J. D. podaného spolu s ústavní stížností

podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., na zrušení ustanovení,

vyjádřeného v § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, slovy "pokud je státním občanem České

a Slovenské Federativní Republiky", a na zrušení ustanovení,

vyjádřeného v § 3 odst. 4 téhož zákona slovy "pokud jsou státními

občany České a Slovenské Federativní Republiky", takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Navrhovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku Krajského

soudu v Praze ze dne 30. ledna 1996, č. j. 20 Co 751/95-44, ve

spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. října

1995, č. j. 4 C 352/95-27, jimiž byla zamítnuta jeho žaloba na

vydání domu č. p. 363 se stavební parcelou č. p. 459, garáže se

stavební parcelou č. p. 460 a zahrady č. p. 462, vše v kat. území

Všenory, s odůvodněním, že stěžovatel neprokázal státní občanství

České republiky a nesplnil tak jednu z podmínek zákona č. 87/1991

Sb., ve znění pozdějších předpisů. Současně stěžovatel podal také

návrh na zrušení ustanovení, vyjádřeného v § 3 odst. 1 zákona č.

87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, slovy "pokud je státním

občanem České a Slovenské Federativní Republiky", a dále

ustanovení, vyjádřeného v § 3 odst. 4 uvedeného zákona slovy

"pokud jsou státními občany České a Slovenské Federativní

Republiky".

Na odůvodnění svého návrhu na zrušení citovaných ustanovení

zákona o mimosoudních rehabilitacích uvedl, že Ústavní soud již

v nálezu ze dne 12. července 1994, kterým byla v zákoně č.

87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušena podmínka

trvalého pobytu, dospěl k závěru, že ze slov preambule zákona

nelze dovodit "prostor pro vyloučení určitých subjektů z okruhu

těch, které znaky některého restitučního titulu naplní", tedy ani

pro vyloučení osob bez státního občanství. Stejně tak, uvádí

stěžovatel, platí i nadále závěr Ústavního soudu, že "mezi

definicí pojmu oprávněné osoby podle § 3 odst. 1 a 4 napadeného

zákona a textem i smyslem jeho preambule není souladu". Neboť,

pokračuje dále stěžovatel, aby text zákona byl skutečně naplněním

preambule, je třeba zrušit i podmínku státního občanství. Dále ve

své ústavní stížnosti připustil, že čl. 11 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina") sice umožňuje, aby

zákon stanovil, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví

občanů nebo právnických osob se sídlem v ČSFR, přičemž občanem se

podle čl. 42 odst. 1 Listiny rozumí státní občan České republiky,

toto omezení však neplatí obecně, ale jen ohledně určitých

v zákoně vymezených věcí. V případě střetu mezi takovou úpravou,

uvádí dále stěžovatel, a proklamovanou vůlí státu napravit

nejzávažnější majetkové křivdy, musí mít ve státě, který se

prohlašuje za právní stát, přednost napravení spáchaných křivd.

V této souvislosti poukázal zejména na čl. 1 Ústavy a rovnost

v právech dle čl. 1 Listiny. V dalších vývodech svého návrhu

zdůraznil, že osoby, kterým podmínka státního občanství brání

v účasti na restituci, o svůj majetek přišly stejným způsobem jako

osoby splňující podmínky zákona, když v obou případech jde

o stejnou křivdu. Každé rozdělování má potom dle stěžovatele

diskriminační charakter a odporuje tak čl. 3 odst. 1 Listiny.

Uvedený diskriminační charakter napadených částí ustanovení je dle

stěžovatele zřejmý zejména z toho, že de facto jediným rozdílem

mezi osobami, které podle současné úpravy nárok na restituci mají,

a těmi, kteří tento nárok nemají, je jen to, v jaké zemi se

rozhodli oni sami, popřípadě jejich rodiče, žít poté, co odešli

z komunisty ovládaného Československa. Dále se ve své ústavní

stížnosti zabýval problematikou našich občanů žijících na území

USA, kde se získáním občanství Spojených států amerických je

spojena ztráta občanství dřívějšího, což je dle stěžovatele

v demokratickém státě nemyslitelné připisovat k tíži dotčených

osob. V této souvislosti také poukázal na význam československé

emigrace žijící v USA, kterou označil jako hybnou sílu obou

válečných odbojů včetně finanční výpomoci. Poté ve své ústavní

stížnosti poukázal na to, že jeho rodina i v době ohrožení

republiky nacistickým Německem zaujala vlastenecké postoje, což

vedlo v roce 1942 k zabrání jejich majetku a posléze k jeho

následnému poválečnému navrácení. Pokud jde o problematiku

protiústavnosti napadených ustanovení, stěžovatel dále rozvedl, že

tato podmínka je, stejně tak jako podmínka trvalého pobytu,

v rozporu s čl. 14 odst. 1 Listiny, neboť ignoruje svobodu pobytu

a pohybu. Závěrem znovu poukázal na rozpor napadených ustanovení

s čl. 1 Listiny, který zaručuje všem lidem rovnost v právech,

a s čl. 1 Ústavy, v němž se stanoví, že Česká republika je právní

stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka, což napadený

zákon vyloučením určitého okruhu osob z možností domáhat se

navrácení svého původního majetku porušuje.

Podle ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení

zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých

ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je

předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele

jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle

čl. 10 Ústavy, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní

předpis.

Podle § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

jestliže byl spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení

právního předpisu podle § 74, senát řízení přeruší a návrh na

zrušení právního předpisu postoupí plénu k rozhodnutí podle čl.

87 odst. 1 písm. a) nebo b) Ústavy.

II. senát Ústavního soudu se v prvé řadě zabýval otázkou,

zda-li jsou splněny podmínky citovaného ustanovení § 74. Dospěl

k závěru, že návrh na zrušení ustanovení, vyjádřeného v § 3 odst.

1 zákona o mimosoudních rehabilitacích slovy "pokud je státním

občanem České a Slovenské Federativní Republiky", a na zrušení

ustanovení, vyjádřeného v § 3 odst. 4 téhož zákona slovy "pokud

jsou státními občany České a Slovenské Federativní Republiky", byl

podán v souladu s ustanovením § 74, neboť jeho aplikace vedla

k rozhodnutí Krajského soudu v Praze, touto stížností napadenému.

Proto usnesením ze dne 30. října 1996, sp. zn. II. ÚS 159/96,

senát řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení

ustanovení, vyjádřeného v § 3 odst. 1 zákona o mimosoudních

rehabilitacích slovy "pokud je státním občanem České a Slovenské

Federativní Republiky", a na zrušení ustanovení, vyjádřeného v §

3 odst. 4 téhož zákona slovy "pokud jsou státními občany České

a Slovenské Federativní Republiky", postoupil plénu Ústavního

soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.

Vzhledem k tomu, že soudce zpravodaj neshledal důvody

k odmítnutí návrhu na zrušení zákona, byl návrh doručen Poslanecké

sněmovně Parlamentu České republiky podle § 42 odst. 3 a § 69

zákona č. 182/1993 Sb. a § 28 odst. 1 uvedeného zákona, ačkoliv

zákony, jejichž částečné zrušení je navrhováno, byly vydány

Federálním shromážděním České a Slovenské Federativní Republiky,

a to proto, že nástupnictví Parlamentu České republiky vyplývá

jednak z čl. 3 odst. 1 ústavního zákona ČNR č. 4/1993 Sb.,

o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské

Federativní Republiky, a dále z Ústavy České republiky.

Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR - její předseda - ve svém

vyjádření předeslal, že Česká a Slovenská Federativní Republika

byla jediným státem východoevropského bloku, který přistoupil

k řešení problematiky odškodňování majetkových a jiných křivd

vzniklých v dřívějším období, jak je konstatováno i v důvodové

zprávě k napadenému zákonu. Obtížnost řešení problematiky

odškodňování se projevila přitom nejenom při projednávání návrhu

zákona, ale i v nutnosti jeho novelizací. Dále uvedl, že svou

povahou jde o zákon výjimečný a jednorázový, který vycházel

z principu alespoň částečného zmírnění vzniklých křivd, ke kterým

došlo v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Přitom se

vycházelo z platnosti právních předpisů v uvedeném období a pokud

se některé rušily, nerušily se s účinností od samého počátku, ale

ode dne účinnosti zrušujícího ustanovení. Snahou bylo, podle

vyjádření Poslanecké sněmovny, pouze odstranit následky použití

dřívějších předpisů v rozhodném období. Z těchto důvodů nelze

proto hovořit o navrácení v předešlý stav či o vydání vyvlastněné

věci. Protože účelem zákona nebylo odstranění všech křivd, nýbrž

jen jejich zmírnění, bylo možno je provést pouze v takovém

rozsahu, aby se neprohloubila vnitřní zadluženost státu. Z tohoto

hlediska bylo navrženo odškodnění pouze československých státních

občanů, což odpovídalo dle Poslanecké sněmovny i mezinárodním

zvyklostem. Dále je ve vyjádření Poslanecké sněmovny uvedeno, že

se nelze domnívat, že podmínka státního občanství by byla

v rozporu s naším právním řádem již proto, že každé osobě, která

nechtěla přijít o svůj majetek, zákon umožňoval obnovení občanství

v dostatečně dlouhé lhůtě. Této skutečnosti plně odpovídá

ustanovení čl. 3 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo

svobodně rozhodovat o své národnosti. Kromě toho, když Ústavní

soud ve svém nálezu č. 164/1994 Sb. posuzoval interpretační význam

preambule k definici pojmu oprávněné osoby podle ustanovení § 3

odst. 1 a 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích a dospěl

k závěru, že byl zúžen zákonný prostor pro okruh oprávněných

subjektů, byla-li stanovena podmínka trvalého pobytu, neboť výše

uvedené ustanovení není v souladu se smyslem preambule, dále však

Ústavní soud vycházel i z čl. 11 odst. 2 Listiny, který stanoví

možnost, aby zákon stanovil omezení nabývání určitých věcí do

vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v ČSFR (ČR),

přičemž čl. 42 odst. 1 Listiny pod pojmem občan rozumí státního

občana ČSFR (ČR). Z těchto závěrů Poslanecká sněmovna dovodila, že

vypuštěním podmínky trvalého pobytu byl dán dostatečný zákonný

prostor pro oprávněné subjekty k uplatnění jejich restitučních

nároků, a že zrušení podmínky státního občanství by ve svých

důsledcích bylo v rozporu s naším právním řádem. V závěru

vyjádření se pak uvádí, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení,

že přijatý zákon je v souladu s Ústavou a naším právním řádem a že

je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil

ústavnost napadených částí ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, a vydal příslušné rozhodnutí.

Ústavní soud nejprve zkoumal, jak mu ukládá § 68 odst. 2

zákona č. 182/1993 Sb., byl-li napadený zákon přijat a vydán

v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným

způsobem. V době vydání zákonů a jejich novel byly kompetence

zákonodárných sborů dány ustanoveními čl. 29 a násl., resp. čl.

102 a násl. ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé

federaci, ve znění pozdějších předpisů. Z předložených sněmovních

tisků Federálního shromáždění a zprávy o 13. společné schůzi

Sněmovny lidu a Sněmovny národů, které si Ústavní soud vyžádal

v kanceláři Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, bylo

zjištěno, že schůze, na níž se o zákonu hlasovalo, se zúčastnil

dostatečný počet poslanců, zákon byl přijat potřebných počtem

hlasů, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně

vyhlášen ve Sbírce zákonů. Jednotlivá ustanovení zákona, jež

navrhuje stěžovatel zrušit, se tak stala platnou součástí našeho

právního řádu a jsou jí, jak vyplývá z čl. 1 odst. 1 ústavního

zákona ČNR č. 4/1993 Sb., dosud.

II.

Ústavní soud České republiky se ústavností vymezení okruhu

oprávněných osob v zákoně o mimosoudních rehabilitacích zabýval ve

svém nálezu ve věci, vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 3/94 (ÚS, 1,

279-291). V úvodu své argumentace přitom posoudil interpretační

význam preambule zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, z níž vyplývá, že cílem zákona o mimosoudních

rehabilitacích je "snaha zmírnit následky některých majetkových

a jiných křivd", k nimž došlo v období let 1948 až 1989. První

otázku, kterou si Ústavní soud v této souvislosti položil, bylo,

zda "zmírnění" následků "některých" křivd lze s ohledem na princip

rovnosti chápat toliko ve vztahu k okruhu a intenzitě majetkových

zásahů zejména do vlastnictví občanů v rozhodném období, anebo zda

je možné v něm spatřovat i zákonný prostor pro zúžení okruhu

oprávněných subjektů s ohledem na jejich trvalý pobyt. Na danou

otázku soud odpověděl záporně, když konstatoval, že prostor pro

vyloučení určitých subjektů z okruhu těch, které znaky některého

restitučního titulu naplní, z uvedené formulace preambule zákona

dovodit nelze. Rámec možného omezení okruhu oprávněných osob je,

dle názoru Ústavního soudu, dán pouze ustanovením čl. 11 odst. 2

Listiny, podle něhož zákon může stanovit, že určité věci mohou být

pouze ve vlastnictví občanů České republiky. Z tohoto ustanovení

pak dovodil závěr, že Listina v daném ustanovení "nezmocňuje

zákonodárce k stanovení dalších podmínek nabytí vlastnictví (ať už

v rámci restitučního procesu či obecně)". A contrario tudíž platí,

že čl. 11 odst. 2 Listiny zmocňuje zákonodárce ke stanovení

podmínky státního občanství při nabývání vlastnictví v rámci

restitučního procesu [přičemž okruh věcí stanovených zákonem, na

které se vztahuje nárok na vydání věcí oprávněnými osobami,

disponujícími státním občanstvím (ČSFR, resp. České republiky) je

vymezen v § 6 zákona o mimosoudních rehabilitacích]. Na jiném

místě odůvodnění nálezu Ústavního soudu ve věci Pl. ÚS 3/94 se

shodně uvádí, že podmínka trvalého pobytu je "v rozporu s čl. 11

odst. 2 Listiny, který zmocňuje zákonodárce toliko stanovit, že

určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických

osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice".

V návaznosti na závěry, obsažené v uvedeném nálezu Ústavního

soudu, od nichž ani v posuzované věci nemá Ústavní soud důvodu se

odchylovat, lze uvést následující.

Podle čl. 11 odst. 2 Listiny "zákon může také stanovit, že

určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických

osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice" (přičemž

dle čl. 42 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 2 ústavního zákona č.

4/1993 Sb. se jedná o státní občanství České republiky a území

České republiky). Čl. 11 odst. 2 Listiny je tudíž speciálním

ustanovením k ústavnímu principu rovnosti všech subjektů ohledně

nabývání a ochrany vlastnického práva (příkladem jeho promítnutí

do právního řádu je ustanovení § 17 zákona č. 219/1995 Sb.,

devizového zákona). Je to právě čl. 11 odst. 2 Listiny, jenž

vytváří pro zákonodárce ústavní prostor omezení okruhu oprávněných

osob v restitučním zákonodárství.

Cílem restitučního zákonodárství bylo nejen zmírnění

některých majetkových křivd, spáchaných komunistickým režimem,

nýbrž i chápání restitucí jako jedné z forem privatizace.

V podmínce státního občanství se proto promítla snaha zákonodárce

provést restituci tehdy, když je dána přítomnost restituenta a tím

i pravděpodobnost péče řádného hospodáře o restituovaný majetek.

Čl. II zákona č. 88/1990 Sb. umožňoval přitom v době od 29. března

1990 do 31. prosince 1993 případným restituentům pouhým sdělením

svého zájmu o československé (resp. ode dne 1. ledna 1993 o české)

občanství získat je s účinky ex tunc zpět. Tímto byl vnitrostátním

právem vytvořen dostatečný prostor pro uplatnění restitučních

nároků podle zákona o mimosoudních rehabilitacích i pro osoby,

které nesplňovaly podmínku státního občanství.

Jakkoli čl. 11 odst. 2 Listiny vytváří ústavní prostor pro

omezení vlastnických práv osob bez státní příslušnosti České

republiky, nutno jej interpretovat s ohledem na čl. 4 odst. 4

Listiny, tj. s ohledem na požadavek minimalizace každého ústavně

akceptovatelného omezení základního práva nebo svobody,

restriktivně. V návaznosti na právní konstrukci zákona

o mimosoudních rehabilitacích (upřednostňujícího vydání věci

a subsidiárně v případě nemožnosti vydání zakotvujícího

poskytování finanční náhrady) je proto úkolem demokratického

zákonodárce, aby hledal prostor pro zmírnění následků některých

majetkových křivd, spáchaných komunistickým režimem, i u osob bez

státní příslušnosti České republiky.

Při posuzování ústavnosti napadených ustanovení právních

předpisů Ústavní soud zkoumá jejich soulad nejenom s ústavními

zákony, nýbrž i s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.

V této souvislosti jde zejména o soulad napadených ustanovení

zákona o mimosoudních rehabilitacích s čl. 26 Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech a s čl. 14 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod.

Výbor OSN pro lidská práva v Ženevě ve svých rozhodnutích

z 19. července 1995, č. 516/1992 (Šimůnek), a ze dne 23. července

1996, č. 586/1994 (Adam), dospěl k závěru, podle něhož v případě

zákona č. 87/1991 Sb. není dán žádný důvod, který by odůvodnil

rozhodnutí zákonodárce rozlišovat mezi oběťmi konfiskování

z titulu občanství. Podmínku občanství považuje proto za

neslučitelnou se zákazem diskriminace dle čl. 26 Mezinárodního

paktu o občanských a politických právech, který sice dle Výboru

nepožaduje úplně stejné zacházení, nicméně vyžaduje, aby tu byl

dostatečný důvod pro odlišný přístup.

Evropská komise pro lidská práva ve Štrasburku naopak

v rozhodnutích ze dne 4. března 1996, č. 23131/93 (Brežný v.

Slovensko), ze dne 11. dubna 1996, č. 28390/95 (Pezoldová v. Česká

republika), ze dne 13. května 1996, č. 23899/93 (Nohejl v. Česká

republika), ze dne 13. května 1996, č. 23063/93 (Jonas),

předeslala, že k zásahům do vlastnického práva došlo v době, kdy

Česká republika (resp. Československo) ještě nepřevzaly záruky za

dodržování lidských práv. Dále konstatovala, že dle Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod neexistuje právo na

restituci vlastnictví, a protože diskriminace dle čl. 14 Úmluvy je

možná jen v souvislosti s porušením některého jiného hmotného

práva zaručeného Úmluvou, nelze dovodit v případě podmínky

státního občanství a trvalého pobytu dle restitučních předpisů

porušení zákazu diskriminace. Jestliže tedy dle Úmluvy neexistuje

právo na restituci vlastnictví, jsou dle Komise restituce zcela

v rukou toho kterého státu jako suveréna.

Ústavní soud České republiky v řadě svých rozhodnutí vyložil

obsah ústavního principu rovnosti. Ztotožnil se v nich (a to

zejména v nálezech ve věcech vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 16/93

(ÚS, 1, 194-195, 205-206), Pl. ÚS 36/93 (ÚS, 1, 179), Pl. ÚS 5/95

(ÚS, 4, 218), Pl. ÚS 9/95 (ÚS, 5, 137) s chápáním ústavního

principu rovnosti, jak byl vyjádřen Ústavním soudem ČSFR (ÚS ČSFR,

1992, R 11): "Je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí

rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde

však nesmí postupovat zcela libovolně...Pokud zákon určuje

prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti

jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty."

Ústavní soud tímto odmítl absolutní chápání principu

rovnosti, přičemž dále konstatoval: "rovnost občanů nelze chápat

jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji

mají na mysli všechny moderní ústavy" (Pl. ÚS 36/93 (ÚS 1, 179)).

Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávní

akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv. Hledisko

první spatřuje přitom ve vyloučení libovůle.

Hledisko druhé vyplývá z právního názoru, vyjádřeného

v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (ÚS, 3, 209):

"nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních

lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň

v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje

tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného

základního práva, např. práva vlastnit majetek podle čl. 11

Listiny, některého z politických práv podle čl. 17 a násl. Listiny

apod." (shodně Pl. ÚS 5/95 (ÚS, 4, 217-218)). Hlediskem druhým při

posuzování protiústavnosti právního předpisu, zakládajícího

nerovnost, je tedy tímto založené dotčení některého se základních

práv a svobod.

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech princip

rovnosti upravuje v čl. 2 odst. 1 a čl. 26. Rovnost dle prvního

z citovaných ustanovení má povahu akcesorickou, čili vztahuje se

pouze na rovnost v paktem zakotvených právech, přičemž právo

vlastnické mezi ně zařazeno není. Čl. 26 zakotvuje jednak rovnost

před zákonem a jednak vyloučení diskriminace. V demonstrativním

výčtu důvodů vylučujících nerovný přístup přitom není obsaženo

státní občanství.

Výbor OSN pro lidská práva v opakovaně vyjádřeném názoru

připouští při aplikaci čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských

a politických právech nerovnost pouze za podmínky vyloučení

libovůle, resp. pokud se tato zakládá na rozumných a objektivních

rozlišovacích znacích (reasonable and objective criteria). Za

takové Ústavní soud považuje důsledky, plynoucí z čl. 11 odst. 2

Listiny, jakož i cíle restitučního zákonodárství a konečně právní

úpravu státního občanství dle čl. II zákona č. 88/1990 Sb.

Pokud jde o navrhovatelem namítané porušení čl. 14 odst. 1

Listiny, nutno konstatovat, že podmínka státního občanství

v zákoně o mimosoudních rehabilitacích není omezením svobody

pohybu a pobytu [a to na rozdíl od podmínky trvalého pobytu, jež

byla nálezem Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS

3/94 (ÚS, 1, 279-291) zrušena]. Tato svoboda je státním občanům

České republiky garantována nejen na úrovni ústavní, nýbrž i na

úrovni právní úpravy zákonné (a to zejména ustanoveními § 231,

232 a 233 tr. zák., zákonem č. 216/1991 Sb., o cestovních

dokladech a cestování do zahraničí, ve znění zákona č. 150/1996

Sb.).

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud návrh na zrušení

ustanovení, vyjádřeného v § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, slovy "pokud je státním občanem České

a Slovenské Federativní Republiky", a na zrušení ustanovení,

vyjádřeného v § 3 odst. 4 téhož zákona slovy "pokud jsou státními

občany České a Slovenské Federativní Republiky", zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

V Brně 4. června 1997

ODLIŠNÉ STANOVISKO

Ve věci ústavnosti podmínky státního občanství mám za to, že

je věcí toho kterého státu, zda vydá restituční předpis či

nikoliv. Když už ho ale vydá, musí tak učinit ústavně konformním

způsobem. Je proto třeba uvážit, zda za existence pouze relativní

rovnosti, která není chráněna sama o sobě, ale jen v souvislosti

s porušením jiného základního práva nebo svobody (sp. zn. Pl. ÚS

5/95; sp. zn. Pl. ÚS 4/95), a která státu umožňuje, aby v zájmu

zajištění svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně

výhod než jiné, nicméně jen s odvoláním na veřejné hodnoty, neboli

jen v odůvodněných případech (nález ÚS ČSFR, sp. zn. Pl. ÚS

11/92; nálezy ÚS ČR, sp. zn. Pl. ÚS 16/93; III. ÚS 36/94), je

podmínka státního občanství, zúžující okruh subjektů dle zák. č.

87/1991 Sb., v rozporu s čl. 1 Listiny, zaručujícím rovnost

v právech, a čl. 3 odst. 1 Listiny, zakazujícím diskriminaci, či

nikoliv. Protože zák. č. 87/1991 Sb. je jako restituční zákon

specifický svou snahou zaujmout hodnotové stanovisko k naší

totalitní minulosti, kdy veřejnou hodnotou je princip neboli

zásada s morálním a etickým základem, totiž že křivdy mají být

odčiněny, pak nelze než konstatovat, že z tohoto zásadního

hlediska jsou si všechny subjekty restitučních předpisů rovny,

a to spáchanou křivdou. Na druhé straně připouštím, že není dost

dobře možné absolutní odčinění spáchaných křivd, jak z hlediska

filozofického, tak právního, proto jsou také přípustné modifikace,

nicméně jen z pohledu věcného, což zákonodárce vyjadřuje

v preambuli zák. č. 87/1991 Sb. slovy, že jde o zmírnění některých

křivd. Tato nemožnost plného odčinění tedy neumožňuje zásah do

subjektů rovných si spáchanou křivdou výběrem mezi nimi, protože

taková úprava by navíc znamenala znásobení křivd u těch, které

zákonodárce z restituce vyloučil. Nelze přitom přehlédnout, že

oprávněnými osobami jsou dle zák. č. 87/1991 Sb. fyzické osoby. Je

také na místě v této souvislosti odkázat na závěry, učiněné již ve

věci protiústavnosti podmínky trvalého pobytu a obsažené v nálezu

pod sp. zn. Pl. ÚS 3/94, v němž se výslovně uvádí, že prostor pro

vyloučení některých subjektů z preambule dovodit nelze. Za

situace, kdy veřejnou hodnotou je náprava křivd, není proto

přípustné, aby stát určité skupině, tj. státním občanům odčinění

křivd spáchaných totalitním režimem přiznal a jiným nikoliv, aniž

by neporušil čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny, ale též čl. 1 Ústavy,

v němž se Česká republika prohlašuje za demokratický právní stát,

založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Řečeno

jinak, z pohledu zák. č. 87/1991 Sb., usilujícího o nápravu křivd,

jsem neshledala žádné rozumné či dostatečné důvody, které by

odůvodňovaly vyloučení těch osob, které dnes nejsou našimi

státními občany, neboť k tomu došlo z důvodů váznoucích v chování

našeho státu v době totality a navíc se mnohdy jedná o ty bývalé

občany, jejichž činy byly a jsou nepostradatelné z hlediska

budování naší nové identity. Na uvedeném nic nemůže změnit, že

nešlo při stanovení podmínky občanství ze strany zákonodárce

o libovůli, neboť neexistence libovůle ještě neznamená dostatek

rozumných důvodů pro odlišný přístup. Učiněný závěr o porušení

principu rovnosti dle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny nelze

zpochybnit ani poukazem na rovnost jakožto relativní kategorii,

která je chráněna jen v souvislosti s porušením jiného základního

práva nebo svobody, protože i tato vazba na jiné základní právo,

a to právo vlastnit dle čl. 11 odst. 1 Listiny je dána vzhledem

k tomu, že restituční nárok dle zák. č. 87/1991 Sb. vychází nejen

z protiprávního zásahu do majetkových práv, kde nosným titulem je

právo vlastnit, ale také z upřednostnění naturálního principu, to

vše při snaze v mezích možností sanovat ústavní princip práva

vlastnit, který byl totalitním režimem pošlapán. Jak již bylo

předesláno, nelze tedy při analýze ústavnosti podmínky státního

občanství neshledat vazbu na právo vlastnit dle čl. 11 odst. 1

Listiny. Taktéž čl. 11 odst. 2 Listiny, v němž se uvádí: "Zákon

stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé

společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí

být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob;

zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve

vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České

a Slovenské Federativní Republice", a stejně tak ani čl. 42 odst.

1 Listiny, který stanoví: "Pokud Listina používá pojmu občan,

rozumí se tím státní občan České a Slovenské Federativní

Republiky", není v dané věci relevantní, a to z toho důvodu, že

zák. č. 87/1991 Sb., jako restituční předpis, je předpisem

sledujícím nápravu křivd a snahu vyrovnat se s minulostí, zatímco

Listina v čl. 11 odst. 2 vyjadřuje určité strategické zájmy pro

futuro s tím, že nositelem těchto zájmů může být i občan. Ostatně

Ústavní soud již ve svém nálezu pod sp. zn. Pl. ÚS 3/94

konstatoval, že podstata omezení ve smyslu čl. 11 odst. 2 Listiny

netkví v tom, že by uvedený článek akcentoval podmínku státního

občanství, nýbrž v tom, že se uvedené omezení týká určitých věcí,

vymezených zákonem. Stejně tak mám za to, že se v souvislosti se

zvažováním protiústavnosti podmínky občanství nelze dovolávat

snahy zákonodárce zajistit přítomností restituenta péči řádného

hospodáře, když v tomto směru zůstal sám zákonodárce nedůsledný,

jak vyplývá z úpravy obsažené v jiném restitučním zákoně, tj.

v zák. č. 403/1991 Sb., jež podmínku občanství nestanovil. Kromě

toho byla tato péče řádného hospodáře daleko lépe zajištěna

podmínkou trvalého pobytu, kterou Ústavní soud bez ohledu na tento

dnes respektovaný záměr zákonodárce zrušil. Rovněž čl. II zák. č.

88/1990 Sb., dle něhož bylo lze české občanství získat pouhým

sdělením v době od 29. 3. 1990 do 31. 12. 1993 zpět, nic na

diskriminační povaze podmínky občanství nemění, neboť se uvedeným

zákonem pouze vytvořil prostor, jak se této diskriminační podmínce

vyhnout. Jinými slovy, možnost diskriminující podmínku obejít

postupem dle zák. č. 88/1990 Sb. nic nemění na její diskriminační

povaze. Z předeslaných důvodů mám proto za to, že bylo na místě

podmínku občanství zrušit, a to pro její rozpor

- s čl. 1 Ústavy, který prohlašuje Českou republiku za právní

stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana,

- s čl. 1 Listiny, zaručujícím rovnost v právech,

- s čl. 3 odst. 1 Listiny, zakazujícím diskriminaci v oblasti

základních práv a svobod,

- s čl. 11 odst. 1 Listiny, v němž se upravuje právo každého

vlastnit majetek.

Zcela mimo rámec odlišného stanoviska, a to proto, že Česká

republika podléhá jurisdikci jak Výboru OSN pro lidská práva (jenž

shledal podmínku státního občanství v rozporu s čl. 26 Paktu), tak

Evropské komise pro lidská práva, si dovoluji oponovat jejímu

názoru, pokud shledala podmínku státního občanství za slučitelnou

s Úmluvou s odůvodněním, že k zásahům (křivdám) došlo před

převzetím závazků vyplývajících z Úmluvy, a to proto, že k zásahům

sice došlo před převzetím závazků plynoucích z Úmluvy, nicméně

předmětem zkoumání byla nynější právní úprava a nikoliv předchozí

akty.

V Brně dne 4. 6. 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru