Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 33/2000Nález ÚS ze dne 10.01.2001Protiústavnost některých ustanoveních § 18a zákona o silniční dopravě

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam3
NavrhovatelSOUD - OS Karviná
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Odlišné stanoviskoČermák Vladimír
Holeček Miloš
Jurka Vladimír
Ševčík Vlastimil
Varvařovský Pavel
Zarembová Eva
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (soud)
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona
Věcný rejstříkpokuta
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 5/21 SbNU 29
Paralelní citace (Sbírka zákonů)78/2001 Sb.
EcliECLI:CZ:US:2001:Pl.US.33.2000
Datum vyhlášení10.01.2001
Datum podání29.06.2000
Napadený akt

zákon; 111/1994; o silniční dopravě; §18a/1/c, § 18a/2/b věta za středníkem, § 18a/3

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 95 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

111/1994 Sb., § 18a odst.1 písm.c, § 18a odst.1, § 18a odst.2, § 18a odst.3

78/2001 Sb.


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 33/2000 ze dne 10. 1. 2001

78/2001 Sb.

N 5/21 SbNU 29

Protiústavnost některých ustanoveních § 18a zákona o silniční dopravě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Plénum Ústavního soudu

, rozhodlo dnešního dne ve věci návrhu

Okresního soudu v Karviné na vyslovení protiústavnosti § 18a odst.

1 písm. c), § 18a odst. 2 písm. b) věty za středníkem a § 18a

odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění

zákona č. 304/1997 Sb., za účasti Poslanecké sněmovny a Senátu

Parlamentu České republiky, takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 29. 6. 2000 obdržel Ústavní soud návrh Okresního soudu

v Karviné na zrušení některých ustanovení zákona č. 111/1994 Sb.,

o silniční dopravě, ve znění zákona č. 304/1997 Sb. Konkrétně se

jedná o § 18a odst. 1 písm. c) ve znění: "uložit cestujícímu,

který se neprokázal platným jízdním dokladem, zaplatit přirážku

nebo vyžadovat od cestujícího osobní údaje potřebné na vymáhání

přirážky", § 18a odst. 2 písm. b) věty za středníkem ve znění:

"neprokáže-li se platným jízdním dokladem, zaplatit přirážku nebo

se prokázat osobními údaji potřebnými na vymáhání zaplacení

přirážky" a § 18a odst. 3 zákona ve znění: "Výši přirážky stanoví

dopravce v přepravních podmínkách. Výše přirážky nesmí přesáhnout

částku 1000 Kč". Předseda senátu 27 C jednající za Okresní soud

v Karviné Mgr. M. P. v návrhu uvedl, že žalobou podanou

u Okresního soudu v Karviné se žalobce domáhal vydání rozhodnutí,

kterým by soud žalovaného zavázal zaplatit žalobci částku ve výši

408,- Kč s příslušenstvím. V žalobě bylo tvrzeno, že žalovaný se

v Praze dne 26. 6. 1998 na lince č. 113 hromadné dopravy

provozované žalobcem nemohl prokázat přepravnímu kontrolorovi

platným jízdním dokladem a naplnil tak podmínky pro to, aby na něm

žalobce požadoval úhradu částky ve výši 408,- Kč. K důkazu byla

žalobcem předložena listina označená jako "Hlášení o zjištění

totožnosti cestujícího a přestupku proti MPŘ" č. 2100500, ze které

bylo zjištěno, že žalovaný se dne 26. 6. 1998 v 13.50 hodin na

lince č. 113 při kontrole v úseku od zastávky Zálesí do zastávky

Kačerov neprokázal žádným jízdním dokladem. Listina dále obsahuje

údaj o typu přestupku označeného jako "A", osobní údaje

žalovaného, údaj o postihu ve výši 400,- Kč, údaj o jízdném ve

výši 8,- Kč a údaje o kontrolorovi a jeho podpis. Hlášení bylo

zpracováno dne 28. 6. 1998.

Při právním posuzování výše popsaného skutkového stavu

Okresní soud v Karviné vycházel zejména z čl. 1 Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina"), § 1 odst. 2, § 2, §3, §488,

§ 760 a § 772 občanského zákoníku , § 1, § 2 odst. 2, § 18a odst.

1 písm. c), odst. 2 písm. b) a odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb.,

o silniční dopravě ve znění zákona č. 304/1997 Sb. účinného od 1.

4. 1998 (dále jen "zákon o silniční dopravě").

Ve svém návrhu soud uvedl, že podle čl. 1 Listiny lidé jsou

svobodní a rovní v důstojnostech i v právech. Tato rovnost

v právech je základním právem, které je nezadatelné, nezcizitelné,

nepromlčitelné a nezrušitelné. Listina sice výslovně nestanoví, že

se vztahuje i na právnické osoby, soud má však za to, že pokud

v občanskoprávních vztazích vystupuje právnická osoba, pak se čl.

1 Listiny vztahuje i na vztah vzniklý mezi touto osobou a fyzickou

osobou. Čl. 1 Listiny se pak podle názoru soudu přenáší i do normy

nižší právní síly, a to do § 2 odst. 2 občanského zákoníku, podle

kterého v občanskoprávních vztazích mají účastníci rovné

postavení.

Smlouva o přepravě osob podléhá právnímu režimu občanského

zákoníku. Podle § 760 smlouvou o přepravě osob vzniká cestujícímu,

který za stanovené jízdné použije dopravní prostředek, právo, aby

ho dopravce přepravil do místa určení řádně a včas. Cestující

vstupem do dopravního prostředku uzavírá s dopravcem konkludentně

smlouvu o přepravě. Norma předložená ke zrušení, jejíž ustanovení

by v tomto případě soud musel použít, je podle názoru Okresního

soudu v Karviné svým charakterem normou veřejnoprávní, nepřípustně

zvýhodňující žalobce v poměru soukromoprávním a tedy je v rozporu

s čl. 1 Listiny (a § 2 odst. 2 občanského zákoníku). Jednostranné

zvýhodnění na straně dopravce spočívá v možnosti ukládat sankci

a stanovit její výši v podobě tzv. přirážky v případě, že se

cestující neprokáže platným jízdním dokladem. O uložení sankce

a tedy o tom, že byla porušena povinnost, rozhoduje pověřená osoba

druhé smluvní strany, té, která by měla být v rámci vzniklého

vztahu ve stejném postavení, jako strana žalovaná. Na uvedeném dle

názoru soudu nemění nic ani odkaz na zvláštní právní předpisy (§

772 občanského zákoníku). Soud má za to, že v soukromoprávních

vztazích jsou účastníci oprávněni sankci za případné porušení

smluvní povinnosti mezi sebou sjednat, a to na rozdíl od

veřejnoprávních vztahů, kde sankce jsou k tomu, aby chránily

veřejný zájem. Takováto ochrana v uvedeném případě není dle soudu

odůvodněná a ani v jiných případech není poskytována podnikajícím

právnickým osobám v podobě takto koncipované právní normy.

Právní norma, jejíž zrušení soud navrhl, je - dle jeho názoru

soudu - svým obsahem jednoznačně normou veřejnoprávní. Je

nepochybné, že stát může zmocnit osobu nestátního charakteru

(subjekt soukromého práva) k výkonu veřejné moci v rámci

"zbývající veřejné moci" ke správě veřejných záležitostí, pokud

jsou k tomu dány důvody. Soud v daném případě dospěl k závěru, že

se jedná o občanskoprávní vztah podléhající institutům občanského

zákoníku a jedna či druhá strana je oprávněna se domáhat svých

práv (náhrady škody, vydání bezdůvodného obohacení apod.). Možnost

uložení přirážky dle shora uvedených ustanovení zákona není podle

názoru soudu normou soukromoprávního charakteru.

Jak dále v návrhu okresní soud uvádí, vycházel při svých

úvahách z členění právních vztahů na vztahy soukromoprávní a na

vztahy veřejnoprávní. Předpokladem pro vydání normy zasahující do

poměru soukromoprávního je veřejný zájem s tím, že případné sankce

budou ukládány pověřenými osobami v rámci procesní úpravy

stanovené pro příslušnou část veřejnoprávní odpovědnosti tak, aby

byla dodržena řádná ochrana práv subjektu nerovného právního

postavení. Podle soudu je třeba zvážit, do jaké míry se jedná

o veřejný zájem, zejména za situace, kdy dopravce je za současného

stavu techniky schopen zajistit přepravu osob tak, aby předem

vyloučil osoby bez platné jízdenky.

Jak soud uvádí v návrhu, usnesením ze dne 24. 11. 1999, sp.

zn. 27 C 186/99, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě

ze dne 31. 3. 2000, sp. zn. 13 Co 297/2000, řízení podle ust. §

109 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu přerušil

a v souladu s ust. § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), předkládá Ústavnímu

soudu návrh na zrušení jednotlivých ustanovení zákona, neboť je

přesvědčen, že jsou v rozporu s čl. 1 Listiny.

II.

Po přezkoumání formálních náležitostí návrhu byl návrh

v souladu s ustanovením § 69 zákona o Ústavním soudu zaslán

Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky s výzvou

k písemnému vyjádření k jeho obsahu.

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém

vyjádření ze dne 8. 8. 2000 uvedla, že povinnosti, které zákon

o silniční dopravě přiznává v § 18a jedné ze stran smlouvy

o přepravě osob, jsou opřeny o čl. 4 odst. 1 Listiny, který

stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona

a v jeho mezích a jen při zachování základních lidských práv

a svobod. Listina ani Ústava České republiky (dále jen "Ústava")

přitom nestanoví, že by se povinnosti uložené po splnění výše

uvedených podmínek nemohly aplikovat v oblasti aktů povahy

soukromoprávní nebo naopak, že by povinnosti stanovené zákonem

mohly být aplikovány jen ve vztazích čistě veřejnoprávních. Právní

vztahy vznikající v jednotlivých druzích dopravy jsou již tradičně

upravovány zákony a podzákonnými právními předpisy jak z oblasti

práva soukromého, tak i práva veřejného, a tato skutečnost se pak

zřetelně projevuje i ve smluvních vztazích o přepravě osob, zvířat

nebo věcí. Z povahy dopravy totiž vyplývá, že jedna ze smluvních

stran, kterou je dopravce, je pokaždé nadána větším množstvím

oprávnění, než strana druhá. To je důsledkem potřeby zajistit

především bezpečnost provozu a tím i přepravy a rovněž z potřeby

ochránit další veřejné zájmy, které s dopravou a přepravou

souvisejí.

Proti pojímání smluv uzavíraných ve veřejné autobusové

linkové dopravě osob jako vztahů čistě soukromoprávních dále

hovoří skutečnost, že přepravní služby jsou jednotlivými dopravci

poskytovány v režimu závazků veřejné služby k zajištění základní

dopravní obslužnosti (dle § 19, 19a, 19b) nebo ostatní dopravní

obslužnosti (§ 19c zákona o silniční dopravě), který se odehrává

na základě objednávky a dotace státu nebo orgánu územní

samosprávy. Smluvní přepravní vztah se tedy děje za spoluúčasti

některého veřejného rozpočtu, čímž se do něj dostává výrazný

a zcela zřetelný veřejnoprávní prvek a je tudíž pochopitelné, že

v této situaci právní řád obsahuje právní instituty, kterými lze

chránit hospodaření dopravců před zcela běžným jevem, jakým je

neplacení jízdného cestujícími. Celý model závazků veřejné služby

je podle názoru Poslanecké sněmovny kompatibilní s komunitárním

právem, konkrétně pak s nařízením Rady 1191/69 EHS o akcích

členských států vztahujících se k závazkům vyplývajícím

z koncepce veřejné služby v železniční, silniční, a vnitrozemské

vodní dopravě, ve znění nařízení Rady č. 1893/91 EHS. Ve svém

vyjádření předseda Poslanecké sněmovny dále upozorňuje, že § 18a

zákona o silniční dopravě, jenž je návrhem Okresního soudu

v Karviné napaden, byl již předmětem další novelizace, a to

zákonem č. 150/2000 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 7. 2000.

Zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, a jeho novelizace

provedené zákony č. 38/1995 Sb., č. 304/1997 Sb. a č. 150/2000 Sb.

byly schváleny potřebnou většinou poslanců Poslanecké sněmovny,

podepsány příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášeny ve

Sbírce zákonů.

Senát Parlamentu České republiky se k obsahu návrhu vyjádřil

dne 11. 8. 2000. Návrh zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č.

111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění zákona č. 38/1995 Sb.,

předložila k projednání Parlamentu České republiky vláda a po jeho

schválení Poslaneckou Sněmovnou byl postoupen Senátu. Jedním

z hlavních důvodů předložení tohoto návrhu zákona byl podle

předkladatele i záměr blíže upravit vztahy mezi cestujícím

a dopravcem ve veřejné linkové dopravě. Zákon zejména nově

zakotvil oprávnění pověřených osob dopravce vůči cestujícím včetně

oprávnění ve stanovených případech cestujícího z přepravy

vyloučit, uložit mu zaplacení zvýšeného tarifu nebo vyžadovat od

něho osobní údaje potřebné na vymáhání zvýšeného tarifu. Senát

návrh zákona projednal na své 9. schůzi dne 13. 11. 1997

a schválil jej ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Ze 65

přítomných senátorů a senátorek se pro vyslovilo 64, proti nebyl

nikdo.

K námitkám navrhovatele, týkajícím se napadených ustanovení

zákona, Senát uvedl, že dopravu občanů prostředky městské hromadné

dopravy je možno charakterizovat jako službu, v rámci které je na

straně dopravního podniku nabízeno zajištění dopravy po stanovené

trase a na straně druhé je občanem tato nabídka akceptována, a to

ve formě konkludentního jednání spočívajícího v nastoupení do

příslušného dopravního prostředku. Tím, že cestující nastoupí do

prostředku městské hromadné dopravy, konkludentně přistupuje na

celý rozsah poskytované služby, včetně ceny za přepravu. Mlčky

však přistupuje i na vedlejší ujednání této smlouvy, a to na

závazek mít při sobě platnou jízdenku a tuto předložit ke kontrole

oprávněné osobě dopravce. Všechny tyto podrobnosti smlouvy musí

být uvedeny v přepravních podmínkách dopravce, které jsou vydány

na základě a v souladu se zákonem o silniční dopravě, případně

jeho prováděcích předpisů. Možnost zavést konkrétní přirážku

k tarifu v případě nezaplacení jízdného a její konkretizaci

v přepravních podmínkách, lze považovat za druh smluvní pokuty. Na

provozování veřejné hromadné dopravy je nesporně veřejný zájem,

kterým je odůvodněna i specifická úprava vztahů mezi dopravcem

a cestujícím.

Ústavní soud se s žádostí o stanovisko obrátil rovněž na

Ministerstvo dopravy a spojů, do jehož působnosti legislativní

úprava silniční dopravy spadá.

Ministerstvo ve svém vyjádření ze dne 13. 10. 2000 kromě

jiného uvedlo, že obecně platí, že právní vztahy vznikající při

přepravě osob mezi účastníky přepravních vztahů, tj. mezi

cestujícím a dopravcem, jsou upraveny občanským zákoníkem, který

obsahuje pouze základní ustanovení, jež ve své obecnosti spadají

na všechny druhy dopravy. Vzhledem ke zvláštnostem jednotlivých

druhů dopravy však pro úpravu přepravních práv mají zásadní význam

i další právní předpisy, kterými jsou zákony, v daném případě

zákon o silniční dopravě. Z hlediska účastníků přepravních vztahů

mají zásadní význam rovněž přepravní řády, které jako prováděcí

předpisy doplňují obecnou úpravu občanského zákoníku a zákonů

o jednotlivých druzích dopravy tím, že podrobněji vymezují vztahy

účastníků přepravních smluv. Přepravní řády tedy v mezích

zákonných zmocnění upravují základní přepravní podmínky pro

jednotlivé druhy dopravy. K uložení sankce za nezaplacení

jízdného, tj. zaplacení přirážky k jízdnému, je oprávněna podle

zákona o silniční dopravě pověřená osoba dopravce. Podle názoru

ministerstva však nejde o zásah do rovnosti účastníků

soukromoprávního vztahu, ale stát zde pouze upravuje některé

povinnosti jedné ze stran, a to kogentně, aniž by tím ovlivňoval

to, zda druhá strana na takto formulované podmínky smlouvy

přistoupí. Ministerstvo namítá, že navrhovatel nijak konkrétně

neuvádí, čím takto pojatá právní úprava konkrétně zasahuje do práv

chráněných Listinou, a naopak zjevně přehlíží, že přijatá právní

úprava cestujícího ve skutečnosti chrání. Pokud by se totiž

vycházelo důsledně z principu rovnosti vztahů a neomezeného

dispozičního práva, pak by dopravce mohl neomezeně rozhodovat, za

jakých podmínek bude cestující přepravovat a podmínky přepravy by

musely být vždy obsahem konkrétní smlouvy o přepravě. Tím, že

dopravce vyhlašuje své smluvní přepravní podmínky uveřejněním

jejich plného znění na místech určených pro styk s cestujícími

a dále pak jejich podstatnou část zveřejňuje v přepravním řádu

a ve vozidle, je cestujícímu umožněno, aby se s výší přirážky

k jízdnému seznámil.

Jak dále uvádí ministerstvo ve svém stanovisku k návrhu,

proti pojímání smluv o přepravě uzavíraných ve veřejné linkové

přepravě jako vztahů výhradně soukromoprávních, hovoří skutečnost,

že přepravní služby jsou jednotlivými dopravci poskytovány

v režimu závazku veřejné služby k zajištění základní dopravní

obslužnosti nebo ostatní dopravní obslužnosti. Smluvní přepravní

vztah se děje za spoluúčasti některého veřejného rozpočtu, čímž se

do něj dostává výrazný a zcela zřetelný veřejnoprávní prvek a je

tudíž pochopitelné, že v této situaci právní řád obsahuje právní

instituty, kterými lze chránit hospodaření dopravců před zcela

běžným jevem, jako je neplacení jízdného cestujícími. Ministerstvo

proto zastává názor, že veřejný zájem, jehož existenci Okresní

soud v Karviné zpochybňuje, je zde dán v dostatečné míře.

III.

Ústavní soud se musel především vypořádat s otázkou, zda

návrh podaný Okresním soudem v Karviné je přípustný z hlediska

ustanovení § 66 zákona o Ústavním soudu, či zda existují důvody

pro zastavení řízení podle § 67 téhož zákona. Zákon č. 111/1994

Sb. o silniční dopravě, ve znění zákona č. 38/1995 Sb. a zákona č.

304/1997 Sb., byl totiž později novelizován zákonem č. 150/2000

Sb. ze dne 16. 5. 2000, který nabyl účinnosti dne 1. 7. 2000.

Ústavní soud zjistil, že ustanovení zákona napadená návrhem, byla

cit. zákonem novelizována, i když pouze částečně, a to

v některých slovech, konkrétně v § 18a odst. 1 se v návětí slovo

"nebo" nahrazuje slovem "a", v § 18a odst. 1 písm. c) se slova

"osobní údaje potřebné na vymáhání přirážky" nahrazují slovy

"prokázání totožnosti", v § 18a odst. 2 se vkládá nové písmeno a),

které zní: a) dodržovat přepravní řád, smluvní přepravní podmínky

a tarif", a v § 18a odst. 2 písm. c) se slova "se prokázat

osobními údaji potřebnými na vymáhání zaplacení přirážky"

nahrazují slovy "prokázat svoji totožnost" a za slovo "zaplatit"

se vkládají slova "jízdné a". Je třeba poznamenat, že uvedená

novelizace v podstatě nezměnila ani obsah ani smysl napadených

ustanovení.

Okresní soud v Karviné sice navrhl zrušení těch ustanovení

zákona, která byla později novelizací nepatrně pozměněna, avšak

z celkové souvislosti a z odkazu na čl. 95 odst. 2 Ústavy, zcela

zřetelně vyplývá, že žádá o rozhodnutí o ústavnosti těch částí

původního zákona, jichž má být v souzené věci skutečně použito.

Vzhledem k neobvyklosti dané situace volil soud zpočátku

formulaci, která není zcela adekvátní sledovanému záměru, neboť se

dovolával ustanovení oddílu prvého hlavy druhé zákona č. 182/1993

Sb. o "Řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů", jež

jsou však použitelná pouze u návrhu na zrušení ustanovení zákona

platného.

Později upřesnil Okresní soud v Karviné svým přípisem z 16.

11. 2000 návrh tak, že pro případ nepřípustnosti zrušení oněch

napadených ustanovení, jež byla převzata novelizací, žádá Ústavní

soud, aby na základě čl. 95 odst. 2 Ústavy ve svém rozhodnutí

posoudil, zda napadená ustanovení zákona o silniční dopravě ve

znění zákona č. 304/1997 Sb. jsou z hlediska ústavnosti

aplikovatelná. V dalším pak upozorňuje na to, že obecné soudy

budou rozhodovat po dobu ještě několika příštích let na základě

právního stavu, který byl účinný ke dni závazku, tedy vycházet ze

stavu před novelizací zákona. Z toho vyplývá, že závazky tehdy

vzniklé budou obecnými soudy posuzovány podle právních předpisů

v té době účinných, tedy dle zákona č. 304/1997 Sb. Vzhledem

k tomu pokládá Okresní soud v Karviné za nutné obrátit se na

Ústavní soud s návrhem na posouzení ústavnosti aplikovaného

zákona.

Návrh v dané věci není spojen s ústavní stížností, ale jde

o přímý podnět obecného soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy. V tomto

případě není § 66 odst. 1 ani § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu

použitelný, neboť nejde o řízení o zrušení zákonů, ale o přímou

aplikaci čl. 95 odst. 2 Ústavy. A limine je třeba vyjít z toho že:

a) Ústava je přímo aplikovatelná, nestanoví-li sama jinak,

b) dále z toho, že dle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem

ochrany ústavnosti Ústavní soud a žádný jiný soudní orgán, tedy

ani Nejvyšší soud (čl. 92 Ústavy), a tím méně pak nižší obecné

soudy,

c) konečně pak z toho, že do působnosti Ústavního soudu spadá

to, co mu Ústava na kterémkoli místě svého textu svěřuje, tedy

nejen pravomoci dle č. 87 Ústavy ale i dle čl. 95 odst. 2.

Z Ústavy samé je zřejmé, že obecný soud včetně Nejvyššího

soudu nesmí rozhodnout o protiústavnosti zákona. Čl. 95 odst. 1

stanoví, že soudce obecného soudu je při rozhodování vázán zákonem

a že posuzuje soulad jiného právního předpisu se zákonem.

Dojde-li však k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci

použito (tedy nikoli pouze v té době platný, ale také v té době

již neplatný, avšak ještě aplikovatelný zákon), je v rozporu

s ústavním zákonem, je povinen předložit věc Ústavnímu soudu (čl.

95 odst. 2). Z tohoto ustanovení pak Ústavní soud dovodil svou

povinnost o návrhu rozhodnout.

Kdyby i Ústavní soud odmítl poskytnout obecnému soudu svým

rozhodnutím o ústavnosti či protiústavnosti aplikovatelného zákona

pomoc, vznikla by neřešitelná situace umělého právního vakua,

protože v samotné věci okresním soudem souzené nelze od tohoto

soudu požadovat, aby vyhověl požadavku žaloby (Dopravního podniku)

na zaplacení částky, určené jako postih za černou jízdu, jestliže

je soud přesvědčen, že se tento postih opírá o protiústavní

ustanovení zákona. Kdyby však obecný soud sám o sobě rozhodl na

základě svého přesvědčení o protiústavnosti aplikovaných

ustanovení, jednal by v rozporu s Ústavou. Ústava se opírá o čl.

83 a čl. 95 odst. 1 a odst. 2, vyjadřující náležitost k takové

koncepci kontroly ústavnosti, jež je koncentrována v jediné

instituci, totiž v Ústavním soudu.

Okresnímu soudu v Karviné proto nezbylo, než se řídit svou

ústavní povinností (čl. 95 odst. 2) a předložit otázku ústavnosti

aplikovatelných ustanovení zákona Ústavnímu soudu.

Pokud by pak Ústavní soud odmítl ústavnost napadeného

ustanovení posoudit, došlo by paradoxně k zablokování rozhodovací

činnosti soudů přímo a právě opomenutím Ústavního soudu samého

plnit svou základní povinnost dle čl. 95 odst. 2 Ústavy. V daném

případě by pak nemohl ani účastník předchozího řízení úspěšně

podat ústavní stížnost, pokud by namítala protiústavnost

aplikovaného zákona, protože s ústavní stížností může být spojen

pouze návrh na zrušení zákona platného.

Ústavní soud dospěl po úvaze k závěru, že ani výkladem zákona

o Ústavním soudu nelze popřít Ústavou uloženou povinnost obecných

soudů obrátit se na Ústavní soud, mají-li aplikovat zákon, který

pokládají za protiústavní. Jestliže Ústava jako norma nejvyšší

právní síly v čl. 95 odst. 2 ukládá soudu povinnost předložit

Ústavnímu soudu každou věc, při níž "dojde k závěru, že zákon,

jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním

zákonem", pak z povahy těchto ustanovení vyplývá i důvod

předložení takového návrhu Ústavnímu soudu a tím i smysl úkolu,

který má Ústavní soud řešit. Ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy

obsahuje implicitně povinnost Ústavního soudu poskytnout obecnému

soudu svým rozhodnutím o ústavnosti či protiústavnosti zákona,

jehož má být použito pomoc, a to bez ohledu na to, zda byl zákon

později pozměněn.

Argument, že Ústava nezná právo Ústavního soudu podávat

závazný výklad Ústavy, je zcestný. Ústavní soud sice není oprávněn

podávat závazný výklad Ústavy obecně, kdykoli a komukoli, avšak

tam, kde jedná na základě své kompetence, není jeho činnost

koneckonců obsahově ničím jiným, než právě závazným výkladem

Ústavy. Proto zabývá-li se z podnětu obecného soudu ústavností

zákona, zabývá se i výkladem Ústavy.

Protože novelou zákona se nepatrně pozměněné znění napadených

ustanovení obsahově a významově neliší od tehdejšího, shledal

Ústavní soud rozhodnutí nálezem na místě i se zřetelem na to, že

podobné problémy s placením přirážky k jízdnému se vyskytují i na

jiných místech a v pozdější době.

IV.

Po přezkoumání návrhu dospěl Ústavní soud k závěru, že nelze

vyhovět návrhu na zrušení § 18a odst. 1 písm. c), § 18a odst. 2

písm. b) věty za středníkem a § 18a odst. 3 zákona č. 111/1994

Sb., o silniční dopravě, ve znění zákona č. 304/1997 Sb., jak

v petitu návrhu požaduje Okresní soud v Karviné, jestliže došlo ke

změně těchto ustanovení novým zákonem. Ústavní soud proto pouze

zvážil, zda ta ustanovení tehdy platného zákona, jež má Okresní

soud v Karviné pro řešení konkrétního případu použít, jsou či

nejsou v rozporu s ústavním zákonem (čl. 95 odst. 2 Ústavy) a po

úvaze dospěl k závěru, že jde o zákonnou úpravu, která v rozporu

s Ústavou není.

Především je nutné konstatovat, že argumentace navrhovatele

směřující ke zrušení jím napadených ustanovení zákona o silniční

dopravě se opírá pouze o ustanovení čl. 1 odst. 1 Listiny, podle

něhož lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.

Navrhovatel dochází ve svých úvahách k závěru, že zákonným zásahem

státu do vztahů mezi dopravci a cestujícími dochází

k nepřípustnému zvýhodnění jednoho smluvního partnera, v daném

případě dopravce. Navrhovatel se v odůvodnění návrhu pouští do

vymezení rozdílu mezi vztahem soukromoprávním a vztahem

veřejnoprávním a na základě rozboru těchto pojmů dochází

k závěru, že vztah mezi dopravcem a cestujícím je vztahem ryze

soukromoprávním, do něhož může stát zasáhnout pouze v případě

veřejného zájmu, o jehož existenci však v tomto případě

navrhovatel pochybuje.

Smlouva o přepravě osob je upravena v § 760 a násl.

občanského zákoníku. Jedná se o úpravu obecnou, vztahující se na

všechny druhy dopravy. Společná ustanovení ke smlouvám o přepravě

uvedená v § 772 občanského zákoníku pak umožňují, aby podrobnější

úprava osobní a nákladní přepravy byla stanovena zvláštními

předpisy, a to zejména přepravními řády a tarify. Přeprava osob je

poskytována dopravcem na základě smlouvy o přepravě, která je

u hromadných dopravních prostředků uzavírána obvykle konkludentním

jednáním. Vzhledem k tomu, že na provozování veřejné hromadné

dopravy má pochopitelný a významem přepravy osob odůvodněný zájem

i stát, reguluje některé otázky přepravy osob zákonem. Uvedený

způsob regulace umožňuje státu čl. 4 odst. 1 Listiny, podle něhož

povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho

mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Tuto

ústavněprávní úpravu ukládání povinností navrhovatel ve svých

úvahách o protiústavnosti napadených ustanovení zákona o silniční

dopravě přehlíží. Přitom tato úprava je obecná a vztahuje se na

povinnosti jak osob právnických, tak osob fyzických, a to jak ve

vztazích soukromoprávních, tak ve vztazích veřejnoprávních. Právní

řád České republiky je sice založen na dualismu veřejného

a soukromého práva, toto rozlišování práva na dvě velké oblasti

vycházející z klasického římského práva nelze však pojímat

dogmaticky, ale s přihlédnutím k moderním tendencím vývoje práva

a také k vlivu evropského komunitárního práva. V současné době

není soukromé a veřejné právo odděleno "čínskou zdí". Dochází

k častějšímu a užšímu prolínání, kombinaci i vzájemnému

intenzivnímu ovlivňování prvků soukromoprávních a veřejnoprávních.

Základním znakem soukromého práva je rovnost subjektů, čemuž

odpovídá princip smluvní volnosti s preferencí dispozitivnosti.

Účastníky občanskoprávních vztahů jsou jak fyzické osoby, tak

osoby právnické nebo stát. Rovnost jejich postavení znamená

především, že zde není vztah podřízenosti a nadřízenosti a to, že

žádný z účastníků tohoto vztahu nemůže v zásadě jednostranným

úkonem vnutit jinému nějakou povinnost. Rovnost postavení

účastníků soukromoprávních vztahů nemůže však sama o sobě vyloučit

stát z možnosti (nebo dokonce povinnosti) zákonem do

soukromoprávního vztahu zasáhnout. Ústavněprávní regulace takový

zásah státu v principu nevylučuje, samozřejmě za předpokladu, že

se jedná jednak o zásah odůvodněný veřejným zájmem, jednak o zásah

přiměřený. V případě zákona o silniční dopravě nelze vytrhovat

jednotlivá ustanovení z kontextu, neboť zákon jako celek neurčuje

pouze napadené povinnosti cestujícího a oprávnění dopravce, nýbrž

celý je koncipován tak, aby práva a povinnosti obou stran

smluvního vztahu byla zachována v určité rovnováze (viz např. §

18 zákona).

Jak již Ústavní soud výše uvedl, smlouva o přepravě

v městské hromadné dopravě je uzavírána konkludentním jednáním

spočívajícím na straně cestujícího v nástupu do příslušného

dopravního prostředku. Zvláštnost této smlouvy spočívá ve formě

úhrady ceny za přepravu, která může být paušálně zálohová (síťové

jízdenky), nebo přímá (platba řidiči anebo stanovený způsob

znehodnocení předem zakoupené jízdenky při nástupu do vozidla).

Tím, že cestující nastoupí do dopravního prostředku, pak

konkludentně přistupuje na celý rozsah poskytované služby. Mlčky

přistupuje i na další, obecně známé vedlejší ujednání smlouvy,

totiž mít u sebe platnou jízdenku a na vyzvání ji předložit ke

kontrole. Pokud však cestující nezaplatí před zahájením přepravy

řádně a včas jízdné, které je cenou za poskytované služby, mlčky

souhlasí i s tím, že mu bude účtována smluvní pokuta stanovená

a vymáhaná pověřeným pracovníkem dopravce. Použití prostředku

městské hromadné dopravy tak i nadále zůstává v plné dispozici

občana jako cestujícího a je na jeho úvaze, zda za takto:

stanovených podmínek do dopravního prostředku nastoupí a smlouvu

o přepravě uzavře.

Sankce, kterou zákon o silniční dopravě umožňuje pověřenou

osobou dopravce uložit cestujícímu, který se neprokáže platným

jízdním dokladem, je svou povahou smluvní sankcí za nesplnění

povinnosti zaplatit jízdné za poskytované služby. Není na místě

pouštět ze zřetele, že stát v daném případě nejenže zákonem uložil

povinnost cestujícímu, ale na druhé straně jej stanovením horní

hranice této smluvní pokuty chrání před svévolí dopravce. Výše

přirážky k jízdnému totiž podle ust. § 18a odst. 3 zákona

o silniční dopravě nesmí přesáhnout částku 1000 Kč. Zákon rovněž

ukládá dopravci, aby výši přirážky stanovil ve svých přepravních

podmínkách. Tyto přepravní podmínky je dopravce povinen zveřejnit

na místech určených pro styk s cestujícími a jejich podstatnou

část rovněž v každém vozidle. Tím je zajištěno, že cestující,

který se rozhodne cestovat veřejnou dopravou a tedy uzavřít

s dopravcem smlouvu o přepravě, je dopředu obeznámen s jejími

podmínkami. Nastoupením do vozidla je smlouva uzavřena s tím, že

cestující přistoupil na podmínky dopravce, včetně výše a způsobu

uložení přirážky k jízdnému.

K úvahám navrhovatele, podle něhož je dopravce schopen za

současného stavu techniky zajistit přepravu tak, aby se předem

vyloučily z přepravy osoby bez platné jízdenky, Ústavní soud

s ohledem na stanovisko Ministerstva dopravy a spojů uvádí, že

systém, na jehož základě je cestujícím umožněno nastupovat do

dopravního prostředku všemi dveřmi s podmínkou, že budou mít

u sebe platnou jízdenku, je ve světě obvyklý a především ve

velkých městech osvědčený. Rovněž tak jsou v zahraničí obvyklé

sankce v případě, že cestující u sebe platnou jízdenku nemá, ať

již jsou nazývány pokutou, přirážkou nebo zvýšeným jízdným.

V dnešní době při velkém počtu přepravovaných osob je již zcela

nemyslitelné vracet se do dob usměrněného nástupu cestujících

pouze jedněmi dveřmi nebo k prodeji jízdenek ve vozidle průvodčím.

Za současné přepravní kapacity veřejné dopravy by zavedení

takového systému znamenalo prodloužení jízdních dob, mnohonásobné

zdržení cestujících na zastávkách a ve svých důsledcích zřejmě

i kolaps celé městské hromadné dopravy ve velkých městech.

Za daného stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že

navrhovatel nepředložil takové argumenty, které by odůvodňovaly

závěr, že § 18a odst. 1 písm. c), § 18a odst. 2 písm. b) věta za

středníkem a § 18a odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční

dopravě, ve znění zákona č. 304/1997 Sb., je protiústavní, a proto

návrh zamítl.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 10. ledna 2001

Odlišné stanovisko k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/2000

Podle mého názoru měl být návrh odmítnut, a to

z následujících důvodů:

Nález Ústavního soudu zakládá jakýsi nový typ rozhodnutí,

vycházející z názoru, že je povinností Ústavního soudu vyjádřit se

na žádost obecného soudu k ústavnosti předpisu, který má být

aplikován v konkrétním soudním řízení, a to bez ohledu na to, zda

právní předpis, ke kterému dotaz soudu směřuje, byl v mezidobí

zrušen. Jinak řečeno, že v tomto případě nelze postupovat podle

§ 66 odst. 1, resp. § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy

návrh odmítnout, případně řízení zastavit. Kromě toho

z odůvodnění nálezu vyplývá, že není podstatné, zda zrušené

ustanovení právního předpisu bylo nahrazeno jiným obdobným zněním

(jak tomu bylo v projednávaném případě) či zda napadené ustanovení

bylo zrušeno bez náhrady. Z toho pak zřejmě plyne, že Ústavní soud

se cítí být kompetentní vyslovit se i k ústavnosti právních

předpisů zrušených před mnoha roky, mají-li být v řízení

aplikovány. Nález navíc postrádá vyjádření se k tomu, co má být

rozuměno pod pojmem, který je použit v čl. 95 odst. 2 Ústavy

"zákon, jehož má být při řešení věci použito", neboť při

rozhodování konkrétních věcí jsou právní předpisy vždy aplikovány

ve více rovinách (plánech).

Takto pojatým nálezem si tedy Ústavní soud osobuje právo

rozhodovat způsobem, který nezná ani čl. 87 odst. 1 Ústavy ani

zákon o Ústavním soudu. Jakkoli lze pochopit dobré úmysly těch,

kteří pro výrok hlasovali, domnívám se, že tímto postupem

nastoupil Ústavní soud cestu, která povede k těžko předvídatelným

problémům.

V Brně dne 10. ledna 2001

JUDr. P. V.

Odlišné stanovisko

soudce JUDr. V. Š. ve věci návrhu obecného soudu I. stupně

(Okresního soudu v Karviné) na vyslovení protiústavnosti jím

označených ustanovení zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě,

ve znění zákona č. 304/1997 Sb.

Právní názor, přijatý většinou pléna Ústavního soudu, je

založen na třech předpokladech, totiž, že Ústava je v posuzované

věci přímo aplikovatelná, že obecné soudy nejsou orgány ochrany

ústavnosti a že pravomoc Ústavního soudu je vymezena nejen čl. 87

Ústavy, ale (ve vztahu k obecným soudům) také čl. 95 odst. 2

Ústavy, což ve svých důsledcích znamená, že obecné soudy "nejsou

oprávněny rozhodnout o protiústavnosti zákona", že "odmítnutím

pomoci obecnému soudu" (sc. ústavněprávním výkladem předloženého

zákona) by "vznikla neřešitelná situace umělého právního vakua",

který by "opomenutím Ústavního soudu. paradoxně vedl

k zablokování rozhodovací činnosti soudů", když poukaz menšinového

stanoviska na nedostatek pravomoci Ústavního soudu k podávání

závazného výkladu ústavnosti té které právní normy pokládá za

"argument zcestný".

Tato (zestručněně shrnutá) východiska pokládám za současného

stavu za ústavně nesouladná.

Jakkoli je správné, že obecným soudům nepřísluší rozhodování

o zrušení zákona a jiných právních předpisů (čl. 95 odst. 2 úst.

zák. č. 1/1993 Sb. - hlava druhá oddíl prvý zákona o Ústavním

soudu), nelze pojem rozhodování (o neústavnosti zákona) zaměňovat

za jeho interpretaci v aplikační praxi, jak to činí většinový

právní názor, což s "a limine" přijatým předpokladem, že "Ústava

je přímo aplikovatelná" a že "do pravomoci Ústavního soudu spadá

vše, co mu Ústava na kterémkoli místě svého textu svěřuje", vede

ke zřetelnému vykročení z pravomocí Ústavního soudu ústavně mu

přikázaných (čl. 87 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).

Pravomoci Ústavního soudu jsou taxativně stanoveny a každé

z nich je (zákonem o Ústavním soudu) přikázáno samostatné

(zvláštní) řízení, přizpůsobené procesně i jinak té které materii,

která by v něm měla být projednána (část druhá zákona o Ústavním

soudu); pro ústavní imperativ, obsahově směřující ostatně vůči

obecným soudům, však takové řízení dáno není, takže - jen

mimochodem poznamenáno - není ku příkladu z odůvodnění nálezu

patrno, na základě jakých úvah dospěl většinový právní názor

k závěru, že pro rozhodnutí o tom, zda napadená ustanovení zákona

jsou "z hlediska ústavnosti aplikovatelná", je příslušné právě

plénum Ústavního soudu a za jakých (procesních) podmínek

rozhodnutí má být vůbec přijato (§ 13 zák. č. 182/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů); plénum Ústavního soudu tak rozhodovalo

praeter legem a co do merita věci proti taxativně vymezeným

pravomocím.

Obdobně nepřípadné je tvrzení většinového názoru, že jiným

rozhodnutím Ústavního soudu (ku příkladu odmítnutím návrhu) by

vznikla "neřešitelná situace umělého právního vakua"; odhlédnuto

od toho, že přijatý nález, byť patrně ne obecně závazným způsobem,

od obecného soudu vyžaduje, "aby přes (jím) vyslovené výhrady

vyhověl požadavku žaloby", "právní vakuum" v procesní oblasti je

nejen povahou věci, ale i uspořádáním procesního postupu

vyloučeno. Nadto obecný soud I. stupně "nerozhodoval na základě

svého přesvědčení o protiústavnosti aplikovaných ustanovení", ale

měl (má) rozhodnout o nároku uplatněném žalobou, byť za těch

okolností, že dotčenou právní normu pokládal za nesouladnou nikoli

s Ústavou (správně s ústavním pořádkem státu - čl. 1 Listiny

základních práv a svobod, čl. 112 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993

Sb.). Imperativ plynoucí z čl. 95 odst. 2 Ústavy nelze ratione

constitucionis chápat jinak, než že "předložením věci Ústavnímu

soudu" se rozumí jen návrh na zrušení z protiústavnosti podezírané

právní normy, jak také zněl původní petit návrhu obecného soudu.

Jeho výklad podaný Ústavním soudem, směřující posléze k závěru, že

jím obecný soud vlastně "žádá o rozhodnutí o ústavnosti těch (před

novelou platných) ustanovení (posuzovaného) zákona", totiž zda

jsou "z hlediska ústavnosti (spíše však z hlediska ochrany

ústavnosti) aplikovatelná", není za současného stavu v souladu

s pravomocí (kompetencemi) Ústavního soudu a již zmíněnou záměnou

procesních pojmů petit návrhu a posléze i odůvodnění nálezu

posouvá k jen lehce zastřenému ústavnímu výkladu obecným soudem

předložených ustanovení zákona.

Jestliže zákonodárce nikoli opomenutím, ale záměrně Ústavnímu

soudu nesvěřil pravomoc podávat výklad ústavního pořádku, je-li

věc sporná, a jestliže pro otázky tohoto druhu nevytvořil

(v zákoně o Ústavním soudu) procesní podmínky, není v pravomoci

Ústavního soudu zákonodárcovu vůli překonat v podstatě násilnou

konstrukcí a limine vytvořených předpokladů.

Jsem proto přesvědčen, že návrh (žádost) Okresního soudu

v Karviné měl být odmítnut [§ 43 odst. 1 písm. d) zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

V Brně dne 13. 2. 2001

JUDr. V. Š.

Odlišné stanovisko

K nálezu pléna Ústavního soudu z 10. ledna 2001, sp. zn. Pl.

ÚS 33/2000, kterým byl zamítnut návrh Okresního soudu v Karviné na

zrušení § 18a odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. b) za středníkem

a odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění

zákona č. 304/1997 Sb., zaujímám podle § 14 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, toto odlišné stanovisko:

Řízení bylo zahájeno podáním návrhu podle čl. 95 odst. 2

Ústavy a § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. předaného k poštovní

přepravě 28. června 2000 a doručeného Ústavnímu soudu 29. června

2000, v němž Okresní soud v Karviné navrhl zrušení uvedených

ustanovení zákona. Dne 13. června 2000 byl vyhlášen ve Sbírce

zákonů a nabyl platnosti zákon č. 150/2000 Sb., kterým se mění

zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších

předpisů, který nabyl účinnosti 1. července 2000. Tohoto dne

pozbyla platnosti ustanovení § 18a odst. 1 písm. c) odst. 2 písm.

b) za středníkem, jichž se novelizace mimo jiné týkala. Plénum

Ústavního soudu mělo podle mého názoru v tomto rozsahu usnesením

řízení zastavit podle § 67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.

a zamítavý výrok nálezu měl platit jen pro § 18a odst. 3, který

změněn nebyl. Není totiž v pravomoci Ústavního soudu rozhodovat

o návrzích na zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení,

které pozbyly před skončením řízení u Ústavního soudu platnosti.

Úvahu o přímé aplikaci čl. 95 odst. 2 Ústavy považuji za

irelevantní neboť tato norma stanoví pouze, že dojde-li soud

k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je

v rozporu s ústavním zákonem, předloží věc Ústavnímu soudu. Tento

ústavní předpis upravuje postup obecného soudu, nikoli Ústavního

soudu, který při posuzování návrhů na zrušení zákonů nebo jejich

jednotlivých ustanovení musí vycházet z obsahu a rozsahu své

rozhodovací pravomoci [ čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ] a nemůže

přehlížet zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů (čl. 88 odst. 1 a 2 Ústavy).

Uznávám argumenty většiny pléna, mám však za to, že by se

měly promítnout v příslušné legislativní úpravě zákona o Ústavním

soudu. Tato činnost je však vyhrazena moci zákonodárné. Za

současného stavu je povinností Ústavního soudu i v případě

předložení věci soudem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy postupovat

podle § 67 ( za jiné situace podle § 66) zákona o Ústavním soudu.

V Brně dne 10. ledna 2001

JUDr. M. H.

Odlišné stanovisko

K nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2001, sp. zn.

Pl. ÚS 33/2000, kterým byl zamítnut návrh Okresního soudu

v Karviné na zrušení § 18a odst. l písm. c), odst. 2 písm. b) za

středníkem a odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě,

ve znění zákona č. 304/1997 Sb., zaujímáme dle § 14 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, toto odlišné stanovisko :

Přesto, že souhlasíme s argumentací nálezu, směřující

k závěru, že ustanovení § 18a odst. l písm. c), § 18a odst. 2

písm. b) věty za středníkem, a § 18a odst. 3 zákona č. 111/1994

Sb., o silniční dopravě, ve znění zákona č. 304/1997, nelze

považovat za protiústavní, máme za to, že v poměru k ustanovením

§ 18a odst. 1 písm. c) a § 18a odst. 2 písm. b) mělo být řízení

zastaveno. Věcnému posuzování těchto dvou ustanovení totiž bránila

překážka řízení, stanovená v ustanovení § 67 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, a to s ohledem na to, že návrh na jejich

zrušení byl Ústavnímu soudu podán dne 29. 6. 2000, účinností

zákona č. 150/2000, jímž byla provedena jejich novelizace, tedy

dnem 1. 7. 2000, však tato ustanovení ve znění navrhovaném ke

zrušení pozbyla platnosti. V takovém případě je Ústavní soud

povinen podle § 67 zákona č. 182/1993 Sb. řízení zastavit.

Ústavní soud je jistě povolán k posuzování ústavnosti zákonů,

může tak však činit jen v mezích Ústavou ČR mu svěřených

kompetencí taxativně uvedených v čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR, tedy

jako orgán soudního typu pouze v rámci jednotlivých typů řízení,

jejichž pravidla řízení (čl. 88 odst. l Ústavy ČR) v návaznosti na

zmíněný čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR blíže upravuje zákon č. 182/1993

Sb. Tímto zákonem je Ústavní soud také ve smyslu čl. 88 odst. 2

Ústavy ČR vázán.

Čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR zakládá sice povinnost obecného

soudu předložit věc Ústavnímu soudu, dospěje-li k závěru, že

zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu

s ústavním zákonem, může tak však dle našeho názoru činit jen

v poměru k zákonům či jejich jednotlivým ustanovením, jež jsou

"živou" součástí právního řádu. I při tomto způsobu řešení totiž

v konkrétních případech konečné slovo k otázce aplikace či

výkladu jakéhokoliv zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení

podaného obecným soudem zůstává zachováno Ústavnímu soudu, a to

v rámci případného řízení o ústavní stížnosti. Výklad, ke kterému

dospěla většina soudců Ústavního soudu v této věci v rámci jejího

projednání je výrazně extenzivní a představuje neodůvodněný

aktivismus s ohledem na již řečené shora. Pokud by měl zákonodárce

možnost postupu užitého většinou pléna Ústavního soudu na mysli,

jistě by takový postup naznačil v zákoně o Ústavním soudu.

I s ohledem na ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR, zmíněným

(extenzivním) výkladem, však k takovému závěru, dle našeho

přesvědčení, nelze dospět.

Pokud tedy v daném případě na základě později obecným soudem

upřesněného návrhu, jímž se domáhal posouzení toho, zda napadená

ustanovení jsou z hlediska ústavnosti aplikovatelná, se Ústavní

soud tímto návrhem věcně zabýval, překročil rozsah svých

kompetencí, neboť oprávnění podávat výklad zákonů mimo řízení, na

která zákon o Ústavním soudu pamatuje, mu podle platné právní

úpravy nepřísluší.

JUDr. V. J.

JUDr. E. Z.

JUDr. V. Č.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru