Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 32/95 #1Nález ÚS ze dne 03.04.1996Studium na vysoké škole z hlediska základních práv a svobod

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Odlišné stanoviskoHolländer Pavel
Paul Vladimír
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na vzdělání
Věcný rejstříkškoly
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 26/5 SbNU 215
Paralelní citace (Sbírka zákonů)112/1996 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1996:Pl.US.32.95.1
Datum podání14.09.1995
Napadený akt

zákon; 99/1963; občanský soudní řád; ustanovení přílohy A

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 33 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 41 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

172/1990 Sb., § 18 odst.1, § 18 odst.2

99/1963 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 32/95 ze dne 3. 4. 1996

112/1996 Sb.

N 26/5 SbNU 215

Studium na vysoké škole z hlediska základních práv a svobod

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 3. dubna 1996

v plénu ve věci návrhu na zrušení ustanovení přílohy A zákona č.

99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších

předpisů, vylučujícího možnost domáhat se, aby rozhodnutí rektora

vysoké školy o odvolání do rozhodnutí děkana v otázkách přijetí či

nepřijetí ke studiu na vysoké škole podle § 18 odst. 2 zákona č.

172/1990 Sb. bylo přezkoumáno soudem, podaného podle § 74 zákona

č. 182/1993 Sb. navrhovatelem R. K., zastoupeným advokátem JUDr.

M. K., spolu s ústavní stížností o zrušení usnesení Krajského

soudu v Brně ze dne 5. září 1995, čj. 29 Ca 320/95-13, kterým se

zastavuje řízení o přezkoumání rozhodnutí rektora Vysokého učení

technického v Brně ze dne 14. srpna 1995, čj. 1537/9120/95, za

účasti vedlejší účastnice G. K., zastoupené advokátem JUDr. M. K.

takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 14. září 1995 obdržel Ústavní soud České republiky návrh

na zrušení ustanovení přílohy A zákona č. 99/1963 Sb., občanského

soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, vylučujícího možnost

domáhat se, aby rozhodnutí rektora vysoké školy o odvolání do

rozhodnutí děkana v otázkách přijetí či nepřijetí ke studiu na

vysoké škole podle § 18 odst. 2 zákona č. 172/1990 Sb. bylo

přezkoumáno soudem. Návrh byl podán podle § 74 zákona č. 182/1993

Sb. navrhovatelem R. K. spolu s ústavní stížností, doplněnou

podáním ze dne 9. října 1995, o zrušení usnesení Krajského soudu

v Brně ze dne 5. 9. 1995, čj. 29 Ca 320/95-13, kterým se zastavuje

řízení o přezkoumání rozhodnutí rektora Vysokého učení technického

v Brně ze dne 14. srpna 1995, čj. 1537/9120/95, ve věci odvolání

do rozhodnutí děkana o nepřijetí ke studiu na vysoké škole.

V ústavní stížnosti navrhovatel namítá porušení základních

práv a svobod, vyplývajících z článku 1, článku 2 odst. 2, článku

3 odst. 1, článku 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina"), článku 13 odst. 2 písm. c) Mezinárodního

paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech

(vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb.) a článku 2 Dodatkového protokolu

k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášeného

pod č. 209/1992 Sb.).

Vzhledem k tomu, že spolu s ústavní stížností byl

navrhovatelem podán v souladu s § 74 zákona č. 182/1993 Sb.

i návrh na zrušení některých ustanovení právního předpisu, Ústavní

soud dne 18. října 1995 usnesením, přijatým podle § 78 odst. 1

citovaného zákona, řízení o ústavní stížnosti přerušil.

Podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb. zaslal

Ústavní soud České republiky předmětný návrh Poslanecké sněmovně.

Ve svém vyjádření ze dne 8. listopadu 1995 předseda Poslanecké

sněmovny Parlamentu České republiky potvrdil, a to v souladu

s požadavky, obsaženými v ustanovení § 68 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb., že zákon č. 519/1991 Sb., kterým byl novelizován

občanský soudní řád a který obsahuje přílohu A občanského soudního

řádu, byl schválen potřebnou většinou poslanců Federálního

shromáždění ČSFR dne 5. listopadu 1991, podepsán příslušnými

ústavními činiteli a řádně vyhlášen. Ve vyjádření předsedy

Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky je vysloveno

přesvědčení o souladu ustanovení přílohy A občanského soudního

řádu, jímž se vylučuje možnost domáhat se, aby rozhodnutí rektora

vysoké školy o odvolání do rozhodnutí děkana v otázkách přijetí či

nepřijetí ke studiu na vysoké škole bylo přezkoumáno soudem,

s ústavními zákony a s mezinárodními smlouvami podle článku 10

Ústavy. Odkazuje se v něm na generální klausuli, obsaženou

v článku 36 odst. 2 Listiny, umožňující zákonné výjimky z obecného

pravidla soudního přezkoumávání správních rozhodnutí. Smysl

negativní enumerace, obsažené v příloze A občanského soudního

řádu, je ve vyjádření spatřován v dynamickém vývoji správního

práva a jeho legislativních úprav a upozorňuje se v něm současně

na komparativní argument, podle něhož žádný právní řád neuplatňuje

bezvýjimečně soudní přezkum správních rozhodnutí, a je-li

v některém právním řádu takovýto přezkum zakotven jako princip, je

vždy doplněn negativní enumerací správních rozhodnutí, která

soudnímu přezkoumání nepodléhají.

V souladu s ustanovením § 42 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.

Ústavní soud požádal o písemné vyjádření k předmětnému návrhu

rovněž ministra školství, mládeže a tělovýchovy, a předsedu České

konference rektorů.

Ve vyjádření ze dne 9. února 1996, podaném náměstkem ministra

školství, mládeže a tělovýchovy, a to z pověření ministra

školství, mládeže a tělovýchovy, se v první řadě analyzuje povaha

ústavního práva na vzdělání, obsaženého v článku 33 odst. 1

Listiny. Konstatuje se, že tomuto právu lze rozumět jedině tak, že

jde o právo každého ucházet se o vzdělání, přičemž podmínky, za

kterých je možné realizovat toto právo na vzdělání vysokoškolským

studiem, jsou zakotveny v § 18 odst.1 zákona č.172/1990 Sb.,

o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů. Podle názoru

vyjádřeného ve stanovisku náměstka ministra školství rozhodováním

o přijetí ke studiu děkan fakulty nezasahuje do práva každého na

vzdělání, ale posuzuje odbornou způsobilost kandidáta, který se

uchází o vysokoškolské vzdělání, k tomuto studiu. Připomíná v něm

současně, že podmínky, za kterých je možné se ucházet

o vysokoškolské vzdělání, nesmí být v rozporu s Listinou, a tudíž

považuje za myslitelný případ podání žaloby na vysokou školu,

namítající jejich diskriminační charakter. Na základě uvedeného se

ve vyjádření dospívá ke konstatování, podle něhož je rozhodování

o přijetí ponecháno volné úvaze (správnímu uvážení), soud by

objektivně ani nemohl zjistit, zda odborné znalosti všech uchazečů

byly objektivně posouzeny, a tudíž přezkumná funkce soudu by zde

proto byla pouze formální. Závěrem stanoviska prof. ing. E. O. je

tedy odmítnutí návrhu na zrušení ustanovení přílohy A zákona č.

99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších

předpisů, vylučujícího možnost domáhat se, aby rozhodnutí rektora

vysoké školy o odvolání do rozhodnutí děkana v otázkách přijetí či

nepřijetí ke studiu na vysoké škole podle § 18 odst. 2 zákona č.

172/1990 Sb. bylo přezkoumáno soudem. Odmítavé stanovisko

k uvedenému návrhu zaujal ve svém vyjádření ze dne 12. února 1996

i předseda České konference rektorů. Shodný názor na svém zasedání

dne 9. února 1996 zaujala i celá Česká konference rektorů.

Obdobně jako ve vyjádření náměstka ministra školství, i prof.

ing. S. H. úvodem analyzuje povahu ústavního práva na vzdělání.

Konstatuje, že na rozdíl od vzdělávání na základních a středních

školách, které je konkrétním subjektivním právem každého občana,

právo na vysokoškolské vzdělání je třeba chápat jako oprávnění

rovného přístupu ucházet se o přijetí na vysokou školu a na

formálně stejné podmínky studia na ní, nikoli však jako právo být

přijat na libovolnou školu, o níž občan projeví zájem. Ze základní

volnosti škol určovat podmínky přijímání ke studiu se ve

stanovisku připouští pouze omezení z hlediska dodržování

základních práv a svobod (např. uvádí nepřijatelnost vyloučení

možnosti ucházet se o studium z důvodů příslušnosti k určité

etnické skupině, rase či pohlaví). Jelikož se ve vyjádření možnost

studia na vysokých školách nepovažuje za základní právo v tom

smyslu, že by kdokoli mohl studovat na jakékoli vysoké škole,

kterou si vybere, vede tato úvaha k závěru, podle něhož

zákonodárce nepochybil, pokud vyloučil možnost soudního

přezkoumání rozhodnutí rektora vysoké školy o odvolání do

rozhodnutí děkana v otázkách přijetí či nepřijetí ke studiu na

vysoké škole podle § 18 odst. 2 zákona č. 172/1990 Sb. II.

Navrhovatel spatřuje protiústavnost ustanovení přílohy

A zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění

pozdějších předpisů, vylučujícího možnost domáhat se, aby

rozhodnutí rektora vysoké školy o odvolání do rozhodnutí děkana

v otázkách přijetí či nepřijetí ke studiu na vysoké škole podle

§ 18 odst. 2 zákona č. 172/1990 Sb. bylo přezkoumáno soudem,

v jeho rozporu s článkem 36 odst. 1, 2 a článkem 33 odst. 1

Listiny.

Právo každého na vzdělání, obsažené v článku 33 odst. 1

Listiny se, podle názoru navrhovatele, vztahuje i na studium na

vysokých školách. Jelikož podle článku 36 odst. 2 Listiny

z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí,

týkajících se základních práv a svobod podle Listiny, je tím, dle

mínění navrhovatele, dán rozpor přílohy A občanského soudního

řádu, vylučující možnost soudního přezkumu rozhodování o studiu na

vysoké škole.

III.

Usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20.

listopadu 1995, sp. zn. II. ÚS 229/95, byl odmítnut podle § 43

odst. 1 písm. f) a § 35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. návrh G. K.

na zrušení ustanovení přílohy A zákona č. 99/1963 Sb., občanského

soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, vylučujícího možnost

domáhat se, aby rozhodnutí rektora vysoké školy o odvolání do

rozhodnutí děkana v otázkách přijetí či nepřijetí ke studiu na

vysoké škole podle § 18 odst. 2 zákona č. 172/1990 Sb. bylo

přezkoumáno soudem. Podle citovaného ustanovení zákona o Ústavním

soudu má navrhovatelka právo účastnit se jednání ve věci, vedené

pod sp. zn. Pl. ÚS 32/95, jako vedlejší účastnice. Podáním ze dne

23. listopadu 1995 se k vedlejšímu účastnictví v uvedené věci

přihlásila.

IV.

Jak již bylo konstatováno v nálezu Ústavního soudu ve věci

sp. zn. Pl. ÚS 4/95, obsahuje Listina některá základní lidská

práva, jež svou povahou jsou sociálními hodnotami konstituujícími

hodnotový řád společnosti. V sociálním procesu plní tyto hodnoty

funkci spíše jen ideálně typických kategorií, jež vyjadřují cílové

představy, a pod něž lze zahrnout především svobodu. Hospodářská,

sociální a kulturní práva, uvedená v hlavě čtvrté Listiny, k nimž

náleží podle článku 33 i právo na vzdělání, k uvedeným hodnotám,

obsahujícím ideálně typické dimenze, nelze, podle názoru Ústavního

soudu, přiřadit. Tomuto závěru zdá se nasvědčovat i rozdílnost

úpravy jednotlivých základních práv přímo samotnou Listinou.

Zatímco totiž kupříkladu svoboda je zde koncipována jako základní

lidské právo "bez dalšího", kterážto koncepce je vyjadřována tím,

že omezení jakékoliv její formy je podmiňováno zákonem (článek 7

odst. 1, článek 8, článek 9, článek 10 apod. Listiny),

hospodářská, sociální a kulturní práva jsou buď výslovně

konkretizována v samotné Listině (např. článek 33 odst. 2: "Občané

mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních

školách") nebo jejich konkretizace je přenechávána zákonu. V této

souvislosti je pro výše uvedenou argumentaci významný právě článek

41 odst. 1 Listiny, v němž se stanoví, že práv uvedených v článku

26, článku 27 odst. 4, článku 28 až 31, článku 32 odst. 1 a 3,

článku 33 a 35 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů,

které tato ustanovení provádějí. Takovým zákonem je např. zákon,

jenž stanoví, za jakých podmínek mají občané právo při studiu na

pomoc státu (článek 33 odst. 4 Listiny).

Pojmový znak "právo na vzdělání" (článek 33 odst. 1 Listiny)

je sám o sobě vágní, neboť s tímto jen všeobecně formulovaným

právem je spojen nespočet sociálních aspektů a účelů, a to mnohdy

rozdílné sociální kvality a sociálního dopadu. Tendence posunout

jakýkoliv z těchto aspektů a účelů do roviny způsobilé k porušení

tohoto práva by, podle názoru Ústavního soudu, byla způsobilá,

stejně jako v celé řadě obdobných případů, vyvolat celou řadu

sociálně disfunkčních a nežádoucích účinků. Právo na vzdělání na

vysoké škole nelze tedy, podle názoru Ústavního soudu, chápat jako

základní právo v tom smyslu, že by každý byl oprávněn studovat na

vysoké škole, jakou si sám zvolí, a že by stát byl povinen zaručit

komukoliv takové vzdělání, jaké si přeje. Podle ustanovení § 18

odst. 1 zákona č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, má občan právo

studovat na vysoké škole ve zvoleném studijním oboru, prokáže-li

potřebnou způsobilost pro toto studium, hlediska pro určení

potřebné způsobilosti a způsob jejího ověřování schvaluje však na

návrh děkana (resp. rektora), akademický senát. Kritéria pro

přijetí ke studiu na vysokou školu nejsou tedy stanovena zákonem,

ale jsou věcí samosprávné působnosti vysokých škol. Z toho potom,

podle názoru Ústavního soudu, nelze vyvodit jiný závěr než ten, že

vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí o opravném prostředku proti

nepřijetí uchazeče ke studiu na vysoké škole není porušením článku

36 odst. 2 Listiny. Navzdory této jejich autonomii nemohou však

vysoké školy stanovit pro uchazeče takové podmínky, jimiž by ve

skutečnosti porušovaly jejich základní lidská práva, kupříkladu

tím, že by je diskriminovaly pro jejich příslušnost k jakékoliv

národnostní nebo etnické menšině, pro jejich náboženské vyznání

apod. Takové porušení základních lidských práv by se potom

nepochybně mohlo stát předmětem ústavní stížnosti, podané podle

ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Větu, že "z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno

přezkoumávání rozhodnutí, týkajících se základních práv a svobod

podle Listiny" (článek 36 odst. 2 Listiny), je tedy, podle názoru

Ústavního soudu, třeba interpretovat tak, že pokud jde o práva

uvedená v hlavě čtvrté Listiny, musí jít vždy o práva

konkretizovaná, nerozhodno, zda se tak stalo již přímo Listinou

nebo teprve zákonem podle článku 41 odst. 1 Listiny. Proto také

mezi případy, kdy je vyloučena možnost domáhat se přezkoumání

rozhodnutí správního orgánu soudem podle přílohy A k občanskému

soudnímu řádu, by sotva bylo možno zařadit rozhodnutí o stanovení

úhrady za základní a středoškolské vzdělání, jehož bezúplatnost je

výslovně stanovena v článku 33 odst. 2 Listiny.

K tomuto zásadnímu názoru možno dále dodat, že předpoklady ke

studiu jsou ověřovány na akademické půdě, a proto vztahy zde

vznikající jsou patrně jiného než vrchnostenského charakteru.

K vyloučení těchto a podobných rozhodnutí z přezkumné pravomoci

soudů vedla zákonodárce nepochybně i skutečnost, že kromě

rozhodnutí, která jednoznačně nelze považovat za rozhodnutí

o veřejném subjektivním právu, existují taková, která částečně

takovou povahu mají či mít mohou, ale jejichž přezkoumávání soudem

není vhodné, a to buď pro povahu orgánu, který je vydal, nebo pro

povahu rozhodnutí samotného (např. tehdy, když hlediska odborná

převažují nad právními). Právě tyto posléze zmíněné důvody zřejmě

vedly k uvedení rozhodnutí rektora či akademického senátu ve věci

odvolání do rozhodnutí o nepřijetí ke studiu na vysoké škole

v příloze A k občanskému soudnímu řádu.

Podle názoru Ústavního soudu ustanovení přílohy

A k občanskému soudnímu řádu, vylučující možnost domáhat se toho,

aby rozhodnutí rektora vysoké školy o odvolání do rozhodnutí

děkana v otázkách přijetí či nepřijetí ke studiu na vysoké škole

podle § 18 odst. 2 zákona č. 172/1990 Sb. bylo přezkoumáno soudem,

není v rozporu s článkem 36 odst. 1, 2 ani článkem 33 odst. 1

Listiny, a proto Ústavní soud rozhodl tak, že návrh podle

ustanovení § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

zamítl.

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 3. dubna 1996

ODLIŠNÉ STANOVISKO č. 1

soudce Ústavního soudu České republiky, podané k výroku

nálezu, se zakládá na následujících důvodech:

I.

Podle § 244 odst. 2 o. s. ř. ve správním soudnictví

přezkoumávají soudy rovněž zákonnost rozhodnutí orgánů zájmové

samosprávy a dalších právnických osob, pokud jim zákon svěřuje

rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob

v oblasti veřejné správy. Jedná-li se o právo základní, je soudní

přezkum takovýchto rozhodnutí podle čl. 4 Ústavy České republiky

a podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod

obligatorní.

V posuzované věci nutno proto v první řadě zodpovědět otázku,

zdali se v případě rozhodování o přijetí ke studiu na vysoké škole

jedná o rozhodování o právu fyzické osoby v oblasti veřejné

správy. Pozitivní odpověď na tuto otázku lze odvinout jednak

z platné právní úpravy a jednak z judikatury a konečně

i teoretickoprávně.

Z hlediska platného práva je to zejména napadené ustanovení

přílohy A o. s. ř., které by nemělo rozumný smysl v případě

závěru, podle něhož se v posuzovaném případě nejedná o rozhodování

o právu fyzické osoby v oblasti veřejné správy. Dále § 18 odst.

2 zákona č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších

předpisů, zakotvuje proces rozhodování o přijetí ke studiu na

vysoké škole. V souvislosti s rozhodnutím o přijetí ke studiu

obsahuje citované ustanovení i výčet náležitostí pojmově

charakterizujících rozhodnutí v oblasti veřejné správy (vyžaduje

se jeho odůvodnění, zakotvuje se přezkumný mechanizmus).

Z hlediska judikatury lze zmínit usnesení Ústavního soudu

České a Slovenské Federativní Republiky ze dne 19. března 1992,

sp. zn. II. ÚS 18/92, v němž byla řešena otázka, jestli Právnická

fakulta Univerzity Karlovy v oblasti rozhodování o rigorozním

řízení vystupovala jako orgán veřejné moci. K pozitivní odpovědi

na tuto otázku Ústavní soud ČSFR dospěl přijetím východiska, podle

něhož jiný právní subjekt, než státní orgán, rozhoduje jako orgán

veřejné moci o základních právech a svobodách tehdy, je-li toto

rozhodování součástí pravomoci zakotvené zákonem a účastenství

v něm nutnou podmínkou pro realizaci takového práva nebo svobody

a nelze-li právo nebo svobodu uplatnit jinak.

Podle názoru teorie: "Nelze mít bez dalšího za to, že

jakékoli rozhodnutí o právech a povinnostech fyzické nebo

právnické osoby je již z tohoto důvodu vydaným v oboru veřejné

správy. Zde musí soud, a právě on, odlišit, zda dotčená práva

a povinnosti jsou charakteru veřejnoprávního nebo

soukromoprávního; bezvýjimečně použitelné kriterium tu není nejen

díky tomu, že správní věda neměla po řadu let možnost se svobodně

rozvíjet a nejen pro téměř neexistující komparatistiku, ale

i proto, že hranice mezi správou veřejnou a správou soukromou jsou

v moderním světě dosti pohyblivé, a to ve prospěch správy

veřejné." (J. Bureš, L. Drápal, Občanský soudní řád. Komentář.

Praha 1994, s. 491) Argumentem ve prospěch závěru, že rozhodování

o přijetí ke studiu na vysoké škole má povahu rozhodování

o právech fyzických osob v oboru veřejné správy je skutečnost, že

zákon o vysokých školách předpokládá výlučně existenci státních

vysokých škol, na část jimi uskutečňovaných rozhodnutí přímo

vztahuje správní řád (§ 34), pro další část upravuje speciální

postup (např. § 18 odst. 2). Právu studovat na vysoké škole zákon

přisuzuje veřejnoprávní povahu. Toto konstatování plyne

z ustanovení § 34, podle něhož se na rozhodování o vyloučení ze

studia vztahuje správní řád, a tudíž následně i možnost soudního

přezkoumání.

II.

Pozitivní odpověď na otázku splnění podmínek, vyžadovaných

ustanovením § 244 odst. 2 o. s. ř. pro soudní přezkum rozhodnutí

orgánů zájmové samosprávy nebo dalších právnických osob, vede

k nutnosti zkoumat naplnění čl. 4 Ústavy České republiky a čl. 36

odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Podle čl. 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má

každý právo na vzdělání, což odstavec druhý citovaného ustanovení

specifikuje v tom smyslu, že kromě práva na bezplatné vzdělání

v základních a středních školách mají občané podle svých

schopností a podle možností společnosti právo na bezplatné

vzdělání též na vysokých školách.

Otázkou je, zda z hlediska ústavního lze konstatovat

existenci základního práva ke studiu na vysoké škole, anebo se

jedná o ústavní normu, jež má jiný normativní obsah. Toliko po

jejím zodpovězení lze dospět k závěru o nutnosti soudní ochrany

podle čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod.

Ústavní úprava postavení jedince ve společnosti obsahuje

ochranu individuálních práv a svobod, jakož i ochranu veřejných

statků (public goods, kolektive Gütter).

Rozdíl mezi nimi spočívá v jejich distributivnosti. Pro

veřejné statky je typické, že prospěch z nich je nedělitelný

a lidé nemohou být vyloučeni z jeho požívání. Příklady veřejných

statků jsou národní bezpečnost, veřejný pořádek, zdravé životní

prostředí. Veřejným statkem se tudíž určitý aspekt lidské

existence stává za podmínky, kdy není možno jej pojmově, věcně

i právně rozložit na části a tyto přiřadit jednotlivcům jako

podíly. (K pojmu veřejné statky v ekonomické literatuře viz např.

P. A. Samuelson - W. Nordhaus, Ekonomie, Praha 1991, s. 770-771,

982; v literatuře právnické např. J. Raz, Right-Based Moralities,

in: Theories of Rights, (Ed. J. Waldron), Oxford 1984, s. 187; R.

Alexy, Recht, Vernunft, Diskurs. Studien zur Rechtsphilosophie,

Frankfurt a. M. 1995, s. 239 a násl.).

Pro základní práva a svobody je, na rozdíl veřejných statků,

typická jejich distributivnost. Aspekty lidské existence, jakými

jsou např. osobní svoboda, svoboda projevu, účast v politickém

dění a s tím spjaté volební právo, právo zastávat veřejné funkce,

právo sdružovat se v politických stranách atd., lze pojmově, věcně

i právně členit na části a tyto přiřadit jednotlivcům.

Z hlediska vnitřního členění základních práv a svobod nutno

poznamenat, že pokud je základní svoboda spjata s ochranou lidské

autonomie zejména před zasahováním ze strany státu, základní právo

představuje možnost aktivního jednání subjektu, jemuž koresponduje

povinnost plnění ze strany opět zejména státu. Rozdíl mezi

základními právy a svobodami a právy a svobodami, zakotvenými

v zákonech nebo jiných právních předpisech, spočívá jednak ve

vyšším stupni právní síly a jednak v jejich charakterizaci jako

principů. Normy, obsažené v zákonech a podzákonných právních

předpisech, mohou být pouze splněny anebo nesplněny. Na rozdíl od

nich principy představují specifický druh norem, přikazujících

realizovat určitý druh jednání v maximální možné míře, a to

v závislosti na právních a věcných možnostech (např. v případech

kolize s jinými základními právy a svobodami - viz Pl. ÚS 4/94).

Podmínkou existence základního práva nebo svobody je možnost

jeho konkretizace a individualizace. V případě studia na vysoké

škole tyto znaky vymezit lze, a to následujícím způsobem: Obsahem

základního práva na vysokoškolské vzdělání je nikoli pouze právo

ucházet se o studium na vysoké škole, nýbrž i právo být přijat ke

studiu a právo studovat na vysoké škole, a to na základě splnění

školou (nebo státem) předem stanovených podmínek, rovnosti šancí

a tím i práva na využití objektivizovatelných možností vysoké

školy. Podmínky přijímání na vysoké školy z hlediska ústavního

musí být proto určeny předem a musí vycházet z principu rovnosti

příležitosti. Obdobně stanovení možností společnosti, a tudíž

kapacit vysokých škol a rozsahu bezplatnosti studia, není otázkou

libovůle, nýbrž věcí, vyžadující objektivizovatelná hlediska,

jejichž vymezení je věcí zákonodárce, exekutivy i vysokých škol.

III.

Jestliže dospívám k závěru, podle něhož je v ustanovení čl.

33 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod obsaženo základní

právo na vzdělání též na vysokých školách, důsledkem tohoto závěru

je konstatování ústavního požadavku na jeho soudní ochranu podle

čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Jelikož ustanovení, obsažené v příloze A o. s. ř., takovýto

přezkum vylučuje, považuji jej za protiústavní.

ODLIŠNÉ STANOVISKO č. 2

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu v tomto případě vychází ze

správného závěru k čl. 33 Listiny základních práv a svobod, která

je součástí ústavního pořádku České republiky. Podle něho má každý

právo na vzdělání, z čehož v první řadě vyplývá, že nikomu nesmí

být apriori odmítána možnost vzdělávání. Na rozdíl od účasti na

vzdělání na základních a středních školách, které je podle odst.

2 konkrétním subjektivním právem každého občana, právo na

vysokoškolské vzdělání není garantováno každému automaticky, neboť

ustanovení tohoto odstavce počítá s tím, že občan může realizovat

toto své právo ve vztahu ke svým schopnostem a možnostem

společnosti. Obsahem tohoto práva konkrétní osoby tedy není být

přijat na konkrétní vysokou školu v konkrétním čase. Tvrzení, že

pojem "právo na vzdělání" je sám o sobě vágní, je ovšem třeba

pokládat za nepřijatelné.

Ve své úvodní části odůvodnění uvádí charakteristiku

některých základních lidských práv, z níž se dá odvodit možnost

vykládat lidská práva nikoliv jako dynamický komplex práv, jako

komplexní homogenní soubor norem chování lidské společnosti,

obsažený ve smluvních či zákonodárných aktech v právu mezinárodním

či vnitrostátním, ale jako jednotlivá práva bez společenského

kontextu, vyvolávající potřebu je diferencovat na základní

a "nezákladní", na důležitější a méně důležitá, na konkrétní či

globálně určená, na závazná či deklaratorní.

Proto také nemá opodstatnění tvrzení, které staví proti sobě

hospodářská, sociální a kulturní práva na jedné straně a to, co

odůvodnění uvádí jako základní lidská práva, jež svou povahou jsou

sociálními hodnotami, konstituujícími hodnotový řád společnosti na

druhé straně. Obdobná kategorizace nemá žádný právní podklad.

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, ani

Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech,

kterými je Česká republika vázána a které jsou podle čl. 10 Ústavy

České republiky bezprostředně závazné a mají přednost před

zákonem, neznají jakékoliv odstupňování důležitosti a závaznosti

práv, která jsou jejich předmětem a obsahem. Právě naopak, tím, že

zdůrazňují, že tato práva se odvozují od přirozené důstojnosti

lidské osobnosti a zavazují státy podporovat všeobecnou úctu

k lidským právům a svobodám, vyjadřují jasný záměr nečinit mezi

nimi rozdíly. S tímto konstatováním není v rozporu ani naše

Listina základních práv a svobod č. 2/1993 Sb. Význam slova

"základní" však nelze chápat jako výraz určité kategorizace mezi

závažností jednotlivých v ní obsažených práv a svobod, ale jako

zdůraznění, že tato Listina obsahuje jen nejdůležitější instituty

lidských práv. České (dříve československé) zákonodárství je

označuje za základní, na rozdíl od obecné, širší úpravy, obsažené

v obou výše citovaných mezinárodních paktech, které vedle uvedené

Listiny jsou také součástí českého právního řádu a nemají jen

proklamativní charakter, nýbrž jejich ustanovení podle čl. 10

Ústavy ČR mají přednost před zákonem.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru