Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 31/96Nález ÚS ze dne 09.04.1997Trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí - maření účelu ústavní výchovy

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSOUD - OS Kutná Hora
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (soud)
Věcný rejstříkdítě
rodiče
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 41/7 SbNU 279
Paralelní citace (Sbírka zákonů)103/1997 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1997:Pl.US.31.96
Datum podání21.10.1996
Napadený akt

zákon; 140/1961; trestní zákon; § 171/1/d

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

103/1997 Sb.

140/1961 Sb., § 171 odst.1 písm.d, § 71, § 86

94/1963 Sb., § 45 odst.3


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 31/96 ze dne 9. 4. 1997

103/1997 Sb.

N 41/7 SbNU 279

Trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí - maření účelu ústavní výchovy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v plénu o návrhu Okresního soudu

v Kutné Hoře na zrušení části ustanovení § 171 odst. l písm. d)

trestního zákona č. 140/1961 Sb., v platném znění, za účasti

Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR,

takto:

Dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů se

zrušuje část ustanovení § 171 odst. l písm. d) zákona č. 140/1961

Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů,

vyjádřená slovem "ústavní".

Ve zbývající části, pokud bylo navrhováno zpětné zrušení

části tohoto ustanovení ke dni l.9.1995, se návrh zamítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud ČR obdržel dne 21.10.1996 návrh Okresního soudu

v Kutné Hoře na zrušení části ustanovení § 171 odst. l písm. d)

trestního zákona č. 140/1961, v platném znění, vyjádřené slovem

"ústavní". Uvedený soud projednává pod sp. zn. 6 T 13/96 trestní

věc proti obžalovanému, mladistvému P. H., svěřenci Výchovného

ústavu mládeže K. L., na kterého byla podána obžaloba pro trestný

čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. l písm. d)

trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že dne 26.9.1995

odjel z ústavu na dovolenou s termínem návratu do 20 hodin dne

28.9.1995, přičemž ve stanovené lhůtě se do ústavu nevrátil,

ačkoliv rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 12.1.1996, sp.

zn. P 514/78, mu byla nařízena ústavní výchova, čímž se dle

obžaloby měl dopustit závažného jednání, aby zmařil účel ústavní

výchovy, která mu byla soudem uložena.

Okresní soud v Kutné Hoře usnesením ze dne 19.9.1996 trestní

stíhání, vedené proti mladistvému P. H. podle § 224 odst. 5

trestního řádu, přerušil, když se v podstatě ztotožnil

s argumentací obhájce obžalovaného o protiústavnosti ustanovení

§ 171 odst. l písm. d) trestního zákona v té jeho části, podle níž

je trestné i maření účelu ústavní výchovy.

V odůvodnění svého návrhu Okresní soud v Kutné Hoře uvedl, že

vychází především z toho, že ve smyslu ustanovení čl. 9 Úmluvy

o právech dítěte (dále jen "Úmluva") je možno dítě oddělit od jeho

rodičů proti jejich vůli pouze v případě, že je takovéto oddělení

potřebné v zájmu dítěte. Uvedené ustanovení Úmluvy je pak

v právním řádu České republiky realizováno právě institutem

ústavní výchovy, která tudíž může být nařízena pouze v zájmu

dítěte. Jestliže je tedy možno ústavní výchovu nařizovat výlučně

v zájmu dítěte, pak se ustanovení § 171 odst. 1 písm. d) trestního

zákona, ve znění zákona č. 152/1995 Sb., kterým bylo do citovaného

ustanovení vloženo slovo "ústavní", příčí obecné zásadě, podle

které nemůže být pachatelem ani účastníkem trestného činu ten, na

jehož ochranu je příslušné ustanovení, o jehož porušení jde,

určeno. Takovéto trestní stíhání dítěte, které se odmítá podrobit

výlučně v jeho zájmu nařízené ústavní výchově, má podle

navrhovatele stejnou logiku jako trestní stíhání osoby, která se

pokusila o sebevraždu, za návod k trestnému činu účasti na

sebevraždě podle § 230 trestního zákona, či stíhání mladistvého,

který byl soudním rozhodnutím svěřen do výchovy jednoho z rodičů

a požádá druhého z rodičů, aby toto rozhodnutí nerespektoval

a v rozporu s takovýmto rozhodnutím ho odňal z výchovy toho

rodiče, do jehož výchovy byl mladistvý svěřen, za návod

k trestnému činu únosu podle § 216 trestního zákona. V této

souvislosti poukazuje navrhovatel i na pochybnosti o vhodnosti

uvedeného ustanovení vyjádřené v komentáři k trestnímu zákonu,

který byl vydán v roce 1995 v nakladatelství C.H.Beck/ SEVT. Soud

je proto přesvědčen o tom, že napadená část ustanovení trestního

zákona je v rozporu s ústavním pořádkem ČR, zejména s čl. 9

Úmluvy, navrhuje proto jeho zrušení dnem 1.9.1995, a to vzhledem

k tomu, že z napadeného ustanovení žádné osoby nenabyly žádných

práv, a proto v souladu s principem právní jistoty by mělo dojít

k jeho zrušení ke stejnému datu, k jakému zákon č. 152/1995 Sb.

nabyl účinnosti.

Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, jejíž vyjádření si Ústavní

soud vyžádal podle § 69 zákona č. 182/1993 Sb., ve svém písemném

vyjádření podepsaném předsedou v podstatě poukazuje na Úmluvu,

která stanoví zásadu, že dítě nemá být odděleno od svých rodičů

proti jejich vůli, Úmluva však připouští takové oddělení dítěte od

rodičů, které je potřebné v zájmu dítěte a jež je určeno

příslušným úřadem na základě soudního rozhodnutí v souladu

s platným právem v příslušném řízení. Obdobně Listina základních

práv a svobod ( dále jen "Listina") uvádí, že nezletilé děti mohou

být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu,

na základě zákona. Tyto základní zásady Úmluvy i Listiny jsou

provedeny zákonem o rodině, o.s.ř., zákonem o školských zařízeních

a dalšími normami nižší právní síly, zejména vyhláškami

ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Ústavní výchova

přichází v úvahu tehdy, kdy výchova dítěte je vážně ohrožena nebo

ji nelze z jiných vážných důvodů zabezpečit a rovněž tehdy, kdy má

za cíl poskytnout dětem a mládeži s negativními jevy chování

preventivně výchovnou péči. Zákon č. 152/1995 Sb. doplnil

ustanovení § 171 trestního zákona tak, že se rozšířila ochrana

soudních rozhodnutí proti maření účelu nebo ztěžování výkonu též

o ochranu soudního rozhodnutí nařizujícího ústavní výchovu.

V odůvodnění návrhu zákona č. 152/1995 Sb. k dotčenému ustanovení

předkladatel uvedl, že podle dosud platného ustanovení § 171 odst.

l písm. d) trestního zákona bylo trestným činem jen maření nebo

ztěžování ochranného léčení nebo ochranné výchovy. Maření nebo

podstatné ztěžování výkonu ústavní výchovy osobou, vůči níž toto

opaření směřuje, nebylo postižitelné, a to ani podle § 171 odst.

3 trestního zákona. Přitom z hlediska obsahu těchto institutů

a věcných důvodů pro jejich uložení není v praxi mezi ochrannou

a ústavní výchovou výraznější rozdíl a nebezpečí, které pro

společnost představují mladiství na útěku z ochranné nebo ústavní

výchovy, je rovněž stejné. Z tohoto důvodu předkladatel návrhu

zákona č. 152/1995 Sb. navrhl stejně postihovat případy závažného

ztěžování nebo maření ochranné i ústavní výchovy. Je

nepopiratelné, že předkladatel návrhu měl na mysli pouze a zejména

ústavní výchovu určenou pro problematickou mládež, i když vedle

takové ústavní výchovy existuje i ústavní výchova pro opuštěné

nebo osiřelé děti. Ve vyjádření se připouští, že toto ne úplně

citlivé rozlišení typů ústavní výchovy v trestním zákoně může

skutečně vést k domněnce, že jakýkoliv útěk z dětského domova musí

být stejně kvalifikován jako útěk z výchovného ústavu pro mládež

se zvýšenou výchovnou péčí. Určitým východiskem z tohoto stavu,

který nastal přijetím novely ustanovení § 171 odst. l písm. d)

trestního zákona, je nezbytnost, aby všechny dotčené orgány

pečlivě zkoumaly okolnosti, pohnutky, následky jednání nezletilého

a podnět k trestnímu řízení z důvodu maření nebo ztěžování výkonu

úředního rozhodnutí dávaly jen v případech, kdy je naplněna

skutková podstata o maření ústavní výchovy nařízené nezletilému

z výchovných důvodů. Při případném vyhovění návrhu na zrušení

části napadeného ustanovení se pak ve vyjádření nedoporučuje jeho

rušení zpětně k 1.9.1995, s ohledem na nevhodnost zavádění zpětné

působnosti právních norem do našeho právního řádu. Vyjádření také

potvrzuje, že zákon č. 152/1995 Sb. byl schválen potřebnou

většinou poslanců zákonodárného sboru dne 29.6.1995, byl podepsán

příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen. V závěru

vyjádření je pak vyjádřeno stanovisko, že zákonodárný sbor jednal

v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním

pořádkem ČR a naším právním řádem, a je na Ústavním soudu, aby

posoudil ústavnost napadeného ustanovení a vydal příslušné

rozhodnutí.

II.

Z těsnopisecké zprávy o 32. schůzi Poslanecké sněmovny

Parlamentu ČR (sněmovní tisk č. 1675 a 1803), konané ve dnech 20.

- 30.6.1995,vyplývá, že zákon č.152/1995 Sb., kterým se mění

a doplňuje zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění

pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení

soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon ČNR č.

283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších

předpisů, zákon č.189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících,

a zákon č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění

pozdějších předpisů, jímž mimo jiné bylo novelizováno také

ustanovení § 171 odst. l písm. d) trestního zákona, byl dne

29.6.1995 přijat potřebnou většinou hlasů, totiž 126 hlasy (3

poslanci hlasovali proti, 29 se zdrželo hlasování). Uvedený zákon

byl vyhlášen v částce 40, ročníku 1995, Sbírky zákonů ČR,

rozeslané dne 2.8.1995, lze tedy konstatovat, že byl přijat

a vydán v mezích ústavně stanovené kompetence a ústavně

předepsaným způsobem (§ 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.).

III.

Objektem trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí,

jehož formální znaky skutkové podstaty vymezuje ustanovení § 171

trestního zákona, je zájem na řádném výkonu rozhodnutí státních

orgánů. Již v úvodu je třeba přitom zdůraznit, že nikoliv všechna

rozhodnutí soudů či jiných státních orgánů jsou rozhodnutími,

jejichž výkon je tímto ustanovením chráněn. Novela trestního

zákona provedená zákonem č. 152/1995 Sb. doplnila s účinností od

l. září 1995 napadené ustanovení tak, že rozšířila ochranu

soudních rozhodnutí proti maření účelu nebo ztěžování jejich

výkonu též o ochranu soudního rozhodnutí nařizujícího ústavní

výchovu. Do účinnosti uvedené novely trestního zákona bylo

trestným činem podle ustanovení § 171 odst. l písm. d) jen takové

jednání, které mařilo nebo ztěžovalo účel ochranného léčení nebo

ochranné výchovy - tedy účel ochranných opatření ukládaných podle

trestního zákona.

Ústavní výchova na rozdíl od ochranných opatření je

institutem rodinného práva. Jde o výchovné opatření ukládané podle

§ 45 odst. 3 zákona o rodině. Podle tohoto ustanovení může soud

nařídit ústavní výchovu, jestliže je výchova dítěte vážně ohrožena

nebo vážně narušena a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě,

nebo jestliže z jiných závažných důvodů nemohou rodiče výchovu

dítěte zabezpečit. Jestliže je to v zájmu nezletilého nutné, může

soud nařídit ústavní výchovu i v případě, že jiná výchovná

opatření nepředcházela. Z důležitých důvodů může soud prodloužit

ústavní výchovu až na jeden rok po dosažení zletilosti.

Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že ústavní výchova,

přesněji řečeno rozhodnutí soudu o nařízení ústavní výchovy, se

svou povahou vymykají z rámce ustanovení § 171 odst. l trestního

zákona, v platném znění, které v zásadě chrání výkon těch

rozhodnutí soudu, případně jiných státních orgánů, která jsou

vydávána v souvislosti s trestním řízením, kdy jde v podstatě

o postih jednání, které maří účel vazby nebo trestu, porušování

režimu stanoveného některými druhy trestů či ochranných opatření.

Ochranná opatření, mezi která patří kromě zabrání věci také

ochranné léčení a ochranná výchova, na něž se vztahuje ochrana

napadeného ustanovení § 171 odst. l písm. d) trestního zákona,

jsou jedním z druhů trestněprávní sankce a jejich uložení je tedy

podmíněno již spáchaným trestným činem a odsouzením za něj,

popřípadě činem, který by byl, nehledě k osobě pachatele, činem

trestným.(Jsou také ukládána buď samostatně, jako jediný možný

prostředek, nebo namísto trestu, popřípadě vedle trestu - vždy

však v souvislosti s již spáchaným trestným činem.)

Při posuzování důvodnosti návrhu navrhovatele na vypuštění

slova "ústavní" z ustanovení § 171 odst. l písm. d) trestního

zákona, v platném znění, je tedy třeba mít na zřeteli odlišný

charakter právního institutu ústavní výchovy oproti institutu

ochranné výchovy, k němuž jak Poslanecká sněmovna ve svém

vyjádření, tak i důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona č.

152/1995 Sb. ústavní výchovu v podstatě přirovnává. Základní

podmínkou pro uložení ochranné výchovy mladistvému podle § 84

trestního zákona je jeho odsouzení za trestný čin jím spáchaný.

Osobám mladším 15 let se ochranná výchova sice ukládá v řízení

občanskoprávním, avšak opět jen za podmínky, že taková osoba

spáchala již čin, který by byl - nehledě k věku pachatele - činem

trestným (§ 86 trestního zákona). Ochranná výchova tedy jako jedno

z ochranných opatření (§ 71 trestního zákona), které má sloužit

k dosažení účelu trestního zákona, je druhem trestněprávní sankce.

Naproti tomu ústavní výchova představuje výchovné opatření, které

má vytvořit co nejpříznivější podmínky pro výchovu nezletilého

dítěte a je především výchovným, nikoliv represivním opatřením. Je

také v mnoha případech nařizována tehdy, když se výchovu dítěte

nepodařilo zajistit jinou individuální péčí, například i v situaci

vyvolané faktickou absencí vhodné osoby, která by mohla výchovu

zajistit. Reálně tedy přicházejí v úvahu i situace, kdy nezletilý

svým chováním nemusel před nařízením ústavní výchovy sám zavdat

příčinu k tomuto opatření, kterým pak soud řeší v zájmu dítěte

zajištění jeho řádné výchovy. Ústavní výchovu tedy nelze chápat

jako formu sankce nebo povinnosti dítěti uložené, přitom

pominou-li podmínky, které si nařízení ústavní výchovy vynutily,

soud ústavní výchovu zruší. Na ústavní výchovu je proto třeba

nahlížet jako na krajní případ řešení řádně nezajištěné výchovy

dítěte tak, jak to má na mysli Úmluva o právech dítěte, z hlediska

jejíchž ustanovení je třeba podle názoru Ústavního soudu napadené

ustanovení posuzovat. Tato Úmluva, která je nepochybně mezinárodní

smlouvou o lidských právech a základních svobodách, byla formou

sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí ČSFR ve Sbírce

zákonů vyhlášena pod č. 104/1991 Sb. poté, co s Úmluvou vyslovilo

souhlas Federální shromáždění ČSFR a prezident ČSFR ji

ratifikoval. Ratifikační listina byla uložena u generálního

tajemníka OSN, depozitáře Úmluvy, dne 7.1.1991. Po zániku ČSFR

převzala Česká republika práva a závazky z uvedené mezinárodní

smlouvy podle čl. 5 odst. 2 ústavního zákona ČNR č. 4/1993 Sb.,

o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské

Federativní Republiky, svou sukcesi do této smlouvy s platností od

1.1.1993 oznámila dopisem ministra zahraničních věcí ČR, který byl

uložen u generálního tajemníka OSN, jako depozitáře Úmluvy, dne

22. února 1993 a jeho přijetí bylo potvrzeno dne 7.7.1993.

Uvedená Úmluva, jíž je Česká republika ve smyslu čl. 10

Ústavy ČR vázána, již ve své preambuli zdůrazňuje, že dítě pro

svou tělesnou a duševní nezralost potřebuje zvláštní záruky

a péči. V čl. 3 odst. l Úmluva stanoví, že zájem dítěte musí být

předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, ať už

uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče,

soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Toto ustanovení má

povahu normy vnitrostátně bezprostředně použitelné ("self

- executing"). K přímému použití je uvedená norma způsobilá

s ohledem na svou dikci (.....zájem dítěte.....při jakékoliv

činnosti), která je dostatečně a natolik jasná, aby povinné

subjekty, jimž je adresována - subjekty vnitrostátní - byly

schopny upravit odpovídajícím způsobem své chování. Posuzováno

z pohledu tohoto článku Úmluvy pak nelze považovat za zájmu dítěte

přiměřenou a vhodnou takovou formu řešení, která kriminalizuje

mladistvého, který se, ať již z jakýchkoliv důvodů, nedokáže

vyrovnat s nařízenou ústavní výchovou. Ústavní soud proto dospěl

k závěru, že řešit případy porušení - jednoznačně v zájmu

nezletilého nařízené ústavní výchovy - trestněprávními prostředky,

tak jak to činí napadené ustanovení (aniž by navíc jakkoliv

rozlišovalo a bralo v úvahu různé důvody vedoucí k nařízení

ústavní výchovy), a to i při vědomí zvláštní úpravy trestního

zákona vztahující se na mladistvé, je v rozporu s čl. 3 odst. 1

Úmluvy, a proto návrhu navrhovatele na zrušení části napadeného

ustanovení vyhověl.

Na uvedeném závěru pak nemohly nic změnit ani důvody, které

zákonodárce vedly k přijetí napadeného ustanovení, totiž ochrana

společnosti před nebezpečím, které pro společnost představují

mladiství na útěku z ústavní výchovy, neboť při poměřování dvou

v kolizi stojících zájmů, tj. právě uvedeného zájmu na ochranu

společnosti se zájmem na řádné výchově a harmonickém rozvoji

každého nezletilého dítěte, je to právě zájem dítěte, který je

třeba považovat za převažující.

Navrhovatelem navrhovanému zpětnému zrušení části napadeného

ustanovení k datu účinnosti zákona č. 152/1995 Sb., tj. k datu

1.9.1995, Ústavní soud nevyhověl, neboť zpětnému zrušení brání

požadavek na zachovávání právní jistoty, nehledě k tomu, že

v situaci, kdy Ústavní soud ruší ustanovení trestního zákona,

stejné účinky, jaké by přineslo zpětné zrušení napadeného

ustanovení, v podstatě zajišťuje ustanovení § 71 odst. l a 3

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Pro úplnost a zcela na závěr je třeba dodat, že navrhovatelem

namítaný rozpor napadeného ustanovení s čl. 9 Úmluvy, který

v podstatě stanoví podmínky, které musí být dodrženy v případech

oddělení dítěte od rodičů proti jejich vůli, nebyl shledán.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. dubna 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru