Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 29/98Nález ÚS ze dne 02.06.1999Povinnost zákonodárce postavit pod efektivní kontrolu nezávislého soudního rozhodování všechny případy zbavení svobody

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
vykonatelnost odložená - § 58/1
procesní - účastenství v řízení - § 28/3
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/habeas corpus - právo podat návrh na přezkum zákonnosti zbavení svobody
zrušení právního předpisu (fyzická nebo... více
Věcný rejstříkVyhoštění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 83/14 SbNU 195
Paralelní citace (Sbírka zákonů)138/1999 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1999:Pl.US.29.98
Datum podání13.07.1998
Napadený akt

zákon; 283/1991; o Policii České republiky; § 15/2/c, § 15/3

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

120/1976 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 5 odst.4

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2, čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

123/1992 Sb., § 16 odst.3, § 17 odst.2

283/1991 Sb., § 15, § 15 odst.2, § 15 odst.3


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 29/98 ze dne 2. 6. 1999

138/1999 Sb.

N 83/14 SbNU 195

Povinnost zákonodárce postavit pod efektivní kontrolu nezávislého soudního rozhodování všechny případy zbavení svobody

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Plénum Ústavního soudu

po ústním jednání dne 2. června 1999,

rozhodlo ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 15 odst. 2 písm.

c) a § 15 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České

republiky, ve znění pozdějších předpisů, podaného podle § 74

zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

navrhovatelem H. Q. T., spolu s ústavní stížností proti usnesení

Městského soudu v Praze ze dne 5. května 1998, sp. zn. 38 Ca

95/97, o zastavení řízení ve věci žaloby o přezkoumání rozhodnutí

Sekce cizinecké policie, Správy hlavního města Prahy, Policie

České republiky ze dne 3. února 1997, č. j. PSP-4-21/CP-c-97,

o zajištění stěžovatele dle § 15 odst. 2 písm. c) zákona č.

283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto:

1. Ustanovení § 15 odst. 2 písm. c) zákona č. 283/1991 Sb.,

o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, se

zrušuje dnem 31. května 2000.

2. Návrh na zrušení ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 283/1991

Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů,

vymezeného slovy "a zajištění podle odstavce 2 nejdéle 30 dnů",

se zamítá.

3. Návrh na připuštění účasti N. T. D., navrhovatele ve věci sp.

zn. II. ÚS 483/98, jako vedlejšího účastníka, se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, podaným osobně Ústavnímu soudu dne 13. července

1998, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu

v Praze ze dne 5. května 1998, sp.zn. 38 Ca 95/97, jímž bylo

zastaveno řízení ve věci žaloby o přezkoumání rozhodnutí Sekce

cizinecké policie, Správy hlavního města Prahy, Policie České

republiky ze dne 3. února 1997, č. j. PSP-4-21/CP-c-97,

o zajištění stěžovatele dle § 15 odst. 2 písm. c) zákona č.

283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Uvedeným rozhodnutím

obecného soudu se cítí být dotčen ve svých základních právech

a svobodách, vyplývajících z čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), z čl. 9 odst.

4 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, z čl.

36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina),

jakož i z čl. 1 Ústavy.

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a ze spisu sp. zn. 38

Ca 95/97, jejž si Ústavní soud vyžádal od Městského soudu v Praze,

bylo zjištěno následující:

Stěžovateli byl rozhodnutím oddělení cizinecké policie

a pasové služby Policie České republiky v Litoměřicích ze dne 8.

listopadu 1996, č. j. PSV-303/CLTX-LU-96, podle § 14 odst. 1 písm.

f) zákona č. 123/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zakázán

pobyt na území České republiky do 7. listopadu 1999 s tím, že

lhůta k vycestování byla určena do 7. prosince 1996. Toto

rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Ředitelství služby cizinecké

a pohraniční policie ze dne 14. března 1997, č. j.

PPR-8249-1/RCP-c-228-96. U Městského soudu v Praze probíhá

přezkumné řízení na základě žaloby proti uvedenému rozhodnutí (věc

je vedena pod sp. zn. 38 Ca 187/97). Kromě uvedeného byl

stěžovateli rozhodnutím Sekce cizinecké policie a pasové služby,

Správy hlavního města Prahy, Policie České republiky ze dne 3.

března 1997, č. j. PSP-1-279/CP-c-97, uložen podle § 14 odst. 1

písm. f) zákona č. 123/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

zákaz pobytu na území České republiky do 31. března 2007 s tím, že

lhůta k vycestování byla určena do 25. března 1997. Toto

rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Ředitelství služby cizinecké

a pohraniční policie ze dne 3. června 1997, č. j.

PPR-2541/RCP-c-225-97. Na základě žaloby podané stěžovatelem

probíhá u Městského soudu v Praze proti uvedenému rozhodnutí

přezkumné řízení (věc je vedena pod sp. zn. 38 Ca 261/97).

Dne 3. února 1997 pod č. j. PSP-4-21/CP-c-97 vydala Sekce

cizinecké policie, Správy hlavního města Prahy, Policie České

republiky příkaz k umístění stěžovatele v cele zadržení

a zajištění s tím, že k jeho zajištění došlo podle § 15 odst. 2

písm. c) zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za

účelem zjištění totožnosti. Dne 3. března 1997 byl vydán příkaz

k jeho propuštění z cely policejního zajištění s tím, že jeho

totožnost je ověřena.

Proti rozhodnutí o zajištění podal stěžovatel dne 31.

března 1997 u Městského soudu v Praze žalobu. Městský soud v Praze

dne 5. května 1998 usnesením sp. zn. 38 Ca 95/97 řízení zastavil.

Svůj postup odůvodnil tím, že v dané věci se nejednalo o přezkum

rozhodnutí v oblasti plnění úkolů státní správy dle § 2 odst. 2

zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, konkrétně

pak dle zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území České

republiky, ve znění pozdějších předpisů, nýbrž o plnění úkolů

směřujících k zajištění vnitřního pořádku a bezpečnosti dle § 1

odst. 2 zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Jelikož, dle přesvědčení soudu, k zajištění stěžovatele Policií

České republiky došlo při zabezpečování veřejného pořádku

a bezpečnosti a nikoli v rámci plnění úkolů státní správy ve

věcech pobytu cizinců, absentovala pravomoc soudu dle hlavy druhé

části páté o. s. ř.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá zejména rozpor

napadeného rozhodnutí obecného soudu s čl. 5 odst. 4 Úmluvy, s čl.

9 odst. 4 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech,

s čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy, a dále se

cítí být dotčen ve svých základních právech a svobodách

i v důsledku průtahů v řízení, když obecný soud, s výjimkou výzvy

k zaplacení soudního poplatku, zůstal, dle jeho přesvědčení, ve

věci nečinný ode dne podání žaloby 31. března 1997 do 5. května

1998, kdy řízení zastavil. Stěžovatel se v této souvislosti

dovolává precedenčního působení nálezu Ústavního soudu ze dne 11.

prosince 1997, sp. zn. I. ÚS 313/97.

Kromě uvedeného stěžovatel spolu s ústavní stížností proti

usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. května 1998, sp. zn.

38 Ca 95/97, podává podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, návrh na zrušení ustanovení § 15 odst. 2

písm. c) a § 15 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, vymezeného slovy "a zajištění podle odstavce

2 nejdéle 30 dnů", a ustanovení § 16 odst. 3 a § 17 odst. 2 zákona

č. 123/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když tato považuje

za stojící v rozporu s čl. 9 odst. 4 Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech, s čl. 36 odst. 1, 2 Listiny.

Důvod tohoto rozporu spatřuje v absenci práva na soudní ochranu

v případech omezení svobody dle napadených ustanovení zákona

o Policii České republiky a zákona o pobytu cizinců na území České

republiky.

Podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, spolu s ústavní stížností může být podán návrh na

zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich

jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost,

která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení

stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní

smlouvou podle čl. 10 Ústavy, popřípadě se zákonem, jedná-li se

o jiný právní předpis. Předmětem ústavní stížnosti je usnesení

Městského soudu v Praze ze dne 5. května 1998, sp. zn. 38 Ca

95/97, jež se týkalo přezkumu rozhodnutí Policie České republiky

dle § 15 odst. 2 písm. c) a § 15 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů, nikoli však výše uvedených

rozhodnutí Policie České republiky dle zákona č. 123/1992 Sb., ve

znění pozdějších předpisů.

Z uvedeného důvodu Ústavní soud usnesením ze dne 24.

listopadu 1998, č. j. III. ÚS 311/98-13, přerušil řízení dle § 78

odst. 1 zákona o Ústavním soudu pouze u ustanovení § 15 odst. 2

písm. c) a u ustanovení § 15 odst. 3, vymezené slovy "a zajištění

podle odstavce 2 nejdéle 30 dnů", zákona č. 283/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, když pouze u těchto ustanovení konstatoval

naplnění podmínek vyžadovaných ustanovením § 74 zákona o Ústavním

soudu pro přerušení řízení o ústavní stížnosti a zahájení řízení

o zrušení zákonů a jiných právních předpisů na návrh toho, kdo

podal ústavní stížnost [§ 64 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Jelikož v případě návrhu na

zrušení ustanovení § 16 odst. 3 a § 17 odst. 2 zákona č. 123/1992

Sb., ve znění pozdějších předpisů, podmínky vyžadované

v ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu splněny nebyly, nezbylo,

než jej považovat za návrh podaný někým zjevně neoprávněným,

v důsledku čehož byl dle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů, v uvedeném usnesení č. j. III.

ÚS 311/98-13 odmítnut.

Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 31. května 1999,

navrhovatel ve věci sp. zn. Pl. ÚS 29/98 podal návrh na připuštění

účasti N. T. D., navrhovatele ve věci sp. zn. II. ÚS 483/98, jako

vedlejšího účastníka, když tento spolu s ústavní stížností podal

návrh na zrušení ustanovení § 15 odst. 2 písm. b) a § 15 odst. 3

zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

II.

Podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh

Poslanecké sněmovně. Ve svém vyjádření ze dne 7. ledna 1999

předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Prof. Ing.

Václav Klaus, CSc. potvrdil, a to v souladu s požadavky obsaženými

v ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, že zákon č. 283/1991 Sb. a rovněž i jeho

novely č. 23/1993 Sb. a č. 326/1993 Sb. byly schváleny potřebnou

většinou poslanců České národní rady, resp. Poslanecké sněmovny

Parlamentu České republiky (zákon č. 283/1991 Sb. dne 21. června

1991, zákon č. 26/1993 Sb. dne 21. prosince 1992, zákon č.

326/1993 Sb. dne 8. prosince 1993), byly podepsány příslušnými

ústavními činiteli a řádně vyhlášeny. Ve vyjádření předsedy

Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky je obsaženo

stanovisko, že zákonodárný sbor při přijímání napadených zákonů

jednal v přesvědčení o jejich souladu s Ústavou, ústavním pořádkem

a právním řádem.

Dále se v něm uvádí, že § 15 odst. 2 písm. c) a § 15

odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

nelze považovat za stojící v rozporu s čl. 9 odst. 4 Mezinárodního

paktu o občanských a politických právech, jelikož uvedené

ustanovení v kontextu celého čl. 9 má spíše trestněprávní

charakter. Shodně se konstatuje neopodstatněnost návrhu ohledně

rozporu napadených ustanovení zákona o Policii České republiky

s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Návrh je v této souvislosti

považován za účelový ve spojení s rozhodnutím sp. zn. 38 Ca 95/97

Městského soudu v Praze. Ve vyjádření se dále namítá, že orgány

veřejné moci mají v rámci diskrečního práva možnost posoudit

proporcionalitu mezi veřejným zájmem na vyhoštění cizince (jemuž

předchází zajištění) a zájmem na ochraně jeho základních práv

a svobod. Vypuštěním zmíněných ustanovení ze zákona o Policii

České republiky, a tím faktickou nemožností policejních složek

ověřovat totožnost zajištěných osob, by, dle názoru Poslanecké

sněmovny Parlamentu České republiky, došlo k vážnému narušení

tohoto principu přiměřenosti v neprospěch veřejného zájmu.

III.

Dle ustanovení § 15 odst. 2 písm. c) zákona o Policii

České republiky je policista oprávněn zajistit osobu, o níž se lze

odůvodněně domnívat, že neoprávněně vstoupila nebo neoprávněně

pobývá na území České republiky, a řízení o vyhoštění této osoby

nemohlo být zahájeno, protože nemohla být zjištěna její totožnost.

Odstavec 3. uvedeného zákonného ustanovení pak omezuje zajištění

podle odstavce 2. nejdéle na dobu 30 dnů (a dále zajištění podle

odstavce 1, omezuje na 24 hodin), a to od okamžiku omezení osobní

svobody.

Uvedená ustanovení představují zákonný rámec pro

internaci cizinců, kteří neoprávněně vstoupili nebo pobývají na

území České republiky a u nichž nelze zjistit totožnost, pročež

nemohlo být zahájeno řízení o jejich vyhoštění. Délka této

internace je omezena lhůtou třiceti dnů. Jde proto o jeden

z případů zákonné úpravy zbavení svobody.

Dle čl. 36 odst. 2 Listiny, kdo tvrdí, že byl na svých

právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit

na soud, aby přezkoumal zákonnost takovéhoto rozhodnutí,

nestanoví-li zákon jinak, přičemž z pravomoci soudu však nesmí být

vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí, týkajících se základních práv

a svobod podle Listiny. Mezi tato patří i základní právo plynoucí

z ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být

stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který

stanoví zákon.

Dle čl. 5 odst. 4 Úmluvy každý, kdo byl zbaven svobody

zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve

kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody

a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. Evropský

soud pro lidská práva přitom uvedené ustanovení Úmluvy

interpretuje v tom smyslu, že v něm obsažená záruka se aplikuje na

všechna zbavení svobody, ať už spadají do jedné z kategorií

uvedených v čl. 5 odst. 1 či nikoli, neboť obecným účelem je zde

poskytnout jednotlivci účinnou kontrolu legálnosti jeho zbavení

svobody (De Wilde, Ooms a Versyp z roku 1970, A-12, De Jong,

Baljeta van den Brink z roku 1984, A-77).

Smyslem uvedených ustanovení Listiny i Úmluvy je moderní

právní úprava principu habeas corpus, a to zobecněná na všechny

případy zbavení lidské svobody veřejnou mocí. Nezbytnost

striktního dodržování tohoto principu, a to v souvislosti

s ustanovením čl. 40 odst. 1 Listiny, vyjádřil Ústavní soud ve

svém rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 5/94 (ÚS, sv. 2, s. 155

a následující).

Kromě požadavku soudního rozhodování o zbavení svobody

úprava, obsažená v čl. 8 Listiny, respektuje i požadavek

urychleného rozhodování, zakotvený v čl. 5 odst. 4 Úmluvy, a to

jak při rozhodování o vazbě (čl. 8 odst. 3, 4 Listiny, § 69, § 75

až 77 tr. ř.), tak při rozhodování o převzetí nebo držení osoby

v ústavní zdravotnické péči bez jejího souhlasu (čl. 8 odst. 6

Listiny, § 191a až 191g o. s. ř.).

Rozhodnutí o zajištění cizince dle § 15 odst. 2 písm.

c) a § 15 odst. 3 zákona o Policii České republiky je rozhodnutím

správního orgánu, nařizujícím zbavení svobody. Lze v této

souvislosti pouze souhlasit s názorem doktrinárním, dle něhož

"není důležité, jak je akt správního orgánu označen (rozhodnutí,

jmenování, udělení, opatření, dohoda, usnesení, výměr, rozkaz,

zřízení, výnos, potvrzení, oběžník, upozornění, výzva, příkaz,

výpověď, oznámení, souhlas, stvrzenka, výmaz, koncese, povolení,

schválení a jiné). Podstatné je, zda správní úřad takovým aktem

autoritativním a právním moci schopným způsobem zasáhl do právní

sféry fyzické nebo právnické osoby." (J. Bureš, L. Drápal, M.

Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání, Praha 1996, s.

661)

Je otázkou, zda je možné postup dle § 247 a následujících

o.s.ř. považovat za soudní rozhodování dle čl. 36 odst. 2 Listiny

a čl. 5 odst. 4 Úmluvy.

Ústavní soud zastává názor, že tomu tak není, a to z toho

důvodu, že aplikace právní úpravy soudního přezkumu správních

rozhodnutí o zajištění cizinců dle § 15 odst. 2 písm. c) a § 15

odst. 3 zákona o Policii České republiky na základě žaloby dle §

244 a následujících o.s.ř. nesplňuje požadavek urychlenosti

takovéhoto rozhodování ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Absence

tohoto požadavku je patrná ze srovnání s úpravou lhůt při

rozhodování o vazbě (čl. 8 odst. 3, 4 Listiny, § 69, § 75 až 77

tr. ř.) a při rozhodování o převzetí nebo držení osoby v ústavní

zdravotnické péči bez jejího souhlasu (čl. 8 odst. 6 Listiny, §

191a až 191g o. s. ř.).

Z hlediska těchto argumentů Ústavní soud nevidí prostor pro

ústavně konformní interpretaci ustanovení § 247 a následujících

o.s.ř. ve smyslu soudního rozhodování o zbavení svobody dle § 15

odst. 2 písm. c) a § 15 odst. 3 zákona o Policii České republiky.

Z čl. 5 odst. 4 Úmluvy a čl. 36 odst. 2 Listiny ve spojení

s čl. 8 odst. 2 Listiny plyne pro zákonodárce povinnost všechny

případy zbavení svobody veřejnou mocí postavit pod efektivní

kontrolu nezávislého soudního rozhodování. Uvedený soudní přezkum

je proto nezbytnou součástí každé zákonné úpravy zbavení svobody,

bez něhož tato pro rozpor s uvedenými ustanoveními Úmluvy

a Listiny samostatně nemůže obstát.

Z uvedeného důvodu Ústavní soud ustanovení § 15 odst. 2

písm. c) zákona o Policii České republiky zrušil.

V této souvislosti se pro úplnost sluší konstatovat

opodstatněnost námitky účastníka řízení, Parlamentu České

republiky, dle které čl. 9 odst. 4 Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech se týká pouze zbavení svobody

v trestním řízení, a tudíž jej nelze vztáhnout na posuzování

ústavnosti § 15 odst. 2 písm. c) zákona o Policii České republiky.

Tato skutečnost ale nic nemění na rozporu uvedeného zákonného

ustanovení s příslušnými ustanoveními Úmluvy a Listiny.

Podle ustanovení § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, se zákon, nebo jeho jednotlivá

ustanovení, u kterých Ústavní soud dojde k závěru o jejich rozporu

s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy,

zrušuje dnem, který Ústavní soud v nálezu určí. Ústavní soud,

uvědomuje si účel a smysl institutu internace cizinců z důvodu

zjištění jejich totožnosti, rozhodl o posunutí dne zrušení

ustanovení § 15 odst. 2 písm. c) zákona o Policii České republiky

na 31. květen 2000, aby tím poskytl zákonodárci prostor k nápravě

ústavního deficitu uvedené zákonné úpravy.

Dalším z posuzovaných byl návrh na zrušení ustanovení §

15 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

vymezeného slovy "a zajištění podle odstavce 2 nejdéle 30 dnů".

Lhůta 30 dnů, obsažená v § 15 odst. 3 zákona o Policii

České republiky, se kromě zajištění dle § 15 odst. 2 písm. c)

uvedeného zákona vztahuje i na další dva případy: dle písm. a) na

zajištění osoby, která má být podle vykonatelného rozhodnutí

vyhoštěna a dle písm. b) na zajištění osoby, o jejímž vyhoštění

bylo zahájeno řízení a je důvodné podezření, že se tato osoba

nepodrobí rozhodnutí o vyhoštění nebo bude mařit výkon takovéhoto

rozhodnutí.

Pokud Ústavní soud posuzoval ústavnost ustanovení

právních předpisů obsahujících lhůty, činil tak pouze v návaznosti

na práva, resp. povinnosti, jež byly těmito lhůtami vymezeny (Pl.

ÚS 3/94 - ÚS, sv. 1, s. 279 a následující). Posuzování ústavnosti

§ 15 odst. 3 zákona o Policii České republiky pak v souvislosti se

zrušením ustanovení § 15 odst. 2 písm. c) uvedeného zákona ztrácí

smysl. Zkoumání ústavnosti § 15 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, z hlediska jeho vztahu k § 15 odst. 2

písm. a) a b), případně § 15 odst. 1 uvedeného zákona pak

nesplňuje podmínky obsažené v § 74 zákona o Ústavním soudu,

jelikož uplatněním těchto ustanovení zákona o Policii České

republiky nenastala skutečnost, jež je předmětem ústavní

stížnosti. Z uvedeného důvodu Ústavní soud návrh na zrušení

ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, vymezeného slovy "a zajištění podle odstavce

2 nejdéle 30 dnů", zamítl.

Návrh na připuštění účasti N. T. D., navrhovatele ve věci

sp. zn. II. ÚS 483/98, jako vedlejšího účastníka, když tento spolu

s ústavní stížností podal návrh na zrušení ustanovení § 15 odst.

2 písm. b) a § 15 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, byl Ústavním soudem zamítnut z důvodu

nesplnění podmínky identity návrhů, vyžadované v ustanovení § 35

odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Jak již bylo uvedeno, pokud

Ústavní soud posuzuje ústavnost ustanovení právních předpisů

obsahujících lhůty, činí tak pouze v návaznosti na práva, resp.

povinnosti, jež byly těmito lhůtami vymezeny (Pl. ÚS 3/94 - ÚS,

sv. 1, s. 279 a následující). V daném případě to znamená

u ustanovení § 15 odst. 3 zákona o Policii České republiky ve věci

sp. zn. Pl. ÚS 28/98 vazbu na ustanovení § 15 odst. 2 písm. c)

uvedeného zákona, ve věci sp. zn. II. ÚS 483/98 pak na ustanovení

jiné, a to § 15 odst. 2 písm. b) uvedeného zákona.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 2. června 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru