Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 29/2000Nález ÚS ze dne 20.02.2001Zrušení slov "advokátů" v § 46 odst. 4 zákona o advokacii

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokát
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
Věcný rejstříkadvokát
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 32/21 SbNU 285
Paralelní citace (Sbírka zákonů)236/2001 Sb.
EcliECLI:CZ:US:2001:Pl.US.29.2000
Datum vyhlášení28.02.2001
Datum podání24.01.2000
Napadený akt

zákon; 85/1996; o advokacii; § 46/4 v části "advokátů a"

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37, čl. 40

Ostatní dotčené předpisy

236/2001 Sb.

85/1996 Sb., § 46 odst.4, § 46, § 21


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 29/2000 ze dne 20. 2. 2001

236/2001 Sb.

N 32/21 SbNU 285

Zrušení slov "advokátů" v § 46 odst. 4 zákona o advokacii

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Plénum Ústavního soudu České republiky

rozhodlo ve věci

návrhu JUDr. F. P., na zrušení části ustanovení § 46 odst. 4

zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů,

v rozsahu slov "advokátů a", předloženého ve spojení s ústavní

stížností navrhovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze

dne 12. 10. 1999, čj. 38 Ca 357/98-40, mimo ústní jednání, takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 24. 1. 2000 došla Ústavnímu soudu včas podaná ústavní

stížnost JUDr. F. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze

dne 12. 10. 1999, čj. 38 Ca 357/98-40, spojená s návrhem na

zrušení části ustanovení § 46 odst. 4 zákona č. 85/1996 Sb.,

o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon

o advokacii"), a to v rozsahu slov "advokátů a", pro jeho rozpor

s čl. 10 Listiny základních práva a svobod, č. 2/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů (dále jen "Listina"), jakož i pro rozpor

s právem, spočívajícím v tom, že nikdo není povinen sám sebe

usvědčovat.

Druhý senát Ústavního soudu svým usnesením ze dne 20. 6.

2000 čj. II. ÚS 46/2000-13 přerušil stížnostní řízení a návrh na

zrušení jednotlivého ustanovení zákona postoupil jeho plénu.

Navrhovateli byla pravomocným rozsudkem Městského soudu

v Praze ze dne 12. 10. 1999, čj. 38 Ca 357/98 - 40 zamítnuta jeho

žaloba proti rozhodnutí odvolacího senátu České advokátní komory

(dále jen "ČAK") ze dne 8. 9. 1998, sp. zn. K 147/97.

Kárný senát Kárné komise ČAK svým rozhodnutím ze dne 10. 4.

1998, sp. zn. K 147/97, uložil navrhovateli pokutu ve výši 5

000,- Kč. Odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací senát ČAK

zamítl a takto napadené rozhodnutí potvrdil. Proti konečnému

rozhodnutí orgánu ČAK brojil navrhovatel správní žalobou

u Městského soudu v Praze, s výsledkem uvedeným shora.

Obecný soud tím, že podle názoru navrhovatele aplikoval

v řízení o správní žalobě ustanovení § 46 odst. 4 zákona

o advokacii porušil ústavní právo, zakotvené v čl. 10 Listiny,

podle něhož každý má právo, aby byla zachována jeho lidská

důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, má

právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého

a rodinného života, jakož i na ochranu před neoprávněným

shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své

osobě.

Jak zdůrazňuje navrhovatel, u Městského soudu v Praze navrhl,

aby Ústavnímu soudu byla předložena k posouzení ústavnost § 46

odst. 4 zákona o advokacii, což bylo odmítnuto s tím, že otázka

použití tohoto zákonného ustanovení nebyla předmětem řízení před

obecným soudem. Navrhovatelem doloženým přípisem od ČAK ze dne

27. 6. 1997 byl tento požádán o zaslání klientského spisu

k dispozici ČAK. I když tu nebyl uveden paragraf, na základě něhož

se tak stalo, je zřejmé podle názoru navrhovatele, že se jednalo

o postup právě podle § 46 odst. 4 zákona o advokacii. Uvedený

předpis byl tedy ve věci uplatněn.

Za těchto okolností bylo povinností obecného soudu postupovat

podle § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský

soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."),

tj. řízení přerušit a podat Ústavnímu soudu návrh na zrušení části

citovaného zákonného ustanovení. Sám soud měl totiž dojít

k závěru, že citované ustanovení zákona o advokacii, jehož má být

při projednávání nebo rozhodování věci použito, je v rozporu

s Listinou.

Za rozhodující z hlediska svého návrhu plénu, to vedle

zdůraznění, že nikdo není povinen sám sebe usvědčovat, považuje

navrhovatel právo na ochranu informací od klienta, spadající pod

čl. 10 Listiny, s nímž je proto v rozporu citované ustanovení

zákona o advokacii, a to v rozsahu slov "advokátů a". Jde o to, že

napadené zákonné ustanovení umožňuje předkládání klientského spisu

jiným osobám, než je pouze konkrétní advokát, jemuž byly určité

důvěrné informace jeho klientem sděleny a ve spisu uchovány.

Za ústavní by navrhovatel považoval takovou úpravu, která by

umožňovala vydání klientského spisu, resp. jeho části jen se

souhlasem klienta. Dosavadní úprava ale umožňuje, aby s ohledem na

prošetřování konkrétní kauzy mezi advokátem a jeho klientem, byly

důvěrné údaje klienta zpřístupněny blíže neurčenému a neznámému

okruhu dalších osob.

Navrhuje proto ustanovení § 46 odst. 4 zákona o advokacii,

v rozsahu slov "advokátů a" zrušit pro jeho rozpor s čl. 10

Listiny. Bude věcí aktivní legislativy, jaké následné řešení

zvolí, aby bylo ústavně konformní.

II.

Z vyjádření účastníků k návrhu, jež Ústavní soud podle § 69

odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen "zákon") vyžádal, přichází z povahy

věci v úvahu jen Poslanecká sněmovna.

Její předseda k návrhu mimo jiné uvedl, že ustanovení § 46

odst. 4 zákona o advokacii je podmínkou toho, aby kontrolní rada

ČAK mohla plnit úkoly, které jí citovaný zákon ukládá, tzn. dohled

nad dodržováním zákona o advokacii a stavovských předpisů advokáty

a jinými orgány ČAK. Vedle obecných povinností, které advokátům

ukládá zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně

některých zákonů, vztahuje se na ně i povinnost mlčenlivosti

o všech skutečnostech, o nichž se dozví v souvislosti

s poskytováním právních služeb podle § 21 zákona o advokacii. Na

členy orgánů ČAK a její zaměstnance, jakož i na všechny osoby,

které se účastní kárného řízení, se povinnost mlčenlivosti rovněž

vztahuje, a to ve zcela totožném rozsahu. Proto se zástupce

účastníka domnívá, že napadené ustanovení zákona o advokacii,

v části věty za středníkem vyjádřené slovy "advokátů a" není

v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, ani

s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána.

Za tohoto stavu věci konstatuje, že zákonodárný sbor jednal

v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou České

republiky (dále jen "Ústava"), ústavním pořádkem České republiky

a jejím právním řádem. Je proto na Ústavním soudu, aby

v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost napadeného

zákonného ustanovení a rozhodl.

Právní zástupce navrhovatele v replice na stanovisko

účastníka předně konstatuje, že předložením spisu dává advokát

k dispozici podklady, které ho mohou usvědčit. Tak sám opatřuje

důkazy pro své obvinění, a to nejen pro kárné provinění, nýbrž

i pro trestný čin. Za významnější však stěžovatel považuje tu

skutečnost, že něco podobného se může přihodit jeho klientovi.

Povinnost mlčenlivosti uložená advokátům, orgánům advokacie

a jejich zaměstnancům, na niž vyjádření účastníka poukazuje, není

dostatečnou zárukou, aby k takovým následkům nedošlo. Je tomu tak

proto, že zákon nevymezuje způsob, jakým má být klientský spis

předložen. Vzhledem k tomu jej určují orgány advokacie (viz

Bulletin advokacie č. 1/99, s. 79 a násl.). Má-li být podle toho

spis zaslán poštou, může se při přepravě ztratit a dostat se do

rukou komukoliv. Ani po předložení spisu orgánům ČAK není

upraveno, jakým způsobem má být zabezpečen proti nežádoucí

manipulaci s ním. Z dopisu přiloženého k replice stěžovatele

(příloha A) vyplývá, že jej má u sebe člen kárného senátu.

V souvislosti se soudním řízením (o správní žalobě) může klientský

spis opustit sféru advokacie. Zjistí-li z něho správní soud

okolnosti, které nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, může

to vést k trestnímu postihu advokáta nebo klienta, protože soud

povinností mlčenlivosti uloženou zákonem o advokacii vázán není.

Vedle uvedených trestněprávních aspektů nelze přehlédnout, že ve

spise jsou osobní, citlivé údaje o klientovi, chráněné zákonem č.

101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Naznačené důsledky mohou

nastat proti vůli klienta, neboť stížnost na advokáta může podat

protistrana či někdo další, přičemž on musí klientský spis

předložit. V závěru repliky navrhovatele se konstatuje, že není

možno nevidět kvalitativní rozdíl mezi informacemi, které má

advokát od klienta a jinými údaji, tj. dokumenty advokacie, obojí

obsaženými v klientském spise. Proto nemůže panovat stejný režim

pro kontrolu advokáta a ČAK, jak to činí napadený zákon.

Ústavní soud vyžádal podle § 48 odst. 2 a § 49 odst. 1 zákona

vyjádření k návrhu též od Ministerstva spravedlnosti České

republiky.

Jeho legislativní odbor v prvé řadě uvedl, že v § 74 zákona

požadovaný vztah podané ústavní stížnosti a návrhu na zrušení

zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení z návrhu stěžovatele

nelze jednoznačně dovodit. Ve vztahu k předmětu ústavní stížnosti

má dále za to, že vyžádání spisu advokáta, obsahujícího určité

údaje o osobě klienta, nelze posuzovat jako případný zásah do

ústavně zaručených práv osoby advokáta, ale naopak tohoto klienta.

Proto, i pokud by se v postupu ČAK jednalo o aplikaci § 46 odst.

4 zákona o advokacii, nepředstavovalo by to vůči advokátovi přímý

zásah do jeho ústavně zaručených práv a svobod.

Vztahu mezi advokátem a klientem se podle názoru ministerstva

dotýká především odst. 3 čl. 10 Listiny. Zde uvedené právo by mělo

především chránit klienta před neoprávněným zveřejněním nebo

zneužitím osobních údajů, které poskytl advokátovi a které jsou

vedeny ve spise. Vyjádření v této souvislosti odkazuje na § 21

zákona o advokacii, ukládající povinnost mlčenlivosti advokátovi

ve vztahu ke klientovi. Pro případ kárného řízení zákon

o advokacii ukládá povinnost mlčenlivosti ve stejném rozsahu

i advokátům - členům orgánů ČAK a jejím zaměstnancům, jakož

i dalším osobám, které se účastní kárného řízení. Zákonem

o advokacii je proto tímto způsobem dostatečně chráněno v čl. 10

Listiny ústavně zaručené právo.

III.

V rámci zkoumání procesních podmínek řízení o podaném návrhu

se Ústavní soud zabýval otázkou platnosti napadeného ustanovení

§ 46 odst. 4 zákona o advokacii v době doručení návrhu Ústavnímu

soudu. Zjišťoval tedy, jak mu ukládá § 68 odst. 2 zákona, zda

zákon o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, jenž napadené

ustanovení zakotvil, byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené

kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Za tím účelem vyžádal

od Poslanecké sněmovny těsnopisecké zprávy z jejích schůzí, na

nichž byla předmětná právní úprava projednána a přijata.

Z těsnopisecké zprávy ze 40. schůze Poslanecké sněmovny,

konané dne 13. 3. 1996 Ústavní soud zjistil, že návrh na vydání

zákona o advokacii byl na závěr třetího čtení přijat poměrem hlasů

81 pro, 10 proti. Zákon o advokacii tak byl vzhledem k čl. 39

odst. 1 a 2 Ústavy platně přijat a následně podepsán příslušnými

ústavními činiteli a vyhlášen ve Sbírce zákonů.

IV.

V řízení o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení

zkoumá Ústavní soud obsah těchto právních aktů z hlediska jejich

souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10

Ústavy, jak mu to ukládá § 68 odst. 2 zákona.

Ústavní soud proto zkoumal podstatu ústavní stížnosti - tj.

zda osoba stěžovatele je přímo dotčena ve svém ústavně zaručeném

právu, že nikdo není povinen sám sebe usvědčovat - z pohledu

napadeného zákonného ustanovení.

Zákonné ustanovení, jehož část je navržena ke zrušení, zní:

"§ 46

Kontrolní rada

(4) Kontrolní radě přísluší dohlížet na dodržování tohoto zákona

a stavovských předpisů jinými orgány Komory a advokáty; členům

kontrolní rady musí být umožněn přístup ke všem písemnostem, jakož

i jiným dokumentům advokátů a Komory."

Z listinných důkazů, které Ústavní soud doposud v dané věci

shromáždil, je třeba v prvé řadě vycházet z důvodové zprávy

k zákonu o advokacii.

Vzhledem k tomu, že zpráva se napadenou částí předmětného

zákona jmenovitě nezabývá, nebylo zjištěno nic, co by do věci

mohlo vnést jasno. Ani novela zákona o advokacii, zákon č.

210/1999 Sb., a důvodová zpráva k němu, se ustanovení § 46 odst.

4 zákona o advokacii nedotýkaly.

Ústavní garancie výše uvedeného práva občana spočívajícího

v tom, že není povinen usvědčovat sebe sama, je zapotřebí hledat

především v Listině.

Z tohoto hlediska je namístě připomenout ustanovení čl. 37

odst. 1 Listiny, které stanoví, že každý má právo odepřít výpověď,

jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo

osobě blízké. Speciálním ustanovením v tomto kontextu je čl. 40

odst. 4 Listiny, jenž přiznává právo odepřít výpověď obviněnému,

přičemž tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven. Speciálním

proto, že se týká obviněného, ne kohokoliv, a zároveň obviněného,

který ze zákona (§ 33 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním

řízení soudním (trestní řád) , ve znění pozdějších předpisů, dále

jen "tr. ř.") povinnost vypovídat nemá, to na rozdíl např. od

svědků, jichž se především čl. 37 odst. 1 Listiny dotýká.

Nad rámec zákazu donucování jiného k sebeobvinění výpovědí

lze zmíněné ústavní právo chápat v širším rozsahu tak, že ani jiné

důkazy není občan povinen proti sobě poskytovat.

V tomto rozsahu je předmětné ústavní právo garantováno čl.

40 odst. 2 Listiny, zakotvujícím presumpci neviny. Z této zásady

plyne zásada jiná, a sice in dubio pro reo, zakládající

přinejmenším povinnost orgánů činných v trestním řízení dokazovat

vinu obviněného, má-li dojít k odsouzení. A contrario pak z této

povinnosti vyplývá neexistence povinnosti samotného obviněného se

usvědčovat jakýmkoliv způsobem, nejen vlastní výpovědí. Logickým

důsledkem bude zákaz jakéhokoliv donucování občana k sebeobvinění.

Pomocí stejného logického argumentu je možné dovodit

neexistenci povinnosti k sebeobvinění z čl. 40 odst. 3 Listiny,

kde se mimo jiné hovoří o právu osobní obhajoby. Doznání

obviněného je v této souvislosti výlučným jeho právem.

Pokud jde o Úmluvu o ochraně lidských práv a základních

svobod, č. 209/1992 Sb., č. 243/1998 Sb., (dále jen "Úmluva"), zde

je potřeba se opírat o čl. 6 odst. 2 (presumpce neviny), odst. 3

písm. c) (právo osobní obhajoby).

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech č.

120/1976 Sb., dále jen "Pakt", hovoří o presumpci neviny v čl. 14

odst. 2, čl. 14 odst. 3 písm. g) potom výslovně konstatuje, že

každý, kdo je obviněn z trestného činu nesmí být nucen svědčit

proti sobě nebo přiznat vinu.

Shora uvedená ustanovení ústavněprávní povahy, týkající se

práv osoby trestně obviněné, musela být citována proto, že

stěžovatel, jakožto "kárně obviněný" (§ 33 odst. 1 zákona

o advokacii), má analogické postavení právě jako "trestně

obviněný" (§ 35e odst. 2 zákona o advokacii).

Návrhem na zrušení napadené ustanovení zákona o advokacii je

svou povahou obdobné zajišťovacímu institutu "povinnosti k vydání

věci" ve smyslu § 78 tr. ř., jež zavazuje každého, tedy

i obviněného.

Nebude-li dobrovolně splněna povinnost věc doličnou

předložit, a to je reálné zejména u obviněného, který tak zřejmě

učiní právě proto, aby neposkytoval proti sobě věcný důkaz,

přičemž nevznikne zároveň potřeba takovou věc zajistit, což

v praxi bude spíše výjimečné, a ani nebude nutno aplikovat postup

podle odst. 2 citovaného ustanovení, nelze splnění předkládací

povinnosti vynutit, a to ani postupem podle § 66 tr. ř., nemá-li

být dotčen čl. 40 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 2 Úmluvy

a čl. 14 odst. 2 Paktu. Donucování ke splnění povinnosti věc

předložit cestou aplikace § 66 tr. ř. by bylo ústavní, jestliže by

se týkalo jiné osoby než obviněného, zavázané povinností věc

doličnou předložit.

Půjde-li však o věc, kterou pro účely trestního řízení bude

nutno zajistit, což je patrně ve většině případů, a obviněný ji

dobrovolně nevydá (nesplní ediční povinnost), může mu být odňata.

Tu se však uplatní podpůrně další zajišťovací úkon podle § 79 tr.

ř., a sice odnětí věci.

Přitom takovéto "odnětí věci" nelze chápat jako donucení

k vydání věcného důkazu proti sobě samému. Odnětí věci zde má

z tohoto hlediska stejnou povahu, jako jiné zajišťovací úkony

podle trestního řádu, aplikované bez ohledu, resp. proti vůli

obviněného (srov. např. "Zajištění peněžních prostředků na účtu

u banky", § 79a tr.ř., "Domovní a osobní prohlídka", § 82, § 84,

§ 85 tr.ř. a apod.).

V těchto případech nejde o donucování obviněného

k poskytnutí důkazů proti sobě samotnému, nýbrž o nucené zajištění

věcných důkazů byť proti vůli obviněného. Provedení takovýchto

úkonů proti vůli obviněného v rozporu s ústavou není.

Kdyby přesto měla být ústavnost chápána takto široce,

koneckonců by se tím paralyzovalo trestní řízení, tedy získávání

důkazů a jejich provádění v jeho průběhu.

S napadeným ustanovením zákona o advokacii srovnatelné

trestněprocesní zajišťovací úkony obsahují tedy v sobě pojistky

jejich ústavnosti, resp. jejich ústavně konformním výkladem lze

ústavnost zachovat, což platí zejména pro § 78 odst. 1 tr. ř.

Pojistku stejného typu v návaznosti na § 46 odst. 4 zákona

o advokacii, k textu za středníkem, nabízí podle názoru Ústavního

soudu ustanovení § 33 odst. 5, 6 zákona o advokacii.

Podle odstavce 5 má kárně obviněný mimo jiné právo navrhovat

důkazy, které by měly být provedeny. Logicky potom není povinen

poskytovat proti sobě důkazy jej usvědčující, ledaže tak učiní

dobrovolně.

Neučiní-li tak, nevydá-li tedy dobrovolně např. klientský

spis, měl by kárný orgán ČAK postupovat podpůrně podle odstavce

6, kde stojí: ".jiné důkazy lze provádět jen tehdy, jsou-li

dobrovolně poskytnuty. Důkazy, které nelze takto provede na

dožádání Komory a na její náklady soud;." Praxe je ovšem v tomto

ohledu jiná, neboť zmíněný orgán uvedenou cestou klientské spisy

údajně nevyžaduje, ale nesplnění povinnosti vydat zmíněný spis je

kvalifikováno a postiženo jako samostatné kárné provinění.

Vzhledem k podpůrné aplikaci trestního řádu v řízení kárném

(§ 35e odst. 2 zákona o advokacii) by to měl být soud jakožto

orgán činný v trestním řízení, který by v případě, že kárně

obviněný advokát odmítne předložit nebo vydat klientský spis

zřejmě postupoval přiměřeně podle § 78, § 79 tr. ř., jejichž

ústavnost, resp. i ústavní výklad a aplikace z hlediska

sebeobviňování a donucování k němu byly rozebrány výše. Přitom by

měl respektovat výše uvedené závěry stran výkladu nejen podpůrně

aplikovaného trestního řádu, ale i přímo napadeného ustanovení §

46 odst. 4 zákona o advokacii, neměl-li by se dostat do kolize

s Ústavou. Jinými slovy řečeno, musel by respektovat požadavek

výkladu zákona, tedy výkladu jen ústavně konformního (viz plenární

nález Ústavního soudu č. 186/1997 Sb.).

Při takovéto přiměřené aplikaci § 78 tr. ř. by musel být brán

v úvahu i jeho odst. 2, podle něhož předkládací ani ediční

povinnost ve smyslu odst. 1 nemá ten, kdo by měl předložit nebo

vydat listinu, jejíž obsah se týká okolnosti, o které platí zákaz

výslechu (§ 99 tr. ř.).

Ve vztahu ke kárně obviněnému advokátovi by šlo o zákaz podle

odst. 2 naposledy citovaného ustanovení, tj. z důvodu respektování

povinnosti mlčenlivosti, uložené mu v § 21 zákona o advokacii.

Totéž ustanovení však ve svém odstavci 6 stanoví výjimku v tom

směru, že povinnosti mlčenlivosti se advokát nemůže dovolávat

v kárném řízení, jakož i vůči advokátovi, který byl pověřen

předsedou kontrolní rady provedením přípravných úkonů

k prověření, zda došlo ke kárnému provinění (§ 33 odst. 3 a § 46

odst. 4 za středníkem zákona o advokacii).

Přiměřené použití trestního řádu (§ 78) právě v takovýchto

případech by mělo spočívat v tom, že zmíněná nemožnost dovolávat

se povinnosti mlčenlivosti právě v kárném řízení, vylučuje

v tomto kontextu použití § 99 odst. 2 a v důsledku toho i § 78

odst. 2 tr. ř. Jinak vyjádřeno, příslušný soud by za této situace

měl trvat na splnění ediční povinnosti kárně obviněným advokátem.

Jestliže by ji přesto nesplnil, a klientský spis by bylo nutné pro

účely kárného řízení zajistit, což je prakticky téměř ve všech

případech, postupoval by přiměřeně podle § 79 tr. ř. Pokud by ho

potřeba zajistit nebylo, povinnost k pouhému jeho předložení ve

smyslu § 78 odst. 1 tr. ř. by nebylo možné vynucovat žádným

způsobem, z důvodů uvedených shora.

Následně by dožádaný soud takto opatřený listinný důkaz

provedl pro účely kárného řízení.

Jako obiter dictum Ústavní soud dodává, že by si měl být

přitom vědom role, v níž tu vystupuje: nebyl by totiž orgánem

činným v trestním řízení, nýbrž orgánem působícím v kárném řízení

vedeném proti advokátovi, v dané věci z podnětu klienta. Z toho by

pro něj mimo jiné např. vyplývalo, že doví-li se z klientského

spisu, jímž provádí důkaz pro kárné řízení, že se klient dopustil

trestného činu, nemohl by postupovat ve smyslu § 8 odst. 1, věta

druhé tr. ř., nýbrž musel by respektovat ustanovení § 168 odst.

3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších

předpisů, jmenovitě zákona č. 210/1999 Sb. (dále jen "tr. zák.").

Podle prvého z nich, "Státní orgány jsou.povinny neprodleně

oznamovat státnímu zástupci nebo policejním orgánům skutečnosti

nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin." Podle ustanovení

uvedeného jako druhé v pořadí "Oznamovací povinnosti nemá advokát

nebo advokátní koncipient, který se dozví o spáchaném trestném

činu v souvislosti s výkonem advokacie nebo právní praxe"; toto

ustanovení nepochybně platí i pro kárné orgány ČAK, tedy i pro

soud, který by byl činný na jejich dožádání ve smyslu § 33 odst.

6 a § 35e odst. 2 zákona o advokacii, jinak by totiž ztrácelo svůj

smysl. Zjistil-li by dožádaný soud ze spisu, že trestného činu se

dopustil naopak advokát, měl by postupovat stejně, jako kdyby toto

zjištění učinil přímo kárný orgán Komory (§ 168 odst. 1, 2 tr.

zák.).

Na těchto závěrech nic nemění oprávněné výtky v replice

navrhovatele, jež se týkají nedostatečné ochrany obíhajících

klientských spisů z hlediska vyjevení jejich obsahu nepovolané

osobě. Bude na ČAK, jak na uvedené skutečnosti zareaguje (viz

příloha A k replice).

Právní možnost zajištění důkazů pro účely řízení kárného

(nebo i trestního) proti vůli kárně (nebo i trestně) obviněného

nemůže být zjednodušeně chápána jako nezákonné a neústavní

donucování obviněného k poskytování důkazů proti sobě samému. Je

nutné rozlišovat ono ústavně zaručené právo nebýt donucován

k sebeobvinění na straně jedné, tedy předložit proti sobě důkaz

pod donucením, od právní možnosti, kterou má kárná (trestní) moc,

proti vůli obviněného opatřovat důkazy, tj. i jejich odnětím,

nebyl-li vydán, a v jeho neprospěch, to na straně druhé.

V.

S přihlédnutím k výsledkům právního a ústavněprávního rozboru

v předcházejících bodech odůvodnění Ústavní soud rozhodl tak, že

návrh na zrušení části § 46 odst. 4 zákona o advokacii, v rozsahu

slov "advokátů a", podle § 82 odst. 1 zákona zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat(§ 54

odst. 2 zákona).

V Brně dne 20. 2. 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru