Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 28/01Usnesení ÚS ze dne 05.03.2002Návrh na zrušení části druhé zákona o půdě

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
Věcný rejstříkStát
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 9/25 SbNU 375
EcliECLI:CZ:US:2002:Pl.US.28.01
Datum podání30.08.2001
Napadený akt

zákon; 229/2001; kterým se mění zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění zákona č. 492/2000 Sb., a některé další zákony; část druhá

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 74

229/2001 Sb.

40/1964 Sb., § 879c


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 28/01 ze dne 5. 3. 2002

U 9/25 SbNU 375

Návrh na zrušení části druhé zákona o půdě

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti J., zastoupeného předsedkyní představenstva M.F. a místopředsedkyní představenstva Ing. I.M., právně zastoupeného JUDr. J.S., na zrušení "části druhé zákona č. 229/1991 Sb., nazvané Změna občanského zákoníku", takto:

Návrh na zrušení části druhé zákona č. 229/2001 Sb., nazvané Změna občanského zákoníku, se odmítá.

Stěžovatel v návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 30.8.2001, směřujícím proti zásahu "do ústavně zaručeného základního práva", uvádí, že ve smyslu § 879c občanského zákoníku podal ve dnech 19.7.2000 a 26.7.2000 u O.Ú., žádosti o změnu práva trvalého užívání pozemků na vlastnické právo. Důvodem podání žádostí bylo znění cit. § 879c odst. 1 občanského zákoníku, jímž bylo s účinností od 1.7.2000 stanoveno, že právo trvalého užívání pozemku podle § 70 zákona č. 109/1964 Sb., se mění uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona na vlastnictví právnické osoby.

Zákonem č. 229/2001 Sb., kterým se s účinností ke dni 30.6.2001 změnil zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, bylo však předmětné ustanovení § 879c občanského zákoníku zrušeno. Změna zákonného ustanovení pak byla důvodem pro vrácení žádostí stěžovatele s tím, že dosavadní vztahy trvalého užívání, které dosud trvaly a nezměnily se na výpůjčku dle § 59 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se dnem nabytí účinnosti zák. č. 229/2001 Sb., mění na výpůjčku na dobu určitou v trvání do 1.1. 2004.

Navrhovatel je toho názoru, že Česká republika učinila za určitých, zákonem stanovených podmínek "nabídku", jež byla pro stěžovatele podnětem k podání několika žádostí. Jestliže však současně nebyla zákonem upravena možnost zrušení této "nabídky" státu, dovozuje navrhovatel, nebyla prý Česká republika oprávněna tuto "nabídku" jednostranně zrušit, a to dokonce v poslední den zákonné lhůty. Takový postup ze strany České republiky je podle tvrzení stěžovatele nutno považovat jak za odporující dobrým mravům, tak současně za postup porušující čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina").

Z fotokopií listinných příloh, připojených stěžovatelem k ústavní stížnosti se zjišťuje, že stěžovatel písemnými podáními adresovanými O.Ú., s odvoláním na § 879c odst. 1, odst. 4 zákona č. 103/2000 Sb., požádal o změnu práva trvalého užívání tam blíže označených pozemků na právo vlastnické.

Sdělením O.Ú., ze dne 24.7.2001, zn.:FR-maj/2000/Pá, byly stěžovateli vráceny předmětné žádosti s tím, že v důsledku zrušení příslušných ustanovení občanského zákoníku ke dni účinnosti zákona č. 229/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nedochází dnem 1.7.2001 ke změně práva trvalého užívání na vlastnictví.

Ústavní stížnost je nedůvodná.

Stěžovatel označil za jiný zásah orgánu veřejné moci, ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, porušujícího jeho ústavně zaručená práva, současnou právní úpravu práva trvalého užívání pozemků, provedenou zákonem o majetku České republiky a jejím vystupováním v právních vztazích, ve znění zákona č. 492/2000 Sb., a některými dalšími zákony (zákon č. 229/2001 Sb.).

V návrhu sice stěžovatel označil postup České republiky za postup údajně porušující čl. 1 Ústavy a základní povinnosti státu uvedené v čl. 2 odst. 2 a právo na vlastnictví (čl. 11 odst. 3 Listiny) a jim odpovídající práva stěžovatele, aniž však odpovídajícím způsobem v ústavně právní rovině odůvodnil svá tvrzení ve vztahu k označeným článkům Listiny a Ústavy ČR.

Pomine-li Ústavní soud skutečnost, že petit návrhu nevyhovuje z formálních hledisek podmínkám návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení, zejména pro jeho neurčitost a dále ani tvrzení obsažené v ústavní stížnosti ohledně zásahu orgánu veřejné moci do ústavně chráněných práv není ve shodě s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, v níž Ústavní soud podrobně vyložil, co a za jakých podmínek je možno za takový zásah pokládat, a kdy je proti němu možné podat ústavní stížnost, je nucen zdůraznit, že legislativní činnost zákonodárných orgánů České republiky, resp. její zákony samotné pod pojem "zásahu orgánu veřejné moci" nespadají. V souladu se shora uvedenými výhradami bylo nutno posoudit stěžovatelovu "ústavní stížnost" jako návrh na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení).

Stěžovatel by byl aktivně legitimován k podání výše uvedeného návrhu pouze tehdy, kdyby aplikací předmětného zákona (jeho jednotlivých ustanovení) nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, to ovšem za situace, kdy by zmíněný návrh byl podán spolu s ní (§ 74 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Takto vymezeným podmínkám návrh stěžovatele, označený jako "ústavní stížnost", nevyhovuje a navrhovatel proto za těchto okolností není legitimován k podání samostatného návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení).

Návrh stěžovatele byl ze všech shora uvedených důvodů odmítnut dle § 43 odst. 2 písm. b) ve vztahu k ustanovení § 43 odst. 1 písm.c) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

V Brně dne 5. března 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru