Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 27/95Nález ÚS ze dne 19.12.1995Placené vzdělání na vyšších odborných školách

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSKUPINA POSLANCŮ
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Odlišné stanoviskoPaul Vladimír
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (skupina poslanců)
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na vzdělání
Věcný rejstříkškoly
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 84/4 SbNU 293
Paralelní citace (Sbírka zákonů)13/1996 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1995:Pl.US.27.95
Datum podání08.09.1995
Napadený akt

zákon; 138/1995; kterým se mění a doplňuje zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních a středních škol (školský zákon), ve znění zákona č. 188/1988 Sb., zákona č. 171/1990 Sb., zákona č. 522/1990 Sb., zákona č. 134/1993 Sb., zákona č. 190/1993 Sb., zákona č. 331/1993 Sb., nálezu Ústavního soudu České republiky č. 49/1994 Sb. a zákona č. 256/1994 Sb., a zákon České národní rady č. 76/1978 Sb., o školských zařízeních, ve znění zákona České národní rady č. 31/1984 Sb., zákona České národní rady č. 390/1991 Sb. a zákona č. 190/1993 Sb.; Čl. I bod 8

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 33 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

104/1991 Sb., čl. 28

13/1996 Sb.

138/1995 Sb., čl. I

29/1984 Sb., § 4 odst.2


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 27/95 ze dne 19. 12. 1995

13/1996 Sb.

N 84/4 SbNU 293

Placené vzdělání na vyšších odborných školách

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v plénu ve věci návrhu

skupiny 42 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, na zrušení

článku I bod 8 zákona č. 138/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje

zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních a středních škol

(školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

Skupina 42 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České

republiky podala návrh na zrušení ustanovení článku I bod 8 zákona

č. 138/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. o soustavě základních

a středních škol (školský zákon), ve znění

pozdějších předpisů, a v tomto návrhu uvedla, že nově vložený

odst. 2 § 4 školského zákona, a to zvláště v případě vyšších

odborných škol zřizovaných státem, je v rozporu s ústavním

pořádkem České republiky, zejména s článkem 33 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod, podle kterého občané mají právo na

bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle

schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách.

Napadené ustanovení novely školského zákona totiž stanoví, že

vzdělávání ve vyšších odborných školách zřizovaných státem lze

poskytovat za úplatu od doby, kdy její výši a způsob úhrady

stanoví vláda nařízením; v těchto školách zřizovaných obcí od

doby, kdy výši a způsob úhrady stanoví obec obecně závaznou

vyhláškou. Úplata nemůže být vyšší než polovina kalkulovaných

nákladů na jednoho žáka školy. Tím se tedy stanovení doby, od

které bude třeba poskytovat úplatu, jakož i výše a způsoby úhrady,

navíc přesouvá na právní předpis a pramen práva nižší právní síly,

než je obyčejný zákon. Takový postup je v hrubém rozporu

s ústavním pořádkem České republiky a navíc i s ratifikovanými

a vyhlášenými smlouvami o lidských právech a základních svobodách,

jež podle čl. 10 Ústavy jsou bezprostředně závazné a mají přednost

před zákonem. Tak například v čl. 13 odst. 1 Mezinárodního paktu

o hospodářských, sociálních a kulturních právech, vyhlášeného pod

č. 120/1976 Sb., je uznáváno právo každého na vzdělání a současně

stanoveno, že k dosažení plného uskutečnění tohoto práva je

zapotřebí, aby základní vzdělání bylo povinné a svobodně přístupné

pro všechny a aby bylo umožněno a zpřístupněno i středoškolské

vyšší vzdělání,a to také postupným zaváděním bezplatného vzdělání

(čl. 13 odst. 2 písm. a, b, c). Navíc podle čl. 5 odst. 2 téhož

paktu se nepřipouští žádné omezení nebo zrušení kteréhokoliv ze

základních lidských práv uznávaných nebo existujících v kterékoliv

zemi na základě zákona, úmluv, předpisů nebo zvyklostí pod

záminkou, že pakt taková práva neuznává nebo že je uznává v menším

rozsahu. Rovněž v Úmluvě o právech dítěte, vyhlášené pod č.

104/1991 Sb., je uznáváno právo dítěte na vzdělání s tím, že pro

účely postupného uskutečnění tohoto práva a na základě rovných

možností je zejména zaváděno pro všechny děti bezplatné a povinné

základní vzdělání a podněcován rozvoj různých forem středního

vzdělání, a to i takovými opatřeními jako bezplatné vzdělání (čl.

28 odst. 1 písm. a, b). Přitom v čl. 41 písm. a, b této Úmluvyse

konstatuje, že nic v této Úmluvě se nedotýká ustanovení, která ve

větší míře napomáhají uskutečnění práv dítěte a která mohou být

obsažena v právním řádu státu,který je smluvní stranou, nebo

v mezinárodním právu, které je pro takový stát závazné. Všechny

tyto zásadní argumenty uvedl výslovně Ústavní soud ČR v odůvodnění

svého nálezu, publikovaného pod č. 49/1994 Sb. Skupina podepsaných

poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR proto navrhuje, aby

Ústavní soud ČR rozhodl nálezem tak, že ustanovení čl. I. bod 8

zákona č. 138/1995 Sb., jímž byl vložen nový odstavec 2 k § 4

zákona č. 29/1984 Sb., o soustavě základních a středních škol

(školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje dnem

vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.

Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR v dopise svého předsedy ze

dne 12. 10. 1995 poukázala na důvodovou zprávu k zákonu č.

138/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 29/1984 Sb.,

o soustavě základních a středních škol (školský zákon), ve znění

pozdějších předpisů, v níž se uvádí, že původní zákon pojednával

pouze o soustavě základních a středních škol. Protože vyšší

odborné školy, do přijetí novely pouze experimentální, se

osvědčily, byly z tohoto důvodu zařazeny do soustavy škol jako

jedna z jejích podstatných složek. Jedná se však o studium

náročnější, než je středoškolské, s rozsáhlou praktickou složkou,

o studium, v němž absolvent dosáhne vyššího odborného vzdělání.

Jde tedy o pomaturitní studium určené pro absolventy středních

škol, které směřuje ke zvýšení kvalifikace nebo specializace.

Vzhledem k charakteru tohoto studia a tendencím jeho očekávaného

rozvoje není výhradní financování ze státního rozpočtu vhodné. Na

základních a středních školách je Listinou základních práv

a svobod zaručena bezplatnost vzdělání, avšak vzhledem k tomu, že

vzdělání ve vyšších odborných školách poskytuje další kvalifikaci

žákům, kteří již vykonali maturitní zkoušku na střední škole, lze

toto vzdělání poskytovat za úplatu. Zavedení vzdělání na vyšších

odborných školách za úplatu není tedy v rozporu s ústavním

pořádkem České republiky ani s mezinárodními smlouvami, jimiž je

Česká republika vázána. Zákon byl schválen potřebnou většinou

poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR dne 22. 6. 1995, byl

podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen.

Zákonodárný sbor jednal proto v přesvědčení, že přijatý zákon je

v souladu s Ústavou a naším právním řádem a je na Ústavním soudu,

aby v souvislosti s podaným návrhem na zrušení § 4 odst. 2 zákona

č. 138/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 29/1984 Sb.,

o soustavě základních a středních škol (školský zákon), ve znění

pozdějších předpisů, posoudil ústavnost tohoto zákona a vydal

příslušné rozhodnutí.

Z těsnopisecké zprávy o 32. schůzi Poslanecké sněmovny

Parlamentu ČR ve dnech 20. - 30. června 1995 Ústavní soud zjistil,

že zákon č. 138/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.

29/1984 Sb., o soustavě základních a středních škol (školský

zákon), ve znění pozdějších předpisů, byl schválen dne 22. června

1995 potřebnou většinou 95 poslanců podle ustanovení § 39 odst.

1 a odst. 2 Ústavy ČR. Tento zákon byl vyhlášen v částce 37 Sbírky

zákonů ČR, rozeslané dne 27. 7. 1995. K projednání a přijetí

zákona došlo na základě vládního návrhu ze dne 7. 12. 1994

(sněmovní tisk č. 1430) a společné zprávy výborů Poslanecké

sněmovny k vládnímu návrhu zákona ze dne 16. 6. 1995 (sněmovní

tisk č. 1632). Lze tedy mít za to, že zákon byl přijat a vydán

v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným

způsobem (§ 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

Pojem "vyšší odborná škola", která se zákonem č. 138/1995

Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě

základních a středních škol (školský zákon), ve znění pozdějších

předpisů (čl. I, bod. 1, 2), stala součástí výchovně vzdělávací

soustavy (§ 1 odst. 1 školského zákona), je podrobně vymezen

v článku I bod 28 (§ 27a školského zákona), a to tak, že

v odstavci 1 citovaného ustanovení se uvádí, že vyšší odborná

škola připravuje pro kvalifikovaný výkon náročných odborných

činností nebo prohlubuje dosažené vzdělání pro výkon konkrétních

náročných činností. Podle odst. 2 citovaného ustanovení vyšší

odborná škola poskytuje v jednotlivých studijních oborech vyšší

odborné vzdělání, které zahrnuje všeobecné, specifické odborné

vzdělání, náročnou praktickou přípravu a ukončuje se absolutoriem;

denní studium trvá nejméně dva a nejvíce tři roky, dálkové studium

trvá nejméně tři a nejvíce čtyři roky. Pokud je součástí denního

studia praktická příprava konaná formou odborné praxe o délce

větší než tři měsíce, může denní studium trvat nejvíce tři a půl

roku. Žák, který úspěšně vykonal absolutorium, má právo užívat za

svým jménem označení absolventa vyšší odborné školy. V odstavci

3 citovaného ustanovení se posléze stanoví, že ke studiu ve

vyšších odborných školách se přijímají žáci a další uchazeči,

kteří získali úplné střední vzdělání nebo úplné střední odborné

vzdělání. Jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu č. 138/1995 Sb.,

důvodem zařazení vyšších odborných škol do výchovně vzdělávací

soustavy byla skutečnost, že tyto, doposud experimentální,školy,

se osvědčily. Jde o pomaturitní studium, určené pro absolventy

středních škol a směřující ke zvýšení jejich kvalifikace nebo

specializace.

Z toho, co bylo uvedeno, je tedy patrno, že vyšší odborné

školy jsou sice na straně jedné součástí výchovně vzdělávací

soustavy, na straně druhé představují však typ odlišný od

středních škol, neboť studium na nich získání středoškolského

vzdělání již předpokládá. Touto svou povahou vymykají se tedy

vyšší odborné školy z rámce čl. 33 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod, zakotvujícího právo občanů na bezplatné vzdělání

v základních a středních školách. Jakkoliv se v tomto článku

hovoří i o právu na bezplatné vzdělání na vysokých školách, nejde

zde již o právo nepodmíněné povahy, neboť je naopak podmiňováváno

vedle schopností občana také možnostmi společnosti. Ustanovení §

4 odst. 2 školského zákona není však, podle názoru Ústavního

soudu, v rozporu ani s ratifikovanými a vyhlášenými mezinárodními

smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je

Česká republika vázána, jež jsou bezprostředně závazné a mají

přednost před zákonem (čl.10 Ústavy). Tak především v čl. 13 odst.

2 písm. c) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních

a kulturních právech, vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb., se sice

uvádí, že také vyšší vzdělání bude zpřístupněno pro všechny, a to

podle schopností všemi vhodnými prostředky, nicméně pouze

postupným zaváděním bezplatného vzdělání. Také přijetím Úmluvy

o právech dítěte, vyhlášené pod č. 104/1991 Sb., státy, které jsou

smluvními stranami Úmluvy, uznaly právo dítěte na vzdělání s cílem

postupného uskutečňování tohoto práva a na základě rovných

možností, zejména zaváděním bezplatného a povinného základního

vzdělání pro všechny děti (čl. 28 odst. 1 písm. a) a podněcováním

rozvoje různých forem středního vzdělání, zahrnujícího všeobecné

a odborné vzdělání, jakož i činěním je přijatelným a dostupným pro

každé dítě a přijímáním jiných odpovídajících opatření, jako je

zavádění bezplatného vzdělání a v případě potřeby poskytování

finanční podpory (čl. 28 odst. 1 písm. b). Z uvedených

mezinárodních smluv vyplývá tedy mimo jakoukoliv pochybnost, že

pokud jde o vyšší, než středoškolské, vzdělání, je jeho

poskytování spojováno s určitým procesem, jehož charakteristickým

rysem je postupnost jednotlivých opatření. Zavedení bezplatného

vzdělání na vyšších odborných školách představuje tedy za současné

právní úpravy a v existujících společenských poměrech pouze cíl,

k němuž jednotlivé smluvní strany směřují v souladu se svými

možnostmi. Ani tyto mezinárodní normy nemají tedy při úpravě

vyššího, než středoškolského, vzdělání nepodmíněný podtext a pouze

naznačují předpokládanou tendenci vývoje. Rovněž odkaz na čl. 5

odst. 2 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních

a kulturních právech, stanovící nepřípustnost omezení nebo

odchylky od kteréhokoliv ze základních lidských práv uznávaných

nebo existujících v kterékoliv zemi na základě zákona, úmluv,

předpisů nebo zvyklostí pod záminkou, že pakt takové právo

neuznává nebo je uznává v menším rozsahu, postrádá, podle názoru

Ústavního soudu, opodstatnění, neboť také Listina základních práv

a svobod zakotvuje v čl. 33 odst. 2 nepodmíněné právo na bezplatné

vzdělání pouze v základních a středních školách. Konečně nelze,

podle názoru Ústavního soudu, souhlasit ani s názorem

navrhovatelů, že protiústavnost napadené normy lze vyvodit

i z toho, že doba zavedení úplaty za vzdělávání ve vyšších

odborných školách zřizovaných státem, jakož i její výše a způsob

úhrady, jsou ponechány nařízení vlády. Z ustanovení § 78 Ústavy ČR

totiž plyne, že vláda je oprávněna vydávat nařízení k provedení

zákona a v jeho mezích. Je-li tedy již v napadeném ustanovení

§ 4 odst. 2 školského zákona uvedeno, že úplata za vzdělávání

poskytované ve vyšších odborných školách nemůže být vyšší než

polovina kalkulovaných nákladů na jednoho žáka školy, potom to, že

na vládě se ponechává pouze stanovení doby, od kdy tato úplata má

být poskytována, jakož i určení její výše a způsobu úhrady, děje

se zcela v intencích citovaného čl. 78 Ústavy ČR.

Námitka protiústavnosti § 4 odst. 2 zákona č. 29/1984 Sb., ve

znění zákona č. 138/1995 Sb., spočívá i v poukazu na závazek státu

postupně zavádět bezplatné vyšší, než středoškolské, vzdělání (čl.

13 odst. 2 písm. c) Mezinárodního paktu o hospodářských,

sociálních a kulturních právech). Otázkou zde je, zda z uvedeného

závazku plyne pro zákonodárce zákaz změny bezplatnosti vyššího

vzdělání na vzdělání za úplatu, byť kupříkladu i částečnou.

Stanovisko, obsažené v této námitce, však Ústavní soud nesdílí.

Pojmy, jako "bezplatnost vzdělání", "bezplatnost zdravotnické

péče", "parlament", "volby", stejně jako mnohé další, mají

v totalitním a demokratickém systému v principu odlišný význam.

V systému politické a ekonomické totality tyto pojmy vytvářejí

pouhé zdání legitimity moci, stejně jako pouhou fikci sociálního

státu, naproti tomu v demokratickém politickém a ekonomickém

systému označují mechanismus utváření, resp. fungování, legitimní

moci či míru aktivit státu ve vztahu k občanům, hrazených

z daňových příjmů. Principiální odlišnost významu těchto pojmů

v uvedených rozdílných systémech představuje, podle názoru

Ústavního soudu, důvod, proč tyto pojmy zde nelze, vzhledem

k jejich divergenci, obsahově ztotožňovat.

Z uvedených důvodů rozhodl proto Ústavní soud tak, že návrh

zamítl.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 19. prosince 1995

Odlišnéstanovisko

Návrhu skupiny poslanců na zrušení ustanovení článku I bod

8 zákona č. 138/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.

29/1984 Sb., o soustavě základních a středních škol (školský

zákon), ve znění pozdějších předpisů, mělo být vyhověno, protože

zavedení vzdělávání ve vyšších odborných školách zřizovaných

státem za úplatu, či částečnou úplatu, není v souladu se závazky

České republiky, které vyplývají z Mezinárodního paktu

o hospodářských, sociálních a kulturních právech (č. 120/1976

Sb.)., jímž je Česká republika vázána. Tento pakt ve svém čl. 13

odst. 2 rozeznává 3 stupně vzdělávání, jež státy budou zajišťovat:

a) základní vzdělání jako povinné a svobodně přístupné pro

všechny,

b) středoškolské vzdělání v různých formách, zahrnujících

i technické a odborné středoškolské vzdělání, které bude

všeobecně umožněno a zpřístupněno pro všechny vhodnými

prostředky, a zejména postupným zaváděním bezplatného vzdělání

- - posledně jmenovanou podmínku Česká republika splňuje

a svůj mezinárodní závazek má zajištěn v čl. 33 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod v tom směru, že občané mají právo na

bezplatné vzdělání v základních a středních školách,

c) vyšší vzdělání bude přístupné pro všechny, a to podle

schopností, všemi vhodnými prostředky, a zejména postupným

zaváděním bezplatného vzdělání.

Tato kategorie zahrnuje ty formy vzdělávání, které překračují

stupeň středoškolského vzdělání; zde Česká republika převzala

závazek postupného zavádění bezplatného vzdělání. Z toho vyplývá,

že uložení plateb tam, kde v České republice již až dosud bylo

takové vzdělání poskytováno bezplatně, směřuje proti závazku České

republiky postupně zavádět bezplatné vzdělání a není v souladu

s citovaným ustanovením Paktu o hospodářských, sociálních

a kulturních právech. Jestliže stát závazek z mezinárodní smlouvy

přejal, tento závazek splnil či plnil, pak návrat k původním či

podobným podmínkám, které měly být mezinárodní smlouvou překonány,

nelze pokládat za konformní s vůlí, kterou stát při přejímání

závazku projevil a za jednání, které odpovídá smyslu ustanovení

smlouvy.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru