Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 27/14 #1Usnesení ÚS ze dne 01.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
O zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam4
NavrhovatelSOUD - OS Praha 1
Dotčený orgánPOSLANECKÁ SNĚMOVNA PARLAMENTU ČR
SENÁT PARLAMENTU ČR
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
Předmět řízení
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2015:Pl.US.27.14.1
Datum podání23.12.2014
Napadený akt

zákon; 141/1961 Sb.; o trestním řízení soudním (trestní řád); § 79a/2 poslední věta za středníkem

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 79a odst.2


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 27/14 ze dne 1. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jana Filipa, Jaroslava Fenyka, Jaromíra Jirsy, Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje), Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka rozhodl o návrhu Obvodního soudu pro Prahu 1, aby v řízení dle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky zrušil část ustanovení § 79a odst. 2 poslední věta za středníkem zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném do 31. 5. 2015, ve slovech "to neplatí, je-li výkon rozhodnutí prováděn k uspokojení pohledávky státu", takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Průběh řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1

V právní věci žalobkyně České republiky - Finančního úřadu pro Hl. m. Prahu, se sídlem Praha 1, Štěpánská 619/28 (dále "žalobkyně", event. "oprávněná"), proti žalované Komerční bance, a. s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33 (dále "žalovaná"), vedené Obvodním soudem pro Prahu 1 (též "navrhovatel", resp. "navrhující soud") pod sp. zn. 12 C 13/2014, se žalobkyně domáhá zaplacení 25 500 Kč, a to z titulu tvrzeného nároku z bezdůvodného obohacení.

Skutkový stav je mezi účastníky řízení nesporný: na základě vykonatelných výkazů nedoplatků vydala žalobkyně k vymožení daňových nedoplatků daňového dlužníka EFW Ingeneering, s. r. o., se sídlem Praha 6, Křenová 438/7 ("povinné"), exekuční příkaz na přikázání pohledávky z jeho účtu vedeného u UniCredit Bank Czech Republic, a. s., který nabyl právní moci dne 17. 3. 2011. Peněžní prostředky na tomto účtu - na základě usnesení Krajského ředitelství policie Hlavního města Prahy ze dne 8. 2. 2010 - byly přitom zajištěny dle § 79a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v rozhodném znění, (dále "tr. řád"); jelikož oprávněnou (žalobkyní) byla vymáhána pohledávka státu, poddlužník UniCredit Bank Czech Republic, a. s., poukázal z účtu povinné dne 20. 9. 2011 k uspokojení této pohledávky na její účet částku 25 500 Kč.

Žalovaná dne 6. 9. 2012 požádala žalobkyni o vydání takto vymožených 25 500 Kč s odůvodněním, že byly výnosem trestné činnosti, kterou byla "poškozena", jelikož pachatel tyto peněžní prostředky na ni vylákal a neoprávněně převedl (kromě jiného) na účet povinné, a na něm byly zajištěny policejním orgánem; za pachatele trestné činnosti označila Ing. Tomáše Holečka, odsouzeného rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 5. 2011 č. j. 6 T 48/2011-434, který nabyl právní moci dne 20. 7. 2011.

Tentýž soud usnesením ze dne 2. 5. 2011 č. j. 6 T 48/2011-439 rozhodl, že dříve zajištěné peněžní prostředky na účtu daňového dlužníka vedeného u UniCredit Bank Czech Republic se dle § 80 odst. 1 tr. zákona (pozn.: zřejmě tr. řádu) vydávají žalované.

Žalobkyně žádosti žalované o vydání 25 500 Kč vyhověla; jak však uvádí v žalobě, stalo se tak bez právního důvodu, neboť k vymožení této částky došlo právem, jestliže dle § 79a odst. 2 trestního řádu nebyl nutný souhlas soudu, a daňová exekuce tak byla provedena v souladu se zákonem. Žalovaná tomu odpovídající požadavek vrátit jí peníze zpět odmítla s odůvodněním, že by takový postup byl v rozporu s dobrými mravy, neboť přijala to, co jí bylo odcizeno. Současně poukázala i na možnou protiústavnost ustanovení § 79a odst. 2 tr. řádu, jelikož na jeho základě může stát nabýt majetek z trestné činnosti, jehož skutečný majitel je znám.

II.

Rekapitulace návrhu

K názoru, že část ustanovení § 79a odst. 2, poslední věta za středníkem, tr. řádu, ve slovech "to neplatí, je-li výkon rozhodnutí prováděn k uspokojení pohledávky státu", je v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dospěl v daném řízení i rozhodující obvodní soud, a proto předložil Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") návrh, aby je zrušil, neboť "porušuje právo na ochranu vlastnického práva poškozeného trestnou činností, v daném případě žalovaného".

V rámci projednávané věci je soud nucen posoudit jako otázku předběžnou, zda výkon rozhodnutí vedený žalobkyní na zajištěný bankovní účet daňového dlužníka byl proveden řádně, tj. zda získal předmětné peněžní prostředky po právu, a nebylo zde právního důvodu je vyplácet žalované, anebo naopak tyto peněžní prostředky náležely žalované, a ta byla oprávněna je od žalobkyně přijmout.

Navrhovatel dovozuje, že smyslem ustanovení § 79a odst. 2 tr. řádu je zajištění majetku pocházejícího z trestné činnosti, aby mohl být podle § 80 odst. 1 tr. řádu vydán osobě, které byl odňat, tj. osobě, která byla trestnou činností poškozena, neboť jde o majetek, k němuž tato poškozená osoba nikdy nepozbyla vlastnického práva, a byla pouze zbavena možnosti s ním disponovat. Je si vědom, že uvedené bezvýhradně platí o věcech a v projednávaném případě mají peněžní prostředky nikoliv hmotnou podobu, nýbrž byly "vtěleny" do pohledávky z účtu daňového dlužníka; nicméně i tak je dle jeho názoru namístě postupovat obdobně a mít za to, že oprávněným z takové pohledávky byl stále původní vlastník, poškozený trestnou činností; tak danou situaci chápal i Obvodní soud pro Prahu 2, což lze dovodit z jeho usnesení o vydání věci ze dne 2. 5. 2011 č. j. 6 T 48/2011-439. "Pro úplnost" pak poukazuje navrhovatel i na "nový občanský zákoník", který pohledávky považuje za věci v právním slova smyslu, a lze tudíž k nim mít též vlastnické právo (§ 498 odst. 1, § 1011 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

Ustanovení § 79a odst. 2 tr. řádu umožňuje sice na dříve zajištěný majetek dle § 79a odst. 1 tr. řádu vést výkon rozhodnutí, pokračuje dále navrhovatel, nicméně jeho provedení podmiňuje souhlasem státního zástupce, případně předsedy senátu, a jinak tak učinit nelze, i když byl takový výkon nařízen. Souhlas těchto osob lze typicky očekávat v situaci, kdy poškozený trestnou činností má již proti pachateli vykonatelnou pohledávku mající základ v témže jednání, pro něž je trestně stíhán, a naopak si lze stěží představit, že by byl výkon rozhodnutí proveden, jestliže by v konečném důsledku znemožnil vydání zajištěné věci původnímu vlastníkovi, jemuž byla trestnou činností odňata. Výjimka z nutnosti povinného souhlasu státního zástupce či předsedy senátu dle § 79a odst. 2, poslední věta za středníkem, tj. v případě výkonu vedeného pro pohledávky státu, však tuto intenci prolamuje, a stanoví, že pro pohledávky státu, nerozhodné zda soukromoprávní nebo veřejnoprávní povahy, je možno provést výkon rozhodnutí i na majetek, jenž se po právní stránce nemusel majetkem povinného vůbec stát.

Podle názoru navrhovatele tak v případě výkonu rozhodnutí pro pohledávku státu není vlastnické právo skutečného vlastníka chráněno stejným způsobem, jak by bylo chráněno v případě výkonu rozhodnutí pro pohledávku jinou. Dochází tak k paradoxní situaci, kdy stát má v konečném důsledku majetkový prospěch z trestné činnosti pachatele na úkor toutéž činností poškozené osoby, a ochrana jejího vlastnického práva je tak "ochuzena" o přezkum oprávněnosti výkonu takového rozhodnutí státním zástupcem popř. předsedou senátu.

Navrhovatel má konečně za to, že výše uvedené nedostatky právní úpravy obsažené v napadené části § 79a odst. 2 tr. řádu nelze překlenout ani posouzením žalobou uplatněného práva jako kolidujícího s dobrými mravy, neboť šlo o provedení výkonu rozhodnutí zcela v souladu se stávající právní úpravou, a není možný ani jiný výklad, než výklad doslovný, totiž že souhlas státního zástupce popř. předsedy senátu není vyžadován, a výkon rozhodnutí pro pohledávky státu postihující zajištěný majetek může být proveden bez dalšího.

III.

Znění napadeného ustanovení

Ustanovení § 79a odst. 1 a 2 tr. řádu v (rozhodném) znění, účinném do dne 31. 5. 2015, znělo takto:

1) Nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že peněžní prostředky na účtu u banky jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity nebo jsou výnosem z trestné činnosti, může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán rozhodnout o zajištění peněžních prostředků na účtu a případně též peněžních prostředků dodatečně došlých na účet, vztahuje-li se důvod zajištění i na ně, včetně jejich příslušenství. Policejní orgán k takovému rozhodnutí potřebuje předchozí souhlas státního zástupce. Předchozího souhlasu státního zástupce není třeba v naléhavých případech, které nesnesou odkladu. Policejní orgán je v takovém případě povinen do 48 hodin své rozhodnutí předložit státnímu zástupci, který s ním buď vysloví souhlas, nebo je zruší.

2) Rozhodnutí podle odstavce 1 musí být doručeno bance, která vede účet, a poté, co banka zajištění provedla, i majiteli účtu. V rozhodnutí se uvede bankovní spojení, kterým se rozumí číslo účtu a kód banky, a dále peněžní částka v příslušné měně, na kterou se zajištění vztahuje. Zajištění se vztahuje na peněžní prostředky, které byly na účtu v okamžiku, v němž bylo bance doručeno rozhodnutí, až do výše částky uvedené v rozhodnutí o zajištění a jejího příslušenství. Převyšuje-li částka uvedená v rozhodnutí zůstatek peněžních prostředků na účtu, vztahuje se zajištění i na peněžní prostředky, které na účet dodatečně došly, a to do výše částky uvedené v rozhodnutí, včetně jejího příslušenství. Nestanoví-li orgán činný v trestním řízení uvedený v odstavci 1 jinak, zakáže se okamžikem doručení rozhodnutí jakákoliv dispozice s peněžními prostředky, které se na účtu nacházejí, až do výše zajištění, s výjimkou výkonu rozhodnutí. Na úhradu pohledávek, které jsou předmětem výkonu soudního nebo správního rozhodnutí, se přednostně použijí peněžní prostředky nedotčené rozhodnutím o zajištění. S peněžními prostředky, na které se vztahuje rozhodnutí o zajištění, lze v rámci výkonu rozhodnutí nakládat jen po předchozím souhlasu předsedy senátu a v přípravném řízení státního zástupce; to neplatí, je-li výkon rozhodnutí prováděn k uspokojení pohledávky státu.

Zákonem č. 86/2015 Sb. došlo s účinností ke dni 1. 6. 2015 ke změně citovaného ustanovení tak, že odstavec 2) napříště zní takto:

2) Rozhodnutí podle odstavce 1 musí být doručeno bance, která vede účet, a poté, co banka zajištění provedla, i majiteli účtu. V rozhodnutí se uvede číslo účtu a peněžní částka v příslušné měně, na kterou se zajištění vztahuje. Zajištění se vztahuje na peněžní prostředky, které byly na účtu v okamžiku, v němž bylo bance doručeno rozhodnutí, až do výše částky uvedené v rozhodnutí o zajištění a jejího příslušenství. Převyšuje-li částka uvedená v rozhodnutí zůstatek peněžních prostředků na účtu, vztahuje se zajištění i na peněžní prostředky, které na účet dodatečně došly, a to do výše částky uvedené v rozhodnutí, včetně jejího příslušenství. Nestanoví-li orgán činný v trestním řízení uvedený v odstavci 1 jinak, zakáže se okamžikem doručení rozhodnutí jakákoliv dispozice s peněžními prostředky, které se na účtu nacházejí, až do výše zajištění, s výjimkou výkonu rozhodnutí. Právní jednání učiněné v rozporu se zákazem uvedeným v rozhodnutí je neplatné, přičemž soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu; o tom je třeba majitele účtu poučit. Na úhradu pohledávek, které jsou předmětem výkonu soudního nebo správního rozhodnutí, exekuce nebo insolvenčního řízení, se přednostně použijí peněžní prostředky nedotčené rozhodnutím o zajištění. S peněžními prostředky, na které se vztahuje rozhodnutí o zajištění, lze v rámci výkonu rozhodnutí, exekuce nebo insolvenčního řízení nakládat jen po předchozím souhlasu předsedy senátu a v přípravném řízení státního zástupce; to neplatí, je-li výkon rozhodnutí prováděn nebo je-li s těmito peněžními prostředky v exekučním nebo insolvenčním řízení nakládáno k uspokojení pohledávky státu.

(pozn.: kurzívou jsou označeny změny, k nimž novelou došlo, podtrženým textem pak ta část citovaného ustanovení, jež byla navržena ke zrušení)

Důvodová zpráva k bodům 25 a 26 (§ 79a odst. 2 věta sedmá a osmá) k této novele konstatovala, že "[z]a účelem odstranění případných výkladových nejasností, pokud jde o rozsah pojmu "výkon rozhodnutí", a za účelem provázání úpravy s insolvenčním zákonem a občanským soudním řádem, se výslovně doplňuje, že také v rámci insolvenčního a exekučního řízení má být na úhradu pohledávek v nich řešených přednostně užito majetku nedotčeného zajištěním a že i v jejich rámci lze se zajištěnými peněžními prostředky na účtu nakládat pouze s předchozím souhlasem předsedy senátu nebo státního zástupce (podle fáze trestního řízení). Uvedená právní úprava brání vyvedení majetku ze zajištění formou uplatnění fingovaných pohledávek ze strany třetích osob jednajících po domluvě s osobou, jejíž majetek byl zajištěn".

Je zjevné, že tato změna neměla ambici se jakkoli dotknout dříve založeného zvláštního postavení "pohledávek státu", o které navrhovateli v dané věci jde.

Okolnost, že bylo dosavadní znění návrhem napadeného ustanovení "nahrazeno" zněním novým, obrací pozornost k ustanovení § 67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), dle nějž platí, že pozbude-li přezkoumávaný zákon (ustanovení) platnosti před skončením vedeného řízení, Ústavní soud řízení zastaví.

Tak tomu ovšem bude v případě takové "náhrady", pro kterou je určující, že původním návrhem napadené ustanovení již jeho nové znění v předchozí podobě neobsahuje. Naopak, ustanovení § 67 zákona o Ústavním soudu se neprosadí (a netřeba se ani uchýlit k procesním postupům ve smyslu změny návrhu ve prospěch deklarace, že v době své účinnosti bylo napadené ustanovení protiústavní - viz kupříkladu nález sp. zn. Pl. ÚS 12/14), jestliže, jako je tomu v daném případě, napadená část poslední věty ustanovení § 79 odst. 2 (ve znění "to neplatí, je-li výkon rozhodnutí prováděn k uspokojení pohledávky státu") zůstala, navzdory dílčím doplněním, zachována.

IV.

Ústavní konformita legislativního procesu

Ústavní soud, jak mu ukládá ustanovení § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, posuzoval dále, zda bylo napadené ustanovení přijato v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem; vycházeje z procesů přijímání příslušného zákona a z okolnosti, že tato procedura není ani navrhovatelem zpochybňována, lze mít za to, že tato podmínka byla splněna.

V.

K věcné projednatelnosti návrhu

(k podmínce aktivní legitimace obecného soudu k podání návrhu)

Ústavní soud si v prvé řadě položil otázku, zda navrhovatel (obecný soud) je návrh na zahájení řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů podle hlavy druhé, oddílu prvního, zákona o Ústavním soudu, v dané věci vůbec oprávněn podat; jinak řečeno, zda mu k tzv. konkrétní kontrole ústavnosti svědčí aktivní legitimace.

Podle § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení je oprávněn podat též soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy.

Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy platí, že dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.

Ve smyslu závěrů usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/2000 je podmínka návrhového oprávnění soudu vyslovená v citovaném čl. 95 odst. 2 Ústavy (aby návrh na zrušení zákona směřoval proti tomu, "jehož má být při řešení věci použito") splněna, "jedná-li se o zákon, resp. jeho jednotlivé ustanovení, jehož aplikace má být bezprostřední ...", případně "je nezbytná jeho nevyhnutelná aplikace a nikoli jen hypotetické použití, resp. jiné širší souvislosti..." (srov. též sp. zn. Pl. ÚS 20/05). Z účelu a smyslu (konkrétní) kontroly ústavnosti právních norem pak plyne, že "zákon, jehož má být při řešení věci použito", je "pouze ten (resp. jeho ustanovení), jenž překáží tomu, aby bylo dosaženo žádoucího (ústavně konformního) výsledku; nebyl-li by odstraněn, byl by výsledek před soudem probíhajícího řízení jiný", a je na navrhovateli, aby právě k tomu k tomu "snesl adekvátní argumentaci" (sp. zn. Pl. ÚS 37/10, viz též sp. zn. Pl. ÚS 1/06).

Jestliže tak navrhovatel neučiní, vystavuje se riziku, že k podání návrhu není legitimován, resp. že byl podán "někým zjevně neoprávněným", a to podle znění ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

Tak se však v dané věci stalo.

Navrhující soud - soustředěn k "vlastnické" ochraně poškozeného - zcela a zjevně neudržitelně pomíjí kontext exekučního řízení (vymezeného procesními a hmotněprávními předpisy v dané době účinnými), neboť právě toto řízení rozhodným způsobem determinuje právní vztahy, které jsou pro posouzení jím vedeného sporu klíčové.

Žalobkyně byla oprávněnou v exekuci prováděné přikázáním pohledávky proti povinné EFW Ingeneering, s. r. o., na její účet u banky UniCredit Bank Czech Republic, a těmito třemi subjekty byl v dané věci určující právní vztah identifikován.

Žalovaná - na jejíž úkor byla trestná činnost vedena ("poškozená") - tak stojí mimo tento subjektový rámec, a rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků u banky podle § 79a tr. řádu na tom evidentně ničeho nemění; z exekučních poměrů její vztah k oprávněné (žalobkyni) neplyne, a jelikož nemá postavení osoby povinné, nesvědčí jí ani legitimace k návrhu na zastavení exekuce, včetně návrhu podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Rovněž k účtu jeho majitele (povinné) žalovaná žádná oprávnění nemá (ty zůstávají, byť omezeně, povinné - srov. § 79a odst. 4 tr. řádu), leda (a specificky) až poté, co soud rozhodl "dle § 80 odst. 1. tr. zák." v její prospěch o "vrácení" zajištěných peněžních prostředků (jak se v dané věci též stalo). I pak však lze uvažovat toliko o vztahu "poškozené" žalované k bance povinné (zjevně jen v režimu náhradově škodovém), případně (podobně mimoexekučně) k samotné povinné, ve vztahu k níž (a jen k ní) by mohla žalovaná identifikovat svoji pohledávku k tvrzeně "vlastním" peněžním prostředkům, uloženým na jejím účtu. Excindační žalobu či její obdobu, již má na mysli navrhující soud, proto (ale i z jiných důvodů) "poškozená" proti oprávněné k dispozici nemá (viz kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 20 Cdo 1411/2011), jelikož zde nejde o její "věc", a o "majetku" ve smyslu čl. 11 Listiny může být řeč nikoli k ní, nýbrž - opět - toliko ve vztahu k majiteli účtu (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 či sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009).

V podrobnostech je přiléhavé již jen odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1774/99, ze dne 14. 12. 2006 sp. zn. 29 Odo 10/2005, ze dne 14. 3. 2002 sp. zn. 20 Cdo 681/2001, ze dne 23. 2. 2005 sp. zn. 20 Cdo 2501/2004, ze dne 10. 4. 2004 sp. zn. 35 Odo 801/2002 a na již zmíněné rozhodnutí ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 20 Cdo 1411/2011. Jejich leitmotivem je, že "vzhledem k tomu, že výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu se týká pohledávky, kterou má majitel účtu na základě smlouvy o účtu vůči peněžnímu ústavu, vyplývá z výše uvedeného mj. to, že je zcela nerozhodné, čí byly peněžní prostředky, které byly na účet uloženy. Předmětem výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu není ... věc (a ani jiný majetek), ale nárok majitele účtu na výplatu peněžních prostředků z účtu (pohledávka z účtu)", a tento závěr se při výkonu rozhodnutí prosadí i tehdy, byly-li na postižený účet připsány peněžní prostředky, poukázané na něj třetí osobou omylem (viz výše sp. zn. 35 Odo 801/2002).

Existence relevantního právního vztahu žalobkyně a žalované, "použitelného" pro obecným soudem posuzovaný spor - a tím i právní základny pro jím podaný návrh - z exekučního řízení, z nějž tento spor vzešel a které jej determinuje, tudíž doložitelná není.

Je pak logické, a v jednotlivostech se podává z předchozího, že tento úsudek není jakkoli závislý na napadené části ustanovení § 79a odst. 2 i.f. tr. řádu, jestliže bylo dovozeno, že na obsah rozhodného právního vztahu oprávněné (žalobkyně) a "poškozené" (žalované) - jenž je předmětem navrhujícím soudem vedeného řízení - nemá žádný vliv.

Tomu koresponduje již samozřejmý - avšak podstatný - závěr, že ani odstranění tohoto ustanovení by rozhodný půdorys právního posouzení věci ovlivnit nemohlo.

Navrhující soud ve prospěch opaku - v takto vymezených určujících mezích - žádnou oponenturu nepředložil.

Ostatně, i mimo tento rámec, hodnocena sama ze sebe, se navrhovatelem přednesená argumentace vyznačuje zjevnými insuficiencemi.

Předně navrhovatel uvažuje - bez dalšího jako přípustné - retroaktivní působení požadované derogace do vlastního sporu, aniž zohledňuje jakkoli okolnost, že by se tak mělo stát v právním vztahu "horizontálním" (nikoli k veřejné moci), a též protisměrně znění ustanovení § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Za druhé, i kdyby to přípustné bylo, musel by být fingován stav, do kterého by podle "zbylého" znění § 79a odst. 2 tr. řádu mohlo "dodatečně" vstoupit oprávnění státního zástupce či předsedy senátu rozhodnout, zda se exekuce provede či nikoli, což je však vyloučeno, jestliže exekuce již provedena byla. Za třetí, oprávnění těchto osob by nutně zahrnovalo i oprávnění rozhodnout tak, že se exekuce "přesto" provede; pak by ale bylo dosaženo téhož, čeho původně, resp. co bylo dosaženo v době, kdy coby platné a účinné bylo napadené ustanovení v dané věci reálně použito. Úvahy navrhujícího soudu, že soudce by vždy dal - oproti exekučně oprávněné - přednost výplatě peněžních prostředků z účtu povinné tomu, v jehož prospěch byly zajištěny, jsou jen spekulativní (kolidují nadto s intencí, s níž byl dohled předsedy senátu či státního zástupce do napadeného ustanovení zakomponován - viz kupř. znění důvodové zprávy shora), a takový výsledek evidentně nezaručují; tím ovšem není ani zaručen - navrhovateli potřebný - jiný výsledek sporu v případě, že by mu bylo vyhověno a napadené ustanovení zrušeno. A konečně za čtvrté, není třeba zvláště zdůrazňovat, že navrhovatelem dovolávaná ustanovení "nového občanského zákoníku" jsou nepoužitelná, jestliže tento předpis nabyl účinnosti až 1. 1. 2014, nehledě na to, že platí, že peněžní prostředky na účtu, byť se s nimi spojuje konkrétní pohledávka, jsou - co do vlastnictví, na které poukazuje navrhovatel - vlastnictvím banky.

VI.

Závěr

Výše předznamenaný úsudek, že derogace napadeného ustanovení není způsobilá ovlivnit výsledek před soudem probíhajícího řízení, čímž nepřichází v úvahu jeho relevantní "použití" ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy, je tím doložen.

Plyne z toho, jak bylo rovněž výše ohlášeno, že navrhovatel nemá k podání předmětného návrhu aktivní legitimaci, a je tak k jeho podání osobou neoprávněnou ve smyslu shora připomenutého ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

Nad tento rozhodný rámec lze již jen poznamenat, že jisté "výhody" pro pohledávky "státu" (které má navrhovatel ambici odstranit) představují výraz principu, který se prosazuje v rozvrhových režimech v té či oné míře obvykle [srov. kupříkladu ustanovení § 279 odst. 2 písm. d), § 337c odst. 1 písm. a), e), § 338ze odst. 1 písm. g) o. s. ř.]. Konkrétně ve vztahu k napadenému stanovení je pak přiléhavé dodat, že inkriminovaný souhlas státního zástupce či předsedy senátu se podle závěrů právní teorie nevyžaduje - je-li výkon rozhodnutí prováděn k uspokojení pohledávky státu - proto, že zneužití výkonu rozhodnutí v takovém případě nepřichází v úvahu (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1035, a viz též "důvodovou zprávu" shora).

VII.

Rozhodnutí

Jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu] jej Ústavní soud nemohl než odmítnout [§ 43 odst. 2 písm. b)], a učinil tak - v souladu s čl. 1 odst. 2 písm. b) rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. Org. 24/14 o atrahování působnosti, publikovaného jako sdělení Ústavního soudu č. 52/2014 Sb. - nikoli v senátě, nýbrž v plénu.

Dovozený výsledek vystihuje tu část řízení před Ústavním soudem, v němž je primárně posuzována otázka tzv. přijatelnosti návrhu, pročež zde nejde o řízení kontradiktorní s obvyklými procesními konsekvencemi.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. prosince 2015

Pavel Rychetský v. r.

předseda Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru