Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 24/98Nález ÚS ze dne 22.09.1999Princip právní jistoty - státní občanství oprávněných osob v zákonech o restituci majetku

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
Věcný rejstříkDiskriminace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 127/15 SbNU 211
Paralelní citace (Sbírka zákonů)234/1999 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1999:Pl.US.24.98
Datum podání07.09.1998
Napadený akt

zákon; 229/1991; o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; § 13/2 věta první, § 13/5

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 13 odst.2, § 13 odst.5

234/1999 Sb.

30/1996 Sb.


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 24/98 ze dne 22. 9. 1999

234/1999 Sb.

N 127/15 SbNU 211

Princip právní jistoty - státní občanství oprávněných osob v zákonech o restituci majetku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Plénum Ústavního soudu

rozhodlo dnešního dne ve věci návrhu

M. S., a JUDr. V. V., obou zastoupených advokátem JUDr. V. P., na

zrušení ustanovení § 13 odst. 2 věty první zákona č. 229/1991 Sb.,

o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,

ve znění pozdějších předpisů, a § 13 odst. 5 téhož zákona ve

slovech "která nebyla do 31. ledna 1993 nebo do 1. září 1993

oprávněnou osobou pouze", podanému v souvislosti s ústavní

stížností proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne

24. 6. 1998, č. j. 16 Ca 452/97-30, ve spojení s rozhodnutím

Okresního úřadu v Litoměřicích ze dne 17. 7. 1997, č. j.

72-1513/97-8119, takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Navrhovatelé podali k Ústavnímu soudu stížnost proti rozsudku

Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 6. 1998, č. j. 16 Ca

452/97-30, jímž bylo zamítnuto odvolání navrhovatelů proti

rozhodnutí Okresního úřadu v Litoměřicích ze dne 17. 7. 1997,

č. j. 72-1513/97-8119. Tímto rozhodnutím orgán veřejné moci

prvního stupně neobnovil navrhovatelům vlastnické právo

k nemovitostem v kat. území R. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že

navrhovatelé nesplňují podmínky ustanovení § 4 odst. 1 zákona č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

"zákon o půdě"). Ve smyslu citovaného ustanovení a s přihlédnutím

k § 13 zákona o půdě má oprávněná osoba nárok na vydání

nemovitostí, jestliže byla k 31. 1. nebo k 1. 9. 1993 občanem

České republiky. Toto stanovisko vychází ze znění novely zákona

o půdě č. 30/1996, podle níž právo na vydání nemovitosti podle §

6 může uplatnit oprávněná osoba za předpokladu, že do 31. 1. 1993

nebo do 1. 9. 1993 nebyla oprávněnou osobou pouze proto, že

nesplňovala jedinou podmínku, totiž podmínku trvalého pobytu.

Pan JUDr. V. V., původně státní občan ČSR, pozbyl čs. státní

občanství dne 15. 12. 1958, tzn. dnem nabytí státního občanství

USA, a to na základě Úmluvy o naturalizaci mezi ČSR a USA č.

169/1929 Sb. České státní občanství nabyl zpět dne 7. 6. 1994

udělením podle § 7 zákona č. 40/1993 Sb., v platném znění.

Paní M. S., původně čs. státní občanka, pozbyla čs. státní

občanství dnem nabytí státního občanství USA, tzn. dnem 8. 11.

1960, a to na základě Úmluvy o naturalizaci mezi ČSR a USA č.

169/1929 Sb. České občanství nabyla zpět dne 11. 5. 1994 udělením

podle § 7 zákona č. 40/1993 Sb., v platném znění.

Skutečnosti, týkající se pozbytí a nabytí státního občanství

jsou dle názoru okresního pozemkového úřadu dokázány sdělením

Ministerstva vnitra ze dne 18. 3. 1996, č. j.

II/s-OSOM/53/7880/93,7877/93, a listinami o udělení státního

občanství České republiky, č. j. VS/2-53/7880/93-2176, a č. j.

II/s-OSOM/53/53/7877/93-558.

Proti rozhodnutí orgánu veřejné moci prvního stupně podali

navrhovatelé včas odvolání. Krajský soud přezkoumal napadené

rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl

k závěru, že opravný prostředek není důvodný. Soud vzal za

prokázané, že navrhovatelé jsou původními vlastníky předmětných

nemovitostí, které přešly v rozhodném období na čs. stát z důvodů,

které lze podřadit pod ustanovení § 6 odst. 1 zákona o půdě.

Rovněž považoval za prokázané, že navrhovatelé pozbyli čs. státní

občanství. K opětovnému nabytí státního občanství České republiky

došlo u M. S. dnem 11. 5. 1994 a u JUDr. V. V. dnem 7. 6. 1994.

Krajský soud věc vyhodnotil tak, že navrhovatelé nesplňují

podmínky postavení oprávněných osob, a to s ohledem na skutečnost,

že ve lhůtě stanovené k uplatnění restitučních nároků podle zákona

o půdě, tj. do 31. 1. 1993, nesplňovali podmínku státního

občanství ČR. Obsah ustanovení § 4 zákona o půdě doznal v důsledku

novelizací změny vypuštěním podmínky trvalého pobytu, avšak

podmínkou, kterou musí splňovat oprávněná osoba, je i nadále

státní občanství. Základní lhůta pro uplatnění restitučních nároků

byla stanovena do 31. 1. 1993. V této době musela konkrétní osoba

splňovat zákonné podmínky pro to, aby mohla být za oprávněnou

osobu považována.

Navrhovatelé nesouhlasili s postupem orgánů veřejné moci.

Namítali, že oba získali státní občanství ČR udělením dle § 7

odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb., a to v roce 1994. Poukazovali na

okolnost, že jsou oba občany České republiky a byli jimi v době

účinnosti zákona č. 30/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon

č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a zákon ČNR č.

243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se

zákonem č. 229/1991 Sb. Uvedený zákon navrhovatele, dle jejich

názoru jako občany diskriminoval, neboť jim odňal právo domáhat se

v restituci majetku, který jim byl neoprávněně komunistickým

režimem odňat. Toto právo mají dle zákona č. 30/1996 Sb., pouze

ti, kteří znovu nabyli občanství České republiky do 31. 1. 1993

nebo do 1. 9. 1993.

V odůvodnění svého návrhu na zrušení některých ustanovení zákona

o půdě navrhovatelé namítali, že v zákoně je uplatněn princip

zpětné účinnosti, když zpětně odstraňuje překážku nedostatku

trvalého pobytu až v době, kdy již nebylo možné napravit další

překážku, týkající se nedostatku státního občanství České

republiky ke dni účinnosti zákona č. 30/1996 Sb.

Dle názoru navrhovatelů tyto dvě překážky osobní povahy pro

oprávněné osoby v restituci nepůsobily na sobě nezávisle. Uvádějí,

že čeští emigranti v USA, kteří naturalizační úmluvou z roku 1929

ztratili československé občanství, nezískali až do účinnosti

zákona č. 30/1996 Sb., žádné oprávnění k restituci podle zákona

o půdě. Do té doby existovala překážka nedostatku trvalého pobytu

na území České republiky a pokud tedy žádali o opětovné nabytí

státního občanství ČR, činili tak z jiných než z restitučních

důvodů. Navrhovatelé namítali, že nemohli tušit, že překážka

nedostatku trvalého pobytu bude po dvou letech se zpětnou

účinností nálezem Ústavního soudu č. 29/1996 Sb. a zákonem č.

30/1996 Sb. zrušena, a to po uplynutí všech restitučních lhůt.

Teprve zákonem č. 30/1996 Sb., se pro navrhovatele stala aktuální

otázka nabytí státního občanství ČR, přičemž však již pozbyli

možnosti splnit tento předpoklad k 31. 1. 1993 nebo k 1. 9. 1993.

Zatímco zákonný předpoklad trvalého pobytu je interpretován

negativně, tzn. upouští se od něj, tudíž k jeho naplnění se

nevyžaduje žádná aktivita oprávněné osoby, u státního občanství je

tomu naopak. Zájemce o státní občanství musí podat žádost

u příslušného státního orgánu ČR a navíc musí zažádat o výjimku

z ustanovení § 7 zákona č. 40/1993 Sb. To předpokládá, že je se

zákonem č. 40/1993 Sb. obeznámen. Situace navrhovatelů je značně

ztížena tím, že žijí ve značné vzdálenosti od administrativního

centra Washingtonu, kde jsou sídla zastupitelských úřadů, včetně

velvyslanectví ČR, kde by mohli potřebnou informaci získat.

Navrhovatelé dále uvedli, že v daném případě došlo k porušení

čl. 5 a čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož

i k porušení čl. 14 Úmluvy Rady Evropy "O ochraně lidských práv

a základních svobod". V návaznosti na uvedené navrhovatelé

spatřují protiústavnost v některých ustanoveních zákona č.

30/1996 Sb., která odporují v logice věci i nálezu Ústavního soudu

č.29/1996 Sb. Na základě těchto skutečností navrhovatelé spojili

svou ústavní stížnost s návrhem na zrušení ustanovení § 13 odst.

2 věty první zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů

k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších

předpisů, a § 13 odst. 5 téhož zákona ve slovech "která nebyla do

31. ledna 1993 nebo do 1. září 1993 oprávněnou osobou pouze".

Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru,

že návrh splňuje všechny předpoklady ústavní stížnosti spojené

s návrhem na zrušení části zákona podle zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud proto

dle ustanovení § 78 odst. 1 cit. zákona řízení přerušil

a usnesením ze dne 23. 9. 1998 postoupil návrh na zrušení

některých ustanovení zákona o půdě plénu k rozhodnutí podle čl.

87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR za použití § 78 odst. 1 zákona

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť orgány

veřejné moci opřely své rozhodnutí o napadená ustanovení zákona.

Vzhledem k tomu, že účastníkem řízení je též ten, kdo vydal

zákon, zrušení jehož ustanovení je navrhováno, soudce zpravodaj

zaslal návrh navrhovatelů Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR s tím,

aby se dle § 69 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění platné právní

úpravy, k návrhu písemně vyjádřil.

Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR ve svém vyjádření

k návrhu na zrušení některých ustanovení zákona o půdě uvedl, že

Ústavní soud svým nálezem ze dne 13. 12. 1995 (publikován pod č.

29/1996 Sb.), zrušil mimo jiné většinu lhůt stanovených zákonem č.

229/1991 Sb. a zákonem č. 243/1992 Sb. pro uplatnění restitučních

nároků. Vzhledem k tomu, že jiné zvláštní lhůty nestanoví ani jiný

právní předpis, bylo nutno stanovit novou prekluzívní lhůtu tak,

aby se vztahovala pouze na okruh oprávněných osob vymezený nálezem

Ústavního soudu z 13. 12. 1995. Předseda Poslanecké sněmovny

Parlamentu ČR dále uvedl, že z důvodové zprávy k zákonu č.

30/1996 Sb. vyplývá, že účelem této novely nebylo obnovovat

nároky, které zanikly jejich neuplatněním podle dosavadního znění

zákona č. 229/1991 Sb. Současně bylo nutno z důvodu právní jistoty

zařadit do § 13 zákona ustanovení o zániku původních lhůt.

Vypuštěním lhůt pro uplatnění práv nálezem Ústavního soudu bez

následné novelizace zákona by vznikla situace bez konkrétních lhůt

pro uplatnění nových nároků z nálezu vyplývajících a současně by

mohl vzniknout stav právní nejistoty u některých probíhajících

řízení i u nároků, které bylo třeba již uplatnit s ohledem na

původní prekluzívní lhůty.

Jedním z cílů zákona o půdě je zmírnit následky některých

majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského

a lesního majetku v období let 1948 až 1989. Ve vyjádření se dále

uvádí, že četnost oblastí společenského života, ve kterých byly

v naší republice majetkové a jiné křivdy napáchány, a množství

postižených osob, do značné míry determinují možnosti komplexní

právní úpravy, která by zahrnula nápravu následků všech křivd.

Ústavní soud nálezem ze dne 13. 12. 1995 zrušil podmínku

trvalého pobytu v zákoně o půdě. Učinil tak v návaznosti na právní

názor, který byl podrobně vyložen v odůvodnění nálezu Ústavního

soudu, Pl. ÚS 3/94 (164/1994 Sb.). Podmínka, týkající se existence

českého občanství v rozhodné době však zrušena nebyla a její

zachování odpovídá mezinárodním zvyklostem.

Pokud se jedná o Listinu základních práv a svobod, v čl. 5 se

stanoví, že každý je způsobilý mít práva. Z čl. 11 odst. 2 Listiny

vyplývá, že zákon stanoví, že určité věci mohou být pouze ve

vlastnictví občanů České republiky. Odvolání se na uvedená

ustanovení ze strany stěžovatelů s ohledem na charakter řešené

problematiky nepokládá stanovisko Poslanecké sněmovny za

přiléhavé. Stanovisko Poslanecké sněmovny nepokládá za cíl

napadené právní úpravy omezování práv, ale naopak jejich ochranu.

Ani námitka diskriminace, opírající se o shora uvedenou Evropskou

konvenci, není důvodná. Jak vyplývá z ustálené judikatury

Ústavního soudu, je věcí státu, aby v zájmu zajištění svých funkcí

rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Takový

postup jistě nesmí být zcela libovolný. Ve vyjádření se dále

uvádí, že se tak musí stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty.

V daném případě je veřejná hodnota, resp. veřejný zájem, vyjádřen

v preambuli zákona o půdě.

Na základě těchto skutečností je ve vyjádření uveden závěr,

z něhož vyplývá, že přijetím návrhu navrhovatelů na vypuštění

některých ustanovení zákona o půdě by se právní stav na úseku

restitucí nemovitostí nezlepšil. Přijatý zákon je dle uvedeného

stanoviska v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem a naším právním

řádem.

II.

Po posouzení návrhu navrhovatelů na zrušení některých ustanovení

zákona o půdě dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh není důvodný.

Ústavní soud se již dříve zabýval otázkou, zda při zmírnění

následků některých majetkových křivd lze s ohledem na princip

rovnosti zúžit okruh oprávněných subjektů podmínkou trvalého

pobytu. Soud ve své judikatuře konstatoval, že prostor pro

vyloučení určitých subjektů z okruhu těch subjektů, které znaky

restitučního titulu naplní, nelze dovodit. Dle názoru Ústavního

soudu je možno omezit okruh oprávněných osob pouze ve smyslu

ustanovení čl. 11 odst. 2 Listiny. Podle citovaného ustanovení

"zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve

vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České

a Slovenské Federativní republice", (přičemž podle čl. 42 odst.

1 Listiny a čl. 1 odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb. se jedná

o státní občanství České republiky a území České republiky).

Ústavní soud proto dovodil, že čl. 11 odst. 2 Listiny je

speciálním ustanovením k ústavnímu principu rovnosti všech

subjektů ohledně nabývání a ochrany vlastnického práva a vytváří

tak pro zákonodárce ústavní prostor pro omezení okruhu oprávněných

osob v restitučním zákonodárství.

Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že se Ústavní soud již

dříve zabýval otázkou podmínky státního občanství oprávněných osob

v zákonech o restituci majetku. Z nálezu Ústavního soudu, sp. zn.

Pl. ÚS 33/96, je zřejmé, že obdobná problematika již byla Ústavním

soudem řešena v souvislosti s návrhem na zrušení ustanovení

vyjádřeného v § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, slovy "pokud je

státním občanem České a Slovenské Federativní republiky" a na

zrušení ustanovení vyjádřeného v § 3 odst. 4 téhož zákona slovy

"pokud jsou státními občany České a Slovenské Federativní

republiky" (nález byl vyhlášen pod č. 185/1997 Sb.). Návrh byl

tehdy zamítnut.

Třebaže k posuzované problematice existují i odlišná stanoviska,

Ústavní soud věc posoudil tak, že čl. 11 odst. 2 Listiny pro

omezení vlastnických práv osob bez státní příslušnosti České

republiky ústavní prostor vytváří. Toto ustanovení je však

zapotřebí interpretovat restriktivně s ohledem na čl. 4 odst. 4

Listiny v návaznosti na požadavek minimalizace každého ústavně

akceptovatelného omezení základního práva nebo svobody. Již ve

svém nálezu Pl. ÚS 33/96 Ústavní soud proto upozornil, že vzhledem

k právní konstrukci zákona o mimosoudních rehabilitacích,

zakotvující finanční náhradu při nemožnosti věc vydat, je úkolem

zákonodárce hledat cestu ke zmírnění následků křivd i u osob, jež

neměly v rozhodném období státní občanství České republiky.

Vzhledem ke srovnatelnému významu i funkci této podmínky

v zákoně o půdě, platí i pro podmínku státního občanství v zákoně

o půdě v podstatě stejné důvody, jež byly Ústavním soudem uváděny

v souvislosti s projednáváním obdobné problematiky u zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, pod sp. zn. Pl. ÚS

33/96. Ústavní soud chápe výhrady stěžovatelů, že zákonodárce

neotevřel možnost uplatnit nároky i pro osoby, které státní

občanství měly ke dni účinnosti tohoto zákona. Je si nicméně vědom

toho, že zákonodárce tímto zákonem respektoval právě zrušení

podmínky trvalého pobytu, vyslovené nálezem Ústavního soudu,

a s ohledem na právní stabilitu omezil účinky nové úpravy pouze na

ony osoby, které do té doby právě tuto podmínku nesplňovaly.

U této nové ústavní stížnosti směřuje návrh stěžovatelů ke

zrušení podmínky státního občanství zpětně u osob, které uplatnily

nároky na základě novely zákona o půdě č. 30/1996 Sb. Právo na

vydání nemovitosti podle § 6 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění

pozdějších předpisů, by tak získaly nově také osoby, které kromě

toho, že nesplňovaly podmínku trvalého pobytu, nesplňovaly ani

podmínku státního občanství. I tyto osoby by mohly uplatnit své

nároky do šesti měsíců ode dne, kdy toto právo mohly uplatnit

poprvé. Tím by se otevřela lhůta dalších šesti měsíců ode dne

účinnosti nálezu Ústavního soudu pro všechny osoby, které

nesplňovaly podmínku trvalého pobytu a proto nebyly do 31. 1.

resp. 1. 9. 1993 oprávněnými osobami, a to za předpokladu, že si

dodatečně později státní občanství opatřily anebo ještě opatří.

Pokud pak jde o náhradu za mrtvý a živý inventář podle § 20, mohly

tak však činit pouze do 31. 12. 1998 za předpokladu, že si do té

doby opatřily české státní občanství. Toto ustanovení odstavce

pátého, § 13 novely zákona o půdě č. 30/1996 Sb., stěžovatelé

totiž zrušit nenavrhli. Rovněž nenavrhli zrušení ustanovení, které

určuje, že "v případě uvedeném v § 6 odst. 1 písm. a) počne

osmnáctiměsíční lhůta běžet až ode dne právní moci rozhodnutí,

kterým byl výrok zrušen, dojde-li k tomuto rozhodnutí po 31.

prosinci 1998". V tomto případě se jedná o rozhodnutí, kterým byl

zrušen výrok o propadnutí nebo o zabrání věci.

Navrženými zásahy do zákona o půdě by se otevřela cesta pro

novou fázi restitučních sporů osob, které získaly české státní

občanství po lhůtách k uplatnění nároků na restituci, tedy za

situace, kdy již v mnoha případech došlo k nové úpravě právních

poměrů a k založení nových vlastnických vztahů. V důsledku toho by

došlo k narušení principu právní jistoty a k destabilizaci

právního řádu, neboť i vlastnictví, řádně nabyté na základě

předchozí právní úpravy, je chráněno čl. 11 Listiny základních

práv a svobod. Z těchto okolností pak vyplývají též důvody pro

odlišný postup při hodnocení podmínky státního občanství,

získaného před uplynutím lhůt ke vznesení nároku na vydání

nemovitosti a případů, kdy bylo státní občanství získáno až

dodatečně. Nehledě na to, jak bylo výše uvedeno, návrh na zrušení

části odst. pátého, § 13 citovaného zákona směřuje sice ku

prospěchu konkrétní ústavní stížnosti stěžovatelů, avšak ponechává

v platnosti pro určité případy i úpravu dosavadní a tím vnáší do

věci nové diskriminační prvky. Kromě toho by vznikly i rozdíly

v posuzování státního občanství ve srovnání s restitucemi podle

zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, kde Ústavní

soud odstranění podmínky státního občanství již dříve zamítl.

Při posuzování ústavnosti napadených ustanovení právních

předpisů Ústavní soud zkoumal jejich soulad nejen s ústavními

zákony, ale i s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.

V této souvislosti se jedná zejména o soulad napadených ustanovení

zákona o půdě s čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských

a politických právech (dále jen "Pakt"), a s čl. 14 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

V této souvislosti poukazuje Ústavní soud opětovně na stanoviska

vyjádřená v nálezu Pl. ÚS 33/96.

Výbor OSN pro lidská práva v Ženevě ve svých rozhodnutích z 19.

července 1995, č. 516/1992, a z 23. července 1996, č. 586/1994,

dospěl k závěru, podle něhož není dán žádný důvod, který by

odůvodnil rozhodnutí zákonodárce rozlišovat mezi oběťmi

konfiskování z titulu občanství. Podmínku občanství považuje sice

za neslučitelnou se zákazem diskriminace podle čl. 26 Paktu, ten

však dle Výboru nepožaduje úplně stejné zacházení, pokud existuje

dostatečný důvod pro odlišný přístup.

Evropská komise pro lidská práva ve Štrasburku pak ve svých

rozhodnutích ve věci restitucí vlastnického práva uvedla, že

k zásahům do vlastnického práva došlo v době, kdy Česká republika

(resp. Československo), ještě nepřevzala záruky za dodržování

lidských práv. Protože diskriminace dle čl. 14 Úmluvy je možná jen

v souvislosti s porušením některého jiného hmotného práva

zaručeného Úmluvou, nelze dovodit v případě podmínky státního

občanství a trvalého pobytu dle restitučních předpisů porušení

zákazu diskriminace. Jestliže dle Úmluvy neexistuje právo na

restituci vlastnictví, jsou podle Komise zcela v rukách toho

kterého státu, jako suveréna.

Pokud pak jde o námitku navrhovatelů poukazující na okolnost, že

v zákoně o půdě je uplatněn princip zpětné účinnosti, je třeba

vycházet z judikatury Ústavního soudu (viz nález Pl. ÚS 3/94).

Je-li vůbec možno u restitučních předpisů hovořit o retroaktivitě,

jedná se o retroaktivitu nepravou, jež je v právní teorii

i v praxi považována za přijatelnou.

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vyložil obsah ústavního

principu rovnosti. Z ustálené judikatury Ústavního osudu vyplývá,

že je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že

určité skupině poskytl méně výhod než jiné. Může se tak stát pouze

s odvoláním na veřejné hodnoty. Takovou veřejnou hodnotou je

nepochybně i princip právní jistoty, neboť zásahy do nově

vzniklých právních poměrů by pokračujícími změnami signalizovaly

i do budoucna stav trvající destabilizace, nehledě na vytváření

prostoru pro nové a nové spory o právech již nabytých. Ústavní

soud dále odmítl i absolutní chápání principu rovnosti, přičemž

konstatoval, že "rovnost občanů nelze chápat jako kategorii

abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní". Poukazuje rovněž na to,

že Výbor OSN pro lidská práva v opakovaně vyjádřeném názoru

připouští při aplikaci čl. 26 Paktu takovou nerovnost, která

splňuje podmínku vyloučení libovůle, resp. se zakládá na rozumných

a objektivních rozlišovacích znacích. Za takové Ústavní soud

považuje důsledky plynoucí z čl. 11 odst. 2 Listiny, jakož i cíle

restitučního zákonodárství a konečně i právní úpravu státního

občanství.

Ze všech uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh na

zrušení napadených ustanovení § 13 odst. 2 věty první zákona č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a § 13 odst.

5 téhož zákona ve slovech "která nebyla do 31. ledna 1993 nebo do

1. září 1993 oprávněnou osobou pouze", zamítnout (§ 82 odst. 1

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších

předpisů).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 22. září 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru