Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 24/97 #0Nález ÚS ze dne 03.06.1998Zrušení lhůty v zákoně o mimosoudních rehabilitacích pro uplatnění nároku osob s pobytem mimo ČR

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSOUD - NS
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Odlišné stanoviskoVarvařovský Pavel
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (soud)
Věcný rejstříklhůta/hmotněprávní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 62/11 SbNU 111
Paralelní citace (Sbírka zákonů)153/1998 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1998:Pl.US.24.97.0
Datum podání25.07.1997
Napadený akt

zákon; 87/1991; o mimosoudních rehabilitacích; § 13/3 ve slovech "ode dne účinnosti tohoto zákona"

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 1, čl. 3 odst.1, čl. 4 odst.2, čl. 3

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 13 odst.3


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 24/97 ze dne 3. 6. 1998

153/1998 Sb.

N 62/11 SbNU 111

Zrušení lhůty v zákoně o mimosoudních rehabilitacích pro uplatnění nároku osob s pobytem mimo ČR

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

pléna Ústavního soudu

ze dne 3. června 1998 sp. zn. Pl. ÚS

24/97 ve věci návrhu Nejvyššího soudu na zrušení části § 13 odst.

3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vyjádřené

slovy "ode dne účinnosti tohoto zákona" (nález byl vyhlášen pod č.

153/1998 Sb.).

Výrok

Dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů se zrušuje část

ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, ve slovech "ode dne účinnosti tohoto zákona".

Odůvodnění:

I.

1. Nejvyšší soud při projednávání dovolání žalobce JUDr. O.

K., který se domáhal žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 proti

České republice - Ministerstvu financí zaplacení částky 180 000 Kč

jako náhrady za uložený trest propadnutí majetku podle ustanovení

§ 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,

dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito,

je v rozporu s Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"). Proto

usnesením ze dne 29. května 1997 č. j. 2 Cdon 1343/96 - 38 řízení

podle § 109 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu přerušil a

ve shodě s čl. 95 odst. 2 Ústavy a s § 64 odst. 4 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podal návrh na zrušení části

ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. ve slovech "ode dne

účinnosti tohoto zákona".

Nejvyšší soud nejdříve poukázal na to, že žalobce, trvale

bydlící ve Švýcarsku, již v žalobě polemizoval s názorem

žalovaného, že jeho žádosti o finanční náhradu byly podány pozdě

(15. listopadu 1994), neboť nálezem Ústavního soudu publikovaným

pod č. 164/1994 Sb. nebylo dotčeno ustanovení § 13 odst. 3 zákona

č. 87/1991 Sb. Namítal, že restriktivní výklad tohoto nálezu by

opět vedl k diskriminaci osob žijících v zahraničí.

Nejvyšší soud dále uvedl, že rozsudkem Městského soudu v

Praze ze dne 29. března 1996 č. j. 18 Co 33/96 - 23 byl potvrzen

rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. října 1995 č. j. 15

C 42/95 - 11, jímž byla žaloba o zaplacení částky 180 000 Kč v

plném rozsahu zamítnuta. Obecné soudy dospěly k závěru, že žalobce

je osobou oprávněnou podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č.

87/1991 Sb. a splňuje i podmínky pro poskytnutí paušální náhrady

za uložený trest propadnutí majetku, jehož součástí nebyla

nemovitost, podle § 13 odst. 3 cit. zákona. Žádosti žalobce o

finanční náhradu z 10. října a z 15. listopadu 1994 prý však byly

opožděné. Lhůta určená v § 13 odst. 3 cit. zákona totiž v době

podání žádostí již uplynula a žalovaný se této skutečnosti

výslovně dovolal. "Pro otázku lhůt" k uplatnění nároků podle § 13

odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., zejména ve vztahu k nálezu

Ústavního soudu č. 164/194 Sb., připustil odvolací soud dovolání,

o němž rozhoduje Nejvyšší soud.

Nejvyšší soud ve svém návrhu poukázal na stávající znění § 13

odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož "písemnou žádost o

finanční náhradu je třeba podat u příslušného ústředního orgánu

státní správy republiky nejpozději ve lhůtě jednoho roku ode dne

účinnosti tohoto zákona nebo ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy

právní moci nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání

věci". Uplatnění první z uvedených lhůt prý předpokládá situaci, v

níž mezi spornými stranami není pochyb o nemožnosti vydání věci a

kdy není důvodu domáhat se nejprve žalobou jejich vydání. Druhá

lhůta svědčí těm oprávněným, kteří dali přednost požadavku na

vydání věci a jejichž návrh byl zamítnut nikoli z důvodu tkvících

ve zmeškání propadné lhůty či nesplnění kritérií vymezujících je

jako oprávněné osoby. Nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. byla

zrušena podmínka trvalého pobytu na území České republiky

zakotvená v § 3 zákona č. 87/1991 Sb. určující i pojem oprávněné

osoby podle § 19 odst. 1 cit. zákona. Protože však k vypuštění

protiústavní podmínky trvalého pobytu na území České republiky

došlo citovaným nálezem až k 1. listopadu 1994, bylo osobám, jež

tuto podmínku před uvedeným datem nesplňovaly, znemožněno uplatnit

své nároky ve lhůtě, jejíž počátek se v § 13 odst. 3 cit. zákona

odvíjí od "účinnosti zákona". Toto ustanovení zůstalo předmětným

nálezem nedotčeno, takže k využití jednoroční lhůty nemohly

oprávněné osoby bydlící mimo území České republiky přistoupit ani

po 1. listopadu 1994. Nejvyšší soud proto zastává názor, že tam,

kde nelze uvažovat o vydání věci, není možno po oprávněných

osobách "popsaného druhu" spravedlivě požadovat, aby zmeškání prvé

z uvedených lhůt v ustanovení § 13 odst. 3 cit. zákona - k čemuž

došlo jejich protiústavním vyloučením z okruhu oprávněných osob -

nahrazovaly po 1. listopadu 1994 vyvoláním fiktivního sporu o

vydání věci jen proto, že zamítavý rozsudek jim umožní požadavek

finanční náhrady založit na běhu druhé ze lhůt, s nimiž citované

ustanovení počítá.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů navrhl část ustanovení § 13

odst. 3 cit. zákona ve slovech "ode dne účinnosti tohoto zákona"

zrušit, neboť se domnívá, že je v rozporu s čl. 1 Ústavy a s čl.

1, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a

svobod (dále jen "Listina"). Nejvyšší soud odkázal na nález pléna

Ústavního soudu ze dne 13. prosince 1995 sp. zn. Pl. ÚS 8/95, v

němž se konstatuje, že "pokud je existence práva spojena se

lhůtou, v případě zjištění, že právo bylo omezeno neústavním

způsobem, je nutno odstranit i překážku, která by bránila v jeho

ústavním uplatnění". V daném případě prý lze rovněž

převzít argumentaci Ústavního soudu použitou v nálezu č. 164/1994

Sb., protože běh lhůty určené v § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.

se od charakteru lhůt uvedených v § 5 odst. 2 a 4 tohoto zákona

liší jen tím, že zde není vyjádřena její prekluzivní povaha, leč

žalovaný může za popsané situace úspěšně namítnout promlčení

nároku.

Usnesením Ústavního soudu ze dne 6. října 1997 sp. zn. Pl. ÚS

26/97 byl jako nepřípustný odmítnut návrh Obvodního soudu pro

Prahu 2 na zrušení části ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991

Sb. ve slovech "ode dne účinnosti tohoto zákona", neboť Ústavní

soud již v téže věci pod sp. zn. Pl. ÚS 24/97 jednal [§ 35 odst.

2, § 43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb.].

K uvedenému návrhu Nejvyššího soudu se vyjádřili účastník

řízení - Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky a vedlejší

účastník - Obvodní soud pro Prahu 2, jehož procesní postavení se

opírá o ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Podle

ustanovení § 48 odst. 2 a § 49 odst. 1 zákona č. 183/1993 Sb.

požádal Ústavní soud o vyjádření i Ministerstvo financí.

Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření uvedla, že návrh

Nejvyššího soudu je opodstatněný. Dne 1. července 1994 sice nabyl

účinnosti zákon č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon

č. 87/1991 Sb., avšak tento zákon žádným způsobem neřešil lhůtu

stanovenou v § 13 odst. 3, takže oprávněné osoby podle § 3 odst. 1

a 4 zákona č. 87/1991 Sb. neměly možnost podat žádost podle § 13

odst. 2 tohoto zákona. Poslanecká sněmovna dodala, že zákon č.

87/1991 Sb. byl schválen potřebnou většinou poslanců Federálního

shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky, byl podepsán

příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen. Zákonodárný sbor

v době přijímání tohoto zákona jednal v přesvědčení, že přijatý

zákon je ústavně konformní a odpovídá rovněž mezinárodním

zvyklostem. Je tedy na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost

tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako vedlejší účastník se s návrhem

na zrušení části ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.

ztotožnil.

Ministr financí ve svém vyjádření uvedl, že nálezem Ústavního

soudu č. 164/1994 Sb. nebylo dotčeno ustanovení § 13 odst. 3

zákona č. 87/1991 Sb. "v důsledku zřejmého nedopatření - opomenutí

v poslaneckém návrhu". Předmětný nález proto při dosud platném

znění uvedeného § 13 odst. 3 neumožňuje nově oprávněným osobám

včasné a tedy i úspěšné uplatnění nároku na finanční náhradu,

neboť stanovená lhůta uplynula v době, kdy občanům bez trvalého

pobytu v České republice tento restituční zákon postavení

oprávněných osob nepřiznával. Druhá z obou lhůt (tj. "do jednoho

roku" ode dne, kdy právní moci nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut

návrh na vydání věci) se prý týká pouze náhrad za nemovitosti,

neboť u náhrad za propadlé movité věci v paušální částce 60 000 Kč

není rozhodné, zda věci byly částečně nebo i zcela vydány či

nikoliv. Ministerstvo financí tedy při respektování dosud platného

znění ustanovení § 13 odst. 3 nemohlo žádostem podaným mimo

zákonem stanovenou lhůtu vyhovět a z téhož důvodu byly zamítány i

následující soudní žaloby.

Ministr financí považuje návrh Nejvyššího soudu - se zřetelem

na citovaný nález Ústavního soudu, který se týkal vypuštění částí

ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. - za důvodný.

Doporučuje však v odůvodnění nálezu vyslovit, že po zrušení

příslušného ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. počíná v něm uvedená

jednoroční lhůta běžet dnem vykonatelnosti nálezu a že tento nález

nelze aplikovat zpětně.

II.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou splněny

formální předpoklady platnosti napadeného ustanovení zákona č.

87/1991 Sb. V tomto směru bylo ze zprávy o 13. společné schůzi

Sněmovny lidu a Sněmovny národů (VI. volební období, 3. část, str.

905 a 906) a ze zprávy o 6. schůzi Sněmovny národů (VI. volební

období, 21. února 1991, str. 28) zjištěno, že dne 21. února 1991

byl zákon o mimosoudních rehabilitacích schválen potřebnou

většinou poslanců Federálního shromáždění, a to 86 poslanci ve

Sněmovně lidu (přičemž proti bylo 25 poslanců a 13 poslanců se

zdrželo hlasování) a 96 poslanci ve Sněmovně národů (přičemž proti

bylo 24 poslanců a 9 poslanců se zdrželo hlasování). Poté byl

podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen ve Sbírce

zákonů. Uvedený zákon byl tedy přijat a vydán v mezích Ústavou

stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem (§ 68 zákona

č. 182/1993 Sb.). To konstatoval již nález Ústavního soudu

vyhlášený ve Sbírce zákonů pod č. 164/1994 Sb. (Pl. ÚS 3/94).

III.

Po věcné stránce zaujal Ústavní soud následující

stanovisko:

Již v odůvodnění nálezu č. 164/1994 Sb. Ústavní soud uvedl,

že podmínka trvalého pobytu, původně zakotvená v ustanovení § 3

odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., vytvářela nerovnost mezi

oprávněnými osobami a z tohoto důvodu byla zrušena. Protože však

fyzické osoby, které jsou občany České republiky a nemají na jejím

území trvalý pobyt, by nemohly své nároky s úspěchem uplatnit,

neboť ty uplynutím zákonné lhůty zanikly, zrušil Ústavní soud

citovaným nálezem rovněž část ustanovení § 5 odst. 2 a 4 zákona č.

87/1991 Sb., a to slova "ode dne účinnosti tohoto zákona",

neboť pouze tímto způsobem bylo umožněno občanům, jejichž nárok

založil teprve nález Ústavního soudu, aby jej uplatnili včas.

Zároveň Ústavní soud uvedl, že lhůta podle ustanovení § 5 odst. 2

a 4 zákona č. 87/1991 Sb. začíná běžet dnem vykonatelnosti nálezu

Ústavního soudu, tedy dnem 1. listopadu 1994. Tato nově otevřená

lhůta se však týkala jen osob, které se nálezem staly osobami

oprávněnými, tj. které dosud nesplňovaly podmínku trvalého pobytu

na území České a Slovenské Federativní Republiky (České

republiky), již tento nález zrušil. Běh nové lhůty ode dne

vykonatelnosti nálezu se však netýkal osob, které již před

účinností nálezu byly osobami oprávněnými, neboť ty tehdy platnou

podmínku trvalého pobytu na území České a Slovenské Federativní

Republiky (České republiky) splňovaly a pouze svůj nárok

neuplatnily včas.

Rovněž v posuzované věci - která s citovaným nálezem

Ústavního soudu v podstatě koresponduje - Ústavní soud shledal, že

návrh na zrušení slov "ode dne účinnosti tohoto zákona" v

ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je důvodný, neboť

nynější znění citovaného ustanovení - vzhledem k uplynutí zákonné

jednoroční lhůty - vylučuje osoby, které mají trvalý pobyt mimo

území České republiky, z uplatnění nároku na finanční náhradu.

Nejvyšší soud správně dovodil, že citované ustanovení zůstalo

nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. nedotčeno, takže k využití

zákonné lhůty nemohly uvedené oprávněné osoby přistoupit ani po 1.

listopadu 1994, kdy se stal tento nález vykonatelným. Tyto osoby

proto byly fakticky vyloučeny z okruhu oprávněných osob, které se

mohly domáhat finanční náhrady, a byly tedy - ve srovnání s jinými

oprávněnými osobami - protiústavně znevýhodněny a ocitly se vůči

nim v nerovném právním postavení. Ústavní soud se rovněž

ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, že v případech, kdy nelze

uvažovat o vydání věci, není možné na uvedených oprávněných

osobách spravedlivě požadovat, aby zmeškání prvé z uvedených lhůt

podle ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., k čemuž došlo

jejich protiústavním vyloučením z okruhu oprávněných osob,

nahrazovaly vyvoláním fiktivního sporu o vydání věci jen proto, že

jim zamítavý rozsudek umožní požadavek finanční náhrady založit na

běhu druhé ze lhůt uvedených v citovaném ustanovení.

Proto Ústavní soud - ve shodě s návrhem Nejvyššího soudu -

dospěl k závěru, že ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.

je ve slovech "ode dne účinnosti tohoto zákona" v rozporu s čl. 1,

čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3 Listiny.

Z toho důvodu Ústavní soud návrhu Nejvyššího soudu na zrušení

slov "ode dne účinnosti tohoto zákona" v ustanovení § 13 odst. 3

zákona č. 87/1991 Sb. vyhověla citovanou část tohoto ustanovení

dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů zrušil. Ústavní soud

nedospěl k závěru, že by bylo třeba jeho vykonatelnost odložit na

dobu pozdější, neboť jde o postup výjimečný, pro jehož použití

není v posuzované věci důvodu.

Ústavní soud dodává - stejně jako v nálezu ze dne 12.

července 1994 sp. zn. Pl. ÚS 3/94 (č. 164/1994 Sb.) - že lhůta

uvedená v § 13 odst. 3 cit. zákona počíná běžet dnem

vykonatelnosti tohoto nálezu, tedy dnem jeho vyhlášení ve Sbírce

zákonů, neboť jinak by v dané věci ochrana ústavních principů,

které vedly ke zrušení napadené části ustanovení § 13 odst. 3

zákona č. 87/1991 Sb., nebyla garantována.

Pro úplnost Ústavní soud rovněž poukazuje na ustanovení § 71

odst. 2 zákona č. 183/1993 Sb., podle něhož "ostatní pravomocná

rozhodnutí vydaná na základě předpisu, který byl zrušen, zůstávají

nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze

vykonávat". Jde o rozhodnutí, která byla vydána mimo oblast

trestního řízení.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 3. června 1998

Odlišné stanovisko soudce JUDr. Pavla Varvařovského

Předmětem nálezu je problematika, která je obdobná, ne-li

totožná s tou, která byla předmětem nálezů Ústavního soudu ve

věcech Pl. ÚS 8/95 a 24/96. Vzhledem k tomu, že jsem k těmto

nálezům zaujal odlišná stanoviska a poněvadž v mezidobí nenastaly

žádné okolnosti, které by mne vedly ke změně názoru, nezbývá mi

nežli opakovat:

Posláním Ústavního soudu je kontrola ústavnosti, což znamená,

že tento soud má pouze rušit neústavní právní předpisy, případně

jejich části, není však jeho úkolem reparovat následky, ke kterým

došlo tím, že byla dodatečně zrušena neústavní podmínka pro vznik

určitého nároku (v tomto případě podmínka trvalého pobytu na území

České republiky). V opačném případě se Ústavní soud staví do role,

která mu nepřísluší a tím prakticky nerespektuje status moci

zákonodárné. Jakkoli lze v moderním státě připustit určité

přesahování jednotlivých složek moci, v žádném případě by nemělo

dojít k narušení rovnováhy mezi nimi a zejména Ústavní soud by měl

o tuto rovnováhu, stejně jako o rovnováhu mezi ním a soudy

obecnými, co nejúzkostlivěji dbát.

Rušení lhůt narušuje zásady právního státu a navíc v tomto

případě vytváří situaci, kdy se otevírá prostor pro zcela

libovolný výklad stavu, který nastane prostým vypuštěním slov "ode

dne účinnosti tohoto zákona". Je věcí zákonodárce, aby respekt ke

stanovisku Ústavního soudu, který deklaroval podmínku trvalého

pobytu jako podmínku neústavní, promítl do pozitivní právní úpravy

tak, aby byla odstraněna nerovnost subjektů v restitučním řízení

(stejně jako je věcí obecných soudů, aby rozhodovaly na základě

jimi provedených a zhodnocených důkazů o vině a výši trestu a není

úkolem Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval a

vytvářel vlastní závěry o vině a výši trestu).

Z výše uvedených důvodů zastávám proto i nadále názor, že

návrh Nejvyššíhosoudu na zrušení části § 13 odst. 3 zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vyjádřené slovy "ode

dne účinnosti tohoto zákona" měl být zamítnut.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru