Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 23/96Nález ÚS ze dne 07.05.1997Podmínky pro odškodnění politických vězňů a některých obětí nacistické perzekuce

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam1
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
Věcný rejstříkodškodnění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 50/8 SbNU 23
Paralelní citace (Sbírka zákonů)128/1997 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1997:Pl.US.23.96
Datum podání18.03.1996
Napadený akt

zákon; 217/1994; o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce; § 3/1/c, § 2

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

128/1997 Sb.

217/1994 Sb., § 3 odst.1 písm.c, § 2

255/1946 Sb., § 2 odst.1


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 23/96 ze dne 7. 5. 1997

128/1997 Sb.

N 50/8 SbNU 23

Podmínky pro odškodnění politických vězňů a některých obětí nacistické perzekuce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Plénum Ústavního soudu

rozhodlo dne 7. května 1997 po ústním

jednání o návrhu M. Š. na zrušení ustanovení § 3 odst. 1 písm. c)

zákona č. 217/1994 Sb., ve znění zákona č. 77/1995 Sb.,

o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické

perzekuce, předloženému v souvislosti s ústavní stížností proti

rozsudku Vrchního soudu v Praze z 15. 12. 1995, č. j. 3

A 64/95-28, takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

I.

M. Š. podala k Ústavnímu soudu ústavní stížnost na rozsudek

Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 A 64/95, jímž bylo potvrzeno

rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 20. 7.

1995. Svým rozhodnutím Česká správa sociálního zabezpečení zamítla

tehdy žádost M. Š. o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle

§ 3 odst. 1 písm. c) zák. č. 217/1994 Sb., v platném znění,

s odůvodněním, že nebyla splněna podmínka ustanovení § 2

citovaného zákona, neboť její manžel v době úmrtí již neměl status

československého politického vězně podle ustanovení § 2 odst. 1

bod 5. zákona číslo 255/1946 Sb., jak to požaduje zákon číslo

217/1994 Sb., v platném znění.

Navrhovatelka podala proti rozhodnutí České správy sociálního

zabezpečení opravný prostředek k Vrchnímu soudu v Praze, přičemž

poukázala zejména na prohlášení dcery A. S., L. R., které její

otec, bývalý spoluvězeň A. Š. řekl, že A. Š. byl zastřelen na

korbě nákladního auta při evakuaci koncentračního tábora 25. 4.

1945. Vrchní soud však dospěl k závěru, že se navrhovatelce

nepodařilo toto datum prokázat a opřel se o doklady Mezinárodního

červeného kříže, v němž se uvádí jako den smrti 8. květen 1945.

Vrchní soud dále dospěl pro navrhovatelku k nepřijatelnému

závěru, že status politického vězně trval u manžela stěžovatelky

pouze od 14. 12. 1944 do 5. 5. 1945. Zemřel-li až po uplynutí

tohoto období, nebyl již dle stanoviska soudu politickým vězněm

podle zákona č. 255/1946 Sb. a nemůže být proto považován za

postiženou osobu.

Vzhledem k uvedenému stanovisku Vrchního soudu v Praze

spojila stěžovatelka se svou ústavní stížností také návrh na

zrušení části právního předpisu podle ustanovení § 74 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Jeho uplatněním - dle

navrhovatelky - nastala skutečnost, která je předmětem ústavní

stížnosti. Navrhla proto zrušení části zákona č. 217/1994 Sb.,

o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické

perzekuce, a to slov: "ve vyšetřovací vazbě, vězeních,

koncentračních a internačních táborech" v § 3 odst. 1 písm. c)

citovaného zákona, jakož i v téže větě následujících slov:

"v souvislosti se zatýkáním". Po této úpravě by na úvodní slova

§ 3, jež znějí: "Nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky

vzniká:", v písm. c) navazoval text: "vdovám a vdovcům po

postižených občanech popravených nebo zemřelých nebo násilně

usmrcených".

Senát Ústavního soudu, když zjistil, že stížnost splňuje

všechny potřebné předpoklady, přerušil dle § 78 odst. 1 zákona č.

182/1993 Sb. dosavadní řízení a usnesením z 19. 7. 1996 návrh na

zrušení části § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb.,

v platném znění, postoupil plénu k rozhodnutí podle čl. 87 odst.

1 písm. a) Ústavy České republiky za použití § 78 odst. 1 zákona

o Ústavním soudu, protože Vrchní soud v Praze opřel své zamítavé

stanovisko k nároku M. Š. o napadené ustanovení zákona.

Navrhovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí k § 3 odst. 1

písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, za použití

ustanovení § 2 odst. 1 bod 5. zákona č. 255/1946 Sb., že ani

z jednoho ani ze druhého ustanovení nelze dovodit, že není vdovou

ve smyslu § 3 odst. 1 písm. c) napadeného zákona, zemřel-li její

manžel 8. 5. 1945. I koncentrační tábor osvobozený byl nadále

koncentračním táborem, postižený občan tam byl proti své vůli

a jediná změna spočívala v tom, že mu nehrozila smrt se strany

věznitelů a že s ním bylo vlídně zacházeno - to však na přežití

nestačilo. Je tedy absurdní konstatovat, že ten, kdo zemřel

v koncentračním táboře po 4. 5. 1945, v koncentračním táboře

vlastně nezemřel. Hranice 4. 5. 1945 je důležitá pro vymezení

pojmu politický vězeň, nikoli jako časová mez pro ustanovení § 3

odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění.

Navrhovatelka je přesvědčena, že se pohybuje v režimu zákona č.

217/1994 Sb., a pokládá za nemožný závěr, aby některé vdovy

peněžitou částku dostaly, protože jejich manžel zemřel při splnění

všech podmínek 4. 5. 1945, a jiné vdovy peněžitou částku

nedostaly, protože jejich manžel zemřel při obdobných podmínkách

o den nebo dva dny později. Vzhledem k tomu je navrhovatelka

přesvědčena, že uvedenou aplikací zákona v rozhodnutí Vrchního

soudu v Praze bylo porušeno její základní právo, zakotvené v čl.

1 Listiny základních práv a svobod: "Lidé jsou svobodni a rovni

v důstojnosti i právech."

Ústavní soud zjistil z rozhodnutí České správy sociálního

zabezpečení, že žádost navrhovatelky o poskytnutí jednorázové

peněžité částky podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb.

byla 20. 7. 1995 zamítnuta. Z rozsudku Vrchního soudu v Praze bylo

zjištěno, že uvedené rozhodnutí České správy sociálního

zabezpečení bylo tímto soudem potvrzeno. Soud dále konstatoval, že

navrhovatelka sice splňuje podmínku státního občanství i podmínku

vdovy po postiženém občanovi podle zákona č. 217/1994 Sb., avšak

nesplnila podmínku ust. § 3 odst. 1 písm. c) citovaného zákona,

podle které vdově po postiženém občanovi vzniká nárok na vyplacení

jednorázové peněžní částky 100 000 Kč pouze tehdy, jestliže tento

občan zemřel ve vyšetřovací vazbě, ve vězeních a v koncentračních

a internačních táborech nebo při násilném usmrcení v souvislosti

se zatýkáním. Z textu zákona vrchní soud dovodil, že k úmrtí

postiženého občana by muselo dojít za uvedených okolností.

V předmětné věci vzal vrchní soud za prokázané, že manžel

navrhovatelky měl status politického vězně od 19. 12. 1944 do 5.

5. 1945, přičemž delší trvání tohoto statutu pokládal za vyloučené

výslovným zněním zákona č. 255/1946 Sb. Bylo-li prokázáno, že

zemřel 8. 5. 1945, pak je zřejmé - dle názoru vrchního soudu - že

zemřel v době, kdy již postavení politického vězně neměl a nemůže

být proto v době svého úmrtí pokládán za postiženého občana pro

účely vzneseného nároku. Dle názoru vrchního soudu neumožňuje ani

zákon č. 255/1946 Sb., ani zákon č. 217/1994 Sb. v tomto směru

rozšiřující výklad, neboť jejich ustanovení mají taxativní povahu.

Ústavní soud si vyžádal k návrhu M. Š. na zrušení části

právního předpisu stanovisko Parlamentu České republiky. Ve

vyjádření předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Miloše Zemana

se uvádí, že účelem zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí

jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce,

bylo zmírnit následky nacistické perzekuce u vědomí toho, že není

možné cestou tohoto zákona zhojit veškerá utrpení, která občanům

nacistická perzekuce způsobila. Dle stanoviska předsedy Poslanecké

sněmovny Parlamentu ČR byl A. Š. postiženým občanem ve smyslu

§ 2 zák. č. 217/1994 Sb., protože byl v souladu s ustanovením

§ 2 odst. 1 bod 5 zákona č. 255/1946 Sb. československým

politickým vězněm. Pro nároky vdovy je rozhodné, zda zemřel

v koncentračním táboře. Protože zákon neobsahuje výklad pojmu

koncentrační tábor, ani nestanoví datum ukončení existence

koncentračních táborů, je třeba zvážit, zda k výkladu tohoto pojmu

lze použít dobu uvedenou v § 2 odst. 1 bod 5 zákona č. 255/1946

Sb. a vyvozovat z toho, že po dni 4. 5. 1945 již příslušný

koncentrační tábor nemohl existovat, neboť jsou známy také

případy, kdy až do 8. 5. 1945 včetně, případně i později, nemohli

vězni koncentrační tábor opustit a byli zde až do 8. 5. 1945

popravováni, popřípadě zemřeli jinak. Je proto třeba zvážit zda za

skutečnou dobu trvání koncentračního tábora není třeba považovat

tu dobu, po kterou vězni nemohli tábor svobodně opustit, což je

nutné posoudit individuálně podle konkrétních okolností případu.

Zákon č. 217/1994 Sb. sám neuvádí datum 4. 5. 1945 a jde tedy

pouze o výklad, pro jehož změnu není třeba, aby zákon obsahoval

klauzuli pro odstranění tvrdostí či jejich zmírnění.

Dle názoru předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR není

také zřejmé, zda došlo v napadeném zákoně k porušení principu

rovnosti občanů v jejich právech a tím k porušení čl. 1 Listiny

základních práv a svobod, jde-li pouze o určitou kategorizaci

nároků podle podmínek stanovených v zákoně pro všechny fyzické

osoby stejnou měrou. Konečně pak se ve stanovisku předsedy

Poslanecké sněmovny uvádí, že zákon byl schválen potřebnou

většinou poslanců zákonodárného sboru, podepsán příslušnými

ústavními činiteli a řádně vyhlášen. Zákonodárný sbor jednal

v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním

pořádkem České republiky a naším právním řádem.

II.

Pokud jde o posouzení návrhu stěžovatelky na zrušení části

§ 3 zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, dospěl Ústavní soud

k závěru návrh zamítnout, a to z těchto důvodů:

1) Jádrem návrhu M. Š. je tvrzení, že zákon porušuje zásadu

rovnosti, které navrhovatelka spatřuje v tom, že rozhodující pro

stanovení nároku na jednorázové odškodnění dle § 3 odst. 1 písm.

c) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, je při splnění všech

ostatních podmínek pouze doba úmrtí postiženého občana. V důsledku

toho dochází dle navrhovatelky k nerovnému posouzení jinak rovných

případů.

Pokud jde o porušení základního práva navrhovatelky dle čl.

1 Listiny základních práv a svobod, je třeba poukázat na nález

Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 47/95 o návrhu na zrušení

ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) a § 5 odst. 2 zákona č. 217/1994

Sb., jímž bylo namítnuto porušení čl. 1 Listiny základních práv

a svobod. V této souvislosti zaujal Ústavní soud stanovisko

k zachování zásady rovnosti v zákoně č. 217/1994 Sb. S odkazem na

tento nález lze uvést, že napadený zákon jako předpis restitučního

charakteru nemohl než použít určitá kritéria pro vymezení

personálního rozsahu zákona, tedy pro vymezení subjektů,

oprávněných obdržet určité plnění. Základní otázkou je, zda lze

namítat nerovnost tam, kde zákon stanoví pro všechny subjekty,

které jsou zahrnuty do osobního rozsahu právního předpisu, stejné

podmínky nároku. Podle názoru Ústavního soudu tomu tak není, neboť

o nerovnost by se mohlo jednat pouze tehdy, kdyby určitá část osob

musela pro zařazení splňovat nějakou další, tj. zvláštní podmínku.

V ustanovení § 3 předmětného zákona jsou však pro všechny vdovy,

vdovce a sirotky, tedy pro všechny oprávněné subjekty stanoveny

podmínky stejné. Ta část ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zákona č.

217/1994 Sb., v platném znění, jejíž zrušení stěžovatelka

navrhuje, neznamená porušení ústavní zásady rovnosti občanů.

2) Ústavní soud dále zvážil i to, že by v případě, kdyby napadená

ustanovení byla zrušena, došlo k podstatné změně významu tohoto

ustanovení, neboť pak by text § 3 odst. 1 písm. c) zněl: "nárok na

poskytnutí jednorázové peněžní částky vzniká vdovám a vdovcům po

postižených občanech popravených nebo zemřelých nebo násilně

usmrcených". V této úpravě by smrt postižených občanů dle § 2

citovaného zákona nebyla nadále chápána pouze jako následek

vyšetřovací vazby, následek věznění, koncentračního a internačního

tábora anebo zatýkání v době okupace a druhé světové války, což by

odporovalo cíli zákonodárce a smyslu zákona. Z výše uvedených

důvodů nemohl proto Ústavní soud než návrh na zrušení části

ustanovení § 3 písm. 1 odst. c) zamítnout.

3) Ústavní soud však konečně posoudil i to, zda znění § 3 odst.

1 písm. c) citovaného zákona opravňuje takový výklad, o který se

vrchní soud opřel. Po pečlivém zvážení obsahu a smyslu ustanovení

§ 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění,

jakož i § 2 odst. 1 bod 5. zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících

československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících

národního boje za osvobození, dospěl Ústavní soud k závěru, že

výklad, o který se opírá zamítavé stanovisko vrchního soudu v této

věci, není udržitelný. Datum uvedené v § 2 odst. 1 bod 5. zákona

č. 255/1946 Sb. je rozhodující pro definici československých

politických vězňů v průběhu okupace a II. světové války. Vedle

určitých dalších v zákoně zmíněných případů byl politickým vězněm

každý, kdo v době mezi 15. březnem 1939 a 4. květnem 1945 byl

z důvodů v zákoně uvedených omezen na osobní svobodě vězněním,

internováním, odvlečením nebo jinak. Toto ustanovení je významné

z hlediska ústavní stížnosti M. Š. potud, že její manžel

nepochybně tyto podmínky splňoval.

Ústavní soud je názoru, že datum 4. května 1945 nelze

vztáhnout na ustanovení § 3 zcela jiného zákona, totiž zákona

o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické

perzekuce. Zatímco § 2 zákona č. 255/1946 Sb. stanoví, kdo je

postiženým občanem, § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb. se

zabývá podmínkami vzniku nároku vdov a vdovců po těchto

politických vězních, k němuž dochází za předpokladu, že postižení

občané byli popraveni nebo zemřeli "ve vyšetřovací vazbě,

vězeních, koncentračních a internačních táborech" nebo byli

násilně usmrceni "v souvislosti se zatýkáním".

Vrchní soud v Praze vyložil zákon tak, že úmrtí v objektu

koncentračního tábora po 5. 5. 1945 není kvalifikovanou

skutečností ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) a písm. d)

zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, protože dobou strávenou

ve vlastnosti československého politického vězně je doba končící

dnem 5. května 1945. Myšlenka, že by tento status postižený občan

právě prodloužením svého věznění za hranici 4. května 1945 pozbyl,

je absurdní a odporuje smyslu zákona.

Zbývá proto zvážit i výklad § 3 odst. 1 písm. c) zákona č.

217/1994 Sb., a to otázku, kdy je splněn předpoklad, že ke smrti

došlo "ve vyšetřovací vazbě, vězeních, koncentračních nebo

internačních táborech". Dle dokladů zemřel A. Š. 8. 5. 1945 buď

v koncentračním táboře Flossenburg, anebo (spíše) v důsledku

evakuace (pochodu smrti) v obci Eggenfelden, kde je též uveden

v registru zemřelých osob. Ať tak či onak, má Ústavní soud za to,

že se v té době nacházel v rukách cizí moci, protože ke kapitulaci

Německa došlo až 8. 5. 1945, anebo přinejmenším v táboře, který

byl ustupujícími nacistickými jednotkami právě opouštěn, nebo snad

již opuštěn. Vzhledem k datu 8. května tato poslední okolnost není

v tomto případě rozhodná, stejně jako není rozhodné, zda byl A. Š.

v táboře anebo v transportu vězňů. Ústavní soud uznává argumentaci

uvedenou ve vyjádření předsedy Poslanecké sněmovny, že k výkladu

pojmu koncentračního tábora ve sporném zákoně nelze použít dobu,

uvedenou v § 2 odst. 1 bod 5. zákona č. 255/1946 Sb. za jiným

účelem a v jiné souvislosti. Jestliže zákon nestanoví ani pojem

koncentračního tábora, ani dobu existence koncentračních táborů,

není ani zákonného podkladu pro interpretaci, podle níž

koncentrační tábor po dni 5. 5. 1945 již nemohl existovat

a svoboda vězně již po tomto datu nemohla být omezena. Je proto

třeba zvážit, zda za skutečnou dobu trvání koncentračního tábora

není třeba považovat tu dobu, po kterou vězni nemohli tábor

svobodně opustit, což je nutné posoudit individuálně podle

konkrétních okolností případu.

Ústavní soud chápe, že formulace zákona skýtá příležitost pro

různý výklad, má však za to, že restriktivní výklad vrchního soudu

neodpovídá zcela evidentně ani smyslu zákona, ani cíli zákonodárce

a že porušuje princip přiměřenosti v právním státě, vyjádřený

v čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle něhož při

používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být

šetřeno jejich podstaty a smyslu. V daném případě nepřiměřená

interpretace zákona vrchním soudem vedla k porušení základního

práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť

stěžovatelce nebyla poskytnuta přiměřená soudní ochrana proti

rozhodnutí, které nemělo zákonného opodstatnění.

Doplňující návrh na zrušení časového rozsahu pro uplatnění

nároku dle § 5 odst. 2 citovaného zákona Ústavní soud odmítl,

protože nejde o ustanovení, jehož uplatněním nastala skutečnost,

která je předmětem ústavní stížnosti (§ 74 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu).

Ústavní soud nespatřuje ústavně konformní řešení v tomto

případě ve zrušení napadeného ustanovení, ale v odklonu od jeho

nepřiměřeně restriktivní interpretace. Ústavnísoud také z tohoto

důvodu návrh na zrušení napadeného ustanovení zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 7. května 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru