Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 23/03Usnesení ÚS ze dne 02.07.2003Návrh na přezkoumání zákonnosti a ústavnosti postupu při referendu k přistoupení ČR k EU

Typ řízeníVe věcech referenda o přistoupení ČR k Evropské unii
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto - pro 2b
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo podílet se na správě věcí veřejných /volební a hlasovací právo
Věcný rejstříkReferendum
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 16/30 SbNU 563
EcliECLI:CZ:US:2003:Pl.US.23.03
Datum podání24.06.2003
Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 10, čl. 87 odst.1 písm.m

515/2002 Sb., čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 4

Ostatní dotčené předpisy

114/2003 Sb.


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 23/03 ze dne 2. 7. 2003

U 16/30 SbNU 563

Návrh na přezkoumání zákonnosti a ústavnosti postupu při referendu k přistoupení ČR k EU

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu ze dne 2. července 2003 sp. zn. Pl. ÚS 23/03 ve věci návrhu JUDr. L. L., Ph.D., a spol. na vydání rozhodnutí o nezákonném postupu při referendu konaném v České republice ve dnech 13. - 14. června 2003.

Výrok

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel dne 25. 6. 2003 včas podaný návrh, kterým navrhovatelé požadují, aby Ústavní soud podle § 125f odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 114/2003 Sb., (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyslovil svým nálezem, že výsledek referenda se nevyhlásí. Návrh byl podán ve lhůtě stanovené § 125d odst. 1 zákona o Ústavním soudu a navrhovatelé byli zastoupeni v souladu s § 30 odst. 1 téhož zákona. Dalšími podmínkami řízení podle § 125d odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu se již Ústavní soud nezabýval, neboť dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Navrhovatelé svůj návrh odůvodňují poukazem na znění čl. 1 odst. 2 ústavního zákona č. 515/2002 Sb., o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii a o změně ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů. Dle jejich názoru došlo přijetím tohoto ústavního zákona k postulaci nesprávné otázky, jejíž nesprávnost spočívá v chybném označení smluvního dokumentu, na jehož podkladě mělo dojít k přistoupení k Evropské unii. Podle čl. 1 odst. 2 ústavního zákona č. 515/2002 Sb. otázka pro referendum zní: "Souhlasíte s tím, aby se Česká republika stala podle smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii členským státem Evropské unie?". Podle navrhovatelů však taková smlouva neexistuje, neboť ve skutečnosti měl ústavodárce na mysli, ač to v normativní úpravě nevyjádřil, "Smlouvu o přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky k Evropské unii". Navrhovatelé tvrdí s poukazem na obecné veřejnoprávní zásady, kterými se řídí i konkrétní vztahy států, že nesprávnost názvu smlouvy uvedené v otázce pro referendum nelze konvalidovat podřazením smlouvy pod obdobný smluvní typ, jak by to bylo možné v soukromém právu. Podkladem přistoupení České republiky k Evropské unii může být proto jen smlouva, která je z hlediska předmětu hlasování identická nejen obsahem, nýbrž i svým názvem, přičemž tuto identitu nelze podle navrhovatelů dovozovat výkladem, nýbrž musí být na první pohled seznatelná svým jazykovým projevem. Navrhovatelé se proto domnívají, že nelze vyloučit závěr, že postup při provádění referenda ve dnech 13. - 14. 6. 2003 není v souladu s principy ústavnosti a zákonnosti, a že došlo pouze k projevu vůle k přistoupení ke smlouvě, která neexistuje. Uvedené pochybení českého ústavodárce nelze konvalidovat ani poukazem na případný předpokládaný identický projev vůle voličů oprávněných hlasovat v referendu o přistoupení nových států (včetně České republiky) k Evropské unii, neboť je objektivní povahy. Správný název smlouvy, k níž se osoby oprávněné hlasovat v referendu vyjadřovaly, byl proto jiný. Proto navrhovatelé v petitu požadují, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že se výsledek referenda nevyhlásí.

Na základě předloženého návrhu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný. Neopodstatněnost návrhu je zjevná již z toho důvodu, že navrhovatelé požadují, aby Ústavní soud přezkoumal podle jejich názoru chybné označení předmětu hlasování. Ten je však předepsán přímo ústavním zákonem, jehož přezkum se vymyká z kognice Ústavního soudu. Podle navrhovatelů ve skutečnosti mělo jít o hlasování o "Smlouvě o přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky k Evropské unii". Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] se při svém rozhodování musí řídit ústavním pořádkem, jehož součástí je i označení otázky pro referendum v čl. 1 odst. 2 ústavního zákona č. 515/2002 Sb. Proto přezkum "ústavnosti" čl. 1 odst. 2 ústavního zákona č. 515/2002 Sb. z hlediska vymezení působnosti Ústavního soudu nepřichází do úvahy. V takovém případě by byli navrhovatelé zjevně neoprávněnými navrhovateli, neboť by se ve skutečnosti nejednalo o postup o nezákonnosti postupu při referendu podle čl. 87 odst. 1 písm. m) Ústavy a § 125d až 125f zákona o Ústavním soudu, nýbrž o řízení o právnosti právního předpisu, které mohou fyzické osoby iniciovat pouze za podmínek § 64 zákona o Ústavním soudu.

Ústavnísoud však posoudil návrh i z hlediska námitky, že takto položená otázka vedla k neústavnímu nebo nezákonnému postupu referenda ve dnech 13. - 14. 6. 2003. Zjevná neopodstatněnost návrhu v tomto případě plyne již z toho, že ústavní zákon č. 515/2002 Sb. nepožaduje hlasování o konkrétní smlouvě sjednané dne 16. 4. 2003 v Aténách mezi stávajícími členskými státy Evropské unie a deseti přistupujícími státy, nýbrž o tom, zda se má Česká republika stát členským státem Evropské unie. V opačném případě by náš ústavodárce požadoval, aby referendum konané v České republice schvalovalo podmínky přistoupení stanovené i pro dalších devět států. Ve skutečnosti však požadoval, aby se občané vyjádřili o otázce přistoupení České republiky k Evropské unii s důsledky, které předvídá čl. 10a odst. 1 a 2 Ústavy a které jsou konkretizovány v příslušné mezinárodní smlouvě.

Dále je třeba uvést, že ústavní zákon č. 515/2002 Sb. není právním předpisem sui generis, který by byl pouze na jedno použití. Je obecnou právní úpravou nejen pro referendum, které se konalo 13. - 14. 6. 2003, nýbrž i pro případ opakovaného referenda podle čl. 3 tohoto ústavního zákona, popř. pro případ opakovaného referenda podle čl. 4 in fine téhož ústavního zákona. V případě situace, kterou předvídá čl. 3 tohoto ústavního zákona, ústavodárce nemohl předpokládat, že by se hlasovalo o stejné konkrétní smlouvě s deseti přistupujícími členy, neboť situace by již byla jiná. Proto též ústavní zákon č. 515/2002 Sb. používá označení "smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unii" jako obecné označení jednoznačně identifikovatelného vymezení podmínek, za kterých může dojít k přenesení některých pravomocí orgánů České republiky podle čl. 10a odst. 1 a 2 Ústavy. Osoby s oprávněním hlasovat v referendu proto neschvalovaly (ani nemohly) podmínky přistoupení zbývajících uchazečů o členství v Evropské unii, jak se domnívají navrhovatelé, nýbrž se pouze vyslovily o otázce přistoupení České republiky k Evropské unii [čl. 87 odst. 1 písm. m) Ústavy], na jehož základě dojde k přenesení některých pravomocí orgánů České republiky na mezinárodní organizaci nebo instituci. Které další státy k Evropské unii přistupují a zda vůbec, je z hlediska ústavního pořádku České republiky irelevantní, a nemůže být proto předmětem přezkumu ze strany Ústavníhosoudu.

Konečně s ohledem na úpravu ústavodárného procesu by jinak ani nebylo možno považovat našeho ústavodárce za racionálního, neboť z čl. 2 ústavního zákona č. 515/2002 Sb. by vyplývala nemožnost ve stanovené lhůtě vůbec takový ústavní zákon přijmout, stejně jako prováděcí zákon k němu. Konečně třeba poznamenat, že právě znění požadované navrhovateli by vedlo k neústavnosti postupu referenda, neboť by nebylo v souladu se zněním otázky, které výslovně ústavní zákon předepisuje, nehledě na skutečnost, že sami navrhovatelé neuvádějí přesný a úplný název této mezinárodní smlouvy z 16. 4. 2003, když za něj považují pouze závěrečnou (třetí) část jejího nadpisu.

Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti návrhu již Ústavnísoud nepovažoval za potřebné ověřovat, zda navrhovatelé splňují podmínky pro podání návrhu (§ 125d odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Proto nezbylo než návrh odmítnout jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru