Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 22/98Usnesení ÚS ze dne 25.03.1999Právní povaha restituce majetku

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam3
NavrhovatelSOUD - OS Jihlava
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (soud)
Věcný rejstříkVyvlastnění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 27/13 SbNU 487
EcliECLI:CZ:US:1999:Pl.US.22.98
Datum podání02.09.1998
Napadený akt

zákon; 229/1991; o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; § 6/1/p

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.p


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 22/98 ze dne 25. 3. 1999

U 27/13 SbNU 487

Právní povaha restituce majetku

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 25. 3. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti navrhovatele Okresního soudu v Jihlavě, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Mádrem, předsedou senátu 8 C, ohledně návrhu na zrušení ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění předpisů následujících, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem (ve smyslu hlavy druhé oddílu prvého zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dálen jen zákona) podaným za podmínek stanovených zákonem (§ 64 zákona) navrhl Okresní soud v Jihlavě (za něhož jednal předseda senátu - § 30 odst. 3 zákona), v souvislosti s dosud neskončeným řízením o určení vlastnického práva k nemovitostem (8 C 243/97), zrušení ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (§ 64 odst. 4 zákona); svůj návrh - stručně shrnuto - odůvodnil právním názorem, dle něhož "neexistence právního důvodů pro převzetí nemovitostí státem (sc. za doby totalitního režimu) znamenala neexistenci nabývacího titulu pro získání vlastnického práva k těmto nemovitostem" v důsledku čehož "se původní vlastník mohl nepochybně domáhat ochrany či určení svého vlastnictví a pokud by bylo dbáno zásad spravedlivého procesu, musel by být se svým návrhem úspěšný".

Podle názoru navrhovatele se však současnou právní úpravou "právní postavení (původního) vlastníka změnilo, neboť v důsledku ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byla jeho vlastnická práva okleštěna (sc. na postup stanovený režimem napadeného zákona)", když "podle obecné úpravy nelze ani posuzovat platnost právních (spíše protiprávních) úkonů učiněných v rozhodné době vymezené zákonem o půdě"; proto - též s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. března 1998 (ve věci 23 Cdo 415/98) - dovodil, že jím napadené ustanovení již dříve označeného zákona "je třeba považovat za odporující ustanovení čl. 11 odst. 1 věty druhé a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod".

S ohledem na právní stav, který by zrušením napadeného ustanovení zákona nastal, posléze navrhl, aby účinnost nálezu Ústavního soudu byla na přiměřenou dobu odložena.

Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky se k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona) vyjádřil tak, že vývody návrhu jako ne zcela opodstatněné odmítl; poukázal na to, že těžiště posouzení podaného návrhu spočívá v "jediné námitce na nevhodně řešený vztah speciální a obecné právní úpravy, která je (sc. navrhovatelem) spojována s ustanovením § 6 odst. 1 písm. p) zák. č. 229/1991 Sb. a s občanským zákoníkem" a dovodil, že i když posuzovaný zákon (včetně napadeného ustanovení) má ve vztahu k občanskému zákoníku povahu speciální právní normy, jeho ustanovení "určují další důvody protiprávnosti při uplatňování vlastnické žaloby na vydání věci a zároveň vylučují v takových případech nabytí vlastnického práva vydržením; je proto základní podstatou a smyslem napadené právní normy ochrana vlastnických práv a nikoli jejich omezení".

S odkazem na to, že posuzovaný zákon v naznačeném pojetí prošel řádným legislativním procesem a byl Federálním shromážděním České a Slovenské Federativní Republiky přijat ústavně přikázaným postupem, vyjádřil předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky své přesvědčení, že napadené ustanovení zákona, stejně jako zákon sám, neporušují ústavně zaručená základní práva; je proto věcí Ústavního soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost napadeného zákona a přijal příslušné rozhodnutí.

Návrh na zrušení části zákona (viz vpředu) je zjevně neopodstatněný.

Náprava vlastnických vztahů k nemovitostem jako snaha o zmírnění následků některých majetkových křivd, kterou posuzovaný zákon řeší, je důsledkem společenskopolitických změn po únoru roku 1948; podstata posuzované problematiky spočívá tak na vyjasnění poměru mezi realizací práv (podle posuzovaného zákona) oprávněných osob ve vztahu k obecné úpravě ochrany vlastnických práv dané ustanoveními občanského zákona, přičemž však nelze ztrácet ze zřetele, že důvodem restituce je výlučně protiprávnost, zatímco důvodem expropriace je veřejný zájem, že právní účinky restituce nastávají výlučně ex tunc a že restituci (pro již vyloženou charakteristiku) nelze chápat jako nucené odejmutí vlastnického práva (jímž ratione legis ani být nemůže), v důsledku čehož při restituci (zemědělského a lesního) majetku nejde - co do vlastnického práva k němu - o jeho přechod (k tomu srov. nález Ústavního soudu publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 16/1993 Sb.), ale o převod založený zpravidla dohodou nadto schvalovanou správním orgánem (pozemkovým úřadem). I když tedy restituční zákony upravují specifické vztahy, nevyjadřují a nesledují porušování vlastnických práv, ale právě naopak posilují spolehlivost a jistotu vlastnických vztahů především k nemovitostem, zejména jestliže napadený zákon všem na restituci zúčastněným (oprávněným a povinným) dává dostatek možností k ochraně jejich práv.

Z důvodů konstituovaných restitučními právními normami a za podmínek v nich stanovených je proto i odnětí vlastnického práva ústavně zcela souladné; jakkoli právní závěry navrhovatele nepostrádají jisté logiky, o jejich nesprávnosti nejlépe svědčí jeho tvrzení, že obnova vlastnictví původního vlastníka (jestliže toto vlastnictví vůbec existuje) za naznačených okolností by musela být (v minulém období) úspěšná; imputovat totiž totalitnímu režimu respekt k "zásadám spravedlivého soudního procesu" je totiž prima vista podmínkou v onom režimu očividně nesplnitelnou.

Z těchto důvodů byl proto posuzovaný návrh shledán jako zjevně neopodstatněný, když zjevnost neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak i zásadami vyloženými v již označeném nálezu Ústavníhosoudu.

O zjevně neopodstatněném návrhu bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 25. března 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru