Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 21/96Nález ÚS ze dne 04.02.1997Státní podniky a nájemní smlouvy k majetku, k nimž mají právo hospodaření

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (soud)
Věcný rejstříkNájem
Privatizace
retroaktivita/nepravá
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 13/7 SbNU 87
Paralelní citace (Sbírka zákonů)63/1997 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1997:Pl.US.21.96
Datum podání20.08.1996
Napadený akt

zákon; 92/1991; o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby; § 45/3 věta třetí

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1

2/1993 Sb., čl. 1, čl. 2 odst.1, čl. 3 odst.1, čl. 11 odst.1, čl. 4 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

210/1993 Sb.

544/1992 Sb.

63/1997 Sb.

92/1991 Sb., § 45 odst.3


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997

63/1997 Sb.

N 13/7 SbNU 87

Státní podniky a nájemní smlouvy k majetku, k nimž mají právo hospodaření

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Plénum Ústavního soudu České republiky

bez ústního jednání

dne 4. února 1997, rozhodlo ve věci návrhu Krajského soudu

v Ostravě na zrušení ustanovení § 45 odst. 3 věty třetí zákona č.

92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podaného podle § 64

odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 20. srpna 1996 obdržel Ústavní soud České republiky návrh

Krajského soudu v Ostravě na zrušení ustanovení § 45 odst. 3 věty

třetí zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Senát 15 Co Krajského soudu v Ostravě v odvolacím řízení ve

věci vedené pod sp. zn. 15 Co 331/94 dospěl k závěru, že zákon,

jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavními

zákony, resp. mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Na

základě čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993

Sb. proto Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. dubna 1995,

sp. zn. 15 Co 331/94, které nabylo právní moci dne 31. července

1995, řízení dle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přerušil

a předložil věc Ústavnímu soudu.

I/a

Ve věci, rozhodované Krajským soudem v Ostravě (sp. zn. 15 Co

331/94), se žalobce, R. v odvolání domáhal zrušení rozsudku

Okresního soudu v Karviné ze dne 23. března 1994, sp. zn. 29

C 250/93, jímž byl zamítnut návrh žalobce na uložení povinnosti

žalovanému, Z. O. umožnit žalobci nerušené užívání skladu

a majetku, založené smlouvou ze dne 7. října 1991, po dobu trvání

této smlouvy (tj. do dne 31. prosince 2001). Žalobce v řízení před

obecnými soudy namítal skutečnost, že až do účinnosti zákona č.

210/1993 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 92/1991 Sb., nebyl

žádným způsobem omezen způsob uzavírání smluv o nájmu majetku

a nebytových prostor. Dle jeho názoru, doslovný výklad ustanovení

§ 45 odst. 3 věty třetí zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů (včetně zákona č. 210/1993 Sb.), by znamenal akceptování

retroaktivity, což by představovalo rozpor s Ústavou.

Smlouvu o nájmu nebytových prostor a majetku, uzavřenou

s právním předchůdcem žalovaného, Z. O., tedy žalobce považoval za

platnou bez ohledu na to, že došlo k transformaci státního

podniku, v jejímž rámci byl sklad, kterého se nájemní smlouva

týkala, z majetkové podstaty tohoto podniku vyňat a posléze Fondem

národního majetku vložen do akciové společnosti Z. O. Žalovaný se

naopak doslovného znění § 45 odst. 3 věty třetí zákona č. 92/1991

Sb., ve znění pozdějších předpisů, dovolával.

I/b

Ve shodě s právním názorem soudu prvého stupně i Krajský soud

v Ostravě za stěžejní otázku posuzované věci považuje určení, zda

nájemní vztah, založený smlouvou ze dne 7. října 1991, zanikl

v důsledku novely zákona č. 92/1991 Sb., provedené zákonem č.

210/1993 Sb., dnem 1. října 1993 (tj. dnem, ke kterému došlo

k účinnému vynětí předmětné části majetku - skladu, jehož užívání

se nájemní smlouva týkala - ze státního podniku).

Krajský soud v Ostravě ve svém návrhu konstatuje, že v době,

kdy žalobce uzavřel se státním podnikem předmětnou smlouvu, zákon

č. 92/1991 Sb. žádné omezující ustanovení ohledně možnosti

státních podniků pronajímat majetek fyzickým či právnickým osobám

neobsahoval. Poukazuje dále na skutečnost, že výslovně se touto

otázkou zabývala až novela uvedeného zákona, zákon č. 92/1992 Sb.,

účinný od 28. února 1992, jenž ode dne své účinnosti omezil

možnost státních podniků uzavírat nájemní smlouvy o užívání

majetku, ke kterému vykonávaly právo hospodaření, a to na dobu do

dne přechodu tohoto majetku na příslušný fond. Rekapituluje vývoj

právní úpravy, Krajský soud cituje dále nové znění § 45 odst. 3

zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 544/1992 Sb., z něhož

s účinností od 18. prosince 1992 bylo vypuštěno datum 28. února

1992, od něhož úprava předchozí omezovala zmíněná dispoziční

oprávnění státních podniků. Konečně ve svém návrhu cituje i znění

uvedeného ustanovení podle novely zákona č. 92/1991 Sb., provedené

zákonem č. 210/1993 Sb. (s účinností od 13. srpna 1993), které už

výslovně stanoví zánik práva užívat majetek bývalých státních

podniků, vzniklého ze smluv, uzavřených před 28. únorem 1992. Pro

úplnost se v návrhu uvádí, že na dikci § 45 odst. 3 zákona č.

92/1991 Sb., ve znění zákona č. 210/1993 Sb., nezměnily nic další

novely, provedené zákony č. 306/1993 Sb. a č. 224/1994 Sb. Krajský

soud v Ostravě je toho názoru, že ustanovení § 45 odst. 3 zákona

č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 210/1993 Sb., je retroaktivní

povahy, pokud dle své poslední věty zasahuje i do práva užívat

majetek, vzniklého ze smluv, uzavřených před 28. únorem 1992.

Upozorňuje na skutečnost, že se jedná o zásah do majetkového práva

(práva užívat majetek), založeného smluvně v době, kdy uzavírání

nájemních smluv k majetku státu na delší časové období bylo

jednáním právně dovoleným. S odkazem na čl. 1 Ústavy a podpůrně

i na nález Ústavního soudu ze dne 24. května 1994 (č. 131/1994

Sb.) považuje Krajský soud v Ostravě napadené ustanovení za

rozporné s jedním ze základních principů právního státu,

s principem právní jistoty.

V návrhu se dále rozlišují dva případy retroaktivních

důsledků § 45 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů. Prvním je situace, kdy podle uvedeného ustanovení

nájemní poměr ze zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č.

210/1993 Sb., zanikl před nabytím účinnosti zákona č. 210/1993 Sb.

(tj. před 13. srpnem 1993), druhým pak situace, když k zániku

nájemního poměru došlo po uvedeném termínu (jak tomu bylo

v případě rozhodovaném obecnými soudy). V obou případech, podle

názoru Krajského soudu v Ostravě, dochází k retroaktivnímu

působení napadeného zákonného ustanovení.

S ohledem na argumentaci, obsaženou v nálezu Ústavního soudu

ze dne 22. března 1994 (č. 86/1994 Sb.), se Krajský soud v Ostravě

domnívá, že retroaktivní působení § 45 odst. 3 zákona č. 92/1991

Sb., ve znění pozdějších předpisů, nevyváží ani poukaz na veřejný

zájem či veřejné blaho. Podle jeho názoru podobný retroaktivní

zásah by mohl být věcně odůvodněn při odstraňování nerovností,

vzniklých u vztahů, založených v době omezené smluvní volnosti

stran a zákonem založené nerovnosti subjektů do smluvních vztahů

vstupujících. "Napravování" zákona, přijatého demokraticky

zvoleným parlamentem, uskutečněné až po poměrně dlouhé době jeho

účinnosti při vědomí, že šlo v pořadí již o třetí pokus řešit

otázku dlouhodobých nájmů majetku, vymezeného v § 1 zákona č.

92/1991 Sb., je v návrhu proto považováno za nepřípustné narušení

principu právní jistoty.

Krajský soud v Ostravě dále z hlediska principu ochrany

důvěry občanů v právo upozorňuje na skutečnost, že právní

subjekty, jednající v dobré víře, jsou retroaktivní úpravou

postiženy i ekonomicky, protože perspektiva dlouhodobého užívání

pronajatého majetku může mít vyšší ekonomickou hodnotu než hodnota

smluveného nájemného. Dle názoru navrhovatele retroaktivní

legislativní zásah by bylo lze ospravedlnit jen poskytnutím

příslušné náhrady postiženým nájemcům.

II.

Podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb. zaslal

Ústavní soud České republiky předmětný návrh Poslanecké sněmovně.

Ve svém vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne 14. října 1996,

předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky potvrdil,

a to v souladu s požadavky, obsaženými v ustanovení § 68 odst. 2

zákona č. 182/1993 Sb., že zákon č. 210/1993 Sb. byl schválen

potřebnou většinou poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České

republiky dne 8. července 1993, podepsán příslušnými ústavními

činiteli a řádně vyhlášen. Vyjádřil přesvědčení o souladu

napadeného ustanovení s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami

podle čl. 10 Ústavy České republiky.

Dále poukázal na skutečnost, že přijetí zákona č. 210/1993

Sb. reagovalo na různé těžkosti, které se vyskytly při praktické

realizaci velké privatizace, přičemž je vzhledem k netradičnímu

řešení problému přechodu majetku státu do soukromé sféry

pochopitelné, že zákonodárce nemohl pamatovat na všechna úskalí,

která budou tento proces doprovázet. Podle vyjádření předsedy

Poslanecké sněmovny Parlamentu z tohoto důvodu zákonodárce

"opomněl přijmout omezující opatření ohledně možnosti státních

podniků pronajímat majetek fyzickým či právnickým osobám", avšak

"jakmile si tuto skutečnost uvědomil, přijal formou několika novel

k zákonu č. 92/1991 Sb. odpovídající právní úpravu, která se

snažila tuto situaci řešit, přičemž musel reagovat na skutečnost,

že do okamžiku nabytí účinnosti těchto novel státní podniky takové

nájemní smlouvy uzavřely". Za důvod uvedeného legislativního

postupu ve svém stanovisku považuje skutečnost, že bez vyřešení

daného problému by se proces privatizace státních podniků velice

zkomplikoval.

Ve vyjádření je dále obsaženo přesvědčení, že napadené

zákonné ustanovení nemá zpětnou účinnost, a tudíž nezasahuje do

práv, vzniklých před 28. únorem 1992, když pouze novým způsobem

upravuje právní vztahy s účinností do budoucnosti. Jeho právní

účinky lze proto charakterizovat pouze jako nepravou

retroaktivitu, přičemž ustanovení právních předpisů, která mají

takový charakter, nejsou, dle stanoviska předsedy Poslanecké

sněmovny Parlamentu, v rozporu s principy právního státu.

Podle § 42 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. si Ústavní soud

vyžádal jako listinné důkazy od Poslanecké sněmovny i příslušné

parlamentní tisky.

Na základě ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.

Ústavní soud může se souhlasem účastníků upustit od ústního

jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci.

Vzhledem ke skutečnosti, že citované ustanovení lze vztáhnout na

posouzení předmětné věci, si Ústavní soud vyžádal od účastníků

řízení vyjádření, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

Podáním ze dne 13. ledna 1997 předseda senátu 15 Co Krajského

soudu v Ostravě a podáním ze dne 14. ledna 1997 rovněž i předseda

Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky vyjádřili souhlas

s postupem, navrhovaným Ústavním soudem.

Podle § 56 zákona č. 182/1993 Sb. se nález Ústavního soudu

České republiky vyhlašuje vždy veřejně, a to i v případech, kdy se

na základě § 44 odst. 2 citovaného zákona upustilo od ústního

jednání. Ústavní soud stanovil veřejné vyhlášení přijatého nálezu

na den 18. února 1997.

III.

Zákon č. 92/1991 Sb., jenž nabyl účinnost dne 1. dubna 1991,

rozsah dispozičních oprávnění státních podniků ohledně uzavírání

nájemních smluv o užívání majetku, k němuž vykonávaly právo

hospodaření, nijak neomezil.

Novela uvedeného zákona, provedená zákonem č. 92/1992 Sb.

(s účinností od dne 28. února 1992) v ustanovení § 45 odst. 3

zakotvila ohledně dané problematiky následující úpravu: "Podniky

mohou uzavírat nájemní smlouvy a jiné smlouvy o užívání majetku

uvedeného v § 1 jinými osobami jen na dobu do dne přechodu tohoto

majetku na příslušný fond. Pokud by uvedené smlouvy byly po dni

28. února 1992 uzavřeny na dobu delší, zaniká právo užívat majetek

dnem jeho přechodu na příslušný fond."

Zákon č. 544/1992 Sb., kterým byl zákon č. 92/1991 Sb.

opětovně novelizován, s účinností ode dne 8. prosince 1992

stanovil nové znění § 45 odst. 3: "Podniky mohou uzavírat nájemní

smlouvy a jiné smlouvy o užívání majetku uvedeného v § 1 jinými

osobami jen na dobu do dne přechodu tohoto majetku na příslušný

fond. Pokud by uvedené smlouvy byly uzavřeny na dobu delší, zaniká

právo užívat majetek dnem jeho přechodu na příslušný fond."

Konečně další, v pořadí už třetí, novela zákona č. 92/1991

Sb., provedená zákonem č. 210/1993 Sb., změnila s účinností ode

dne 13. srpna 1993 ustanovení § 45 odst. 3 do následující dikce:

"Podniky mohou uzavírat nájemní smlouvy a jiné smlouvy o užívání

majetku uvedeného v § 1 jinými osobami jen na dobu do dne zrušení

podniku bez likvidace nebo vynětí části majetku podniku podle §

11 odst. 1. Pokud by uvedené smlouvy byly uzavřeny na dobu delší,

zaniká právo užívat majetek dnem zrušení podniku bez likvidace

nebo dnem vynětí části majetku podniku; to neplatí, jde-li

o smlouvy o nájmu nebytového prostoru, na jejichž uzavření vzniklo

právo podle zvláštního předpisu,13 a o smlouvy o nájmu bytů.

K tomuto dni zaniká i právo užívat majetek vzniklý ze smluv

uzavřených před 28. únorem 1992." (Poznámka č. 13 přitom odkazuje

na § 15 zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu

k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění

pozdějších předpisů.) Uvedená podoba ustanovení § 45 odst. 3

zákona č. 92/1991 Sb. nebyla dotčena zákony č. 306/1993 Sb. a č.

224/1994 Sb., jež zákon č. 92/1991 Sb. měnily a doplňovaly,

a tudíž představuje stávající dikci § 45 odst. 3 zákona č.

92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

IV.

IV/a

K základním principům, vymezujícím kategorii právního státu,

patří princip ochrany důvěry občanů v právo a s tím související

princip zákazu zpětné účinnosti právních norem.

Právní teorie i praxe činí přitom rozdíl mezi pravou

a nepravou retroaktivitou, přičemž je obecně akceptováno vymezení

této distinkce právní doktrínou.

Z řady definic za autoritativní lze považovat definici E.

Tilsche, jenž pravou a nepravou retroaktivitu vymezoval

následovně: "Pravé zpětné působení nového zákona jest tu jen

tehdy, když působí i pro dobu minulou...Nepravé zpětné působení

...tu jest, když nový zákon nařizuje,

že ho má být užito i na staré právní poměry již založené, ale

teprve od doby, kdy počíná působnost nového zákona anebo od doby

ještě pozdější." (E. Tilsch, Občanské právo. Obecná část, Praha

1925, s. 75 -78)

Pravá retroaktivita pak "zahrnuje v podstatě dvě odlišné

situace", a to za prvé "stav, že nová úprava dávala vznik (novým

právním) vztahům před její účinností za podmínek, které teprve

dodatečně stanovila", a za druhé "novela může měnit právní vztahy

vzniklé podle staré právní úpravy, a to ještě před účinností

nového zákona". (L. Tichý, K časové působnosti novely občanského

zákoníku, Právník, č. 12, 1984, s. 1104)

Pro pravou retroaktivitu tudíž platí, že lex posterior ruší

(neuznává) právní účinky v době účinnosti legis prioris, popřípadě

vyvolává nebo spojuje práva a povinnosti subjektů s takovými

skutečnostmi, jež v době účinnosti legis prioris neměly povahu

právních skutečností.

V případě retroaktivity nepravé: "nový zákon sice nezakládá

právních následků pro minulost, avšak buď povyšuje minulé

skutečnosti za podmínku budoucího právního následku (prostá

výlučnost) nebo modifikuje pro budoucnost právní následky podle

dřívějších zákonů založené ...Nepravé zpětné působení zákona pouze

znamená, že nový zákon zachycuje (právně kvalifikuje) minulé

skutečnosti nebo že se dotýká (modifikuje, ruší) existujících

právních následků, t.j. na skutkové podstaty je založivší váže pro

budoucnost jiná práva a jiné povinnosti než zákonodárství

dosavadní. Jde zde tudíž o zásah nového zákona jednak do

předchozích skutečností, jednak do t.zv. práv nabytých." (A.

Procházka, Retroaktivita zákonů. In: Slovník veřejného práva. Sv.

III, Brno 1934, s. 800.)

Obecně v případech časového střetu staré a nové právní normy

platí nepravá retroaktivita, tj. od účinnosti nové právní normy se

i právní vztahy, vzniklé podle zrušené právní normy, řídí právní

normou novou. Vznik právních vztahů, existujících před nabytím

účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů

vznikly, jakož i vykonané právní úkony, se řídí zrušenou právní

normou (důsledkem opačné interpretace střetu právních norem by

byla pravá retroaktivita). Aplikuje se tady princip ochrany

minulých právních skutečností, zejména právních konání.

IV/b

Z principu ochrany důvěry občanů v právo vyplývá, že princip

nepřípustnosti retroaktivity nelze vztáhnout na zpětné působení

právních norem, jež nepředstavují zásah do právní jistoty, resp.

nabytých práv. Příkladem takového zpětného působení je situace,

v níž za předpokladu rozdílných trestněprávních úprav v době

spáchání skutku a v době rozhodování o něm, se skutek posuzuje dle

právní úpravy, jež je pro pachatele výhodnější (čl. 40 odst. 6

věta druhá Listiny základních práv a svobod).

V souvislosti s analýzou principu retroaktivity je dále nutné

zabývat se otázkou možných výjimek z nepřípustnosti retroaktivity

právních norem. Je přitom nezbytné rozlišovat posuzování

nepřípustnosti pravé a nepravé retroaktivity.

U retroaktivity pravé platí zásada obecné nepřípustnosti, ze

které existují striktně omezené výjimky přípustnosti,

u retroaktity nepravé platí naopak zásada obecné přípustnosti, ze

které existují výjimky její nepřípustnosti.

Pravou retroaktivitu "lze ospravedlniti nanejvýše tam, kde

právní povinnost pro minulost stanovená již dříve alespoň jako

mravní povinnost byla pociťována". (A. Procházka, Retroaktivita

zákonů. In: Slovník veřejného práva. Sv. III, Brno 1934, s. 800.)

Opodstatněně bylo v této souvislosti o časové působnosti Statutu

Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku konstatováno:

"je-li to zpětná platnost zákona, pak prohlašujeme, že odpovídá

naprosto vyšším normám spravedlnosti, které stanovily v praxi

všech civilisovaných zemí určité meze pro zpětnou platnost

zákona", přičemž za kriterium přípustnosti retroaktivity byl

považován "cit spravedlnosti, který je vlastní tomuto světu

a který bude pošlapán, zůstanou-li váleční zločinci po druhé

světové válce bez trestu". (Zahajovací řeč hlavního žalobce za

Velkou Britanii Hartleye Shawcrosse, in: Norimberský proces, Díl

1., Praha 1953, s. 206) Obdobný názor nacházíme i v současné

právní teorii: "Obecně platí, že od zásady zákazu retroaktivity se

lze odchýlit zcela výjimečně, a to výslovným pozitivním

ustanovením. Jak je patrno z historie, důvodem k takovým postupům

byla situace, kdy by se právní jistota dostala do příkrého rozporu

s jistotou sociální a s právním vědomím, jak tomu bylo v ČSR

v případě retribučních dekretů. Zpětnou působnost zákona na

občanskoprávní poměry by bylo možno odůvodnit též veřejným

pořádkem (ordre public), především jestliže by byly dotčeny

předpisy absolutně kogentní, jež byly vydány v důsledku určité

mezní situace přerodu hodnot ve společnosti." (L. Tichý, op. cit.,

s. 1102)

Kriteriem přípustnosti výjimek z principu zákazu pravé

retroaktivity je legislativní zásada "ochrany oprávněné důvěry ve

stálost právního řádu". (A. Procházka, Základy práva

intertemporálního, Brno 1928, s. 111) O oprávněné důvěře nelze

uvažovat za předpokladu, když právní subjekt s retroaktivní

regulací musí, resp. musel počítat. Příkladem takovéto situace je

působení právní normy, stojící v příkrém rozporu se zásadními,

obecně uznanými principy humanity a morálky: "V našem právním řádě

můžeme ospravedlniti odkazem na předchozí vládnoucí mravní

přesvědčení na př. zpětnou platnost lichevních zákonů (viz § 13

zák. č. 47/1881 ř. z., § 10 cís. nař. č. 275/1914 ř. z., § 105

III. dílčí nov. k obč. zák.)." (A. Procházka, Retroaktivita

zákonů. In: Slovník veřejného práva. Sv. III, Brno 1934, s. 800.)

IV/c

Zákaz retroaktivity právních norem pro oblast práva trestního

je výslovně upraven v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv

a svobod, jeho působení pro další odvětví práva nutno dovodit

z čl. 1 Ústavy.

Problematiky zákazu zpětné účinnosti se ve své judikatuře

dotkl Ústavní soud ČSFR v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/92 (Sbírka

usnesení a nálezů ÚS, 1992, č. 16) i Ústavní soud České republiky,

a to v nálezu sp. zn. IV. ÚS 215/94 (Sb. nálezů a usnesení ÚS, 3,

227n).

V prvním z uvedených nálezů Ústavní soud ČSFR konstatoval, že

principy právního státu vyžadují u každého možného případu

retroaktivity jeho výslovné vyjádření v Ústavě nebo v zákoně

s cílem vyloučit možnost retroaktivní interpretace zákona

a zároveň vyžadují v zákoně vyřešit s retroaktivitou spjaté

důsledky tak, aby nabytá práva byla řádně chráněna.

Nepřípustnost retroaktivity, resp. retroaktivního výkladu

zdůraznil v druhém z uvedených rozhodnutí i Ústavní soud České

republiky: "Ke znakům právního státu neoddělitelně patří princip

právní jistoty a ochrany důvěry občana v právo. Tento postup

zahrnuje zákaz retroaktivity právních norem, resp. jejich

retroaktivního výkladu."

V.

V posuzované věci nutno zodpovědět otázky dvě. Tou první je,

zdali ustanovení § 45 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění

pozdějších právních předpisů, lze označit jako retroaktivní,

a pokud ano, zda se jedná o retroaktivitu pravou nebo nepravou.

V případě kladné odpovědi je otázkou druhou ústavněprávní

akceptovatelnost, resp. neakceptovatelnost retroaktivní právní

normy.

Zákon č. 92/1992 Sb. (s účinností od dne 28. února 1992)

v nově upraveném ustanovení § 45 odst. 3 omezil dispoziční

oprávnění státních podniků uzavírat nájemní smlouvy k věcem,

k nimž vykonávaly právo hospodaření. Novela, provedená zákonem č.

544/1992 Sb., která ze znění ustanovení § 45 odst. 3 odkaz na

termín účinnosti novely předcházející vypustila, otevřela možnost

retroaktivní interpretace i pro nájemní poměry, jež vznikly před

dnem 28. února 1992.

Novela zákona č. 92/1991 Sb., provedená zákonem č. 210/1993

Sb., obsahuje dikci, podle níž ke dni zrušení podniku bez

likvidace nebo ke dni vynětí části majetku podniku zaniká i právo

užívat majetek, vzniklé ze smluv, uzavřených před 28. únorem 1992

(tj. uzavřených před účinností zákona č. 92/1992 Sb., který

omezení dispozičního oprávnění státních podniků uzavírat nájemní

smlouvy k věcem, k nimž vykonávaly právo hospodaření, zavedl).

Pravá zpětná účinnost by byla u napadeného ustanovení

přítomna pouze za toho předpokladu, pokud by se týkala případů,

u kterých nájemní poměr vznikl ze smluv, uzavřených před 28.

únorem 1992, a ke zrušení podniku bez likvidace nebo k vynětí

části majetku podniku došlo před nabytím účinnosti zákona č.

210/1993 Sb. (tj. před 13. srpnem 1993), k čemuž by bylo vztaženo

i datum zániku nájemního poměru.

Je nutno rozlišovat případy, ve kterých lze soulad ustanovení

právního předpisu s ústavním pořádkem zabezpečit jeho ústavně

konformní interpretací a kdy tak učinit nelze a je nutno

přistoupit k jeho zrušení. Soud přitom není absolutně vázán

doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí

odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel

zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý

z principů, jenž mají svůj základ v ústavně konformním právním

řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle;

rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.

V případě § 45 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění

pozdějších právních předpisů, lze jeho soulad s ústavními zákony

a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy zabezpečit výkladem.

To znamená, že uvedené ustanovení nutno interpretovat v tom

smyslu, že nájemní poměry, jež vznikly ze smluv uzavřených před

28. únorem 1992 ze zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č.

210/1993 Sb., v případě zrušení podniku bez likvidace nebo vynětí

části majetku podniku před 13. srpnem 1993 zanikají teprve po

nabytí účinnosti zákona č. 210/1993 Sb. (resp. se jejich režim ode

dne 8. prosince 1992 do dne 13. srpna 1993 řídí zákonem č.

544/1992 Sb., kterým byl zákon č. 92/1991 Sb. novelizován).

Zbývá tedy vyřešit otázku ústavněprávní akceptovatelnosti

nepravé retroaktivity § 45 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, v důsledku které po nabytí své účinnosti lex

posterior změnil, resp. zrušil právní poměry, jež vznikly na

základě legis prioris.

Zrušení staré a přijetí nové právní úpravy je nutně spjato se

zásahem do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo.

Dochází k tomu v důsledku ochrany jiného veřejného zájmu či

základního práva a svobody. Posuzování tohoto konfliktu hlediskem

proporcionality s ohledem na intertemporalitu by mělo vést

k závěru o druhu legislativního řešení časového střetu právních

úprav. Proporcionalitu lze přitom charakterizovat tak, že vyšší

stupeň intenzity veřejného zájmu, resp. ochrany základních práv

a svobod odůvodňuje vyšší míru zásahu do principů rovnosti

a ochrany důvěry občana v právo novou právní regulací. Platí tu

zároveň maxima, přikazující v případě omezení základního práva,

resp. svobody šetřit jeho podstatu a smysl (čl. 4 odst. 4 Listiny

základních práv a svobod). Při posouzení způsobu legislativního

řešení intertemporality tudíž sehrává svou roli nejen míra

odlišnosti nové a staré právní úpravy, nýbrž i společenská

naléhavost zavedení nové právní úpravy ap.

Rozhodnutí zákonodárce o způsobu řešení časového střetu staré

a nové právní úpravy tedy z hlediska ústavního není věcí nahodilou

nebo věcí libovůle. Je věcí zvažování v kolizi stojících

ústavněprávních principů. V této souvislosti právní teorie na

adresu nepravé retroaktivity konstatuje, že tato je "zásadně

přípustná; i ona může ale být ústavněprávně nepřípustnou, jestli

je tím zasaženo do důvěry ve skutkovou podstatu a význam

zákonodárných přání pro veřejnost nepřevyšuje, resp. nedosahuje

zájem jednotlivce na další existenci dosavadního práva." (B.

Pieroth, Rückwirkung und Ubergangsrecht. Verfassungsrechtliche

Mabetastäbe für intertemporale Gesetzgebung, Berlin 1981, s. 380-381)

Při posuzování souladu napadeného ustanovení, jež působí

s účinky nepravé retroaktivity, s ústavními zákony a mezinárodními

smlouvami podle čl. 10 Ústavy nutno zvažovat intenzitu veřejného

zájmu na úspěšném provedení "velké" privatizace (u které

existující nájmy snižují atraktivnost privatizovaných podniků pro

nabyvatele a tím i proveditelnost privatizace) s mírou zásahu do

principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo, tj. s mírou

ochrany dobromyslných nájemců nebytových prostor a majetku

bývalých státních podniků.

Privatizace státních podniků, jako součást ekonomické

transformace centrálně řízeného komunistického hospodářského

systému na systém založený na svobodě vlastnictví a tržním

hospodářství, představovala a představuje z hlediska ústavního

naplnění čl. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 3 odst. 1, čl.

11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stupeň intenzity

veřejného zájmu na dosažení uvedeného cíle odůvodňuje z hlediska

akceptace nepravé retroaktivity i určitý zásah do principů

rovnosti a ochrany důvěry občana v právo.

Z hlediska posuzované věci nepravá zpětná účinnost § 45 odst.

3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 210/1993 Sb., znamená,

že nájemce nebytových prostor nebo jiného majetku, ke kterým

vykonávají právo hospodaření státní podniky, si musel po 13. srpnu

1993 být vědom, že ke dni zrušení podniku bez likvidace nebo

vynětí části majetku podniku (čili změnou vlastníka) nájemní

poměr, uzavřený před 28. únorem 1992, zanikne a mohl, resp. musel

tedy s touto skutečností počítat. Obdobný přístup zvolil

zákonodárce i v případě právních důsledků restitucí, když v zákoně

č. 116/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mezi důvody

ukončení nájmu nebytových prostor, uzavřeného na dobu určitou,

výpovědí řadí rovněž vydání nemovitostí podle restitučních zákonů

(č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a č. 229/1991 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů).

S ohledem na uvedené důvody Ústavní soud návrh Krajského

soudu v Ostravě na zrušení ustanovení § 45 odst. 3 věty třetí

zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle § 70

odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. zamítl.

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně 4. února 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru