Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 21/2000Nález ÚS ze dne 13.12.2000Trestný čin neodvedení daně, pojisteného na sociálnéí zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstn

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSOUD - OS Louny
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (soud)
Věcný rejstříkTrest
Daň
Pojištění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 188/20 SbNU 303
Paralelní citace (Sbírka zákonů)7/2001 Sb.
EcliECLI:CZ:US:2000:Pl.US.21.2000
Datum vyhlášení13.12.2000
Datum podání26.04.2000
Napadený akt

zákon; 140/1961; trestní zákon; § 147, § 147a

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 147, § 147a

7/2001 Sb.


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 21/2000 ze dne 13. 12. 2000

7/2001 Sb.

N 188/20 SbNU 303

Trestný čin neodvedení daně, pojisteného na sociálnéí zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstn

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 13. prosince 2000 v plénu, ve věci

návrhu Okresního soudu v Lounech, zastoupeného Mgr. J. P.,

předsedou senátu Okresního soudu v Lounech, na zrušení ustanovení

§ 147 a § 147a zákona číslo 140/1961 Sb. (trestní zákon), ve znění

zákona číslo 253/1997 Sb., za účasti účastníků řízení Poslanecké

sněmovny, Senátu Parlamentu České republiky a Okresního soudu

v Lounech, takto:

Návrh na zrušení ustanovení § 147 a § 147a zákona č.

140/1961 Sb. (trestní zákon), ve znění zákona č. 253/1997 Sb. se

zamítá.

Odůvodnění:

Návrhem, podaným dne 25. 4. 2000, se navrhovatel domáhá, aby

Ústavní soud zrušil ustanovení § 147 "Neodvedení daně, pojistného

na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na

státní politiku zaměstnanosti" trestního zákona a ustanovení §

147a "Zvláštní ustanovení o účinné lítosti" trestního zákona.

Navrhovatel využil možnosti dané mu ustanovením § 64 odst.

4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle něhož návrh na

zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení je oprávněn podat

též soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95

odst. 2 Ústavy ČR. Navrhovatel svým usnesením ze dne 10. 4. 2000,

sp. zn. 1 T 203/99, podle § 224 odst. 5 trestního řádu přerušil

trestní stíhání ing. J. S., obžalovaného pro dva trestné činy

neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní

pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §

147 odst. 1 trestního zákona, a věc předložil Ústavnímu soudu.

Navrhovatel uvedl, že u Okresního soudu v Lounech byla podána

obžaloba na ing. J. S. pro dva trestné činy neodvedení daně,

pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění

a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1

trestního zákona, jichž se měl dopustit tím, že za prvé v období

od ledna 1994 do října 1998 v P., ani jinde jako plátce neodváděl

řádně pojistné na sociální zabezpečení, a to jak za organizaci

ing. J. S. tak za své zaměstnance, přičemž na výplatních listinách

dobírek uváděl, že toto pojistné je odváděno na účet Okresní

správy sociálního zabezpečení Louny, čímž za uvedené období vznikl

dluh v celkové výši Kč 682 548,--, a za druhé v období od ledna

1994 do srpna 1998 v P., ani jinde jako plátce neodváděl řádně

pojistné na zdravotní pojištění, a to jak za organizaci ing. J. S.

tak za své zaměstnance, přičemž na výplatních listinách dobírek

uváděl, že toto pojistné je odváděno na účet Všeobecné zdravotní

pojišťovny ČR - Louny, čímž za uvedené období vznikl dluh

v celkové výši Kč 166 613,--.

Navrhovatel dále uvádí, že ustanovení § 147 trestního zákona

postihuje plátce za nesplnění jeho zákonné povinnosti odvést za

poplatníka daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní

pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti,

a k naplnění jeho skutkové podstaty dochází, když plátce nesplní

svou zákonnou povinnost odvést finančnímu úřadu, zdravotní

pojišťovně či správě sociálního zabezpečení platby, které předtím

srazil zaměstnancům při výplatě jejich mzdy či platu. Podle názoru

navrhovatele však tímto zákonodárce zasahuje do oblasti, která

nemá zcela veřejnoprávní povahu, ale dotýká se i pracovněprávních

vztahů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem - neodvedená platba

totiž představuje část mzdy zaměstnance, která byla sražena

z jeho hrubé mzdy, když srážka ze mzdy je pouze účetní operací,

a proto částka stržená zaměstnanci z jeho hrubé mzdy nenáleží

zaměstnanci, nýbrž zaměstnavateli, a to až do okamžiku, kdy je

převedena na účet příslušného státního orgánu.

Má za to, že uložení trestní sankce za nesplnění zákonné

povinnosti odvést za poplatníka uvedené platby je v rozporu

s ustanoveními čl. 8 odst. 2 věty druhé Listiny základních práv

a svobod a čl. 11 Mezinárodního paktu o občanských a politických

právech, podle nichž nesmí být nikdo zbaven svobody pouze pro

neschopnost dostát smluvnímu závazku.

Dále navrhovatel uvádí, že protiprávní jednání, uvedené ve

skutkové podstatě zmíněného trestného činu, je postihováno také

administrativními sankcemi (penále, zrušení živnostenského

oprávnění) a při řádném a včasném využívání těchto opatření lze

dosáhnout výrazného snížení neplacení těchto povinných dávek.

Dovozuje, že legitimitu trestněprávních postihů může odůvodnit

pouze nutnost ochrany základních právních hodnot a zájmů před činy

zvlášť nebezpečnými pro společnost. Z toho podle něj vyplývá, že

za situace, kdy uvedené protiprávní jednání lze účinně postihovat

i bez stanovení trestní sankce, je jeho trestní postih v rozporu

s principy právního státu, čímž dochází k porušení čl. 1 Ústavy

ČR.

Ústavní soud nejdříve posuzoval formální náležitosti podaného

návrhu. Návrh byl podán oprávněnou osobou za podmínek stanovených

v § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Rovněž

podmínky přípustnosti podle § 66 odst. 1 zákona o Ústavním soudu

byly v daném případě naplněny. Návrh byl tedy shledán přípustným

a Ústavní soud postupoval dále ve smyslu ustanovení § 68 zákona

o Ústavním soudu.

Ústavní soud si k návrhu ústavní stížnosti vyžádal vyjádření

Poslanecké sněmovny i Senátu Parlamentu ČR.

Přípisem ze dne 11. 7. 2000 předseda Poslanecké sněmovny

sdělil Ústavnímu soudu toto: Zákon č. 253/1997 Sb. byl schválen

potřebnou většinou poslanců dne 5. 9. 1997 a dne 24. 9. 1997 byl

schválen potřebnou většinou senátorů, byl podepsán příslušnými

ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen.

V důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona, kterým byl

doplněn trestní zákon o § 147 a § 147a, se mimo jiné uvádí, že

"mezi trestné činy hospodářské, obsažené v hlavě druhé zvláštní

části trestního zákona, se navrhuje zařadit novou skutkovou

podstatu trestného činu postihující neodvedení daně, pojistného na

sociální zabezpečení a na zdravotní pojištění. Na rozdíl od

trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §

148 trestního zákona, postihujícího případy podvodného tvrzení

o výši daně nebo jiné dávky, se tato skutková podstata zaměřuje na

případy, kdy poplatník neskrývá svou daňovou nebo poplatkovou

povinnost nebo její výši, ale z nejrůznějších důvodů tuto

povinnost nesplní. V souladu s ústavní zásadou, vylučující trestní

postih neschopnosti dostát svému finančnímu závazku, se v této

skutkové podstatě postihuje jen jednání, kdy plátce

(zaměstnavatel) zákonné srážky ve vztahu ke svým zaměstnancům

provede a poškodí je tím, že je neodvede státu (postih se omezuje

jen na tu část daně nebo pojistného, kterou má plátce daně odvést

za poplatníka a kterou tedy poplatníkovi i srazil). Podmínky

účinné lítosti jako formy zániku trestnosti jsou formulovány

obdobně jako je tomu v § 214 trestního zákona. Důvodem je

skutečnost, že v daném případě fiskální zájmy státu mají přednost

před bezvýjimečným trestním postihem."

Z výše uvedeného odůvodnění vyplývá, že vláda, resp.

Poslanecká sněmovna, se otázkou souladu předmětných ustanovení

s Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod zabývaly

a vyjádřily názor, že posuzovaná úprava je v souladu s ústavní

zásadou vylučující trestní postih neschopnosti dostát svému

finančnímu závazku. S uvedeným odůvodněním se předseda Poslanecké

sněmovny Parlamentu ČR ztotožňuje, přičemž, na rozdíl od Okresního

soudu v Lounech, se nedomnívá, že zmíněná ustanovení zasahují do

pracovněprávních vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.

V této souvislosti je třeba vzít v úvahu i skutečnost, že zákonné

srážky byly zaměstnavatelem provedeny, avšak státu neodvedeny.

S přihlédnutím k tomu nelze, podle názoru předsedy Poslanecké

sněmovny, považovat neodvedení těchto srážek za neschopnost dostát

finančnímu závazku vyplývajícímu jinak například ze závazkových

a jiných vztahů.

Přípisem ze dne 20. 7. 2000 předsedkyně Senátu Parlamentu

České republiky sdělila Ústavnímu soudu, že Senát rozhodl

o schválení předmětné novely trestního zákona v mezích Ústavou ČR

stanovené kompetence a ústavně stanoveným způsobem. V dalším se

pak věnovala jednak přístupu vlády k této právní úpravě, jednak

stanovisku Senátu z pohledu pracovněprávního a z pohledu ochrany

společenských hodnot.

Pokud jde o stanovisko vlády, je v předloženém vyjádření

Senátu Parlamentu ČR konstatováno, že vláda prezentovala daný

návrh novely obecně jako počin, kterým právo "dohání" stávající

úroveň hospodářských vztahů a potřebu jejich ochrany. Výslovně pak

potvrzovala, že novelizace nijak neomezuje podnikatelskou sféru,

ani nezakládá žádné nové povinnosti, které by již nevyplývaly ze

zvláštních zákonů, a že pouze sankcionuje porušení nebo nesplnění

nejdůležitějších z těchto vztahů a tím poskytuje důslednější

ochranu těch, kteří jednají v souladu se zákonem. V odůvodnění

návrhu vláda konstatovala, že novelizace neodporuje mezinárodním

úmluvám nebo doporučením a ve většině koresponduje s právním

stavem většiny evropských zemí. V konkrétním odůvodnění ustanovení

§ 147 (důvodová zpráva k návrhu) vláda uvedla, že "v souladu

s ústavní zásadou vylučující trestní postih neschopnosti dostát

svému finančnímu závazku se v této skutkové podstatě postihuje jen

jednání, kdy plátce (zaměstnavatel) zákonné srážky ve vztahu ke

svým zaměstnancům provede a poškodí je tím, že je neodvede státu."

V další části vyjádření se Senát Parlamentu ČR zabýval

námitkou, že předmětné platby jsou částí mzdy zaměstnance a náleží

zaměstnavateli až do okamžiku, kdy je převede na stát. K tomu

uvedl, že součástí tzv. hrubé mzdy (platu) zúčtované k výplatě

jsou i částky, které je zaměstnanec jako poplatník daně z příjmů

fyzických osob a jako poplatník pojistného na sociální zabezpečení

a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, resp. pojistného na

veřejné zdravotní pojištění, povinen odvádět státu, resp.

příslušné zdravotní pojišťovně. Zákonodárce v těchto případech

však neponechal na vůli zaměstnance zvážit, jakým způsobem, resp.

prostřednictvím koho, tento závazek vůči výše uvedeným subjektům

splní. Naopak zákonodárce stanovil zaměstnavatelům povinnost

provedení srážky pojistného, resp. zálohy na daň z příjmů

fyzických osob (srov. § 121 zákoníku práce, § 18 zákona č.

143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost

v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech a §

12 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost

a o průměrném výdělku), a tím vyloučil v tomto směru jakékoliv

smluvní ujednání zaměstnance a zaměstnavatele. Byť tyto částky

představují součást zákonného nároku na mzdu, resp. plat, jsou

v podstatě vyloučeny z nakládání zaměstnancem. V tomto směru se

Senát nepřiklonil k závěru, že zákonnou povinnost zaměstnavatelů

lze ve smyslu ústavním považovat za soukromoprávní závazek.

Závěrem vyjádření Senátu Parlamentu ČR zhodnocuje důvody,

které vedly zákonodárce k nové právní úpravě v § 147 i § 147a

trestního zákona. Zdůrazňuje, že obecně platí, že legitimní jsou

ty trestně právní zásahy, které jsou odůvodněny nutností ochrany

významných společenských hodnot s tím, že nepostačuje jiné řešení

(prostředky jiných právních odvětví) a pasivita by mohla vést

k chaosu. Před přijetím předmětné novely trestního zákona se stal

rozsah případů neodvedení daní a pojistného závažným (sociálně

konfliktním) a užití trestně právních prostředků bylo tak shledáno

odpovídajícím problému. Existující administrativní prostředky se

neprojevily jako dostatečné. Ve vztahu k nim je trestní postih

(hrozba tímto postihem) součástí gradovaného tlaku na plnění

daných povinností. Jednání v podobě neodvedení daně či pojistného

musí mít podle zákona intenzitu většího rozsahu a musí být pokryto

úmyslem pachatele, který je zde pak třeba prokazovat jako každý

jiný znak skutkové podstaty.

Ústavní soud, po seznámení se s důvody stěžovatele,

stanoviskem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a Senátu Parlamentu

ČR, dospěl na svém plenárním zasedání k závěru, že návrh není

důvodný.

Novela č. 253/1997 Sb. trestního zákona, která nabyla

účinnosti dne 1. 1. 1998, zavedla novou skutkovou podstatu

trestného činu "Neodvedení daně, pojistného na sociální

zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku

zaměstnanosti" podle § 147 trestního zákona a novou skutkovou

podstatu trestného činu "Zvláštní ustanovení o účinné lítosti"

podle § 147a trestního zákona. Ustanovení § 147 stanoví:

(1) Kdo jako plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou

povinnost za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální

zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvek na státní

politiku zaměstnanosti, bude potrestán odnětím svobody na šest

měsíců až tři léta nebo peněžitým trestem.

(2)

(3) Odnětím svobody na jeden rok až osm let bude pachatel

potrestán, získá-li činem uvedeným v odstavci 1 prospěch velkého

rozsahu.

(4)

Ustanovení § 147a stanoví:

Trestnost neodvedení daně, pojistného na sociální

zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku

zaměstnanosti (§ 147) zaniká, jestliže pachatel svou povinnost

dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat

rozsudek.

Předmětem trestního postihu podle ustanovení § 147 trestního

zákona je pouze pojistné na sociální zabezpečení, respektive

pojistné na zdravotní pojištění a příspěvek na politiku

zaměstnanosti, které ze zákona je povinen platit zaměstnanec

a které má zaměstnavatel odvádět za zaměstnance jako plátce,

nikoli pojistné, které zaměstnavatel přímo odvádí jako poplatník.

Logický výklad jednoznačně vylučuje trestní postih

zaměstnavatele za neodvedení daně či dávky, které je povinen

odvádět sám za sebe. Ustanovení § 147 trestního zákona je

koncipováno tak, že trestným může být pouze jednání někoho, kdo má

zákonem určenou povinnost k odvodu dávek za jinou osobu. Poté

výrazem "za poplatníka odvést daň..." nemůže být míněna dávka,

k jejímuž odvedení plátce nemá sám povinnost.

Pokud jde o ústavnost ustanovení § 147 trestního zákona a

§147a trestního zákona, je třeba dojít k závěru, že tato ustanovení

jsou v souladu s čl. 8 odst. 2 věty druhé Listiny základních práv

a svobod, čl. 11 Mezinárodního paktu o občanských a politických

právech, jakož i s čl. 1 Ústavy ČR.

Čl. 8 odst. 2 věta druhá Listiny základních práv a svobod

stanoví, že nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost

dostát smluvnímu závazku. Podle čl. 11 Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech nikdo nebude vězněn pouze pro

neschopnost dostát smluvnímu závazku. Čl. l Ústavy České republiky

zní: "Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický

právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka

a občana."

Vzhledem ke shora uvedenému je třeba konstatovat, že

ustanovení § 147 a § 147a trestního zákona jsou ve shodě s účelem

trestního zákona, když chrání společnost tím, že trestně postihuje

výlučně zaměstnavatele jako plátce za neodvedení té části dávky,

jejíž uhrazení zákon plátci ukládá. V dané souvislosti nelze

zákonem určenou povinnost zaměňovat s pojmem "smluvní závazek",

o němž hovoří výše uvedené právní ustanovení. Ústavní soud

neshledal ani rozpor s jinými základními právy nebo svobodami

zakotvenými v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách

podle čl. 10 Ústavy ČR.

Závěrem svého stanoviska považuje Ústavní soud za nutné

zdůraznit, že se přiklání v této věci ke stanoviskům obou komor

Parlamentu, i pokud jde o důvody samostatného zařazení této

skutkové podstaty do právního řádu; tento stupeň ochrany

společnosti lze považovat za lex specialis, který má chránit zájem

státu na řádném odvedení poplatníkům sražených finančních

prostředků, které jsou § 147 výslovně specifikovány, neboť

v posledních letech se protiprávní jednání v této věci významně

rozšířilo. Bylo sice postihováno jako trestný čin porušování

povinnosti při správě cizího majetku (§ 255 tr. zák.), ale ideovým

základem legitimity trestně právních postihů byl institut

zpronevěry (kdo si přisvojí věc, která mu byla svěřena) a jako

takový již po dlouhou dobu vystihoval kauzu, která měla být

předmětem postihu. Ostatně potenciální obžalovaný je dostatečně

chráněn citovaným ustanovením § 147a trestního zákona, pokud

využije institut účinné lítosti.

Na základě uvedených důvodů posoudil Ústavní soud předložený

případ a návrh předsedy senátu Okresního soudu v Lounech na

zrušení § 147 a § 147a trestního zákona zamítl (§ 82 odst. 1

zákona č. 182/1993 Sb.).

Poučení:

Proti nálezu Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. prosince 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru