Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 21/09 #1Usnesení ÚS ze dne 22.06.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - Zvláštní senát dle zákona 131/2002 Sb.
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /s... více
Věcný rejstříkKompetenční spor
EcliECLI:CZ:US:2010:Pl.US.21.09.1
Datum podání16.07.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

131/2002 Sb., § 1 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 21/09 ze dne 22. 6. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bc. J. V., zastoupeného Mgr. Janem Harcubou, advokátem se sídlem Mladá Boleslav, Okružní 280, proti usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., ze dne 17. 6. 2009, čj. Konf 56/2008 - 32, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedeného rozhodnutí a tvrdil, že jím bylo zasaženo do jeho základních práv zakotvených v čl. 36, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), čl. 9 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V ústavní stížnosti uvedl, že i když splnil veškeré zákonné požadavky, domáhá se marně, již od 11. 6. 2002, před obecnými soudy a Ministerstvem vnitra ČR, uznání rozsahu své odborné způsobilosti v oboru požární ochrany. U zvláštního senátu, zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ve znění pozdějších předpisů (dále "zvláštní senát"), se domáhal zahájení řízení o kompetenčním sporu mezi Nejvyšším soudem a Nejvyšším správním soudem, neboť jeho žaloba na určení odborné způsobilosti zpracovávat požárně bezpečnostní řešení byla zamítnuta jak soudy ve věcech občanskoprávních, tak i soudy správními. Stěžovatel se domnívá, že právě odmítnutí jeho žaloby oběma typy soudů naplňuje podmínku záporného kompetenčního sporu. Přesto zvláštní senát jeho návrh odmítl.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se návrhem adresovaným předsedovi Nejvyššího správního soudu, jako předsedovi zvláštního senátu, domáhal rozhodnutí jím tvrzeného kompetenčního sporu mezi Nejvyšším soudem a Nejvyšším správním soudem. Zvláštní senát usnesením ze dne 17. 6. 2009, čj. Konf 56/2008 - 32, návrh stěžovatele odmítl. Konstatoval, že nebyla splněna základní podmínka řízení před tímto senátem, tj. existence kompetenčního sporu. K tomu, aby vznikl záporný kompetenční spor ve smyslu § 1 odst. 1 písm.b) zákona č. 131/2002 Sb., musí soud v občanskoprávním řízení dospět k závěru, že je dána pravomoc soudu ve správním soudnictví, přičemž soud ve správním soudnictví vychází z opačného názoru, tedy že rozhodnutí ve stejné právní věci náleží soudům v občanskoprávním řízení. Ve věci stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 2. 2006, čj. 30 Cdo 1520/2005 - 143, zrušil předcházející rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 7 a Městského soudu v Praze a řízení zastavil s tím, že věc bude postoupena Ministerstvu vnitra k dalšímu řízení. Rozhodnutí ve věci stěžovatele tedy náleží do pravomoci správního orgánu, a nikoli soudu.

III.

Ústavní soud úvodem připomíná, že právo činit příslušný výklad podústavního práva a aplikovat jeho normy zásadně přísluší obecným soudům, které jsou Ústavou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům. Při přezkoumávání jejich rozhodnutí proto Ústavní soud neposuzuje napadená rozhodnutí z hlediska jejich zákonnosti či dokonce celkové správnosti, jeho úkolem je pouze zjistit, zda jejich prostřednictvím nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn posoudit výklad podústavního práva, provedený obecnými soudy nebo orgány veřejné moci, pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako porušení základních práv a svobod účastníka řízení (srov. např. sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, str. 17).

K tomu však v projednávané věci zjevně nedošlo. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že zvláštní senát neshledal v jeho věci záporný kompetenční konflikt a posoudil jeho návrh jako nedůvodný. Po prostudování celého případu nelze než uzavřít, že pokud zvláštní senát dospěl k závěru o neexistenci kompetenčního sporu tvrzeného stěžovatelem, nelze jeho rozhodnutí z ústavněprávního hlediska cokoli upřít.

Zvláštní senát v označením rozhodnutí detailně vyložil, z jakých důvodů podaný návrh odmítl, přičemž je přiměřeným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. S argumenty stěžovatele se srozumitelně vypořádal a své závěry výstižně odůvodnil. Zásah do základních práv stěžovatele svým rozhodnutím způsobit nemohl.

Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že odmítnutím jeho žaloby byly naplněny podmínky záporného kompetenčního sporu, nelze mu dát za pravdu. Ani Nejvyšší správní soud ani Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích nedovodily, že by ve věci stěžovatele byla dána pravomoc soudů, neboť pravomoc vydávat rozhodnutí o tom, zda stěžovatel složil zkoušky, získal odbornou způsobilost, případně zda je oprávněn k výkonu určité posudkové odborné činnosti, náleží výlučně správním orgánům. Určení rozsahu odborné způsobilosti se stěžovatel nemůže domáhat u soudu, ale především u orgánu státní správy, který je k tomu pověřen a který osvědčení o odborné způsobilosti stěžovatele vydal, respektive měl vydat.

Stěžovatel nerespektoval ani rozhodnutí Ústavního soudu o jeho dřívější ústavní stížnosti sp. zn. III. ÚS 446/06, ze dne 20. 7. 2006, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že "stěžovateli se v každém případě dostane v jeho věci soudní ochrany v rámci případného řízení před správní justicí po eventuálním neúspěšném řízení před orgány veřejné správy."

Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že nemůže-li se soud, respektive jiný orgán státní správy, zabývat návrhem z důvodu stanoveného zákonem a návrh odmítne, nelze obecně takový postup soudu hodnotit jako odepření spravedlnosti a rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Z výše uvedených důvodů se Ústavní soud nezabýval ani stěžovatelem tvrzenou naléhavostí věci, neboť dospěl k závěru, že podmínky § 39 zákona o Ústavním soudu nejsou splněny. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. června 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru