Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 21/01 #1Nález ÚS ze dne 12.02.2002Zákon o státním rozpočtu z hlediska účasti Senátu v legislativním procesu

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam3
NavrhovatelSKUPINA SENÁTORŮ
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/právní následky rozhodnutí Ústavního soudu
zrušení právního předpisu (skupina senátorů)
pravomoc a činnost ú... více
Věcný rejstříkrozpočet
legislativní proces
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 14/25 SbNU 97
Paralelní citace (Sbírka zákonů)95/2002 Sb.
EcliECLI:CZ:US:2002:Pl.US.21.01.1
Datum vyhlášení05.03.2002
Datum podání27.07.2001
Napadený akt

zákon; 217/2000; kterým se mění zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 10/1993 Sb., o státním rozpočtu České republiky na rok 1993, o změně a doplnění některých zákonů České národní rady a některých dalších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 132/2000 Sb., o změně a zrušení některých zákonů souvisejících se zákonem o krajích, zákonem o obcích, zákonem o okresních úřadech a zákonem o hlavním městě Praze

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 42 odst.2, čl. 42 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

10/1993 Sb.

217/2000 Sb.

90/1995 Sb., § 101 odst.3

95/2002 Sb.


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 21/01 ze dne 12. 2. 2002

95/2002 Sb.

N 14/25 SbNU 97

Zákon o státním rozpočtu z hlediska účasti Senátu v legislativním procesu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v plénu, ve věci návrhu skupiny 24

senátorů, na zrušení "zákona č. 217/2000 Sb., jeho částí nebo jím

provedených změn v zákoně č. 1/1992 Sb. a č. 143/1992 Sb.", takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

I.

A) Podaný návrh napadá v prvé řadě zákon č. 217/2000 Sb., kterým

se mění zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost

a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.

143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost

v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve

znění pozdějších předpisů, zákon č. 10/1993 Sb., o státním

rozpočtu České republiky na rok 1993, o změně a doplnění některých

zákonů České národní rady a některých dalších předpisů, ve znění

pozdějších předpisů, a zákon č. 132/2000 Sb., o změně a zrušení

některých zákonů souvisejících se zákonem o krajích, zákonem

o obcích, zákonem o okresních úřadech a zákonem o hlavním městě

Praze. Důvodem podání návrhu je skutečnost, že tento zákon (resp.

přinejmenším jeho část) prý nebyl přijat formálně správným

postupem, který stanoví Ústava České republiky (dále jen

"Ústava").

Navrhovatelé se nejprve odvolávají na ustanovení § 68 odst.

2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle něhož je možno

přezkum ústavnosti napadeného zákona rozdělit na posouzení (I.)

jeho obsahového souladu s ústavními zákony a s mezinárodními

smlouvami podle čl. 10 Ústavy a (II.) ústavnosti přijetí

takovéhoto zákona. Navrhovatelé zdůrazňují, že svým podáním

nehodlají zpochybňovat obsahový soulad napadeného zákona

s nadzákonnými předpisy, nýbrž toliko způsob jeho schválení, který

považují za protiústavní.

Protiústavnost procesu přijetí předmětného zákona spatřují

navrhovatelé v tom, že Senátu byla odňata možnost návrh zákona

řádně a v souladu s Ústavou projednat a usnést se k němu. Podle

čl. 42 odst. 2 Ústavy totiž návrh zákona o státním rozpočtu

projednává a usnáší se na něm jen Poslanecká sněmovna. Senát se

tedy v tomto případě na legislativním procesu nemůže podílet.

Stejné pravidlo prý platí též pro případ novely zákona o státním

rozpočtu (argument a maiori ad minus).

V daném případě obdržel Senát jako součást napadeného zákona

i návrh na novelizaci části zákona o státním rozpočtu. Za této

situace mohl postupovat v zásadě trojím způsobem:

* Ve lhůtě 30 dnů se tímto návrhem vůbec nezabývat. Tento postup

by sice zřejmě byl nejméně kontroverzní (a proto jej také Senát

zvolil v případě zákona č. 362/1999 Sb.), nicméně by prý mohl

vést k vytvoření jakési budoucí ústavní zvyklosti (precedentu),

kdy by navrhovatel zákona, popř. Poslanecká sněmovna, z obav

z předpokládaného neschválení určitého návrhu zákona v Senátu,

připojil k tomuto návrhu i návrh novelizace vysloveně formální

a nepodstatné části zákona o státním rozpočtu a tímto způsobem

by Senát "vyřadil ze hry" v rámci legislativního procesu.

* Usnést se, že se Senát předmětným návrhem zákona nebude zabývat.

K tomu však je prý nutno uvést, že se v příslušném výboru podle

ustanovení § 102 odst. 1 zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu

Senátu, přistoupí k hlasování o této otázce "po ukončení

podrobné rozpravy". Pojem "podrobná rozprava ve výboru" by

přitom bylo možno chápat jako "projednání" ve smyslu článku 42

odst. 2 Ústavy, který toto právo v případě zákona o státním

rozpočtu přiznává toliko Poslanecké sněmovně. Navrhovatelé se

proto domnívají, že i kdyby Senát usnesením rozhodl, že se

podaným návrhem zákona nebude vůbec zabývat, dopustil by se - ve

vztahu k novele zákona o státním rozpočtu - protiústavního

pochybení, neboť by se o tomto zákonu usnesl, případně jej

dokonce projednal, ačkoli čl. 42 odst. 2 Ústavy stanoví, že

o návrzích zákona o státním rozpočtu se usnáší a tyto návrhy

projednává jen Poslanecká sněmovna. V tomto případě by rovněž

mohlo hrozit riziko "vyřazení Senátu ze hry" v rámci

legislativního procesu, jak je uvedeno v předchozím bodě.

* Postavit se k věci tak, že se o jeden zákon jedná toliko

formálně, nikoliv však fakticky a že lze proto projednávání

jednotlivých částí předloženého zákona oddělit v tom smyslu, že

by Senát projednal celý návrh s výjimkou části týkající se

zákona o státním rozpočtu. Tato varianta je podle názoru

navrhovatelů toliko teoretická, jelikož i tehdy, když je jedním

zákonem změněno současně několik zákonů, se stricto sensu jedná

o zákon jediný a ani Ústava ani jednací řád Senátu (srov. § 98

a násl.) nedávají prostor pro zmíněné "rozdělení" předloženého

návrhu zákona.

Senát nakonec - s přihlédnutím k potřebě vyjádřit se zejména

k zákonu o mzdě - zákon projednal a vrátil Poslanecké sněmovně ve

znění přijatých pozměňovacích návrhů.

Navrhovatelé se domnívají, že situace vzniklá při

projednávání napadeného zákona není ojedinělá aiv této

skutečnosti spatřují její závažnost a skutečnou ústavněprávní

intenzitu. Již v případě zákona č 362/1999 Sb., o státním

dluhopisovém programu na úhradu schodku státního rozpočtu za rok

1998 a o změně zákona č. 530/1990 Sb., o dluhopisech, ve znění

pozdějších předpisů, a zákona č. 22/1999 Sb., o státním rozpočtu

České republiky na rok 1999, totiž Poslanecká sněmovna vyslovila

souhlas se zákonem, jehož součástí byla vedle zákona o státním

dluhopisovém programu a novely zákona o dluhopisech i novelizace

zákona o státním rozpočtu. Senát se v případě zákona o státním

dluhopisovém programu na úhradu schodku státního rozpočtu za rok

1998 přiklonil k řešení vůbec se návrhem nezabývat, jelikož

v rozpravě bylo patrno, že se senátoři obávali svým postupem

vědomě porušovat Ústavu a rovněž nechtěli zavdat možnost napadnout

zákon - s jehož obsahem se téměř všichni ztotožňovali - před

Ústavním soudem. Senát proto v souvislosti se vzniklou situací

přijal "pouze" usnesení (č. 217 ze 12. schůze ze dne 8. 12.

1999), kterým konstatoval, že mu bylo "znemožněno návrh zákona

projednávat" a ohradil se jím tedy proti popsanému postupu. Toto

usnesení zjevně mělo mít za cíl předejít opakování podobné

situace.

Navrhovatelé se domnívají, že legislativní postup, kdy je

součástí zákona o státním rozpočtu ještě novelizace dalšího zákona

(resp. součástí novelizace jiného zákona je i změna zákona

o státním rozpočtu), by mohl být označen za ústavně konformní

toliko v případě, kdyby pojem "zákon" nebyl chápán formálně jako

právní předpis společně projednávaný a uveřejněný v rámci jednoho

textu pod jedním číslem ve Sbírce zákonů, ale ryze materiálně jako

právní norma upravující určitou oblast právní problematiky s tím,

že pod jedním číslem ve Sbírce zákonů či v rámci jednoho celku

označeného jako zákon a společně projednávaného může být více

zákonů upravujících samostatně určitou materii. V takovém případě

by bylo možno dospět k závěru, že Senát fakticky projednal

a usnesl se nějakým způsobem jenom o některých částech napadeného

zákona, nikoli však o novele zákona o státním rozpočtu. Pojem

"zákon" ve smyslu čl. 41 až 48 Ústavy by neznamenal jeden zákon

publikovaný ve Sbírce zákonů pod jedním číslem a společně

projednávaný, ale zákon ve smyslu právní normy upravující určitý

okruh vztahů tak, že pod jedním číslem může být publikováno i více

zákonů. Tento způsob výkladu však navrhovatelé považují pouze za

teoretický a zjevně nekorespondující se stávající ústavněprávní

a zákonnou úpravou legislativního procesu, v jehož rámci je zcela

běžné, že se jedním zákonem sice provádí novelizace několika

zákonů jiných, nicméně z formálního hlediska - a tedy i z hlediska

legislativního procesu - se jedná o zákon jediný, kdy se např.

samostatně nehlasuje o jednotlivých novelách, nýbrž pouze o zákonu

jako celku.

Navrhovatelé proto tvrdí, že v případě napadeného zákona se

formálně jedná o jeden zákon jako celek, byť jím došlo

k novelizaci současně několika zákonů, a protože jeho součástí

byla i novelizace zákona o státním rozpočtu, o čemž Senátu

nepřísluší vůbec rozhodovat, byl tento zákon přijat jako celek

protiústavním způsobem a je proto důvod (i bez dalšího zkoumání

obsahu zákona) k jeho zrušení.

Navrhovatelé nicméně nevylučují ani takový výklad, který by

vycházel z myšlenky, že protiústavním způsobem byl novelizován

pouze zákon o státním rozpočtu a nikoliv jiné zákony (resp. jejich

dílčí novely) a že tedy důvod ke zrušení je dán toliko u novely

zákona o státním rozpočtu a nikoliv u novely zákonů dalších.

Navrhovatelé tvrdí, že dochází k opakovanému navrhování

zákonů, které v rámci jednoho textu upravují novelizaci zákona,

který podléhá projednání Senátem, a zákona o státním rozpočtu,

který projednává výlučně Poslanecká sněmovna. Dosavadní praxe byla

ze strany Senátu shledána jako nevhodná, avšak Poslanecká sněmovna

dále projednává zákony (na návrh vlády) shora popsaným způsobem.

V dané situaci je proto třeba autoritativně - z pohledu ústavnosti

legislativního procesu - posoudit, zda je popsaná praxe přijímání

zákonů správná a dále konstatovat, jakým ústavně aprobovaným

způsobem má Senát v případech shora popsaných postupovat.

Protože si navrhovatelé jsou vědomi skutečnosti, že Ústavní

soud České republiky není nadán kompetencí autoritativně vykládat

Ústavu, pokládají za potřebné, aby se k této otázce vyjádřil

v rámci řízení o abstraktní kontrole norem, k níž je podle čl. 87

odst. 1 písm. a) a b) Ústavy příslušný.

B) Protiústavnost přijetí napadeného zákona spatřují navrhovatelé

především v následujících směrech:

* Rozpor s čl. 42 odst. 2 Ústavy. Návrh zákona o státním rozpočtu

je oprávněna projednávat a schvalovat jen Poslanecká sněmovna,

avšak v případě napadeného zákona jej projednával a schvaloval

i Senát, což Ústava nepřipouští.

* Rozpor s čl. 33 odst. 2 Ústavy. Podle tohoto ustanovení Senát

není oprávněn přijímat zákonná opatření ve věcech státního

rozpočtu. Výkladem tohoto článku navrhovatelé dovozují, že když

ústavodárce neumožňuje přijímat zákonná opatření ani v případě

rozpuštění Poslanecké sněmovny, tím méně lze uvažovat

o schvalování těchto návrhů zákona Senátem v případě, kdy

Poslanecká sněmovna normálně funguje.

* Rozpor s čl. 1 a s čl. 15 odst. 2 Ústavy. Podle čl. 1 Ústavy je

Česká republika demokratický právní stát. Čl. 15 odst. 2 Ústavy

garantuje bikameralismus. Principům bikameralismu za existence

právního státu koresponduje především jasné rozložení působnosti

mezi obě komory Parlamentu. Stavu, kdy horní komora o určitém

návrhu zákona výslovně nesmí podle Ústavy jednat a usnášet se,

zjevně odporuje situace, k níž došlo v souvislosti

s projednáváním napadeného zákona, kdy Senát byl vystaven do

shora popsané pozice, tzn. buď návrh zákona zcela ignorovat

a vědomě tím rezignovat na své právo podílet se na legislativním

procesu při schvalování "běžných" zákonů nebo o něm jednat

a hlasovat a zároveň tím riskovat protiústavnost přijetí tohoto

zákona.

S ohledem na tyto argumenty skupina senátorů navrhuje, aby

Ústavní soud nálezem jako protiústavní zrušil:

1) Celý zákon č. 217/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1992 Sb.,

o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve

znění pozdějších předpisů, zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně

za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších

organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.

10/1993 Sb., o státním rozpočtu České republiky na rok 1993,

o změně a doplnění některých zákonů České národní rady a některých

dalších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č.

132/2000 Sb., o změně a zrušení některých zákonů souvisejících se

zákonem o krajích, zákonem o obcích, zákonem o okresních úřadech

a zákonem o hlavním městě Praze.

Protože si však jsou navrhovatelé vědomi toho, že každá

novela zákona momentem nabytí účinnosti přestává právně existovat,

neboť se stává součástí novelizovaného zákona a protože i praxe

Ústavního soudu je v tomto směru poněkud nejednotná (např.

usnesení Pl. ÚS 10/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu,

sv. 3, str. 324, a nález Pl. ÚS 33/97, Sbírka nálezů a usnesení

Ústavního soudu, sv. 9, str. 399 a násl., č. 30/1998 Sb.), pak

z důvodu procesní jistoty (aby se vyvarovali rozhodnutí podle

ustanovení § 67 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, tzn. zastavení

řízení) navrhli rovněž "eventuální petity", a to zrušení

následujících ustanovení:

2) Ustanovení § 2, § 4 odst. 4, § 4 odst. 5, části § 4 odst. 6

"nebo zákoníku práce", § 4a, § 5, § 6 odst. 1 a odst. 2, § 7,

§ 8 odst. 1, § 8 odst. 4, § 10, § 11 odst. 1, § 11 odst. 2, § 11

odst. 3, části § 11 odst. 6 "na svůj náklad a nebezpečí na jeden

účet zaměstnance u banky nebo pobočky zahraniční banky nebo

spořitelního či úvěrního družstva, a to nejpozději v pravidelném

termínu výplaty mzdy, pokud se zaměstnancem nesjedná písemně jiný

termín", § 11 odst. 7, § 12, § 13 odst. 3, § 14 odst. 1 poslední

věta, § 14 odst. 2, části § 15 "20 % průměrného hodinového výdělku

při pracovní pohotovosti na pracovišti nebo 10 % průměrného

hodinového výdělku při pracovní pohotovosti mimo pracoviště", §

16, § 17 odst. 7, § 17 odst. 9, § 18 odst. 1 první věta, § 18

odst. 2, § 19 a § 22 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za

pracovní pohotovost a o průměrném výdělku. Ustanovení § 1, části

§ 2 "zaměstnanec", § 3 odst. 3 a 4, § 3 odst. 5, § 3 odst. 6, §

4, části § 5 odst. 1 "v organizační složce státu, kterou je

správní úřad", části § 5 odst. 1 "Kancelář Veřejného ochránce

práv, Úřad pro ochranu osobních údajů", § 9, části § 10 odst.

2 "v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce", § 11 odst. 3, § 14,

§ 15 odst. 1 písm. b), § 16, části § 17 odst. 5 "na svůj náklad

a nebezpečí na jeden účet zaměstnance u banky nebo pobočky

zahraniční banky nebo spořitelního či úvěrního družstva, a to

nejpozději v pravidelném termínu výplaty mzdy, pokud se

zaměstnancem nesjedná písemně jiný termín", § 17 odst. 6 a 7, §

18, § 19 odst. 1 a 2, § 20 první věta, § 20a, § 21, § 21a druhá

věta, § 22, § 22a, § 23 písm. i), § 23 odst. 2, § 25 a Příloha

zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost

v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve

znění pozdějších předpisů.

3) Část III zákona č. 217/2000 Sb., kterou se mění zákon č.

10/1993 Sb., o státním rozpočtu České republiky na rok 1993,

o změně a doplnění některých zákonů České národní rady a některých

dalších předpisů, ve znění pozdějších předpisů.

II.

Účastníci řízení písemně oznámili Ústavnímu soudu, že

souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Ústavní soud usoudil, že

od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci a proto od

něho upustil (§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu).

III.

Ústavní soud se ve smyslu ustanovení § 68 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb. nejprve zabýval způsobem přijetí a vydání napadeného

zákona č. 217/2000 Sb. V tomto směru z těsnopisecké zprávy z 24.

schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a z usnesení

č. 974 ze dne 18. 4. 2000 vyplývá, že Poslanecká sněmovna většinou

hlasů 123 pro a 58 proti (z celkového počtu 182 přítomných

poslanců) schválila zmiňovaný návrh zákona (sněmovní tisk č.

475). Z těsnopisecké zprávy z jednání19. schůze Senátu Parlamentu

České republiky, konané ve dnech 17.-18. 5. 2000, Ústavní soud

dále zjistil, že Senát usnesením č. 367 ze dne 18. 5. 2000

většinou hlasů 39 pro a 3 proti (z celkového počtu 65 přítomných

senátorů) vrátil předmětný návrh zákona Poslanecké sněmovně ve

znění přijatých pozměňovacích návrhů. Z těsnopisecké zprávy z 26.

schůze Poslanecké sněmovny konečně vyplývá, že Poslanecká sněmovna

usnesením č. 1070 ze dne 27. 6. 2000 většinou 113 hlasů pro a 55

proti (z celkového počtu 183 přítomných poslanců) přijala

předmětný návrh zákona ve znění pozměňovacích návrhů, přijatých

Senátem.

IV.

Ústavní soud shledal, že podaný návrh splňuje všechny zákonné

procesní náležitosti a předpoklady a že tedy nic nebrání

projednání a rozhodnutí věci samé. Proto ve smyslu ustanovení §

69 zákona o Ústavním soudu požádal o vyjádření k návrhu účastníky

řízení - Poslaneckou sněmovnu a Senát Parlamentu České republiky.

Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření k návrhu především

uvedla, že napadený zákon č. 217/2000 Sb. měnil ze zákona č.

10/1993 Sb. část netýkající se přímo státního rozpočtu

a z obsahového hlediska prý proto ke změně zákona o státním

rozpočtu nedošlo, byť jevově tento zákon novelizován byl. Protože

čl. 42 Ústavy hovoří o "návrhu zákona o státním rozpočtu"

a nikoliv o "změně zákona o státním rozpočtu", domnívá se účastník

řízení, že předmětný zákon pod čl. 42 nespadá. Proto prý napadený

zákon není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, byl

řádně schválen předepsaným počtem poslanců Poslanecké sněmovny,

byl podepsán ústavními činiteli a řádně publikován ve Sbírce

zákonů.

Senát k návrhu uvedl, že předmětný návrh zákona projednal dne

18. 5. 2000, přijal k němu některé pozměňovací návrhy a vrátil jej

zpět Poslanecké sněmovně ve znění přijatých pozměňovacích návrhů,

když pro tento návrh bylo z 65 přítomných senátorů 39 a 3 byli

proti. Poslanecká sněmovna schválila návrh zákona ve znění

vráceném Senátem dne 27. 6. 2000. K otázce ústavnosti

legislativního procesu Senát konstatoval, že je nutno rozlišovat

mezi případem, kdy (I.) zákon vedle jiné právní úpravy obsahuje

rovněž vlastní úpravu státního rozpočtu (např. zákon o státním

dluhopisovém programu na úhradu schodku státního rozpočtu za rok

1998, jehož součástí byla i změna zákona č. 22/1999 Sb., o státním

rozpočtu České republiky na rok 1999), a projednáváním takového

návrhu zákona by Senát projednával rovněž věcnou materii státního

rozpočtu a kdy (II.) navrhovaná zákonná změna se vlastní úpravy

státního rozpočtu netýká, což je daný případ.

V souzené věci se prý novelizace zákona č. 10/1993 Sb.

meritorně netýkala úpravy státního rozpočtu, který je upraven

pouze v ustanoveních § 1 až 5, nýbrž části druhé "Úprava platů

a dalších požitků ústavních funkcionářů a některých pracovníků

ústředních orgánů státní správy a dalších orgánů", kde

v návaznosti na navrhované změny zákona č. 143/1992 Sb. měla být

zrušena rovněž některá ustanovení týkající se platových

náležitostí určitého okruhu zaměstnanců, což je úprava náležející

do působnosti Senátu. Proto v Senátu převážil názor, že

projednávání předmětného návrhu zákona Senátem není v rozporu

s čl. 42 odst. 2 Ústavy. Senát však dodal, že v budoucnu by měla

být vzata v úvahu skutečnost, že Senátu nepřísluší se usnášet

o státním rozpočtu a že by proto neměla být věcná úprava státního

rozpočtu spojována se zákonnou úpravou jiné materie do jednoho

zákona.

V.

Ústavní soud v první řadě považuje za potřebné vymezit

v souzené věci způsob a míru ústavněprávního přezkumu. Vycházel

přitom z následujících úvah:

1. Ústavní soud především konstatuje, že navrhovatelé výslovně

nezpochybnili meritorní podstatu napadeného zákona, nýbrž toliko

způsob jeho přijetí a protože Ústavní soud prý není oprávněn

autoritativně vykládat Ústavu, je nutno, aby předmětnou otázku

vyložil alespoň v rámci řízení o kontrole norem. Za těchto

okolností proto ani Ústavní soud v tomto konkrétním a značně

specifickém případě neshledal důvod zabývat se věcnou podstatou

citovaného zákona a soustředil se výhradně na ústavnost jeho

přijetí, byť v obecné rovině platí, že je vázán toliko petitem

a nikoliv odůvodněním návrhu na kontrolu norem. Při řízení

o kontrole norem dle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy se totiž

posuzování ústavnosti napadeného právního předpisu ve smyslu

ustanovení § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu dělí na obsahové

posouzení jeho souladu s ústavními zákony a s mezinárodními

smlouvami podle čl. 10 Ústavy a na zjištění, zda byl napadený

zákon přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence

a ústavně předepsaným způsobem.

2. Podaný návrh (petit) je zformulován alternativním způsobem, kdy

navrhovatelé - z důvodu procesní jistoty - napadli v první

alternativě celý zákon č. 217/2000 Sb. a zároveň i jednotlivé

části výše citovaných zákonů, novelizované zákonem č. 217/2000 Sb.

K této otázce Ústavní soud odkazuje na svůj dříve vyjádřený právní

názor, podle něhož ustanovení zákona, kterými jsou novelizovány

jiné zákony, se stávají součástí těchto novelizovaných zákonů

(usnesení Pl. ÚS 25/2000, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení,

sv. 19, str. 271 a násl.( obdobně též nález č. 128/2001 Sb.)

a samostatně již nejsou součástí právního řádu České republiky.

Proto Ústavní soud musel jako nedůvodnou zamítnout tu část petitu

(sub 1)(, kterou navrhovatelé brojí proti celému novelizujícímu

zákonu č. 217/2000 Sb., jelikož ustanovení tohoto zákona,

novelizující zákony jiné, již přestaly být součástí zákona č.

217/2000 Sb.( samostatný význam mají toliko ustanovení čl.

V (zmocnění předsedy vlády k vyhlášení úplného znění zákona č.

1/1992 Sb. a zákona č. 143/1992 Sb.) a čl. VI (úprava účinnosti

zákona), která však - dle obsahu podaného návrhu - nejsou navržena

ke zrušení a která s ohledem na svoji povahu tohoto zrušení ani

nejsou schopna.

Ústavní soud se proto dále zabýval výhradně tou částí návrhu,

směřující proti jednotlivým novelizovaným ustanovením výše

citovaných zákonů.

3. Další otázkou, kterou Ústavní soud musel s ohledem na podaný

návrh posoudit, bylo to, zda je důvodné se zabývat všemi

novelizovanými ustanoveními zákona č. 1/1992 Sb., zákona č.

143/1992 Sb. a zákona č. 10/1993 Sb. (poznámka: zákonem č.

217/2000 Sb. byl sice novelizován i zákon č. 132/2000 Sb., nicméně

v tomto případě spočívala novelizace toliko v derogaci čl. II

části druhé, takže ani navrhovatelé výslovně nenavrhují zrušit

některou část tohoto zákona), nebo zda je namístě věnovat se

výhradně novelizaci zákona č. 10/1993 Sb., o státním rozpočtu

České republiky na rok 1993. V této souvislosti je nutno vycházet

z čl. 42 odst. 2 Ústavy, podle něhož návrh zákona o státním

rozpočtu a návrh státního závěrečného účtu projednává na veřejné

schůzi a usnáší se o nich jen Poslanecká sněmovna. To v souzené

věci především znamená, že když Senát projednával a schvaloval

návrh zákona č. 217/2000 Sb. a když jeho součástí byla novelizace

čtyř zákonů, z nichž tři zákony (č. 1/1992 Sb., č. 143/1992 Sb.

a č. 132/2000 Sb.) nelze považovat za zákony, které se ve

formálním či alespoň v materiálním smyslu bezprostředně týkají

zákona o státním rozpočtu, není možno u těchto tří novel

citovaných zákonů důvodně tvrdit, že Senát o nich nebyl oprávněn

spolurozhodovat. Takové stanovisko by totiž zjevně odporovalo

smyslu i znění čl. 42 odst. 2 Ústavy. Ústavní soud proto dospívá

k závěru, že v souzené věci je opodstatněné zabývat se toliko

návrhem na zrušení novelizované části zákona č. 10/1993 Sb.,

o státním rozpočtu České republiky na rok 1993 a nikoliv návrhem

na zrušení novelizovaných ustanovení zákonů č. 1/1992 Sb. a č.

143/1992 Sb. Je sice nesporně správná úvaha navrhovatele, že zákon

č. 217/2000 Sb. představuje z formálního hlediska jediný zákon

(byť novelizující několik zákonů jiných), o němž bylo v Senátu

rozhodováno jediným hlasováním, nicméně úkolem Ústavního soudu je

v daném případě posouzení otázky, zda Senát byl či nebyl oprávněn

projednávat a schvalovat též změnu jiných zákonů než zákona

o státním rozpočtu, byť provedenou jediným zákonem. Na takto:

položenou otázku musí být dána odpověď kladná( v opačném případě

by totiž mohlo docházet k situaci, které se obávají

i navrhovatelé, že novelizací zákona o státním rozpočtu spojenou

se změnou (případně i přijetím) dalších zákonů, by byl Senát

z legislativního procesu ohledně těchto dalších zákonů vyloučen.

Takový výklad by zjevně neodpovídal smyslu čl. 42 odst. 2 Ústavy

ani podstatě bikameralismu, zakotvené v ústavním pořádku České

republiky, a je proto nutno jej považovat za výklad neústavní.

Rovněž druhou část alternativního petitu (sub 2)( musel

Ústavní soud jako nedůvodnou zamítnout, neboť k projednávání

a schvalování v ní uvedených změn zákonů Senát oprávněn byl.

Ústavní soud se proto dále zabýval toliko tou částí podaného

návrhu, která směřuje proti novelizaci zákona č. 10/1993 Sb.,

o státním rozpočtu České republiky na rok 1993, provedené zákonem

č. 217/2000 Sb.

VI.

Ústavní soud shledal, že při rozhodování této věci je

především nutno zabývat se interpretací čl. 42 odst. 2 Ústavy ve

vztahu k danému případu. Přitom je zřejmé, že výklad citovaného

článku je možný a smysluplný toliko v kontextu ústavní úpravy

celého legislativního procesu z hlediska kompetence Senátu

Parlamentu České republiky.

1. Podle Ústavy lze jednotlivé typy zákonů - z uvedeného hlediska

zkoumání - rozdělit na (1.) takové, s nimiž musí vyslovit souhlas

jak Poslanecká sněmovna, tak i Senát, a to buď kvalifikovanou nebo

pouze prostou většinou hlasů. Do této skupiny spadají ústavní

zákony a dále zákony uvedené v čl. 40 Ústavy, tzn. volební zákon,

zákon o zásadách jednání a styku obou komor mezi sebou, jakož

i navenek a zákon o jednacím řádu Senátu.

(2.) Druhou skupinu zákonů tvoří "běžné zákony", tzn. zákony,

u nichž nesouhlas Senátu lze překlenout novým hlasováním

Poslanecké sněmovny. Ke schválení návrhu zákona ve znění

pozměňovacích návrhů, přijatých Senátem, je zapotřebí prosté

většiny poslanců( ke schválení původního znění zákona (tzn. znění,

ve kterém byl návrh postoupen Senátu) je nutná absolutní většina

všech poslanců (čl. 47 Ústavy). V tomto případě tedy Senát

disponuje vůči Poslanecké sněmovně právem suspenzívního veta.

(3.) Třetím případem je návrh zákona o státním rozpočtu (poznámka:

totéž platí o návrhu státního závěrečného účtu, který však nemá

formu zákona), který projednává a usnáší se o něm jen Poslanecká

sněmovna (čl. 42 odst. 2 Ústavy).

2. Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit opodstatněnost této ústavní

úpravy. Podle čl. 88 odst. 2 Ústavy jsou totiž soudci Ústavního

soudu ústavními zákony vázáni, takže Ústavní soud není oprávněn

ustanovení obsažená v ústavních zákonech přezkoumávat (případně

dokonce rušit)( jeho úkolem je toliko - v konkrétních případech

- jejich interpretace. Přestože je tedy v dané věci Ústavní soud

nucen konstatovat, že koncepce, podle níž Senát není oprávněn

spolurozhodovat o návrhu zákona o státním rozpočtu, je z hlediska

komparace s jinými demokratickými evropskými státy s bikamerálním

systémem ojedinělá, nezbývá mu než tuto úpravu respektovat

a v souladu s ní též existující praxi hodnotit. (Z komparativního

hlediska, srovnají-li se kupř. ústavy všech států Evropské unie

s dvoukomorovým parlamentem, je totiž horní komora parlamentu

vyloučena ze spolurozhodování o návrhu zákona o státním rozpočtu

pouze v případě Belgie a Rakouska, zatímco ve Francii, Irsku,

Itálii, Spolkové republice Německo, Nizozemí a Španělsku se na

přijímání zákona tohoto typu horní komora podílí.)

3. Stávající ústavní úprava schvalování zákona o státním rozpočtu

v České republice vychází z toho, že návrh zákona může podat

výhradně vláda, neboť státní rozpočet je nejdůležitějším nástrojem

státní politiky a tedy i výrazem odpovědnosti vlády za správu

státu. Protože koncepce ústavního systému České republiky je

- mimo jiné -založena na tom, že kontrola vlády náleží toliko

Poslanecké sněmovně a nikoliv Senátu, zvolil ústavodárce řešení,

podle něhož schvalování zákona o státním rozpočtu náleží výlučně

Poslanecké sněmovně (viz i shora). Zákon o státním rozpočtu je

tedy podle stávající ústavní úpravy přijat již okamžikem schválení

v Poslanecké sněmovně a Senátu do něj nepřísluší jakýmkoliv

způsobem ingerovat.

4. V daném případě však došlo k tomu, že jedním zákonem bylo

současně novelizováno několik zákonů, jedním z nichž byl i zákon

o státním rozpočtu. Dlužno dodat, že tato praxe, kdy jedním

zákonem je současně novelizováno několik různých zákonů, je

v legislativní praxi relativně častá. K tomu Ústavní soud v obecné

rovině uvádí, že tato praxe je v zásadě ústavně konformní, leč

pouze tehdy, jestliže novelizované zákony vzájemně meritorně

souvisí. Naopak za nežádoucí jev, nekorespondující se smyslem

a zásadami legislativního procesu, je nutno označit situaci, kdy

jedním zákonem jsou novelizovány zákony vzájemně obsahově

bezprostředně nesouvisející, k čemuž dochází např. z důvodu

urychlení legislativní procedury, a to začasté formou podaných

pozměňovacích návrhů. (Jako zřejmě nejmarkantnější příklad, kdy

tak Poslanecká sněmovna zcela účelově a nevhodně učinila, bylo

přijetí zákona č. 170/2001 Sb., o státním dluhopisovém programu na

úhradu závazků plynoucích ze smlouvy mezi vládou České republiky,

vládou Slovenské republiky a vládou Spolkové republiky Německo,

o ukončení vzájemného zúčtovacího styku v převoditelných rublech

a vypořádání vzájemných závazků a pohledávek, které vznikly jako

saldo v převoditelných rublech ve prospěch Spolkové republiky

Německo a o změně zákona č. 407/2000 Sb., o státním dluhopisovém

programu na částečnou náhradu škod zemědělským subjektům

postiženým suchem v roce 2000, do kterého byla zcela nesystémově

zahrnuta též změna zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování

v politických stranách a v politických hnutích, ve znění

pozdějších předpisů.) Takový postup totiž neodpovídá základním

principům právního státu, mezi které patří zásada předvídatelnosti

zákona, jeho srozumitelnosti a zásada jeho vnitřní bezrozpornosti.

Jestliže totiž jedním zákonem (ve formálním smyslu) je zasahováno

do materie upravované několika zákony jinými a tyto zákony spolu

nejsou obsahově a systematicky provázány, vzniká nezřídka značně

nepřehledný právní stav, který princip předvídatelnosti,

srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti zákona již nerespektuje.

5. Protože Ústava ve vztahu k zákonu o státním rozpočtu neumožňuje

ingerenci Senátu do legislativního procesu a tento zákon může být

- na návrh vlády - projednáván a schvalován pouze Poslaneckou

sněmovnou, je zřejmé, že jediný možný ústavně konformní postup je

takový, kdy je tento zákon projednáván a schvalován zcela

samostatně. Proto také jednací řád Poslanecké sněmovny (č.

90/1995 Sb.) v ustanovení § 101 odst. 3 výslovně stanoví, že

"Součástí zákona o státním rozpočtu nemohou být změny, doplnění

nebo zrušení jiných zákonů." (Poznámka: Zákon č. 10/1993 Sb.,

o státním rozpočtu na rok 1993 byl ovšem schválen ještě před

nabytím účinnosti citovaného zákona č. 90/1995 Sb.) Podle názoru

Ústavního soudu lze z této zákonné dikce dovodit, že ani součástí

"běžného" zákona nemůže být změna, doplnění nebo zrušení zákona

o státním rozpočtu. Situace, kdy společně s návrhem zákona

o státním rozpočtu jsou navrhovány též zákony jiné, případně kdy

jedním zákonem je novelizován zákon o státním rozpočtu i zákony

další, je tedy - jak již bylo řečeno - stavem, který není

v souladu ani s Ústavou ani se zákonem (viz citovaný zákon č.

90/1995 Sb.).

6. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že s nutností samostatného

projednávání a rozhodování zákonů, pro které Ústava stanoví

rozdílnou legislativní proceduru (tzn. včetně ústavních zákonů,

viz bod V.1), by měl počítat rovněž zákon o zásadách jednání

a styku komor mezi sebou, jakož i navenek, předpokládaný čl. 40

Ústavy.

VII.

1. V souzené věci Ústavní soud především konstatuje, že zákonem č.

217/2000 Sb. byl sice novelizován zákon č. 10/1993 Sb., o státním

rozpočtu České republiky na rok 1993, nicméně tato novelizace

spočívala výhradně v derogaci § 6 čl. V odst. 1, 3 a 4 tohoto

zákona a ve zrušení označení odstavce 2 a odstavce 1. Navíc zákon

č. 10/1993 Sb. je rozdělen na dvě relativně samostatné části,

z nichž první je nadepsána (a obsahově také upravuje) "Státní

rozpočet České republiky na rok 1993", zatímco druhá část - kam

spadá předmětný § 6 - je nadepsána "Úprava platů a dalších požitků

ústavních funkcionářů a některých pracovníků ústředních orgánů

státní správy a dalších orgánů". Další části zákona č. 10/1993 Sb.

se již týkají samostatných zákonů, které tento zákon novelizuje.

2. Ústavní soud v prvé řadě shledal, že ani sami navrhovatelé

neoznačili v zákoně č. 10/1993 Sb. žádné ustanovení, které by

chtěli z důvodu protiústavní procedury jeho přijetí či z věcných

důvodů zrušit, byť - jak vyplývá z výše uvedeného (sub I.)(

- proti změnám provedeným v tomto zákoně brojí. Zrušit v tomto

konkrétním případě některou část zákona č. 10/1993 Sb.,

novelizovanou zákonem č. 217/2000 Sb., totiž "technicky" ani

nelze, jelikož žádné ustanovení tohoto zákona nebylo zákonem č.

217/2000 Sb. doplněno nebo změněno, nýbrž toliko zrušeno. Protože

však Ústavní soud hodnotí každý návrh z hlediska jeho obsahu

a nikoliv jen formy, musel se i v tomto konkrétním případě

vypořádat s otázkou, jaké důsledky by mělo vyhovění návrhu na

zrušení zákona č. 217/2000 Sb., pokud jde o novelizaci zákona č.

10/1993 Sb. Ústavní soud totiž zastává právní názor, podle něhož

zrušením napadeného protiústavního ustanovení zákona neožívá

ustanovení dřívější, které bylo protiústavním ustanovením zrušeno

či změněno. Ústavní soud totiž v řízení o kontrole norem vystupuje

jako tzv. negativní zákonodárce, oprávněný v případě vyhovění

návrhu napadený právní předpis toliko derogovat. Proto také

zrušením napadeného předpisu může dojít výhradně k jeho "vyřazení"

z právního řádu České republiky a nikoliv k faktickému

konstituování nové úpravy formou "ožívání" předpisu již dříve

zrušeného. Opačný názor by podle přesvědčení Ústavního soudu mohl

vést ke vzniku značné právní nejistoty a k překračování ústavně

vymezených kompetencí Ústavního soudu. Proto lze uzavřít, že

k "ožívání" dříve zrušeného či změněného právního předpisu

v důsledku nálezu Ústavního soudu v uvedeném smyslu by mohlo dojít

pouze tehdy, jestliže by to ústavní předpisy přímo umožňovaly (viz

např. čl. 140 odst. 6 Ústavy Rakouska).

3. Ústavní soud proto konstatuje, že pokud by (za daného stavu)

některé ustanovení zákona č. 10/1993 Sb. bylo Senátem schváleno za

situace, kdy tento návrh Senát nebyl oprávněn projednat

a rozhodnout o něm - musel by (Ústavní soud) zároveň logicky

dospět k právnímu názoru, že tato změna není způsobilá vyvolat

jakékoliv právní následky. Jinak řečeno, protože dle čl. 42 odst.

2 Ústavy Senát není oprávněn k projednání a schvalování zákona

o státním rozpočtu (arg. a maiori ad minus ani k jeho novelizaci),

musely by být jakékoliv jeho zásahy do tohoto zákona chápány jako

zásahy subjektu, který k nim není vůbec oprávněn. Protože zákon

o státním rozpočtu může projednat a schválit výhradně Poslanecká

sněmovna, je tento zákon přijat již schválením v Poslanecké

sněmovně, tzn. zcela nezávisle na jeho případném dalším

projednávání a schvalování v Senátu. Pokud je současně se zákonem

o státním rozpočtu (resp. s jeho novelou) projednáván a schvalován

jiný (tzn. "běžný") zákon (zákony), případně jeho novela (novely)

- což však odporuje zákonu o jednacím řádu Poslanecké sněmovny

- je nutno tuto situaci interpretovat tak, že Senát může

projednávat a schvalovat toliko "běžné" zákony a jejich novely,

a jeho rozhodnutí má proto právní význam jen u těchto zákonů,

nikoliv však u zákona o státním rozpočtu.

4. V souzené věci je nicméně relevantní ta skutečnost, že zásah do

zákona č. 10/1993 Sb. se týkal toliko části, která se svou materií

i formálním začleněním k otázce státního rozpočtu bezprostředně

nevztahuje. Jestliže totiž čl. 42 odst. 2 Ústavy hovoří o "zákonu

o státním rozpočtu", je nutno tento pojem chápat nikoliv ve

formálním, nýbrž v materiálním smyslu. Jinak řečeno, nikoliv každý

zákon - označený jako zákon rozpočtový (resp. nikoliv každá jeho

část) - se bezprostředně týká problematiky státního rozpočtu

a naopak je možno si představit situaci, kdy materie zákona

o státním rozpočtu bude upravena zákonem, který takto označen

nebude. Na podporu tohoto názoru lze poukázat na komparaci

s ústavami některých jiných zemí, které rovněž pojem "zákon

o státním rozpočtu" chápou v materiálním smyslu, když jasně

vymezují, co je pod takovýmto zákonem nutno spatřovat. Jako

příklad může sloužit čl. 51 odst. 3 rakouské ústavy, který

stanoví, že "Spolkový finanční zákon musí obsahovat návrh příjmů

a výdajů Spolku (spolkový rozpočet), rozvržení položek na budoucí

rozpočtový rok jakož i další podstatné náležitosti pro státní

rozpočet v příslušném rozpočtovém roce." Rovněž lze odkázat na čl.

134 odst. 2 španělské ústavy, podle něhož "Státní rozpočet se

sestavuje na jeden rok( obsahuje souhrn výdajů a příjmů veřejného

sektoru a vyznačí v nich podíl příjmů, jejichž zdrojem jsou daně

stanovené státem."

5. Lze tedy shrnout, že při posuzování toho, zda je možné

v konkrétním případě návrh zákona chápat jako "zákon o státním

rozpočtu" ve smyslu čl. 42 odst. 2 Ústavy, nepostačuje omezit se

na formální označení takového návrhu (zákona). Tento postup by

totiž ve svých důsledcích mohl vést k tomu, že by byl v případě

některých důležitých zákonů Senát vyloučen ze zákonodárného

procesu tím, že by byl návrh zákona nazván "zákon o státním

rozpočtu", byť by ve skutečnosti tento zákon upravoval materii se

státním rozpočtem přímo nesouvisející. Na druhé straně považuje

Ústavní soud za nutné zdůraznit, že materiální chápání pojmu

"zákon o státním rozpočtu" nesmí v praxi vést ani k jeho příliš

extenzivnímu výkladu, jelikož je zřejmé, že se státním rozpočtem

přímo či alespoň zprostředkovaně souvisí prakticky každý návrh

zákona, již jen z toho důvodu, že jeho realizace má zpravidla

dopady na státní rozpočet (na jeho příjmovou nebo výdajovou část).

Pojem "zákon o státním rozpočtu" je nutno interpretovat v souladu

s normativní úpravou rozpočtových pravidel státu obsažených

v zákonu České národní rady č. 576/1990 Sb., o pravidlech

hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí

v České republice (rozpočtová pravidla republiky), který platil

v době vydání citovaného zákona č. 10/1993 Sb. i zákona č.

217/2000 Sb. Podle ustanovení § 3 tohoto zákona ("Obsah státního

rozpočtu republiky") "Státní rozpočet republiky zahrnuje očekávané

příjmy, jakož i výdaje na zabezpečení úkolů a krytí potřeb České

republiky v daném rozpočtovém roce. Obsahuje i finanční vztahy

k rozpočtům obcí, okresních úřadů a k rozpočtům státních fondů

republiky." Jinými slovy pojem "zákon o státním rozpočtu"

v materiálním pojetí je nutno interpretovat takovým způsobem, že

se jedná o zákon bezprostředně upravující plánovanou příjmovou

a výdajovou složku rozpočtu veřejného sektoru České republiky

související s výkonem funkcí státu vždy na následující časové

období (tzn. rozpočtové roky). Pouze takto koncipovaný zákon je

nutno podřadit pod čl. 42 odst. 2 Ústavy a pouze takovýto návrh

zákona proto Senát není oprávněn projednávat a schvalovat.

6. Ústavní soud považuje za žádoucí - nad rámec posuzované věci

- zdůraznit, že materiální pojetí pojmu zákona o státním rozpočtu

v čl. 42 Ústavy má i jiný rozměr. Vytvořením specifické ústavní

kategorie zákona o státním rozpočtu ústavodárce zdůraznil zvláštní

místo a význam tohoto zákona v právním řádu České republiky,

podobně jako to učinil v případech volebního zákona či "stykového"

zákona ve smyslu čl. 40 Ústavy. Tím, že vyňal návrh zákona

o státním rozpočtu z režimu schvalování návrhů "běžných" zákonů,

vyjádřil svou vůli směřující k tomu, aby zákonodárce posuzoval

materii státního rozpočtu uceleně a odděleně od materií, které se

státním rozpočtem přímo nesouvisejí. Jinými slovy, předmětem

úpravy zahrnuté do návrhu zákona o státním rozpočtu se mohou stát

výhradně pravidla vztahující se materiálně k problematice státního

rozpočtu, nikoli pravidla jiná. Včleňovat do návrhu zákona

o státním rozpočtu ustanovení, jež materiálně s materií státního

rozpočtu přímo nesouvisejí, je z hlediska Ústavy nepřípustné.

Takový přístup k materiálnímu pojetí zákona o státním rozpočtu lze

ostatně dokumentovat např. i v Ústavě Irské republiky, jejíž čl.

22 odst. 1 stanoví, že "Návrhem finančního zákona (a Money Bill)

je takový návrh zákona, který obsahuje pouze ustanovení (contains

only provisions) týkající se některých nebo všech následujících

věcí: uložení, zrušení, snížení, změny nebo úpravy zdanění,

uložení dávek z prostředků občanů určených na splácení státního

dluhu nebo na jiné fiskální účely, vydávání peněz, dále

přidělování, přijímání, správy, vydávání nebo revize účtů

veřejných prostředků, vypsání nebo záruky na jakoukoli půjčku nebo

její splacení, věci s výše uvedeným spojené nebo některým z nich

podřízené."

Na tomto místě je však třeba konstatovat, že uvedený zásadní

závěr Ústavního soudu nelze vztáhnout na posuzovaný případ, neboť

schvalovací procedura zákona č. 10/1993 Sb. byla ukončena dříve,

než Ústava vstoupila v platnost, a proběhla podle tehdy platné

československé právní úpravy.

7. Proto Ústavní soud dospívá k závěru, že napadený zásah do

zákona o státním rozpočtu č. 10/1993 Sb. (takto formálně

označeného), provedený novelizujícím zákonem č. 217/2000 Sb.,

zjevně nelze považovat za zásah do zákona o státním rozpočtu

v materiálním smyslu. Jak totiž vyplývá již z výše uvedeného textu

- a jak správně ve svých vyjádřeních k návrhu uvádějí účastníci

řízení - materie vlastního zákona č. 10/1993 Sb. je rozdělena do

dvou relativně samostatných částí, kdy problematiku státního

rozpočtu České republiky na rok 1993 přímo upravuje pouze část

první; část druhá (§ 6, čl. V), která je napadeným zákonem č.

217/2000 Sb. částečně derogována, se týká již problematiky odlišné

(úprava platů a požitků některých vedoucích pracovníků a dalších

funkcionářů). Senát tedy nepochybil, když v daném případě

projednal návrh celého zákona č. 217/2000 Sb. a také jej - ve

znění pozměňovacích návrhů - schválil. Napadený zákon totiž

novelizoval zákony č. 1/1992 Sb., č. 143/1992 Sb. a č. 132/2000

Sb., jež nelze považovat za zákony o státním rozpočtu ani ve

formálním ani v materiálním smyslu a novelizace zákona č. 10/1993

Sb. se týkala toliko té jeho samostatné části, která materii

státního rozpočtu neupravovala.

Ze všech uvedených důvodů Ústavnísoud návrh skupiny senátorů

jako nedůvodný zcela zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. února 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru