Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 2/99Nález ÚS ze dne 22.03.2000Vyloučení vlastníka pozemku z kolaudačního řízení týkající se stavby cizí stavby na tomto pozemku

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
vykonatelnost odložená - § 58/1
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (soud)
Věcný rejstříkvlastnické právo/omezení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 42/17 SbNU 295
Paralelní citace (Sbírka zákonů)95/2000 Sb.
EcliECLI:CZ:US:2000:Pl.US.2.99
Datum vyhlášení22.03.2000
Datum podání22.01.1999
Napadený akt

zákon; 50/1976; o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon); § 78/1

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 70 odst.1

50/1976 Sb., § 78 odst.1

95/2000 Sb.


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 2/99 ze dne 22. 3. 2000

95/2000 Sb.

N 42/17 SbNU 295

Vyloučení vlastníka pozemku z kolaudačního řízení týkající se stavby cizí stavby na tomto pozemku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Plénum Ústavního soudu

rozhodlo ve věci návrhu Krajského

soudu v Hradci Králové na zrušení ustanovení § 78 odst. 1 zákona

č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, (stavebního

zákona), ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ustanovení § 78 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním

plánování a stavebním řádu, (stavebního zákona), ve znění

pozdějších předpisů, se zrušuje dnem 31. 12. 2000.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové přerušil řízení ve věci žaloby

proti rozhodnutí Okresního úřadu v Pardubicích, kterým bylo

zamítnuto jako nepřípustné odvolání občana proti kolaudačnímu

rozhodnutí Magistrátu města Pardubic. V žalobě občan namítal, že

nová komunikace, vybudovaná z části na pozemcích, které jsou jeho

vlastnictvím, byla schválena k užívání ve stavu, kdy natolik

převyšuje terén, že znemožňuje přístup na část jeho pozemků, resp.

jsou tyto přístupné jen z jiného místa a přes pozemky třetích

osob. Kromě toho nebyly splněny ani další podmínky stanovené

v řízení o umístění stavby. Stavba proto, podle názoru občana,

byla zkolaudována se závadami, které bránily kolaudaci dle

ustanovení § 81 odst. 1 stavebního zákona, což stavebnímu úřadu

opakovaně sdělil. Ten však jeho připomínky, stejně jako odvolací

orgán, odmítl s odůvodněním, že není účastníkem kolaudačního

řízení ve smyslu ustanovení § 78 odst. 1 stavebního zákona.

Krajský soud v Hradci Králové po přerušení řízení předložil

věc ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy Ústavnímu soudu. Názor, že

ustanovení § 78 odst. 1 stavebního zákona, které je pro posouzení

věci rozhodující, je v rozporu s čl. 1 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"), odůvodnil pak následujícím

způsobem.

Stavební zákon označuje v ustanovení § 78 odst. 1 za

účastníka kolaudačního řízení výslovně jen stavebníka, vlastníka

stavby a případně též uživatele (provozovatele), pokud je v době

zahájení řízení znám. Přitom před novelizací, která byla provedena

zákonem č. 83/1998 Sb., tedy v době rozhodné pro posuzovanou věc,

bylo znění tohoto ustanovení takové, že za účastníka řízení byl

označen pouze stavebník, popřípadě uživatel (provozovatel),

byl-li v době zahájení řízení znám. Je tedy zřejmé, že zákonodárce

si byl vědom nedostatečnosti tehdejší úpravy, novelizací však

rozšířil účastenství v kolaudačním řízení pouze v tom směru, že

zohlednil skutečnost, že stavebníkem může být i jiná osoba než

vlastník stavby - např. nájemce (§ 58 odst. 3 stavebního zákona).

Ani novelizované znění však nepamatuje na to, že stejně tak je

možné, aby stavebníkem byla osoba odlišná od vlastníka pozemku.

Vlastník pozemku je sice účastníkem řízení o povolení stavby,

vyloučením z kolaudačního řízení však ztrácí možnost, aby

v kolaudačním řízení mohl přímo uplatnit námitky proti event.

nerespektování svých požadavků a připomínek uplatněných v řízení

o povolení stavby. Taková situace nastala i v konkrétním případě,

kdy byla kolaudována komunikace situovaná na pozemcích ve

vlastnictví občana, který sice dal souhlas ke stavbě, stanovil si

však určité podmínky, konkrétně takové řešení sjezdů z komunikace

na přilehlé pozemky, které by mu umožnilo jejich obhospodařování.

Podle názoru soudu se vyloučením z kolaudačního řízení

vlastník pozemků ocitá v nerovnoprávném postavení, když bez

rozumných důvodů je mu přiznáno méně práv než stavebníkovi.

Znamená to, že vlastník pozemků, který vyhoví požadavkům

stavebníka a souhlasí se stavbou (neboť bez tohoto souhlasu by

stavba zahájena být nemohla) ztrácí možnost účastnit se řízení, ve

kterém, mimo jiné, má být orgánem státu kvalifikovaně posouzeno,

zda stavba byla provedena v souladu s dokumentací. Taková úprava

navíc znamená, že majitel pozemku je vyloučen též z práva domáhat

se soudní ochrany, neboť není-li účastníkem správního řízení, není

ani aktivně legitimován k podání správní žaloby (§ 250 odst. 2

o.s.ř.). Takový stav je dle názoru navrhujícího soudu v rozporu

s principem rovnosti v právech dle čl. 1 Listiny základních práv

a svobod.

Ve vyjádření Poslanecké sněmovny ze dne 10. 1. 2000 se

připomíná znění důvodové zprávy k §§ 78-80 stavebního zákona, ve

které se zdůrazňuje nezbytnost odchylného vymezení účastníků

kolaudačního řízení od obecné úpravy účastenství dle § 14 odst.

1 správního řádu, přičemž jako důvod je uváděno, že kolaudační

řízení musí probíhat tak, aby se zbytečně nezdržovalo zahájení

užívání stavby. Uplatňuje se proto zásada koncentrace řízení

a kolaudační řízení by mělo u staveb prováděných dodavatelsky

bezprostředně navazovat na odevzdání a převzetí stavby.

Dále se ve vyjádření Poslanecké sněmovny upozorňuje, že

napadené ustanovení § 78 odst. 1 je třeba chápat v kontextu celé

části druhé stavebního zákona - "stavebního řádu". Kolaudačnímu

řízení totiž vždy předchází řízení, u kterého zákonná úprava klade

důraz na ochranu práv a zájmů osob, které mohou být zamýšlenou

stavbou dotčeny. Stavební řízení probíhá podle projednané

a schválené územně plánovací dokumentace a jeho výsledkem je

vydání rozhodnutí o povolení stavby. Kolaudační řízení pak je,

narozdíl od řízení předcházejících, řízením, jehož účelem je

ověřit, zda byla splněna kritéria, která stavební úřad určil

v řízení předcházejícím, tedy v řízení o povolení stavby (resp.

v územním rozhodnutí). Těchto řízení se účastní vždy i vlastník

pozemku, který má možnost se k věci vyjádřit. Vzhledem k tomu, že

v kolaudačním řízení jde především o kontrolu splnění podmínek

stanovených pravomocným rozhodnutím stavebního úřadu, je především

věcí tohoto orgánu státní správy, aby splnění svého rozhodnutí

ověřil. Rozšíření okruhu účastníků kolaudačního řízení tedy

nepovažuje zákonodárce za účelné, neboť by mohlo zdržovat užívání

dokončených staveb. Kromě toho se ve vyjádření připomíná, že zákon

stavebnímu úřadu umožňuje, aby podle povahy věci přizval k řízení

i jiné osoby, než jen výslovně určené účastníky řízení. Vyjádření

Poslanecké sněmovny je pak zakončeno vyjádřením názoru, že

napadené ustanovení stavebního zákona není úpravou ohrožující nebo

bezprostředně omezující základní lidská práva nebo svobody.

Senát Parlamentu ČR ve svém vyjádření ze dne 10. 1. 2000

vyslovil pochybnost o tvrzeném rozporu napadeného ustanovení

stavebního zákona s čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Blíže

pak uvádí, že vlastník pozemku je účastníkem řízení o povolení

stavby a v rámci tohoto řízení má dostatečný prostor k uplatnění

svých připomínek. Tyto připomínky se pak stanou součástí

stavebního povolení. Stavební úřad vykonávající státní správu pak

podle § 81 stavebního zákona, mimo jiné, zkoumá, zda při realizaci

stavby byly podmínky stanovené v územním rozhodnutí a ve stavebním

povolení dodrženy. Tato koncepce by měla dostatečně garantovat

ochranu práv vlastníka pozemku, který není stavebníkem, aniž by

tento vlastník nutně musel být účastníkem kolaudačního řízení.

Proto také Senát při projednávání návrhu zákona č. 83/1998 Sb.,

kterým byla provedena i změna předmětného ustanovení § 78 odst.

1, neshledal důvody, pro které by s novelou nesouhlasil. Ponechává

proto na uvážení Ústavního soudu, jak posoudí tvrzený rozpor

tohoto ustanovení s ústavním pořádkem.

Ministerstvo pro místní rozvoj, do jehož kompetence otázky

stavebního řízení spadají, ve stanovisku, které bylo Ústavním

soudem vyžádáno, především zdůraznilo, že u některých staveb

předchází stavebnímu povolení ještě územní rozhodnutí o umístění

stavby, které je výsledkem správního řízení, jehož se účastní

kromě navrhovatele i další účastníci řízení. Účastníkem tohoto

řízení je i vlastník pozemku, na kterém se stavba umisťuje

a realizuje. Má tedy dostatečný prostor účinně hájit svá práva

a právem chráněné zájmy, a to v řízení prvoinstančním a odvolacím,

ale i s využitím dalších prostředků, které mu právní řád

poskytuje.

Podle stanoviska ministerstva stavební zákon respektuje

zásady vztahu obecného a zvláštního právního předpisu, podle

kterých je zvláštní právní úprava přijímána tam, kde si ji

vyžaduje samotná hmotněprávní povaha upravovaných vztahů.

Kolaudačním rozhodnutím se povoluje užívání stavby k určenému

účelu, a je-li to zapotřebí, stanoví se podmínky pro užívání

stavby. Tento deklaratorní akt je výsledkem správního řízení, ve

kterém je ( podle § 81 odst. 1 stavebního zákona), stavební úřad

povinen zkoumat, zda stavba byla provedena podle dokumentace

ověřené ve stavebním řízení a zda byly dodrženy podmínky stanovené

v územním rozhodnutí a stavebním povolení. Povinností stavebního

úřadu je zkoumat i to, zda skutečné provedení stavby nebo její

užívání nebude ohrožovat veřejné zájmy. Zjištění těchto

skutečností není závislé na účastnících řízení. Pokud stavebník

postupoval v souladu se zákonem, má na kolaudaci stavby nárok

a v kolaudačním rozhodnutí mu nelze ukládat podmínky, které by

překračovaly rámec daný stavebním povolením. Z tohoto pohledu není

účelem kolaudačního řízení, aby v něm byly opakovány námitky

vlastníka pozemku, o kterých již bylo pravomocně rozhodnuto ve

stavebním řízení, nebo aby své požadavky nad jejich rámec

rozšiřoval. Stavba není ve smyslu ustanovení § 120 odst. 2 obč.

zákoníku součástí pozemku, stavba provedená na cizím pozemku tedy

zůstává i po kolaudaci ve vlastnictví stavebníka, případně jeho

právních nástupců. Tyto osoby musí plnit všechny povinnosti, které

stavební zákon s vlastnictvím stavby spojuje. Odpovídají např. za

technický stav stavby, nesou náklady na její údržbu i odstranění,

jim se nařizují a na jejich náklady se provádějí nezbytné úpravy

a zabezpečovací práce na stavbě, jsou povinny uchovávat

dokumentaci stavby, jim nařizuje stavební úřad pořízení

dokumentace skutečného provedení stavby nebo pasportu stavby.

Vlastníku pozemku, na kterém je stavba umístěna, stavební zákon

žádné takové povinnosti neukládá; není vlastníkem kolaudované

stavby, nemá k ní žádná práva, a proto její kolaudací nemohou být

ani jeho práva omezena, uvádí se dále ve stanovisku ministerstva.

Z těchto důvodů byl do okruhu účastníků kolaudačního řízení

novelou zařazen vlastník stavby v případech, kdy stavebníkem je

jiná osoba. Jestliže například nájemce stavby, se souhlasem jejího

vlastníka (pronajímatele), provede stavební úpravy nebo nástavbu,

nemění se tím nic na vlastnictví ke stavbě ani na povinnostech

jejího vlastníka. Postavení vlastníka pozemku, na kterém se

kolauduje cizí stavba, proto nelze srovnávat s postavením

vlastníka kolaudované stavby. Kromě toho stavební zákon ošetřuje

práva účastníků řízení v případech, kdy byla stavba provedena

v rozporu se stavebním povolením. Nejenže takové jednání trestá

citelnými pokutami [§ 105 odst. 2 písm. b) a odst. 3 písm. a)

a § 106 odst. 2 písm. b) a odst. 3 písm. a)], ale v řízeních, ve

kterých se rozhoduje o těchto změnách, přiznává postavení

účastníka i dalším osobám, jejichž práv a oprávněných zájmů či

povinností by se povolení dotklo. Ochrana jejich práv je zajištěna

a vůči stavebníkovi nejsou v nerovném postavení.

Dle stanoviska ministerstva je návrhu Krajského soudu

v Hradci Králové dále třeba vytknout, že posuzuje izolovaně pouze

ustanovení § 78 odst. 1 stavebního zákona a přehlíží ustanovení

odstavce 2, který zajišťuje v kolaudačním řízení účast a ochranu

práv i dalším osobám. V případech, kdy stavba byla provedena

s nepodstatnými odchylkami oproti dokumentaci ověřené ve stavebním

řízení a stavební úřad sloučil řízení o jejich povolení s řízením

kolaudačním, jsou účastníky řízení také ti, kterým náleželo toto

postavení ve stavebním řízení. Změny, které jsou větší než

nepodstatné, mohou vést i k odstranění stavby dle ustanovení § 88

odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Okruh účastníků tohoto řízení

je vymezen v ustanovení § 97 odst. 1 stavebního zákona a vlastníci

pozemků a staveb jsou do něj výslovně zahrnuti.

Výše uvedené skutečnosti vedou ministerstvo k závěru, že

nejsou dány důvody pro zrušení ustanovení § 78 odst. 1 stavebního

zákona, neboť není v rozporu s ustanovením čl. 1 Listiny.

V případě zrušení tohoto ustanovení by byl okruh účastníků

kolaudačního řízení dán pouze § 14 správního řádu. Takovou situaci

považuje ministerstvo, vzhledem k účelu kolaudačního řízení, za

nepřijatelnou, zbytečně byrokratizující správní řízení, zatěžující

veřejnou správu neodůvodněnými výdaji a nijak nepřispívající

k ochraně práv.

Na výše uvedená vyjádření a stanovisko reagoval navrhovatel

replikou, ve které zejména uvedl, že se nelze ztotožnit se

stanoviskem, že by kolaudační řízení bylo jen řízením ověřovacím,

ke kterému by vlastník pozemku zastavěného cizí stavbou neměl co

říci. Navrhovatel upozornil, že při výstavbě dojde téměř vždy

k řadě změn různého významu. Vyhláška č. 132/1998 Sb., kterou se

provádějí některá ustanovení stavebního zákona, v § 32 odst. 1

písm. c) stanoví, že stavební úřad sepíše při kolaudačním řízení

protokol, který obsahuje porovnání skutečného provedení dokončené

stavby s projektovou dokumentací ověřenou stavebním úřadem

a soupis zjištěných odchylek, nedostatků a nedodělků. Podle § 81

odst. 4 stavebního zákona může být s kolaudačním řízením spojeno

řízení o změně stavby (dle § 68), pokud se skutečné provedení

podstatně neodchyluje od dokumentace. Zákon ani prováděcí předpisy

však nestanoví, co je "nepodstatná odchylka" a tento neurčitý

právní pojem je pak na základě volné úvahy stavebního úřadu

aplikován na konkrétní stav. Závisí tedy jen na jeho uvážení, zda

změny vezme jako nepodstatné pouze na vědomí nebo zda o nich

nařídí řízení, např. i řízení o odstranění stavby. Stavební úřad

je tedy v konkrétní věci vždy postaven před řešení řady možných

situací a má-li z nich vyvodit adekvátní závěry, nemůže se, podle

názoru navrhovatele, obejít bez součinnosti s vlastníkem pozemku.

Proto tvrzení, že kolaudací stavby nemohou být dotčena práva

a povinnosti vlastníka pozemku, považuje navrhovatel za

nepřijatelné. V závěru repliky navrhovatel připomíná, že návrhem

na zrušení ustanovení § 78 odst. 1 stavebního zákona nesleduje

navození stavu, kdy by okruh účastníků řízení byl vymezen obecným

ustanovením § 14 správního řádu, ale jde mu o vytvoření podmínek

pro novelizaci tohoto ustanovení.

Po zvážení obsahu návrhu, vyjádření účastníků řízení a po

posouzení odborného stanoviska Ministerstva pro místní rozvoj,

jakož i po zvážení přednesů stran učiněných při jednání dne 22.

3. 2000, dospělo plénum Ústavního soudu k závěru, že návrhu je

třeba vyhovět a to z následujících důvodů.

Ústavní soud si především byl nucen položit otázku, zda

specifická definice okruhu účastníků určitého veřejnoprávního

řízení vylučuje obecné vymezení účastníků správního řízení podle

§ 14 odst. 1 správního řádu. Na tuto otázku pak odpověděl kladně

a v tomto směru tedy plénum Ústavního soudu korigovalo názor

vyslovený v nálezu I. ÚS 279/95, publikovaném pod č. 73, sv. 8

Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR. Každý jiný výklad by totiž některá

správní řízení činil nepřehlednými a mnohdy i časově

neohraničenými. Obecnou definici účastníka správního řízení podle

správního řádu lze tedy aplikovat pouze v těch případech, kde to

zvláštní úprava zcela nepochybně nevylučuje.

Výše uvedený závěr o poměru obecné a zvláštní definice

účastníků správního řízení pak nutně musí vést k závěru, že je

třeba trvat na tom, aby zákonodárce při specifickém vymezení

účastenství nevyloučil apriorně subjekty, u kterých lze možnost

dotčení v jejich právech z povahy řízení důvodně předpokládat.

Pokud jde o zde projednávané řízení kolaudační, nutno souhlasit

s názorem, že je záležitostí výsostného uvážení stavebního úřadu,

zda bude konstatovat, že podmínky územního rozhodnutí a rozhodnutí

o povolení stavby byly splněny. Pak užívání stavby k určenému

účelu povolí, a je-li to zapotřebí, stanoví podmínky pro užívání

stavby. Zjistí-li nedostatky, určí přiměřenou lhůtu k jejich

odstranění. Kolaudační rozhodnutí nemá vydat, pokud jde

o nedostatky, které by ohrožovaly zdraví a bezpečnost osob, či

bránily ve svém souhrnu řádnému a nerušenému užívání stavby

k určenému účelu. V případě zjištění nedostatků bránících užívání

stanoví stavební úřad lhůtu k jejich odstranění a řízení přeruší.

Již z tohoto popisu možných faktických situací vyplývá, že

vlastník pozemku, na kterém stavba stojí, může pouze spoléhat na

to, že orgán veřejné správy bude ochraňovat nejen zájmy veřejné,

ale i zájmy jeho. Přitom, dle názoru Ústavního soudu, se zdá být

nesporné, že připuštění účasti vlastníka pozemku by nemohlo řízení

nikterak vážně komplikovat a případně i nedůvodně prodlužovat.

Především by taková účast byla účelná z důvodů praktických,

poněvadž patrně nelze očekávat, že ten, kdo o kolaudaci žádá, bude

sám upozorňovat na něco, co jemu nevadí. Pohled státních orgánů

pak může být samozřejmě jiný, než pohled vlastníka pozemku,

případně jiné dotčené osoby, aniž by se muselo jednat ze strany

tohoto orgánu o záměr či nedbalost. Jinak řečeno, pokud stavební

úřad zkolauduje něco, co zkolaudovat neměl, či co měl zkolaudovat

s konstatováním drobných závad a s určením lhůt pro jejich

odstranění, není zde nikdo legitimován k podání odvolání ani

k vyvolání případného soudního řízení. Z těchto důvodů tedy

Ústavní soud také na otázku, zda vlastník pozemku, na kterém je

zhotovena stavba, může být ve svých subjektivních právech dotčen

kolaudačním rozhodnutím, odpověděl pozitivně. Jinak řečeno, to že

vlastník pozemků je vyloučen z řízení správního a v důsledku toho

též z práva na soudní ochranu, považuje Ústavní soud za pochybení

zákonodárce, které má ústavní rozměr.

Takové pochybení lze v zásadě zhojit, s ohledem na platnou

právní úpravu, dvojím způsobem. Buď změnou ustanovení § 250 odst.

2 o.s.ř., která by přiznala legitimaci k podání správní žaloby

nejen účastníkům správního řízení, anebo přímou derogací

ustanovení části konkrétního hmotněprávního předpisu veřejného

práva, ve kterém je účastenství vymezeno způsobem rozporným

s výše uvedenými principy. Ústavní soud považuje za zjevně

racionálnější postup druhý, tedy derogaci konkrétního ustanovení

hmotného veřejného práva, která umožní (zpravidla za předpokladu

následné aktivní činnosti zákonodárce) ochranu práv určitých osob

již v řízení správním. Cesta první, tedy pouhé přiznání práva

podat správní žalobu, by mohla v řadě případů znamenat, že

případné zrušující soudní rozhodnutí by mohlo být vydáváno

v době, kdy by nastalý stav nemohl mnohdy být změněn, resp. by

mohl být napraven jen za cenu neúměrných obětí či ztrát na straně

jiné, a soudní výrok by tak mohl mít jen význam spíše akademický.

V této souvislosti považuje Ústavní soud za účelné dodat, že

již v praxi prvorepublikového Nejvyššího správního soudu lze

zaznamenat tendenci přiznat ve správním řízení ochranu též tzv.

zvláštnímu zájmu (např. zvláštnímu postavení vlastníků pozemků

sousedících s veřejnými statky, tedy např. s komunikacemi). Slovy

tehdejší judikatury "je třeba in concreto jemného odlišení,

žádá-li se od soukromníka opravdu zvláštní oběť ve prospěch

celku". Podle názoru Ústavního soudu je těžko přijatelné, aby

v době dominance základních lidských práv a svobod, bylo kogentní

právní úpravou vymezeno postavení některých subjektů ve

veřejnoprávním řízení nejpříznivěji, než bylo vymezeno soudní

judikaturou v předválečném období. Navíc nelze odhlédnout od

faktu, že tendence k zdánlivě precisní a detailní úpravě de facto

vylučuje interpretaci, která by mohla v konkrétním případě nalézt

řešení bližší zásadě slušnosti a rozumnosti.

Argumentace, že zákon umožňuje, aby stavební úřad přizval

i jiné osoby než účastníky (viz vyjádření Poslanecké sněmovny)

nemění nic na tom, že takové přizvání z nich nečiní účastníky

řízení, se všemi důsledky výše popsanými.

Výše uvedené nepříznivé postavení některých subjektů je pak

umocněno vymezením subjektů aktivně legitimovaných k podání

správní žaloby podle § 250 odst. 2 o.s.ř. Praktický dopad je pak

takový, že ač čl. 36 odst. 1 Listiny dává každému právo domáhat se

stanoveným postupem svých práv u soudu či jiného orgánu a odst.

2 téhož článku Listiny vymezuje okruh osob oprávněných obrátit se

na soud ve správních věcech tak, že tak může učinit každý "kdo

tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné

správy", může zjevně v některých případech, v této věci konkrétně

v případě kolaudačního rozhodnutí, nastat situace, kdy ani při

zřejmém dopadu rozhodnutí na práva třetích osob, nebudou tyto mít

k dispozici žádný prostředek ke zvrácení takového rozhodnutí

(s výjimkou podnětu k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení

dle § 65 správního řádu, na což ovšem není právní nárok). Jinak

řečeno, kogentní úprava neodvratně znemožňuje realizovat zásadu

"nechť si každý střeží svá práva", kterou Ústavní soud opakovaně

připomněl (nález č. 32, sv. 13, Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR).

Ze všech výše uvedených důvodů plénum Ústavního soudu přijalo

rozhodnutí, kterým se ustanovení § 78 odst. 1 stavebního zákona

zrušuje, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Současně

Ústavní soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti svého rozhodnutí,

vědom si toho, že k odstranění neústavního stavu je nezbytný

pozitivní zásah zákonodárce (ať již pouhým doplněním vlastníků

pozemků, či obecnější úpravou).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 22. března 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru