Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 2/97Nález ÚS ze dne 02.07.1997Institut zadržení osoby pro důvody dle § 14 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Policii ČR

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSOUD - NS
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
vykonatelnost odložená - § 58/1
Odlišné stanoviskoHolländer Pavel
Klokočka Vladimír
Paul Vladimír
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (soud)
základní práva a svobody/svoboda osobní/zadržení a zatčení
Věcný rejstříkzadržení obviněného/podezřelé osoby
Policie České republiky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 91/8 SbNU 325
Paralelní citace (Sbírka zákonů)186/1997 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1997:Pl.US.2.97
Datum podání24.01.1997
Napadený akt

zákon; 283/1991; o Policii České republiky; § 14/1/d, § 14/1/e

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1

2/1993 Sb., čl. 8 odst.3, čl. 4 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67, § 71 odst.8, § 75, § 76

186/1997 Sb.

283/1991 Sb., § 14 odst.1 písm.d, § 14 odst.1 písm.e


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 2/97 ze dne 2. 7. 1997

186/1997 Sb.

N 91/8 SbNU 325

Institut zadržení osoby pro důvody dle § 14 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Policii ČR

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl dne 4. července 1997 o návrhu trestního

senátu Nejvyššího soudu České republiky na zrušení ustanovení §

14 odst. 1 písm. d), e) zákona České národní rady č. 283/1991 Sb.,

o Policii České republiky, ve znění zákona České národní rady č.

26/1993 Sb., kterým se mění a doplňují některé zákony v oblasti

vnitřního pořádku a bezpečnosti, a o opatřeních s tím

souvisejících, takto:

Dnem 1. července 1998 se zrušují ustanovení § 14 odst.

1 písm. d), e) zákona České národní rady č. 283/1991 Sb.,

o Policii České republiky, ve znění zákona České národní rady č.

26/1993 Sb., kterým se mění a doplňují některé zákony v oblasti

vnitřního pořádku a bezpečnosti, a o opatřeních s tím

souvisejících.

Odůvodnění:

I.

Dne 24. ledna 1997 došel Ústavnímu soudu návrh trestního

senátu Nejvyššího soudu České republiky na zrušení ustanovení §

14 odst. 1 písm. d), e) zákona České národní rady č. 283/1991 Sb.,

o Policii České republiky, ve znění zákona České národní rady č.

26/1993 Sb., kterým se mění a doplňují některé zákony v oblasti

vnitřního pořádku a bezpečnosti, a o opatřeních s tím

souvisejících (dále jen "zákon č. 283/1991 Sb."). Návrh byl podán

poté, co Nejvyšší soud podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR a § 224

odst. 5 per analogiam zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení

soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále i "tr.

ř."), přerušil trestní stíhání, konkrétně řízení o stížnosti

obviněného J. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne

22. 10. 1996, sp. zn. 3 Ntv 30/96, o prodloužení vazby obviněného

do 31. ledna 1997, když vrchní soud shledal u obviněného existenci

vazebních důvodů ve smyslu § 67 písm. a), b), c) tr. ř. Nejvyšším

soudem takto přerušené trestní řízení je vedeno u Krajského soudu

v Brně pod sp. zn. 10 T 56/96.

Původní návrh senátu Nejvyššího soudu se dovolával,

z hlediska požadavku aktivní legitimace ve smyslu § 64 odst. 4

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále

jen "zákon č. 182/1993 Sb."), analogie ustanovení § 224 odst. 5

tr. ř. Pokud by byl Ústavním soudem zkoumán pouze takto podaný

návrh, a to v rámci postupu podle § 42 odst. 1 a § 43 zákona č.

182/1993 Sb., musel by Ústavní soud dospět k následujícím i obecně

platným závěrům.

Ustanovení § 224 odst. 5 tr. ř. vymezuje zákonné podmínky

přerušení trestního stíhání pro případy, že by dalším procesním

postupem nebo rozhodováním o vině a trestu před obecným soudem

došlo k porušení ústavně zaručených práv, pokud by se tento soud

přidržel zákona, o němž má za to, že je neústavní. Nejsou-li tyto

podmínky splněny, jsou-li tedy dány jen skutečnosti těm v § 224

odst. 5 tr. ř. podobné (analogické), tzn. kdy obecný soud v řízení

narazí na domněle neústavní zákon, který by bylo proto třeba

zrušit, ale který zároveň nepodmiňuje, resp. není rozhodný pro

jeho procesní postup v dané trestní věci nebo ani nepodmiňuje jeho

rozhodnutí o vině a trestu v takovéto věci, nelze předmětné

trestní stíhání zdržovat tím, že se přeruší, a to analogicky podle

§ 224 odst. 5 tr. ř., aby bylo možné napravit obecným soudem

předpokládanou neústavnost. K tomu slouží, jak známo, jiné právní

nástroje. Byť by se na první pohled zdálo, že zmíněná analogie

sleduje správný cíl, tj. nápravu předpokládané neústavnosti, a že

již z tohoto důvodu je bez dalšího přípustná, není tomu tak, neboť

ve svých důsledcích by přerušení trestního stíhání podle § 224

odst. 5 tr. ř. per analogiam znamenalo průtahy v řízení, které by

nebyly odůvodněny přímou potřebou zabránit neústavnímu rozhodnutí

obecného soudu.

Riziko odmítnutí původního návrhu z důvodu nepřípustné

analogie § 224 odst. 5 tr. ř. a v důsledku toho z důvodu § 43

odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb. však navrhovatel vyloučil

doplněním původního návrhu. Z tohoto doplnění, jak uvedeno níže,

nepochybně plyne, že ke zrušení navrhované ustanovení § 14 odst.

1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. podmiňovalo procesní postup

Nejvyššího soudu jakožto soudu stížnostního, takže požadavek

ustanovení § 224 odst. 5 tr. ř. byl splněn a aktivní legitimace

navrhovatele již nepředstavovala nedostatek původního návrhu.

Ve svém návrhu, podaném podle § 64 odst. 4 zákona č.

182/1993 Sb., předseda příslušného senátu Nejvyššího soudu uvedl,

že dne 15. 11. 1996 předložil Vrchní soud v Olomouci Nejvyššímu

soudu stížnost obviněného J. M., t. č. ve vazbě, proti usnesení

jmenovaného vrchního soudu ze dne 22. 10. 1996, sp. zn. Ntv

30/96. Napadeným usnesením byla prodloužena vazba obviněného do

31. 1. 1997, neboť vrchní soud shledal v případě obviněného

existenci vazebních důvodů podle § 67 písm. a), b), c) tr. ř.

Obviněný ve své stížnosti poukázal především na fakt, že

k jeho zadržení nedošlo až dne 24. 10. 1994, jak se uvádí

v usnesení vrchního soudu, ale ve skutečnosti již 23. 10. 1994. Ze

spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 10 T 56/96, Nejvyšší soud

zjistil, že obviněný byl podle protokolu o zadržení zadržen ve

smyslu § 76 tr. ř. jako osoba podezřelá dne 24. 10. 1994 v 17,30

hod., a to po předchozím souhlasu příslušného státního zástupce.

V té návaznosti rozhodl soudce Městského soudu v Brně o vzetí

obviněného do vazby usnesením ze dne 25. 10. 1994, sp. zn. 7 Nt

1907/94. Vazba obviněného se za daného stavu věci počítá od 24.

10. 1994 17,30 hod. Ze zmíněného protokolu o zadržení podezřelého

rovněž vyplývá, že tomuto zadržení předcházelo zajištění J. M.

podle § 14 odst. 1 písm. e) zák. č. 283/1991 Sb., k němuž došlo

dne 23. 10. 1994 v 17,30 hod.

Navrhovatel v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že

ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb.

nesledují svojí povahou pořádkový účel zajištění, ale ve svém

důsledku sledují shodný účel, který má na mysli ustanovení § 76

tr. ř., tedy zadržení osoby podezřelé ze spáchání trestného činu

[§ 14 odst. 1 písm. e)], nebo zadržení osoby, která byla

přistižena při trestném činu [§ 14 odst. 1 písm. d)]. Podle názoru

navrhovatele je nutno posuzovat omezení osobní svobody v případě

použití § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. v rovině

trestněprocesní, nikoli v rovině pořádkové.

Z ustanovení čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina") je zřejmé, že s tímto ustanovením Listiny je

v souladu pouze ustanovení § 76 tr. ř., nikoli však již ustanovení

§ 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. Ta nemají už

povahu zajištění ve smyslu pořádkových opatření, ale ve své

podstatě sledují stejný účel jako ustanovení § 76 tr. ř.

Jak zdůrazňuje navrhovatel, další setrvání na dualismu této

právní úpravy může vést a v praxi vede k dvojímu přístupu při

zadržení. Jedním z nich je postup podle § 76 tr. ř., jenž je

v souladu s Listinou, druhým pak postup podle § 14 odst. 1 písm.

d), e) zákona č. 283/1991 Sb., který však ve svém důsledku při

odděleném počítání lhůt podle zákona č. 283/1991 Sb. a lhůt

uvedených v § 76 tr. ř. vede k jejich sčítání, a tím k porušení

lhůty 24 hodin stanovené pro zadržení v čl. 8 odst. 3 Listiny.

Obsahová totožnost obou citovaných ustanovení zákona č.

283/1991 Sb. a trestního řádu ve svém důsledku umožňuje

v případech, kde jsou dány podmínky pro zadržení podezřelého podle

§ 76 tr. ř., tohoto ustanovení nepoužít a zvolit místo toho

zajištění podle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb.

Zajištění podle naposledy citovaného ustanovení nemá vliv na

počítání lhůt rozhodných pro posouzení včasnosti podaného návrhu

na vzetí osoby zadržené do vazby podle § 76 odst. 4, § 77 odst.

1 tr. ř., či včasnosti podaného návrhu na prodloužení lhůty trvání

vazby podle § 71 odst. 6 tr. ř.

Současná úprava zajištění podle § 14 odst. 1 písm. d), e)

zákona č. 283/1991 Sb. vzbuzuje podle mínění navrhovatele

pochybnosti, neboť umožňuje obcházení ustanovení § 76 tr. ř., čímž

dochází k porušení ustanovení čl. 8 odst. 3 Listiny. Úprava

provedená ustanovením § 76 tr. ř. je dostatečná. Pro takovýto

závěr svědčí i nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 1996, sp. zn.

IV. ÚS 246/96, v němž Ústavní soud vyslovil názor, že dojde-li

k zajištění osoby podezřelé ze spáchání trestného činu, je třeba

lhůtu 24 hodin podle § 14 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb. včítat do

24 hodinové lhůty pro zadržení podle trestního řádu.

Ze všech uvedených důvodů se proto navrhuje zrušení

ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb.

Navrhovatel svůj původní návrh doplnil ve smyslu § 63 zákona

č. 182/1993 Sb., jakož i § 95 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,

v platném znění, svým podáním, které Ústavnímu soudu došlo dne

11. března 1997. V něm uvedl následující skutečnosti.

Zákonnou podmínkou pro rozhodnutí o prodloužení vazby podle

§ 71 odst. 3 tr.ř. je, že návrh na toto rozhodnutí byl příslušným

předsedou senátu (vrchním státním zástupcem) vrchnímu soudu

doručen nejpozději patnáct dnů před skončením příslušné lhůty

trvání vazby. Pokud návrh není tímto způsobem (resp. v této lhůtě)

předložen, musí předseda senátu a v přípravném řízení státní

zástupce podle § 71 odst. 6 tr. ř. propustit obviněného na svobodu

nejpozději den po uplynutí lhůty, na niž bylo trvání vazby

omezeno.

V předmětné věci předseda senátu Krajského soudu v Brně

doručil Vrchnímu soudu v Olomouci návrh na prodloužení vazby

obviněného dne 9. 10. 1996. Při úzkém gramatickém výkladu

ustanovení § 71 odst. 8 tr. ř., z něhož vychází i rozhodnutí

publikované pod č. 10/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

ve věcech trestních, lze do zmíněné patnáctidenní lhůty započítat

zadržení J. M. jako podezřelého podle § 76 tr. ř., k němuž došlo

dne 24. 10. 1994, nikoli však již jeho zajištění podle § 14 odst.

1 písm. e) zákona č. 283/1991 Sb., k němuž došlo o den dříve.

V takovém případě by dvouletá lhůta trvání jeho vazby končila 24.

10. 1996 a návrh předsedy senátu Krajského soudu v Brně na její

prodloužení by tedy byl podle § 71 odst. 6 tr. ř. podán včas.

Nejvyšší soud, jakožto soud stížnostní, by proto musel z hledisek

uvedených v § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumat důvodnost prodloužení

vazby obviněného.

Takový postup by však byl v rozporu s čl. 8 odst. 3 Listiny,

podle kterého zadržená osoba musí být nejpozději do 24 hodin

propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu.

Naproti tomu, kdyby se do lhůty pro zadržení, a tedy i do

lhůty trvání vazby, započítávala též doba, po kterou byl obviněný

zajištěn podle § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 283/1991 Sb., byl

by tento návrh na prodloužení vazby podán opožděně. Obviněný by

proto musel být podle již citovaného § 71 odst. 6 tr. ř. propuštěn

na svobodu, aniž by byla zkoumána důvodnost jeho vazby, resp.

podmínek § 71 odst. 3 tr. ř. pro její prodloužení.

Ústavní (článku 8 odst. 3 Listiny vyhovující) je podle názoru

navrhovatele druhý z naznačených postupů, který je však zároveň

v rozporu s ustanovením § 71 odst. 8 tr. ř., podle kterého se do

vazby započítává jen zadržení, a contrario tedy nikoli zajištění.

Neústavní ovšem není toto zákonné ustanovení, které do ryze

procesního institutu vazby správně započítává jiný (předchozí)

procesní institut zadržení, ale novela zákona č. 283/1991 Sb.,

provedená zákonem č. 26/1993 Sb., posunující v § 14 odst. 1 písm.

d), e) pořádkový institut zajištění do trestněprocesní roviny.

Nejvyšší soud, jakožto vrcholný článek soustavy obecných

soudů, je podle čl. 95 Ústavy, oproti Ústavnímu soudu, zákonem

vázán. Dojde-li k závěru, že zákon, jehož ustanovení má být při

řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem, nemůže přímo

aplikovat tento ústavní zákon, ale předloží věc Ústavnímu soudu.

Z uvedených důvodů se proto trestní věc J. M. předkládá Ústavnímu

soudu s návrhem na zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e)

zákona č. 283/1991 Sb., neboť jeho důsledné respektování

a aplikace, tzn. v kontextu § 71 odst. 8 tr. ř., by jinak vedly

k neústavnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu.

V písemném vyjádření k návrhu senátu Nejvyššího soudu,

podaném dne 2. 4. 1997 předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR

ve smyslu § 69 zákona č. 182/1993 Sb., bylo konstatováno, že

zadržení podle § 76 tr. ř. a zajištění podle § 14 odst. 1 písm. d)

a e) zákona č. 283/1991 Sb. jsou dva právní instituty, které se

shodují pouze částečně. Osobu podezřelou ze spáchání trestného

činu může podle § 76 odst. 1 tr. ř. zadržet pouze vyšetřovatel

v naléhavých případech, i když jí dosud nebylo sděleno obvinění,

a to tehdy, je-li dán některý z důvodů vazby. K zadržení je přitom

třeba předchozího souhlasu státního zástupce. Bez takového

souhlasu lze zadržení provést, jen jestliže věc nesnese odkladu

a souhlasu předem nelze dosáhnout, zejména byla-li osoba

přistižena při trestném činu anebo zastižena na útěku.

Ve vyjádření se dále uvádí, že zajištění osoby, která byla

přistižena při spáchání trestného činu nebo na základě

kriminalisticky doložených informací je podezřelá z přípravy,

pokusu nebo spáchání trestného činu, může podle ustanovení § 14

odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 283/1991 Sb. provést pouze

policista.

Poslanecká sněmovna respektuje názor Ústavního soudu obsažený

v nálezu ze dne 28. 11. 1996, sp. zn. IV.ÚS 246/96, podle kterého

v případě, že dojde k zajištění osoby podezřelé ze spáchání

trestného činu, je třeba lhůtu 24 hodin podle § 14 odst. 3 zákona

č. 283/1991 Sb. včítat do 24hodinové lhůty pro zadržení podle tr.

ř. Pokud orgány činné v trestním řízení tímto způsobem

nepostupují, je možné takovou praxi považovat za protiústavní.

Z této skutečnosti, ani z částečně shodné úpravy zajištění podle

zákona č. 283/1991 Sb. a zadržení podle tr. ř., však není možné

odvozovat protiústavnost ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) a e)

zákona č. 283/1991 Sb.

Zákon České národní rady č. 26/1993 Sb., kterým se mění

a doplňují některé zákony v oblasti vnitřního pořádku

a bezpečnosti, a o opatřeních s tím souvisejících, byl schválen

potřebnou většinou poslanců České národní rady dne 21. prosince

1992, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně

vyhlášen.

Za tohoto stavu věci, jak konstatuje účastník řízení, nutno

vyjádřit stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že

přijatý zákon je v souladu s Ústavou a naším právním řádem. Je na

Ústavním soudu, aby v souvislosti s podanou žádostí senátu

Nejvyššího soudu České republiky na zrušení ustanovení § 14 odst.

1 písm. d) a e) zákona č. 283/1991 Sb. posoudil ústavnost tohoto

zákona a vydal příslušné rozhodnutí.

Základní podmínkou řízení o návrhu na zrušení zákona nebo

jeho jednotlivých ustanovení je zjištění, zda byl přijat a vydán

ústavně předepsaným způsobem, jak to ukládá Ústavnímu soudu § 68

odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Za tím účelem si Ústavní soud

vyžádal od Poslanecké sněmovny těsnopisnou zprávu ze schůze České

národní rady, na které byla novela zákona č. 283/1991 Sb., tj.

zákon č. 26/1993 Sb., projednávána a přijata. Z celkového počtu

poslanců České národní rady, jenž činil ve smyslu čl. 103 odst.1

ústavního zákona Národního shromáždění č. 143/1968 Sb.,

o československé federaci, 200 poslanců, se projednání předmětné

novely dne 21. 12. 1992 zúčastnilo 106 poslanců. Pro přijetí

návrhu novely se vyslovilo 96 poslanců, proti bylo 10 poslanců.

Návrh byl tedy v souladu s ustanovením § 24 zákona č. 35/1989 Sb.,

o jednacím řádu České národní rady, ve znění platném

k 31.12.1992, přijat.

II.

V řízení o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení

zkoumá Ústavní soud obsah těchto právních aktů z hlediska jejich

souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10

Ústavy. Z tohoto hlediska se Ústavní soud zaměřil v prvé řadě na

genezi a podstatu návrhem napadených ustanovení § 14 odst. 1 písm.

d), e) zákona č. 283/1991 Sb.

Návrhem napadená ustanovení zákona č. 283/1991 Sb. zní:

§ 14 Zajištění

(1) Policista je oprávněn zajistit osobu, která

a) svým jednáním bezprostředně ohrožuje svůj život anebo život

nebo zdraví jiných osob nebo majetek;

b) se pokusila o útěk při předvedení podle § 12 odst. 8 a § 13

odst. 5;

c) na policejním útvaru slovně uráží jinou osobu nebo policistu

anebo úmyslně znečišťuje či poškozuje zařízení nebo policejní

majetek;

d) byla přistižena při spáchání trestného činu;

e) na základě kriminalisticky doložitelných informací je podezřelá

z přípravy, pokusu nebo spáchání trestného činu.

(2) Pominou-li důvody zajištění, je policista povinen osobu

ihned propustit.

(3) Zajištění může trvat nejdéle 24 hodin od okamžiku omezení

osobní svobody.

Z listinných důkazů, které Ústavní soud doposud v dané věci

shromáždil, třeba v prvé řadě vycházet z důvodové zprávy k zákonu

č. 26/1993 Sb. Ta v souvislosti s § 14 odst. 1 písm. d), e) pouze

konstatuje, že návrh novely tímto ustanovením jen doslovně přebírá

úpravu, doposud obsaženou v § 16 odst. 1 písm. c) a f) zákona

Federálního shromáždění č. 333/1991 Sb., o Federálním policejním

sboru a Sboru hradní policie (dále jen "zákon č. 333/1991 Sb.").

Ani na základě těsnopisné zprávy o projednání vládního návrhu

zákona č. 26/1993 Sb. Ústavní soud nedospěl k žádným dalším

zjištěním, jež by blíže osvětlovala jinak velmi skoupé odůvodnění

bodu 7 návrhu, týkajícího se § 14 odst. 1 písm. d), e).

Pokud jde o důvodovou zprávu k zákonu č. 333/1991 Sb., jehož

vládní návrh byl projednáván jako sněmovní tisk pod č. 701 v VI.

volebním období FS ČSFR, ta rovněž neobsahuje žádné údaje, které

by osvětlily důvody přijetí a pozdějšího převzetí inkriminovaných

ustanovení. Je tomu tak proto, že dikce § 16 odst. 1 vládního

návrhu tohoto zákona ona písmena c) a f) vůbec neobsahovala. Pod

písmenem c) se uvádělo: "...osobu, která byla přistižena při

spáchání přestupku, je-li důvodná obava, že osoba bude

v protiprávním jednání pokračovat anebo mařit řádné objasnění

věci". Písmeno f) dikce tohoto ustanovení ve znění vládního návrhu

zcela postrádá. Nicméně, vzdor navrhovanému znění citovaného

ustanovení, třeba přece jenom z předmětné důvodové zprávy

vycházet. Ta totiž k § 16 obecně konstatuje: "Osobu může policista

zajistit při splnění zákonem taxativně stanovených podmínek. Tento

institut je třeba odlišovat od institutu zadržení a zatčení podle

trestního řádu...".

Rozdíl mezi původně vládou navrhovaným zněním § 16 odst. 1

zákona č. 333/1991 Sb. a dikcí, která byla nakonec přijata a z níž

vycházela i návrhem napadená novela, tj. zákon č. 26/1993 Sb., by

měl vysvětlovat těsnopisný záznam o projednání návrhu zákona č.

333/1991 Sb., resp. návrh výborů branných a bezpečnostních na

usnesení Sněmovny lidu a Sněmovny národů ke sněmovnímu tisku č.

701, do něhož byly pojaty i výsledky projednání vládního návrhu

tohoto zákona ústavněprávními výbory obou sněmoven. Ze společného

návrhu výborů, z jeho bodu 20., se podává, že za písmeno b) třeba

vložit písmeno c), které zní: "c) byla přistižena při spáchání

trestného činu." Společný zpravodaj výborů Sněmovny lidu ve svém

vystoupení k tisku č. 701 citovaný bod 20. návrhu usnesení

nezmiňoval a zahrnul jej mezi ostatní, které komentoval jako

prosté doplnění či zpřesnění původního paragrafovaného znění

vládního návrhu zákona. Navrhovaná podoba znění textu písmene c)

se zřejmě postupně formovala v rozpravě poslanců, když jeden

z nich původně doporučoval v § 16 odst. 1 písm. c) vládního návrhu

vložit za slovo "přestupku" slova "nebo trestného činu".

Pozměňovací návrh rozšíření pravomoci policisty blíže nezdůvodnil.

Pokud jde o písmeno f), které mělo být rovněž doplněno zcela nad

rámec původního vládního návrhu, o něm se společný návrh

jmenovaných výborů nezmiňuje. Nicméně z těsnopisné zprávy

o projednání tohoto návrhu zákona ve Federálním shromáždění se

zjišťuje, že v průběhu rozpravy poslanců zazněl doplňující návrh

k § 16 odst. 1, a sice následujícího znění: "...navrhuji doplnit

bod e) - na základě doložitelných informací je podezřelá

z přípravy, pokusu nebo spáchání trestného činu." Bližší

zdůvodnění citované doplnění rovněž postrádá. Tentýž pozměňovací

návrh byl posléze na doporučení navrhovatele a zpravodajů

zpřesněn, jak plyne z celkového projednání a přijetí i ostatních

pozměňovacích návrhů, a to doplněním slova "kriminalisticky", aby

doložitelnost byla jasná a neskýtala možnosti zneužití. Projednaný

zákon byl poté jako celek ve znění vládního návrhu, jakož

i společného návrhu výborů a ve znění schválených pozměňovacích

návrhů schválen.

Ke zjištění skutkového stavu věci, jmenovitě pokud jde o samu

podstatu a okolnosti praktické aplikace návrhem napadených

ustanovení zákona č. 283/1991 Sb., Ústavní soud vyžádal "Zprávu

o společném jednání komise zřízené policejním prezidentem

a poradního orgánu složeného ze zástupců správ Policie ČR" (dále

jen "Zpráva"), které bylo věnováno též problematice zajištění osob

podle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. a podle §

76 tr. ř. Kromě zmíněné Zprávy připojil dožádaný státní orgán též

svůj výklad pojmu "kriminalisticky doložitelné informace".

Ve vlastní Zprávě je především konstatováno, že nález

Ústavního soudu č. 23/1997 Sb., z 28. 11. 1996 (sp. zn. IV. ÚS

246/96) učinil průlom do ustálené praxe Policie ČR, státních

zástupců a soudů v rozhodování o zajištění podle § 14 odst. 1

písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. a o zadržení podle § 76 odst.

1 tr. ř. Do 24hodinové lhůty omezení osobní svobody (zadržení)

podle § 76 odst. 1 tr. ř. se nezapočítávala 24hodinová lhůta,

která často tomuto institutu předcházela, a to zajištění osoby

podle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb., i když

důvod a účel jsou totožné. Nyní se započítává.

Podle citovaného nálezu v případě zajištění osoby podezřelé

ze spáchání trestného činu je třeba lhůtu 24 hodin podle § 14

odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb. včítat do 24hodinové lhůty pro

zadržení podle § 75, § 76 tr. ř., neboť opačný přístup ke vztahu

zajištění podle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb.

a zadržení podle § 75, § 76 tr. ř., jak je zatím běžný v řízení

před obecnými soudy, je podle názoru Ústavního soudu v rozporu

s článkem 8 odst. 3 Listiny.

V té návaznosti vydaný pokyn obecné povahy (dále jen "POP")

č. 1/1997 nejvyššího státního zástupce přikazuje státním zástupcům

a policejním orgánům, že do 24hodinové lhůty pro zadržení podle

trestního řádu se započítává i lhůta, po kterou byla osoba

zajištěna podle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb.

Citovaná Zpráva na tomto místě říká, že uvedený pokyn je v rozporu

s platným právem, k čemuž předestírá následující argumenty.

Nelze pochybovat o tom, že osobní svoboda je zaručena (čl.

8 odst. 1 Listiny). Ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny pak

deklaruje, že nikdo nemůže být zbaven svobody jinak, než z důvodů

a způsobem, který stanoví zákon. Existují dva zákony, které jsou

součástí právního řádu České republiky, stejné právní síly, avšak

mající rozdílný účel, tj. umožňující omezit osobní svobodu.

Prvním je trestní řád, jehož účelem je upravit postup orgánů

činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě

zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni.

Druhým je zákon č. 283/1991 Sb., jehož účelem je upravit

práva a povinnosti Policie ČR při plnění úkolů, které stanoví

tento zákon.

Lze tedy konstatovat, uvádí Zpráva, že čl. 8 odst. 2 Listiny

je obecným zmocněním pro moc zákonodárnou k přijetí právní normy

omezující osobní svobodu. Stejné zmocnění je pak zakotveno v čl.

7 odst. 1 Listiny, a to ještě v obecnějším významu, než je tomu

v čl. 8 odst. 2. Pokud jde o čl. 8 odst. 3 Listiny, je zde

zmocnění pro moc zákonodárnou k zákonné úpravě omezení osobní

svobody osoby nacházející se v určitém postavení, tj. osoby

podezřelé nebo toho, kdo je obviněn ze spáchání trestného činu. To

je případ právě trestního řádu, konkrétně ustanovení § 75 a § 76.

V této souvislosti je nutno klást důraz na použitý institut

zadržení. Je to institut, zdůrazňuje Zpráva, který zná pouze

trestní řád. Omezit na svobodě jiného, ve zde stanovených

případech, mohou jen zde konkrétně uvedené subjekty. V případě §

75 a § 76 odst. 1 tr. ř. je to vyšetřovatel. Odstavec 2 naposledy

citovaného ustanovení dává možnost omezit osobní svobodu osoby

komukoliv, když taková osoba byla přistižena při trestné činnosti

nebo bezprostředně poté, je-li to nutné ke zjištění její

totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Použitý

výraz "kdokoliv" lze oprávněně vyložit tak, že může jít

i o policistu. Z tohoto pohledu jsou důvody k omezení osobní

svobody skutečně totožné jak v ustanovení § 76 odst. 2 tr. ř., tak

v ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 283/1991 Sb.

Totožnost důvodů však nelze spatřovat v ustanovení § 14 odst. 1

písm. e) citovaného zákona. Naposledy zmíněné zákonné ustanovení

postihuje ty případy, kdy na základě kriminalisticky doložených

informací vyvstalo určité podezření, že určitá osoba spáchala

určitý trestný čin. Taková osoba je policií požádána ve smyslu

ustanovení § 12 zákona č. 283/1991 Sb. o vysvětlení. Současně

vyvstane nutnost ověřit určité údaje uváděné podezřelou osobou

nebo ověřit další skutečnosti (kriminalistickými metodami),

respektive dovést věc do takového stadia, kdy je možno takovou

osobu předat vyšetřovateli ke sdělení obvinění. K takovým úkonům

slouží institut zajištění. Omezení osobní svobody na základě

tohoto institutu je zákonné.

Zpráva dále připouští, že § 14 odst. 1 písm. d) zákona č.

283/1991 Sb. je nadbytečný. Z důvodů, které jsou uvedeny shora,

lze v takových případech použít ustanovení § 76 odst. 2 tr. ř.

Pokud však jde o § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 283/1991 Sb., má

toto ustanovení své opodstatnění a není v rozporu s Ústavou, jejíž

součástí je i Listina.

Zpráva též zaujímá stanovisko k nálezu Ústavního soudu č.

23/1997 Sb. Chápe jej jakožto rozhodnutí v konkrétní věci,

v důsledku čehož nejde o nález obecně závazný.

K argumentaci obsažené v nálezu Zpráva poznamenává, že čl.

8 odst. 2, 3 Listiny, jež jsou základem, z něhož nález vychází, se

promítají do § 75 a § 76 tr. ř. V jiném zákoně, tj. v zákoně č.

283/1991 Sb. je také ustanovení, které se odvozuje od Listiny

a které dává zákonnou možnost omezení osobní svobody. Toto

ustanovení je v souladu s čl. 7 odst. 1 Listiny, jak uvádí

důvodová zpráva k § 14 zákona č. 283/1991 Sb. Podle stanoviska

Zprávy senát Ústavního soudu pravděpodobně nevzal tyto skutečnosti

při zdůvodnění svého nálezu v úvahu. Ustanovení § 14 odst. 1 písm.

a) až e) zákona č. 283/1991 Sb. je účinné a je třeba i nadále

podle tohoto ustanovení postupovat.

O tom, že se doba lhůty zajištění nezapočítává, hovoří zcela

konkrétně dva akty, jež zmiňuje Zpráva.

V prvé řadě sama důvodová zpráva k zákonu č. 283/1991 Sb.

k § 14 říká: "Osobu může policista zajistit jen v taxativně

stanovených případech. Tento institut nelze zaměňovat s institutem

zadržení a zatčení podle trestního řádu a z tohoto důvodu nelze

slučovat lhůty, pokud dojde k zadržení nebo zatčení osoby

v průběhu lhůty pro zajištění. Tento výklad koresponduje s čl. 7

odst. 1 Listiny...".

Dále se k tomuto problému cituje Sbírka soudních rozhodnutí

a stanovisek ve věcech trestních, 1995, 3, s. 114, judikát č.

10/1995:"Pokud byla osobní svoboda podezřelého omezena jeho

zajištěním podle § 14 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České

republiky, ve znění dalších předpisů, nelze dobu tohoto zajištění

započítávat do doby zadržení obviněného podle příslušných

ustanovení trestního řádu. Lhůta 24 hodin, ve které je podle § 77

odst. 1 tr. ř. státní zástupce povinen zadrženou osobu odevzdat

soudu s návrhem na vzetí do vazby, počíná běžet až okamžikem

zadržení obviněného podle § 76 odst. 1 tr. ř.".

V závěru Zprávy k této problematice se doporučuje

Ministerstvu spravedlnosti, aby vzhledem k výše uvedenému

přehodnotilo POP č. 1/97, který v současné formě zcela zjevně

nerespektuje otázku neslučitelnosti lhůt vyplývajících z institutu

zajištění podle § 14 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 283/1991 Sb.

a institutu zadržení podle § 76 odst. 1 tr. ř.

Pokud jde o pojem "kriminalisticky doložitelné informace",

použitý v § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 283/1991 Sb., podle

výkladu Policejního prezidia MV sem patří zejména: použití

operativně pátracích prostředků a operativní techniky ve smyslu

§ 34 odst. 1 a § 35 zákona č. 283/1991 Sb. a jejich průběžné

vyhodnocování, ztotožnění osob, ohledání místa činu (včetně

zpracování komplexní dokumentace), ohledání místa nálezu mrtvoly,

její prohlídka a pitva, ohledání (předmětů, dokumentů, jakož

i míst, která nejsou místem trestného činu), provedení

a vyhodnocení balistické, toxikologické expertízy, lustrace

v policejních evidencích, rekognice (osob a věcí), prověrka alibi,

součinnost s policejními sbory cizích států apod.

Dne 4. 6. 1997 došlo Ústavnímu soudu, z iniciativy samotného

odesílatele, stanovisko Ministerstva vnitra k návrhu senátu

Nejvyššího soudu v předmětné věci. Toto stanovisko považuje

Ústavní soud za další z listinných důkazů, neboť se nejedná ani

o stanovisko ve smyslu § 42 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., jak

bylo označeno, ani o vyjádření ve smyslu § 69 citovaného zákona,

protože Ministerstvo vnitra ve věci není účastníkem, ani vedlejším

účastníkem (§ 28 cit. zákona).

Ústy I. náměstka ministra vnitra se ve zmíněném materiálu

konstatuje nesouhlas s názorem senátu Nejvyššího soudu. V prvé

řadě je zdůrazněno, že zajištění osoby podezřelé z přípravy,

pokusu nebo spáchání trestného činu anebo osoby přistižené při

spáchání trestného činu může provést policista zcela samostatně,

v intencích § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb.

Naproti tomu zadržení podezřelého z trestného činu může ve smyslu

§ 76 odst. 1 tr. ř. provést pouze vyšetřovatel. Oba právní

instituty se tedy shodují pouze částečně. Případné zrušení

napadených ustanovení zákona č. 283/1991 Sb. by, kromě jiného,

vedlo v praxi k závěru, že policista by osobu podezřelou ze

spáchání trestného činu mohl pouze zadržet, a to jen na pokyn

vyšetřovatele a jen v případech, kdy jsou dány důvody vazby. To by

pak ve svých důsledcích vedlo ke značnému ztížení vyšetřování.

Podle názoru Ministerstva vnitra částečně shodná úprava omezení

osobní svobody v trestním řádu a v zákoně č. 283/1991 Sb. sice

umožňuje sčítání 24hodinových lhůt daných v obou zákonech, což

může odporovat čl. 8 odst. 3 Listiny, ale samo o sobě to

neodůvodňuje závěr o neústavnosti napadených ustanovení zákona č.

283/1991 Sb. V případě, že by Ústavní soud vyhověl návrhu a § 14

odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. zrušil, bude nezbytné,

říká materiál Ministerstva vnitra, stanovit patřičnou lhůtu

účinnosti příslušného nálezu tak, aby bylo možno připravit

příslušnou právní úpravu, která umožní policejním orgánům zadržet

osobu podezřelou i v jiných případech, než které upravuje § 76

odst. 1 tr. ř. Za přiměřenou se považuje lhůta jednoho roku.

Konečně se dává Ústavnímu soudu v úvahu, aby v souvislosti

s projednáváním dané věci zvážil obecnou dostatečnost lhůty

stanovené v čl. 8 odst. 3 Listiny.

III.

Podle názoru Ústavního soudu třeba hledat odpověď na základní

otázku, od níž se odvíjí další řešení případu. Touto otázkou je

dosah čl. 8 odst. 3 Listiny ve srovnání se záběrem a reálnou

podstatou § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb., resp.

problém návaznosti běžné zákonné úpravy na úpravu ústavněprávní,

představovanou citovaným článkem Listiny. Jinými slovy řečeno,

jedná se o to, zda běžný zákon, předpokládaný Listinou, nevybočuje

z hlediska právně odvětvového předmětu své regulace mimo rámec

naznačený ústavněprávním předpisem. V té souvislosti třeba dodat,

že Listina je koncipována jako bezprostředně platný pramen práva,

kdy práv v Listině obsažených se lze domáhat přímo na základě

znění jejích ustanovení. Výjimku z této zásady představuje pouze

ustanovení čl. 41 odst. 1, které omezuje bezprostřední aplikaci

Listiny v otázkách některých sociálních práv tak, že podmiňuje

dovolání se těchto práv prováděcí zákonnou úpravou. Z uvedeného

a contrario plyne, že základní právo obsažené v čl. 8 odst. 3

Listiny pod právní režim čl. 41 odst. 1 Listiny nespadá. Lze se ho

tedy dovolávat přímo na základě znění čl. 8 odst. 3 Listiny,

přičemž případné zákony, pokud se tohoto práva dotýkají, nemohou

tím spíše překročit hranice, které stanoví Listina, v daném

případě čl. 8 odst. 3.

Ve smyslu ustanovení čl. 8 odst. 3 Listiny obviněného nebo

podezřelého z trestného činu je možno zadržet jen v případech

stanovených v zákoně. Zadržená osoba musí být ihned seznámena

s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 24 hodin propuštěna

na svobodu nebo odevzdána soudu. Soudce musí zadrženou osobu do

24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě, nebo ji

propustit na svobodu.

Listinou použité termíny "obviněný", "podezřelý z trestného

činu" a "zadržení" nepochybně naznačují, že podrobnější právní

úprava omezení osobní svobody osob v naznačeném procesním

postavení spadá právně odvětvově do trestního práva procesního.

Dokladem toho jsou ustanovení § 75 a § 76 tr. ř., kdy prvé z nich

pojednává o zadržení obviněného vyšetřovatelem, druhé o zadržení

osoby, jíž dosud nebylo sděleno obvinění (§ 160 odst. 1 tr. ř.),

tj. podezřelého rovněž vyšetřovatelem, nebo kýmkoliv za podmínek

zvláště stanovených v § 76 odst. 2 tr. ř. Má-li být respektován

časový limit zadržení, uvedený výslovně v čl. 8 odst. 3 Listiny,

musí jej jako výlučný stanovit pouze a jen trestněprocesní právní

předpis, tedy trestní řád. Jen tak může být garantováno

nepřekračování stanovené časové hranice. Ustanovení § 14 odst. 1

písm. d) a e) zákona č. 283/1991 Sb. však vytvořilo formálně

právně (nominálně) další "prostor" pro omezení osobní svobody,

nikoliv sice obviněného, nýbrž osoby podezřelé, resp. přistižené

při spáchání trestného činu či podezřelé na základě

kriminalisticky doložitelných informací z přípravy, pokusu či

spáchání trestného činu. V tomto bodě tak citované ustanovení

zákona č. 283/1991 Sb.vybočilo z ústavněprávního rámce, který by

mělo jakožto navazující zákonná úprava respektovat a jejž vymezuje

čl. 8 odst. 3 a čl. 41 odst. 1 (per argumentum a contrario)

Listiny. Zákon č. 283/1991 Sb. není totiž pramenem trestního práva

procesního jako trestní řád, nýbrž formou práva správního, resp.

"policejního". Jako takovému nepřísluší uvedenému zákonu

reglementovat materii jinou než právě správně - policejní.

Stane-li se tak, a dokladem toho jsou napadená ustanovení § 14

odst. 1 písm. d), e) zákona č.283/1991 Sb., jde o právní úpravu

ústavně nekonformní, byť z legislativně-technického hlediska

přípustnou, protože citované ustanovení je nepřímou novelou

trestního řádu.

Skutečnost, že § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991

Sb. odporuje čl. 8 odst. 3 Listiny, je dokumentována též tím, že

postup při omezení osobní svobody podle naposledy citovaného

ustanovení předpokládá, neodpadnou-li důvody zadržení, že zadržená

osoba bude odevzdána soudu. Naproti tomu z § 14 odst. 2 zákona č.

283/1991 Sb. (per argumentum a contrario) takováto relace směrem

k soudní pravomoci neplyne, přestože zajištění podle napadeného

zákonného ustanovení je svou podstatou zadržením ve smyslu čl. 8

odst. 3 Listiny.

V té souvislosti třeba počítat s námitkou, podle níž je ke

zrušení navrhované ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č.

283/1991 Sb. ustanovením, které, aniž by bylo zrušeno pro jeho

neústavnost, lze interpretovat a aplikovat i ústavně konformním

způsobem. Ústavní soud ve svém nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 48/95 v té

návaznosti vyslovil: "V situaci, kdy určité ustanovení právního

předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je

v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl.

10 Ústavy České republiky a druhá je s nimi v rozporu, není dán

důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem soudů

interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem."

Ústavní soud má za to, že citovaný judikát je nepochybný,

pokud sama podstata napadeného zákonného ustanovení není v rozporu

s Ústavou (jako tomu bylo právě v předmětné věci) a je-li ve hře

pouze a jen výklad takového ustanovení, jakož i navazující jeho

aplikace. Ilustrováno též na trestněprocesních ustanoveních, lze

uvést příklad § 75 a § 76 tr. ř., jež jsou samy o sobě v souladu

s Ústavou. Tato ustanovení je možné aplikovat ústavně i neústavně.

V tomto druhém případě tak, že nejprve užije vyšetřovatel § 76

odst. 1 a poté § 75. Takováto interpretace a aplikace by zajisté

neodůvodnila zrušení např. § 76 tr. ř.

Napadá-li však návrh zákonné ustanovení, které svým obsahem,

svou podstatou vybočuje z ústavněprávního rámce, jak bylo dovozeno

shora ohledně § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb.,

a které může být vykládáno a aplikováno obojím způsobem (ústavně

konformně i nekonformně),potom nezbývá než ono ustanovení zrušit.

Jedině tak lze v praxi vyloučit i jeho neústavní užití. Spoléhat,

že jej příslušné orgány vyloží a aplikují pouze v rámci Ústavy,

když se nabízí interpretace a aplikace účelová, jež je ve svém

důsledku neústavní, znamená rezignovat na funkci Ústavního soudu

jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).

Jak již uvedeno, Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR je toho

názoru, že ani z částečně shodné úpravy zajištění podle zákona č.

283/1991 Sb. a zadržení podle trestního řádu nelze odvozovat

protiústavnost § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb.

Naproti tomu podle názoru Ústavního soudu právě toto, byť i jen

částečné překrytí obou právních úprav, je důvodem neústavnosti

úpravy v zákoně č. 283/1991 Sb., neboť znamená přesah mimo rámec

čl. 8 odst. 3 Listiny.

Závěru, že napadené ustanovení zákona č. 283/1991 Sb.

vybočuje z ústavního rámce čl. 8 odst. 3 Listiny, svědčí

i důvodová zpráva k zákonu, který byl posléze přijat pod č.

333/1991 Sb. Přestože původní dikce § 16 odst. 1 písm. c), f)

vládního návrhu neobsahovala znění dnešního § 14 odst. 1 písm. d),

e), již tehdy bylo zdůrazňováno, že institut policejního zajištění

třeba odlišovat od zadržení a zatčení podle trestního řádu. Pokud

pak zákon č. 26/1993 Sb. rozšířil záběr § 14 odst. 1 zákona č.

283/1991 Sb. v podstatě o trestněprocesní instituty, neznamenalo

to nic jiného než přesah z úpravy dané v § 76 tr. ř., konformní

s čl. 8 odst. 3 Listiny, do úpravy správněprávní, která se

v důsledku toho z dosahu čl. 8 odst. 3 Listiny vymkla. Dlužno

připomenout, že při projednávání původní dikce § 16 zákona č.

333/1991 Sb. ve Federálním shromáždění,tj. v červenci 1991,

a zejména pak návrhu novely (tj. zákona č. 26/1993 Sb.) v prosinci

1992, nebyl aspekt ústavnosti, resp. neústavnosti vůbec sledován,

ačkoliv v té době již nabyl účinnosti ústavní zákon č. 23/1991

Sb.(dne 8.2.1991), jímž se uvozovala Listina základních práv

a svobod, tedy i její čl. 8 odst. 3.

Faktem zůstává, a toho si je Ústavní soud vědom, že lhůta

omezení osobní svobody uvedená v citovaném článku Listiny, zejména

ta, která zavazuje jiné orgány než soudní, svou absolutní

krátkostí (zvláště ve srovnání s právními úpravami některých

jiných států, kde zpravidla neklesá pod dva dny) působí dvojsečně.

Na jedné straně sice chrání osobní svobodu člověka proti

neúměrnému jejímu omezení, avšak na straně druhé omezuje právo

zadrženého podezřelého na obhajobu obhájcem ve smyslu § 76 odst.

3, 6 tr. ř., kdy právě pro její krátkost je mnohdy nereálné

obhájce dostihnout. Zároveň je mimo diskusi, že lhůta 24 hodin je

v uvedeném kontextu nedostatečná pro náležitou dokumentaci trestní

věci tak, aby bylo možné zahájit trestní stíhání, jde-li

o zadržení podezřelého. Je ovšem evidentní, že není v pravomoci

Ústavního soudu tento zásadní problém řešit, neboť to je úkol

výlučně ústavodárce.

Také Zpráva připouští, že důvody k omezení osobní svobody

podle § 76 odst. 2 tr. ř. a § 14 odst. 1 písm. d) zákona č.

283/1991 Sb. jsou totožné a že tedy naposledy citované ustanovení

je nadbytečné. Jinými slovy se tak rovněž potvrzuje vybočení § 14

odst. 1 písm. d) zákona č. 283/1991 Sb. z rámce čl. 8 odst. 3

Listiny. Pokud je však Zpráva toho názoru, že takováto shoda není

na úrovni § 76 odst. 2 tr. ř. a § 14 odst. 1 písm. e) zákona č.

283/1991 Sb., nelze s tímto názorem souhlasit. Podle mínění

Ústavního soudu existuje styčný bod obou zákonných ustanovení

v tom, že podezřelého z trestného činu je možné zadržet ve smyslu

§ 76 odst. 2 tr. ř. nanejvýše bezprostředně po spáchání trestného

činu (za splnění další podmínky), kdežto podle § 14 odst. 1 písm.

e) zákona č. 283/1991 Sb. tak lze učinit kdykoliv poté, ne pouze

bezprostředně. Případná námitka, jež do jisté míry zazněla

i v materiálu Ministerstva vnitra, že zadržení podezřelého,

nikoliv však při činu či poté, spadá pod § 76 odst. 1 tr. ř. a že

tedy nepřichází v úvahu srovnání citovaného ustanovení zákona č.

283/1991 Sb. s § 76 odst. 2 tr. ř., není namístě. Jedná se totiž

o to, že smysl má především, srovnává-li se omezení osobní svobody

podle trestního řádu a zákona č. 283/1991 Sb., pokud tak může

učinit podle obou zákonů policista coby jedna a tatáž osoba, neboť

v tomto bodě zdvojená právní úprava vytváří cestou naposledy

uvedeného zákona prostor pro neústavní postup a to ve smyslu § 76

odst. 1 tr. ř. není možné, neboť zde je oprávněným subjektem pouze

vyšetřovatel policie, nikoliv též pouhý policista. Na druhé straně

je však možné, že postupu vyšetřovatele podle § 76 odst. 1 tr. ř.

bude předcházet postup policisty podle § 14 odst. 1 písm. e)

zákona č. 283/1991 Sb.

Zpráva též naznačuje argumentaci, odůvodňující podle jejího

názoru ústavnost § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb.

V té návaznosti se totiž dovolává čl. 7 odst. 1 a čl. 8 odst. 2

Listiny. Na tomto místě třeba znovu připomenout, že policejní

zajištění osoby přistižené při spáchání trestného činu, nebo

podezřelé z již dříve spáchané přípravy, pokusu nebo dokonaného

trestného činu, je svou podstatou reálně institutem trestního

práva procesního. Jako takové spadá pod čl. 8 odst. 3 Listiny,

tedy pod ustanovení speciální, mající přednost před čl. 7 odst.

1 Listiny. Pokud je zákon č. 283/1991 Sb. z dosahu tohoto

speciálního ustanovení nominálně vyjmul, a tím založil jeho

neústavnost, jak má Ústavní soud za to, nelze dost dobře následně

jeho ústavnost "dohánět" odvoláním na obecný čl. 7 odst. 1

Listiny. V podstatě totéž platí i ve vztahu k čl. 8 odst. 2

Listiny, nakolik je chápe Zpráva jako ústavní základ návrhem

napadeného ustanovení zákona č. 283/1991 Sb.

Kromě kolize napadeného ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e)

zákona č. 283/1991 Sb. s čl. 8 odst. 3 Listiny zkoumal Ústavní

soud, jak mu to ukládá § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., též

možný nesoulad s jinými ústavními zákony, resp. Ústavou, jakož

i s mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy.

Z tohoto hlediska soustředil svoji pozornost v prvé řadě na

čl. 1 Ústavy. Nezbytným předpokladem právního státu, o němž

citované ustanovení hovoří, je právní jistota, související

s požadavkem stability práva a zákonnosti právotvorby. Nutnou

podmínkou právní jistoty je kromě jiného jasnost (určitost)

právních norem. Jak již konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu,

sp. zn. Pl. ÚS 9/95, neurčitost některého z ustanovení právního

předpisu nutno považovat za rozpornou s požadavkem právní jistoty

a tudíž i právního státu (čl. 1 Ústavy) toliko tehdy, jestliže

intenzita této neurčitosti vylučuje možnost stanovení normativního

obsahu daného ustanovení i pomocí obvyklých interpretačních

postupů. Dikce, kterou nabízí zejm. § 14 odst. 1 písm. d) zákona

č. 283/1991 Sb., je z daného pohledu, jakož i ve srovnání se

zněním § 76 odst. 2 tr. ř., natolik obecná a neurčitá, že ani

např. extenzivním jejím výkladem nelze dospět k jasným hranicím

aplikace tohoto ustanovení. Výraz "přistižena při spáchání

trestného činu" může bez dalších zpřesňujících podmínek zahrnovat

relativně široké spektrum situací a vytvářet tak poměrně široký

prostor pro užití tohoto ustanovení policistou, a tím samým

i právní nejistotu adresátů této právní normy, tj. osob v dané

souvislosti zajištěných. Ke stejnému závěru lze dospět, pokud by

byl užit výklad kupř. i doslovný, jenž ve spojení s termínem

"spáchání trestného činu" bez dalšího znamená rovněž jistou

neurčitost napadeného ustanovení, resp. tím samým i relativně

široký obtížně vymezitelný rámec jeho užití. Lze tedy konstatovat,

že návrhem napadené ustanovení je v rozsahu jeho písm. d)

v rozporu též s čl. 1 Ústavy.

Pokud jde o Listinu, kromě čl. 8 odst. 3 spatřuje Ústavní

soud neústavnost napadených ustanovení zákona č. 283/1991 Sb.

ještě v jejich kolizi s čl. 4 odst. 4 Listiny. Odstavec druhý

tohoto ustanovení dovoluje, aby meze základních práv a svobod byly

za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem. V duchu

odstavce čtvrtého téhož článku potom při používání ustanovení

o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty

a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům,

než pro které byla stanovena. Představuje-li však ustanovení § 14

odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. určité omezení (meze)

osobní svobody, potom stanovení těchto omezení v citovaném zákoně,

vedle příslušných ustanovení trestního řádu (§ 75, § 76), umožňuje

jejich případné zneužití v rozsahu, který jde nad rámec čl. 8

odst. 3 Listiny, tedy zneužití k účelům jiným, než pro které měly

a mohly být tyto meze správně v zákoně č. 283/1991 Sb. stanoveny.

Jedná se totiž o to, že zmíněný zákon může sledovat z hlediska

svého účelu jen cíle správně - policejní, nikoliv trestněprocesní.

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění

protokolů č. 3, 5 a 8, vyhlášená pod č. 209/1992 Sb. (dále jen

"Úmluva"), jakož i protokolů č. 9, 10 a 11 připouští ve svém čl.

5 odst. 1 písm. c) zákonné jiné zbavení svobody osoby za účelem

předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze

spáchání trestného činu. Ve smyslu odstavce 3 téhož ustanovení

rovněž každý, kdo je jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením

odstavce 1 písm. c) tohoto článku, musí být ihned předveden před

soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní

pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn

během řízení.

Pod citovaná ustanovení patrně spadá a je s ním konformní §

76 tr.ř., neboť ten předpokládá procesní postup ve formě výkonu

soudcovské pravomoci navazující na samotné zadržení (srov. odst.

4 ). Totéž platí pro ustanovení § 75 tr. ř. Naproti tomu napadená

ustanovení zákona č. 283/1991 Sb. s takovouto relací nepočítají

(viz § 14 odst. 2 per argumentum a contrario), v důsledku čehož

vybočují z rámce Úmluvy. Tento fakt tedy potvrzuje, že § 14 odst.

1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. je v rozporu s čl. 5 odst.

1 písm. c), odst. 3 Úmluvy.

O nutnosti soudní kontroly provedeného zajištění, má-li

povahu trestněprocesního zadržení, kdy tato nutnost plyne

z podstaty čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 3 Úmluvy, svědčí

i příslušná judikatura štrasburských instancí. Tak např. ve věci

Irsko c/a Spojené království (1978, ser. A, č. 25, § 196) Soud ve

svém rozhodnutí konstatoval, že čl. 5 odst. 1 písm. c) dovoluje

zbavit někoho svobody jen za účelem předvedení před příslušný

soudní orgán. V rozhodnutí Soudu ve věci De Wilde et al. c/a

Belgie (1971, ser. A, č. 12, § 71) je vysloven názor, že podle čl.

5 odst. 1 písm. c) může být osoba zatčena a držena v detenci jen

za účelem předvedení před příslušný soudní orgán. Toto stanovisko

Soudu stále platí a bylo vyřčeno v dalších rozhodnutích ( Engel et

al. c/a Holandsko, 1976, ser. A, č. 22, § 58, De Jong et al. c/a

Holandsko, 1984, ser. A, č. 77, § 44 aj.).

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech,

vyhlášený pod č. 120/1976 Sb. (dále jen "Pakt") v čl. 9 odst. 3

předpokládá, že každý, kdo je zadržen na základě obvinění

z trestného činu, musí být neprodleně předveden před soudce nebo

jiného úředníka, který je zákonem zmocněn vykonávat soudcovskou

pravomoc, a má právo na trestní řízení v přiměřené době nebo na

propuštění. Přitom výrazem "obvinění z trestného činu" nelze

patrně rozumět obvinění jen v technickém smyslu, tzn. podle

vnitrostátního trestního práva procesního (§ 160 odst. l , § 75

tr. ř.). Zahrnout třeba i podezření z trestné činnosti.

Podobně jako Úmluva, i Pakt vyžaduje zmíněnou relaci mezi

zadržením (zajištěním) a navazující soudcovskou pravomocí,

kterážto souvislost v § 14 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 zákona č.

283/1991 Sb. chybí. Proto je napadené ustanovení v rozporu i s čl.

9 odst. 3 Paktu.

IV.

Vzhledem k výsledkům právního rozboru, který byl proveden

v části III., má Ústavní soud za to, že ustanovení § 14 odst. 1

písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. je třeba podle § 70 odst. 1

zákona č. 182/1993 Sb. pro jeho rozpor s čl. 1 Ústavy, čl. 4 odst.

4 a čl. 8 odst. 3 Listiny, čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 3 Úmluvy

a čl. 9 odst. 3 Paktu zrušit. Vzhledem ke zřejmé potřebě

legislativního řešení otázky zadržení podezřelého důsledně

v trestním řádu, jakož i ústavně konformním způsobem, se zároveň

podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. odkládá den

vykonatelnosti nálezu na 1. července 1998.

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 2. července 1997

ODLIŠNÉ STANOVISKO

soudců JUDr. V.K. a JUDr. V.P. k nálezu ve věci návrhu Nejvyššího

soudu ČR na zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) a e) zákona

č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění zákona č. 26/1993 Sb.

Odlišné stanovisko se týká interpretace pojmu "zajištění" ve

výše uvedeném ustanovení ve vztahu k pojmu "zadržení" dle § 76

trestního řádu ve věci Pl. ÚS 2/97, které činí lhůtu 24 hodin

podle čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nereálnou.

Dle našeho názoru je z hlediska Ústavy ČR možný i jiný výklad

pojmu "zajištění" v případě písm. d) a e) § 14 odst. 1 zákona č.

283/1991 Sb., v platném znění, a to takový, který by přiměřeněji

odpovídal ústavním předpisům i potřebám života.

Vyjděme z toho, jakým způsobem definuje, tj. jakými pojmovými

náležitostmi, pojem "zadržení" vybavuje § 76 trestního řádu.

Zadržení je definováno předně jako opatření, které činí

vyšetřovatel (nikoli policista) a to zpravidla po předchozím

souhlasu státního zástupce. Zadržení je realizovatelné dále pouze

tehdy, je-li dán některý z důvodů vazby. Konečně pak vyšetřovatel,

který zadržení provedl, provede určité úkony, jež jsou při

zadržení zákonem v odstavci 3 a dalších § 76 trestního řádu

předepsány, zejména sepíše protokol a předá protokol se záznamem

o sdělení obvinění a další důkazy státnímu zástupci. To vše učiní

bez odkladu, aby nejpozději do 24 hodin od tohoto zadržení mohla

být osoba předána soudu. Institut zadržení realizuje vyšetřovatel

tedy poté, co byla dotyčná osoba policejním orgánem zajištěna (§

14 zák. 283/1991 Sb.) anebo kýmkoli, za podmínek § 76 odst. 2

trestního řádu omezena na osobní svobodě a předána vyšetřovateli.

Institut "zajištění" dle § 14 odst. 1 písm. d) a e) cit.

zákona je naproti tomu spjat s náležitostmi, jež jsou odlišné.

Zajištění provádí policista (nikoli vyšetřovatel) a ke svému

zákroku nepotřebuje předchozího souhlasu jiného orgánu.

O zajištění sepíše pouze úřední záznam. Toto policejní zajištění

může trvat do 24 hodin a počítá se "od okamžiku omezení osobní

svobody" (§ 14 odst. 3 zák. č. 283/1991 Sb., v platném znění).

U zadržení je naproti tomu lhůta stanovena "do 24 hodin od tohoto

zadržení", tedy od předání osoby vyšetřovateli.

Kdybychom chápali zajištění v případě § 14 odst. 1 písm.

d) a e) "ve skutečnosti jako zadržení" dle nálezu Ústavního soudu

sub. č. 23/1997 Sb., anebo jako "obsahově totožné" (dle návrhu

Nejvyššího soudu v předmětné věci), znamenalo by to, že při plném

využití lhůty 24 hodin zajišťujícím policistou a za předpokladu,

že se zajištění interpretuje jako zadržení, vyšetřovateli nezbude

žádná lhůta k provedení úkonů, k nimž je zákonem povinován, kromě

jediného, totiž toho, že by musel zadrženou osobu propustit na

svobodu, nebyla-li řádně (tj. po splnění předepsaných úkonů)

předána soudu.

Také omezení osobní svobody "kýmkoli" za podmínek § 76 odst.

2 trestního řádu nelze chápat jako zadržení dle § 76 odst. 1

trestního řádu. Kýmkoli se nemíní policista, neboť "kdokoli" je

povinen přistiženou osobu ihned předat vyšetřovateli nebo

policejnímu orgánu, který osobu zajistí a po splnění úkonů s tím

spojených předá vyšetřovateli. Ustanovení § 76 odst. 2 trestního

řádu je obsahově shodné s § 127 německého trestního řádu

o "předběžném zajištění" (vorläufige Festnahme), které se také

nepočítá do lhůt a přikazuje komukoli přistiženou osobu ihned

předat policejnímu orgánu.

V odlišné charakteristice a definici "zadržení" a "zajištění"

v obou uvedených zákonech nevidíme ani důvod, ale dokonce ani

možnost interpretovat § 14 odst. 1 písm. d) a e) jako "ve

skutečnosti zadržení" dle § 76 trestního řádu ("ve skutečnosti"

znamená "de facto" nebo i "de iure" ?). Po našem soudu není

smyslem cit. § 14 vymezení hranic "pořádkového účelu" izolovaně od

"trestněprávních účelů", ale výčet případů, při nichž policista

smí přikročit k zajištění osob. Zajištění samo však svou povahou

a úkony, které musí být splněny, není pojmově identické se

zadržením dle trestního řádu a má vůči němu povahu předběžného

opatření. Úvahy o posunutí zajištění do trestněprávní roviny

a z toho vyvozovaný závěr, že ve zmíněných případech [písm.

d) a e)] zákonem stanovené zajištění nemá být chápáno jako

zajištění, ale jako určitá forma (pojmově odlišného) zadržení, jde

příliš daleko, protože Ústavní soud svým nálezem nerušil, ale

přeinterpretoval ustanovení zákona záměnou právních institutů

a tím se vlastně stal více než "negativním", totiž "pozitivním"

zákonodárcem.

Ve skutečnosti nejde o spekulaci o pořádkových či

trestněprávních rovinách, ale o ústavní záruky, totiž zřetelné

vymezení kdo, kdy, komu, za jakých podmínek a na jak dlouho může

omezit osobní svobodu. Z hlediska ústavně právního není podstatné,

zda je sledován pořádkový nebo trestněprocesní účel, ale to, zda

sporná ustanovení jsou v souladu s ústavními zárukami osobní

svobody, zda jsou minimálním zásahem státu, potřebným k dosažení

obecně prospěšného cíle, avšak také to, zda jsou prostředkem,

který je ve stanovených dimenzích také splnitelný

a uskutečnitelný: ultra vires nemo posse tenetur.

Ústavní záruky se v České republice, avšak vesměs i ve

většině ústav států Evropské unie formulují se zaměřením na případ

zatčení a případ zadržení (pokud se některé ústavy neomezují pouze

na obecný příkaz, že omezení osobní svobody je možné jen na

základě zákona). Při úvaze o přiměřenosti lhůt je třeba poukázat

znovu na zásadu, že nikdo nesmí být nucen k tomu, co přesahuje

jeho síly a možnosti - to platí stejně o jednotlivci jako o státu.

Proto také časové lhůty a limity, poskytnuté státním orgánům pro

určité úkony a určitá opatření, jež se mohou nazývat "zajištěním"

nebo "zadržením", musí být takové, aby byly splnitelné.

Úprava těchto otázek v ústavách států Evropské unie vychází

vesměs z kumulace lhůt předběžného policejního zajištění

a zadržení a dospívá k součtu 48 resp. 72 hodin pro ty úkony,

které jsou spojeny se zbavením osobní svobody, a jež musí

předcházet předání osoby soudci k rozhodnutí o vazbě anebo

propuštění. Tak např. podle rakouské ústavy (ústavní zákon z 29.

11. 1988 o ochraně osobní svobody) může být osoba zatčena při

trestném činu i bez soudního příkazu, avšak nejpozději před

uplynutím 48 hodin musí být propuštěna nebo předána soudu. Německý

Základní zákon v čl. 104 odst. 2 stanoví, že "policie nesmí

z vlastní moci držet nikoho v policejní vazbě (in eigenem

Gewahrsam) déle, než do konce dne následujícího po zadržení"

a dále (čl. 104 odst. 3), že "...každý, kdo byl předběžně zadržen

pro podezření z trestného činu, musí být nejpozději den po

zadržení předveden k soudci..".

Jestliže čl. 8 Listiny základních práv a svobod stanoví

v odst. 3 podmínky zadržení a povinnost zadrženou osobu nejpozději

do 24 hodin buď propustit anebo odevzdat soudu, není důvodu chápat

pojem "zadržení" jinak, než to odpovídá jeho náležitostem

upřesněným v § 76 trestního řádu. Lhůtu pro zadržení je třeba ve

všech případech chápat jako lhůtu, která počíná běžet předáním

osoby vyšetřovateli. Jestliže pak by se "zajištění" ve smyslu §

odst. 1 písm. d) a e) zák. č. 283/1991 Sb. přestalo chápat jako

"zadržení" ve smyslu § 76 trestního řádu, bylo by třeba i lhůty

stanovené u obou těchto institutů na 24 hodin počítat odděleně.

Tím by vznikl jednak úhrnný časový prostor 48 hodin a jednak lhůta

stanovená čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod v případě

zadržení by byla splnitelná.

Tak by bylo možné interpretovat lhůty a časové limity pro

státní orgán způsobem, který odpovídá evropským zvyklostem, naší

Listině základních práv a svobod i reálným možnostem policejních

a vyšetřovacích orgánů. Zrušení napadených ustanovení čl. 14

zákona č. 283/1991 Sb. v platném znění se v důsledku toho nejeví

jako nutné z hlediska Listiny základních práv a svobod, protože

shora naznačená interpretace článku 8 odst. 3 citované Listiny je

ústavně konformní. Pokud jde o posouzení ustanovení článku 14

napadeného zákona z hlediska Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod, máme za to, že jde o předpis, který je spíše

v předcházejících bodech odst. 1 (zejména v bodě c) předpisem

sporným se zřetelem na čl. 5 Úmluvy, jež připouští zbavení osobní

svobody (tudíž i "zajištění") pouze v taxativně vymezeném počtu

případů, které mají vesměs přímou souvislost pouze s věcmi

trestními a ve vztahu k článku 14 napadeného zákona stanoví

kritéria pro zajištění přísněji a přesněji.

V Brně 2. července 1997

ODLIŠNÉ STANOVISKO

soudce JUDr. P.H., podané dle § 14 zákona č. 182/1993 Sb.

k odůvodnění nálezu Ústavního soudu ve věci návrhu Nejvyššího

soudu na zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č.

283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění zákona č.

26/1993 Sb.

Odlišné stanovisko podané k odůvodnění nálezu, přijatého

většinovým votem, se zakládá na následujících důvodech:

I.

Právní institut zajištění dle § 14 odst. 1 písm. a) až c)

zákona o Policii České republiky plní účel pořádkového opatření

v oboru správního práva. Naproti tomu zajištění dle písm. d) a e)

citovaného zákonného ustanovení nutno ve shodě s většinovým votem

chápat jako institut, jenž plní svůj účel v oboru trestního práva

procesního.

Srovnání napadených ustanovení policejního zákona s § 76 tr.

ř. ukazuje několik rozdílů v jejich funkcích. Zadržení ve smyslu

§ 76 odst. 1 tr. ř. je institutem, jehož uplatnění přichází

v úvahu pouze tehdy, jestliže je dán předpoklad důvodnosti vazby,

což ale není podmínkou v případě zajištění dle § 14 odst. 1 písm.

d), e) policejního zákona.

Jiným je pak rozdíl mezi uvedenými ustanoveními zákona

o Policii České republiky a § 76 odst. 2 tr. ř. V daném případě je

smyslem uvedeného ustanovení stanovit lex specialis ke skutkové

podstatě trestného činu omezování osobní svobody (§ 231 tr. z.)

a umožnit veřejnosti i omezením osobní svobody jiného bránit

trestné činnosti (a to za zákonem přesně omezených podmínek). Již

z jejich výčtu lze bez jakýchkoli pochybností dovodit, že se

v žádném případě nejedná o normu, regulující postup policie (když

uvedené ustanovení stanoví osobě, jež omezila osobní svobodu osoby

jiné, přistižené při trestném činu nebo bezprostředně poté, předat

tuto osobu ihned vyšetřovateli nebo policejnímu orgánu). Je

skutečně s podivem, když dle "Zprávy o společném jednání komise

zřízené policejním prezidentem a poradního orgánu složeného ze

zástupců správ Policie České republiky" (jejíž obsah je podán

v odůvodnění nálezu) v uvedeném ustanovení tr. ř. "použitý výraz

"kdokoliv" lze oprávněně vyložit tak, že může jít o policistu".

Přijetí výkladu obsaženého v této zprávě a nepochybně běžně

aplikovaného v praxi by znamenalo hned několik absurdních

důsledků. Prvním je pokyn zákonodárce v případě zadržení dle

citovaného ustanovení tr. ř. policejním orgánem předat zadrženou

osobu jinému policejnímu orgánu. V případě zhojení tohoto

absurdního důsledku interpretací (tj. úvahou, podle níž v případě

zadržení dle § 76 odst. 2 tr. ř. policií předání policejnímu

orgánu je naplněno právě aktem zadržení) nastupuje druhý absurdní

důsledek, jenž interpretací zhojit nelze. Tím je povinnost předat

zadrženou osobu vyšetřovateli a na to navazující počítání lhůty

zadržení. Měli bychom totiž dvojí zadržení: první policejním

orgánem a druhé vyšetřovatelem (se kterým by patrně byl spjat

začátek plynutí 24 hodinové lhůty). To by ale vedlo k otevření

možnosti přímého a stěží kontrolovatelného porušování Listiny

základních práv a svobod. Dalším důvodem odmítnutí vztažení § 76

odst. 2 tr. ř. i na postup policie je ústavní maxima, obsažená

v čl. 2 odst. 2 Listiny, podle níž pravomoc státních orgánů

a postup při jejím uplatňování je zákonodárce povinen explicitně

upravit a v žádném případě tuto nelze dovozovat interpretací.

Spekulativní výklad ustanovení § 76 odst. 2 tr. ř., uplatňovaný

v policejní a soudní praxi, tak trochu připomíná sofistické

meditace, řešící slavnou logickou hříčku Bertranda Russella

o vesnickém holiči.

Domnívám se tudíž, že institut zajištění dle § 14 odst. 1

písm. d) a e) zákona o Policii České republiky umožňuje policejním

orgánům omezení osobní svobody v případě přistižení při spáchání

trestného činu nebo v případě podezření z jeho přípravy, pokusu

nebo spáchání, a to na rozdíl od zadržení dle § 76 odst. 1 tr. ř.

bez ohledu na důvodnost vazby.

Důvodová správa k § 14 zákona o Policii České republiky,

jakož i judikát publikovaný pod č. 10/1995 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek, obsahuje právní názor, podle kterého dobu

zajištění nelze započítávat do doby zadržení. Uvedenému právnímu

názoru, jak jsem již zmínil, plně korespondovala (resp. nadále

koresponduje) i policejní, resp. soudní praxe. Názor opačný

vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu č. 23/1997 Sb., když

konstatoval, že opačný přístup, než započítání lhůty zajištění do

lhůty zadržení, ke vztahu zajištění podle § 14 odst. 1 písm.

d), e) zákona o Policii České republiky a zadržení podle § 75, 76

tr. ř. je v rozporu s čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv

a svobod.

Listina základních práv a svobod v čl. 8 odst. 3 stanoví

povinnost v případě rozhodování o vzetí do vazby odevzdat osobu

podezřelou ze spáchání trestného činu do 24 hodin od jejího

zadržení soudu (nebo ji propustit).

Listina zároveň obsahuje zmocnění zákonodárci stanovit

zákonem důvody omezení osobní svobody (čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst.

2 Listiny). Zákonodárce uvedené zmocnění využil zakotvením řady

právních institutů, sledujících rozličné účely, mezi něž patří

instituty předvedení, zajištění, zatčení.

Institut zadržení, jež Listina váže na institut vazby, nutno

ve vztahu k uvedeným případům omezení osobní svobody interpretovat

ve smyslu ustanovení speciálního. Z toho plyne nemožnost pro

zákonodárce prodlužovat dobu omezení osobní svobody, jež předchází

odevzdání zadržené osoby soudu za účelem rozhodování o jejím vzetí

do vazby, nad limit 24 hodin (prodloužení této lhůty je ve výlučné

dispozici ústavodárce a je vyloučeno ji měnit zákonem nebo

interpretací).

Pokud přijmeme závěr, že hranici 24 hodin, jež předchází

odevzdání zadržené osoby soudu, nelze měnit zákonem ani

interpretací, jsme postaveni před řešení následující otázky.

Jestliže je ústavně vyloučeno sčítání doby zadržení a zajištění

dle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona o Policii České republiky,

lze toho dosáhnout cestou interpretace (jak to učinil Ústavní soud

v nálezu č. 23/1997 Sb.), nebo cestou derogace?

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (Pl. ÚS 48/95, Pl. ÚS

5/96, Pl. ÚS 21/96 a další) přijal tezi, podle které, v situaci,

kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé

interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony

a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a druhá je s nimi

v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho

aplikaci je úkolem soudů interpretovat dané ustanovení ústavně

konformním způsobem.

Zároveň nejdříve šest soudců v odlišném stanovisku k nálezu

ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95 vyjádřilo názor, podle

něhož "obecně lze konstatovat, že neurčitost určitého (některého)

ustanovení právního předpisu nutno považovat za rozpornou

s požadavkem právní jistoty, a tudíž i právního státu (čl. 1

Ústavy), toliko tehdy, jestliže intenzita této neurčitosti

vylučuje možnost stanovení normativního obsahu daného ustanovení

i pomocí obvyklých interpretačních postupů". Tento názor byl

následně akceptován většinovým votem a uplatněn v odůvodnění

nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 9/95. Byl přitom uplatněn

jako hledisko, které v dané věci vedlo k závěru o existenci

smysluplné a ústavně konformní interpretační alternativy a tím

i k zamítnutí návrhu na zrušení předmětného zákonného ustanovení.

Ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm.

d), e) zákona o Policii České republiky se soud ocitl mezi Scyllou

odlišení dvojí interpretace, z toho jedné ústavně konformní

a druhé ústavně rozporné, a Charibdou odmítnutí zřetelné ústavně

konformní interpretační alternativy, k níž lze dospět obvyklými

interpretačními postupy.

Pokud Ústavní soud v rozhodnutí č. 23/1997 Sb. přijal právní

názor, podle něhož se lhůta zajištění dle § 14 odst. 1 písm.

d), e) zákona o Policii České republiky včítá do lhůty zadržení

a nepřerušil řízení ve věci ústavní stížnosti podle § 68 odst. 2

zákona č. 182/1993 Sb., vyjádřil tím přesvědčení o možnosti řešit

posuzovanou věc ústavně konformní interpretací. Jejím obsahem je

výklad pojmu zadržení, obsaženého v Listině, v tom smyslu, že se

jedná o omezení osobní svobody v souvislosti s podezřením ze

spáchání trestného činu, provedené policií (a to buď samostatně

nebo se souhlasem státního zástupce), které předchází odevzdání

dané osoby soudu za účelem rozhodování o jejím vzetí do vazby.

V rozhodnutí Ústavního soudu a v jeho odůvodnění, vůči

kterému směřuje toto odlišné stanovisko, (a to i v návaznosti na

nález ve věci Pl. ÚS 18/96, jímž po sérii nálezů, zrušujících

rozhodnutí obecných soudů z důvodů neústavní interpretace § 250f

o. s. ř., Ústavní soud přistoupil k jeho zrušení) spatřuji výraz

skepse k připravenosti obecných soudů při aplikaci právních

předpisů hledat a řešit otázky jejich ústavně konformní

interpretace, chápat Ústavu jako bezprostřední pramen práva,

obsahující rovněž výkladové principy abstraktních a často

neurčitých, někdy ne úplně přesně formulovaných právních

ustanovení.

Na rozdíl od většinového vota sdílím názor, vyjádřený

v rozhodnutí č. 23/1997 Sb., a to v té jeho části, která

zdůvodňuje včítání lhůty zajištění dle § 14 odst. 1 písm. d), e)

zákona o Policii České republiky do lhůty zadržení. Nad rámec

v něm obsažené argumentace poukazuji na rozdílný účel obou trestně

procesních institutů, tj. na smysluplnost institutu zajištění dle

§ 14 odst. 1 písm. d), e) zákona o Policii České republiky

v případě, když není dán žádný z důvodů vazby.

Rozpor napadených ustanovení s ústavními zákony

a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy proto nespatřuji

v jejich nesouladu s čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv

a svobod, nýbrž s principy právního státu, jež nacházejí svůj

výraz kromě jiného rovněž v požadavcích na vnitřní koherenci

právního řádu a na jeho určitost a srozumitelnost (čl. 1 Ústavy).

Byl již citován názor Ústavního soudu, podle něhož

"neurčitost určitého (některého) ustanovení právního předpisu

nutno považovat za rozpornou s požadavkem právní jistoty, a tudíž

i právního státu (čl. 1 Ústavy), toliko tehdy, jestliže intenzita

této neurčitosti vylučuje možnost stanovení normativního obsahu

daného ustanovení i pomocí obvyklých interpretačních postupů".

Neurčitost právního ustanovení je rubem neakceptování

náležitostí právních termínů, jakož i požadavků právní stylistiky.

Doktrína mezi náležitosti právních termínů přitom řadí jazykovou

správnost, odbornou, tedy právní správnost, jednoznačnost,

přesnost, ustálenost a zřetelnost (viz Š. Luby, Teoretické otázky

právnej terminológie v normotvornom procese, Právník, č. 8, 1974,

s. 728; H. Schneider, Gesetzgebung, 2. vydání, Heidelberg 1991, s.

247 a násl.).

Požadavek jednoznačnosti právní terminologie, tj.

konstantního používání právních termínů, spočívá ve vyjádření

určitého pojmu stejným názvem (čili ve vyloučení synonymie),

a naopak, ve spojení určitého názvu vždy se stejným pojmem (čili

ve vyloučení homonymie a polysémie). Tento požadavek však nelze

chápat a jeho splnění vyžadovat absolutně. Legislativní praxe

například zná případy přípustnosti polysémie. V takových případech

však musí být z kontextu použití termínu zřejmá i jeho významová

odlišnost.

Z pohledu těchto hledisek lze akceptovat terminologické

odlišení institutu zajištění v trestním procesu ve vztahu

k zadržení (zrcadlící jejich významovou odlišnost) s tím, že

posunem v účelu, a to ve smyslu objevení se vazebních důvodů,

nutno dobu zajištění včítat do doby zadržení. Přijatelnost

takovéhoto odlišení interpretací však vyžaduje, jak bylo již

řečeno, zřetelnost kontextu a určitost použitých jazykových

prostředků.

Absenci zřetelného kontextu, umožňujícího bez jakýchkoli

pochybností stanovit vztah institutů zajištění a zadržení

v trestním procesu, spatřuji v roztříštění trestněprocesní

regulace mezi trestní řád a zákon o Policii České republiky.

Libovůle zákonodárce ohledně utváření systému práva, a tím

způsobené začlenění úpravy právních institutů z jednoho právního

odvětví v různých právních předpisech různých odvětví práva,

a tedy v odlišném kontextu, může zakládat neurčitost a nejasnost

právní regulace. To platí ve zvýšené míře, pokud dané právní

instituty představují právní regulaci omezující základní práva

a svobody, nota bene v oblasti práva trestního. Ohledně určitosti,

resp. neurčitosti použitých jazykových prostředků napadená

ustanovení rovněž nesplňují náležitosti právní terminologie.

Nesplňují zejména požadavek odborné správnosti (ve stadiu

zajištění nelze mluvit o přistižení při spáchání trestného činu,

nýbrž pouze o přistižení u činu zakládajícího podezření ze

spáchání trestného činu) a dále nesplňují požadavek zřetelnosti

(a to u výrazu kriminalisticky doložitelných informací).

Uvedené argumenty mě vedly proto k závěru o rozporu

ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb.,

o Policii České republiky, ve znění zákona č. 26/1993 Sb. s čl.

1 Ústavy a k důvodnosti jejich zrušení.

V Brně 2. července 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru