Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 2/08 #1Nález ÚS ze dne 23.04.2008Návrh na zrušení části zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů - část týkající se sociálního zabezpečení

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam1
NavrhovatelSKUPINA POSLANCŮ
Dotčený orgánPOSLANECKÁ SNĚMOVNA PARLAMENTU ČR
SENÁT PARLAMENTU ČR
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
vykonatelnost odložená - § 58/1
Odlišné stanoviskoMusil Jan
Rychetský Pavel
Wagnerová Eliška
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip ochrany legitimního očekávání
hospodářská, sociální a kulturní práva/ochrana žen, mladistvýc... více
Věcný rejstříksociální dávky
hmotné zabezpečení
rozpočet
rozpočet/veřejný
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 73/49 SbNU 85
Paralelní citace (Sbírka zákonů)166/2008 Sb.
EcliECLI:CZ:US:2008:Pl.US.2.08.1
Datum vyhlášení23.04.2008
Datum podání08.01.2008
Napadený akt

zákon; 261/2007 Sb.; o stabilizaci veřejných rozpočtů; část patnáctá, část seštnáctá, část sedmnáctá, část osmnáctá, část devatenáctá, část dvacátá, část dvacátá první, část dvacátá druhá, část dvacátá čtvrtá, část dvacátá pátá, část dvacátá šestá, část dvacátá sedmá, část dvacátá osmá, část dvacátá devátá, část třicátá, část třicátá první, část třicátá druhá, část třicátá třetí, část třicátá čtvrtá, část třicátá pátá, část třicátá šestá, část třicátá sedmá, část třicátá osmá, část třicátá devátá, část čtyřicátá čtvrtá

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 5

2/1993 Sb., čl. 41 odst.4, čl. 4 odst.4, čl. 26 odst.3, čl. 29, čl. 30 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

261/2007 Sb.

435/2004 Sb., § 39 odst.2 písm.a

54/1956 Sb., § 15 odst.1, § 15 odst.3, § 16


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Ústavně zaručená sociální práva nemají bezpodmínečnou povahu a lze se jich ve smyslu čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákona. Konkrétní podmínky realizace sociálních práv stanoví zákon. Zákonné provedení ale nesmí ústavně zaručená sociální práva popřít či anulovat.

Odepření nároku zaměstnancům na nemocenské dávky za prvé tři dny onemocnění nebo karantény podle § 15 odst. 1 a 3 a § 16 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, bylo v rozporu s právem na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti v práci podle čl. 30 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh skupin poslanců a skupiny senátorů zrušilo plénum Ústavního soudu nálezem ze dne 23. dubna 2008 podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů v první větě § 15 odst. 1 slova „trvá-li pracovní neschopnost déle než 3 kalendářní dny“, v § 15 odst. 3 slovo „čtvrtého“ a druhou větu § 16 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, s účinností od 30. června 2008. Ve zbývající části, která směřovala proti části patnácté, části šestnácté, části sedmnácté, části osmnácté, části devatenácté, části dvacáté, části dvacáté první, části dvacáté druhé, části dvacáté čtvrté, části dvacáté páté, části dvacáté šesté, části dvacáté sedmé, části dvacáté osmé, části dvacáté deváté, části třicáté, části třicáté první, části třicáté druhé, části třicáté třetí, části třicáté čtvrté, časti třicáté páté, části třicáté šesté, části třicáté sedmé, části třicáté osmé, části třicáté deváté a části čtyřicáté čtvrté zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, návrh zamítl.

Skupina 69 poslanců, dále skupina 43 poslanců a skupina 19 senátorů postupně napadly tzv. reformu veřejných financí v podobě zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů. Vedle toho skupina poslanců napadla i ustanovení některých zákonů jím novelizovaných. Ústavní soud později obdržené návrhy odmítl pro nepřípustnost z důvodu litispendence podle § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, odmítnuté skupiny poslanců a senátorů se však řízení účastnily v postavení vedlejších účastníků (viz usnesení ze dne 23. 11. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 28/07 a ze dne 12. 12. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 29/07). Ústavní soud poté usnesením ze dne 8. ledna 2008 sp. zn. Pl. ÚS 24/07 vyloučil k samostatnému projednání části napadeného zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů týkající se obsahově samostatné problematiky financování zdravotní péče z veřejného zdravotního pojištění (Pl. ÚS 1/08) a problematiky sociálního zabezpečení (Pl. ÚS 2/08). Ve věci Pl. ÚS 24/07 zůstalo řízení o návrhu na zrušení částí zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů a jimi novelizovaných ustanovení zákona o daních z příjmů týkajících se obsahově samostatné problematiky daní.

Ve vztahu k posuzovaným částem zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů byl návrh všech tří navrhovatelů odůvodněn porušením pravidel legislativního procesu. Návrh skupiny 43 poslanců navíc namítal protiústavnost změn úpravy některých dávek sociálního zabezpečení.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ve vztahu k otázce ústavnosti legislativního procesu při příjímání zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů odkázal Ústavní soud na své závěry uvedené v nálezu ze dne 31. ledna 2008 sp. zn. Pl. ÚS 24/07. Na tento nález odkázal i co se týče námitky nekonzistentnosti zákona. Ve vztahu k těmto námitkám tedy neshledal důvod pro vyhovění návrhu.

Z hlediska obsahového souladu napadených ustanovení s ústavním pořádkem se Ústavní soud dále mohl zabývat pouze těmi ustanoveními zákona, které navrhla zrušit skupina 43 poslanců, neboť pouze jejich návrh obsahoval i tvrzený důvod namítané protiústavnosti.

Ústavní soud shrnul, že návrh směřuje proti změnám v podmínkách nároku a výši některých dávek sociálního zabezpečení, konkrétně dávek státní sociální podpory, dávek pomoci v hmotné nouzi, poskytování sociálních služeb, poskytování peněžité pomoci v mateřství a v oblasti nemocenského pojištění zaměstnanců. V první řadě se Ústavní soud vyjádřil v obecné rovině k povaze sociálních práv. Sociální práva nemají bezpodmínečnou povahu, podle čl. 41 odst. 1 Listiny se jich lze domáhat pouze v mezích zákonů. Zákonné provedení je podmínkou konkrétní realizace jednotlivých práv, nesmí tato práva popřít nebo anulovat. Specifickým charakterem sociálních práv je jejich závislost zejména na ekonomické situaci státu. Úroveň jejího poskytování dále reflektuje vztah státu a občana založený na vzájemné odpovědnosti a na uznání principu solidarity. Zakotvení sociálních práv v Listině znamená, že při zákonné úpravě musí být zachován jistý minimální standard sociálních práv. V žádném případě nesmí dojít k faktickému popření toho kterého sociálního práva.

Ústavní soud neshledal protiústavnost § 39 odst. 2 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, který váže nárok na podporu v nezaměstnanosti na skutečnost, že ve stanovené době nebyl s uchazečem o zaměstnání skončen pracovněprávní vztah z důvodu porušení povinnosti vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Jedná se o trend ke zvyšování pracovní kázně, přičemž každé rozvázání pracovního poměru je přezkoumatelné soudní cestou.

Rozpor s právem na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci podle čl. 30 odst. 1 Listiny naopak shledal ve změně některých ustanovení zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, podle které nemají zaměstnanci nárok na nemocenské dávky po dobu prvých tří dnů pracovní neschopnosti či karantény. Tím, že stát pouze vyžadoval splnění povinností ze strany zaměstnanců (v daném případě plnění pojistného), aniž by přitom dbal ochrany jejich zájmů, postihne-li je onemocnění v podobě pracovní neschopnosti, došlo k porušení práv zaměstnanců, které dosahuje ústavněprávní dimenze. Poukázal dále na negativní účinek, který může mít toto opatření na zaměstnance (např. přecházení nemoci, čerpání dovolené z důvodu nemoci, šíření onemocnění mezi spoluzaměstnance). Rovněž konstatoval, že stát z hlediska zájmu na omezení zneužívání nemocenských dávek přenáší důsledky své neochoty či neschopnosti k realizaci důsledné kontroly lékařů a pojištěnců na bedra většiny poctivých zaměstnanců.

Ústavní soud neuznal ve vztahu k sociálním právům existenci legitimního očekávání. Opětovně přitom poukázal na odvislost těchto práv od vývoje ekonomické a životní úrovně.

Ve vztahu k dalším napadeným ustanovením, jež se týkaly změn vymezení a doplnění některých pojmů a kategorií souvisejících se změnami v podmínkách nároku a výši některých dávek sociálního zabezpečení, dále kompetenčních změn příslušných orgánů a změn v řízení o dávkách sociálního zabezpečení a nemocenského pojištění, jakož i souvisejících technických změn a úprav, žádný důvod protiústavnosti neshledal.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl František Duchoň. Soudci Jan Musil, Pavel Rychetský a Eliška Wagnerová uplatnili odlišné stanovisko vůči výroku II. Soudkyně Eliška Wagnerová uplatnila odlišné stanovisko i vůči odůvodnění výroku I.

Pl.ÚS 2/08 ze dne 23. 4. 2008

166/2008 Sb.

N 73/49 SbNU 85

Návrh na zrušení části zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů - část týkající se sociálního zabezpečení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

pléna Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň (soudce zpravodaj), Vlasta Formánková, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická ze dne 23. dubna 2008 sp. zn. Pl. ÚS 2/08 ve věci návrhu 1. skupiny 67 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, zastoupené poslancem Mgr. Michalem Haškem, 2. skupiny 43 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, zastoupené poslancem JUDr. Vojtěchem Filipem, a 3. skupiny 19 senátorů Senátu Parlamentu České republiky na zrušení části patnácté (změna zákona o státní sociální podpoře), části šestnácté (změna zákona o pomoci v hmotné nouzi), části sedmnácté (změna zákona o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení), části osmnácté (změna zákona o sociálních službách), části devatenácté (změna zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců), části dvacáté (změna zákona o nemocenské péči v ozbrojených silách), části dvacáté první (změna zákona o prodloužení mateřské dovolené, o dávkách v mateřství a o přídavcích na děti z nemocenského pojištění), části dvacáté druhé (změna zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení), části dvacáté čtvrté (změna zákona o důchodovém pojištění), části dvacáté páté (změna zákona o nemocenském pojištění), části dvacáté šesté (změna zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o nemocenském pojištění), části dvacáté sedmé (změna zákoníku práce), části dvacáté osmé (změna zákona o vojácích z povolání), části dvacáté deváté (změna zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů), části třicáté (změna zákona o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu), části třicáté první (změna zákona o platu a některých dalších náležitostech státních zástupců), části třicáté druhé (změna zákona o obcích), části třicáté třetí (změna zákona o krajích), části třicáté čtvrté (změna zákona o hlavním městě Praze), části třicáté páté (změna služebního zákona), části třicáté šesté (změna zákona o zaměstnanosti), části třicáté sedmé (příspěvek na zvýšené životní náklady), části třicáté osmé (změna zákona č. 585/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, zákon č. 189/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o nemocenském pojištění, zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, zákon č. 264/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákoníku práce, zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění zákona č. 165/2006 Sb., a zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů), části třicáté deváté (změna zákona o vysokých školách) a části čtyřicáté čtvrté (změna zákona o elektronických komunikacích) zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, respektive návrhu na zrušení jednotlivých ustanovení zde uvedených částí zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, za účasti A) Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a B) Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení a C) skupiny 43 poslanců Parlamentu České republiky, zastoupené poslancem JUDr. Vojtěchem Filipem, a D) skupiny 19 senátorů Parlamentu České republiky jako vedlejších účastníků řízení, (nález byl vyhlášen pod č. 166/2008 Sb.).

I. Dnem 30. 6. 2008 se v zákoně č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení § 15 odst. 1 věty první zrušují slova: „, trvá-li pracovní neschopnost déle než 3 kalendářní dny“. V ustanovení § 15 odst. 3 věty první téhož zákona se zrušuje slovo „čtvrtého“. Rovněž se zrušuje i věta druhá § 16 téhož zákona ve znění: „Nemocenské podle věty první se poskytuje od čtvrtého kalendářního dne karantény.“.

II. Ve zbývající části se návrh zamítá.

Odůvodnění:

I.

Předmět řízení

1. Návrhem, podaným Ústavnímu soudu dne 22. října 2007, skupina 67 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, zastoupená poslancem Mgr. Michalem Haškem, navrhla podle článku 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále též jen „Ústava“) a podle § 64 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen „zákon o Ústavním soudu“) zrušení celého zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, (dále též „zákon“), popřípadě jeho jednotlivých v návrhu blíže označených ustanovení. Kromě toho tato skupina 67 navrhovatelů týmž návrhem navrhla zrušení některých v návrhu blíže konkretizovaných ustanovení zákonů novelizovaných zákonem č. 261/2007 Sb.

2. Usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 8. ledna 2008 č. j. Pl. ÚS 24/07-147 byly vyloučeny k samostatnému řízení návrhy na zrušení těch částí zákona č. 261/2007 Sb., které se týkají obsahově samostatné problematiky financování zdravotní péče z veřejného zdravotního pojištění (Pl. ÚS 1/08), a návrhy na zrušení částí týkajících se obsahově samostatné problematiky sociálního zabezpečení (Pl. ÚS 2/08.)

3. Pod spisovou značkou Pl. ÚS 24/07 zůstalo řízení o zbývající části návrhů, které skončilo dne 31. ledna 2008 zamítavým nálezem pléna Ústavního soudu (viz dále).

II.

Účastenství a vedlejší účastenství

4. Navrhovatelem v tomto řízení je skupina 67 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, zastoupená poslancem Mgr. Michalem Haškem. Ústavní soud shledal, že podaný návrh splňuje všechny zákonné procesní náležitosti. Podle § 69 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jsou účastníky tohoto řízení také 1. Poslanecká sněmovna a 2. Senát Parlamentu České republiky.

5. Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 19. listopadu 2007, navrhla zrušení zákona č. 261/2007 Sb., popřípadě jeho jednotlivých blíže označených ustanovení rovněž skupina 43 poslanců, zastoupená poslancem JUDr. Vojtěchem Filipem. Tento návrh Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 23. 11. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 28/07 podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu z důvodu překážky litispendence. Skupina 43 poslanců se tak stala podle § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vedlejším účastníkem tohoto řízení o návrhu skupiny 67 poslanců.

6. Dalším návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 7. 12. 2007, navrhla zrušení označených částí zákona č. 261/2007 Sb. rovněž skupina 19 senátorů Parlamentu České republiky. Tento návrh Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 12. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 29/07 podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu z důvodu překážky již dříve zahájeného řízení. Tato skupina 19 senátorů se poté stala podle § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vedlejším účastníkem tohoto řízení. Vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem mají stejná práva a povinnosti jako jeho účastníci (§ 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

III.

7. Pokud jde o argumentaci navrhovatelů a vedlejších účastníků zpochybňující ústavně předepsaný způsob přijetí a vydání zákona č. 261/2007 Sb. jako celku, nelze než odkázat na závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/07 ze dne 31. ledna 2008 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 48, nález č. 26, vyhlášen pod č. 88/2008 Sb.).

III./a

Argumentace skupiny 67 poslanců Parlamentu České republiky

8. Skupina 67 poslanců Parlamentu České republiky, zastoupená poslancem Mgr. Michalem Haškem (dále též „navrhovatelé“), navrhla zrušení celého zákona č. 261/2007 Sb. mj. z důvodů, kterými se podrobně zabýval již zmíněný nález sp. zn. Pl. ÚS 24/07. Pro případ, že by tomuto návrhu nebylo vyhověno, tato skupina navrhovatelů alternativně navrhla zrušení části patnácté až dvacáté druhé, dvacáté čtvrté až třicáté deváté a části čtyřicáté čtvrté zákona, zejména proto, že tyto části obsahově, teleologicky ani formálně nesouvisí s daňovými změnami, snižováním a rušením některých daní a zvyšováním či zaváděním jiných daní. Přijetí zmíněných částí zákona mělo být provedeno formou zvláštního zákona. Jedná se totiž o změny v sociálních dávkách a v procesním právu sociálního zabezpečení. Tato rozsáhlá proměna celého systému sociálního zabezpečení měla být provedena v odděleném zákoně či spíše ve více zákonech. Právo sociálního zabezpečení je právním odvětvím odlišným od práva finančního a jejich propojení v téže zákonné předloze dává smysl snad jen u právní úpravy daní z příjmů a pojistného na sociální zabezpečení (část dvacátá třetí), jejíž zrušení proto navrženo není. Zahrnutí zmíněných částí do zákona č. 261/2007 Sb. tak odporuje čl. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 6, čl. 15 odst. l a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.

9. Změny v pracovním právu a v odměňování ve veřejné sféře (část dvacátá sedmá až třicátá šestá) rovněž velmi málo souvisí s daňovými změnami. To se týká zejména odměňování vojáků z povolání, příslušníků bezpečnostních sborů, ústavních činitelů a zastupitelů (krajů, obcí a hl. m. Prahy). I tyto změny vyžadují z důvodů předvídatelnosti práva a demokratické legitimity tvorby práva úpravu ve zvláštním zákoně.

10. Ještě méně legitimní jsou změny v zákoníku práce, které se týkají vztahu mezi dvěma soukromými osobami, tj. zaměstnavatelem a zaměstnancem. Zvláště excesivní je v tomto směru doplnění obsahu potvrzení o zaměstnání podle § 313 zákoníku práce v části dvacáté sedmé čl. XLI bodu 7.

11. Řada napadených částí tohoto zákona se do něj dostala cestou pozměňovacích návrhů. Jedná se o část dvacátou druhou čl. XXXV body 1, 2 a 12, část dvacátou čtvrtou čl. XXXVIII body 1, 2, 3 a 5. Např. pokus nahradit právní úpravu započítávání doby péče o dítě pro účely důchodového pojištění [v důsledku nálezu Ústavního soudu č. 405/2006 Sb. – pozn. red.: nález sp. zn. Pl. ÚS 42/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen „Sbírka rozhodnutí“), svazek 41, nález č. 112] je správný, ale nemělo se tak stát „přilepením“ této nové právní úpravy k zákonu, který se problematiky započítávání dob pro účely důchodového pojištění vůbec netýká. Navrhovatelé poukázali zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06, Sbírka rozhodnutí, svazek 44, nález č. 30, vyhlášený pod č. 37/2007 Sb., bod 73).

III./b

Argumentace skupiny 19 senátorů Parlamentu České republiky

12. Tato skupina navrhovatelů zdůraznila, že svým návrhem nezpochybňuje obsahový soulad napadeného zákona s ústavním pořádkem, nýbrž toliko způsob jeho schválení, který považuje za protiústavní. V této souvislosti bylo poukázáno zejména na nálezy sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (Sbírka rozhodnutí, svazek 9, nález č. 163, vyhlášen pod č. 30/1998 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 5/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 28, nález č. 117, vyhlášen pod č. 476/2002 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 77/06 (viz výše). Problém tohoto zákona vidí v tom, že se jedná o balík mnoha novelizací zákonů v jednom zákoně, čímž došlo ke snížení jeho přehlednosti. Ve druhém čtení poslanec a předseda vlády M. Topolánek předložil velmi obsáhlý pozměňovací návrh, který přinesl v řadě částí zmíněného zákona nežádoucí „přílepky“. Derogační návrh skupiny 19 senátorů ve svém petitu neobsahuje žádnou z těch částí zmíněného zákona, který je předmětem tohoto řízení.

III./c

Argumentace skupiny 43 poslanců Parlamentu České republiky

13. Návrh skupiny 43 poslanců rovněž obsahoval (stejně jako v případě návrhu skupiny 69 poslanců) požadavek na zrušení celého zákona č. 261/2007 Sb. pro ústavněprávní vady legislativního procesu. Argumentace této skupiny navrhovatelů je z velké části stejná jako argumentace skupiny 67 poslanců. Zákon považují za soubor dílčích úprav, představujících jednak novely několika desítek zákonů, jednak úpravy, které by obstály jako samostatné zákony. Za tzv. „přílepky“ pokládají změnu právní úpravy téměř všech sociálních systémů apod.

14. Petit návrhu této skupiny navrhovatelů obsahuje návrh na zrušení části šestnácté zákona č. 261/2007 Sb., tj. části měnící zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi. Nesouhlasí s body 18 a 19, jejichž účelem je zajistit, aby u osob pobírajících dávky pomoci v hmotné nouzi, které nejsou výdělečně činné po dobu delší než 12 měsíců, se při stanovení výše dávky vycházelo pouze z částky existenčního minima s tím, že zvýšení částky živobytí se na tyto osoby vztahovat nebude. Z této zpřísňující úpravy mají být zároveň vyloučeny osoby starší 55 let, osoby částečně invalidní a osoby pečující o dítě mladší 12 let. Bodem 24 byl pak zrušen stávající § 31 zákona č. 111/2006 Sb., zužující okruh osob, u nichž dochází ke zvýšení částky živobytí o 600 Kč při dlouhodobém setrvání ve stavu hmotné nouze.

15. Podle navrhovatelů jde o kvalitu záchranné sociální sítě a o přežití hendikepovaných uchazečů o zaměstnání. Zákon č. 261/2007 Sb. přináší zásadní systémové změny v této oblasti jen krátce poté, co nabyl účinnosti zákon č. 111/2006 Sb., spočívající v tom, že úřadům práce a pověřeným obecním úřadům byla odejmuta kompetence rozhodovat o navýšení částek k živobytí o 600 Kč měsíčně u dlouhodobě nezaměstnaných ve stadiu hmotné nouze. Dosavadní úprava tak byla nahrazena taxativním určením osob, které ze zákona na zmíněné navýšení nedosáhnou, a zákon tak vkládá kvalitu života dotčených subjektů do subjektivního rozhodování úředníků. Navrhovatelé vidí závažný problém v tom, že skupina osob, které bude obligatorně navýšena částka k živobytí o 600 Kč, není kompletní, protože zákon nepamatuje např. na skupinu uchazečů o zaměstnání starších 50 let. Kromě invalidních občanů by tedy měli mít nárok na automatické navýšení živobytí o 600 Kč i dlouhodobě nezaměstnaní „padesátníci“ ve stavu hmotné nouze.

16. Za princip jsoucí v rozporu se smyslem záchranné sociální sítě a nabourávající solidárnost mezi lidmi považují navrhovatelé novou úpravu § 39 odst. 2 písm. a) zákona o zaměstnanosti, která navrhuje vázat přiznání dávek v nezaměstnanosti na vlastní odpovědnost zaměstnance uchovat si svůj zaměstnanecký poměr. Jedná se o zásah státu do vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnaným. Zákon mění podmínky pojištění v nezaměstnanosti, sazbu pojistného zachovává, ale rozsah pojistného plnění zužuje pouze na případy nezaměstnanosti z organizačních důvodů či na případy rozvázání pracovního poměru dohodou nebo běžnou výpovědí podanou zaměstnancem. V případě okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem z důvodu porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem nebo z důvodu permanentního porušování pracovní kázně po dobu šesti měsíců pojistný princip platit nemá a zaměstnanec, přestože poctivě platil pojistné, by v případě nezaměstnanosti pojistné plnění neobdržel. Zaměstnavatel tak dostává do rukou významný nástroj, který zásadním způsobem mění poměr sil na trhu práce, zlevňuje pracovní sílu a vychází jednostranně vstříc zaměstnavatelům.

17. Tato skupina navrhovatelů rovněž navrhla zrušit část devatenáctou, kterou se mění zákon č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců. Předmětem úpravy je tak zákon, který byl zrušen zákonem č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, jehož účinnost je ale až od 1. ledna 2009. Zmíněná část devatenáctá (bod 3 a násl.) přinesla odložení poskytování nemocenského, které se nebude poskytovat po dobu prvních tří kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti či nařízené karantény. S tím nelze souhlasit, protože systém nemocenského pojištění je založen na pojistném principu, který má sloužit k ochraně při pojistné události, jíž je v tomto případě nemoc. Tento systém byl nastaven lépe už v zákonech na počátku minulého století. V ustanovení § 6 zákona č. 689/1920 Sb., kterým se mění některá ustanovení zákonů o pojištění dělníků pro případ nemoci, bylo totiž stanoveno, že pokud trvá nemoc déle tří dnů a je-li nemocný neschopen výdělku, náleží mu ode dne onemocnění v zákoně uvedené denní nemocenské. Novou úpravou tak došlo k porušení práva pojištěnců, a systém nemocenského pojištění tak jen supluje zdroje ke krytí deficitu státního rozpočtu.

18. K bodu 10 stejné části, měnícímu výpočet denního vyměřovacího základu pro stanovení nemocenského a podpory při ošetřování člena rodiny, k bodu 14, snižujícímu procentní sazbu pro stanovení podpory při ošetřování člena rodiny z dosavadních 69 % na 60 %, tj. na úroveň nemocenského do 30. kalendářního dne pracovní neschopnosti, k bodu 17, blokujícímu valorizaci částek stanovených pro uplatňování redukčních hranic při výpočtu denního vyměřovacího základu, ze kterého se stanoví výše peněžitých dávek nemocenského pojištění, a k bodům 19 a 20 tato skupina navrhovatelů uvedla, že tato úprava bude znamenat snížení úrovně zabezpečení zaměstnanců, kteří jsou v důsledku přechodné pracovní neschopnosti odkázáni na nemocenské dávky. Současně se oslabuje pojistný princip nemocenského pojištění. Dopady se mohou výrazně projevit ve zhoršování zdravotního stavu populace přecházením a zatajováním nemocí, včetně infekčních.

19. Tato skupina navrhovatelů navrhla i zrušení části dvacáté první, měnící zákon č. 88/1968 Sb., o prodloužení mateřské dovolené, o dávkách v mateřství a o přídavcích na děti z nemocenského pojištění, ve znění pozdějších předpisů, v bodech 4 až 6, kterými se ruší poskytování peněžité pomoci v mateřství osamělým ženám, a v bodech 7 až 9, rušících nárok na peněžitou pomoc v mateřství u uchazečů o zaměstnání. Závažným dopadem všech uvedených úprav je, že nízkopříjmové skupiny obyvatelstva se dostanou do situace, kdy budou mít omezený přístup k veřejným službám a k lékařskému ošetření, což se bude týkat zejména rodin s více malými dětmi, kde bude žena na mateřské dovolené. Zmíněná nová úprava tak odnímá pomoc lidem, kterým je stát povinen poskytnout odpovídající hmotnou podporu, protože oni sami to nedokáží. Tím je popírána úcta k lidským právům, garantovaná v preambuli Ústavy. Zákonem byly také popřeny principy chránící legitimní očekávání nároku, který již byl přiznán právním aktem a je dostatečně individualizovaný na základě právní úpravy. V této souvislosti navrhovatelé odkázali na nálezy sp. zn. Pl. ÚS 50/04 (Sbírka rozhodnutí, svazek 40, nález č. 50, vyhlášen pod č. 154/2006 Sb.) a sp. zn. IV. ÚS 167/05 (Sbírka rozhodnutí, svazek 37, nález č. 94). Při jakékoli změně regulace musí zákonodárce brát v úvahu dosavadní právní stav a změny provádět jen citlivě a v míře nezbytné pro dosažení cíle regulace.

20. Podle této skupiny navrhovatelů tak rovněž došlo k porušení čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.), kde se výslovně stanoví, že užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu.

IV.

Vyjádření účastníků řízení

21. Ústavní soud podle ustanovení § 42 odst. 4 a § 69 zákona o Ústavním soudu zaslal předmětný návrh na zrušení napadených ustanovení Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky.

IV./a

Vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky

22. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém vyjádření ze dne 30. 11. 2007, podepsaném předsedou Ing. Miloslavem Vlčkem, zrekapitulovala námitky navrhovatelů a vyslovila s nimi nesouhlas. Vyjádření neobsahuje žádné konkrétní stanovisko k otázkám, které jsou předmětem řízení v této věci, a závěrem se konstatuje, že Poslanecká sněmovna jednala v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem a právním řádem.

IV./b

Vyjádření Senátu Parlamentu České republiky

23. Senát Parlamentu České republiky, zastoupený předsedou MUDr. Přemyslem Sobotkou, ve vyjádření ze dne 28. 11. 2007 popsal zejména proceduru posouzení zákona č. 261/2007 Sb. Senátem. V jeho plénu neproběhla „klasická“ rozprava podle jednacího řádu Senátu. Před hlasováním o návrhu, aby se Senát návrhem zákona nezabýval, někteří funkcionáři Senátu a předsedové klubů využili svého práva na tzv. přednostní udělení slova (§ 69 zákona o jednacím řádu Senátu). Senát tím, že usnesením č. 192 ze dne 19. 9. 2007 většinově schválil návrh vyjadřující vůli návrhem zákona se nezabývat, jednal v přesvědčení, že tato norma je v souladu s Ústavou a s Listinou. Ačkoliv zákon „… na první pohled může připomínat soubor spolu nesouvisejících samostatných dílčích právních úprav shrnutých jen do jednoho komplexního zákona“, přesto „... obsahuje nosnou jednotící ideu … stabilizace veřejných rozpočtů“. Analogický postup není v českém legislativním procesu novinkou, stejně bylo postupováno též např. při zřizování krajů (zákon č. 132/2000 Sb., o změně a zrušení některých zákonů souvisejících se zákonem o krajích, zákonem o obcích, zákonem o okresních úřadech a zákonem o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů) nebo při ukončování činnosti okresních úřadů (zákon č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, ve znění pozdějších předpisů). Prizmatem jednotící ideje návrhu zákona Senát akceptoval i komplex pozměňovacích návrhů (poslanců Topolánka, Tluchoře a Rovana) přijatých Poslaneckou sněmovnou. V závěru Senát konstatoval, že je na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost přijatého zákona a s konečnou platností rozhodl.

V.

Repliky navrhovatelů k vyjádření

24. Navrhovatelé – skupina 67 poslanců – zaslali dne 18. 12. 2007 k vyjádřením předsedy Poslanecké sněmovny a předsedy Senátu svou nesouhlasnou repliku. Její podstatou bylo konstatování, že účastníky řízení před Ústavním soudem jsou komory Parlamentu, nikoli jejich předsedové. Ti jen zastupují komoru navenek a nejsou oprávněni samostatně tvořit její vůli. Mohou pouze tuto vůli, vytvořenou podle pravidel stanovených Ústavou a zákonem, navenek sdělovat či projevovat. Pokud předseda komory Parlamentu nepředloží návrh vyjádření jako účastníka řízení ke schválení komoře, může Ústavnímu soudu z titulu své funkce sdělit jen faktické a nesporné okolnosti projednávání návrhu zákona.

VI.

Popis legislativní procedury přijímání zákona č. 261/2007 Sb.

25. Z vyjádření obou komor Parlamentu České republiky, připojených příloh a z dokumentů dostupných elektronickou cestou v digitální knihovně na webových stránkách Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky na www.psp.cz a www.senat.cz, Ústavní soud zjistil, že vláda České republiky předložila Poslanecké sněmovně vládní návrh zákona dne 24. 5. 2007 (tisk 222/0). Návrh zákona byl rozeslán poslancům dne 25. 5. 2007. Organizační výbor Poslanecké sněmovny projednání návrhu zákona doporučil dne 24. 5. 2007. Určil zpravodaje Mgr. Bohuslava Sobotku a navrhl přikázat návrh k projednání třem výborům: 1. výboru pro zdravotnictví, 2. výboru pro sociální politiku, 3. rozpočtovému výboru. První čtení proběhlo ve dnech 6. a 7. června 2007 na 15. schůzi sněmovny. Návrh zákona byl přikázán k projednání shora uvedeným výborům (usnesení č. 335). Sněmovní výbor pro zdravotnictví projednal návrh zákona dne 20. června 2007, nepřijal žádné usnesení. Výbor pro sociální politiku projednal návrh zákona dne 2. 7. 2007 a ve svém usnesení doporučil návrh zamítnout. Rozpočtový výbor projednal návrh zákona dne 8. 8. 2007 a ve svém usnesení doporučil návrh zamítnout.

26. Druhým čtením ve sněmovně prošel návrh zákona v obecné a podrobné rozpravě ve dnech 14. a 15. srpna 2007 na 18. schůzi. Podané pozměňovací návrhy byly zpracovány jako tisk 222/3, který byl rozeslán 16. 8. 2007. Třetí čtení ve sněmovně proběhlo 21. 8. 2007 na 18. schůzi. Návrh zákona byl schválen, z přítomných 200 poslanců hlasovalo pro přijetí 101 poslanců, 99 hlasů bylo proti. Poslanecká sněmovna postoupila dne 31. 8. 2007 návrh zákona Senátu jako tisk 106/0. Senát zařadil tisk na svou 8. schůzi a projednal jej dne 19. 9. 2007. Usnesením č. 192 Senát vyjádřil svou vůli návrhem zákona se nezabývat. Zákon byl doručen prezidentovi republiky dne 25. 9. 2007, prezident jej podepsal dne 5. 10. 2007 a zákon byl vyhlášen dne 16. 10. 2007 ve Sbírce zákonů v částce 85 pod číslem 261/2007 Sb.

VII.

Ústní jednání před Ústavním soudem

27. Při ústním jednání pléna Ústavního soudu, konaném dne 23. dubna 2008, zástupci navrhovatelů v podstatě zopakovali argumenty, které již uvedli v návrzích na zrušení napadené právní úpravy. Další účastníci řízení stručně odkázali na svá vyjádření, která Ústavnímu soudu poskytli. Návrhu JUDr. V. Filipa na doplnění dokazování svědeckým výslechem poslance Ludvíka Hovorky o okolnostech nátlaku na poslance při projednávání zmíněného zákona v Poslanecké sněmovně plénum Ústavního soudu nevyhovělo s odkazem na článek 26 Ústavy České republiky.

VIII.

Ústavní konformita kompetence a legislativního procesu

28. Podle § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud v rámci řízení o kontrole norem přezkoumává soulad zákona s ústavním pořádkem ze tří základních hledisek. Prvním je kompetence orgánu, který napadený zákon vydal, druhým je procedura, kterou byl zákon vydán, a třetím je jeho vlastní obsah, tj. jeho obsahový soulad s ústavním pořádkem. Tím je tedy dána logická posloupnost přezkumu. Při posuzování ústavnosti napadeného zákona Ústavní soud akceptoval procesní námitku navrhovatele, podle níž předsedové komor Parlamentu nejsou oprávněni samostatně tvořit vůli komory. Ve svém vyjádření z pozice účastníka řízení jsou oprávněni jménem příslušné komory sdělit Ústavnímu soudu jen faktické a nesporné okolnosti projednávání návrhu zákona. Hodnocení napadeného zákona a polemika s návrhem na jeho zrušení Ústavním soudem nad tuto mez není již vyjádřením komory, nýbrž osobním názorem jejího předsedy.

29. Předmětem přezkumu v rozhodované věci je ústavnost shora označených částí zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů č. 261/2007 Sb. Kompetence Parlamentu České republiky, který tento zákon přijal, a ústavnost procedury přijímání zákona č. 261/2007 Sb. vyřešil nález sp. zn. Pl. ÚS 24/07 ze dne 31. 1. 2008 (viz výše).

30. Návrh na zrušení jednotlivých částí zákona č. 261/2007 Sb., který je předmětem tohoto řízení, se opírá v první řadě o námitky dopadající na tvrzené porušení ústavnosti přijímání předmětného zákona jako celku. Zde nelze než opět odkázat na závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/07. Totéž lze vztáhnout i na procedurální pochybení vztahující se k jednotlivým částem zmíněného zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů, která jsou navrhovatelem a vedlejšími účastníky spatřována v absenci úzkého vztahu pozměňovacích návrhů s předmětem navrhovaného zákona a v překročení zákonného rámce pro podávání legislativně-technických návrhů ve třetím čtení při jeho přijímání.

IX.

K námitce nekonzistentnosti zákona

31. Jak bylo konstatováno v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/07, je zákon č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, z hlediska legislativně-technického zákonem smíšeným. Obsahuje jednak novely přesně označených zákonů (části 1 až 36, 38 až 44, 48 až 50), dále původní novou zákonnou úpravu (části 37, 45, 46, 47) a konečně zrušovací ustanovení (část 51) a ustanovení o účinnosti (část 52). Jinými slovy vyjádřeno, jde o zákon, jenž je zčásti „sběrnou novelou“ a zčásti novou zákonnou úpravou. Jak tedy vyplývá z již citovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/07, úprava sociálního systému provedená zákonem č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, má obsahovou vazbu na oblast veřejných rozpočtů. Nejedná se tedy ze strany Parlamentu České republiky o extrémní systémovou svévoli, která by zakládala ve vztahu k této části derogační důvod pro porušení principů materiálního právního státu a parlamentní demokracie.

X.

K námitkám absence úzkého vztahu pozměňovacích návrhů s předmětem zákona

a překročení zákonného rámce pro podávání legislativně-technických návrhů

ve třetím čtení návrhu zákona

32. Ve vztahu k následujícím ustanovením zákona č. 261/2007 Sb. navrhovatelé namítají absenci úzkého vztahu pozměňovacích návrhů s obsahem návrhu samotného zákona u shora označených částí. I tyto otázky lze pokládat za vyřešené nálezem ze dne 31. 1. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 24/07.

XI.

Obsahový soulad napadených zákonných ustanovení s ústavním pořádkem

33. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře konstatoval, že novela právního předpisu nemá samostatnou normativní existenci, nýbrž se stává součástí novelizovaného právního předpisu [nález sp. zn. Pl. ÚS 5/96 (Sbírka rozhodnutí, svazek 6, nález č. 98, vyhlášen pod č. 286/1996 Sb.), usnesení sp. zn. Pl. ÚS 25/2000 (Sbírka rozhodnutí, svazek 19, usn. č. 27), nálezy sp. zn. Pl. ÚS 21/01 (Sbírka rozhodnutí, svazek 25, nález č. 14, vyhlášen pod č. 95/2002 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 33/01 (Sbírka rozhodnutí, svazek 25, nález č. 28, vyhlášen pod č. 145/2002 Sb.)], a jako taková je posuzována i její ústavnost. Jsou-li v řízení o kontrole norem derogačními důvody absence normotvorné kompetence, resp. porušení ústavně předepsaného způsobu přijetí právního předpisu, je pak posuzována ústavnost samotné novely [viz nálezy sp. zn. Pl. ÚS 5/02 (viz výše), sp. zn. Pl. ÚS 7/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 34, nález č. 113, vyhlášen pod č. 512/2004 Sb.)].

34. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že při posuzování rozporu zákona, příp. jeho jednotlivých ustanovení s ústavním pořádkem je vázán pouze petitem, a nikoli jeho odůvodněním [nález sp. zn. Pl. ÚS 16/93 (Sbírka rozhodnutí, svazek 1, nález č. 25, vyhlášen pod č. 131/1994 Sb.) a další]. Brojí-li navrhovatel proti obsahovému nesouladu zákona s ústavním pořádkem, pak pro účely ústavního přezkumu nepostačuje toliko označit zákon (příp. jeho jednotlivá ustanovení) navržený ke zrušení, nýbrž je nezbytné uvést i důvod namítané protiústavnosti. Neunese-li navrhovatel v řízení o kontrole norem břemeno tvrzení protiústavnosti, nelze než považovat takový návrh za rozporný s ustanovením § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a tedy nezpůsobilý meritorního projednání (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 7/03 – viz výše). Důsledky uvedeného závěru dopadají na ty části petitu, v nichž se skupina 67 poslanců domáhá zrušení části patnácté až dvacáté druhé, dvacáté čtvrté až třicáté deváté a části čtyřicáté čtvrté zákona. Kromě námitek procedurálních nebyly vůči těmto částem zákona ze strany této skupiny navrhovatelů (tj. skupiny 67 poslanců) vzneseny žádné obsahové (materiální) výtky.

35. Pouze skupina 43 poslanců Parlamentu České republiky (vedlejší účastník v této věci) v petitu navrhla zrušení některých částí zákona a v tomto směru přinesla i řadu argumentů – viz odstavec III./c shora. To znamená, že Ústavní soud se mohl meritorně zabývat jen těmi částmi zákona, které navrhla zrušit právě tato skupina navrhovatelů.

36. V zájmu přehledu o celé věci lze konstatovat, že předmět řízení vymezený návrhem skupiny 67 poslanců na zrušení shora označených částí zákona č. 261/2007 Sb. se týká níže uvedených oblastí, které se dají rozdělit do 4 skupin:

A. Změny v podmínkách nároku a výši některých dávek sociálního zabezpečení

B. Související změny vymezení a doplnění některých pojmů a kategorií

C. Kompetenční změny příslušných orgánů a změny v řízení o dávkách sociálního zabezpečení a nemocenského pojištění

D. Související technické změny a úpravy

Změny v některých dávkách sociálního zabezpečení, ve způsobu jejich stanovení a v podmínkách nároku na tyto dávky.

Zákon č. 261/2007 Sb. přinesl změny v těchto oblastech:

37. V oblasti dávek státní sociální podpory (změna zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, čl. XXIII zákona č. 261/2007 Sb. – část patnáctá) došlo ke změně kritérií při určení některých druhů příjmů, z nichž se určuje tzv. rozhodný příjem pro přiznání dávek poskytovaných v závislosti na výši příjmu; dále došlo ke zrušení příspěvku na školní pomůcky a ke změnám v podmínkách nároku, způsobu stanovení a snížení přídavku na dítě, sociálního příplatku, rodičovského příspěvku, příspěvku při převzetí dítěte do pěstounské péče, porodného a pohřebného (body 1–12, 14–19).

38. U dávek pomoci v hmotné nouzi (změna zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, čl. XXV zákona č. 261/2007 Sb. – část šestnáctá) byla nově stanovena částka živobytí u osob, které nejsou zaměstnané nebo jinak výdělečně činné nepřetržitě po dobu delší než 12 měsíců částkou existenčního minima s tím, že těmto osobám nenáleží zvýšení částky živobytí podle § 25 až 30 zákona č. 111/2006 Sb. Z tohoto ustanovení jsou vyjmuty osoby, které dosáhly věku nejméně 55 let, osoby se zdravotním postižením podle § 67 odst. 2 písm. b) zákona o zaměstnanosti nebo rodiče osobně pečující o dítě ve věku do 12 let (body 18 a 19). Zákonem č. 261/2007 Sb. byl zrušen § 31 zákona o pomoci v hmotné nouzi, který upravoval možnost zvýšení částky živobytí při dlouhodobém setrvání ve stavu hmotné nouze. Jednalo se o částku 600 Kč u osoby, která je podle vyjádření úřadu práce osobou, která vyžaduje zvýšenou péči při zprostředkování zaměstnání, po roce nepřetržitého vedení v evidenci uchazečů a po roce současného pobírání příspěvku na živobytí (bod 24). Novou právní úpravou došlo i k úpravě podmínek nároku na doplatek na bydlení a k nové specifikaci odůvodněných nákladů na bydlení (body 25 a 30).

39. V oblasti poskytování sociálních služeb (změna zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, čl. XXVIII zákona č. 261/2007 Sb. – část osmnáctá) byla zrušena hlava III, upravující zvyšování příspěvku na péči poskytovaného osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby za účelem zajištění potřebné pomoci nařízením vlády (bod 1). Novou úpravou došlo ke změně některých podmínek pro vyplácení tohoto příspěvku (bod 4), změně u některých typů sociálních služeb poskytovaných bez úhrady, změnám ve výši úhrady za ubytování a stravu v některých zařízeních sociálních služeb (body 24, 27, 29 a 32) a ke zrušení hlavy X, která upravovala posuzování neodůvodnitelné zátěže systému v případech, kdy o poskytnutí příspěvku na základě zákona o sociálních službách požádal za stanovených podmínek občan členského státu Evropské unie (bod 20).

40. U poskytování peněžité pomoci v mateřství (změna zákona č. 88/1968 Sb., o prodloužení mateřské dovolené, o dávkách v mateřství a o přídavcích na děti z nemocenského pojištění, čl. XXXIII zákona č. 261/2007 Sb. – část dvacátá první) došlo ke zrušení poskytování peněžité pomoci v mateřství i po vyčerpání zákonem stanovené doby v případě osamělých žen (bod 4). Dále bylo zrušeno poskytování peněžité pomoci v mateřství občanům, kteří jsou vedeni v evidenci uchazečů o zaměstnání (bod 7).

41. V oblasti nemocenského pojištění zaměstnanců (zákon č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, čl. XXIX zákona č. 261/2007 Sb. – část devatenáctá) došlo především ke změně v poskytování nemocenského, které podle nové právní úpravy náleží zaměstnanci v případě, pokud pracovní neschopnost trvá déle než tři dny. Nemocenské se poskytuje až od čtvrtého kalendářního dne pracovní neschopnosti, na rozdíl od předchozí právní úpravy, která přiznávala poskytování nemocenského od prvního kalendářního dne pracovní neschopnosti. Stejná úprava se týká karantény nařízené podle zvláštního právního předpisu (body 3–6). Zákon č. 261/2007 Sb. nově upravil výši nemocenského tak, že oproti původní úpravě výše nemocenského, která činila za kalendářní den 69 % denního vyměřovacího základu s tím, že první tři dny pracovní neschopnosti nebo karantény činila 25 % denního vyměřovacího základu, stanovil rozdílnou výši nemocenského, odstupňovanou podle doby trvání pracovní neschopnosti nebo karantény. Výše nemocenského za kalendářní den tak nově činí 60 % denního vyměřovacího základu do 30. kalendářního dne pracovní neschopnosti nebo karantény, 66 % od 31. do 60. kalendářního dne a 72 % od 61. kalendářního dne pracovní neschopnosti nebo karantény (bod 7).

42. Další změna se týká úpravy částek při výpočtu denního vyměřovacího základu pro stanovení nemocenského a podpory při ošetřování člena rodiny (bod 10). Došlo také ke změně v poskytování nemocenského poživatelům starobního nebo plného invalidního důchodu, které se dle nové právní úpravy poskytuje po dobu 81 kalendářních dní (namísto původních 84 kalendářních dní – bod 12). Toto nemocenské se poživatelům starobního nebo plného invalidního důchodu poskytuje nejdéle do dne, jímž končí zaměstnání (bod 13). Zákon č. 261/2007 Sb. snížil výši podpory při ošetřování člena rodiny na 60 % denního vyměřovacího základu za kalendářní den (namísto původních 69 % – bod 14) a tato podpora nenáleží z tzv. ochranné lhůty po skončení zaměstnání (bod 18). Nová zákonná úprava zkrátila obecně ochrannou lhůtu ze 42 na 7 dní od skončení zaměstnání (bod 19).

43. Na tuto novou úpravu nemocenského pojištění zaměstnanců navazují analogické změny v nemocenské péči v dalších právních předpisech, provedené zákonem č. 261/2007 Sb. Jde o změny v zákoně č. 32/1957 Sb., o nemocenské péči v ozbrojených silách, (čl. XXXI – část dvacátá) – tj. zkrácení ochranné lhůty, zkrácení doby poskytování nemocenského příslušníkům bezpečnostních sborů, kteří jsou poživateli starobního nebo plného invalidního důchodu, úprava výše nemocenského, dále v zákoně č. 88/1968 Sb., o prodloužení mateřské dovolené, o dávkách v mateřství a o přídavcích na děti z nemocenského pojištění, (čl. XXXIII – část dvacátá první) – stanovení denního vyměřovacího základu pro vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství podle zákona o nemocenském pojištění, a v zákoně č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, (čl. XXXVIII – část dvacátá čtvrtá) – nová úprava pobírání dávek nemocenského pojištění (péče) v době dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény (bod 8).

44. Dále jde především o změnu zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, (čl. XXXIX – část dvacátá pátá), ve kterém došlo ke stejným změnám ve výši nemocenského a zkrácení ochranné lhůty jako v zákoně č. 54/1956 Sb. (bod 3 a bod 9). Zákonem č. 261/2007 Sb. byla stanovena změna částky rozhodného příjmu pro účely nemocenského pojištění z původních 1 500 Kč na 2 000 Kč (bod 1), změna výpočtu úhrnu vyměřovacích základů pro pojistné na pojištění (bod 4), změna denního vyměřovacího základu pro výpočet nemocenského a ošetřovného a peněžité pomoci v mateřství a vyrovnávacího příspěvku v těhotenství (bod 5) a změna výše ošetřovného z 65 % denního vyměřovacího základu na 60 % (bod 13).

45. V souvislosti se změnami v systému nemocenského pojištění došlo také ke změnám v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoník práce, (čl. XLI – část dvacátá sedmá), týkajícím se úpravy náhrady mzdy nebo platu dočasně práce neschopného zaměstnance nebo zaměstnance, kterému byla nařízena karanténa, takže tato náhrada nepřísluší za první tři dny dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény (bod 3). Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti před vznikem škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání přísluší zaměstnanci i v době prvních tří kalendářních dnů pracovní neschopnosti (bod 8). Nově byla stanovena náhrada mzdy nebo platu ve výši 60 % průměrného výdělku, přičemž pro účely náhrady mzdy nebo platu se zjištěný průměrný výdělek upravuje stejným způsobem, jakým se upravuje denní vyměřovací základ pro výpočet nemocenského z nemocenského pojištění s tím, že se příslušná redukční hranice stanovená pro účely nemocenského pojištění násobí koeficientem 0,175 (bod 4).

46. Související změny platu či jiné odměny jsou pak zákonem č. 261/2007 Sb. provedeny v zákoně č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, (čl. XLII – část dvacátá osmá), v zákoně č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, (čl. XLIV – část dvacátá devátá), v zákoně č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, (čl. XLVI – část třicátá), v zákoně č. 201/1997 Sb., o platu a některých dalších náležitostech státních zástupců, (čl. XLIX – část třicátá první), v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), (čl. LII – část třicátá druhá), v zákoně č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), (čl. LIV – část třicátá třetí), v zákoně č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, (čl. LVI – část třicátá čtvrtá) a v zákoně č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon), (čl. LVIII – část třicátá pátá). Při určení platu a některých náhrad výdajů u představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a při určení platu státních zástupců byla v příslušných zákonech doplněna mimořádná opatření, podle nichž se vychází z platové základny ve výši dosažené k 31. prosinci 2007 (v letech 2008–2010), (čl. XLVIII – část třicátá a čl. LI – část třicátá první).

47. Na základě zákona č. 261/2007 Sb. došlo ke změně zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (čl. LIX – část třicátá šestá). Podle nové úpravy nárok na podporu v nezaměstnanosti nemá uchazeč o zaměstnání, a) se kterým byl v době posledních 6 měsíců před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání zaměstnavatelem skončen pracovněprávní vztah z důvodu porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem (bod 3). Dále došlo k omezení příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením a stanovení jeho maximální výše (bod 6).

48. Zákonem č. 261/2007 Sb. byla upravena změna vyměřovacích základů pro placení pojistného a stanovení maximálních vyměřovacích základů pro placení pojistného (změna zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, čl. XXXVI zákona č. 261/2007 Sb.– část dvacátá třetí).

49. Novou úpravou byl dále zrušen příspěvek na zvýšené životní náklady poskytovaný podle vyhlášky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, (čl. LXI – část třicátá sedmá).

50. Došlo i k úpravě stipendií podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách). Změna se týká stanovení výpočtu stipendia přiznávaného v případě tíživé sociální situace studentovi, který má nárok na přídavek na dítě (čl. LXIII – část třicátá devátá).

51. Na základě změny zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), byla omezena povinnost podnikatelů poskytujících veřejně dostupnou telefonní službu umožnit výběr cen nebo cenových plánů, které se liší od cenových plánů za normálních obchodních podmínek, na osoby zdravotně postižené, na rozdíl od dřívější úpravy, která se týkala i osob s nízkými příjmy a zvláštními sociálními potřebami (čl. LXX – část čtyřicátá čtvrtá).

XII.

Ústavněprávní hodnocení změn zařazených do skupiny A

52 Většina změn provedených zákonem č. 261/2007 Sb. se týká práv náležejících mezi práva sociální. Jejich pojmovým znakem je skutečnost, že nemají bezpodmínečnou povahu a je možné se jich domáhat pouze v mezích zákonů [čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)]. Toto ustanovení dává pravomoc zákonodárci stanovit konkrétní podmínky realizace sociálních práv. Zákonné provedení nesmí být v rozporu s ústavními principy, jinými slovy, příslušné zákony nesmí ústavně zaručená sociální práva popřít či anulovat. Při provádění ústavní úpravy, zakotvené v Listině, se zákonodárce musí řídit čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. U sociálních práv lze konstatovat, že jejich souhrnným omezením je právě skutečnost, že nejsou, na rozdíl např. od základních práv a svobod, přímo vymahatelná na základě Listiny. Jejich omezenost spočívá právě v nutnosti zákonného provedení, které je ovšem zároveň podmínkou konkrétní realizace jednotlivých práv.

53. Tyto skutečnosti souvisí se specifickým charakterem sociálních práv, která jsou závislá zejména na ekonomické situaci státu. Úroveň jejich poskytování reflektuje nejen hospodářský a sociální vývoj státu, ale i vztah státu a občana, založený na vzájemné odpovědnosti a na uznání principu solidarity. Míra, v jaké se princip odpovědnosti a solidarity projevuje v právním řádu daného státu, určuje také charakter tohoto státu (např. jako státu sociálního). Míra uznání principu solidarity závisí na úrovni etického chápání soužití ve společnosti, její kulturnosti, ale i smyslu jednotlivce pro spravedlnost a sounáležitost s ostatními a sdílení jejich osudu v určitém čase a místě. Solidaritu lze z pohledu jednotlivce vnímat jako vnitřní či vnější. Vnitřní solidarita je dána citovou blízkostí vztahu k ostatním, je spontánní, uplatňuje se především v rodině a v dalších partnerských společenstvích. Stát do tohoto vztahu zpravidla nezasahuje, nebo jen velmi omezeně (viz rodinněprávní vztahy upravené zákonem o rodině).Vnější solidarita tuto citovou blízkost postrádá, a souhlas jednotlivce s jejím uplatňováním je proto zdráhavější. Jedná se na příklad o solidaritu bohatých s chudými, schopných s méně schopnými, zdravých s nemocnými. Stát se v této oblasti uplatňuje svojí mocensko-vrchnostenskou funkcí velmi aktivně. Přes princip solidarity se uskutečňuje přerozdělování, tj. pohyb přenášející zdroje od jedněch k druhým – těm potřebným. Solidarita má své hranice. Nemůže mít natolik vychýlenou podobu, aby ji ti, které postihuje, pociťovali jako nepřiměřenou, neproporcionální, nebo dokonce nespravedlivou a odňali jí svůj tichý souhlas. Ve jménu solidarity může stát postihovat pouze takovou část majetku schopného, aby současně nedestruoval aktivitu jeho výkonu a nedostal se za ústavní hranici ochrany majetku.

54. Při realizaci sociálních práv se tedy od státu vyžaduje nejen jejich uznání, ale také jeho konkrétní aktivita, která umožní realizaci těchto práv. Plnění poskytovaná v rámci sociálních práv pocházejí ze státního rozpočtu a odpovědnost za tato plnění spočívá zcela na straně státu. Je-li to stát, kdo je a bude vázán sociálními plněními, pak také musí mít možnost stanovit konkrétní podmínky takového plnění. Stát si nemůže dovolit tu nezodpovědnost stát se dlužníkem, který nebude schopen dodržet své závazky. Tyto skutečnosti ale nesmí popřít samotnou existenci konkrétního sociálního práva, či ve svém důsledku vyloučit jeho realizaci. V rámci těchto mezí má zákonodárce poměrně širokou možnost upravit provedení jednotlivých sociálních práv, včetně možnosti jejich změn.

55. V tomto duchu ostatně hovoří i zpráva k Listině základních práv a svobod (přednesená na 11. společné schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny národů dne 8. ledna 1991). V ní se konstatuje, že: „Zatímco práva a svobody upravené v předchozích hlavách mají povahu absolutní a jako takové jsou Ústavou chráněny, práva z této hlavy jsou převážně relativní, a to v tom smyslu, že jejich rozvoj – a platí to především o právech hospodářských a sociálních – je závislý na stavu národního hospodářství a především na jeho hmotných výsledcích. Proto také koncepce těchto práv sice dodržuje základní principy jejich vynutitelnosti cestou soudní ochrany, nicméně u práv sociálních ve většině nejsou ústavním zákonem dány podmínky, z nichž by obyčejný zákon měl vycházet. Vlastní úprava normou nižšího stupně nemůže nepodléhat změnám podle vývoje ekonomické a životní úrovně, takže svazovat obyčejného zákonodárce ústavními bariérami by nebylo namístě.“.

56. Výše popsaný specifický charakter sociálních práv v žádném případě neznamená, že by jimi zákonodárce nebyl vázán. Zakotvení jejich existence v Listině znamená, že při zákonné úpravě musí být zachován jistý minimální standard těchto sociálních práv. V žádném případě tedy nesmí dojít k faktickému popření toho kterého sociálního práva, protože je zároveň třeba dostát principům stanoveným v Listině. Míru jejich dodržení je třeba posuzovat v každém jednotlivém případě realizace těchto práv zákonnou úpravou. Novou právní úpravu, kterou přinesl napadený zákon, je třeba posuzovat právě z tohoto hlediska, tj. z hlediska intenzity, s jakou eventuálně zasáhl do jednotlivých sociálních práv zaručených ústavním pořádkem, a zda tato intenzita dosahuje protiústavní dimenze.

57. Změny provedené zákonem č. 261/2007 Sb., popsané ve shora označené oblasti, se týkají především práv upravených v hlavě čtvrté Listiny, nadepsané „Hospodářská, sociální a kulturní práva“. U článku 26 Listiny jde zejména o odstavec 3, v němž se stanoví, že „Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon.“. Článek 29 Listiny formuluje právo žen, mladistvých a zdravotně postižených osob na zvýšenou ochranu zdraví při práci a právo těchto dvou kategorií osob na zvláštní ochranu v pracovních vztazích. Článek 30 Listiny upravuje právo občanů na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci a právo každého na takovou pomoc v hmotné nouzi, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.

58. Ochranu rodičovství a rodiny, kam spadají další skupiny změn, upravuje článek 32 Listiny. Podle odstavce 1 je ochrana rodičovství a rodiny pod ochranou zákona a zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena. Podle odstavce 5 rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu. Tento článek, stejně jako shora citované články 26, 29 a 30 Listiny, odkazuje na provedení těchto ustanovení zákonem.

59. Z hlediska konkrétní ústavněprávní úpravy lze tedy konstatovat, že Listina ponechala zákonodárci nejen provedení a určení podmínek výše uvedených ústavních práv, ale zároveň vymezila realizaci těchto práv již v samotném ústavním textu prostřednictvím termínů „přiměřený rozsah“, „nezbytné pro zajištění základních životních podmínek“, „přiměřené hmotné zabezpečení“ apod. Vzhledem k tomu, že Listina blíže nespecifikuje obsah těchto termínů, je zřejmé, že jejich vymezení je, stejně jako stanovení dalších podrobností, ponecháno na zákonné úpravě.

60. Do oblastí upravených shora citovanými články Listiny spadá i návrh skupiny 43 poslanců Poslanecké sněmovny. Podle názoru Ústavního soudu jsou argumenty obsažené v tomto návrhu převážně povahy sociální, nikoli ústavněprávní. Je nepochybné, že Listina zavazuje v oblasti sociálních práv stát k pozitivnímu jednání a k zajištění ochrany těchto práv. Obsahem této povinnosti státu je zajistit subjektům těchto práv jistý minimální sociální standard, a nikoliv adekvátní životní standard v souladu s jejich požadavky, jak je těmito subjekty někdy mylně vnímáno a požadováno.

61. Pokud jde o návrh skupiny 43 poslanců na zrušení nové úpravy § 39 odst. 2 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, která „navrhuje vázat přiznání dávek v nezaměstnanosti na vlastní odpovědnost zaměstnance uchovat si svůj zaměstnanecký poměr“ (viz argumentaci v bodu 16 shora), tato změna podle názoru Ústavního soudu v sobě nic protiústavního nepřináší. Pouze zvyšuje odpovědnost pracovníků za vlastní jednání v pracovněprávních vztazích, protože „znevýhodňuje“ jen toho, kdo: „porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“. Jedná se o trend ke zvyšování pracovní kázně a k tomu, aby si lidé práce vážili. Navíc, každé rozvázání pracovního vztahu z uvedeného důvodu je možné přezkoumat soudní cestou v rámci řízení podle § 72 zákona č. 262/2006 Sb. (zákoník práce) a tím se bránit eventuálnímu svévolnému jednání zaměstnavatele. Trend vedoucí ke zvyšování odpovědnosti za vlastní jednání lze jen vítat.

62. Návrh skupiny 43 poslanců obsahuje i požadavek na zrušení části devatenácté (bod 3 a násl.), která přinesla zásadní věcné změny v odložení poskytování nemocenského, které se již nebude poskytovat po dobu prvních tří kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti či nařízené karantény. Návrh argumentuje tím, že systém nemocenského pojištění je založen na pojistném principu, který má sloužit k ochraně při pojistné události, jíž je v tomto případě nemoc. Tento systém byl nastaven lépe i v zákonech na počátku minulého století. V § 6 odst. 2 zákona č. 689/1920 Sb., kterým se mění některá ustanovení zákonů o pojištění dělníků pro případ nemoci, bylo totiž stanoveno, že „trvá-li nemoc déle tří dnů a je-li nemocný neschopen výdělku, náleží mu ode dne onemocnění v zákoně uvedené denní nemocenské“. Podle této skupiny navrhovatelů tak došlo k porušení práva pojištěnců, a systém nemocenského pojištění tak jen supluje zdroje ke krytí deficitu státního rozpočtu.

63. Podle názoru Ústavního soudu je návrh v této části důvodný, protože zrušení poskytování nemocenského za prvé tři dny pracovní neschopnosti je v rozporu s ustanovením čl. 30 odst. 1 Listiny, konkrétně s právem na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci. Změna ustanovení § 15 odst. 1 a 3 a § 16 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších zákonů, odebírá všem zaměstnancům v pracovní neschopnosti či karanténě nárok na nemocenské dávky po dobu prvních tří dnů pracovní neschopnosti či karantény. Jedná se o poněkud pohodlný až svévolný postup ze strany státu, který kvůli neurčitému počtu zneuživatelů nemocenských dávek plošně postihuje všechny kategorie zaměstnanců. Výsledkem je stav, kdy převážná většina zaměstnanců zůstává po dobu prvých tří dnů pracovní neschopnosti bez jakýchkoliv prostředků, zatímco jejich povinnost platit pojistné zůstala nedotčena. Nedotčena samozřejmě zůstala i jejich povinnost platit tzv. regulační poplatky, vyhledají-li lékařskou pomoc. Je nepřípustné, aby stát pouze vyžadoval splnění povinností ze strany zaměstnanců (v daném případě plnění pojistného), a nedbal přitom ochrany jejich zájmů, postihne-li je zmíněná událost v podobě pracovní neschopnosti. Došlo tak k porušení práv zaměstnanců, které dosahuje ústavněprávní dimenze. Systém nemocenského pojištění by neměl sloužit ke krytí deficitu státního rozpočtu.

64. Jelikož většina běžných onemocnění je krátkodobá, výsledkem může být, že zaměstnanci budou na svou nemoc čerpat dovolenou (na zotavenou!), což je ovšem v příkrém rozporu s jejím účelem. Dalším řešením bude zpravidla „přecházení nemoci“ bez návštěvy lékaře a pracovní neschopnosti. Tím se otevírají dveře jednak k šíření některých onemocnění mezi spoluzaměstnance, jednak k eventuálním větším škodám na zdraví v budoucnu a k vývoji zdravotních komplikací v důsledku neléčení původního onemocnění. Tím může dojít i k nezanedbatelnému zvýšení nákladů na léčení v případě komplikací, které poté může i převýšit výši dávek nemocenského, které by mohly být či byly v prvních třech dnech vyplaceny.

65. Nemoc je obdobou pojistné události a její existence musí být prokázána odpovídajícím způsobem (lékařským vyšetřením). Místo řešení ve formě zavedení důsledné kontroly lékařů i pojištěnců stát přenáší důsledky své neochoty či neschopnosti k realizaci této kontroly na bedra většiny poctivých zaměstnanců. Totéž platí o předepsané karanténě, která je pro zaměstnance objektivní skutečností, ve většině případů pohromou, vynucenou správním rozhodnutím. Rozhodnutí o karanténě je totiž preventivním opatřením na základě hygienických právních předpisů, za splnění příslušných podmínek.

66. Na základě shora uvedených argumentů Ústavní soud vyhověl návrhu 43 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a rozhodl o zrušení: slov „, trvá-li pracovní neschopnost déle než 3 kalendářní dny“ v ustanovení § 15 odst. 1 věty první zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců. Dále zrušil slovo „čtvrtého“ v § 15 odst. 3 větě první téhož zákona a konečně zrušil i větu druhou ustanovení § 16 téhož zákona ve znění: „Nemocenské podle věty první se poskytuje od čtvrtého kalendářního dne karantény.“. Tato právní úprava je totiž v rozporu s čl. 30 odst. 1 Listiny.

67. V této souvislosti Ústavní soud upozorňuje, že shora uvedená změna ve vyplácení nemocenských dávek zasahuje do řady dalších zákonů, vyjmenovaných v částech 27 až 35 zákona č. 261/2007 Sb. (počínaje zákoníkem práce), upravujících nároky zde vyjmenovaných kategorií zaměstnanců. Jejich zrušení však žádný z navrhovatelů nenavrhl. Podle ustáleného právního závěru vyjádřeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/01 (Sbírka rozhodnutí, svazek 24, nález č. 164, vyhlášen pod č. 424/2001 Sb.) je Ústavní soud vázán petitem návrhu a z jeho hranic v podstatě vykročit nemůže. Proto nezbývá než apelovat na zákonodárce, aby, vázán právním názorem Ústavního soudu ve shora naznačeném směru, zmíněnou nerovnost ve vyplácení nemocenských dávek odstranil. Jen proto Ústavní soud odložil vykonatelnost tohoto nálezu do 30. 6. 2008.

68. Pokud je o argument „legitimního očekávání“, který je rovněž obsažen v návrhu 43 poslanců Poslanecké sněmovny, jeho uplatnění není v oblasti sociálních práv zcela namístě. Jak již bylo výše rozebráno, tato práva jsou odvislá zejména od vývoje ekonomické a životní úrovně dané hospodařením státu. Ve vztahu ke státu, který upadne do hospodářských potíží (viz v nedávné době Rusko, Argentina či Mexiko), se každý, byť sebelegitimnější nárok, stává iluzorním a poškozeni jsou v podstatě všichni. S tím souvisí i otázka „již jednou přiznaných nároků“, které v případě sociálních práv nelze brát jako statické. To prokazuje i novodobá historie České republiky, kdy levicově orientované vlády měly tendenci nejrůznější sociální dávky zmnožovat, zatímco pravicověji orientované vlády mají tendenci opačnou. Vždy se ale musí pohybovat ve shora již naznačených mezích daných Listinou. Z hlediska celkového souladu napadeného zákona s ústavněprávní úpravou Ústavní soud konstatuje, že přes jistá omezení v oblasti sociálního zabezpečení tato omezení nedosahují takové intenzity, která by byla v rozporu s ústavní úpravou obsaženou v Listině, natož pak že by realizace dotčených sociálních práv byla popřena.

XIII.

Ústavněprávní hodnocení změn zařazených do skupiny B

69. Do další skupiny změn provedených zákonem č. 261/2007 Sb. lze zařadit změny pojmů a kategorií a jejich specifikace související s obsahovými změnami uvedenými pod bodem A. Tyto změny reagují na novou právní úpravu, odrážejí provedené změny v poskytování dávek, konkretizují výpočet dávek a doplňují či upravují některé nové kategorie oprávněných osob. Jde o změny, které logicky navazují na obsahové změny uvedené ve skupině A shora, a tedy u nich platí stejné závěry jako u skupiny A.

XIV.

Ústavněprávní hodnocení změn zařazených do skupiny C

70. Zákon č. 261/2007 Sb. dále přináší některé kompetenční a organizační změny související se změnami v systému sociálního zabezpečení a nemocenského pojištění a změny v řízení o nárocích o dávky. Jde především o úpravu a doplnění působení či působnosti některých nových orgánů či zařízení v oblasti sociálního zabezpečení (např. změna kompetencí u okresní správy sociálního zabezpečení na základě zákona č. 582/1991 Sb., doplnění újezdních úřadů mezi orgány pomoci v hmotné nouzi či doplnění zařízení následné péče v rámci zařízení sociálních služeb), doplnění a úpravu některých kompetencí příslušných orgánů, řešení otázky místní příslušnosti, doplnění odborné způsobilosti k výkonu povolání a doplnění okruhu pracovníků vykonávajících odbornou činnost a dobrovolníků v oblasti sociálních služeb.

71. Zákon č. 261/2007 Sb. přinesl také některé změny v řízení o dávkách, např. změny náležitostí v žádosti o některé dávky, v podmínkách vydávání písemných rozhodnutí, změny lhůt, možností podávat opravné prostředky v řízení o dávkách, novou úpravu oznamovací povinnosti, zastupování a kontroly zákonného využití příslušných dávek, včetně finanční kontroly využitých dotací ze státního rozpočtu na zajištění poskytování sociálních služeb a problematiku přeplatků. Podstata těchto změn spočívá opět v návaznosti na úpravy popsané u skupiny A a týká se především oblasti procesního práva sociálního zabezpečení. Tyto úpravy vycházejí z obsahových změn jednotlivých zákonů a nejsou v rozporu s ústavně zaručenými principy upravujícími podmínky vydávání rozhodnutí orgánů veřejné moci.

XV.

Ústavněprávní hodnocení změn zařazených do skupiny D

72. Poslední skupinou změn, které zavádí zákon č. 261/2007 Sb., jsou související technické změny a úpravy v zákonech, jakými jsou nová označení zákonných ustanovení, související změny po-známkového aparátu a nová přechodná ustanovení související se změnami v systému sociálních dávek a nemocenského pojištění. Podle tvrzení navrhovatelů se jedná o svévoli zákonodárce v nakládání a vymezování zákonných pojmů, což zakládá rozpor s principem materiálního právního státu z důvodu neurčitosti a nejasnosti.

73. Podle závěru Ústavního soudu jsou tyto změny svou povahou změnami technického charakteru a není v nich nic, co by je pozvedávalo na ústavněprávní úroveň. Není totiž úlohou Ústavního soudu, aby hodnotil technické změny a úpravy, které přináší běžné zákonodárství. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu „neurčitost některého ustanovení právního předpisu je nutno považovat za rozpornou s požadavkem právní jistoty, a tudíž i právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), toliko tehdy, jestliže intenzita této neurčitosti vylučuje možnost stanovení jeho normativního obsahu pomocí obvyklých interpretačních postupů.“ [nálezy sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 29, vyhlášen pod č. 168/1995 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 9/95 (Sbírka rozhodnutí, svazek 5, nález č. 16, vyhlášen pod č. 107/1996 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 2/97 (Sbírka rozhodnutí, svazek 8, nález č. 91, vyhlášen pod č. 186/1997 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 23/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 33, nález č. 89, vyhlášen pod č. 476/2004 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 40/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 30, nález č. 88, vyhlášen pod č. 199/2003 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 44/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 30, nález č. 98, vyhlášen pod č. 210/2003 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 10/06 (Sbírka rozhodnutí, svazek 44, nález č. 47, vyhlášen pod č. 163/2007 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 25/06 (Sbírka rozhodnutí, svazek 42, nález č. 165, vyhlášen pod č. 487/2006 Sb.)]. Takováto situace v této věci nenastala.

XVI.

Závěr

74. Závěrem je nutné poznamenat, že právní úprava, kterou do zmíněných oblastí přinesl zákon č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, má daleko k dokonalosti. Nespokojená reakce veřejnosti, ze které v podstatě vyšli i navrhovatelé, je přirozenou reakcí subjektů, kterým se „něco odebírá, mění, nebo činí méně přehledným“. Základní myšlenkou, kterou je zmíněný zákon odůvodněn, je ozdravění veřejných rozpočtů. Tato dobrá myšlenka byla realizována jen částečně, způsobem, který nezískal širokou podporu veřejnosti. Zmíněný zákon je v částech, které jsou předmětem tohoto řízení, postaven na poměrně širokém a plošném omezování nejrůznějších sociálních dávek. Do této pro většinu obyvatelstva citlivé oblasti bohužel nepřinesl ani zjednodušení systému, ani jeho zpřehlednění, ani zjednodušení pravidel pro přiznávání dávek a ani důsledná opatření proti jejich zneužívání.

75. Stát navíc začal s úsporami zdola, tj. omezením sociálních dávek poměrně širokému okruhu subjektů. Nezačal s vytvořením účinných a efektivních kontrolních mechanismů, které by mohly přinést úspory tím, že by zabránily či postihovaly zneužívání těchto dávek. Např. v oblasti dávek poskytovaných v nemoci neskoncoval s nešvarem, pro který má čeština výraz „hodím se marod“, tj. výraz, který v jiném jazyce pravděpodobně neexistuje. Posouzení toho, zda je někdo nemocný, by samozřejmě nemělo být v rukou toho, pro koho je to výhodné. V zařízeních poskytujících zdravotní péči a v praxi zdravotních pojišťoven nebyly vybudovány účinné kontrolní mechanismy umožňující postupně tyto nešvary odstraňovat.

76. Stát nezačal s úsporami sám u sebe rozborem, zda je současná „správa věcí veřejných“ účelná, efektivní a hospodárná, zda nedochází k plýtvání veřejnými prostředky. Pokud by stát začal, alespoň částečně, nejprve u sebe, přesvědčil by do jisté míry značnou část obyvatelstva o nutnosti a účelnosti změn i v oblasti sociálních dávek, která je samozřejmě vázána na možnosti státního rozpočtu, jak poukázáno shora.

77. Stát tedy zvolil opět tu nejsnadnější cestu, ale bohužel jen pro sebe, čímž ideu reformy učinil poněkud nedůvěryhodnou. Nicméně i tuto reformní snahu lze uvítat a z tohoto hlediska je pak nutné posuzovat i úpravy, které přinesl napadený zákon. Úkolem Ústavního soudu není posuzovat správnost, praktičnost nebo dostatečnou sociálnost zmíněných reformních postupů, ale jen to, zda se jedná o úpravu protiústavní či nikoli.

78. Kromě jisté nespokojenosti s úpravami, které přinesl zákon č. 261/2007 Sb., návrhy neobsahovaly (kromě shora citovaného návrhu skupiny 43 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky), pomineme-li výhrady ke způsobu přijetí zákona, žádnou další relevantní ústavněprávní argumentaci. Prostor k derogačnímu zásahu Ústavního soudu by nastal pouze tehdy, pokud by bylo zjištěno a prokázáno, že nová právní úprava snižuje realizaci ústavně zaručeného standardu sociálních dávek až k praktickému znemožnění jejich realizace, či dokonce k jejich plošnému odejmutí. Návrh 67 poslanců takovouto argumentaci nepřinesl a v řízení před Ústavním soudem nebylo zjištěno, že by stávající právní úprava znamenala tak výrazný ústup od zmíněných závazků státu, které na sebe převzal zejména v čl. 26 odst. 3, čl. 29, 30 a 32 Listiny, jejichž okruhu se tento případ týká. Pokles různých sociálních dávek je sice pro řadu subjektů nepříjemný, ale neklesl pod úroveň znemožňující skromnou existenci dotčených subjektů. Posoudit otázku účelnosti, vhodnosti a sociální spravedlnosti zákonné úpravy v této oblasti je pouze v pravomoci zákonodárce, do jehož činnosti Ústavní soud kromě případů zjištěné neústavnosti zasahovat nemůže. Jedná se totiž o otázky v podstatě politické, kam primárně spadá i celá oblast tzv. sociálních práv.

79. Podle čl. 5 Ústavy je politický systém České republiky založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran, respektujících základní demokratické principy. Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny, vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin (čl. 6 Ústavy). Ústavní soud proto uzavírá, že mají-li navrhovatelé jako představitelé moci zákonodárné za to, že jimi napadená právní úprava je nevhodná či vyvolávající negativní důsledky, mohou usilovat o změnu v rámci politické soutěže, nikoliv v rámci soudní kontroly ústavnosti, která ze své podstaty musí být omezena pouze na otázky ústavněprávní povahy. Pokud by snad Ústavní soud návrhu vyhověl a rozhodoval sám místo zákonodárce, porušil by nejen shora citovaná ustanovení Ústavy, ale zejména by učinil zbytečnou soutěž politických stran. Především jejich úkolem je podle mandátu získaného od jejich voličů a na základě toho stanovených politických priorit předkládat nejvhodnější způsoby realizace sociálních práv zakotvených v hlavě čtvrté Listiny. To samozřejmě vždy z hlediska možností státního rozpočtu, podložených výsledky hospodaření státu, za které rovněž nesou politickou odpovědnost, a v rámci limitů daných příslušnými články Listiny základních práv a svobod.

80. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud vyhověl podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, pouze návrhu na zrušení částí zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, a to slov „, trvá-li pracovní neschopnost déle než 3 kalendářní dny“ v ustanovení § 15 odst. 1 věty první, dále zrušil slovo „čtvrtého“ v § 15 odst. 3 větě první téhož zákona a konečně zrušil i větu druhou ustanovení § 16 téhož zákona ve znění: „Nemocenské podle věty první se poskytuje od čtvrtého kalendářního dne karantény.“. Učinil tak s účinností od 30. 6. 2008 z důvodů uvedených v bodě 67 shora.

81. Ve zbývající části návrh zamítl podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

1. Odlišné stanovisko soudce Jana Musila

Nesouhlasím se zamítavým druhým výrokem nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/08 a s odůvodněním, které se k tomuto druhému výroku vztahuje. Podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujímám k nálezu odlišné stanovisko:

1. Domnívám se, že měl být zrušen celý zákon č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, protože nebyl přijat ústavně předepsaným způsobem. Z toho logicky vyplývá, že měly být zrušeny i ty části tohoto zákona vyčleněné k samostatnému řízení pod sp. zn. Pl. ÚS 2/08 (tzv. sociální část).

2. Důvody, které mě vedou k tomuto stanovisku, jsem podrobně vyložil v odlišném stanovisku, které jsem podal spolu se soudcem Pavlem Rychetským k nálezu vydanému ve věci sp. zn. Pl. ÚS 24/07, na něž plně odkazuji. Všemi vadami uváděnými v onom odlišném stanovisku trpěly i části zákona posuzované v nynějším řízení.

3. Toliko souhrnně opětovně konstatuji, že způsob projednávání a přijetí zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, se proti elementárním a esenciálním požadavkům kladeným na zákon prohřešuje tak hrubě, že došlo k narušení samotného principu právního státu, zakotveného v preambuli a v článku 1 odst. 1 Ústavy. Došlo rovněž k porušení principů dělby státní moci a její demokratičnosti (preambule a článek 1 odst. 1, článek 2 odst. 3 Ústavy) a k porušení principu ochrany menšin při politickém rozhodování (článek 6 Ústavy).

2. Odlišné stanovisko soudce Pavla Rychetského

Odlišné stanovisko, které podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, uplatňuji, směřuje pouze proti výroku sub II. nálezu, kterým byl návrh na zrušení zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, ve zbytku části vyčleněné k samostatnému řízení pod sp. zn. Pl. ÚS 2/08 (tzv. sociální část „sběrného zákona“). Standardním postupem Ústavního soudu při abstraktní kontrole norem je test ústavnosti napadené normy, jehož prvním krokem je pravidelně zkoumání ústavnosti procedury, kterou byla norma přijata. Pouze pokud napadená norma obstojí v tomto prvním přezkumném kroku, posuzuje Ústavní soud meritorní obsah normy z hlediska její souladnosti s ústavním pořádkem, za pomoci testu proporcionality, účelnosti, nedotknutelnosti základních lidských práv a svobod atd. V daném případě neobstál napadený zákon podle mého soudu již v prvním kroku standardního testu a měl být zrušen. Podrobné důvody svého odlišného stanoviska jsem již rozvedl ve svém společném odlišném stanovisku se soudcem Janem Musilem k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/07, a proto na ně v plném rozsahu odkazuji. Pro derogační výrok sub I. tohoto nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/08 jsem ostatně hlasoval právě z důvodů neústavnosti procedury, kterou byl předmětný zákon přijat.

3. Odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové

Moje odlišné stanovisko směřuje proti výroku II. nálezu a je motivováno stejnými důvody jako mé odlišné stanovisko, které jsem podala k nálezu přijatému ve věci Pl. ÚS 24/07, a proto na jeho obsah zcela odkazuji.

Protože jsem v odlišném stanovisku, na které odkazuji, shledala neústavnost procedury přijímání celého zákona č. 261/2007 Sb., tj. i části, které se věnuje dnešní nález, měla bych se dalšího přezkoumávání zdržet, neboť bych tím vlastně prováděla přezkum právního předpisu již shledaného neústavním, což by byl postup nerozumný. Pokud se přesto (obecně) vyjádřím k souladu napadené části zákona s ústavním pořádkem (včetně ustanovení, které bylo zrušeno výrokem I. nálezu), činím tak jako obiter dictum, jehož obsah by ovšem mohl být inspirací pro posouzení jiných budoucích obdobných případů. (Ostatně stejnou věcnou argumentaci bych byla uplatňovala i ve vztahu k nálezu Pl. ÚS 24/07, pokud bych se bývala zabývala i věcným posouzením jeho ústavnosti.)

Základní myšlenkou mého přístupu k posuzování věci je z křesťansky orientovaného konzervativního myšlení vycházející princip subsidiarity, podle kterého má mít důstojný jednotlivec právo na zabezpečování svých životních potřeb a potřeb své rodiny skrze příjmy, které dosahuje vlastními silami, přičemž toto právo má zásadní přednost před pomocí ze strany státu, která je poskytována formou různých sociálních dávek. Nezdaňovanou spodní hranicí takových příjmů musí být částka rovnající se existenčnímu minimu. To, co je stát povinen poskytnout jednotlivci k zabezpečení jeho důstojné existence ze státního rozpočtu, to mu nesmí předtím strhnout z jeho příjmu jako daňový či skrytě daňový odvod.

Ústavní soud ovšem předchozím nálezem nezabránil zdaňování tzv. superhrubé mzdy bez možnosti odpočtu pojistného od zdaňovacího základu, jehož prostřednictvím si pojištěnec svými silami zajišťuje důstojnou lidskou existenci.

Ústavní konstrukci, kterou nabízím, odpovídá spojení následujících základních práv: především práva na lidskou důstojnost (čl. 10 odst. 1 Listiny), která je materiálním aspektem autonomního (svobodného) jednotlivce [čl. 2 odst. 3 Listiny – viz např. nález ve věci I. ÚS 167/04 (Sbírka rozhodnutí, svazek 33, nález č. 70)], jenž jeden každý musí být beze zbytku přijímán jako rovný právě v lidské důstojnosti se všemi ostatními členy lidského společenství [čl. 1 Listiny, jehož naznačený výklad vychází z dnes standardního pojetí sdíleného v euroatlantské civilizaci, viz např. Barak, Aharon, The Judge in a Democracy, Princeton University Press, 2006, s. 85 a násl., nebo Mahlmann, Matthias, The antimony of Freedom and Equality, in Abuse- The Dark Side of Fundamentals Rights (eds. A. Sajó), Eleven International Publishing, 2006, s. 217 a násl.], a práva na rodinný a soukromý život (čl. 10 odst. 2 Listiny), resp. rodičovského práva pečovat o své děti a vychovávat je (čl. 32 odst. 4 Listiny).

Při stanovování daňových a skrytě daňových odvodů je třeba respektovat v čase pohyblivou částku odpovídající existenčnímu minimu, které by mělo být měřeno podle skutečných a realitě odpovídajících potřeb. Do částky představující životní minimum by bylo třeba započítávat kromě věcných nákladů (např. náklady na obživu, ošacení, na domácnost, bydlení, otop atd.) i náklady vynaložené na pojistné od nemocenského pojištění přes zdravotní, penzijní, důchodové a sociální pojištění, neboť jde o pojištění, skrze která si jednotlivec zajišťuje příjmy, jež mu mají umožnit vést důstojný život i poté, co případně dojde k pojistné události. (Na podobných úvahách je založeno např. rozhodnutí německého Spolkového ústavníhosoudu z 13. 2. 2008 2 BvL 1/06.)

Od akceptace zdanění superhrubé mzdy se odvinul i přístup většiny při posuzování dnešní věci, který důsledně vycházel z toho, že posuzovanou úpravu je nutno hodnotit jen z pohledu sociálních práv, která nemají předstátní charakter. Moje východisko je jiné potud, že pro hodnocení je třeba použít jako referenční hledisko „klasická“ základní práva, vykládaná ovšem s přihlédnutím k jejich sociální dimenzi. Z mnou svrchu naznačeného pohledu totiž nemohu vidět jako otázku sociálních práv ta plnění státu, která poskytuje v důsledku placení pojištění pojištěncem samým, na rozdíl od plnění, která jsou skutečně poskytována pouze z prostředků státu, které získal z obecných daní, a jsou poskytována jen na základě potřebnosti konkrétní osoby. Ponecháme-li stranou základní nemocenské pojištění (které je ovládáno z dobrých důvodů principem solidarity a ekvivalenci lze vyloučit z důvodu rovnosti lidí v důstojnosti), je zřejmé, že již v případě zdravotního pojištění by mělo jít při stanovení výše jeho dávek o ekvivalent toho, co bylo pojištěncem do systému vloženo.

O tom, jak přísně je v evropských státech posuzována ekvivalence plnění z titulu pojištění, svědčí např. rozhodnutí německého Spolkového ústavníhosoudu z 24. 5. 2000 1 BvL 1/98, 4/98, 15/99. Za protiústavní byla prohlášena ta ustanovení sociálního zákoníku, která umožňovala, aby jednorázově vyplacené příjmy, např. tzv. Urlaubsgeld (příspěvek na dovolenou) nebo Weihnachtsgeld (vánoční příspěvek) sloužily za základ pro výpočet příspěvku na sociální pojištění bez toho, že by byly také zohledněny v základu pro výpočet dávek, jako jsou podpora v nezaměstnanosti (Arbeitslosengeld) nebo dávky nemocenského (Krankengeld). Toto nepromítnutí zvýšených částek zaplacených na pojistném dle soudu odporovalo příkazu rovnosti před zákonem, který je obsažen v čl. 3 odst. 1 Základního zákona, a proto byla vyslovena neslučitelnost napadených ustanovení se Základním zákonem. Naše Listina sice právo na rovnost před zákonem explicitně negarantuje, avšak toto právo je garantováno čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, který je jako součást ústavního pořádku rovněž referenčním měřítkem pro Ústavní soud [Pl. ÚS 36/01 (Sbírka rozhodnutí, svazek 26, nález č. 80, vyhlášen pod č. 403/2002 Sb.)].

Z odpovědí místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky při ústním jednání však spíše vyplynulo, že nemocenské a sociální pojištění považuje za jakési „dávky“, patrně skrytou daň, a tento názor, jak se zdá z informací z dostupných veřejných zdrojů, má být ještě legislativně posilován. Že jde o nepřijatelnou tendenci, je nasnadě z důvodů uvedených shora, neboť zrušením principu pojistného a jeho nahrazení dávkami poskytovanými pečovatelským státem, by se odpovědnost jednotlivců za sebe samé zcela eliminovala, a s ní by se také vytratila i lidská důstojnost. „Hospodaření“ státu s prostředky vybranými na zdravotním a sociálním pojištění způsobem, který popsali při ústním jednání zástupci navrhovatelů, který spočívá ve vyvádění těchto prostředků z použití k účelu, na který byly od jednotlivých osob-pojištěnců vybrány, a v jejich následném použití v řádu miliard k různým jiným účelům, je nejen nezodpovědné a nežádoucí, jak správně poznamenává stanovisko většiny, nýbrž je dle mého názoru ve frapantním rozporu se základním strukturálním i materiálním znakem našeho ústavního pořádku, totiž se zákazem libovůle (čl. 2 odst. 2 Listiny). Libovůli shledávám v tom, že stát dle vlastní úvahy zachází s, co do účelu, „cizími“ penězi, tedy s penězi vybranými od jednotlivých osob za účelem krytí jejich možných příštích pojistných dávek. Dochází-li k podobnému jednání na úrovni občanské společnosti, je takové jednání státem sankcionováno jako zpronevěra.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru