Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 19/12 #1Usnesení ÚS ze dne 18.12.2012Obnova řízení po rozsudku ESLP ve věci Janýr a ostatní proti ČR

Typ řízeníO opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu - návrh na obnovu řízení
Význam1
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánÚSTAVNÍ SOUD - III. senát
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
procesní - pokračování v řízení
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkObnova řízení
PoznámkaRozsudek ESLP Janýr a ostatní proti ČR z 13. 10. 2011 č. 12579/06, 19007/10 a 34812/10: vysloveno porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy;
EcliECLI:CZ:US:2012:Pl.US.19.12.1
Datum podání13.07.2012
Napadený akt

rozhodnutí Ústavního soudu; III. ÚS 329/05

zákon; 141/1961 Sb.; o trestním řízení soudním (trestní řád)

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb.

182/1993 Sb., § 119b, § 119, § 119a


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 19/12 ze dne 18. 12. 2012

Obnova řízení po rozsudku ESLP ve věci Janýr a ostatní proti ČR

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Vojena Güttlera, Pavla Holländera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného a Michaely Židlické o návrhu navrhovatele P. J., zastoupeného Mgr. Petrem Zápotočným, advokátem se sídlem Žižkova 280, Havlíčkův Brod, na obnovu řízení před Ústavním soudem ve věci sp. zn. III. ÚS 329/05, za účasti účastníka řízení P. N., takto:

I. Obnova řízení ve věci ústavní stížnosti navrhovatele a dalšího tehdejšího stěžovatele P. N. a s ní spojeného návrhu na zrušení zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuté Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 329/05 se povoluje, a to i ve vztahu k tehdejšímu spolustěžovateli P. N.

II. Usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2005, č. j. III. ÚS 329/05-70, se zrušuje

III. V řízení ve věci původně rozhodnuté pod sp. zn. III. ÚS 329/05 bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 19/12.

Odůvodnění:

Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 12. 7. 2012 navrhl P. J. (dále jen "navrhovatel") obnovu řízení před Ústavním soudem ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 329/05, ve které usnesením ze dne 15. 9. 2005, III. senát Ústavního soudu odmítl jeho ústavní stížnost (a ústavní stížnost P. N.) proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. 6 Tdo 1460/2004, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2004 sp. zn. 6 To 38/2004 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2004 sp. zn. 49 T 1/2000. Citovaným usnesením odmítl Ústavní soud též (s ústavní stížností spojený) návrh na zrušení zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.

Navrhovatel konkrétně navrhl "povolit obnovu řízení ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů P. J. a P. N. rozhodnuté Ústavním soudem dne 15. září 2005 pod sp. zn. III. ÚS 329/05", "napadené rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. září 2005 pod sp. zn. III. 329/05 v plném rozsahu zrušit" a "o tomto návrhu a o původním návrhu rozhodnout dle ustanovení 11 odst. 2 písm. j) zákona o Ústavním soudě v plénu.". Odvolal se na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janýr a ostatní ze dne 13. 10. 2011 (č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), o kterém bude pojednáno v textu tohoto usnesení Ústavního soudu níže.

Ústavní soud konstatuje, že podmínky obnovy řízení stanovené v části druhé, hlavě druhé, oddílu osmém (§ 119 až § 119b) zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb. byly v projednávaném případě splněny.

Evropský soud pro lidská práva je mezinárodním soudem, jehož rozhodnutí jsou pro Českou republiku závazná [čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"); § 117 zákona o Ústavním soudu; čl. 46 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")].

Návrh na obnovu řízení byl podán oprávněnou osobou a včas (§ 119 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu). Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janýr a ostatní ze dne 13. 10. 2011 (č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10) se stal konečným dne 13. 1. 2012, tj. po uplynutí tříměsíční lhůty dle čl. 44 odst. 2 písm. b) Úmluvy, jak plyne ze samotného rozsudku uveřejněného na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva na adrese http://www.echr.coe.int.

Evropský soud pro lidská práva rozhodl uvedeným rozsudkem ve věci Janýr a ostatní, že výklad přijatý Ústavním soudem výše citovaným usnesením ohledně procesních podmínek k věcnému posouzení ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu (konkrétně lhůty k podání ústavní stížnosti) zabránil stěžovateli domoci se věcného přezkumu celé jeho ústavní stížnosti. Tam bylo porušeno jeho základní právo na přístup k soudu; proto došlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhovatel se domáhal přezkumu rozhodnutí ve své trestní věci co do výroku o vině a trestu.

Návrh byl shledán podle § 119a zákona o Ústavním soudu přípustným, neboť nápravy ve věci navrhovatele může být dosaženo pouze novým posouzením původní ústavní stížnosti, se zřetelem k závěrům, ke kterým dospěl Evropský soud pro lidská práva, jenž přiznal navrhovateli náhradu nemajetkové újmy (4.000 eur).

Ze spisu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 329/05 a z kopie rozsudku Evropského soudu pro lidská práva bylo zjištěno, že ve věci sp. zn. III. ÚS 329/05 podal navrhovatel ústavní stížnost, kterou navrhl zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2005, sp. zn. 6 Tdo 1460/2004, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2004, sp. zn. 6 To 38/2004, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2004, sp. zn. 49 T 1/2000. Uvedenými rozhodnutími nalézacího a odvolacího soudu byli navrhovatel a P. N. uznáni vinnými trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) "tr. zák., ve znění novely účinné od 1. 1. 2002" a (1) P. N. odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zkušební dobou v trvání tří let, (2) P. J. k souhrnnému trestu nepodmíněného odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s dozorem, a to při současném uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu soukromého podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti let, jakož i zrušení výroku o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 2004, sp. zn. 3 To 97/2003, a všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poškozený byl se svým nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. O dovolání jmenovaných rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. ledna 2005, sp. zn. 6 Tdo 1460/2004, jímž mimořádný opravný prostředek navrhovatelů odmítl, a to ve vztahu k (1) P. N. proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, k (2) P. J. na základě téhož; "pouze v části potom v rozsahu navrhovatelem řádně i obsahově uplatněného dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu pro zjevnou neopodstatněnost".

Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 329/05 ze dne 15. 9. 2005 uvedl v podstatě následující. Nejvyšší soud odmítl dovolání tehdejších stěžovatelů (navrhovatele a P. N., směřující do rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2004 sp. zn. 6 To 38/2004) jednak poté, co dospěl k závěru, že nebylo podáno z důvodu stanoveného zákonem, jednak navíc toliko ohledně P. J. [dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu], z důvodu zjevné neopodstatněnosti. Nejvyšší soud tak učinil proto, že dovolací námitky směřovaly zejména do oblasti skutkových zjištění. Ústavní soud konstatoval, že Nejvyšším soudem prezentovaný náhled na dosah dovolacího důvodu zakotveného v citovaném ustanovení odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, jenž byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 282/03, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 31, č. 23). Návrh brojící proti jeho usnesení byl za tohoto stavu věci posouzen Ústavním soudem jako zjevně neopodstatněný. Ústavní soud proto dovodil, že pokud P. N. napadl ústavní stížností rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2004 sp. zn. 6 To 38/2004 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2004 sp. zn. 49 T 1/2000, v této části byla ústavní stížnost podána po lhůtě k tomu zákonem stanovené, neboť navrhovatelem podané dovolání nebylo s ohledem na shora řečené posledním procesním prostředkem, který zákon k ochraně jeho práva poskytoval [§ 72 odst. 3, odst. 4 (a contrario) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Ve vztahu k navrhovateli P. J. [dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu] Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 329/05 dodal, že shodně jako Nejvyšší soud neshledal vykročení z mezí daných rámcem § 37 odst. 2 tr. řádu, jak v ústavní stížnosti tento stěžovatele toto pochybení namítá. V návaznosti na to Ústavní soud posoudil ústavní stížnost P. J. v tomto rozsahu jako zjevně neopodstatněný i vůči rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2004 sp. zn. 6 To 38/2004, resp. pokud směřoval proti jeho procesnímu postupu. V rozsahu v návrhu uvedených ostatních stížnostních námitek - s ohledem na řečené již stran navrhovatele P. N. - odmítl zbývající část ústavní stížnosti bez věcného přezkumu, tedy jako návrh podaný po lhůtě k tomu zákonem stanovené.

Konečně, Ústavní soud citovaným usnesením odmítl návrh na zrušení zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.

Navrhovatel (a další stěžovatelé L. a Z.) podali v této věci proti České republice stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Ten rozsudkem ze dne 13. 10. 2011 jednomyslně rozhodl, že v případě (mimo jiné) navrhovatele výklad přijatý usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 329/05 je porušením čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a že Česká republika musí navrhovateli zaplatit částku 4.000 eur jako náhradu nemajetkové újmy a případnou částku daně.

Evropský soud pro lidská práva argumentoval hlavně následovně:

"51. V dané věci stěžovatelé po svém odsouzení v trestním řízení podali dovolání, které založili mimo jiné na § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. I když Nejvyšší soud shledal jejich dovolání přípustnými, odmítl je (v případě pana J. pouze částečně) na základě § 265i odst. 1 písm. b), přičemž měl za to, že konkrétní námitky uplatněné stěžovateli neodpovídaly označeným dovolacím důvodům a týkaly se spíše skutkových otázek a otázek hodnocení důkazů, které jdou nad rámec jeho přezkumné pravomoci. Soud připouští, že tato rozhodnutí jsou v souladu s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a nejeví se být svévolná; Soud rovněž uznává povinnost na straně navrhovatelů a jejich právních zástupců formulovat dovolání s přihlédnutím ke specifické roli Nejvyššího soudu, jehož kontrola se omezuje na dodržování práva. Problematičtější v tomto případě se naproti tomu zdají být důsledky, které z těchto rozhodnutí Nejvyššího soudu vyvodil Ústavní soud, jenž dospěl k závěru, bez bližšího upřesnění, že dovolání v dané věci nepředstavuje poslední procesní prostředek poskytnutý stěžovatelům k ochraně jejich práv a že měli podat ústavní stížnosti ve lhůtě šedesáti dnů od rozhodnutí o odvolání. Podle Soudu takový přístup znamená ve svém důsledku požadavek, aby stěžovatelé sami vyhodnotili - byť ve světle judikatury Nejvyššího soudu - jaké úvahy tento soud přijme, přičemž je jim přičítáno k tíži, pokud - v dobré víře, avšak chybně - mají za to, že platným způsobem vznesli jeden z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 trestního řádu. Takový požadavek výrazně oslabuje ochranu práv jednotlivců před vrcholným vnitrostátním soudem a může vést k situaci, které je třeba se vyvarovat, totiž situaci, kdy by stěžovatelé v pochybnostech podávali současně dovolání i ústavní stížnost (viz, mutatis mutandis, Adamíček, cit. výše, § 57).

52. Zároveň je třeba poznamenat, že usnesení přijaté Ústavním soudem ve věci pana J. znamená ve svém důsledku požadavek vůči stěžovateli, aby rozdělil svoje námitky proti rozsudku vrchního soudu do dvou kroků: jeho námitka spočívající v absenci právního zastoupení při hlavním líčení před vrchním soudem, která byla odmítnuta Nejvyšším soudem pro zjevnou neopodstatněnost, by mohla být uplatněna před Ústavním soudem ve lhůtě šedesáti dnů od usnesení Nejvyššího soudu; naproti tomu ostatní námitky, které byly přezkoumány a zamítnuty Nejvyšším soudem z jiného důvodu než pro zjevnou neopodstatněnost, by měly být předloženy Ústavnímu soudu ve lhůtě šedesáti dnů od rozsudku vrchního soudu.

Požadavek, aby stěžovatel podal v dané věci dvě samostatné ústavní stížnosti, však podle Soudu pro stěžovatele představuje nepřiměřené břemeno, které narušuje spravedlivou rovnováhu mezi legitimní potřebou zajistit dodržení formálních podmínek přístupu k ústavnímu soudu na jedné straně a právem na přístup k této instanci na druhé straně.

53. Z usnesení sp. zn. III. ÚS 496/03, sp. zn. I. ÚS 527/04 a sp. zn. IV. ÚS 2413/08 (viz výše § 37, § 39 a § 40) navíc plyne, že v jiných případech Ústavní soud dovolání za poslední procesní prostředek poskytnutý jednotlivcům k ochraně jejich práv v trestním řízení považoval, mimo jiné proto, že nemohlo být odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu (na rozdíl od dovolání podaného v občanskoprávním řízení podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu). V těchto věcech se Ústavní soud zabýval věcně všemi námitkami formulovanými stěžovateli ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších instancí, byť mu byly předloženy ve lhůtě šedesáti dnů od usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání odmítnuto - tak jako v projednávané věci - z důvodu jiného než pro zjevnou neopodstatněnost, tedy podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.

54. Ve srovnání s rozhodnutími vydanými Ústavním soudem ve věci ústavních stížností stěžovatelů výše uvedená rozhodnutí ukazují jednak to, že různé senáty Ústavního senátu mají na tuto problematiku různý názor, a jednak to, že nic nebrání Ústavnímu soudu v přezkoumání ústavní stížnosti jako celku, bez ohledu na to, jak předtím rozhodl Nejvyšší soud. Výklad přijatý Ústavním soudem v projednávané věci, podle něhož dovolání, které je přípustné, avšak Nejvyšší soud ho odmítne, protože se zakládá na důvodu jiném, než který stanoví § 265b odst. 1 - což je otázka, kterou může posoudit pouze on - nepředstavuje poslední procesní prostředek poskytnutý jednotlivcům k ochraně jejich práv, se proto v očích Soudu jeví jako přehnaně formalistický.".

Za tohoto stavu je nutné dovodit, že usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 329/05 je ve smyslu § 119b odst. 1 a 5 zákona o Ústavním soudu v rozporu s rozhodnutím mezinárodního soudu.

Nápravy v této věci může být dosaženo pouze novým posouzením původní ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že na obnovené řízení nelze, s ohledem na zvláštnosti koncentrovaného ústavního soudnictví, uplatnit obecné zásady řízení podle soudních řádů (§ 63 zákona o Ústavním soudu), rozhodlo plénum Ústavního soudu tak, že v obnoveném řízení o ústavní stížnosti, původně rozhodnuté pod sp. zn. III. ÚS 329/05, bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 19/12 [§ 11 odst. 2 písm. j) zákona o Ústavním soudu]. O ústavní stížnosti navrhovatele bude na základě povolené obnovy řízení rozhodováno znovu postupem dle § 119b odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl, jak je ve výroku uvedeno.

Rozhodovací důvody tohoto usnesení Ústavního soudu prospívají i P. N. Totiž, i P. N. byl stěžovatelem v řízení pod sp. zn. III. ÚS 329/05 a rozhodovací důvody rozsudku Evropského soudu pro lidská práva mu prospívají (bod 51. a 53. - 54.). To proto, že jeho ústavní stížnost proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu byla odmítnuta citovaným usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 329/05 jako podaná po lhůtě, neboť podle Ústavního soudu dovolání nebylo v jeho případě posledním procesním prostředkem. I tento závěr Ústavního soudu Evropský soud pro lidská práva odmítl s tím, že ("54...Výklad přijatý Ústavním soudem v projednávané věci, podle něhož dovolání, které je přípustné, avšak Nejvyšší soud ho odmítne, protože se zakládá na důvodu jiném, než který stanoví § 265b odst. 1 - což je otázka, kterou může posoudit pouze on - nepředstavuje poslední procesní prostředek poskytnutý jednotlivcům k ochraně jejich práv, se proto v očích Soudu jeví jako přehnaně formalistický."). Proto Ústavní soud - vycházeje přiměřeně z § 63 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů - aplikoval pro (spoluobviněného v trestní věci a spolustěžovatele v řízení pod sp. zn. III. ÚS 329/05) P. N. institut beneficium cohaesionis [který je v trestním řádu zakotven ve všech opravných řízeních, včetně návrhu na obnovu trestního řízení (§ 150 odst. 2, § 261, § 265k odst. 2, § 269 odst. 2, § 285); i proto není rozumného důvodu, proč by neměl být použit i v nynějším opravném řízení, totiž v řízení o návrhu na obnovu řízení před Ústavním soudem].

Za tohoto stavu zrušil Ústavní soud citované usnesení sp. zn. III. ÚS 329/05 i ve vztahu k P. N., byť ten se sice na výzvu Ústavního soudu k vyjádření se k návrhu P. J. na obnovu řízení nevyjádřil a advokáta si k zastoupení v řízení o tomto návrhu zatím nezvolil.

Pokud se navrhovatel domáhal spojení řízení s jeho ústavní stížností vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 874/12 lze uvést jen to, že uvedená ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu odmítnuta již v době podání návrhu na obnovu řízení (viz usnesení ze dne 9. 7. 2012 sp. zn. IV. ÚS 874/12).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2012

Pavel Rychetský, v. r.

předseda Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru