Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 18/99Nález ÚS ze dne 03.07.2000Platy soudců II - odejmutí tzv. dalšího platu za druhé pololetí 1997

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam3
NavrhovatelSOUD - MS Brno
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuzamítnuto
Odlišné stanoviskoČermák Vladimír
Holländer Pavel
Janů Ivana
Paul Vladimír
Ševčík Vlastimil
Zarembová Eva
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (soud)
Věcný rejstříkretroaktivita
soudce/nezávislost
hmotné zabezpečení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 104/19 SbNU 3
Paralelní citace (Sbírka zákonů)320/2000 Sb.
EcliECLI:CZ:US:2000:Pl.US.18.99
Datum vyhlášení03.07.2000
Datum podání23.09.1999
Napadený akt

zákon; 287/1997; kterým se doplňuje zákon č. 236/1995 Sb. , o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění zákona č. 138/1996 Sb.

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 2

2/1993 Sb., čl. 2 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

236/1995 Sb., § 4a

287/1997 Sb., čl.

320/2000 Sb.


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 18/99 ze dne 3. 7. 2000

320/2000 Sb.

N 104/19 SbNU 3

Platy soudců II - odejmutí tzv. dalšího platu za druhé pololetí 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Pléna Ústavního soudu

ze dne 3. července 2000 sp. zn. Pl. ÚS

18/99 ve věci návrhu Městského soudu v Brně na zrušení § 4a zákona

č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených

s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních

orgánů a soudců, ve znění zákona č. 287/1997 Sb. (nález byl

vyhlášen pod č. 320/2000 Sb.).

I. Výrok

Návrh se zamítá.

II. Odůvodnění

Ústavní soud obdržel dne 23.9.1999 návrh Městského soudu v

Brně na zrušení zákona č. 287/1997 Sb., kterým se doplňuje zákon

č. 236/1995 Sb., o platu dalších náležitostech spojených s výkonem

funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a

soudců, ve znění zákona č. 138/1996 Sb.

Předsedkyně senátu JUDr. Eva Gottwaldová jednající za Městský

soud v Brně podle § 30 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvedla, že podle § 109

odst. 1 písm. b) druhé a třetí věty občanského soudního řádu

přerušila řízení o žalobě soudce Nejvyššího soudu domáhajícího se

zaplacení 62 000 Kč s příslušenstvím které mu měly být vyplaceny v

lednu 1998 jako další plat za druhé pololetí roku 1997 podle § 4

zákona č. 236/1995 Sb. V důsledku novelizace zákonem č. 287/1997

Sb. mu tato částka vyplacena nebyla, přestože mu na ni vznikl

nárok.

Protože zákon, kterého mělo být při řešení věci použito, je

podle názoru navrhovatele v rozporu s ústavním zákonem, podle č.

95 odst. 2 Ústavy České republiky předložil věc po přerušení

řízení Ústavnímu soudu. Městský soud v Brně vytýká napadenému

zákonu jeho retroaktivnost, čímž mělo dojít k porušení principu

právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo. Vychází při tom z

tvrzení žalobce, že mu nárok na další plat za druhé pololetí roku

1997 při splnění podmínek stanovených v § 4 odst. 2 zákona č.

236/1995 Sb. vznikl již dne 29.9.1997 a že nelze žádným dalším

zákonem rušit již jednou nabytý nárok. Došlo tím k závažnému

porušení čl. 1, čl. 4 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod.

Protože návrh splňoval formální náležitosti návrhu na zrušení

zákona a byl učiněn podle § 64 odst. 4 zákona o Ústavním soudu,

Ústavní soud vyžádal od obou komor Parlamentu České republiky

vyjádření k návrhu.

Ve vyjádření Poslanecké sněmovny podepsaném předsedou prof.

Ing. Václavem Klausem, CSc., je uvedeno: Zákon č. 287/1997 Sb.

novelizuje zákon č. 236/1995 Sb. tak, že za § 4 upravující další

plat představitelů a soudců vkládá nový § 4a, v němž je stanoveno,

že představiteli a soudci další plat za druhé pololetí roku 1997

nenáleží. Podle zákona č. 236/1995 Sb. další plat představiteli a

soudci náleží tehdy, pokud představitel nebo soudce v kalendářním

pololetí skutečně svou funkci vykonával alespoň 90 kalendářních

dnů a pokud výkon této funkce v prvním pololetí kalendářního roku

neskončí představitel přede dnem 31. května a soudci přede dnem

30. června a ve druhém pololetí kalendářního roku výkon funkce

neskončí představiteli přede dnem 30. listopadu a soudci přede

dnem 31. prosince. Nárok na další plat za kalendářní pololetí roku

vzniká splněním obou podmínek.Zákon č. 287/1997 Sb. stanovící, že

představiteli ani soudci další plat za druhé pololetí roku 1997

nenáleží, nabyl účinnosti dnem vyhlášení, tj. 28.11.1997, tedy

ještě před splněním druhé podmínky. Z toho vyplývá, že právo na

další plat za druhé pololetí roku 1997 nevzniklo, a proto tento

zákon nemohl zpětně zasáhnout do nabytého práva. Zákon č. 287/1997

Sb. byl schválen potřebnou většinou poslanců, podepsán příslušnými

ústavními činiteli a řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů. V závěru

svého vyjádření předseda Poslanecké sněmovny uvedl, že zákonodárný

sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s

Ústavou, ústavním pořádkem České republiky a naším právním řádem a

že je na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost napadeného zákona.

Předsedkyně Senátu PhDr. Libuše Benešová ve svém vyjádření

zrekapitulovala průběh zákonodárného procesu. Uvedla, že pokud je

u zákona č. 287/1997 Sb. namítána jeho zpětná účinnost, v tomto

směru návrh není opodstatněný. Bude-li rovněž tento zákon

posuzován z hlediska respektování ústavního principu soudcovské

nezávislosti, je namístě se k této otázce vyjádřit již z toho

důvodu že k tomu nebyla možnost v případě vyjádření podávaného k

návrhu na zrušení zákona č. 286/1998 Sb., o odejmutí dalšího platu

za druhé pololetí roku 1998 představitelům státní moci a některých

státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezidia

Komise pro cenné papíry, v němž byla navrhovatelem rovněž napadena

jen jeho zpětná účinnost. Nebude zajisté zpochybňováno, že princip

nezávislosti soudců zahrnuje celou řadu aspektů, mezi něž lze

zařadit i hmotné zajištění soudců. Je však namístě poukázat na to,

že toto hmotné zajištění je realizováno především formou

pravidelného měsíčního platu, jeho výše a podmínek poskytování a

tohoto peněžitého plnění se žádná restrikce nedotýkala. Přitom i v

hodnotící zprávě Evropské komise o České republice bylo uvedeno,

že "platy soudců jsou relativně vysoké", přičemž v jiných

oblastech, např. pokud jde o policii a správní struktury, bylo

jako na přetrvávající problém poukázáno na nízkou úroveň platů.

Tyto aspekty jsou silně vnímány i naší veřejností.

Další plat je podle zákonné úpravy jednorázové peněžité

plnění poskytované za stanovených podmínek jednou v kalendářním

pololetí, přičemž ze samotných podmínek trvání nároku, kdy jednou

z nich je trvání pracovního vztahu soudce k poslednímu dni

kalendářního pololetí, vyplývá, že toto peněžité plnění lze stěží

pojímat jako hmotné zajištění soudců, jehož snížení či odejmutí by

mohlo mít za důsledek porušen principu nezávislosti soudců.

Napadený zákon byl Senátem schválen všem přítomnými senátory. K

vyjádření Senátu byla přiložena i těsnopisecká zpráva ze schůze

Senátu, kdy při předkládání návrhu zákona č. 287/1997 Sb. bylo

konstatováno, že při přijímání stabilizačních a ozdravných

opatření vlády bylo rozhodnuto, aby pracovníkům v rozpočtových a

některých dalších organizacích a orgánech, kteří jsou odměňováni

podle zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní

pohotovost v rozpočtových a některých dalších organizacích a

orgánech, nenáležel další plat za druhé pololetí tohoto roku.

Obdobné ustanovení bylo schváleno nedávno při schvalování zákona o

platech státních zástupců. Navrhovatelé tohoto zákona měli za to,

že je správné, aby obdobná adekvátní úprava byla provedena i u

těch osob, které jsou ze státních prostředků odměňovány podle

zákona č. 236/1995 Sb. Taková úprava je morální a jde o to, aby v

podstatě všichni, kdo jsou odměňováni ze státních prostředků, byli

na tom v tomto roce stejně.

Ústavní soud není vázán odůvodněním, leč toliko petitem

podaného návrhu, a proto jej posoudil i z hlediska souladu s

dalšími ústavními normami a principy. V této souvislosti zejména

nemohl přehlédnout, že nálezem vyhlášeným pod č. 233/1999 Sb. jako

protiústavní zrušil část podobného zákona (č. 268/1998 Sb.), a to

právě ve vztahu k soudcům obecných soudů, aiv tomto případě se

proto musel zabývat otázkou, zda napadený zákon není v rozporu s

ústavně zaručenými principy demokratického právního státu a

soudcovské nezávislosti, jak Ústavní soud shledal v uvedeném

případě. Právě z tohoto hlediska Ústavní soud dospěl k

následujícím závěrům.

Soudcovská nezávislost představuje jednu ze základních

demokratických hodnot a k naplňování této nezávislosti nesporně

napomáhá i materiální zabezpečení soudců. Zejména je podstatné,

aby do soudcovských náhrad nebylo ze strany jiných složek státní

moci zasahováno svévolně, opakovaně a jakoukoliv formou. Proto se

Ústavní soud zaměřil (v souladu s rozhodovací praxí Evropského

soudu pro lidská práva)na otázku, zda napadený zásah do zaručených

práv (tzn. v tomto případě odnětí tzv. 14 platu soudcům obecných

soudů) 1. byl stanoven zákonem, 2. směřoval k legitimnímu cíli a

3. byl nezbytným v demokratické společnosti.

1. K první otázce je možno konstatovat, že zákonná forma

zásahu splněna byla. Přitom jsou nedůvodné navrhovatelovy námitky,

že zákon je retroaktivní, neboť v daném případě je situace

srovnatelná s nálezem vyhlášeným pod č. 233/1999 Sb., v němž se

Ústavní soud s námitkou retroaktivity obdobného zákona již

dostatečně vypořádal, a v daném případě mu proto nezbývá, ne na

tento nález odkázat. Ústavní soud dále konstatuje, že - z

ústavněprávního hlediska - není relevantní skutečnost, že v

posuzované věci došlo k přijetí napadeného zákona rozdílnou

legislativní formou, tzn. novelizací příslušného zákona na rozdíl

od přijetí zákona samostatného. Je totiž sice pravdou, že

ústavněprávně je vhodnější, když - právě v tak "citlivé" oblasti,

jako je omezování materiálních požitků soudců - dojde k novelizaci

zákona původního, který stanoví plat a další náležitosti soudců, a

tedy jedná se o řešení systematické, než když je přijat samostatný

zákon, který svojí materií ad hoc zasahuje do zákona jiného.

Nicméně z ústavněprávního hlediska tento rozdíl sám o sobě nemá

rozhodující význam.

V tomto směru tedy návrh na zrušení předmětného zákona není

důvodný, neboť k napadenému zásahu došlo zákonnou formou.

2. Druhou otázkou je, zda napadený zákon směřoval k

legitimnímu cíli, tzn. zda odejmutí tzv. 14. platů soudců

obecných soudů bylo v předmětném období legitimní.

V této souvislosti Ústavní soud nemohl odhlédnout ani od

sociální a ekonomické reality České republiky, která se v době

přijetí tohoto zákona nacházela v obtížné hospodářské a sociální

situaci, což ve svých důsledcích vedlo i ke zrušení tzv. 14. platů

státních zaměstnanců (byť poněkud jinou formou než u ústavních

činitelů) a také k odnětí tzv. 14. platu ústavních činitelů. Z

hlediska legitimity cíle proto Ústavní soud zastává názor, že ani

soudci obecných soudů se nenacházejí v jakémsi "právním a

ekonomickém vakuu", které by je zcela izolovalo od okolní

hospodářské a sociální reality. Nelze tedy kategoricky tvrdit, že

soudci obecných soudů mají apriorní právo na takové materiální

zabezpečení, které nemůže být legislativní formou žádným způsobem

a za žádných okolností změněno.

V nálezu vyhlášeném pod č. 233/1999 Sb. Ústavní soud

deklaroval, že stát je povinen vytvářet institucionální

předpoklady pro reálnou nezávislost soudů a pro stabilizaci jejich

pozice ve vztahu k legislativě a exekutivě. Soudy musí plnit své

úkoly a povinnosti zejména v oblasti práv a svobod člověka a

občana, přičemž tyto principy nesmějí být narušeny ani

legislativní formou. Ústavní soud na tomto základním východisku

nic nezměnil. V dané věci bylo postupem zákonodárce dotčeno

materiální zabezpečení celé veřejné sféry (a to s ohledem na vztah

novelizace zákona č. 236/1995 Sb. a novelizace zákona č. 143/1992

Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v

některých dalších organizacích a orgánech), a nikoli pouze soudců.

Odlišné posuzování pouze jedné skupiny, i když chráněné ve zvýšené

míře ústavními kautelami principu nezávislosti, by znamenalo v

uvedeném kontextu stěží přijatelné zvýhodnění. Při každém

legislativním zásahu i do materiálního zabezpečení soudců je tedy

nezbytné důsledně respektovat základní principy materiálního

právního státu a hodnotovou orientaci ústavního pořádku České

republiky. Zejména k tomuto zásahu nesmí dojít v důsledku svévole

nebo porušením principu právní jistoty. V takovémto případě by

zjevně došlo i k porušení legitimity sledovaného cíle.

Nicméně právě v tomto směru je nutno vidět odlišnost situace

obou zmíněných případů. Jestliže totiž ve věci nálezu vyhlášeného

pod č. 233/1999 Sb. Ústavní soud rozhodoval za situace, kdy zásah

do nezávislosti soudců byl napadeným legislativním aktem

bezprostřední a aktuální v souzené věci by vyhovění návrhu ve svém

důsledku znamenalo přiznání příslušných materiálních požitků s

více než dvouletým zpožděním (kdy i žalobce před Městským soudem v

Brně svůj návrh podal více než rok poté, co napadený zákon nabyl

účinnosti) a zrušení napadeného zákona z důvod ochrany soudcovské

nezávislosti by bylo z ústavněprávního hlediska nanejvýš

problematické. Ústavní soud totiž ve své činnosti musí usilovat o

efektivní ochranu ústavnosti a za této situace by zrušení

napadeného zákona bylo zjevně neefektivní a neplnilo by přiměřeně

ten účel, který Ústavní soud deklaroval v nálezu vyhlášeném pod č.

233/1999 Sb.

Ústavní soud konstatuje, že v daném případě neshledal rozpor

mezi legitimitou sledovaného cíle a napadeným zásahem a že

předmětný zákon není ani z tohoto pohledu protiústavní.

3. Třetí aspekt, jímž se Ústavní soud zbýval, bylo posouzení

toho, zda napadený zákon byl v demokratické společnosti nezbytným

opatřením. To znamená, že se Ústavní soud musel zaměřit na otázku,

zda ke sledovanému legitimnímu cíli nebylo možno dospět jiným

způsobem než přijetím tohoto zákona. V souzené věci Ústavní soud

shledal, že zvolené řešení - přes veškeré uvedené výhrady - nelze

považovat za protiústavní ani z toho důvodu že by nepředstavovalo

opatření v demokratické společnosti nezbytné. Napadeným zákonem

totiž ze všech uvedených důvodů nedošlo k ohrožení

institucionálních předpokladů pro reálnou nezávislost soudů a

nelze jej charakterizovat ani jako svévolný akt zákonodárce.

Ústavní soud totiž při plnění svých úkolů musí zvažovat i

intenzitu zásahu do základních principů ústavnosti a napadený

zákon jako protiústavní derogovat až tehdy, dospěje-li k závěru,

že míra neústavnosti napadeného zákona reálně porušuje základní

ústavní principy. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované

věci nedospěl.

Ústavní soud přistupuje ke zrušen právního předpisu v

případě, jestliže shledá, že užitek plynoucí z derogace převažuje

nad nežádoucími důsledky z ní plynoucími, a tedy postupuje podle

principu přiměřenosti v materiálním právním státě. Ani v tomto

směru Ústavní soud důvod pro zrušení napadeného zákona neshledal.

1. Odlišné stanovisko soudce JUDr. Vladimíra Čermáka

Nálezem ze dne 3.7.2000 sp. zn. Pl. ÚS 18/99 zamítl Ústavní

soud návrh Městského soudu v Brně na zrušení zákona č. 287/1997

Sb., kterým se doplňuje zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších

náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci

a některých státních orgánů a soudců, ve znění zákona č. 138/1996

Sb. Citovaný nález se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu

vysloveného v nálezu publikovaném pod č. 233/1999 Sb., totiž že

obdobný napadený zákon je v rozporu s principem soudcovské

nezávislosti zakotveným v č. 82 odst. 1 Ústavy České republiky,

jakož i čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod. Ústavní soud v nálezu ve věci sp. zn.

Pl. ÚS 18/99 dospěl k opačnému závěru, totiž že napadeným

ustanovením zákona nebyl porušen princip nezávislosti soudců a

návrh zamítl, ačkoli se pro tento nález nevyslovila kvalifikovaná

většina 9 přítomných soudců ve smyslu ustanovení § 13 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Jinými slovy, Ústavní soud rozhodl

tímto nálezem v situaci, kdy nemohla pominout závaznost jeho

předchozího nálezu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České

republiky.

2. Odlišné stanovisko soudce JUDr. Pavla Holländera

Odlišné stanovisko podané k odůvodnění nálezu Ústavního soudu

sp. zn. Pl. ÚS 18/99, jímž se zamítá návrh Městského soudu v Brně

na zrušení zákona č. 287/1997 Sb., kterým se doplňuje zákon č.

236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem

funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a

soudců, ve znění zákona č. 138/1996 Sb., se zakládá na

následujících důvodech:

Posouzení ústavnosti předmětného zákona se odvíjí od řešení

ústavní konformity jeho účelu, od posouzení intenzity zásahu do

nezávislosti soudů, dále od jeho možné retroaktivity a konečně od

zvážení možných nerovností, jež zakládá.

Argumenty, které vedly soud k závěrům ohledně prvních tří

hledisek a jež lze považovat za důvodné a rozhodující pro přijetí

nálezu, se staly důvodem pro omezen předkládaného odlišného

stanoviska pouze na otázky předmětným zákonem založených

nerovností, z hlediska § 14 zákona o Ústavním soudu pak pro

omezení odlišného stanoviska toliko na odůvodnění tohoto nálezu.

Dle § 30 odst. 3 zákona č. 236/19995 Sb., o platu a dalších

náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci

a některých státních orgánů a soudců, ve znění pozdějších

předpisů, soudci náleží, s výjimkou předsedy Nejvyššího soudu a

předsedy Nejvyššího správního soudu, další plat (na tomto místě,

pouze jako exkurz, nelze než vyjádřit "obdiv" nad důsledností

zákonodárce, jenž upravuje platové podmínky představitele státního

orgánu, který doposud, a to v rozporu s Ústavou České republiky,

nezřídil). Dle § 4 odst. 2 téhož zákona soudci náleží další plat,

pokud v kalendářním pololetí skutečně vykonával funkci alespoň 90

kalendářních dnů. Do této doby se nezapočítává doba, po kterou

nevykonával funkci z důvodu nemoci, úrazu, těhotenství nebo

mateřství. Doba jiné omluvené nepřítomnosti v práci se soudci do

této doby započítává v délce nepřesahující 45 kalendářních dnů v

kalendářním pololetí. Nárok na další plat nevznikne a) v prvním

pololetí kalendářního roku představitel, jehož výkon funkce

skončil přede dnem 31. května, a soudci, jehož pracovní vztah

skončil přede dnem 30. června, b) ve druhém pololetí kalendářního

roku představiteli, jehož výkon funkce skončil přede dnem 30.

listopadu, a soudci, jehož pracovní vztah skončil přede dnem 31.

prosince.

Návrhem napadený zákon pak stanoví, že soudcům další plat za

druhé pololetí roku 1997 nenáleží.

Tato legislativní úprava, reflektujíc možnosti státního

rozpočtu, ekonomickou situaci státu a maximu sounáležitosti se

zaměstnanci, resp. představiteli sféry moci výkonné i zákonodárné,

však vytvořila vnitřní nerovnosti mezi soudci obecných soudů.

Podle ní totiž soudci, jenž splňuje podmínky nároku na čtrnáctý

plat, nesplňuje však podmínky nároku na plat třináctý (např. v

důsledku jmenování k datu po 1. dubnu) žádný další plat za rok

1997 nenáleží, avšak soudci, jenž splňuje podmínky nároku na

třináctý plat, nikoli však na plat čtrnáctý, další plat náleží.

Vzniká tím stav, kdy dvěma soudcům, již vykonávali funkci déle než

zákonem předpokládaných 90 kalendářních dnů, avšak v rozdílných

pololetích, je další plat přiznán pouze v závislosti na tom, zdali

se jedná o první nebo druhé pololetí roku. V důsledku této úpravy

může vzniknout i situace, kdy je další plat přiznán soudci, u

něhož je doba výkonu funkce za rok výrazně kratší (např. od 29.

března do 30. června), není však přiznán soudci, u něhož je doba

výkonu funkce za rok výrazně delší (např. od 2. dubna do 31.

prosince).

Ústavní soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (zejména

Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, str. 170 -

171) vyložil obsah ústavního principu rovnosti. Ztotožnil se v

nich (a to zejména v nálezech ve věcech vedených pod sp. zn. Pl.

ÚS 16/93 (tamtéž, svazek 1, str. 194 - 195, 205 - 206), Pl. ÚS

36/93 (tamtéž, svazek 1, str. 179), Pl. ÚS 5/95 (tamtéž, svazek 4,

str. 218), Pl. ÚS 9/95 (tamtéž, svazek 5, str. 137) s chápáním

ústavního principu rovnosti, jak byl vyjádřen Ústavním soudem ČSFR

(US ČSFR, 1992, R 11): "Je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení

svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně vhod než

jiné. Ani zde však nesmí postupovat zcela libovolně... Pokud zákon

určuje prospěch jedné skupiny a zároveň stanoví neúměrné

povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné

hodnoty.". Ústavní soud tímto odmítl absolutní chápání principu

rovnosti, přičemž dále konstatoval: "rovnost občanů nelze chápat

jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji

mají na mysli všechny moderní ústavy" [Pl. ÚS 36/93 (Sbírka nálezů

a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, str. 179)]. Obsah principu

rovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti

hledisek odlišování subjektů a práv. Hledisko první spatřuje tudíž

ve vyloučení libovůle.

Hledisko druhé vyplývá z právního názoru, vyjádřeného v

nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (tamtéž, svazek 3,

str. 209): "nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout

základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity zpochybňující,

alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se

zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i

porušení jiného základního práva" [shodně Pl. ÚS 5/95 (tamtéž,

svazek 4, str. 217 - 218)]. Hlediskem druhým při posuzování

protiústavnosti právního předpisu, zakládajícího nerovnost je tedy

tímto založené dotčení některého ze základních práv a svobod.

Vnitřní nerovnosti, založené napadenou právní regulací,

schází jakékoli odůvodnění, jakýkoli účel, tuto nerovnost nelze

hodnotit jinak, než jako projev libovůle a nahodilosti v přístupu

zákonodárce v normotvorbě.

Z pohledu druhého kritéria, jímž nutno testovat dodržení

základních práv plynoucích z principu rovnosti, nelze než poukázat

na dotčení základního práva na stejnou odměnu za práci stejné

hodnoty bez jakéhokoli rozlišování plynoucího z čl. 28 Listiny

základních práv a svobod (a to ve spojení s čl. 41 odst. 1 a čl. 4

odst. 4 Listiny), dále z čl. 7 písm. a) Mezinárodního paktu o

hospodářských, sociálních a kulturních právech, a konečně z čl. 4

Evropské sociální charty (č. 14/2000 Sb. m. s.). Je potřebné

přitom zdůraznit, že v demokratickém právním státě základní práva

na stejnou odměnu za práci stejné hodnoty bez jakéhokoli

rozlišování nutno interpretovat pohledem svobody vlastnictví a

svobody podnikání. Z uvedeného pohledu nutno rozlišovat dopady

tohoto základního práva na sféru soukromou a sféru veřejnou a dále

nutno rozlišovat důvody a intenzitu možného rozdílného přístupu k

odměňování. Jakkoli by však byla tato hlediska pojímána, v

posuzované věci vzniká situace, jež ústavní relevanci nepochybně

naplňuje; nerovnost vzniká ve sféře veřejné a její intenzita je

absolutní - za splnění stejných časových podmínek stejný rozsah

práce v jednom případě odměňován dalším platem je, v jiném (a to

pouze z hlediska časového posunu) tomu tak již není.

Nutno v této souvislosti tudíž pouze učinit poznámku, že

zákonodárci nic nebránilo při odejmutí dalšího platu soudcům

postupovat obdobným způsobem jak učinil v čl. II nařízení vlády č.

248/1998 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 253/1992 Sb., o

platových poměrech zaměstnanců orgánů státní správy, některých

dalších orgánů a obcí, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož

zaměstnancům orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí

se v předmětném roce poskytne další plat (§ 10a nařízení vlády č.

253/1992 Sb.) jen ve výši poloviny částky, na kterou by jinak

zaměstnanci vznikl nárok.

Smyslem ustanovení § 12 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je

vytvořit mechanismus umožňující dosažení zákonem vyžadované

většiny, potřebné pro rozhodnutí pléna Ústavního soudu. Jeho

předpokladem je příklon soudců k jednomu ze dvou návrhů, které v

předcházejícím hlasování získaly nejvíc hlasů, k tomu, jenž byl

jejich původnímu návrhu nejbližší. Veden tímto účelem se autor

tohoto separátního vota vyslovil pro přijetí nálezu, jímž se návrh

na zrušení zákona č. 287/1997 Sb. zamítá, a své odlišné stanovisko

omezil pouze na odůvodnění nálezu.

3. Odlišné stanovisko soudkyně JUDr. Ivany Janů

S odůvodněním nálezu nesouhlasím Jsem toho názoru, že Ústavní

soud měl návrh zamítnout z důvodů, které jsem uvedla v odlišném

stanovisku ve věci sp. zn. Pl. ÚS 13/99 (14. plat za II. pololetí

1998), především proto, že napadený zákon nezasahuje do

soudcovské nezávislosti, není retroaktivní, ani nevedl k zásahu do

nabytých práv. Nezávislost soudce spatřují v souboru předpokladů,

z nichž nejsilnější jsou odborná úroveň a ty povahové vlastnosti,

které ze soudce činí integrovanou osobnost. Jde zejména o smysl

pro odpovědnost a odvahu k hledání spravedlnosti v rámci právního

aktu. Je jisté, že k nezávislosti rovněž patří i dostatečné

ekonomické zabezpečení a dostatečně dlouhý či doživotní mandát

soudce. Platové otázky týkající se soudců nemohou být ponechány

libovůli; soudce nesmí být postaven do pozice, že si "svoji mzdu"

od toho, kdo mu ji určuje zákonem, musí zasloužit. Proto

se základní otázka koncentruje do posouzení, zda odnětí možnosti

získat další, tzv. 14. plat za druhé pololetí roku 1997 je zásahem

takové intenzity, aby byla ohrožena ochrana ústavního principu

nezávislosti soudcovské moci, a to vše za situace, kdy soudcům

byla jejich odměna v r. 1995 za trvání jejich mandátu zákonem č.

236/1995 Sb., tedy zákonem, jehož se napadený předpis stal

integrální součástí, podstatně zvýšena, minimálně na dvojnásobek.

Další plat, čtrnáctý je svým charakterem bonusem vypláceným jednou

za pololetí k běžnému měsíčnímu příjmu soudců. Právo na jeho

výplatu totiž nevzniká stejným způsobem jako právo na výplatu

mzdy, avšak je vázáno na splnění speciálních, dodatečných

podmínek. Za této situace setrvávám na svém stanovisku, že v

posuzovaném případě nejde o situaci, která by vedla k ohrožení

soudcovské nezávislosti v míře dosahující intenzity porušení

ústavního principu obsaženého v č. 82 odst. 1 Ústavy České

republiky.

Dále namítám, že při rozhodování v této věci se Ústavní soud

měl vypořádat s právním názorem vysloveným v nálezu týkajícím se

14. platu za II. pololetí 1998 a uveřejněném pod č. 233/1999 Sb.,

a to postupem podle § 13 zákona o Ústavním soudu. Tvrzení o

odlišnosti obou případů založené na beprostřednosti či časovém

odstupu návrhů na zrušení zákonů posuzovaných ke dni jejich

účinnosti považuji za neadekvátní a nevhodné. Konstrukce obou

předpisů o odnětí 14. platů v různých letech je naprosto shodná, a

pokud dospívá Ústavní soud ve výroku ke zcela protichůdnému závěru

(byť na základě jiných )úvah a argumentů, což ani jinak

nepřichází v úvahu), než vyjádřil ve výroku dřívějšího nálezu,

jde evidentně o změnu právního názoru vyžadující respektování

zákonem stanovené procedury. Potřebné většiny 9 soudců však při

hlasování v tomto případě dosaženo nebylo, čímž došlo podle mého

názoru k porušení § 13 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

4. Odlišné stanovisko soudce JUDr. Jiřího Malenovského

Ztotožňuji se s výrokem nálezu, podle něhož se návrh na

zrušení zákona č. 287/1997 Sb., kterým se doplňuje zákon č.

236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem

funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a

soudců, ve znění zákona č. 138/1996 Sb., zamítá, a ztotožňuji se

rovněž s argumenty jeho odůvodnění, které vedly Ústavní soud k

závěru, že citovaným zákonem nedošlo k porušení principů

retroaktivity a nezávislosti soudců. Domnívám se ovšem že zákon č.

287/1997 Sb. není v souladu s Ústavou České republiky, Listinou

základních práv a svobod i s mezinárodními smlouvami podle čl. 10

Ústavy z jiných důvodů. Vzhledem k tomu, že "podle ustáleného

názoru Ústavního soudu je tento soud při svém rozhodování rozsahem

a obsahem podaného návrhu vázán a ve svém rozhodnutí z jeho hranic

(ultra petitum) vykročit nemůže" (Pl. ÚS 16/94 - viz Sbírka nálezů

a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, usnesení č. 14), nestaly se

tyto jiné důvody, které sám navrhovatel neudával, předmětem

posouzení Ústavního soudu, ani nebyly zohledněny ve výroku jeho

nálezu. Domnívám se nicméně, že se Ústavní soud měl s nimi

vypořádat nad rámec návrhu alespoň v odůvodnění svého nálezu.

Odlišné stanovisko k odůvodnění nálezu opírám o následující

skutečnosti a argumenty:

Zákonodárce má plnou svobodu zohlednit negativní rozpočtovou

realitu státu při úpravě platů jeho zaměstnanců. Omezení, případně

odnětí dalšího platu za takových okolností lze považovat za

legitimní cíl (dosažení úspor ke kompenzování rozpočtových

problémů).

Je nepochybné, že zákonodárce svým opatřením chtěl snížit

plnění ze státního rozpočtu v souvislosti s dalšími platy na

polovinu individuálních nároků. Rozhodl tedy, že místo dvou

dalších platů má být v roce 1997 vyplacena odměna pouze ve výši

jednoho dalšího platu.

Další plat je jednorázovým peněžitým plněním, na něž vzniká

nárok, pokud pracovní poměr či výkon funkce trvaly po určitou

dobu, a váže se tedy na práci měřenou časem. Mezinárodní pakt

o hospodářských, sociálních a kulturních právech, jímž je Česká

republika vázána a jenž je - v souladu s ustálenou judikaturou

Ústavního soudu - mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, ve

svém čl. 7 stanoví: "Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo

každého člověka na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky",

...zejména na "spravedlivou mzdu a stejnou odměnu za práci stejné

hodnoty, bez jakéhokoli rozlišování...". Taktéž Evropská sociální

charta, jež zavazuje Českou republiku, ve svém čl. 4 obsahuje

závazek smluvních stran "uznat právo pracujících mužů a žen na

stejnou odměnu za práci stejné hodnoty". Další plat osob, na něž

se vztahuje zákon č. 287/1997 Sb., je vázán na výkon funkce (viz

§ú 4 zákona č. 236/1995 Sb.). Výkon příslušné funkce představuje z

hlediska obou citovaných mezinárodních smluv "hodnotu". Dvě různé

osoby, které vykonávají stejnou funkci, vyprodukují za stejné

období práci stejné hodnoty. Podle uvedených mezinárodních

smluv za takových okolností náleží stejná odměna, bez jakéhokoli

rozlišování.

Zákon č. 287/1997 Sb. rozlišuje z hlediska nároku na

další plat podle toho, zda práce stejné hodnoty vznikla v prvním

nebo ve druhém pololetí. Takové rozlišování, které je Mezinárodním

paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech ostatně

obecně vůbec zakázáno, nemá rozumný základ, neboť diskvalifikuje

práci provedenou ve druhém pololetí kalendářního roku ve srovnání

se stejnou prací provedenou v pololetí prvním. Tím vnáší mezi

adresáty tohoto zákona neodůvodněnou nerovnost a diskriminaci.

Listina základních práv a svobod sice explicitně právo na stejnou

odměnu za práci stejné hodnoty nestanoví, avšak zákaz diskriminace

lze nepochybně vyvodit z jejího čl. 28, podle něhož zaměstnanci

mají právo na "spravedlivou" odměnu za práci. Kromě toho třeba

připomenout, že v souladu s ustáleným ústavněprávním i

mezinárodněprávním principem působí ústavní i mezinárodněsmluvní

katalogy lidských práv komplementárně a ve vzájemné harmonii.

Proto nic v Listině základních práv a svobod nesmí být vykládáno

jako omezení jakéhokoli práva zaručeného jednotlivci podle

mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách.

Třebaže zákon č. 287/1997 Sb. nemá zpětnou účinnost, neboť

nabyl účinnosti ještě před vznikem práva na 14. plat, stěží

odpovídá pojmu "zákon", jak je užíván např. v Úmluvě o ochraně

lidských práv a základních svobod. Nestačí - jak uvádí odůvodnění

nálezu ve věci, v níž se dává toto odlišné stanovisko - aby zásah

do platových náležitostí soudců a jiných kategorií byl proveden v

"zákonné formě", ale tato forma musí splňovat další materiální

náležitosti. "Zákon" musí mj. být "předvídatelný" (viz zejména

rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Silver a další

ze dne 25.3.1983). Zákon č. 287/1997 Sb. byl jednak schválen až na

konci září roku 1997 a nikoli před započetím roku 1997, jednak

začátek a ukončení výkonu funkce nese z hlediska adresátů zákona

č. 287/1997 Sb. rysy neovlivnitelné nahodilosti.

Způsob artikulace jinak legitimního cíle zákonodárce v zákoně

č. 287/1997 Sb. je ústavně vadný. Zavedl nerovnost mezi osobami v

rámci působnosti tohoto zákona v závislosti na nahodilé okolnosti,

zda byla funkce vykonávána v tom či onom období roku. Aplikace

nahodilého a nerozumného kritéria znemožňuje ve svých konkrétních

dopadech dosažení legitimního cíle: v případě některých osob v

působnosti zákona č. 287/1997 Sb. zůstává jejich nárok a další lat

v r. 1997 nikterak neomezen, což zákonodárce evidentně nechtěl, v

případě jiných osob dochází k zániku nároku na další plat v tomto

roce úplně, což si zákonodárce zřejmě rovněž nepřál. Kromě toho je

zákon č. 287/1997 Sb. i právním předpisem, který je z hlediska

svých adresátů předpisem nepředvídatelným, neboť jim nedovoluje z

důvodu pozdního schválen i z povahy odměňované práce (výkon

funkce) přizpůsobit mu své chování. Takový způsob vyjádření

legitimního cíle považuji za porušení čl. 1 a čl. 28 Listiny

základních práv a svobod, čl. 7 Mezinárodního paktu o

hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 4 Evropské

sociální charty.

5. Odlišné stanovisko soudce JUDr. Vladimíra Paula

Ústavní soud dne 3.7.2000 rozhodoval o odejmutí dalšího

platu, tzv. čtrnáctého platu, za druhé pololetí roku 1997 roku

1999 a roku 2000, jak bylo stanoveno zákonem č. 287/1997 Sb. a

zákonem č. 308/1999 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé

pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům

státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním

zástupcům a členům prezidia Komise pro cenné papíry, když Městský

soud v Brně a Okresní soud v Hradci Králové, každý v jím

projednávaném případě, navrhly zrušení příslušného zákona o

odejmutí tzv. čtrnáctého platu představitelům státní moci a

soudcům.

Ústavní soud zamítl oba návrhy na zrušení zákonů o odejmutí

čtrnáctého platu, třebaže svým nálezem, který by publikován ve

Sbírce zákonů č. 233/1999 Sb., již předtím částečně zrušil zákon

č. 268/1998 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku

1998 představitelům státní moci a některých státních orgánů,

soudcům, státním zástupcům a členům prezidia Komise pro cenné

papíry, a to právě pokud jde o odejmutí dalšího platu soudcům

Postavil se na stanovisko, že odejmutí dalšího platu soudcům je

ohrožením soudcovské nezávislosti, která je zvlášť zdůrazněna v

Ústavě České republiky v čl. 82 odst. 1 - "Soudci jsou při výkonu

své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat." -

a v čl. 81 - že soudní moc je vykonávána jménem republiky

nezávislými soudy.

Zdůvodnění současných rozhodnutí jsou podrobně uvedena v obou

nálezech a není nutno je podrobně analyzovat, protože se

soustřeďují na to, že toto peněžité plnění nelze chápat jako

hmotné zajištění soudců, jehož snížení by mohlo mít za následek

porušení principu nezávislosti soudců. Uznávají dopad finančních

potíží státu též na soudcovské platy, vytýkají odlišné posuzování

pouze jedné skupiny státem placených osob apod. Nejde v zásadě o

argumenty, které by vůbec zdůvodňovaly, proč se Ústavní soud věcně

odchýlil od hodnocení svého nálezu za stejné situace v roce 1999

(č. 233/1999 Sb.), zejména když argumentaci o finančních potížích

státu protiřečí obecně známá realita, že stát v blízkém období

poté financoval miliardovými částkami ztráty bank a velkých

průmyslových podniků, a že tedy finanční prostředky v mnohonásobně

vyšších částkách byly k dispozici, aby původní ustanovení zákona

mohla být dodržena.

Na druhé straně je však zřejmé, že si zastánci odejmutí

čtrnáctých platů byli vědomi toho, že do budoucna by trvale

opakovaná taková metoda zásahu státu mohla negativně ovlivňovat

povinnost státu vzdát se stejných či obdobných nouzových zásahů.

Je třeba vyloučit, aby plat soudců se stal pohyblivým faktorem

podle okamžitých představ toho či onoho vládního seskupení. Tuto

zásadu ostatně vyjadřuje nejlépe ustanovení jedné ze známých a

významných ústav, v níž se uvádí, že soudci za svou službu

dostávají ve stanovených termínech náhradu, která nesmí být během

trvání jejich služby snížena. Stát si musí být vědom, že by tím

znehodnotil jednu ze základních demokratických hodnot, jakou

představuje soudcovská nezávislost. A právě k tomu je zaměřena

další část tohoto odlišného stanoviska.

V připomínkách i v diskusích k tomuto tématu jak z odůvodnění

nálezu vyplývá, se účastníci zaměřují především na právo soudců na

plat v té či oné výši a domnívají se, a to správně, že i přes tyto

zásahy změnami zákonů provedené nebudou ovlivněny charaktery

soudců a jejich rozhodování. Opomíjejí však, že takové zásahy mají

dopad daleko širší a že při konkrétním rozhodování v tomto případě

se jedná o něčem jiném. Pokud jde o institut nezávislosti soudů a

soudců, který, jak již řečeno, má své místo i v Ústavě České

republiky, byl zde devalvován jeho význam zásahy moci zákonodárné

do působnosti moci soudní, což se markantně projevilo i vydáním

zákona č. 308/1999 Sb., který si charakter nouzového zásahu

podržel.

Pokud ve svých odůvodněních Ústavní soud vycházel z toho, že

odmítnutí nároku soudců na čtrnáctý plat je zanedbatelným zásahem,

který závažnou újmu soudcům nezpůsobil, jde o rozhodnutí

nesprávné, o rozhodnutí o něčem jiném, o rozhodnutí, které v rámci

evropských poměrů i působnosti OSN je třeba pokládat za

odsouzeníhodné, protože jde o rozhodnutí zásadní s širokým

dosahem, které porušuje uznávané principy pro nezávislost

soudnictví, jak jsou obsaženy již v rezoluci Valného shromáždění

OSN ze dne 13.12.1985.

Postoj Rady Evropy k soudnictví, který je formulován v

Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. 12 z roku 1994, nemá o

nic menší význam, ba naopak postulát nezávislosti účinně podporuje

a rozvíjí. Formuje řadu předpokladů pro nezávislost, efektivitu a

roli soudců, které spatřuje v právním zakotvení záruk, jako zákaz

revize soudního rozhodnutí mimo soudní soustavu, funkční období a

platy zaručené zákonem neodvolatelnost po dobu funkčního období,

zákaz zásahu do pravomoci soudu, zabezpečení proti zásahům do

nezávislosti soudů ze strany exekutivy a legislativy, rozhodování

soudce oproštěné od všech vlivů a zásahů a nepodléhající žádné

kontrole zvnějšku a další.

Závažným dokumentem v této problematice je v rámci Rady

Evropy připravená Charta statutu soudce v Evropě z roku 1998,

která se zaměřuje na posílení pozice práva a ochrany svobod

jednotlivce v demokratických státech větší účinností soudní

nezávislosti a na zajišťování nejlepších záruk působnosti,

nezávislosti a nestrannosti soudců. V jejím č. 6.1 shledali tvůrci

Charty zřejmě nezbytným i zdůraznit vlastní důvody, proč platy

soudců musí být podrobeny určitým zárukám stability, rovnováhy a

ochrany proti libovůli. V textu se zdůrazňuje, že soudci

vykonávající soudcovskou funkci jako profesi mají právo na plat,

jehož výše je stanovena tak, aby je chránila před tlakem

(nátlakem), směřujícím k ovlivnění jejich rozhodnutí a všeobecně

k ovlivnění jejich chování při výkonu nalézání práva, jež by mohlo

poškozovat jejich nezávislost a nestrannost.

Obecně je možno říci, že Charta zaměří statut pro soudce

podle cílů, které mají být dosaženy; zajištění kompetentnosti,

nezávislosti i nestrannosti, které všichni členové veřejnosti jsou

oprávněni očekávat od soudu a soudců pověřených chránit jejich

práva. Charta tak nebude cílem sama od sebe, ale bude spíše

prostředkem záruky, že jednotlivci, jejichž práva mají být

chráněna soudy a soudci, budou mít nezbytnou a skutečnou záštitu v

nezávislých soudech.

Závěrem je třeba si povšimnout i toho, že je někdy

zdůrazňováno, že uvedené postuláty nejsou zakotveny v

mezinárodních smlouvách a nejsou pro státy závazné. Někteří je

naopak pokládají za smyšlenky soudců, kteří si chtějí prosazovat

jednostranně své zájmy. Ani jedno ani druhé však není správné. V

mezinárodním právu je známé a je přijímáno, že zejména nové

myšlenky a instituty se prosazují pomalu a s obtížemi. A tak dříve

než mezinárodní společenství se sjednotí natolik, aby bylo možno

připravovat tu kterou mezinárodní smlouvu, objevují se takové

myšlenky a instituty např. v rezolucích Valného shromáždění, které

je přijímá většinovým hlasováním. Rezoluce nejsou sice právně

závazné, ale jsou obvykle projednávány všemi členskými státy a

přijímány i respektovány. Jejich politická, morální a etická síla

či závaznost je v praxi všeobecně uznávána, mnohdy bez ohledu na

výsledky původního hlasování. Obdoba jednání států v Radě Evropy

jako vývojového trendu v zájmu mezinárodního společenství je

nasnadě a nedostatek smluvní úpravy nemůže být vzniku obecného

přesvědčení na překážku.

6. Odlišné stanovisko soudce JUDr. Vlastimila Ševčíka

Odlišné stanovisko stran nálezů Ústavního soudu ze dne

3.7.2000 ve věcech návrhů na zrušení zákona č. 287/1997 Sb. (Pl.

ÚS 18/99) a na zrušení části ustanovení § 1 zákona č. 308/1999 Sb.

(Pl. ÚS 16/2000) je podloženo následujícími důvody:

1. Především krajní pochybnosti vzbuzuje způsob, jakým byly

oba nálezy přijaty; v obou případech byly plénu Ústavního soudu

předloženy zpravodajské zprávy vyúsťující v závěr, dle něhož měly

být oba návrhy na zrušení vpředu označených zákonných norem

zamítnuty, přičemž však ani v jednom případě nezískaly tyto

zpravodajské zprávy kvalifikovanou většinu hlasů (§ 13 zákona č.

182/1993 Sb.).

Ve věci Pl. ÚS 18/99 bylo po hlasování o zpravodajské zprávě

prostou většinou hlasů (s ohledem na nález sp. zn. Pl. ÚS 13/99)

přijato rozhodnutí, že v této věci nebudou aplikovány zásady pro

přijetí rozhodnutí na základě právního názoru, který se odchyluje

od právního názoru vysloveného v nálezu (sc. nálezu ve věci Pl. ÚS

13/99 publ. pod č. 233/1999 Sb.), ve věci Pl. ÚS 16/2000 bylo (s

výsledkem již zmíněným) hlasováno jen o zpravodajské zprávě.

V odůvodnění nálezu ze dne 15.9.1999 publikovaného pod č.

233/1999 Sb., jímž bylo v ustanovení § 1 zákona č. 268/1998 Sb.

zrušeno slovo "soudcům", Ústavní soud, "vědom si mimořádné

závažnosti projednávané věci", vyložil rozhodovací důvody, pro

které "zákonodárce, stejně jako exekutiva musí ve všech svých

aktech respektovat prioritu (sc. demokratického) hodnotového řádu,

a to dokonce i ve vztahu k etickému a právnímu normativnímu

systému"; Ústavní soud tak své rozhodovací důvody založil na

významu svrchovanosti a nezávislosti soudní moci a z toho

plynoucí nutnosti tuto její svrchovanost a nezávislost jako

podstatnou podmínku ústavnosti státu chránit.

S takto zřetelně a jednoznačně vyjádřeným právním názorem

jsou oba nálezy, vůči nimž moje odlišné stanovisko směřuje, ve

výrazném rozporu, což ostatně nález ve věci Pl. ÚS 16/2000

výslovně, nález ve věci Pl. ÚS 18/99 obsahově připouští; již tato

skutečnost sama o sobě zakládá podmínku zpřísněného režimu

plynoucího pro (následné) přijetí odchylného právního názoru, v

němž "rozhodnutí přijímané na základě právního názoru, který se

odchyluje od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu,

je přijato, jestliže se pro ně vyslovilo alespoň devět přítomných

soudců" (§ 13 al. 2 in fine zákona č. 182/1993 Sb.).

Protože této kvalifikované většiny v hlasování ani jeden z

dotčených nález nedosáhl, mělo být o návrzích s nimi spojených

rozhodnuto v intencích zásad vyložených v (předcházejícím) nálezu

ze dne 15.9.1999, jimiž se mělo plénum Ústavního soudu cítit

vázáno (čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava

České republiky).

Závěr většinového názoru, že (ve věci Pl. ÚS 16/2000)

"argumentace odpůrců tohoto zákona (sc. zákona č. 308/1999 Sb.)

byla překonána", nemá tak oporu ani v procesním stavu věci ani v

zákoně, zatímco rozhodovací důvody vyložené v odůvodnění nálezu

Pl. ÚS 18/99, odhlédnuto od toho, že nejsou vnitřně konzistentní,

se s procesní podstatou věci zcela míjí, když ani případné odkazy

na střet konkurujících si principů nejsou pro procesní povahu

posuzované otázky namístě.

2. Oba nálezy vydané ve věcech Pl. ÚS 18/99 a Pl. ÚS 16/2000

- stručně shrnuto - vycházejí při posuzování ústavnosti napadených

zákonů z "možností rozpočtu a ekonomické situace státu" (Pl. ÚS

16/2000), případně své závěry odvíjejí "od sociální a ekonomické

reality České republiky" (Pl. ÚS 18/99), a z nichž pak vyvozující

legitimitu cíle, jehož má (mělo) být dosaženo; rozhodovací důvody

vyložené v odůvodnění nálezu Pl. ÚS 18/99 odkazují též na

"intenzitu zásahu do fundamentálních principů ústavnosti" a za

podmínku derogace zákona pokládají "míru neústavnosti napadeného

zákona reálně porušující základní ústavní principy", případně s

vyznačeným důrazem vyžadují, aby "napadený legislativní akt byl

bezprostřední a aktuální" (neboť jinak "by případné zrušení

napadeného zákona bylo zjevně neefektivní") a dále aby "užitek

plynoucí z případné derogace převážil nad nežádoucími důsledky z

ní plynoucími".

S takto vyloženými hledisky pojímanými jako kritéria

ústavnosti nesouhlasím, neboť

a) plénum Ústavního soudu v řízeních o podaných návrzích neučinilo

ani pokus o objasnění skutkových okolností, z nichž by bylo

možno důvodně usoudit na skutečný stav "ekonomické situace

státu" ("sociální a ekonomické reality České republiky"), a

zejména jak se objem dalších platů soudců obecných soudů v

ekonomické situaci státu a v jaké míře projevuje, resp. nakolik

a zda vůbec představuje vážnější zátěž státního rozpočtu v tom

kterém rozhodném období; protože skutečnosti s tímto tématem

spojené lze jen stěží pokládat za notoriety (§ 63 zákona č.

182/1993 Sb., § 121 občanského soudního řádu), je většinový

názor stran legitimity cíle posuzovaných zákonů v obou nálezech

podložen pouhou hypotézou, nikoli však dostatečně zjištěnými

skutečnostmi, které, přestože skutková stránka při abstraktní

kontrole právních norem není zpravidla rozhodná, v posuzovaných

věcech jako výlučný základ učiněného závěru jsou podstatné.

Ostatně - a to zejména nález Pl. ÚS 16/2000 zcela přehlíží -

údaje Českého statistického úřadu a prognózy vývoje české

ekonomiky vztažené ke konci roku 2000 zdají se nasvědčovat

jejímu růstu (a tím i zvýšení fiskálních příjmů), pod jehož

aspektem odejmutí dalších platů soudcům obecných soudů by

se mohlo jevit jako ústavně nepřípustná libovůle zákonodárce,

zejména jestliže z obecně přístupných informací se podává, že

ekonomika České republiky překonala kritický bod;

b) za zcela nepřijatelné pokládám v odůvodnění nálezu (Pl. ÚS

18/99) vyložené podmínky pro derogaci (protiústavní) právní

normy jako výsledek zkoumání "míry neústavnosti", vztažené k

"bezprostřednosti a aktuálnosti zásahu", příp. poměřování

užitku z derogace "s nežádoucími důsledky z ní plynoucími"

apod.

Odhlédnuto od toho, že bližší kritéria tohoto až dosud v

rozhodovací praxi Ústavního soudu neaplikovaného způsobu

abstraktního přezkumu právních norem v odůvodnění nálezu (Pl. ÚS

18/99) podána nejsou a že tak až příliš připomínají v trestním

právu opouštěnou konstrukci (stupně) společenské nebezpečnosti

(trestného činu), jako zužující limity přezkumné činnosti

Ústavního soudu je pokládám za nepřípustná.

Jsem totiž přesvědčen, že obdobně jako demokracie nesnáší

jakékoli (obdobně vymezující) přívlastky, které vždy vytěsňují

její obsah, také ústavnost státu, resp. její přezkum jsou

neslučitelné s jakýmkoli omezujícími či zužujícími podmínkami.

3. I když změna právního názoru, včetně přehodnocení dříve

nálezem přijatých a vyložených zásad, je možná a koneckonců v

jistých případech nezbytná, musí být pro takovou změnu přesvědčivé

a dostatečně podložené důvody a musí být pro ni splněny jisté

podmínky, k nimž - alespoň podle mého přesvědčení - náleží též

proměna významu posuzovaných otázek (zásad) v čase, a to - s

výjimkou kritických či katastrofálních situací - v čase poměrně

dlouhém, rozhodně však delším, než je doba několika měsíců.

Ustálenost rozhodovací praxe Ústavního soudu střežená

zpřísněnými zásadami (v posuzované věci porušenými) pro její změnu

- jak občas Ústavní soud připomíná - jako interpretační a

aplikační směrnice pro rozhodovací činnost orgánů veřejné moci, je

současně také výrazem respektu Ústavního soudu k vlastním

rozhodnutím a jako taková je také podmínkou pro jeho autoritu.

Jakkoli lze mít vůči nálezu ze dne 15.9.1999 a rozhodovacím

důvodům v něm vyloženým výhrady, pokládám - též pro následnou

judikaturu Ústavního soudu - za nepřípustné, aby dříve nálezem

pléna Ústavního soudu vyložené zásady jako "dominantní principy"

přijaté plénem Ústavního soudu u "vědomí mimořádné závažnosti

věci" byly opuštěny pro kritéria přijatá ad hoc, nadto ve vztahu k

soudní moci, která - jak zkušenosti ukazují - je ze všech

veřejných mocí nejslabší.

7. Odlišné stanovisko soudkyně JUDr. Evy Zarembové

Vzhledem k tomu, že teprve a pouze skutečně nezávislá soudní

moc (která je právě tou státní mocí, jež s konečnou platností v

praxi právo naplňuje) vede k nestrannému poskytování soudní

ochrany a dodržování ústavně zaručených práv vždy a všem, jsem,

stejně tak jako v době posledního rozhodování Ústavního soudu

řešícího stejnou problematiku, i nyní přesvědčena o to, že Ústavní

soud jako orgán ochrany ústavnosti měl z důvodů již uvedených v

jeho nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/99 (vyhlášeném pod č. 233/1999 Sb.)

i v této věci nadále trvat na zachovávání všech prostředků

nezávislost soudů reálně zajišťujících, tedy i na takovém

prostředku ji garantujícím, jako je nemožnost zásahem jiné státní

moci snížit již jednou stanovenou odměnu soudců. Jakkoli si

nemyslím, že samotné odnětí jednoho z přiznaných platů nezávislost

soudců ovlivnilo, je z mého pohledu především způsob, jakým tak

zákonodárce činí, totiž způsob jednorázový, za stavu, kdy pro

takový zásah nejsou předem stanovena zpravidla, ústavně

nepřípustný.

K zaujetí odlišného stanoviska mne dále vede nejen

přesvědčení o tom, že v této věci nejsou dány jiné poměry, než zde

byly v době předchozího rozhodování Ústavního soudu, resp. není

dána taková změna poměrů, která by byla způsobilá odůvodnit změnu

názoru již Ústavním soudem vysloveného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS

13/99, ale také to, že k odklonu od již jednou v nálezu

vyjádřeného názoru Ústavního soudu jeho plénem je třeba podle mého

názoru ve smyslu § 13 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

kvalifikované většiny 9 hlasů, kterážto podmínka v souzeném

případě splněna nebyla. Tomuto výkladu uvedeného ustanovení

nasvědčuje nejen jeho gramatický a systematický výklad, ale také s

přihlédnutím k důvodové zprávě i zákonodárcem při tvorbě zákona o

Ústavnímsoudu předpokládaný požadavek a potřeba zachování

kontinuity rozhodování Ústavníhosoudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru