Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 18/94Nález ÚS ze dne 08.11.1994Vyhláška obce Přerov - tržní řád

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam3
NavrhovatelPŘEDNOSTA OKRESNÍHO ÚŘADU - Přerov
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Odlišné stanoviskoHolländer Pavel
Procházka Antonín
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (okresní nebo krajský úřad)
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona
Věcný rejstříkobec/obecně závazná vyhláška
působnost/samostatná
veřejné prostranství
PoznámkaČástečně překonáno nálezem Pl. ÚS 45/06.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 50/2 SbNU 93
Paralelní citace (Sbírka zákonů)231/1994 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1994:Pl.US.18.94
Datum podání12.07.1994
Napadený akt

obecně závazná vyhláška obce/kraje; obecně závazná vyhláška města Přerov - Tržní řád; § 1 ve slovech "případně na ostatním veřejném prostranství", § 3/8/a odrážka 22

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 104 odst.3, čl. 2 odst.4

2/1993 Sb., čl. 2 odst.3, čl. 4

Ostatní dotčené předpisy

231/1994 Sb.

367/1990 Sb., § 16 odst.2, § 14 odst.2, § 14 odst.1 písm.p


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 18/94 ze dne 8. 11. 1994

231/1994 Sb.

N 50/2 SbNU 93

Vyhláška obce Přerov - tržní řád

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl v plénu ve věci návrhu přednosty Okresního úřadu v Přerově na zrušení některých ustanovení obecně závazné vyhlášky města Přerov - Tržní řád, za účasti města Přerov, takto:

I. Část ustanovení čl. 3 odst. 8 písm. a) vyjádřená slovy "zboží obsahující látky poškozující nebo ohrožující ozónovou vrstvu Země" obecně závazné vyhlášky města Přerov - Tržní řád ze dne 1. 12. 1993, ve znění změn a doplňků, přijatých Městským zastupitelstvem v Přerově ve dnech 30. 3. 1994 a 22. 6. 1994, se zrušuje dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.

II. Návrh přednosty Okresního úřadu v Přerově na zrušení části ustanovení čl. 1 - část věty za čárkou vyjádřená slovy "případně na ostatním veřejném prostranství" obecně závazné vyhlášky města Přerov - Tržní řád ze dne 1. 12. 1993, ve znění změn a doplňků, přijatých Městským zastupitelstvem v Přerově ve dnech 30. 3. 1994 a 22. 6. 1994, se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 12. července 1994 obdržel Ústavní soud České republiky návrh přednosty Okresního úřadu v Přerově na zrušení některých ustanovení obecně závazné vyhlášky města Přerov - Tržní řád, přijaté Městským zastupitelstvem v Přerově dne 1. 12. 1993, s účinností ode dne 1. 1. 1994 a novelizované na základě doplnění, přijatých Městským zastupitelstvem v Přerově dne 30. 3. 1994 a 22. 6. l994.

Okresní úřad Přerov podle § 62 odst. 1 zákona ČNR č. 367/199O Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, výkon vyhlášky z důvodu jejího rozporu s Ústavou ČR, zákonem o obcích a zákonem č. 211/1993 Sb., o zákazu výroby, dovozu a užívání látek poškozujících nebo ohrožujících ozónovou vrstvu Země a výrobků takové látky obsahujících, dne 16. 5. 1994 pozastavil. Městské zastupitelstvo v Přerově dne 22. 6. 1994 na svém zasedání projednalo pozastavení výkonu vyhlášky s tím, že přijalo usnesení, že vyhláška neodporuje Ústavě ČR, zákonu o obcích, ani zákonu č. 211/1993 Sb. Zároveň však Městské zastupitelstvo v Přerově konstatovalo formálně a legislativně technické nedostatky této obecně závazné vyhlášky a usneslo se na změnách vyhlášky tyto nedostatky odstraňující. Současně přijalo usnesení, jímž uložilo starostovi města Přerova zveřejnit úplné znění obecně závazné vyhlášky Tržní řád, a to dnem 23. 6. 1994. K vyvěšení dílčích změn sporné vyhlášky na úřední desce došlo dne 23. 6. 1994 a k jejímu sejmutí dne 8. 7. 1994. Souběžně (tj. od 23. 6. do 8. 7.) bylo vyvěšeno, a tím vyhlášeno, i úplné znění vyhlášky.

Provedené změny nepovažoval přednosta Okresního úřadu v Přerově za dostačující, a proto podal podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy ČR návrh na zrušení některých ustanovení obecně závazné vyhlášky města Přerov - Tržní řád, a to:

1) v § 1 - část věty za čárkou - "případně na ostatním veřejném prostranství";

2) část ustanovení § 3 odst. 8 písm. a) odrážka 22. (v úplném znění obecně závazné vyhlášky bylo, v souladu se změnou obecně závazné vyhlášky přijatou Městským zastupitelstvem v Přerově dne 22. 6. 1994, označení jednotlivých ustanovení paragrafy nahrazeno články).

V odůvodnění svého návrhu, kromě námitek týkajících se publikace úplného znění vyhlášky a jejích doplňků, přednosta okresního úřadu, pokud jde o část ustanovení čl. 1, v podstatě poukazuje na ustanovení § 14 odst. 1 písm. p) zák. č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění zák. č. 439/1991 Sb., zák. č. 485/1991 Sb., zák. č. 553/1991 Sb. a zák. č. 302/1992 Sb. (dále jen zákon o obcích), podle něhož patří do samostatné působnosti obce správa, údržba a provozování zařízení sloužících k uspokojování potřeb občanů, jsou-li ve vlastnictví obce. K tomu uvádí, že tržiště, případně tržní místa, do vlastnictví obce náleží, avšak pokud jde o veřejná prostranství, odkazuje na ustanovení § 4 odst. 2 zák. č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, kde je tento pojem vymezen funkčně jako prostor přístupný každému bez omezení, aniž by toto vymezení bylo vázáno na podmínku vlastnictví. Veřejné prostranství pak, podle jeho názoru, také nenaplňuje druhý pojmový znak § 14 odst. 1 písm. p) zákona o obcích, totiž, že se jedná o zařízení, které slouží k uspokojování potřeb občanů. Dovozuje proto, že v této části vyhlášky Městské zastupitelstvo v Přerově překročilo rámec stanovené samostatné působnosti a obecně závazná vyhláška se tak dostala do rozporu s čl. 104 odst. 3 Ústavy ČR a §§ 14 odst. 1 a 16 odst. 2 zákona o obcích. Návrh na zrušení části ustanovení čl. 3 obecně závazné vyhlášky, týkající se zákazu prodeje zboží obsahujících látky poškozující ozónovou vrstvu Země, pak v podstatě odůvodňuje tím, že platná právní úprava, konkrétně zákon č. 211/1993 Sb., neobsahuje zákaz prodeje těch látek, poškozujících nebo ohrožujících ozónovou vrstvu Země, které jsou uvedeny v příloze zákona. Naopak ust. § 2 odst. 2 uvedeného zákona zmocňuje Ministerstvo životního prostředí ČR u výrobků, které byly vyrobeny před 13. 8. 1993, stanovit dobu, po kterou mohou být ještě prodávány. Proto zákaz prodeje takového zboží, obsažený v čl. 3 odst. 8 písm. a) odrážka 22 napadené vyhlášky, jde nad zákaz stanovený zákonem, čímž se tato vyhláška dostává do rozporu s Ústavou ČR - čl. 2 odst. 4 i Listinou základních práv a svobod (čl. 2 odst. 3).

Město Přerov ve svém písemném vyjádření k obsahu návrhu přednosty Okresního úřadu v Přerově v podstatě uvádí, že podle jeho názoru je ústavním právem obcí a měst vydávat pro veřejné obchodování na veřejných prostranstvích obecně závazné vyhlášky - tržní řády, které statutárně a původně upravují v souladu s čl. 104 Ústavy a §§ 14 a 16 zákona o obcích podmínky pro každého, kdo se takto rozhodne obchodovat - tedy co se bude prodávat na tržnici a jak se bude prodávat. Stanovení těchto podmínek organizuje způsob zvláštního užívání veřejného prostranství, a to formou, kterou zajišťuje a garantuje Ústava a zákon o obcích. Není proto, podle jeho názoru, napadená vyhláška v rozporu s Ústavou, zákonem o obcích, jakož i zákonem č. 211/1993 Sb., naopak všechny citované právní předpisy vyšší právní síly respektuje a uvádí ústavním a zákonným způsobem v život.

II.

Podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy ČR rozhoduje Ústavní soud ČR o zrušení jiných právních předpisů, tedy i obecně závazných vyhlášek obcí, vydaných v jejich samostatné působnosti, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem, zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. V takovém řízení je Ústavní soud ČR povinen, s ohledem na ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., také zkoumat, zda napadený právní předpis byl vydán ústavně předepsaným způsobem.

Podmínkou platnosti a následné účinnosti obecně závazné vyhlášky, přijaté v samostatné působnosti obce, je podle § 16 odst. 3 ve spojení s § 16 odst. 4 zákona o obcích řádné vyhlášení (publikace) vyhlášky na úřední desce. Ze spisového materiálu předloženého městem Přerov, tj. ze zápisů o jednáních Městského zastupitelstva v Přerově ze dne 1. 12. 1993, 30. 3. 1994 a 22. 6. 1994, usnesení na těchto jednáních městským zastupitelstvem přijatých, přiložených prezenčních listin, jakož i z přípisu starosty města Přerov ze dne 12. 9. 1994, bylo zjištěno, že napadená vyhláška i její následné doplňky i změny, které byly vždy přijaty usnesením Městského zastupitelstva v Přerově za souhlasu nadpoloviční většiny všech členů zastupitelstva, byly také vždy na úřední desce řádně vyvěšeny po zákonem stanovenou dobu 15 dnů. K vyvěšení dílčích změn napadené vyhlášky na úřední desce došlo dne 23. 6. 1994 a k jejímu sejmutí dne 8. 7. 1994. Souběžně - ve stejné době bylo vyvěšeno, a tím i vyhlášeno, také úplné znění napadené vyhlášky. Výhrada k publikačnímu procesu, uplatněná v návrhu přednosty Okresního úřadu v Přerově, směřuje právě k tomuto souběžnému vyhlášení změn předmětné vyhlášky, schválených Městským zastupitelstvem v Přerově dne 22. 6. 1993, s úplným zněním dané vyhlášky na úřední desce. V tomto postupu spatřuje přednosta Okresního úřadu v Přerově porušení pravidel daných teorií práva pro vyhlašování textů obecně závazných předpisů. Ústavní soud ČR se touto námitkou zabýval, avšak s ohledem na dodržení zákonem stanovených lhůt i pravidel při vyvěšení jednotlivých změn původního textu obecně závazné vyhlášky, v této, byť i atypické proceduře, nespatřuje důvod neplatnosti obecně závazné vyhlášky.

Podmínkou platnosti a následné účinnosti obecně závazné vyhlášky, přijaté v samostatné působnosti obce, je podle § 16 odst. 3 ve spojení s § 16 odst. 4 zákona o obcích řádné vyhlášení (publikace) vyhlášky na úřední desce. Ze spisového materiálu předloženého městem Přerov, tj. ze zápisů o jednáních Městského zastupitelstva v Přerově ze dne 1. 12. 1993, 30. 3. 1994 a 22. 6. 1994, usnesení na těchto jednáních městským zastupitelstvem přijatých, přiložených prezenčních listin, jakož i z přípisu starosty města Přerov ze dne 12. 9. 1994, bylo zjištěno, že napadená vyhláška i její následné doplňky i změny, které byly vždy přijaty usnesením Městského zastupitelstva v Přerově za souhlasu nadpoloviční většiny všech členů zastupitelstva, byly také vždy na úřední desce řádně vyvěšeny po zákonem stanovenou dobu 15 dnů. K vyvěšení dílčích změn napadené vyhlášky na úřední desce došlo dne 23. 6. 1994 a k jejímu sejmutí dne 8. 7. 1994. Souběžně - ve stejné době bylo vyvěšeno, a tím i vyhlášeno, také úplné znění napadené vyhlášky. Výhrada k publikačnímu procesu, uplatněná v návrhu přednosty Okresního úřadu v Přerově, směřuje právě k tomuto souběžnému vyhlášení změn předmětné vyhlášky, schválených Městským zastupitelstvem v Přerově dne 22. 6. 1993, s úplným zněním dané vyhlášky na úřední desce. V tomto postupu spatřuje přednosta Okresního úřadu v Přerově porušení pravidel daných teorií práva pro vyhlašování textů obecně závazných předpisů. Ústavní soud ČR se touto námitkou zabýval, avšak s ohledem na dodržení zákonem stanovených lhůt i pravidel při vyvěšení jednotlivých změn původního textu obecně závazné vyhlášky, v této, byť i atypické proceduře, nespatřuje důvod neplatnosti obecně závazné vyhlášky.

III.

čl. 1 - "případně na ostatním veřejném prostranství"

Návrh přednosty okresního úřadu, týkající se čl. 1 napadené vyhlášky, směřuje pouze ke zrušení části uvedeného ustanovení - k té, která vztahuje působnost Tržního řádu kromě tržišť a tržních míst i na ostatní veřejná prostranství. Pro posouzení důvodnosti návrhu v této části však bylo třeba, s ohledem na souvislost veřejného prostranství s úpravou tržního prodeje, zabývat se především posouzením otázky, zda je vůbec obec v rámci samostatné působnosti oprávněna ve svém územním obvodu určovat tržní místa a jiná místa sloužící k prodeji zboží a zda do její samostatné působnosti náleží také vydávání tržních řádů pro takto vymezená místa.

V tomto směru je třeba, podle názoru Ústavního soudu ČR, vycházet z vývoje právní úpravy této oblasti. Podle § 33 odst. 2 písm. d) zák. č. 127/1981 Sb., o vnitřním obchodě, ve znění zákona č. 116/1988 Sb., bylo určování tržišť, popřípadě jiných míst pro prodej zboží občanů i vydávání tržních řádů,v působnosti místních národních výborů. Toto ustanovení platilo v době, kdy nabyl účinnosti zákon č. 367/1990 Sb., o obcích. Při řešení otázky, zda tato působnost bývalých místních národních výborů byla přetransformována na samostatnou působnost obce nebo na působnost přenesenou, je třeba vycházet z ustanovení § 14 zákona o obcích v jeho původním znění. V demonstrativním výčtu jednotlivých oprávnění obce tohoto ustanovení, sice určování tržišť, jiných míst pro prodej zboží občanů a vydávání tržních řádů, výslovně uvedeno není, tato aktivita je však podřaditelná pod okruh činností obce, směřujících k "zabezpečení hospodářského, sociálního a kulturního rozvoje územního obvodu" a pod "uspokojování potřeb občanů" - tedy pod všeobecné vymezení samostatné působnosti obce, které původní znění uvedeného ustanovení obsahovalo. Za tohoto stavu a zejména pak také s přihlédnutím k tomu, že ani v zákoně č. 570/1991 Sb., o živnostenských úřadech, jímž byl zrušen zákon č. 127/1981 Sb., o vnitřním obchodě, ani v žádném dalším jiném právním předpise, tato působnost, jako výkon přenesené působnosti, výslovně upravena není, je pak třeba učinit závěr, že určování tržišť, popřípadě jiných míst pro prodej zboží a vydávání tržních řádů, náleží do samostatné působnosti obce, když ani z následných novelizací zákona o obcích nelze dovodit, že by obce tuto působnost, jako působnost samostatnou, ztratily.

Je-li tedy obec v rámci své samostatné působnosti oprávněna určovat pro svůj územní obvod tržiště, tržní a jiná místa k prodeji zboží, kterážto území nepochybně nemusí být ve vlastnictví obce, u nichž se však předpokládá, že jde o území spadající do kategorie veřejného prostranství - kde není určující vlastnický vztah obce, ale povaha území, jako veřejného prostranství, pak je třeba připustit, že obec může při jejich stanovení postupovat nejen metodou konkrétního územního určení stabilních tržních míst, ale i případně generelním umožněním prodeje zboží na všech veřejných prostranstvích, svojí povahou vhodných k realizaci veřejného prodeje zboží bez jejich bližší specifikace, ovšem za podmínek vyplývajících - zejména v zájmu zajištění místního veřejného pořádku - (§ 14 odst. 1 písm. o) zákona o obcích) - právě z tržního řádu. Ten je tedy základním nástrojem pro stanovení těchto konkrétních podmínek, a to diferencovaně pro stabilní územně zcela konkrétně vymezené tržnice a tržní místa na straně jedné a pro veřejný prodej zboží na veřejných prostranstvích jako takových formou pouličního prodeje na straně druhé, jak to také předmětná vyhláška činí v čl. 3 bod 3, který, a to je třeba zdůraznit, návrhem přednosty okresního úřadu napaden není, přesto, že toto ustanovení Tržního řádu prodej právě na ostatních veřejných prostranstvích konkrétně upravuje.

Z uvedených důvodů má proto Ústavní soud ČR za to, že přesto, že ostatní veřejná prostranství nelze podřadit pod režim ustanovení § 14 odst. 1 písm. p) zákona o obcích v platném znění, jehož se přednosta okresního úřadu ve svém návrhu dovolává, nedošlo v této části vyhlášky k překročení rámce samostatné působnosti obce, kterou je třeba v tomto případě dovodit z ustanovení § 14 odst. 2 zákona o obcích v platném znění. Při posuzování této části návrhu přednosty okresního úřadu se Ústavní soud odchýlil od dosavadního restriktivního výkladu ustanovení § 14 zákona o obcích (viz např. nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 5/93 - vyhlášen pod číslem 35/1994 Sb. ) a vychází z názoru, že pro určení rozsahu samostatné působnosti obce využil zákonodárce metodu kombinace pozitivního demonstrativního výčtu jmenovitě uvedených relativně konkrétních aktivit, a to výčtem uvedeným v § 14 odst. 1 zákona o obcích, s metodou generelního vymezení oblastí, které se týkají svojí povahou zájmů územních samosprávních celků (hospodářský, kulturní, sociální rozvoj, ochrana a tvorba životního prostředí - § 14 odst. 2 zákona o obcích) s tím, že do samostatné působnosti obcí náleží pak pouze ty záležitosti z výše uvedených generelně vymezených oblastí, které nejsou zvláštními zákony svěřeny jiným orgánům jako výkon státní správy. Pokud tedy obec zjistí, že řešená otázka není podle své povahy upravena zvláštními předpisy jako výkon státní správy a jedná-li se současně o otázku místního významu z výše uvedených generelně vymezených oblastí (§ 14 odst. 2 zákona o obcích), je pak obec oprávněna v rámci samostatné působnosti využít některou z forem činností, které jí zákon k realizaci samostatné působnosti nabízí. Specifickým oprávněním je pak ústavní zmocnění obsažené v čl. 104 odst. 3 Ústavy ČR k vydávání obecně závazných vyhlášek v samostatné působnosti jako obecně závazných předpisů primárního charakteru, které však, jak bude dále uvedeno, musí splňovat podmínky vyplývající z ustanovení § 13 odst. 2 a § 16 odst. 1 a 2 zákona o obcích.

Ustanovení čl. 1 obecně závazné vyhlášky města Přerov - Tržní řád, a to ani jeho část vyjádřená slovy "případně na ostatním veřejném prostranství", není tedy v rozporu s předpisy uvedenými v čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy ČR a Ústavní soud z uvedených důvodů návrh přednosty okresního úřadu v této části zamítl.

IV.

čl. 3 odstavec 8 písmeno a) - zákaz prodeje zboží, obsahujícího látky poškozující ozónovou vrstvu Země

Při posuzování této části návrhu přednosty okresního úřadu bylo třeba vypořádat se s názorem města Přerov, uvedeným v jeho písemném vyjádření, podle kterého ústavní pořádek České republiky přiznává i územně samosprávním orgánům - zastupitelstvům, a to v mezích, které jsou stanoveny zákonem o obcích, statutárně prvotně tvořit právo. Tuto ústavně garantovanou svrchovanost tvořit prvotní normativní akty pak nelze, podle něj, interpretovat tak, že není-li zvláštního zákona k obecnému zákonu o obcích, nemůže ve smyslu čl. 104 Ústavy obec přijmout obecně závaznou vyhlášku. Takovýto výklad vztahu mezi Ústavou a zákonem povyšuje zákon nad čl. 104 Ústavy a vylučuje možnost zastupitelstvům územní samosprávy vydávat statutární originární normativní akty, které spoluvytvářejí právní řád.

K tomuto názoru města Přerov je třeba uvést, že obsah čl. 104 odst. 3 Ústavy ČR, zmocňující zastupitelstva (obce, vyššího územního samosprávného celku) vydávat v mezích své působnosti obecně závazné vyhlášky, je třeba vykládat v systematickém a logickém vztahu, zejména k ostatním ustanovením Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod a návazně ve vztahu k § 13 a násl. zákona o obcích. Konkrétně pak ve vazbě na princip zakotvený v § 16 odst. 2 zákona o obcích, podle něhož obecně závazné vyhlášky obcí musí být v souladu se zákony a ostatními obecně závaznými právními předpisy, vydanými ústředními orgány státní správy k jejich provedení. Z použité zákonné dikce vyplývá, že i když svojí povahou obecně závazné vyhlášky obcí vydané v jejich samostatné působnosti svým charakterem a obsahem jsou primárním pramenem práva - obec jimi totiž může ve své působnosti upravovat i takové vztahy a záležitosti, které dosud právními normami upraveny nejsou - nepřiznává jim platná právní úprava výslovně kvalitu zákona (pokud by tomu tak bylo, použil by zákonodárce např. formulaci, že obecně závazné vyhlášky obcí musí být v souladu s "jinými zákony", případně by sama Ústava České republiky obsahovala výslovné pravidlo chování, které by obecně závazným vyhláškám obcí vydaným v samostatné působnosti kvalitu zákona přiznávalo, např. v rámci čl. 104 Ústavy ČR). Nejde tedy o pramen práva stejného stupně právní síly jako zákon. Právě proto je to v jejich vzájemném poměru zákon, který jako primární pramen práva vyššího stupně právní síly určuje meze pro obsah obecně závazných vyhlášek vydaných obcí v jejich samostatné působnosti, a s nímž musí být tyto vyhlášky v souladu.

Výše uvedený princip se pak s ohledem na čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod musí promítnout také ve sféře formulování zakazujících a přikazujících pravidel chování v obecně závazných vyhláškách. Pro uložení zakazujícího pravidla chování v obecně závazné vyhlášce obce musí být tedy podklad v zákoně.

V daném případě je třeba vycházet ze zákona č. 211/1993 Sb., o zákazu výroby, dovozu a užívání látek poškozujících nebo ohrožujících ozónovou vrstvu Země a výrobků takové látky obsahujících, na jehož obsah se návrh přednosty Okresního úřadu v Přerově v této části odvolává. Tento zákon, jak plyne z jeho § 1, upravuje povinnosti právnických osob a fyzických osob oprávněných k podnikání, při výrobě, dovozu a užívání látek poškozujících nebo ohrožujících ozónovou vrstvu Země a výrobků takové látky obsahujících a jeho účelem je zamezení dalšího úniku těchto látek do ovzduší. V žádném z ustanovení tohoto zákona není však stanoven zákaz prodeje výrobků takové látky obsahující. Za směrodatné považuje Ústavní soud zejména ustanovení § 2 odst. 2 citovaného zákona, které je ustanovením zmocňujícím Ministerstvo životního prostředí u výrobků, které byly vyrobeny před účinností tohoto zákona, stanovit dobu, po kterou mohou být prodávány. Toto zmocnění sice dosud nebylo realizováno, z povahy uvedeného ustanovení však vyplývá, že prodej těchto již existujících výrobků zákon výslovně předpokládá. Pokud tedy v rámci tržního řádu, určeného generelně pro prodej zboží na tržnicích, tržních místech, popřípadě ostatním veřejném prostranství (tj. "nespecializovaných tržištích), obecně závazná vyhláška zakazuje prodej zboží, které není z obecného prodeje zákonem stanoveným zákazem vyloučeno a naopak prodej takového zboží zákon, byť i v časově omezeném rozsahu, předpokládá, dostává se tímto zákazem napadená vyhláška do rozporu se zákonem č. 211/1993 Sb. a v důsledku toho i do rozporu s čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud v této části návrhu přednosty Okresního úřadu v Přerově vyhověl.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. listopadu 1994

Odlišné stanovisko soudců Ústavního soudu České republiky JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Antonína Procházky podané podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb. k nálezu Ústavního soudu České republiky ve věci návrhu přednosty Okresního úřadu v Přerově na zrušení některých ustanovení obecně závazné vyhlášky města Přerov - Tržní řád, vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 18/94

Nález Ústavního soudu konstatuje soulad čl. 1 předmětné obecně závazné vyhlášky s Ústavou a zákony, jelikož spatřuje v § 14 odst. 2 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, příslušné zmocňující ustanovení k vydání posuzované úpravy.

V souvislosti s interpretací ustanovení § 14 odst. 2 zákona o obcích Ústavní soud v řadě případů (Pl. ÚS 5/93, Pl. ÚS 26/93, Pl. ÚS 38/93) dospěl k závěru, podle kterého na základě čl. 104 odst. 3 Ústavy České republiky zastupitelstva mohou v mezích své působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky, přičemž zmocňující ustanovení, obsažené v čl. 104 odst. 3 Ústavy České republiky, se vztahuje na pravomoc vydávat obecně závazné vyhlášky v samostatné působnosti obce. Pokud je součástí uplatňování veřejné moci obcí také jednostranné zakládání práv a povinností fyzických a právnických osob, je podle citovaných rozhodnutí Ústavního soudu působnost obcí limitována čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obec tudíž může vydávat obecně závazné vyhlášky, obsahem kterých jsou právní povinnosti, jenom na základě a v mezích zákona. K vydání obecně závazné vyhlášky, jejímž obsahem jsou právní povinnosti, je obec proto oprávněna jenom v případě výslovného zákonného zmocnění. Na základě uvedeného dospěl Ústavní soud ve zmíněných případech k závěru, že výčet, obsažený v ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, nutno interpretovat ve smyslu zákonného zmocnění k vydání obecně závazných vyhlášek obcí restriktivně. Jeho demonstrativní dikci, jakož i všeobecnost vymezení samosprávné působnosti obce, obsaženou v § 14 odst. 2 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, nutno vztáhnout toliko na tu samosprávnou působnost obce, ve které obec nevystupuje jako subjekt, určující pro občana povinnosti jednostrannými příkazy a zákazy.

Obdobně rozhodl Ústavní soud rovněž v případech, vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 27/93 a Pl. ÚS 39/93, ve kterých konstatoval, že obec může vydávat obecně závazné vyhlášky, jejichž obsahem jsou právní povinnosti, jenom na základě a v mezích zákona. K vydání obecně závazné vyhlášky, jejímž obsahem jsou právní povinnosti, je podle uvedených rozhodnutí obec proto oprávněna jenom v případě výslovného zákonného zmocnění.

Rozhodnutí Ústavníhosoudu, považující § 14 odst. 2 zákona o obcích za ustanovení, zmocňující obec k vydávání obecně závazných vyhlášek, interpretuje normotvornou pravomoc obcí ve smyslu obecné pravomoci ve všech věcech hospodářského, sociálního a kulturního rozvoje, ochrany a tvorby zdravého životního prostředí příslušného územního obvodu, pokud by tím nebyla dotčena pravomoc orgánů státní správy. Tudíž obci podle tohoto stanoviska je v oblasti normotvorné dovoleno vše, co jí není zákonem zakázáno.

Důsledkem v nálezu přijatého názoru je skutečnost, že v případě, kdy určitá problematika není řešena zákonem, může obec pro svůj územní obvod přijmout obecně závaznou vyhlášku, obsahující prvotní normativní regulaci ve věcech hospodářského, sociálního, kulturního a ekologického rozvoje, protože takováto vyhláška by splňovala podmínky jak § 14 odst. 2, tak i § 13 odst. 2 zákona, o obcích. Obec by tím získala postavení, připomínající postavení územních celků ve federaci, a to v oblasti konkurujícího zákonodárství.

Setrvání na důvodech, obsažených v uvedených rozhodnutích Ústavníhosoudu, je proto důvodem tohoto odlišného stanoviska.

V Brně 8. 11. 1994

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru