Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 18/03Usnesení ÚS ze dne 02.07.2003Návrh na přezkoumání ústavnosti a zákonnosti postupu při referendu o přistoupení ČR k EU

Typ řízeníVe věcech referenda o přistoupení ČR k Evropské unii
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepříslušnost
odmítnuto - pro 2b
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo podílet se na správě věcí veřejných /volební a hlasovací právo
Věcný rejstříkReferendum
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 15/30 SbNU 555
EcliECLI:CZ:US:2003:Pl.US.18.03
Datum podání24.06.2003
Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 21

515/2002 Sb.

Ostatní dotčené předpisy

114/2003 Sb., § 8 odst.2

182/1993 Sb., § 43 odst.1, § 125d odst.3

352/2001 Sb., § 5, § 6


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 18/03 ze dne 2. 7. 2003

U 15/30 SbNU 555

Návrh na přezkoumání ústavnosti a zákonnosti postupu při referendu o přistoupení ČR k EU

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu ze dne 2. července 2003 sp. zn. Pl. ÚS 18/03 ve věci návrhu Ing. V. B. na vydání rozhodnutí o tom, zda postup při provádění referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii je v souladu s ústavním zákonem o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii nebo se zákonem vydaným k jeho provedení.

Výrok

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 24. 6. 2003 bylo Ústavního soudu doručeno podání Ing. V. B. z téhož dne, kterým se domáhá toho, aby Ústavní soud rozhodl nálezem tak, že "postup při provádění referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii ve smyslu ústavního zákona č. 515/2002 Sb., o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii a o změněně ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů, konané ve dnech 13. června 2003 a 14. června 2003, není v souladu s ústavním zákonem o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii a se zákonem vydaným k jeho provedení a výsledek referenda mohl být zjištěným nesouladem ovlivněn".

Navrhovatel ve svém návrhu vychází z toho, že Ústavní soud musí posoudit nikoliv pouze postup a průběh referenda ve smyslu ústavního zákona č. 515/2002 Sb., o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii a o změně ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů, (dále též "ústavní zákon č. 515/2002 Sb.") a ve smyslu zákona č. 114/2003 Sb., o provádění referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii a o změně některých zákonů (zákon o provádění referenda), (dále též " zákon č. 114/2003 Sb."), ale na základě čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") i to, zda v průběhu a v postupu referenda byly dodrženy základní práva a svobody ve smyslu čl. 4 a čl. 10 Ústavy, jakož i ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Přitom navrhovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 4 odst. 4 Listiny a podle čl. 17 Listiny ve vztahu k čl. 22 Listiny, čímž bylo referendum stiženou vadou mající vliv i na výsledek referenda.

Dle názoru navrhovatele postup při provádění předmětného referenda nebyl v souladu s ústavním zákonem č. 515/2002 Sb., protože pokud byl "lid dotazován, zda souhlasí nebo nesouhlasí se Smlouvou o přistoupení České republiky k Evropské unii a stala se tak členským státem Evropské unie", pak žádná taková smlouva neexistuje. Následně však navrhovatel tvrdí, že otázka referenda byla špatně formulována již výše citovaným ústavním zákonem, a tak se lidé v referendu vyjadřovali a mohli vyjadřovat ke smlouvě, která nebyla politickou reprezentací vůbec sjednána, když ve skutečnosti byla uzavřena Smlouva mezi Belgickým královstvím, Dánským královstvím, Spolkovou republikou Německo, Řeckou republikou, Španělským královstvím, Francouzskou republikou, Irskem, Italskou republikou, Lucemburským velkovévodstvím, Nizozemským královstvím, Rakouskou republikou, Portugalskou republikou, Finskou republikou, Švédským královstvím, Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska (členskými státy Evropské unie) a Českou republikou, Estonskou republikou, Kyperskou republikou, Lotyšskou republikou, Litevskou republikou, Maďarskou republikou, Republikou Malta, Polskou republikou, Republikou Slovinsko, Slovenskou republikou o přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky k Evropské unii (dále jen "smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unii"). Navrhovatel namítá dále porušení § 8 odst. 2 zákona č. 114/2003 Sb. s tím, že hlasovací lístek, který byl v referendu navrhovatelem použit a který mu byl vydán orgánem pro referendum, neobsahoval otisk razítka Ministerstva vnitra, ale pouze (přímo tištěnou) reprodukci razítka zmíněného ministerstva, která navíc nesplňuje náležitosti § 5 a 6 zákona č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů České republiky a o změně některých zákonů, protože nemá zákonem požadovaný průměr. Dle názoru navrhovatele měl zákonodárce v uvedeném ustanovení na paměti ochranu před falšováním hlasovacích lístků a to chtěl zajistit umístěním otisku razítka na hlasovacích lístcích po jejich vytištění. Navrhovatel poukazuje i na to, že smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unii obsahuje více než 5 tisíc stran textu a v definitivní podobě byla uzavřena dne 16. 4. 2003. Vzhledem k datu konání referenda by musel každý den prostudovat 87 stran textu, aby s ní byl srozuměn a obeznámen. Navíc pokud by chtěl využít až možnosti ve smyslu § 1 odst. 2 zákona č. 114/2003 Sb., musel by každý den prostudovat 240 stran textu předmětné smlouvy. Z tohoto důvodu navrhovatel údajně neměl reálnou možnost se se zmíněnou smlouvou o přistoupení řádně seznámit. S ohledem na tyto skutečnosti navrhovatel v návrhu ("ústavní stížnosti") tvrdí, že byla porušena jeho politická práva a právo na informace podle čl. 17 odst. 1 Listiny a také čl. 22 Listiny, kdy výše uvedený postup ze strany moci výkonné uměle potlačoval svobodnou soutěž politických sil; dále tím byl dle navrhovatele porušen i čl. 3 odst. 3 Listiny. V dalším bodě navrhovatel namítá, že smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unii byla ve smyslu § 1 odst. 2 zákona č. 114/2003 Sb. k dispozici pouze v českém znění, ačkoliv dle dané smlouvy se jednalo pouze o jeden exemplář v několika (21) jazykových mutacích. To je dle navrhovatele dalším důvodem, proč došlo k porušení ústavně zaručených práv podle čl. 4 odst. 4 Listiny, jakož i čl. 17 Listiny ve vztahu k čl. 22 Listiny. Konečně navrhovatel poukazuje na to, že postup při provádění referenda nebyl v souladu s ústavním zákonem č. 515/2002 Sb. a zákonem č. 114/2003 Sb. a že považuje výsledek referenda tímto nesouladem ovlivněn, a to s ohledem na jednostranně vedenou kampaň ze strany vlády České republiky, kdy agitace pro vstup do Evropské unie, prováděná za peníze všech daňových poplatníků, tedy i zastánců jiného názoru, se příčí demokracii jako volné soutěži politických názorů. Navrhovatel vyslovuje názor, že v dalších referendech nebo volbách hrozí, že po vzoru posuzovaného referenda strana, která disponuje veřejnými prostředky, si vybere jednu z odpovědí na otázku referenda a těmito veřejnými prostředky povede kampaň ve prospěch vybrané odpovědi. V návaznosti na to navrhovatel podrobně rozvádí, proč příslušná kampaň nebyla neutrální, informativní a nestranná. Z toho pak dovozuje, že v daném případě svobodná soutěž politických sil byla ze strany moci výkonné uměle potlačována, a tvrdí, že úloha moci výkonné by se měla ustálit jen na zajištění technických podmínek referenda. Z těchto důvodů došlo dle navrhovatele k porušení čl. 22 Listiny a čl. 2 Ústavy.

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda návrh byl podán v zákonem stanovené lhůtě [§ 125d odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a zjistil, že tato podmínka byla splněna; současně však konstatoval, že vykazuje řadu nedostatků, pokud jde o další zákonem stanovené náležitosti. Návrh byl podán osobou, která dosud neprokázala, že je oprávněna hlasovat v referendu (§ 125d odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a návrhové žádání není s ohledem na znění ustanovení § 125f zákona o Ústavním soudu úplné.

Ústavní soud proto zvažoval, zda nejprve vyzve navrhovatele, aby zjištěné nedostatky odstranil, jak obvykle činí. Vzal přitom v úvahu ustanovení § 125d odst. 3 zákona o Ústavním soudu, jež staví Ústavní soud před povinnost rozhodnout věc "mimo pořadí" a "bez zbytečného odkladu". Z formulace "bez zbytečného odkladu" Ústavní soud usoudil, že je třeba v prvé řadě zvážit, zda odklad, který by nepochybně způsobilo následné odstraňování formálních nedostatků, lze či nelze v daném případě označit za "zbytečný". Zbytečný je odklad zejména tehdy, jestliže po věcném posouzení návrhu je zřejmé, že jde o návrh, který lze odmítnout podle § 43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, či o návrh, jenž je zjevně neopodstatněný, takže lpění na splnění dalších náležitostí by nejen odporovalo požadavku procesní ekonomie a zbytečně zatěžovalo navrhovatele samého, ale také principu přiměřenosti, resp. nezbytnosti volených prostředků k dosažení zákonného cíle. Ústavní soud - jak bude dále uvedeno - dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a zčásti o návrh zjevně neopodstatněný. Odstraňování jeho formálních nedostatků by tak bylo "zbytečným odkladem", a proto od tohoto požadavku upustil.

Ještě předtím, než Ústavní soud přistoupil k posouzení jednotlivých námitek navrhovatele, byl nucen poukázat na následující skutečnosti. Podle čl. 87 odst. 1 písm. m) Ústavy je Ústavní soud oprávněn rozhodovat o tom, zda postup při provádění referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii je v souladu s ústavním zákonem o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii a se zákonem vydaným k jeho provedení. Na uvedené ustanovení navazuje § 125d odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož může každý občan oprávněný hlasovat v referendu podat návrh na vydání rozhodnutí o tom, zda postup při provádění referenda o přistoupení České republiky je v souladu s ústavním zákonem o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii nebo se zákonem vydaným k jeho provedení. Pokud za dané právní situace navrhovatel vychází z názoru, že s ohledem na čl. 83 Ústavy by se Ústavní soud měl také zabývat porušením základních práv a svobod navrhovatele, nelze se s tímto názorem ztotožnit. Ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. m) Ústavy a § 125d a násl. zákona o Ústavním soudu jednoznačně vymezují kompetence Ústavního soudu v daném řízení, a to tak, že Ústavní soud je oprávněn (a povinen) posoudit pouze soulad postupu při provádění referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii s ústavním zákonem č. 515/2002 Sb. a zákonem č. 114/2003 Sb. Přitom Ústavní soud je povinen zachovávat povinnost uloženou mu ustanovením čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle nějž lze uplatňovat státní moc jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Z toho je patrné, že Ústavní soud není oprávněn primárně přezkoumávat zmíněný postup z jiných hledisek než těch, jež jsou uvedena shora, tj. ani z pohledu ústavně zaručených práv a svobod navrhovatele.

Namítá-li navrhovatel, že postup při provádění referenda nebyl v souladu s ústavním zákonem č. 515/2002 Sb., když občané byli dotazováni na údajně neexistující smlouvu o přistoupení České republiky k Evropské unii, vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, je zřejmé, že Ústavní soud nemůže přezkoumávat formální a věcnou "správnost" otázky, jež byla formulována citovaným ústavním zákonem, ale pouze to, zda uvedená otázka byla předmětem konaného referenda. Takového přezkumu se ovšem navrhovatel ve svém návrhu nedomáhá.

Ze stejného důvodu je Ústavní soud nucen odmítnout námitky navrhovatele, že neměl možnost se dostatečně seznámit se zněním smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii a že kampaň vlády České republiky byla vedena zcela jednostranně, v důsledku čehož došlo zejména k porušení jeho politických práv a práva na informace ve smyslu čl. 17 odst. 1 Listiny a narušení svobodné soutěže politických sil v demokratické společnosti (čl. 22 Listiny). Tato argumentace jednak není založena na tvrzeném rozporu provádění předmětného referenda s ústavním zákonem o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii nebo se zákonem vydaným k jeho provedení, jednak - pokud jde o druhou námitku - zmíněná právní úprava ani nestanovuje žádná pravidla pro vedení kampaně, ať již před konáním referenda či v jeho průběhu, tak jak je vymezují např. volební zákony.

Vzhledem k těmto skutečnostem dospěl Ústavnísoud k závěru, že v této části jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu).

Pokud jde o otázku namítaného porušení § 8 zákona č. 114/2003 Sb. v důsledku toho, že hlasovací lístky neobsahovaly otisk razítka Ministerstva vnitra, ale jen jeho tištěnou reprodukci, to již bylo předmětem zkoumání Ústavníhosoudu, jenž v následně vydaném usnesení ze dne 26. 6. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 15/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, usn. č. 13) konstatoval následující: "Základem navrhovatelovy argumentace je taková interpretace pojmu "otisk razítka", jež neodpovídá smyslu zákona ani povaze věci. Zákon č. 114/2003 Sb. a prováděcí vyhlášku k němu [vyhlášku Ministerstva vnitra č. 115/2003 Sb., kterou se provádí některá ustanovení zákona č. 114/2003 Sb., o provádění referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii a o změně některých zákonů (zákon o provádění referenda)] je třeba posuzovat jako celek. Z posouzení této souvislosti vyplývá, že uvedené normy - z dobrého důvodu - odlišují termín "razítko" od termínu "otisk razítka". V prvém případě jde o originál úředního razítka, kterým instituce potvrzuje své rozhodnutí nebo své sdělení v individualizovaných případech. Proto u vzoru č. 5 v příloze 1 citovaná vyhláška pro vydání hlasovacího průkazu konkrétním místním úřadem používá termín "razítko úřadu". V takových případech jde ostatně i o akt technicky snadno zvládnutelný. Jiná je situace u hlasovacího lístku, který v rámci celého státu vystavuje Ministerstvo vnitra. V takovém případě nelze s vážností očekávat, že Ministerstvo vnitra bude postupně razítkovat jednotlivé hlasovací lístky milionům občanů. V takových případech postačí - jak je ostatně ve světě zvykem - vytištěný "otisk razítka", jak je uvedeno na vzoru č. 4 v příloze 1 citované vyhlášky. Vzhledem k tomu se Ústavní soud již nezabýval dalším argumentem navrhovatele ohledně diference 1 milimetru při měření průměru otisku razítka na hlasovacím lístku. Tento i každý další argument by mohl zpochybnit výsledek referenda pouze tehdy, kdyby Ústavní soud skutečně zjistil, že postup při provádění referenda nebyl v souladu s ústavním zákonem o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii nebo se zákonem vydaným k jeho provedení, a kromě toho také současně po provedeném řízení dospěl k závěru, že výsledek referenda byl zjištěným nedostatkem ovlivněn.". Ústavní soud, resp. jeho druhý senát se s těmito závěry plně ztotožňuje a odkazuje na ně i v této věci. Nadto dodává, že argumentace navrhovatele stran otisku razítka či jeho velikosti postrádá jakékoliv atributy rozumného a smysluplného výkladu práva.

Posledně uvedené platí i pro argumentaci navrhovatele, pokud jde o údajný rozpor postupu při provádění referenda s ustanovením § 1 odst. 2 zákona č. 114/2003 Sb., kdy smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unii měla být k dispozici k nahlédnutí na obecních úřadech, které jsou matričními úřady, jen v českém znění. Ústavnímusoudu není zřejmé, z jakého rozumného důvodu by tato smlouva měla být k dispozici v České republice i ve všech dalších jazycích, když všechna znění mají stejnou platnost (čl. 3 uvedené smlouvy), nehledě na to, že z posuzovaného návrhu nevyplývá, jak by mohl tento údajný nesoulad ovlivnit výsledek referenda (§ 125f odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V této části proto považuje Ústavní soud daný návrh za zjevně neopodstatněný.

Ze shora uvedených důvodů Ústavnímusoudu nezbylo, než návrh podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 43 odst. 1 písm. d) a § 43 odst. 2 písm a) citovaného zákona odmítnout.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru