Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 17/96Nález ÚS ze dne 30.04.1997Výsluhový příspěvek bývalým vojákům z povolání - zastavení vyplácení při opětovném přijetí do služebního poměru dle jiných zákon

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
Věcný rejstříkVýsluhový příspěvek
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 46/7 SbNU 315
Paralelní citace (Sbírka zákonů)126/1997 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1997:Pl.US.17.96
Datum podání01.04.1996
Napadený akt

zákon; 76/1959; o některých služebních poměrech vojáků; § 33/11

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 26 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

126/1997 Sb.

160/1995 Sb.

76/1959 Sb., § 33 odst.11


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 17/96 ze dne 30. 4. 1997

126/1997 Sb.

N 46/7 SbNU 315

Výsluhový příspěvek bývalým vojákům z povolání - zastavení vyplácení při opětovném přijetí do služebního poměru dle jiných zákon

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Plénum Ústavního soudu

rozhodlo dne 30. dubna 1997 po ústním

jednání o návrhu na zrušení ustanovení § 33 odst. 11 zákona č.

76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, v platném

znění, podaném Ing. J. V., bytem v P., zastoupeným JUDr. J. W.,

advokátkou, se sídlem advokátní kanceláře v P., spolu s ústavní

stížností, vedenou pod sp. zn. I. ÚS 96/96, takto:

Návrh sezamítá.

Odůvodnění:

I.

Ing. J. V. podal dne 1. 4. 1996 k Ústavnímu soudu návrh na

zahájení řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Ministerstva

obrany, č. j. 34/21-1495-44/2, ze dne 9. 2. 1996, kterým

nevyhovělo jeho odvolání proti rozhodnutí Vojenského úřadu

sociálního zabezpečení, ze dne 10. 1. 1996, o zastavení výplaty

výsluhového příspěvku. Zároveň s touto ústavní stížností podal

navrhovatel návrh na zrušení ustanovení § 33 odst. 11 zákona č.

76/1959 Sb., ve znění zákona č. 160/1995 Sb. V odůvodnění

stížnosti navrhovatel uvedl, že dnem 31. 3. 1994 byl propuštěn ze

služebního poměru vojáka z povolání a následující den byl přeložen

do zálohy na základě rozkazu ministra obrany ČR ze dne 17. 2.

1994. Byl propuštěn podle § 26 odst. 1 písm. g) zák. č. 76/1959

Sb., v platném znění, t.j. dle ustanovení, že "u služebního poměru

vojáka z povolání se propouští vojáci, pro něž není při snížení

počtu ozbrojených sil nebo jejich reorganizaci jiné služební

zařazení". Ke dni propuštění vykonal službu v ozbrojených silách

po dobu 22 roků a 7 měsíců a do zálohy byl propuštěn v hodnosti

podplukovníka. Vzhledem k výše uvedenému splňoval podmínky pro

výsluhový příspěvek ve výši 32% platu podle ust. § 33 odst. 1

písm. c) cit. zákona. Vojenský úřad sociálního zabezpečení mu na

základě toho přiznal výsluhový příspěvek ve výši 4 500 Kč od 1.

4. 1994. Zároveň mu bylo v souladu s ust. § 33 odst. 4 cit. zák.

v tehdy platném znění sděleno, že pokud dojde po přiznání

výsluhového příspěvku k přijetí do jiného služebního poměru než

vojáka z povolání, přiznaný příspěvek náleží i nadále a při

souběhu s jinými příjmy z výdělečné činnosti se příspěvek nekrátí.

Dne 1. 7. 1994 byl navrhovatel na základě své žádosti a po

splnění zákonných podmínek přijat do služebního poměru příslušníka

Policie ČR v hodnosti podporučíka a zároveň byl ustanoven do

funkce policejního inspektora kriminální služby Okr. odd. PČR

P. - sever. Při přijetí byl poučen o tom, že vzhledem k odlišnosti

služebního poměru policisty od služebního poměru vojáka z povolání

není dle zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků

Policie ČR, možno přiznat mu dosaženou hodnost podplukovníka

a není možné, aby mu byla započítána vykonaná služba ve služebním

poměru vojáka z povolání. Byl proto jmenován do základní hodnosti

podporučíka za osobního ohodnocení v 7. platové třídě bez praxe

v 1.stupni s platem příslušníka po ukončení základní vojenské

služby.

Dne 11. 12. 1995 byl navrhovatel upozorněn Vojenským úřadem

sociálního zabezpečení na novelizaci zákona č. 76/1959 Sb.,

spočívající v doplnění o ustanovení § 33 odst.11 cit. zákona tak,

že při opětovném přijetí do služebního poměru podle jiných zákonů

výplata výsluhového příspěvku nenáleží. Nato dne 10. 1. 1996

obdržel rozhodnutí o zastavení výplaty výsluhového příspěvku od

Voj. úřadu soc. zabezpečení. Proti tomuto se v zákonné lhůtě

odvolal, avšak odvolání bylo zamítnuto a napadené rozhodnutí

potvrzeno.

Navrhovatel dále v odůvodnění uvedl, že výsluhový příspěvek

chápal jako určité odškodnění státu za to, že byl bez svého

zavinění zbaven své profese, kterou vykonával po řadu let

nejproduktivnějšího věku. K Policii ČR nastoupil proto, že byla

nejblíže jeho původní profesi a podmínky zde byly pro něho

přijatelné právě za předpokladu, že bude nadále pobírat výsluhový

příspěvek, který mu vyrovnával platový rozdíl. Navrhovatel uvádí,

že je ženatý, má 3 děti a pouze díky výsluhovému příspěvku byl při

výši platu u Policie ČR schopen finančně zabezpečit potřeby své

rodiny.

Stěžovatel namítá, že si zvolil nový služební poměr u Policie

České republiky za platnosti zákonného ustanovení, dle něhož mu

výsluhový příspěvek nadále náležel. Novým ustanovením § 33 odst.

11 zákona č. 76/1959 Sb. dochází - dle názoru stěžovatele

- k porušení principu právní jistoty a k neoprávněnému zásahu do

jeho rodinného a soukromého života, jakož i do jeho práva na

svobodnou volbu povolání dle čl. 26 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod. Tento zásah vidí zejména v okolnosti, že zastavením

výplaty výsluhového příspěvku se dostává rodina do tíživé

hospodářské situace, jež si vynucuje hledání jiného, finančně

výhodnějšího zaměstnání.

Dle názoru navrhovatele přímým uplatněním § 33 odst. 11 zák.

č. 76/1959 Sb. došlo k vydání pravomocného rozhodnutí, které je

v rozporu se shora uvedenými ústavními právy, a proto navrhl

zrušení uvedeného ustanovení zák. č. 76/1959 Sb.

Ústavní soud nejprve zjišťoval, zda jsou splněny formální

náležitosti ústavní stížnosti.

Navrhovatel podal ústavní stížnost poté, co jeho odvolání

proti rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení v Praze

nebylo Ministerstvem obrany ČR vyhověno a toto rozhodnutí bylo

potvrzeno. Vzhledem k tomu, že se jednalo o konečné rozhodnutí

nejvyššího orgánu státní správy na úseku obrany, navrhovatel tímto

nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně

práva poskytuje, jak to ukládá ustanovení § 75 odst. 1 zákona

o Ústavním soudu, neboť se neobrátil na obecný soud s návrhem na

přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu státní správy podle

ustanovení § 244 o. s. ř.

Ústavní soud však po posouzení návrhu dospěl k závěru, že

v daném případě se jedná o otázku, která svým významem podstatně

přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, neboť se jedná o široký okruh

osob, které byly předmětnou novelou zák. č. 76/1959 Sb. dotčeny ex

lege, tedy přímo ze zákona, a kterým tak byla zcela zastavena

výplata výsluhového příspěvku, čímž ztratili část svých příjmů.

Dále vzal Ústavní soud v úvahu i tu skutečnost, že na Ústavní soud

se postupně obracejí a v budoucnosti by se zřejmě obraceli další

občané, jichž se předmětná novela o odnětí výsluhového příspěvku

dotkla.

Podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní

stížnosti, i když není splněna podmínka podle odst. 1 citovaného

ustanovení, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje

vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne,

kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.

Tuto podmínku stěžovatel splnil, neboť k zastavení výplaty

výsluhového příspěvku došlo 1. 2. 1996 a ústavní stížnost podal

1. 4. 1996.

V daném případě Ústavní soud dovodil, že byly splněny obě

výše uvedené podmínky ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním

soudu, a proto ústavní stížnost neodmítl, i když navrhovatel

všechny procesní prostředky před jejím podáním nevyčerpal.

Co do obsahu Ústavní soud zjistil z rozhodnutí o přiznání

výsluhového příspěvku Vojenského úřadu sociálního zabezpečení

v Praze, že navrhovateli byl s účinností od 1. 4. 1994 přiznán

výsluhový příspěvek ve výši 4 500 Kč měsíčně do doby dosažení věku

60 let, neboť byl rozkazem ministra obrany ČR propuštěn ze

služebního poměru vojáka z povolání dle ust. § 26 odst. 1 písm. g)

cit. zákona z důvodu snižování počtu ozbrojených sil.

Dále bylo zjištěno, že navrhovateli byla rozhodnutím Voj.

úřadu soc. zabezpečení v Praze zastavena výplata výsluhového

příspěvku s odůvodněním, že je to v souladu s novelou zákona č.

76/1959 Sb., účinnou od 1. 1. 1996, a to s účinností od 1. 2.

1996.

Rozhodnutím Ministerstva obrany ČR o odvolání stěžovatele

bylo zastavení výplaty výsluhového příspěvku v plném rozsahu

potvrzeno s odůvodněním, že podle novely zák. č. 76/1959 Sb. (č.

160/1995 Sb., čl. XII), která doplnila ustanovení § 33 odstavcem

11, při opětovném přijetí do služebního poměru podle jiných zákonů

výplata výsluhového příspěvku nenáleží. Z novely je zřejmé, že se

vztahuje s účinností od 1. 1. 1996 na všechny příjemce výsluhových

příspěvků ve služebním poměru bez ohledu na předchozí délku služby

či na to, od kterého data byl příspěvek přiznán. Není tedy

rozhodující, kdy poživatel výsluhového příspěvku do tohoto jiného

služebního poměru vstoupil, zda před účinností tohoto zákona nebo

za jeho účinnosti. Rozhodující je zde pouze datum účinnosti novely

č. 160/1995 Sb., od něhož výplata příspěvku nenáleží, přičemž však

nárok na tuto dávku zůstává zachován.

Dále se v rozhodnutí Ministerstva obrany ČR uvádí, že uvedené

ustanovení § 33 odst. 11 bylo do zákona doplněno proto, aby

ustanovení zák. č. 76/1959 Sb., týkající se výsluhového příspěvku,

bylo uvedeno v soulad s obdobnými ustanoveními jiných zákonů

o služebních poměrech (např. Policie a BIS). Bylo by nedůvodné,

aby bývalý voják z povolání nadále pobíral výsluhový příspěvek,

když zákon o jiném služebním poměru, podle kterého byl přijat, mu

na obdobnou dávku z titulu služebního poměru nárok nadále

zachovává a zároveň mu pro nárok na tuto dávku a její výši

započítá i dobu služby vojáka z povolání v činné službě. Pokud

navrhovatel splní podmínky pro nárok na příspěvek za službu dle

zákona č. 186/1992 Sb.,o služebním poměru příslušníků Policie ČR,

v platném znění, bude navrhovateli po skončení služebního poměru

policisty přiznán příspěvek za službu podle tohoto zákona a doba

vojenské činné služby mu bude pro nárok na příspěvek za službu

započtena.

Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR ve svém vyjádření

uvádí, že zmíněné ustanovení citovaného zákona vychází z principu,

že právní vztahy hmotného i procesního práva, které byly založeny

dosavadní právní úpravou (tj. v daném případě před přijetím zákona

č.160/1995 Sb.) se spravují zásadně tímto právem, a to až do doby

účinnosti práva nového, po jeho účinnosti se však řídí právem

novým. Citovaný zákon tedy nezasahuje do právních vztahů a nároků

z nich vzešlých před 1. 1. 1996, nýbrž pouze v souladu s ústavním

pořádkem ČR stanoví do budoucna podmínky pro přiznávání

a vyplácení výsluhového příspěvku. V této souvislosti poukázal na

nálezy ÚS ČR uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 164/1994 Sb. a č.

107/1996 Sb., v nichž se Ústavní soud mimo jiné zabýval i otázkou

retroaktivity právních předpisů.

Dle sdělení předsedy Poslanecké sněmovny byl zákon č.

160/1995 Sb. schválen potřebnou většinou poslanců dne 30. 6.

1995, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně

vyhlášen. Zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon

je v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem i právním řádem ČR.

II.

Problematikou výsluhového příspěvku se již zabýval nález

Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, v souvislosti s návrhem na

zrušení zákona č.34/1995 Sb., novelizujícího zák. č. 76/1959 Sb.

I když se jednalo o odlišná ustanovení, lze i v tomto případě

posuzovat výsluhový příspěvek v souladu s důvodovou zprávou

k předmětnému zákonu. Výsluhový příspěvek je koncipován v našem

právním řádu jako určitá kompenzace práce vykonávané ve ztížených

podmínkách a kompenzace určitých osobních omezení, vyplývajících

z charakteru práce v ozbrojených složkách státu. Náleží všem,

kteří splnili zákonem stanovené podmínky a jsou součástí systému

dávek sociálního charakteru souvisejících s ukončením služebního

poměru. Nárok na všechny tyto dávky se zachovává.

Výsluhový příspěvek nelze chápat jako součást odměny za

práci, nýbrž podle stanoviska ministra práce a sociálních věcí,

s nímž se Ústavní soud ztotožnil, jako samostatný příjem, který

nebyl součástí tzv. služebního příjmu a není ani součástí platu

příslušníků ozbrojených sil. Jde o zvláštní kategorii peněžního

příjmu, odůvodněnou do určité míry sociálními důvody.

Ústavní soud zvážil nejprve námitku retroaktivity a zjistil,

že pohled stěžovatele na zpětnou účinnost zákona je jednostranný.

V již citovaném nálezu Ústavního soudu, v podstatě shodně

s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 3/94, č.164/1994 Sb. je vysvětlen rozdíl

mezi pravou a nepravou retroaktivitou.S odkazem na uvedené nálezy

Ústavního soudu se v daném případě novely zákona č. 76/1959 Sb.

nejedná o pravou retroaktivitu, nýbrž nepravou, kterou náš právní

řád připouští, a kdy se právní vztahy, které vznikly za platnosti

práva starého, spravují zásadně tímto právem až do doby účinnosti

práva nového.

Pokud jde o posouzení, zda napadeným ustanovením § 33 odst.

11 zák. č. 76/1995 Sb. byla porušena navrhovatelem uvedená

základní práva a svobody, má Ústavní soud za to, že nikoli.

Ústavní soud se zabýval nejprve námitkou porušení principu

právní jistoty, kterou stěžovatel opírá o skutečnost, že vstoupil

do služeb Policie České republiky v dobré víře, že stát, který mu

v té době poskytoval výsluhový příspěvek, nebude náhlými změnami

ohrožovat stálost a spolehlivost své sociální politiky, neboť

občané mají právo na to, aby chování státu bylo pro ně

vypočitatelné. Ústavní soud je názoru, že příliš časté změny

právní úpravy - zvláště v otázkách hospodářské, mzdové a sociální

politiky - oslabují právní jistotu občanů a věrohodnost státu

samého. Na druhé straně však nelze zákonodárci upřít právo nově

upravit společenské vztahy všude tam, kde to pokládá za potřebné

a účelné z hlediska veřejného zájmu a pokud tím nejsou ohrožena

základní práva a svobody občanů ve své podstatě.

Takové ohrožení Ústavní soud v daném případě nezjistil

a námitku, že novou úpravou výsluhového příspěvku došlo k porušení

práva stěžovatele na svobodnou volbu povolání dle článku 26 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, nemohl než odmítnout. Ing. V.

byl Vojenským úřadem sociálního zabezpečení na novelizaci zákona

a s tím spojené odnětí výsluhového příspěvku předem upozorněn

a mohl poté zvažovat, zda změní dosavadní zaměstnání za takové,

které nespočívá na služebním poměru a při kterém by výsluhový

příspěvek nadále pobíral, např. za zaměstnání v některém z oborů

jeho technického vzdělání. Jestliže tak stěžovatel neučinil, dal

tím najevo, že i přes ztrátu 4 500 Kč v měsíčním rozpočtu své

rodiny dává přednost i nadále práci u Policie České republiky.

Jeho situace nebyla tedy taková, že by byl zbaven jakýchkoliv

alternativ a že by byl donucen se novému opatření zákona podrobit.

Je pravdou, že výplata výsluhového příspěvku po dobu jeho

služebního poměru odpočívá - a Ústavní soud chápe, že to

stěžovatel vnímá jako újmu - avšak nárok se neztrácí a další

služební léta se započítávají do výše výsluhového příspěvku, který

bude po skončení služebního poměru vyplácen. Smyslem výsluhového

příspěvku je finanční kompenzace při odchodu ze služebního poměru

vůbec, nikoli při pouhém přestupu z jednoho služebního poměru do

druhého služebního poměru.

Ustanovením § 33 odst. 11 zák. č. 76/1959 Sb., v platném

znění, není právo na svobodnou volbu povolání ani právo podnikat

nebo provozovat jinou hospodářskou činnost omezeno. Obtíže hledání

nového zaměstnání zmírňuje právě výsluhový příspěvek, na který by

stěžovatel měl stálý nárok v každém jiném zaměstnání, s výjimkou

služebního poměru.

Ústavní soud rovněž zvážil, že zákonodárce definoval zcela

obecně a bez výjimek okruh subjektů, kterým při splnění shodných

podmínek zůstává výsluhový příspěvek zachován a stejně obecně

i okruh těch, kteří na jeho výplatu, a to pouze po dobu dalšího

služebního poměru, ztrácejí nárok. Tím zachoval princip rovnosti

při posuzování personálního rozsahu zákona, protože jej vymezil,

aniž by uvnitř těchto skupin osob zvýhodnil nebo znevýhodnil ty či

ony subjekty. Kdyby se zrušení výsluhového příspěvku mělo

vztahovat pouze na služební poměry, které teprve v budoucnu

vzniknou, jak to navrhuje stěžovatel, došlo by právě tím

k porušení principu rovnosti zvýhodněním oněch, kteří před

účinností tohoto opatření ve služebním poměru již byli, oproti

nově vzniklým služebním poměrům. Ani námitka, že došlo

k neoprávněnému zásahu do soukromého a osobního života, neobstojí.

K ničemu takovému přímým působením napadené právní normy nedošlo.

Pokud pak jde o přiznání či nepřiznání hodnosti podplukovníka též

v novém služebním poměru stěžovatele, jde o otázku, která se

vymyká posouzení v rámci tohoto řízení, protože kontinuita či

diskontinuita hodnosti nesouvisí s výsluhovým příspěvkem.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu

soudu, než návrh na zrušení ustanovení § 33 odst. 1 zákona č.

76/1959 Sb., ve znění zákona č. 160/1995 Sb., zamítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 30. dubna 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru