Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 17/95Nález ÚS ze dne 25.10.1995Nařízení vlády o vyhlášení závazné části územního plánu velkého územního celku Plzeňska

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSKUPINA POSLANCŮ
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (skupina poslanců)
Věcný rejstříkakt/normativní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 67/4 SbNU 157
Paralelní citace (Sbírka zákonů)271/1995 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1995:Pl.US.17.95
Datum podání19.06.1995
Napadený akt

jiný právní předpis; 104/1994; nařízení vlády, kterým se vyhlašuje závazná část územního plánu velkého územního celku Plzeňské sídelní regionální aglomerace

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 78, čl. 76 odst.2

2/1993 Sb., čl. 35 odst.2, čl. 35 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

104/1994 Sb.

271/1995 Sb.

50/1976 Sb., § 27, § 29


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 17/95 ze dne 25. 10. 1995

271/1995 Sb.

N 67/4 SbNU 157

Nařízení vlády o vyhlášení závazné části územního plánu velkého územního celku Plzeňska

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 25. října 1995

o návrhu skupiny poslanců na zrušení nařízení vlády č. 104/1994

Sb., kterým se vyhlašuje závazná část územního plánu velkého

územního celku Plzeňské sídelní regionální aglomerace, za účasti

vlády České republiky takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 19. 6. 1995 byl Ústavnímu soudu doručen návrh skupiny 29

poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR podaný ve smyslu čl.

87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR. Tímto návrhem se poslanci domáhají

zrušení nařízení vlády č. 104/1994 Sb., kterým byla vyhlášena

závazná část územního plánu velkého územního celku Plzeňské

sídelní regionální aglomerace. Schválení tohoto územního plánu si

vláda vyhradila ve smyslu § 27 odst. 1 zákona č. 5O/1976 Sb., ve

znění pozdějších předpisů (obdobně jako pro aglomeraci Brněnskou,

Ostravskou apod.).

Jak vyplývá z návrhu skupiny poslanců, vytýkají vládě zejména

postup, kterým ke svému rozhodnutí, které bylo vyjádřeno formou

usnesení vlády, dospěla. Především namítají, že další změny

územního plánu, původně vládou schváleného v roce l988 a později

změněného v roce 1991 a 1994, měly být projednány způsobem, který

stanoví § 21 až 25 stavebního zákona, především tedy s okresními

úřady a obcemi, jejichž území se měly změny týkat. Pokud se tak

nestalo, je schvalovací akt vlády nezákonný. Další námitka směřuje

proti tomu, že Ministerstvo hospodářství nezajistilo zveřejnění

návrhu územního plánu vhodným způsobem, že nebyly vzaty v úvahu

připomínky veřejnosti a že vláda návrh projednala a schválila bez

stanoviska Ministerstva životního prostředí, tedy v rozporu se

zákonem. V tom, že občané byli zbaveni možnosti vznášet

připomínky, spatřují navrhovatelé též porušení základních práv

podle č. 35 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.

Zastupováním poslanci pověřili poslance JUDr. J.V. Ten při jednání

dne 25. 1O. 1995 zpřesnil návrh v tom směru, že důvodem podání je

ta část nařízení, která vymezuje koridor dálnice D 5 v oblasti

města Plzně. Dále uvedl, že trvá na tom, že konečná varianta

řešení zákonným způsobem projednána nebyla a že kromě námitek

uvedených v návrhu argumentuje též tím, že výkonná moc svým

postupem v této věci porušila čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť státní

moc lze uplatňovat jen v mezích stanovených zákonem a způsobem,

který zákon stanoví.

Ústavní soud požádal ve smyslu § 69 zákona o Ústavním soudu

vládu ČR, jako účastníka řízení, aby se k návrhu v zákonné lhůtě

vyjádřila. Ve vyjádření vlády, podepsaném ministrem a vedoucím

Úřadu vlády ČR dr. I. N., je především namítáno, že návrh směřuje

téměř výlučně proti postupu při pořizování územního plánu,

případně proti dalším úkonům, které předcházely jeho schválení,

ale nenapadá rozpor vlastního textu nařízení vlády se zákonem. Jen

vlastní text může být předmětem návrhu a náležel by do kompetence

Ústavního soudu. Je-li však napadán proces pořizování

a schvalování územně plánovací dokumentace, který uskutečňují

orgány státní správy na úseku územního plánování, pak tato

exekutivní činnost jurisdikci Ústavního soudu nepodléhá.

V dalších bodech se pak vyjádření vlády podrobněji zabývá

dokazováním, že jednotlivé informace, o které se návrh opírá,

nejsou úplné a přesné. Zejména vláda namítá, že zákonem předepsané

projednání orgán územního plánování, v tomto případě tedy

Ministerstvo hospodářství, provedl. Rovněž tak si tento orgán

vyžádal posudek Ministerstva životního prostředí podle zákona ČNR

č. 244/1992 Sb., a tento posudek byl vydán po předepsaném veřejném

projednání. V závěru proto vláda navrhuje, aby Ústavní soud návrh

zamítl.

Vláda rovněž zaslala Ústavnímu soudu záznam z jednání schůze

vlády ze dne 6. 4. 1994, kde je pod bodem 5 uvedeno, že vláda

projednala návrh předložený ministerstvem hospodářství a přijala

usnesení č. 177. Také toto usnesení vláda předložila a vyplývá

z něho, že vláda schválila změny a doplňky závazné části územního

plánu velkého územního celku Plzeňské sídelní regionální

aglomerace ve vedení trasy dálnice D 5 Praha - Rozvadov v oblasti

Plzně, a současně schválila nařízení, kterým se vyhlašuje závazná

část tohoto územního plánu. Usnesení vlády je opatřeno ověřovací

doložkou Úřadu vlády.

Při jednání dne 25. 1O. 1995 uvedli zástupci vlády navíc to,

že v současné době je varianta schválená a vyhlášená napadeným

nařízením dále upřesňována a znovu projednávána s Ministerstvem

životního prostředí. Ve snaze minimalizovat nepříznivé dopady

povede kopcem Valík tunel a nikoliv zářez. Nepopírají, že jednání

byla velmi dlouhá a velmi problematická, předkladatel však

postupoval podle zákona a usiloval vždy o harmonizaci konfliktních

zájmů.

Dne 28. 6. 1995 byl dále Ústavnímu soudu doručen návrh podaný

Občanským sdružením pro ochranu přírodního útvaru vrch Val

u Plzně. Návrh byl označen jako návrh na zrušení nařízení vlády č.

104/1994 Sb., s dovětkem, že navrhovatel se tímto podáním

připojuje k návrhu poslanců v téže věci a považuje se tímto za

vedlejšího účastníka. Tento návrh soudce zpravodaj odmítl

usnesením ze dne 17. 8. 1995, a to podle ust. § 43 odst. 1 písm.

d) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný subjektem zjevně

neoprávněným, neboť je mimo jakoukoli pochybnost, že Občanské

sdružení nemůže podat návrh na zrušení jiného právního předpisu

jinak, než spolu s ústavní stížností a za podmínek uvedených v §

74 zákona č. 182/1993 Sb. Ustanovení § 69 tohoto zákona pak

vedlejší účastenství nezná (účastníkem řízení je, kromě

navrhovatele, pouze ten, kdo právní předpis vydal).

II.

Návrh napadá nařízení vlády, kterým se vyhlašuje závazná část

územního plánu velkého územního celku. K tomu je třeba uvést, že

podle platné právní úpravy - zákona č. 50/1976 Sb., o územním

plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

stavební zákon) se územně plánovací dokumentace zpracovává ve

třech stupních - pro velké územní celky, sídelní útvary a zóny,

aniž by však stavební zákon tyto pojmy blíže definoval. Územně

plánovací dokumentace velkých územních celků podléhá povinnému

hodnocení vlivu na životní prostředí podle zákona ČNR č. 244/1992

Sb. Pokud jde o kategorie dokumentace, rozlišuje zákon územní

prognózu, územní plán a územní projekt. Územní plán, o který

v posuzovaném případě jde, má řešit funkční vymezení a uspořádání

ploch, a stanovit základní zásady organizace území, postup při

jejich využití a podmínky výstavby. Dokumentaci projednává ten

orgán, který ji pořídil - v posuzovaném případě ministerstvo

hospodářství. Náležitosti a podmínky projednávání návrhu územně

plánovací dokumentace stanoví § 21 až 25 stavebního zákona,

schvalování pak je upraveno v § 26 až 28 tohoto zákona. O tom,

která část plánu je závazná a která směrná, rozhoduje

schvalovatel. V projednávaném případě si schválení vyhradila vláda

republiky, a to podle § 27 odst. 2 stavebního zákona. Pokud jde

o závaznost územně plánovací dokumentace, je důležité zejména ust.

§ 29 odst. 2 stavebního zákona, podle kterého příslušný orgán,

tedy vláda nebo obecní zastupitelstvo, územní plán nejprve schválí

a teprve potom jeho závaznou část vyhlásí. Pokud územní plán

schválila vláda, učiní tak svým nařízením.

V konkrétním případě tedy vláda, jako orgán územního

plánování nejprve rozhodla usnesením č. 177 ze dne 6. 4. 1994

o změnách územního plánu, pokud jde o vedení trasy dálnice D 5

Praha - Rozvadov v oblasti města Plzně. Následně pak vláda svým

nařízením č. 104/1994 Sb. vyhlásila celou závaznou část tohoto

plánu. Předmětem návrhu tedy je toto nařízení vlády, které má

především oznamovací charakter. Konkrétně pak, na základě

zpřesnění návrhu, ta jeho část, která se týká vedení dálnice

D 5 v oblasti města Plzně.

III.

Ústavní soud se především musel zabývat otázkou, jakého

charakteru je napadené nařízení a má-li vůbec normativní povahu.

Po zvážení všech skutečností dospěl Ústavní soud k názoru, že

napadené nařízení vlády normativním aktem je, avšak pouze v té

části (příloha 2), která obsahuje vymezení veřejně prospěšných

staveb, pro které je event. možné pozemky, stavby a práva k nim

vyvlastnit (§ 108 odst. 3 stavebního zákona). Přitom není známo

předem, jakého počtu subjektů se může realizace takto vymezených

veřejně prospěšných staveb bezprostředně dotknout. Za takové

stavby prohlašuje napadené nařízení nejen koridor dálnice D 5, ale

i některé další stavby (např. určuje místo hlavní skládky tuhých

komunálních odpadů, další komunikační stavby atd.).

Podle ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, přísluší Ústavnímu soudu v řízení o zrušení

zákonů a jiných právních předpisů posoudit obsah právního předpisu

z hlediska jeho souladu s ústavními zákony, mezinárodními

smlouvami podle čl. lO Ústavy a v daném případě též se zákony,

a dále zjistit, zda právní předpis byl přijat a vydán v mezích

Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.

Pokud jde o obsah napadeného vládního nařízení, zastává

Ústavní soud názor, že jeho úkolem je zjistit, zda tento právní

předpis je v souladu s Ústavou, ústavními zákony, smlouvami podle

čl. 1O Ústavy a v tomto případě též se zákony. Při splnění těchto

předpokladů, a Ústavní soud konstatuje, že splněny byly, je

posouzení věcné správnosti a účelnosti rozhodnutí vlády, kterým

byl územní plán schválen, mimo kompetence Ústavního soudu. Územní

plán sám o sobě je opatřením směřujícím do budoucna, je tedy

normou pro budoucí vývoj oblasti a výrazem snahy o sladění

veřejných zájmů se zájmy partikulárními. Nelze ani souhlasit

s tím, že tento akt vlády zasahuje do samosprávné kompetence obcí,

neboť schvalování územně plánovací dokumentace není samosprávnou,

ale přenesenou působností obce (§ 36 odst. 3 zákona č. 367/1990

Sb. o obcích). Je nesporné, že při řešení těchto složitých otázek

může být těžko nalezeno řešení, které bude bez jakýchkoliv rozporů

a připomínek. Je věcí exekutivy, aby se zvážením všech pro a proti

vydala konečné rozhodnutí a je nepochybné, že Ústavnímu soudu

nepřísluší do této sféry výkonné moci zasahovat. Odpovědnost vlády

za případné negativní důsledky takového rozhodnutí je odpovědností

politickou, nikoli odpovědností právní.

Dalším hlediskem, které Ústavní soud posuzoval ve smyslu §

68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, bylo to, zda nařízení vlády

bylo přijato a vydáno v mezích Ústavou stanovené kompetence

a ústavně předepsaným způsobem. Na základě dokladů předložených

vládou nemá Ústavní soud pochybnosti o tom, že při přijetí

dotčeného usnesení vlády bylo dodrženo ustanovení čl. 76 odst. 2

Ústavy. Podle čl. 78 Ústavy je vláda oprávněna vydávat nařízení

k provedení zákona a v jeho mezích. Vláda tedy nepotřebuje

výslovnou delegaci v příslušném zákoně, nařízení však nemůže

vybočit ze zákonných mezí - nemůže tedy být praeter legem. Jinak

řečeno, musí se držet v mezích zákona, které jsou buď vymezeny

výslovně anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona. Obecně lze

říci, že zcela volnou úvahu exekutiva však nikdy nemá, neboť vždy

je omezena Ústavou, mezinárodními smlouvami a obecnými právními

principy. Z těchto pohledů pak Ústavní soud nemá pochybnosti

o tom, že nařízení vlády č. 104/1994 Sb. bylo vydáno v mezích

Ústavou stanovené kompetence vlády, neboť ta je ke schválení

tohoto stupně a této kategorie územně plánovací dokumentace

oprávněna. Stejně tak je zmocněna k tomu, aby závaznou část

územního plánu velkého územního celku vyhlásila jako nařízení

vlády.

Poslední otázkou, kterou se musel Ústavní soud zabývat, bylo

to, zda napadený právní předpis byl přijat ústavně předepsaným

způsobem. Při řešení této otázky pak musel Ústavní soud nejprve

posoudit, zda do tohoto hodnocení spadá též přezkoumání postupu

správních orgánů při pořizování, schvalování a změnách plánovací

dokumentace, v konkrétním případě tedy dodržení všech ustanovení

§§ 21 až 31 stavebního zákona. Odpověď na tuto otázku zní tak, že

takto široké zkoumání Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavně

předepsaným způsobem přijetí právního předpisu rozumí Ústavní soud

postupy při tvorbě právních předpisů obsažené v ústavních

zákonech, případně postupy stanovené v normálních zákonech,

jsou-li jimi rozváděny ústavní principy. Projednání právního

předpisu uvnitř systému orgánů státní správy však do přezkumné

pravomoci Ústavního soudu nespadá, pokud se jím nezasahuje do

ústavně garantovaných práv. Výsledkem činnosti orgánů exekutivy

bylo usnesení vlády a teprve následně nařízení vlády, kterým se

vyhlašuje závazná část schváleného územního plánu. Kritériem

ústavnosti tohoto nařízení vlády může být podle názoru Ústavního

soudu toliko to, zda se nařízení nepříčí účelu a smyslu stavebního

zákona jako celku. Takový rozpor však soud neshledal a nemohl tedy

ani přisvědčit názoru navrhovatelů, že vláda svým postupem

porušila čl. 2. odst. 2 Listiny Stejně tak Ústavní soud neshledal,

že by došlo k tvrzenému porušení základního práva podle čl. 35

odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, tj. práva každého na

příznivé životní prostředí a na včasné a úplné informace o jeho

stavu. Těchto práv se lze podle čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat

pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. K tomu

Ústavní soud uvádí, že právo na příznivé životní prostředí je

nepochybně právem s relativním obsahem a je třeba ho vykládat

z mnoha aspektů a vždy se zřetelem ke konkrétní věci.

V posuzovaném případě pak Ústavní soud jeho porušení neshledal.

Z těchto důvodů Ústavní soud o návrhu skupiny poslanců rozhodl

tak, jak je ve výroku uvedeno.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 25. 1O. 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru