Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 17/93Usnesení ÚS ze dne 10.11.1993Nutnost spojení ústavní stížnosti s konkrétním dotčením základních práv a svobod v rámci indiviuálního aktu aplikace práva

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánVLÁDA / PŘEDSEDA VLÁDY
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
Předmět řízení
Věcný rejstříkakt/normativní
právní předpis
akt/individuální akt aplikace práva
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 2/2 SbNU 199
EcliECLI:CZ:US:1993:Pl.US.17.93
Datum podání30.08.1993
Napadený akt

jiný právní předpis; 186/1993 ; nařízení vlády o regulačním a sankčním opatření ve mzdové oblasti

zákon; 1/1992 ; o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku; § 4/4 poslední věta

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 87 odst.1 písm.d

Ostatní dotčené předpisy

1/1992 Sb., § 4 odst.4

182/1993 Sb., § 74

186/1993 Sb.


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 17/93 ze dne 10. 11. 1993

U 2/2 SbNU 199

Nutnost spojení ústavní stížnosti s konkrétním dotčením základních práv a svobod v rámci indiviuálního aktu aplikace práva

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele Českomoravské komory odborových svazů se sídlem v Praze 3, nám. Winstona Churchilla 2, zastoupené JUDr. Jiřím Tišerem, advokátem advokátní kancelář Plzeň, Pražská 43, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 30.8.1993 podala Českomoravská komora odborových svazů ústavní stížnost na neústavnost nařízení vlády ČR ze dne 30.6.1993 č. 186/93 Sb. o regulačním a sankčním opatření ve mzdové oblasti. Petitem návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti se potom domáhá vydání nálezu Ústavního soudu ČR, kterým by podle § 87 odst. 1 písm. b) Ústavy ČR rozhodl, že vyhovuje podané ústavní stížnosti a zrušil nařízení vlády č. 186/93 Sb. o regulačním a sankčním opatření ve mzdové oblasti. Obsahem petitu je potom i návrh, aby Ústavní soud ČR podle § 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR rozhodl nálezem, že dikce poslední věty v § 4 odst. 4 zák. č. 1/92 Sb. o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku není v souladu s čl. 78 Ústavy ČR, jakož i s mezinárodními úmluvami č. 87 a 98 Mezinárodní organizace práce a zrušil tuto větu.

K uvedenému návrhu nutno uvést, že ústavní stížnost podle § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/93 Sb. jsou oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z dikce citovaného ustanovení tedy nutno dovodit, že ústavní stížnost může být podána jen tehdy, tvrdí-li fyzická nebo právnická osoba, že individuálním aktem aplikace práva bylo porušeno její chráněné základní právo či svoboda. Teprve v souvislosti s takto uplatněnou ústavní stížností lze ve smyslu § 74 zák. č. 182/93 Sb. podat i návrh na zrušení zákona či jeho části nebo jiného právního předpisu.

Za této skutečnosti nutno zdůraznit, že uvedené nařízení vlády č. 186/93 Sb. a stejně tak ani zákon č. 1/92 Sb. nejsou individuálním aktem konkrétní věci týkající se jednotlivé fyzické nebo právnické osoby, ale jde o normotvornou aktivitu kompetentních orgánů. Nikoli tedy o konkrétní rozhodovací činnost vázanou na jednotlivé fyzické nebo právnické osoby. Opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci jsou v tomto směru totožné s pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla fyzická nebo právnická osoba účastníkem. I z formulace § 74 zák. č. 182/93 Sb. plyne, že ústavní stížnost musí směřovat proti individuálnímu aktu aplikace práva a nikoliv proti normativnímu právnímu aktu samotnému.

Z uvedeného potom jednoznačně plyne, že předmětem podané ústavní stížnosti není porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou pravomocným rozhodnutím v řízení jehož byl navrhovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci a z toho případně plynoucí návrh na zrušení zákona (jeho části) nebo jiného právního předpisu, jejíž uplatnění mělo nastat předmětné porušení práva.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nutno dovodit, že předmětná ústavní stížnost byla podána subjektem zjevně neoprávněným podle ust. § 43 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/93 Sb. a proto Ústavnímu soudu ČR nezbylo než návrh na zahájení řízení odmítnout.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. listopadu 1993

JUDr. Vladimír Jurka

soudce Ústavního soudu ČR

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru