Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 16/98Nález ÚS ze dne 17.02.1999Bezúhonnost jako podmínka pro získání zbrojního průkazu - právo na sebeobranu

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip proporcionality
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
základní práva a svo... více
Věcný rejstříkvlastnické právo/ochrana
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 25/13 SbNU 177
Paralelní citace (Sbírka zákonů)68/1999 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1999:Pl.US.16.98
Datum podání10.04.1998
Napadený akt

zákon; 288/1995; o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních); § 44/1/d

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 10

Ostatní dotčené předpisy

288/1995 Sb., § 44

68/1999 Sb.


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 16/98 ze dne 17. 2. 1999

68/1999 Sb.

N 25/13 SbNU 177

Bezúhonnost jako podmínka pro získání zbrojního průkazu - právo na sebeobranu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Plénum Ústavního soudu

rozhodlo dnešního dne ve věci návrhu

ing. J.B, a P. M., na zrušení ustanovení § 44 odst. 1 písm. d)

a § 44 odst. 2 zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních

a střelivu, ve znění zákona č. 13/1998, podanému v souvislosti

s ústavní stížností proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 29

Ca 40/97-19, ze dne 3. 2. 1998, a proti rozsudku Krajského soudu

v Ostravě, čj. 22 Ca 431/97-20, ze dne 6. 5. 1998, za vedlejší

účasti P. K.

takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel ing. J. B.podal dne 10. 4. 1998 Ústavnímu soudu

ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 29 Ca

40/97-19, ze dne 3. 2. 1998, jímž byla zamítnuta žaloba proti

rozhodnutí policejních orgánů České republiky, které nevyhověly

jeho žádosti o vydání zbrojního průkazu s odkazem na ustanovení

§ 44 odst. 1 písm. d) zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních

a střelivu, ve znění zákona č. 13/1998 (dále jen "zákon

o střelných zbraních") s tím, že žadatel není bezúhonný, protože

byl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin a dosud neuplynulo

deset let od pravomocného odsouzení nebo od ukončení trestu odnětí

svobody. Současně s ústavní stížností podal navrhovatel návrh na

zrušení ustanovení § 44 odst. 1 písm. d) zákona o střelných

zbraních. V odůvodnění svého návrhu uvedl, že požádal o vydání

zbrojního průkazu, avšak jeho žádost byla příslušnými orgány

policie zamítnuta s odkazem na cit. ustanovení zákona o střelných

zbraních s tím, že není bezúhonný, protože byl v roce 1991 uznán

vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele

a odsouzen k peněžitému trestu ve výši 2.000 Kč. Podle názoru

navrhovatele legální i soudní výklad citovaného ustanovení zákona

o střelných zbraních, totiž to, že se týká i peněžitých trestů,

s nimiž není spojen výkon trestu odnětí svobody, vede k mimořádné

tvrdosti a dostává se do rozporu s principem právního státu

zakotveným v článku 1 Ústavy ČR, neboť fakticky umožňuje stavět do

jedné roviny osoby, jejichž činy vyžadují k nápravě pouze peněžitý

trest, s osobami, za jejichž činy je nezbytné použít podstatně

závažnější sankce (ustanovení § 44 odst. 1 písm. a) a b) zákona

o střelných zbraních). Navrhovatel se cítí být tímto postupem

diskriminován, když navíc poukazuje na rozpor mezi skutečností, že

podle trestního zákona se po zahlazení odsouzení na pachatele

hledí, jakoby se trestného činu nedopustil, avšak v jiném zákoně

(zákoně o střelných zbraních) se na něj hledí, jakoby k zahlazení

nedošlo.

S ohledem na výše uvedené se IV. senát Ústavního soudu

zabýval splněním podmínek ust. § 74 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon

o Ústavním soudu"), a poté, co dospěl ke kladnému závěru, svým

usnesením, čj. IV. ÚS 165/98-14, ze dne 14. 5. 1998, řízení

o ústavní stížnosti podle ust. § 78 odst. 1 zákona o Ústavním

soudu přerušil a návrh na zrušení § 44 odst. 1 písm. d) zákona

o střelných zbraních postoupil plénu Ústavního soudu.

Navrhovatel P. M. podal dne 17. 8. 1998 ústavní stížnost

proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, čj. 22 Ca 431/97-20, ze

dne 6. 5. 1998, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí

policejních orgánů České republiky, které nevyhověly jeho žádosti

o vydání zbrojního průkazu s odkazem na ustanovení § 44 odst. 1

písm. d) a § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních s odůvodněním,

že žadatel není bezúhonný, protože byl pravomocně odsouzen pro

trestný čin a k zahlazení odsouzení podle zvláštního zákona se při

posuzování bezúhonnosti osoby nepřihlíží. Současně s ústavní

stížností podal navrhovatel návrh na zrušení § 44 odst. 2 zákona

o střelných zbraních. V odůvodnění svého návrhu uvedl, že jediným

důvodem, proč mu nebyl vydán zbrojní průkaz, byla skutečnost, že

byl v roce 1991 uznán vinným pro trestný čin podle § 277 odst. 1

písm. b) a odst. 2 písm. a) trestního zákona a byl mu uložen

podmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců se zkušební dobou

1 roku, přičemž následným usnesením Vojenského obvodového soudu

v Olomouci, sp. zn. 2 T 109/91, ze dne 25. 6. 1992, bylo uznáno,

že se osvědčil a hledí se na něho podle § 60 odst. 4 trestního

zákona, jakoby nebyl odsouzen. Na tomto základě pak Krajský soud

v Ostravě, stejně jako dříve orgány Policie ČR, dospěl k závěru,

že nesplňuje podmínku bezúhonnosti stanovenou v § 44 odst. 1 písm.

d) zákona o střelných zbraních. Trestně právní důsledky osvědčení

se ve zkušební době jsou podle názoru soudu právně irelevantní,

protože správní orgán musí při posuzování bezúhonnosti žadatele

důsledně vycházet z legální definice tohoto pojmu a nemůže

přihlížet k trestně právním důsledkům vyplývajícím z ust. § 60

odst. 4 trestního zákona. Krajský soud zastával názor, že podle

§ 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních je nutno přihlížet nejen

k odsouzení, které bylo zahlazeno, ale i k odsouzení, u kterého

platí zákonná domněnka neodsouzení. Podle názoru navrhovatele je

tento výklad extenzívní a omezuje žadatele na jeho právu na vydání

zbrojního průkazu. Navíc je otázka, zda lze na tento případ

aplikovat ust. § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních, když

institut zahlazení odsouzení je věcně odlišný od institutu zákonné

domněnky neodsouzení. Aplikací uvedeného ustanovení došlo

k porušení práva navrhovatele na osobní čest a dobrou pověst podle

čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a je

dán i rozpor s čl. 40 odst. 2 Listiny, když je vyloučeno, aby se

osobě, která je považována za nevinnou, protože k jejímu odsouzení

nelze přihlížet, přičítalo k tíži, že spáchala trestný čin.

Po zjištění, že i tento návrh splňuje podmínky stanovené

v § 74, zákona o Ústavním soudu, rozhodl IV. senát Ústavního soudu

podle § 78 odst. 1, zákona o Ústavním soudu, usnesením, čj. IV. ÚS

366/98, ze dne 13. 10. 1998, o přerušení řízení o ústavní

stížnosti a návrh na zrušení § 44 odst. 2 zákona o střelných

zbraních postoupil plénu Ústavního soudu, pod sp. zn Pl. ÚS 27/98.

Plénum Ústavního soudu pak usnesením, Pl. ÚS 16/98, ze dne

20. 1. 1999, rozhodlo o spojení obou návrhů ke společnému

projednání a rozhodnutí s tím, že budou nadále vedeny pod sp. zn.

Pl. ÚS 16/98.

Ústavnímu soudu byl pod sp. zn. Pl. ÚS 1/99 předložen i návrh

P. K. na zrušení ustanovení § 40 odst. 1 písm. e), § 44 odst. 1

písm. d) a § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních. Návrh na

zrušení uvedených ustanovení byl podán v souvislosti s ústavní

stížností ze dne 7. 12. 1998 proti rozsudku Krajského soudu

v Českých Budějovicích, čj. 10 Ca 201/98-25, ze dne 23. 9. 1998.

Ústavní soud usnesením, čj. Pl. ÚS 1/99, ze dne 28. 1. 1999, tento

návrh podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona, o Ústavním soudu odmítl,

protože shledal, že tento návrh je nepřípustný. Podle § 35 odst.

2 zákona o Ústavním soudu je návrh nepřípustný, jestliže Ústavní

soud již v téže věci jedná. V předmětném návrhu byla tato podmínka

splněna, protože o téže věci jedná Ústavní soud v řízení vedeném

pod sp. zn. Pl. ÚS 16/98. Projednání návrhu vedeného pod sp. zn.

Pl. ÚS 1/99 tedy bránila překážka věci zahájené. Navrhovatel však

měl právo účasti na jednání o dříve podaném návrhu jako vedlejší

účastník. Postavení vedlejšího účastníka mu bylo také přiznáno.

Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR poukázala ve svém vyjádření

ze dne 4. 11. 1998 na důvodovou zprávu k ustanovení § 44 odst. 1

písm. b) zákona o střelných zbraních, podle které je kritérium

bezúhonnosti další náročnou podmínkou, jež by měla v největší míře

znemožnit vydávání zbrojních průkazů osobám, které vzhledem ke své

minulosti a současným prokazatelným informacím o nich mohou být

potencionálními nositeli nebezpečí ze zneužití zbraně. Ustanovení

§ 44 cit. zákona obsahuje zejména vybrané nejzávažnější trestné

činy, které jsou odstupňovány podle jejich společenské

nebezpečnosti, čemuž odpovídá i délka doby, po kterou žadatel

o zbrojní průkaz nemůže být považován za bezúhonnou osobu. Cílem

napadeného ustanovení je tedy podle názoru Poslanecké sněmovny

Parlamentu ČR především ochrana společnosti před potencionálním

zneužitím zbraně. Z tohoto důvodu je proto nerozhodné, zda byl

pachateli takového trestného činu uložen trest odnětí svobody nebo

jiný trest, anebo že odsouzení za takový trestný čin bylo již pro

jiné účely podle zvláštních zákonů zahlazeno. Pominout nelze ani

nerovnost spočívající v tom, že po případném zrušení předmětného

ustanovení by mohl být vydán zbrojní průkaz osobě, která byla

pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin, nikoliv však osobě,

která je podle § 45 zákona o střelných zbraních pouze tzv.

nespolehlivá, neboť byla v posledních třech letech pravomocně

uznána vinnou za stanovený přestupek. Za tohoto stavu věci nelze,

jak se dále uvádí, než vyjádřit stanovisko, že zákonodárný sbor

jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou ČR,

ústavním pořádkem a naším právním řádem, přičemž je na Ústavním

soudu, aby podaný návrh posoudil a vydal příslušné rozhodnutí.

Ve svém vyjádření ze dne 3. 12. 1998 pak Poslanecká sněmovna

Parlamentu ČR doplnila své stanovisko i ve vztahu k návrhu na

zrušení § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních. Z jejího

vyjádření vyplývá, že právo na vydání zbrojního průkazu je omezeno

ust. § 44 odst. 1 písm. d) cit. zákona a nikoliv ustanovením § 44

odst. 2 tohoto zákona, které pouze vylučuje přihlížet k trestně

právním důsledkům zahlazení odsouzení podle zvláštního zákona. Lze

se přitom domnívat, že absence ustanovení § 44 odst. 2 zákona

o střelných zbraních by neměla, a to i přes případné zahlazení

odsouzení podle trestněprávních předpisů, vliv na stanovenou délku

doby, po kterou se žadatel o zbrojní průkaz nepovažuje za

bezúhonného. Totéž platí i pro institut tzv. osvědčení podle § 60

trestního zákona. Současně nelze přehlédnout ani skutečnost, že

o zahlazení odsouzení rozhoduje soud na žádost nebo na návrh

oprávněných osob, z čehož vyplývá, že posouzení bezúhonnosti pro

účely zákona o střelných zbraních by v případě, že by se

přihlíželo k zahlazení odsouzení, záviselo pouze na tom, zda byl

takový podnět soudu podán a jak o něm bylo rozhodnuto. Dále

Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR uvedla, že se u zahlazení

odsouzení podle § 69 a 70 trestního zákona a u osvědčení podle §

60 trestního zákona sice jedná o odlišné instituty, jejich

důsledky jsou však totožné, tzn. se v obou případech na pachatele

hledí, jako by nebyl odsouzen. Rozlišování těchto institutů

z hlediska splnění podmínek pro vydání zbrojního průkazu považuje

proto na bezpředmětné. Poslanecká sněmovna považuje za

bezpředmětnou též skutečnost, že poznámka pod čárou č. 13 k ust.

§ 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních obsahuje pouze odkaz na

ust. trestního zákona a trestního řádu týkající se zahlazení

odsouzení, protože poznámka pod čárou není součástí normativního

textu právního předpisu a nemá proto normativní povahu. I zde

Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR vyjádřila názor, že zákonodárný

sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu

s Ústavou, ústavním pořádkem a naším právním řádem.

Z těsnopisecké zprávy o 36. schůzi Poslanecké sněmovny

Parlamentu ČR ve dnech 31. 10. - 3. 11. 1995 vyplývá, že zákon

o střelných zbraních byl na této schůzi přijat potřebnou většinou

poslanců podle ust. čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy ČR, a to poměrem

hlasů 65 proti 27. K projednání a přijetí zákona došlo na základě

vládního návrhu č. 1665 ze dne 8. 2. 1995 a společné zprávy výborů

Poslanecké sněmovny (sněmovní tisk 1665). Tento zákon byl vyhlášen

v částce 75 Sbírky zákonů ČR, rozeslané dne 13. 12. 1995, a nabyl

účinnosti dnem 1. 3. 1996. Lze tedy mít za to, že zákon byl přijat

a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně

předepsaným způsobem (§ 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

K návrhu na zrušení uvedených ustanovení zákona o střelných

zbraních podalo své vyjádření i Ministerstvo vnitra ČR. Z jeho

vyjádření ze dne 23. 12. 1998 vyplývá, že zahlazením odsouzení má

§ 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních na mysli všechny případy

vzniku fikce neodsouzení. Je totiž třeba vidět, že v případě

opačného výkladu by zejména v případě trestných činů uvedených

v § 44 odst. 1 písm. d) cit. zákona, tedy trestných činů

neuvedených v písmenech a) a b), jestliže byly spáchány úmyslně

a neuplynulo alespoň deset let od pravomocného odsouzení nebo od

ukončení výkonu trestu odnětí svobody v případě, že byl tento

trest uložen, může mít pravomocné odsouzení za stejný trestný čin

pro různé osoby odlišné důsledky z hlediska splnění podmínky

bezúhonnosti. Tím by byla podle názoru Ministerstva vnitra

porušena zásada rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny.

Ministerstvo vnitra dále uvedlo, že použití přísnějších hledisek

bezúhonnosti v případě zákona o střelných zbraních je odůvodněné.

Ustanovení uvedeného zákona, týkající se bezúhonnosti, je třeba

chápat jako restriktivní opatření mající za účel snížit počet

držitelů zbrojních průkazů a tím také zbraní, a to zejména

zpřísněním podmínek pro získání zbrojního průkazu. K restriktivním

opatřením bylo přistoupeno i v jiných zemích a byly zavedeny

i v některých státech Evropské unie. Zákon o střelných zbraních

byl brán jako zákon speciální se zvláštní úpravou bezúhonnosti

a jejího posuzování. Ostatně. pokud tento zákon po splnění

stanovených podmínek stanoví právo na získání zbrojního průkazu

pro fyzickou osobu, v žádném případě se nejedná o naplnění

některého z práv a svobod založených Ústavou ČR nebo Listinou.

Rovněž nemůže, podle názoru Ministerstva vnitra, použitím § 44

odst. 2 zákona o střelných zbraních dojít k narušení práva na

ochranu dobré pověsti podle čl. 10 odst. 1 "Listiny. Posuzování

podmínek stanovených zákonem se děje v neveřejném řízení před

orgánem Policie ČR a důvody, proč není možno zbrojní průkaz vydat,

jsou sdělovány pouze žadateli. Ministerstvo vnitra proto navrhuje

zamítnout uvedený návrh.

Podstatou návrhu na zrušení ustanovení § 44 odst. 1 písm. d)

zákona o střelných zbraních je tvrzení, že citované ustanovení je

v rozporu s principem právního státu, zakotveným v čl. 1 Ústavy

ČR, jakož i s principem rovnosti v důstojnosti a právech,

zakotveným v čl. 1 Listiny, neboť odejmutím práva na získání

zbrojního průkazu osobám, které byly postiženy pouze peněžitým

trestem dochází ve skutečnosti k jejich diskriminaci. Podstatou

návrhu na zrušení § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních je

tvrzení, že citované ustanovení je v rozporu s čl. 10 odst. 1

Listiny, kdy není respektován právní důsledek zahlazení podle §

70 odst. 1 tr. zák., podle kterého bylo-li odsouzení zahlazeno,

hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen.

Návrh na zrušení ustanovení § 44 odst. 1 písm. d) a § 44

odst. 2 zákona o střelných zbraních se zakládá na dvou

argumentech. Prvním je absence rozlišování ze strany zákonodárce

mezi z hlediska sankce rozdílnými trestnými činy při posuzování

bezúhonnosti, v čemž je spatřováno porušení principu právního

státu podle čl. 1 Ústavy; druhým je pak dotčení základního práva

vyplývajícího z čl. 10 odst. 1, Listiny, kdy není respektován

právní důsledek zahlazení dle § 70 odst. 1 tr. zák., podle kterého

bylo-li odsouzení zahlazeno, hledí se na pachatele, jako byl nebyl

odsouzen.

Nutno poznamenat, že zákon o střelných zbraních, který nabyl

účinnosti dnem 1. 3. 1996, zavádí pro všechny občany nárok na

získání zbrojního průkazu, ovšemže po splnění všech zákonem

stanovených podmínek. Jedná se tedy (na rozdíl od minulosti) o věc

nárokovou (kdy v minulosti tento nárok dán nebyl a o možnosti

získání zbrojního průkazu rozhodoval správní orgán policie). Zákon

o střelných zbraních ve své části šesté upravuje podmínky vedoucí

k získání zbrojního průkazu. Ten (v případě splnění stanovených

podmínek) vydává okresní ředitelství Policie ČR. Kromě dosažení

předepsaného věku, prokázané způsobilosti k právním úkonům,

zdravotní způsobilosti, způsobilosti odborné, je požadována

i bezúhonnost a spolehlivost. Oproti dřívější právní úpravě jsou

tak jednoznačně stanoveny přesné a přehledné podmínky, za splnění

kterých lze zbrojní průkaz vydat, přesněji za splnění kterých

zbrojní průkaz vydán být musí. Je v těchto souvislostech na místě

úvaha, zda je za daného stavu věcí získání zbrojního průkazu věcí

náročnou a obtížnou, jinými slovy zda podmínky stanovené zákonem

o střelných zbraních jsou příliš přísné (tedy posuzováno také

v souvislosti s podaným návrhem - tedy i z hlediska stanovení

rozsahu bezúhonnosti tak, jak ji citovaný zákon vyžaduje). Podle

přesvědčení Ústavního soudu lze zákonodárcem zvolené řešení

pokládat za přijatelné, tedy nikoli za nepřiměřené. Konečně ovšem

takto zvolenou úpravu nelze pokládat za protiústavní, a to ani

z hlediska, které zdůraznil navrhovatel maje na mysli především

rozpor s čl. 1 Ústavy, kdy je namítána mimořádná tvrdost, která se

dostává do rozporu s již zmíněným principem právního státu, když

fakticky umožňuje stavět do jedné roviny osoby, jejichž činy

vyžadují k nápravě pouze peněžitý trest s osobami, za jejichž

trestné činy je nezbytné použít přísnějších sankcí. Ústavní soud

ČR v řadě svých rozhodnutí vyložil obsah ústavního principu

rovnosti. Identifikoval se v nich (zejména v nálezech ve věcech

vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 16/93 (Sbírka ÚS č. 1, str. 194-5,

205-6), Pl. ÚS 36/93 (sbírka rozhodnutí ÚS č. 1 str. 179), Pl. ÚS

5/95 (Sbírka ÚS č. 4, str. 218), Pl. ÚS 9/95 (Sbírka ÚS č. 5 str.

137) s chápáním ústavního principu rovnosti, jak byl vyjádřen ÚS

ČSFR (ÚS ČSFR, 1992, R 11): "Je věcí státu, aby v zájmu

zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně

výhod jako jiné. Ani ten však nemůže postupovat libovolně..Pokud

zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné

povinnosti jiné, může se tak stát pouze na základě odvolání se na

veřejné hodnoty." Ústavní soud takto odmítl absolutní chápání

principu rovnosti, přičemž dále konstatoval: "rovnost občanů nelze

chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní,

jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy" (Pl. ÚS 36/93-ÚS l,

str. 179). Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti

ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů

a práv. Hledisko první přitom spatřuje ve vyloučení libovůle.

Hledisko druhé vyplývá z právního názoru vyjádřeného v nálezu ve

věci uvedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (ÚS Sbírka 3, str. 209):

"nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních

lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující alespoň

v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje

tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného

základního práva, např. práva vlastnit majetek podle čl. 11

Listiny, některého z politických práv podle čl. 17 a násl. Listiny

a podobně (shodně i Pl. ÚS 5/95 (ÚS, č. 4, str. 217-18). Hlediskem

druhým při posuzování protiústavnosti právního předpisu či jeho

části zakládající nerovnost, je tedy tímto založené dotčení

některého ze základních práv a svobod. Pokud navrhovatel namítá,

že zákonodárce posuzuje stejným způsobem nerovné případy (čímž by

měl porušit čl. 1 Ústavy), bylo by možné s ním souhlasit pouze

tehdy, jestliže by tak činil libovolně, resp. by tím zasáhl do

základního práva nebo svobody. Vymezení okruhu osob dle § 44 odst.

1 písm. d) zákona o střelných zbraních však libovolné není. Je

dáno dostatečně určitě a srozumitelně znakem úmyslného spáchání

trestného činu a v tom obsaženou informací o mravní způsobilosti

žadatele o vydání zbrojního průkazu. Jelikož "právo" na střelnou

zbraň není základním právem, není namítanou nerovností napadeného

zákonného ustanovení založeno dotčení některého ze základních práv

a svobod a není proto dán ani důvod jeho zrušení pro porušení

práva rovnosti.

K omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní

úprava omezení nepředpokládá, může dojít v případě jejich kolize.

V těchto situacích je nutné stanovit podmínky, za splnění kterých

má prioritu jedno základní právo či svoboda, a za splnění kterých

jiné. Základní je v této souvislosti maxima, podle které základní

právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva

či svobody.

V posuzované věci se v kolizi ocitá základní právo plynoucí

z čl. 10 odst. 1 Listiny (promítající se kromě jiného v ust. § 69

a § 70 tr. zák.) a základní právo na život (čl. 6 odst. 1,2

Listiny) případně další základní práva, jejichž omezení by bylo

lze docílit použitím střelných zbraní (čl. 11 odst. 1, čl. 12

odst. 1, čl. 13 a jistě i další). Při posuzování možnosti omezení

základního práva či svobody ve prospěch jiného základního práva

resp. svobody lze stanovit tyto podmínky, za jejich splnění má

prioritu jedno základní právo či svoboda:

První podmínkou je jejich vzájemné poměřování, druhou je

požadavek šetření podstaty a smyslu omezovaného základního práva

resp. svobody (čl. 4 odst. 4 Listiny). Vzájemné poměřování ve

vzájemné kolizi stojících základních práv a svobod spočívá

v následujících kriteriích - prvním je kriterium vhodnosti, tedy

odpověď na otázku, zdali institut, omezující určité základní

právo, umožňuje dosáhnout sledovaný cíl - tj. ochranu jiného

základního práva. V daném případě, pokud je namítáno, že za

některých konkrétních okolností (v některých určitých případech)

jeví se tyto podmínky přísné (stran získání střelných zbraní), jde

pouze a výlučně o úvahu zákonodárce v určitém času a prostoru. Je

na místě připomenout, že oblast střelných zbraní (jejich získání

a držení) je takovým výsekem života společnosti, ve kterém lze

akceptovat postup obezřetný, který je třeba pečlivě zvažovat.

Stanovené podmínky je možné označit za přísnější, rozhodně však

nejsou mimořádně tvrdé či dokonce extrémní. Uvedená ustanovení

potom umožňují přiblížit či upevnit ochranu základních lidských

práv, jak byla zmíněna.

Kriterium potřebnosti spočívá v porovnání legislativního

prostředku, omezujícího základní právo resp. svobodu s jinými

opatřeními, umožňujícího dosáhnout stejného cíle, avšak

nedotýkajícího se základních práv a svobod. Ani zde nelze státu

vyčítat, že by stanovením uvedených podmínek, vybočil z rámce,

který je v dané oblasti přiměřený a nelze mít ani za to, že

stanovením bezúhonnosti a tedy vymezení určité míry mravnosti

přesahuje přiměřenou míru potřebnosti. Třetím kriteriem je

porovnání závažnosti obou v kolizi stojících základních práv.

V posuzovaném případě jedním z nich je právo na lidskou

důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a ochranu svého jména,

druhým potom právo na život, případně další základní práva,

jejichž omezení by bylo možné docílit užitím střelné zbraně (čl.

11, 12/1 l3 a další). Součástí porovnání závažnosti v kolizi

stojících základních práv je i zvažování využití právních

institutů minimalizujících argumenty podložený zásah do jednoho

z nich. V posuzovaném případě řada argumentů vypovídá ve prospěch

zákonodárcem provedené úpravy resp. podmínky jím stanovené

nevybočují právě z rámce přiměřenosti, jak již řečeno. Argument

empirický (prokazatelně rok od roku narůstající počet úmyslných

trestných činů spáchaných legálně drženou střelnou zbraní),

systémový (stále větší nárůst razantních a závažných trestných

činů), hodnotový (důrazné útoky na život a majetek občanů).

Případné úvahy o právu na sebeobranu je třeba v daných

souvislostech odmítnout - právě i s poukazem na to, že oč

obtížnější bude možnost střelnou zbraň získat a držet, o to větší

budou právě možnosti sebeobrany. Sjednocujícím prvkem (u osob,

kterých se týká prokázání bezúhonnosti (jak již bylo naznačeno),

je právě skutečnost (§ 44 odst. 1 zákona o střelných zbraních), že

se dopustily úmyslného trestného činu. Jistěže se takto:

projednávaná záležitost posunuje do roviny mravní či snad morálně

etické. Z hledisek již vyložených tedy není rozhodující zvažovat

(a to ani z hledisek ústavně-právních), o jaký druh trestné

činnosti či o jaký konkrétní trestný čin šlo či jaká sankce byla

v tom či onom případě vyslovena. Nelze tedy vyčítat zákonodárci,

že vůči těmto osobám jeví nedůvěru, a to ovšem právě a jenom

v souvislosti s tak závažným jevem jako je držení a vlastnictvím

střelných zbraní. Není tak možné hovořit o hypertrofii obecnosti

a potřebnosti diferenciace, která by zajistila ústavní princip

rovnosti. Napadené ustanovení zákona o střelných zbraních

a střelivu je dostatečně konkrétní práv ě stanovením všech

jednoznačně vymezených podmínek, za kterých lze střelnou zbraň

získat a také ji držet. Z hlediska zmiňované bezúhonnosti je to

právě ona doba (z hlediska zahlazení odsouzení) vymezená

ustanovením § 44 odst. 1 písm. a) až d) cit. zákona. Tato doba je

stanovena přesně a určitě a platí také za přesně stanovených

podmínek pro všechny subjekty stejně. Základní vztah k zákonu

o střelných zbraních se i v případech podřazených pod písm. d) §

44 odst. 1 cit. zákona sjednocuje a dostává výraz právě

v souvislosti s úmyslným spácháním trestného činu dotyčných

subjektů s poukazem na výrazný a společensky významný jev, jako je

držení střelné zbraně a důsledky z toho plynoucí.

I s odhlédnutím od toho, že vlastnit a držet střelnou zbraň

není základním lidským právem (a to zajisté ani právem vlastnit ve

smyslu čl. 11 Listiny), přece jenom je na místě uvést, že zájem na

základních právech třetích osob a to takových jako právo na život,

zdraví či ochranu majetku je evidentní a s právem na vlastnictví

a držení zbraně nesouměřitelný. O možnostech sebeobrany již bylo

zmíněno snad i s tím, že tyto možnosti v případě útoku se střelnou

zbraní se stávají minimálními. Proto je na místě v oblasti

možností získání střelné zbraně postupovat uvážlivě a pozorně.

Ohledně úvahy o rozporu napadeného ustanovení zákona o střelných

zbraních a střelivu s čl. 10 odst. 1 Listiny nutno odkázat na již

vyslovené. Snad s dodatkem, že i při vyžadování opisu RT je

samozřejmou povinností správních orgánů policie práva obsažená

v čl. 10 odst. 1 Listiny respektovat a v plném rozsahu ctít.

Listina samotná je základním pramenem právní úpravy ochrany

osobních údajů a spolu s dalšími právními předpisy jako je např.

občanský zákoník, trestní zákon a zákon o přestupcích,

o advokacii, o ochraně osobních údajů v informačních systémech (č.

256/92 Sb.), představují dostatečnou ochranu a garance základních

lidských práv obsažených v čl. 10 odst. 1 Listiny. Ostatně není

ani důvod předem projevit obavu z toho, že příslušný státní orgán

při práci s opisem RT by zmíněná základní práva apriori porušoval

(řada státních orgánů přichází do styku s opisem RT např. při

trestním řízení - policie, st. zastupitelství, soud), a to

i v době, kdy trestní řízení ještě zdaleka není pravomocně

skončeno.

Napadené ustanovení § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních

lze potom považovat pouze za vysvětlující, upřesňující

a odstraňující pochyby stran postupu při zjišťování bezúhonnosti

z hlediska cit. zákona. Jde o zákonnou úpravu, která je speciální

se speciálním vymezením pojmu bezúhonnosti z důvodů, které již

byly zmíněny. Zde nutno uzavřít s tím, že vyjádření toho, že při

posuzování bezúhonnosti osoby se nepřihlíží k zahlazení odsouzení

podle zvláštního zákona (rozuměno trestní zákon a trestní řád)

není protiprávní tím méně protiústavní, ale pouze a jenom

odstraňující případné pochybnosti především procesního charakteru.

Tato skutečnost potom nezakládá důvod ani ke zrušení ust. § 44

odst. 2 zákona o střelných zbraních.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům Ústavní soud neshledal

rozpor ustanovení § 44 odst. 1 písm. d) a § 44 odst. 2 zákona

o střelných zbraních s Ústavou ČR, ústavními zákony ani

mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR, a proto rozhodl

tak, jak je ve výroku uvedeno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nelze podat odvolání.

V Brně dne 17. února 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru