Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 16/2000Nález ÚS ze dne 03.07.2000Platy soudců III - odejmutí dalšího platu soudcům za druhé pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam3
NavrhovatelSOUD - OS Hradec Králové
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Odlišné stanoviskoČermák Vladimír
Holländer Pavel
Janů Ivana
Malenovský Jiří
Paul Vladimír
Ševčík Vlastimil
Zarembová Eva
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (soud)
Věcný rejstříksoudce/nezávislost
hmotné zabezpečení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 105/19 SbNU 23
Paralelní citace (Sbírka zákonů)321/2000 Sb.
EcliECLI:CZ:US:2000:Pl.US.16.2000
Datum vyhlášení03.07.2000
Datum podání10.04.2000
Napadený akt

zákon; 308/1999; o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezidia Komise pro cenné papíry; § 1 ve slově "soudci"

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 2

2/1993 Sb., čl. 2 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

308/1999 Sb., § 1


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 16/2000 ze dne 3. 7. 2000

321/2000 Sb.

N 105/19 SbNU 23

Platy soudců III - odejmutí dalšího platu soudcům za druhé pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Plénum Ústavního soudu

rozhodlo dnešního dne ve věci návrhu

Okresního soudu v Hradci Králové, za nějž jedná předseda senátu

7 C Mgr. B. N., na zrušení části ustanovení § 1 zákona č.

308/1999 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku

1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům státní moci

a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům

prezídia Komise pro cenné papíry, a to ve slovu "soudcům", za

účasti Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky

a za vedlejší účasti Okresního soudu Plzeň - město, takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 10. 4. 2000 obdržel Ústavní soud návrh Okresního soudu

v Hradci Králové na zrušení části ustanovení § 1 zákona č.

308/1999 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku

1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům státní moci

a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům

prezídia Komise pro cenné papíry, a to ve slovu "soudcům".

Předseda senátu 7 C, jednající za Okresní soud v Hradci Králové

- Mgr. B. N., v návrhu uvedl, že dne 12. 1. 2000 byla soudu

doručena žaloba, v níž soudce Krajského soudu v Hradci Králové,

JUDr. P. K., navrhoval, aby soud stanovil žalovanému Krajskému

soudu v Hradci Králové povinnost vyplatit žalobci další plat také

za druhé pololetí roku 1999, a to ve výši 64 900 Kč. Žalobce je

přesvědčen, že mu nárok na další plat vznikl na základě ustanovení

§ 4 odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších

náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci

a některých státních orgánů a soudců, ve znění pozdějších

předpisů. Předseda senátu 7 C dále uvedl, že k rozhodnutí ve věci

by bylo třeba užít zákon č. 308/1999 Sb. Soud má však za to, že

uvedený zákon je v části, v níž se odnímá plat soudcům, v rozporu

s čl. 2 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod. Je všeobecně známo, uvádí se dále v návrhu, že

v nedávné minulosti rozhodl Ústavní soud v analogické věci.

Nálezem Ústavního soudu publikovaným ve Sbírce zákonů pod č.

233/1999 Sb. byl částečně zrušen zákon č. 268/1998 Sb., o odejmutí

dalšího platu za druhé pololetí roku 1998 představitelům státní

moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům

a členům prezídia Komise pro cenné papíry, a to právě pokud jde

o odejmutí dalšího platu soudcům. Ústavní soud v nálezu vyslovil

názor, že odejmutí dalšího platu soudcům je ohrožením principu

soudcovské nezávislosti. Zákon č. 308/1999 Sb., jehož má být

v řízení o návrhu žalobce JUDr. P. K. použito, je podle tvrzení

navrhovatele v rozporu s Ústavou a Listinou základních práv

a svobod ze stejných důvodů.

Ústavní soud obdržel dne 12. 4. 2000 analogický návrh

Okresního soudu Plzeň - město. Řízení o tomto návrhu bylo vedeno

pod sp. zn. Pl. ÚS 18/2000. Vzhledem k tomu, že jeho projednání

bránila překážka litispendence, byl návrh usnesením ze dne 5. 5.

2000 odmítnut a navrhovatel, Okresní soud Plzeň - město, má nadále

právo účastnit se řízení o návrhu na zrušení části zákona č.

308/1999 Sb., vedeného pod sp. zn. Pl. ÚS 16/2000, jako vedlejší

účastník.

II.

Po zjištění, že neexistují důvody ani pro odmítnutí návrhu

podle § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů, ani pro zastavení řízení podle § 67 téhož

zákona, byl návrh v souladu s ustanovením § 69 citovaného zákona

zaslán Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky

s výzvou k písemnému vyjádření k jeho obsahu.

Poslanecké sněmovna Parlamentu České republiky ve svém

vyjádření ze dne 30. 5. 2000, podepsaném předsedou Prof. Ing.

Václavem Klausem, Csc., uvedla, že v průběhu projednávání návrhu

zákona rozpočtový výbor Poslanecké sněmovny upozornil Poslaneckou

sněmovnu, že nálezem Ústavního soudu ze dne 15. září 1999 došlo

k vynětí soudců z ustanovení o odejmutí dalšího platu (§ 1 zákona

č. 268/1998 Sb.). Ve druhém čtení návrhu zákona uplatnil poslanec

- zpravodaj vládního návrhu zákona pozměňovací návrh na vypuštění

soudců jak z názvu zákona, tak z ustanovení § 1 vládního návrhu.

Poslanecká sněmovna však tento návrh nepřijala a nepřijala ani

obdobné znění návrhu zákona schváleného Senátem. Poslanecká

sněmovna nevnímá jako ohrožení soudcovské nezávislosti skutečnost,

že se celoplošně a jednorázově odnímá část platového nároku všem

soudcům, neboť soudce nepovažuje za zvláštní kategorii občanů, na

které by se neměly vztahovat přijímané zákony. Ohrožením

soudcovské nezávislosti naproti tomu by bylo, kdyby konkrétnímu

soudci v konkrétním rozhodování konkrétního případu bylo navrženo

buď zvýšení nebo snížení platového nároku k dosažení toho, aby

soudce rozhodl určitým způsobem. Zákon č. 308/1999 Sb. byl

schválen potřebnou většinou poslanců zákonodárného sboru, podepsán

příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů

České republiky. Za tohoto stavu nelze podle názoru Poslanecké

sněmovny Parlamentu České republiky než vyjádřit stanovisko, že

zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je

v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem České republiky a naším

právním řádem.

Senát Parlamentu České republiky se k obsahu návrhu vyjádřil

písemně dne 25. 5. 2000. Předsedkyně Senátu, PhDr. Libuše

Benešová, uvedla, že Senát při projednávání předmětného návrhu

zákona respektoval rozhodnutí Ústavního soudu přijaté v roce 1999

k návrhu na zrušení zákona č. 268/1998 Sb., o odejmutí dalšího

platu za druhé pololetí roku 1998 představitelům státní moci,

některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům

prezídia Komise pro cenné papíry, které bylo vyhlášeno pod č.

233/1999 Sb. V této souvislosti poukazuje na vyjádření Senátu

Parlamentu České republiky zaslané Ústavnímu soudu pod č. j.

14781/99 k návrhu na zrušení zákona č. 287/1997 Sb., v jehož části

III. je vysloven názor Senátu na povahu dalšího platu

a respektování ústavního principu soudcovské nezávislosti. Cit.

vyjádření poukazuje na to, že hmotné zajištění soudců je

realizováno především formou pravidelného měsíčního platu, jeho

výší a podmínkami poskytování. Tohoto peněžitého plnění se žádná

restrikce nedotýkala. Přitom i v tzv. hodnotící zprávě Evropské

komise o České republice bylo uvedeno, že "platy soudců jsou

relativně vysoké", přičemž v jiných oblastech, např. pokud jde

o policii a správní struktury, bylo jako na přetrvávající problém

poukázáno na nízkou úroveň platů. Tyto aspekty jsou silně vnímány

i v naší veřejnosti. Další plat je podle zákonné úpravy

jednorázové peněžní plnění poskytované za stanovených podmínek

jednou v kalendářním pololetí, přičemž ze samotných podmínek

nároku, kdy jednou z nich je trvání pracovního vztahu soudce

k poslednímu dni kalendářního pololetí, vyplývá, že toto peněžité

plnění lze stěží pojímat jako hmotné zajištění soudců, jehož

snížení by mohlo mít za následek porušení principu nezávislosti

soudců.

Senát Parlamentu České republiky návrh zákona projednal na

své 11. schůzi dne 18. 11. 1999 a vrátil jej Poslanecké sněmovně

ve znění přijatých pozměňovacích návrhů.

III.

Po přezkoumání návrhu Ústavní soud neshledal opodstatněnost

důvodů na nichž je založen návrh na zrušení části ustanovení § 1

zákona č. 308/1999 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí

roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům státní moci

a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům

prezídia Komise pro cenné papíry, ve slovu "soudcům", jak je

v petitu návrhu požadováno.

Podaný návrh představuje případ řízení o konkrétní kontrole

norem. To znamená, že v jeho rámci Ústavní soud sice přezkoumává

ústavnost napadeného ustanovení zákona, který je obecně závazný,

nicméně toto řízení bylo zahájeno z důvodu řešení konkrétního

případu před obecným soudem, když řízení bylo v souladu s čl. 95

odst. 2 Ústavy ČR přerušeno a věc (tzn. návrh na zrušení části

ustanovení zákona) byla předložena Ústavnímu soudu.

Také v tomto typu řízení však platí, že pro přijetí

rozhodnutí pléna Ústavního soudu zrušujícího ustanovení zákona

nestačí prostá většina soudců, nýbrž je nutná kvalifikovaná

většina alespoň devíti přítomných soudců (ustanovení § 13 zákona

č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů

(dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V důsledku toho podle

ustálené judikatury Ústavního soudu "návrh na zrušení zákona nebo

jeho jednotlivých ustanovení je zamítnut v případě, jestliže se

pro něj tato zákonem požadovaná většina nevysloví, tj. i tehdy,

kdy většina, hlasující pro zrušení, čítá méně než devět soudců"

(nález sp. zn. Pl. ÚS 3/96, Ústavní soud: Sbírka nálezů

a usnesení, sv. 5, C. H. Beck, Praha, 1997, str. 319, podobně

nález sp. zn. Pl. ÚS 36/93, tamtéž, sv. 1, 1994, str. 183).

Jak je v další části odůvodnění uvedeno, v daném případě

Ústavní soud projednával analogický návrh po devíti měsících a po

opětovném setrvání zákonodárce na původním stanovisku za jiných

okolností a v poněkud jiném složení pléna, než při jednání ve věci

Pl. ÚS 13/99. Vzhledem k tomu, že návrh na zrušení ustanovení

zákona v tomto případě nedosáhl zákonem stanovené kvalifikované

většiny devíti soudců, byl zamítnut a argumentace odpůrců tohoto

zákona, resp. napadeného ustanovení, byla tím překonána. Tato

situace je důsledkem střetu dvojího přístupu k namítanému porušení

principu nezávislosti soudců, k němuž došlo jak v souvislosti

a prvním nálezem, tak i nyní.

První pojetí, které se prosadilo v nálezu č. 233/1999 Sb.

(Pl. ÚS 13/99), a kterým byla řešena analogická situace týkající

se dalších platů soudců za druhé pololetí roku 1998, vychází

z názoru, že tento způsob řešení problematiky dalších platů soudců

zákonodárcem ve skutečnosti devalvuje jednu ze základních

demokratických hodnot, jakou představuje soudcovská nezávislost.

Podle zastánců tohoto pojetí tak odejmutí čtrnáctého platu soudcům

znamená průlom do jaksi "nezadatelného" práva soudců na nekrácení

jim poskytovaných náhrad, jakožto záruky jejich nezávislosti

a právní jistoty.

Druhé pojetí, které při konečném hlasování převládlo

v nyní souzené věci, naopak považuje za důležité zdůraznit, že

odlišné posuzování pouze jedné skupiny státem placených osob

- soudců, i když chráněné ve zvýšené míře ústavními kautelami

principu nezávislosti, by znamenalo v uvedeném kontextu stěží

přijatelné zvýhodnění, když postupem zákonodárce bylo generelně

dotčeno materiální zabezpečení veřejné sféry jako celku.

Z hlediska legitimity cíle napadeného zákona Ústavní soud uznává,

že soudci obecných soudů se nenacházejí v jakémsi "právním

a ekonomickém vakuu", které by je zcela izolovalo od okolní

hospodářské a sociální reality. Nelze tedy kategoricky tvrdit, že

soudci obecných soudů mají apriorní právo na takové materiální

zabezpečení, které nemůže být legislativní formou žádným způsobem

a za žádných okolností měněno. Na druhé straně je však Ústavní

soud vzdálen názoru, že by plat soudců měl být pohyblivým faktorem

podle okamžitých představ toho či onoho vládního seskupení.

Pokládá proto nalezené řešení za výjimečný akt, který lze oprávnit

pouze z vážných důvodů a pouze v souvislosti s celkovou přiměřenou

úpravou platů v celé sféře státních představitelů a zaměstnanců.

Jedině v této celkové souvislosti lze uznat dopad finančních

potíží státu též na soudcovské platy.

Právě za těchto okolností by připuštěním výjimky došlo

k porušení ústavního principu rovnosti, na jehož základě je této

zákonné úpravě podrobena celá oblast státních zaměstnanců

i ústavních činitelů. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 308/1999

Sb. se "považuje za správné, aby stejně jako v letech 1997 a 1998

byl představitelům státní moci a dalším osobám, jejichž výše platu

je odvozována od platů zaměstnanců ministerstev, nárok na další

plat za druhé pololetí roku 1999 odejmut". Platy soudců jsou

upraveny zákonem č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech

spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých

státních orgánů a soudců, ve znění pozdějších předpisů. Podle

§ 3 odst. 2 cit. zákona se plat určí jako součin platové základny

a platového koeficientu stanoveného v závislosti na odpovědnosti

a náročnosti vykonávané funkce. Podle odst. 3 téhož ustanovení pak

se platovou základnou rozumí souhrn nejvyššího platového tarifu

a maximální výše osobního příplatku stanovených zvláštním

předpisem pro zaměstnance ministerstev. Výše platu je tedy přímo

odvislá od výše platů zaměstnanců orgánů státní správy. Podle

názoru Ústavního soudu tato propojenost platů, byla-li jednou

přijata jako princip pro odměňování zaměstnanců státu, měla by být

ctěna jak v případech valorizace tarifů (např. zvýšení o 17 % od

1. 1. 1999, jež mělo za následek zvýšení platů všech představitelů

státní moci a státních zaměstnanců včetně soudců), tak také při

omezování výše některých materiálních požitků.

Ústavní soud respektoval Parlament České republiky, který

přijetím zákona č. 308/1999 Sb., využil své zákonodárné pravomoci

(čl. 15 odst. 1 Ústavy) a vycházeje z možností státního rozpočtu

a ekonomické situace státu usoudil, že sounáležitost s ostatními

je jednou z občanských ctností, jichž jsou příslušníci

soudcovského stavu nositeli a jež má své opodstatnění

i v liberální společnosti. Nevyplacení tzv. dalšího platu nemůže

ohrozit nezávislost soudců, zejména proto, že nejde ani

o překvapivý, ani o hluboký zásah do materiálního zabezpečení

soudců. Nezávislost soudců je rovněž charakterizována řadou

ústavních garancí, jako je jmenování do funkce bez časového

omezení (čl. 93 Ústavy) nebo zákaz být proti své vůli odvolán nebo

přeložen (čl. 82 odst. 2 Ústavy). Nadřazováním této zcela dílčí

změny v materiálním zabezpečení soudců nad ostatní atributy

soudcovské nezávislosti by naopak mohlo dojít ke snížení důvěry

občanů v nezávislou justici, což si jistě i sami soudci, jak

Ústavní soud předpokládá, uvědomují.

K namítané protiústavnosti odnětí dalších platů za druhé

pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 soudcům, je třeba

dodat, že tyto další platy byly současně se soudci odebrány rovněž

představitelům moci výkonné a moci zákonodárné. Mimořádné finanční

krácení příjmů v celé sféře moci zákonodárné, výkonné i soudní

respektovalo rovnováhu klasické dělby moci a svým rozsahem

i omezenou časovou dimenzí neposkytlo racionální důvod pro

jednostranné vynětí soudců z tohoto obecného zásahu státu, když

vládním nařízením č. 248/1998 Sb. a vládním nařízením č. 126/2000

Sb. došlo již dříve ke krácení dalšího platu u zaměstnanců státní

správy, některých dalších orgánů a obcí. Zákonodárce, který se

nacházel v časovém prodlení, nemohl, vzhledem k případné námitce

retroaktivity, použít stejné metody krácení platu (tj. obou

dalších platů o polovinu) k dosažení stanoveného cíle rozpočtové

úspornosti, jakož i omezení nerovnosti obou kategorií příjemců

dalšího platu a přistoupil proto k celému odnětí jednoho a to

pozdějšího z nich.

Ústavní soud tedy ze všech uvedených důvodů shledal postup

Parlamentu ČR jako přiměřený vzniklé situaci a nedospěl k závěru,

že napadeným ustanovením zákona byl porušen princip nezávislosti

soudců. Proto Ústavní soud návrh na zrušení části ustanovení § 1

zákona č. 308/1999 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí

roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům státní moci

a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům

prezídia Komise pro cenné papíry, ve slovu "soudcům", zamítl (§

82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).

Je však třeba dodat, že jako nadále a trvale opakovaná metoda

zásahu státu by tento způsob perpetuálně diskvalifikoval povinnost

státu vzdát se okamžitých a nouzových zásahů ve prospěch

přiměřenější a stabilnější úpravy tam a tehdy, kde a kdy je to

možné.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 3. července 2000

Odlišné stanovisko

soudce Ústavního soudu JUDr. Vladimíra Čermáka

Nálezem ze dne 3. 7. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 16/2000, zamítl

Ústavní soud návrh Okresního soudu v Hradci Králové na zrušení

části ustanovení § 1 zákona č. 308/1999 Sb., o odejmutí dalšího

platu za druhé pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000

představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům,

státním zástupcům a členům prezídia Komise pro cenné papíry, a

to ve slovu "soudcům".Citovaný nález se odchyluje od právního

názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu publikovaném pod č.

233/1999 Sb., totiž že obdobný napadený zákon je v rozporu s

principem soudcovské nezávislosti zakotveným v čl. 82 odst. 1

Ústavy ČR, jakož i čl. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod. Ústavní soud v nálezu ve věci sp. zn.

Pl. ÚS 16/2000 dospěl k opačnému závěru, totiž že napadeným

ustanovením zákona nebyl porušen princip nezávislosti soudců a

návrh zamítl, ačkoli se pro tento nález nevyslovila

kvalifikovaná většina 9 přítomných soudců ve smyslu ustanovení §

13 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Jinými slovy,

Ústavní soud rozhodl tímto nálezem v situaci, kdy nemohla

pominout závaznost jeho předchozího nálezu ve smyslu čl. 89

odst. 2 Ústavy ČR.

V Brně dne 3. července 2000

Odlišné stanovisko

soudce JUDr. Vlastimila Ševčíka, stran nálezů Ústavního soudu ze

dne 3. července 2000 ve věcech návrhů na zrušení zák. č.

287/1997 Sb. (Pl. ÚS 18/99) a na zrušení části ustanovení § 1

zák. č. 308/1999 Sb. (Pl. ÚS 16/2000), je podloženo

následujícími důvody:

I.

Především krajní pochybnosti vzbuzuje způsob, jakým byly oba

nálezy přijaty; v obou případech byly plénu Ústavního soudu

předloženy zpravodajské zprávy vyúsťující v závěr, dle něhož

měly být oba návrhy na zrušení vpředu označených zákonných norem

zamítnuty, přičemž však ani v jednom případě nezískaly tyto

zpravodajské zprávy kvalifikovanou většinu hlasů (§ 13 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Ve věci Pl. ÚS 18/99 bylo po hlasování o zpravodajské zprávě

prostou většinou hlasů (s ohledem na nález č. Pl. ÚS 13/99)

přijato rozhodnutí, že v této věci nebudou aplikovány zásady pro

přijetí rozhodnutí na základě právního názoru, který se

odchyluje od právního názoru vysloveného v nálezu (sc. nálezu ve

věci Pl. ÚS 13/99 publ. pod č. 233/1999 Sb.), ve věci Pl. ÚS

16/2000 bylo (s výsledkem již zmíněným) hlasováno jen o

zpravodajské zprávě.

V odůvodnění nálezu ze dne 15. září 1999, publikovaném pod č.

233/1999 Sb., jímž bylo v ustanovení § 1 zák. č. 268/1998 Sb.

zrušeno slovo "soudcům", Ústavní soud, "vědom si mimořádné

závažnosti projednávané věci", vyložil rozhodovací důvody, pro

které "zákonodárce, stejně jako exekutiva musí ve všech svých

aktech respektovat prioritu (sc. demokratického) hodnotového

řádu, a to dokonce i ve vztahu k etickému a právnímu

normativnímu systému"; Ústavní soud tak své rozhodovací důvody

založil na významu svrchovanosti a nezávislosti soudní moci a

z toho plynoucí nutnosti tuto její svrchovanost a nezávislost

jako podstatnou podmínku ústavnosti státu chránit.

S takto zřetelně a jednoznačně vyjádřeným právním názorem jsou

oba nálezy, vůči nimž moje odlišné stanovisko směřuje, ve

výrazném rozporu, což ostatně nález ve věci Pl. ÚS 18/2000

výslovně, nález ve věci Pl. ÚS 18/99 obsahově připouští; již

tato skutečnost sama o sobě zakládá podmínku zpřísněného režimu

plynoucího pro (následné) přijetí odchylného právního názoru,

v němž "rozhodnutí přijímané na základě právního názoru

Ústavního soudu, vysloveného v nálezu, je přijato, jestliže se

pro ně vyslovilo alespoň devět přítomných soudců" (§ 13 al. 2 in

fine zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Protože této kvalifikované většiny v hlasování ani jeden

z dotčených nálezů nedosáhl, mělo být o návrzích s nimi

spojených rozhodnuto v intencích zásad vyložených v

(předcházejícím) nálezu ze dne 15. září 1999, jimiž se mělo

plénum Ústavního soudu cítit vázáno (čl. 89 odst. 2 úst. zák. č.

1/1993 Sb.).

Závěr většinového názoru, že (ve věci Pl. ÚS 16/2000)

"argumentace odpůrců tohoto zákona (sc. zák. č. 308/1999 Sb.)

byla překonána", nemá tak oporu ani v procesním stavu věci ani

v zákoně, zatímco rozhodovací důvody vyložené v odůvodnění

nálezu Pl. ÚS 18/99, odhlédnuto od toho, že nejsou vnitřně

konzistentní, se s procesní podstatou věci zcela míjí, když ani

případné odkazy za střet konkurujících si principů nejsou pro

procesní povahu posuzované otázky na místě.

II.

Oba nálezy vydané ve věcech Pl. ÚS 18/99 a Pl. ÚS 16/2000 -

stručně shrnuto - vycházejí při posuzování ústavnosti napadených

zákonů z "možností rozpočtu a ekonomické situace státu" (Pl. ÚS

16/2000), případně své závěry odvíjejí "od sociální a ekonomické

reality České republiky" (Pl. ÚS 18/99) a z nich pak vyvozují

legitimitu cíle, jehož má (mělo) být dosaženo; rozhodovací

důvody vyložené v odůvodnění nálezu Pl. ÚS 18/99 odkazují též na

"intenzitu zásahu do fundamentálních principů ústavnosti" a za

podmínku derogace zákona pokládají "míru neústavnosti napadeného

zákona reálně porušující základní ústavní principy", případně

s vyznačeným důrazem vyžadují, aby "napadený legislativní akt

byl bezprostřední a aktuální" (neboť jinak "by případné zrušení

napadeného zákona bylo zjevně neefektivní") a dále, aby "užitek

plynoucí z případné derogace převážil nad nežádoucími důsledky

z ní plynoucími".

S takto vyloženými hledisky pojímanými jako kritéria ústavnosti

nesouhlasím, neboť

a)plénum Ústavního soudu v řízeních o podaných návrzích

neučinilo ani pokus o objasnění skutkových okolností, z nichž by

bylo možno důvodně usoudit na skutečný stav "ekonomické situace

státu" ("sociální a ekonomické reality České republiky"), a

zejména jak se objem dalších platů soudců obecných soudů

v ekonomické situaci státu a v jaké míře projevuje, resp.

nakolik a zda vůbec představuje vážnější zátěž státního rozpočtu

v tom kterém rozhodném období; protože skutečnosti s tímto

tématem spojené lze jen stěží pokládat za notoriety (§ 63 zák.

č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 121 o. s. ř.),

je většinový názor stran legitimity cíle posuzovaných zákonů

v obou nálezech podložen pouhou hypotézou, nikoli však

dostatečně zjištěnými skutečnostmi, které, přestože skutková

stránka při abstraktní kontrole právních norem není zpravidla

rozhodná, v posuzovaných věcech jako výlučný základ učiněného

závěru jsou podstatné. Ostatně - a to zejména nález Pl. ÚS

16/2000 zcela přehlíží - údaje Českého statického úřadu a

prognózy vývoje české ekonomiky vztažené ke konci roku 2000

zdají se nasvědčovat jejímu růstu (a tím i zvýšení fiskálních

příjmů), pod jehož aspektem odejmutí dalších platů soudcům

obecných soudů by se mohlo jevit jako ústavně nepřípustná

libovůle zákonodárce, zejména jestliže z obecně přístupných

informací se podává, že ekonomika České republiky překonala

kritický bod;

b)za zcela nepřijatelné pokládám v odůvodnění nálezu (Pl. ÚS

18/99) vyložené podmínky pro derogaci (protiústavní) právní

normy, jako výsledku zkoumání "míry neústavnosti", vztažené k

"bezprostřednosti a aktuálnosti zásahu", příp. poměřování užitku

z derogace s nežádoucími důsledky z ní plynoucími" apod.

Odhlédnuto od toho, že bližší kritéria tohoto, až dosud

v rozhodovací praxi Ústavního soudu neaplikovaného způsobu

abstraktního přezkumu právních norem, v odůvodnění nálezu (Pl.

ÚS 18/99) podána nejsou, a že tak až příliš připomínají

v trestním právu opouštěnou konstrukci (stupně) společenské

nebezpečnosti (trestného činu), jako zužující limity přezkumné

činnosti Ústavního soudu, pokládám za nepřípustná.

Jsem totiž přesvědčen, že, obdobně jako demokracie nesnáší

jakékoli (obdobně vymezující) přívlastky, které vždy vytěsňují

její obsah, také ústavnost státu, resp. její přezkum jsou

neslučitelné s jakýmikoli omezujícími či zužujícími podmínkami.

III.

I když změna právního názoru, včetně přehodnocení dříve nálezem

přijatých a vyložených zásad, je možná a koneckonců v jistých

případech nezbytná, musí být pro takovou změnu přesvědčivé a

dostatečně podložené důvody a musí být pro ni splněny jisté

podmínky, k nimž - alespoň podle mého přesvědčení - náleží též

proměna významu posuzovaných otázek (zásad) v čase, a to -

s výjimkou kritických či katastrofálních situací - v čase

poměrně dlouhém, rozhodně však delším než je doba několika

měsíců.

Ustálenost rozhodovací praxe Ústavního soudu střežená

zpřísněnými zásadami (v posuzované věci porušenými) pro její

změnu - jak občas Ústavní soud připomíná - jako interpretační a

aplikační směrnice pro rozhodovací činnost orgánů veřejné moci,

je současně také výrazem respektu Ústavního soudu k vlastním

rozhodnutím a jako taková je také podmínkou pro jeho autoritu.

Jakkoli lze mít vůči nálezu ze dne 15. září 1999 a rozhodovacím

důvodům v něm vyloženým výhrady, pokládám - též pro následnou

judikaturu Ústavního soudu - za nepřípustné, aby dříve nálezem

pléna Ústavního soudu vyložené zásady jako "dominantní

principy", přijaté plénem Ústavního soudu u "vědomí mimořádné

závažnosti věci", byly opuštěny pro kritéria přijatá ad hoc,

nadto ve vztahu k soudní moci, která - jak zkušenosti ukazují -

je ze všech veřejných mocí nejslabší.

V Brně dne 13. 7. 2000

Odlišné stanovisko

soudce Ústavního soudu JUDr. Vladimíra Paula

Ústavní soud dne 3. července 2000 rozhodoval o odejmutí dalšího

platu, tzv. čtrnáctého platu, za druhé pololetí roku 1997, roku

1999 a roku 2000, jak bylo stanoveno zákonem č. 287/1997 Sb. a

zákonem č. 308/1999 Sb., když Městský soud v Brně a Okresní soud

v Hradci Králové, každý v jím projednávaném případě, navrhly

zrušení příslušného zákona o odejmutí tzv. čtrnáctého platu

představitelům státní moci a soudcům.

Ústavní soud zamítl oba návrhy na zrušení zákonů o odejmutí

čtrnáctého platu, třebaže svým nálezem, který byl publikován ve

Sbírce zákonů č. 233/1999 Sb. již předtím částečně zrušil zákon

č. 268/1998 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku

1998, a to právě pokud jde o odejmutí dalšího platu soudcům.

Postavil se na stanovisko, že odejmutí dalšího platu soudcům je

ohrožením soudcovské nezávislosti, která je zvlášť zdůrazněna

v Ústavě ČR v čl. 82 odst. 1: "Soudci jsou při výkonu své funkce

nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat" a v čl. 81,

že soudní moc je vykonávána jménem republiky nezávislými soudy.

Zdůvodnění současných rozhodnutí jsou podrobně uvedena v obou

nálezech a není nutno je podrobně analyzovat, protože se

soustřeďují na to, že toto peněžité plnění nelze chápat jako

hmotné zajištění soudců, jehož snížení by mohlo mít za následek

porušení principu nezávislosti soudců. Uznávají dopad finančních

potíží státu též na soudcovské platy, vytýkají odlišné

posuzování pouze jedné skupiny státem placených osob apod. Nejde

v zásadě o argumenty, které by vůbec zdůvodňovaly, proč se

Ústavní soud věcně odchýlil od hodnocení svého nálezu za stejné

situace v roce 1999 (č. 223/1999 Sb.), zejména když argumentaci

o finančních potížích státu protiřečí obecně známá realita, že

stát v blízkém období poté financoval miliardovými částkami

ztráty bank a velkých průmyslových podniků, a že tedy finanční

prostředky v mnohonásobně vyšších částkách byly k dispozici, aby

původní ustanovení zákona mohla být dodržena.

Na druhé straně je však zřejmé, že si zastánci odejmutí

čtrnáctých platů byli vědomi toho, že do budoucna by trvale

opakovaná taková metoda zásahu státu mohla negativně ovlivňovat

povinnost státu vzdát se stejných či obdobných nouzových zásahů.

Je třeba vyloučit, aby plat soudců se stal pohyblivým faktorem

podle okamžitých představ toho či onoho vládního seskupení. Tuto

zásadu ostatně vyjadřuje nejlépe ustanovení jedné ze známých a

významných ústav, v níž se uvádí, že soudci za svou službu

dostávají ve stanovených termínech náhradu, která nesmí být

během trvání jejich služby snížena. Stát si musí být vědom, že

by tím znehodnotil jednu ze základních demokratických hodnot,

jakou představuje soudcovská nezávislost. A právě k tomu je

zaměřena další část tohoto odlišného stanoviska.

V připomínkách i v diskusích k tomuto tématu, jak z odůvodnění

nálezu vyplývá, se účastníci zaměřují především na právo soudců

na plat v té či oné výši a domnívají se, a to správně, že i přes

tyto zásahy, změnami zákonů provedené, nebudou ovlivněny

charaktery soudců a jejich rozhodování. Opomíjejí však, že

takové zásahy mají dopad daleko širší a že při konkrétním

rozhodování v tomto případě se jedná o něčem jiném. Pokud jde o

institut nezávislosti soudů a soudců, který, jak již řečeno, má

své místo i v Ústavě ČR, byl zde devalvován jeho význam zásahy

moci zákonodárné do působnosti moci soudní, což se markantně

projevilo i vydáním zákona č. 308/1999 Sb., který si charakter

nouzového zásahu podržel.

Pokud ve svých odůvodněních Ústavní soud vycházel z toho, že

odmítnutí nároku soudců na čtrnáctý plat je zanedbatelným

zásahem, který závažnou újmu soudcům nezpůsobil, jde o

rozhodnutí nesprávné, o rozhodnutí o něčem jiném, o rozhodnutí,

které v rámci evropských poměrů i působnosti OSN je třeba

pokládat za odsouzeníhodné, protože jde o rozhodnutí zásadní

s širokým dosahem, které porušuje uznávané principy pro

nezávislost soudnictví, jak jsou obsaženy již v rezoluci Valného

shromáždění OSN ze dne 13. 12. 1985.

Postoj Rady Evropy k soudnictví, který je formulován

v Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. 12 z roku 1994, nemá

o nic menší význam, ba naopak postulát nezávislosti účinně

podporuje a rozvíjí. Formuje řadu předpokladů pro nezávislost,

efektivitu a roli soudců, které spatřuje v právním zakotvení

záruk, jako zákaz revize soudního rozhodnutí mimo soudní

soustavu, funkční období a platy zaručené zákonem,

neodvolatelnost po dobu funkčního období, zákaz zásahu do

pravomoci soudu, zabezpečení proti zásahům do nezávislosti soudů

ze strany exekutivy a legislativy, rozhodování soudce oproštěné

od všech vlivů a zásahů a nepodléhající žádné kontrole zvnějšku

a další.

Závažným dokumentem v této problematice je v rámci Rady Evropy

připravená Charta statutu soudce v Evropě z roku 1998, která se

zaměřuje na posílení pozice práva a ochrany svobod jednotlivce

v demokratických státech větší účinností soudní nezávislosti a

na zajišťování nejlepších záruk působnosti, nezávislosti a

nestrannosti soudců. V jejím čl. 6.1 shledali tvůrci Charty

zřejmě nezbytným i zdůraznit vlastní důvody, proč platy soudců

musí být podrobeny určitým zárukám stability, rovnováhy a

ochrany proti libovůli. V textu se zdůrazňuje, že soudci,

vykonávající soudcovskou funkci jako profesi, mají právo na

plat, jehož výše je stanovena tak, aby je chránila před tlakem

(nátlakem), směřujícím k ovlivnění jejich rozhodnutí a všeobecně

k ovlivnění jejich chování při výkonu nalézání práva, jež by

mohlo poškozovat jejich nezávislost a nestrannost.

Obecně je možno říci, že Charta zaměří statut pro soudce podle

cílů, které mají být dosaženy; zajištění kompetentnosti,

nezávislosti i nestrannosti, které všichni členové veřejnosti

jsou oprávněni očekávat od soudu a soudců pověřených chránit

jejich práva. Charta tak nebude cílem sama od sebe, ale bude

spíše prostředkem záruky, že jednotlivci, jejichž práva mají být

chráněna soudy a soudci, budou mít nezbytnou a skutečnou záštitu

v nezávislých soudech.

Závěrem je třeba si povšimnout i toho, že je někdy zdůrazňováno,

že uvedené postuláty nejsou zakotveny v mezinárodních smlouvách

a nejsou pro státy závazné. Někteří je naopak pokládají za

smyšlenky soudců, kteří si chtějí prosazovat jednostranně své

zájmy. Ani jedno ani druhé však není správné. V mezinárodním

právu je známé a je přijímáno, že zejména nové myšlenky a

instituty se prosazují pomalu a s obtížemi. A tak, dříve než

mezinárodní společenství se sjednotí natolik, aby bylo možno

připravovat tu kterou mezinárodní smlouvu, objevují se takové

myšlenky a instituty např. v rezolucích Valného shromáždění,

které je přijímá většinovým hlasováním. Rezoluce nejsou sice

právně závazné, ale jsou obvykle projednávány všemi členskými

státy a přijímány i respektovány. Jejich politická, morální a

etická síla či závaznost je v praxi všeobecně uznávána, mnohdy

bez ohledu na výsledky původního hlasování. Obdoba jednání států

v Radě Evropy jako vývojového trendu v zájmu mezinárodního

společenství je nasnadě a nedostatek smluvní úpravy nemůže být

vzniku obecného přesvědčení na překážku.

V Brně dne 11. července 2000

Odlišné stanovisko soudce JUDr. Jiřího Malenovského

k odůvodnění nálezu Pl. ÚS 16/2000

Ztotožňuji se s výrokem nálezu, podle něhož se návrh na zrušení

části ustanovení § 1 zák. č. 308/1999 Sb., a to ve slovu

"soudcům", zamítá, a ztotožňuji se rovněž se základní

argumentací jeho odůvodnění, podle níž "nevyplacení tzv. dalšího

platu nemůže ohrozit nezávislost soudců, zejména proto, že nejde

ani o překvapivý ani o hluboký zásah do materiálního zabezpečení

soudců". Domnívám se ovšem, že zákon č. 308/1999 Sb. není

v souladu s Ústavou, Listinou základních práv a svobod i

s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy z jiných důvodů.

Vzhledem k tomu, že "podle ustáleného názoru Ústavního soudu ČR

je tento soud při svém rozhodování rozsahem a obsahem podaného

návrhu vázán a ve svém rozhodnutí z jeho hranic (ultra petitum)

vykročit nemůže" (Pl. ÚS 16/94), nestaly se tyto jiné důvody,

které sám navrhovatel neudával, předmětem posouzení Ústavního

soudu, ani nebyly zohledněny ve výroku jeho nálezu. Domnívám se

nicméně, že se Ústavní soud měl s nimi vypořádat nad rámec

návrhu alespoň v odůvodnění svého nálezu.

Odlišné stanovisko k odůvodnění nálezu opírám o následující

skutečnosti a argumenty:

Zákonodárce má plnou svobodu zohlednit negativní rozpočtovou

realitu státu při úpravě platů jeho zaměstnanců. Omezení,

případně odnětí dalšího platu za takových okolností lze

považovat za legitimní cíl (dosažení úspor ke kompenzování

rozpočtových problémů).

Je nepochybné, že zákonodárce svým opatřením chtěl snížit plnění

ze státního rozpočtu v souvislosti s dalšími platy na polovinu

individuálních nároků. Rozhodl tedy, že místo dvou dalších

platů, má být v letech 1999 a 2000 vyplacena vždy odměna pouze

ve výši jednoho dalšího platu. To vyplývá např. z vyjádření

Senátu Parlamentu ČR, v němž zaujal postoj k návrhu na zrušení

zák. č. 268/1998 Sb. tak, jak byl shrnut v odůvodnění

příslušného nálezu Ústavního soudu ČR (viz č. 233/1999 Sb., str.

3843). Rovněž zástupce Senátu Parlamentu ČR, jeho místopředseda

J. Musial se dne 3. 7. 2000 při veřejném jednání pléna ve věci,

v souvislosti s níž se podává toto odlišné stanovisko, vyjádřil

jednoznačně. Prohlásil, že dosavadní úprava podmínek pro

poskytování dalších platů není vhodná, jak ukazuje její

praktické uplatňování, kdy v zásadě každým rokem se výše dalších

platů s poukazem na ekonomickou situaci "redukuje na polovinu".

Dodal, že vhodným řešením do budoucna by bylo použití

koeficientu 0,5 v zákonné úpravě.

Uvedený záměr je jednoznačně artikulován ve čl. III nařízení

vlády č. 125/2000 ze 26. dubna 2000, kterým se mění nařízení

vlády č. 251/1992 Sb., o platových poměrech zaměstnanců

rozpočtových a některých dalších organizací, ve znění pozdějších

předpisů, v němž vláda upravila v rámci své kompetence vyplácení

dalšího platu ve sféře jí podřízené. Čl. III ve svém odst. 1

stanoví, že "další plat. se v roce 2000 poskytne jen ve výši

poloviny částky, na kterou by jinak zaměstnanci vznikl nárok".

Na základě citovaného článku je tedy zaměstnancům rozpočtových a

dalších organizací v r. 2000 vyplácena polovina 13. a polovina

14. platu.

Zákon č. 308/1999 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé

pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům

státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním

zástupcům, a členům prezidia Komise pro cenné papíry, ze dne

30. 11. 1999, má dosáhnout téhož legitimního cíle jiným

způsobem. Odnímá představitelům státní moci a některých státních

orgánů a soudců (vyjmenovaným v zákoně č. 236/1995 Sb., o platu

a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů

státní moci a některých státních orgánů a soudců) další plat za

"druhé pololetí" roku 1999 a další plat za "druhé pololetí" roku

2000.

Vzhledem k tomu, že zákonodárce vstupoval schválením zák. č.

308/1999 Sb. do právního prostředí, které vytvořila vláda svými

nařízeními č. 353/1997 Sb. a č. 248/1998 Sb., bylo možno

očekávat, že vyjádří stejný legitimní cíl (dosažení úspor ve

státním rozpočtu zásahem do dalšího platu zaměstnanců a

funkcionářů státu) stejným způsobem, tj. rozhodne o vyplacení

poloviny 13. a poloviny 14. platu. Pokud zák. č. 308/1999 Sb.

zvolil jiný způsob dosažení úspor, zavedl mezi osobami, kterým

je vyplácen plat ze státního rozpočtu, nerovnost z hlediska

podmínek na vznik nároku jejich dalšího platu. Je třeba proto

odpovědět na otázku, zda jsou pro takové rozlišování objektivní

a rozumné důvody.

I kdybychom přihlédli k objektivnímu, byť ústavně irelevantnímu

důvodu, že zákonodárce neměl jinou možnost, než odejmout pouze

14. plat, neboť 30. listopadu 1999 již podle platných předpisů

vznikl nárok na 13. plat v plném rozsahu a tento další plat byl

i vyplacen, nemůže stejný argument platit pro rok 2000, který je

zákonem č. 308/1999 Sb. upraven rovněž. Ostatně - rovněž ve

vztahu k r. 2000 - jsou-li legitimním cílem zákonodárce úspory

ve státním rozpočtu, je sporné, zda lze o úsporách rozhodnout

již v době, kdy rozpočet (na r. 2000) ještě nebyl vůbec

schválen.

Zásadním rozdílem obou způsobů restrikcí v otázce dalšího platu

v rozpočtové sféře (č. 125/2000 Sb.) a pro představitele státní

moci (č. 308/1999 Sb.) je skutečnost, že v rozpočtové sféře

vzniká nárok na jeho výplatu ve výši poloviny částky, na kterou

by jinak zaměstnanci vznikl nárok, a to jak v prvním pololetí

(13. plat), tak i v pololetí druhém (14. plat), kdežto podle

zák. č. 308/1999 Sb. zůstává zachován nárok na výplatu 13. platu

v plném rozsahu 100 % a naopak odnímá se zcela nárok na výplatu

14. platu. Tímto řešením zák. č. 308/1999 Sb. vtahuje do hry

faktor času: Pokud je funkce v r. 1999 nebo v r. 2000 vykonávána

jen v jejich prvním pololetí, není krácen nárok na další plat

vůbec, kdežto je-li vykonávána pouze v pololetí druhém, je

krácen nárok na další plat zcela, nikoli pouze na polovinu.

S použitím faktoru času se tak vnáší jak do širší kategorie

osob, jímž je vyplácen plat ze státního rozpočtu, tak do užší

kategorie představitelů státní moci, soudců, státních zástupců

a dalších osob v rámci působnosti zák. č. 308/1999 Sb.,

nerovnost založená na okolnosti, zda pracovali (příp. vykonávali

funkci) v prvním nebo ve druhém pololetí.

Další plat je jednorázovým peněžitým plněním, na něž vzniká

nárok, pokud pracovní poměr či výkon funkce trvaly po určitou

dobu, a váže se tedy na práci měřenou časem. Mezinárodní pakt o

hospodářských, sociálních a kulturních právech, jímž je Česká

republika vázána a jenž je - v souladu s ustálenou judikaturou

Ústavního soudu - mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, ve

svém čl. 7 stanoví: "Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo

každého člověka na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky",

.zejména na "spravedlivou mzdu a stejnou odměnu za práci stejné

hodnoty, bez jakéhokoli rozlišování.". Taktéž Evropská sociální

charta, jež zavazuje Českou republiku, ve svém čl. 4 obsahuje

závazek smluvních stran "uznat právo pracujících mužů a žen na

stejnou odměnu za práci stejné hodnoty". Další plat osob, na něž

se vztahuje zákon č. 308/1999 Sb., je vázán na výkon funkce

(viz § 4 zák. č. 236/1995 Sb.). Výkon příslušné funkce

představuje z hlediska obou citovaných mezinárodních smluv

"hodnotu". Dvě různé osoby, které vykonávají stejnou funkci,

vyprodukují za stejné období práci stejné hodnoty. Podle

uvedených mezinárodních smluv jim za takových okolností náleží

stejná odměna, bez jakéhokoli rozlišování.

Zákon č. 308/1999 Sb. rozlišuje z hlediska nároku na další plat

podle toho, zda práce stejné hodnoty vznikla v prvním nebo ve

druhém pololetí. Takové rozlišování, které je Mezinárodním

paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech ostatně

obecně vůbec zakázáno, nemá rozumný základ, neboť diskvalifikuje

práci provedenou ve druhém pololetí kalendářního roku ve

srovnání se stejnou prací provedenou v pololetí prvním. Je tudíž

nejen v rozporu s čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských,

sociálních a kulturních právech, ale i s čl. 4 Evropské sociální

charty.

Třebaže podmínky stanovené pro nárok na další plat v zákonu č.

308/1999 Sb. jsou - alespoň pokud jde o rok 2000 - dopředu

známy, je působení tohoto zákona ve svém celku nepředvídatelné.

Tento předpis proto stěží odpovídá pojmu "zákon", jak je užíván

např. v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Nástup do funkcí vyjmenovaných v § 1 zák. č. 236/1995 Sb. závisí

na složitých schvalovacích či jmenovacích procedurách a počátek

výkonu funkce má pro nastupující osobu rysy nahodilosti. Není

zpravidla schopna ovlivnit, kdy začne funkci vykonávat, ani

termín ukončení jejího výkonu.

Rozlišování odměny na základě toho, zda byla či nebyla stejná

funkce vykonávána v tom či onom období roku, navíc za situace,

kdy jsou začátek a konec výkonu funkce z hlediska příslušné

osoby zpravidla nahodilé, je také v rozporu s principem rovnosti

zakotveným v čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Listina

sice explicitně právo na stejnou odměnu za práci stejné hodnoty

nestanoví, avšak zákaz diskriminace lze nepochybně vyvodit

z jejího čl. 28, podle něhož zaměstnanci mají právo na

"spravedlivou" odměnu za práci. Kromě toho, třeba připomenout,

že v souladu s ustáleným ústavněprávním i mezinárodněprávním

principem působí ústavní i mezinárodněsmluvní katalogy lidských

práv komplementárně a ve vzájemné harmonii. Proto nic v Listině

základních práv a svobod nesmí být vykládáno jako omezení

jakéhokoli práva zaručeného jednotlivci podle mezinárodních

smluv o lidských právech a základních svobodách.

Způsob artikulace jinak legitimního cíle zákonodárce v zák. č.

308/1999 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku

1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům státní moci a

některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům

prezidia Komise pro cenné papíry, je ústavně vadný: jednak tím,

že odňal jeden další plat pro rok, pro nějž státní rozpočet v té

době ještě neexistoval, jednak tím, že zavedl nerovnost mezi

osobami v rámci působnosti tohoto zákona (ale i ve vztahu

k osobám v působnosti nařízení vlády č. 248/1998 Sb. a č.

125/2000 Sb.) v závislosti na nahodilé okolnosti, zda byla

funkce vykonávána v tom či onom období roku. Aplikace nahodilého

a nerozumného kritéria znemožňuje ve svých konkrétních dopadech

dosažení legitimního cíle: v případě některých osob v působnosti

zák. č. 308/1999 Sb. zůstává jejich nárok na další plat zachován

nikterak neomezen, což zákonodárce evidentně nechtěl, v případě

jiných osob dochází k zániku nároku na další plat úplně, což si

zákonodárce zřejmě rovněž nepřál. Takový způsob vyjádření

legitimního cíle považuji za porušení čl. 1 a čl. 28 Listiny

základních práv a svobod, čl. 7 Mezinárodního paktu o

hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 4 Evropské

sociální charty.

Brno 3. 7. 2000

Odlišné stanovisko JUDr. Ivany Janů k odůvodnění nálezu

S odůvodněním nálezu nesouhlasím. Jsem toho názoru, že Ústavní

soud měl návrh zamítnout z důvodů, které jsem uvedla v odlišném

stanovisku ve věci sp. zn. Pl. ÚS 13/99 (14. plat za II.

pololetí 1998), především proto, že napadený zákon nezasahuje

do soudcovské nezávislosti, není retroaktivní, ani nevedl

k zásahu do nabytých práv. Nezávislost soudce spatřuji

v souboru předpokladů, z nichž nejsilnější jsou odborná úroveň

a ty povahové vlastnosti, které ze soudce činí integrovanou

osobnost. Jde zejména o smysl pro odpovědnost a odvahu k hledání

spravedlnosti v rámci právního státu. Je jisté, že

k nezávislosti rovněž patří i dostatečné ekonomické zabezpečení

a dostatečně dlouhý či doživotní mandát soudce. Platové otázky

týkající se soudců nemohou být ponechány libovůli; soudce nesmí

být postaven do pozice, že si "svoji mzdu" od toho, kdo mu ji

určuje zákonem, musí zasloužit. Proto se základní otázka

koncentruje do posouzení, zda odnětí možnosti získat další, tzv.

14., plat za druhé pololetí roku 1997 je zásahem takové

intenzity, aby byla ohrožena ochrana ústavního principu

nezávislosti soudcovské moci, a to vše za situace, kdy soudcům

byla jejich odměna v r. 1995 za trvání jejich mandátu zákonem č.

236/1995 Sb., tedy zákonem, jehož se napadený předpis stal

integrální součástí, podstatně zvýšena, minimálně na

dvojnásobek. Další plat, čtrnáctý, je svým charakterem bonusem

vypláceným jednou za pololetí k běžnému měsíčnímu příjmu soudců.

Právo na jeho výplatu totiž nevzniká stejným způsobem jako právo

na výplatu mzdy, avšak je vázáno na splnění speciálních,

dodatečných, podmínek. Za této situace setrvávám na svém

stanovisku, že v posuzovaném případě nejde o situaci, která by

vedla k ohrožení soudcovské nezávislosti v míře dosahující

intenzity porušení ústavního principu obsaženého v čl. 82 odst.

1 Ústavy.

Dále namítám, že při rozhodování v této věci se Ústavní

soud měl vypořádat s právním názorem vysloveným v nálezu

týkajícím se 14. platu za II. pololetí 1998 uveřejněném pod č.

233/1999 Sb., a to postupem podle § 13 zákona o Ústavním soudu.

Tvrzení o odlišnosti obou případů založené na bezprostřednosti

či časovém odstupu návrhů na zrušení zákonů posuzovaných ke dni

jejich účinnosti považuji za neadekvátní a nevhodné. Konstrukce

obou předpisů o odnětí 14. platů v různých letech je naprosto

shodná, a pokud dospívá Ústavní soud ve výroku ke zcela

protichůdnému závěru (byť na základě jiných úvah a argumentů,

což ani jinak nepřichází v úvahu), než vyjádřil ve výroku

dřívějšího nálezu, jde evidentně o změnu právního názoru

vyžadující respektování zákonem stanovené procedury. Potřebné

většiny 9 soudců však při hlasování v tomto případě dosaženo

nebylo, čímž došlo, podle mého názoru, k porušení § 13 zákona

č. 182/1993 Sb.,o Ústavním soudu.

3. července 2000

Odlišné stanovisko soudkyně JUDr. Evy Zarembové

Vzhledem k tomu, že teprve a pouze skutečně nezávislá soudní moc

(která je právě tou státní mocí, jež s konečnou platností v

praxi právo naplňuje) vede k nestrannému poskytování soudní

ochrany a dodržování ústavně zaručených práv vždy a všem, jsem,

stejně tak jako v době posledního rozhodování Ústavního soudu

řešícího stejnou problematiku, i nyní přesvědčena o tom, že

Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti měl z důvodů již

uvedených v jeho nálezu, sp.zn. Pl. ÚS 13/99, i v této věci

nadále trvat na zachovávání všech prostředků nezávislost soudů

reálně zajišťujících, tedy i na takovém prostředku ji

garantujícím, jako je nemožnost zásahem jiné státní moci snížit

již jednou stanovenou odměnu soudců. Jakkoli si nemyslím, že

samotné odnětí jednoho z přiznaných platů nezávislost soudců

ovlivnilo, je z mého pohledu především způsob, jakým tak

zákonodárce činí, totiž způsob jednorázový, za stavu, kdy pro

takový zásah nejsou předem stanovená pravidla, ústavně

nepřípustný.

K zaujetí odlišného stanoviska mne dále vede nejen přesvědčení o

tom, že v této věci nejsou dány jiné poměry, než zde byly v době

předchozího rozhodování Ústavního soudu, resp. není dána taková

změna poměrů, která by byla způsobilá odůvodnit změnu názoru již

Ústavním soudem vysloveného v nálezu, sp.zn. Pl. ÚS 13/99, ale

také to, že k odklonu od již jednou v nálezu vyjádřeného názoru

Ústavního soudu jeho plénem, je třeba podle mého názoru ve

smyslu § 13 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

kvalifikované většiny 9 hlasů, kterážto podmínka v souzeném

případě splněna nebyla. Tomuto výkladu uvedeného ustanovení

nasvědčuje nejen jeho gramatický a systematický výklad, ale

také, s přihlédnutím k důvodové zprávě, i zákonodárcem při

tvorbě zákona o Ústavním soudu předpokládaný požadavek a potřeba

zachování kontinuity rozhodování Ústavního soudu.

Odlišné stanovisko

soudce JUDr. Pavla Holländera k odůvodnění nálezu Ústavního

soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/2000, jímž se zamítá návrh Okresního

soudu v Hradci Králové na zrušení ustanovení § 1 zákona

č. 308/1999 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku

1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům státní moci a

některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům

prezídia Komise pro cenné papíry, vyjádřeného slovem "soudcům"

Odlišné stanovisko, podané k odůvodnění nálezu Ústavního

soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/2000, jímž se zamítá návrh Okresního

soudu v Hradci Králové na zrušení ustanovení § 1 zákona č.

308/1999 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku

1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům státní moci a

některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům

prezídia Komise pro cenné papíry, vyjádřeného slovem "soudcům",

se zakládá na následujících důvodech:

Posouzení ústavnosti předmětného zákona se odvíjí od řešení

ústavní konformity jeho účelu, od posouzení intenzity zásahu do

nezávislosti soudů, dále od jeho možné retroaktivity a konečně

od zvážení možných nerovností, jež zakládá.

Argumenty, které vedly soud k závěrům ohledně prvních tří

hledisek a jež lze považovat za důvodné a rozhodující pro

přijetí nálezu, se staly důvodem pro omezení předkládaného

odlišného stanoviska pouze na otázky předmětným zákonem

založených nerovností, z hlediska § 14 zákona o Ústavním soudu

pak pro omezení odlišného stanoviska toliko na odůvodnění tohoto

nálezu.

Dle ustanovení § 30 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a

dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů

státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění

pozdějších předpisů, soudci náleží, s výjimkou předsedy

Nejvyššího soudu a předsedy Nejvyššího správního soudu, další

plat (na tomto místě, pouze jako exkurz, nelze než vyjádřit

"obdiv" na důsledností zákonodárce, který upravuje platové

podmínky představitele státního orgánu, jenž doposud, a to

v rozporu s Ústavou, nezřídil). Dle § 4 odst. 2 téhož zákona

soudci náleží další plat, pokud v kalendářním pololetí skutečně

vykonával funkci alespoň 90 kalendářních dnů. Do této doby se

nezapočítává doba, po kterou nevykonával funkci z důvodu nemoci,

úrazu, těhotenství nebo mateřství. Doba jiné omluvené

nepřítomnosti v práci se soudci do této doby započítává v délce

nepřesahující 45 kalendářních dnů v kalendářním pololetí. Nárok

na další plat nevznikne a) v prvním pololetí kalendářního roku

představiteli, jehož výkon funkce skončil přede dnem 31. května,

a soudci, jehož pracovní vztah skončil přede dnem 30. června, b)

ve druhém pololetí kalendářního roku představiteli, jehož výkon

funkce skončil přede dnem 30. listopadu, a soudci, jehož

pracovní vztah skončil přede dnem 31. prosince.

Návrhem Okresního soudu v Hradci Králové napadené ustanovení § 1

zákona č. 308/1999 Sb. pak stanoví, že soudcům další plat za

druhé pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 nenáleží.

Tato legislativní úprava, reflektuje možnosti státního rozpočtu,

ekonomickou situaci státu a maximu sounáležitosti

se zaměstnanci, resp. představiteli sféry moci výkonné i

zákonodárné, však vytvořila vnitřní nerovnost mezi soudci

obecných soudů. Podle ní totiž soudci, který splňuje podmínky

nároku na čtrnáctý plat, nesplňuje však podmínky nároku na plat

třináctý (např. v důsledku jmenování k datu po 1. dubnu) žádný

další plat za rok 1999, resp. 2000 nenáleží, avšak soudci, který

splňuje podmínky nároku na třináctý plat, nikoli však na plat

čtrnáctý, další plat náleží. Vzniká tím stav, kdy dvěma soudcům,

kteří vykonávali funkci déle než zákonem předpokládaných 90

kalendářních dnů, avšak v rozdílných pololetích, je další plat

přiznán pouze v závislosti na tom, zdali se jedná o první nebo

druhé pololetí roku. V důsledku této úpravy může vzniknout i

situace, kdy je další plat přiznán soudci, u něhož je doba

výkonu funkce za rok výrazně kratší (např. od 29. března

do 30. června), není však přiznán soudci, u něhož je doba výkonu

funkce za rok výrazně delší (např. od 2. dubna do 31. prosince).

Ústavní soud České republiky v řadě svých rozhodnutí

(zejména ÚS, 8, 170-171) vyložil obsah ústavního principu

rovnosti. Ztotožnil se v nich [a to zejména v nálezech ve věcech

vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 16/93 (ÚS, 1, 194-195, 205-206),

Pl. ÚS 36/93 (ÚS, 1, 179), Pl. ÚS 5/95 (ÚS, 4, 218), Pl. ÚS 9/95

(ÚS, 5, 137)] s chápáním ústavního principu rovnosti, jak byl

vyjádřen Ústavním soudem ČSFR (ÚS ČSFR, 1992, R 11): "Je věcí

státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité

skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí

postupovat zcela libovolně... Pokud zákon určuje prospěch jedné

skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se

tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty." Ústavní soud

tímto odmítl absolutní chápání principu rovnosti, přičemž dále

konstatoval: "rovnost občanů nelze chápat jako kategorii

abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli

všechny moderní ústavy" [Pl. ÚS 36/93 (ÚS 1, 179)]. Obsah

principu rovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávní

akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv.

Hledisko první spatřuje tudíž ve vyloučení libovůle.

Hledisko druhé vyplývá z právního názoru, vyjádřeného v

nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (ÚS, 3, 209):

"nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních

lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň

v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla

děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného

základního práva" [shodně Pl. ÚS 5/95 (ÚS, 4, 217-218)].

Hlediskem druhým při posuzování protiústavnosti právního

předpisu, zakládajícího nerovnost, je tedy tímto založené

dotčení některého se základních práv a svobod.

Vnitřní nerovnosti, založené napadenou právní regulací, schází

jakékoli odůvodnění, jakýkoli účel, tuto nerovnost nelze

hodnotit jinak, než jako projev libovůle a nahodilosti

v přístupu zákonodárce v normotvorbě. Pakliže by i pro rok 1999

bylo argumentováno přijetím zákona č. 308/1999 Sb. dne 30.

listopadu 1999, tj. po provedení výplaty dalšího platu za první

pololetí roku 1999, tento argument (tj. argument časové

opožděnosti přijetí zákona) nelze již vztáhnout pro úpravu

odejmutí dalšího platu v roku 2000. Avšak i zmíněný argument

opožděností přijetí předmětného zákona stěží obstojí, když

uvedeným způsobem zákonodárce postupuje opakovaně již od roku

1997.

Z pohledu druhého kritéria, jímž nutno testovat dodržení

základních práv plynoucích z principu rovnosti, nelze než

poukázat na dotčení základního práva na stejnou odměnu za práci

stejné hodnoty bez jakéhokoli rozlišování plynoucího z čl. 28

Listiny základních práv a svobod (a to ve spojení s čl. 41 odst.

1 a čl. 4 odst. 4 Listiny), dále z čl. 7 písm. a) Mezinárodního

paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, a

konečně z čl. 4 Evropské sociální charty. Je potřebné přitom

zdůraznit, že v demokratickém právním státě základní práva na

stejnou odměnu za práci stejné hodnoty bez jakéhokoli

rozlišování nutno interpretovat pohledem svobody vlastnictví a

svobody podnikání. Z uvedeného pohledu nutno rozlišovat dopady

tohoto základního práva na sféru soukromou a sféru veřejnou a

dále nutno rozlišovat důvody a intenzitu možného rozdílného

přístupu k odměňování. Jakkoli by však byla tato hlediska

pojímána, v posuzované věci vzniká situace, jež ústavní

relevanci nepochybně naplňuje: nerovnost vzniká ve sféře veřejné

a její intenzita je absolutní - za splnění stejných časových

podmínek stejný rozsah práce v jednom případě odměňován dalším

platem je, v jiném (a to pouze z hlediska časového posunu) tomu

tak již není.

Nutno v této souvislosti tudíž pouze učinit poznámku, že

zákonodárci nic nebránilo při odejmutí dalšího platu soudcům

postupovat obdobným způsobem, jak učinil v čl. II. nařízení

vlády č. 248/1998 Sb., dle něhož zaměstnancům orgánů státní

správy, některých dalších orgánů a obcí se v roce 1999 poskytne

další plat (§ 10a nařízení vlády č. 253/1992 Sb.) jen ve výši

poloviny částky, na kterou by jinak zaměstnanci vznikl nárok.

Smyslem ustanovení § 12 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je

vytvořit mechanizmus, umožňující dosažení zákonem vyžadované

většiny, potřebné pro rozhodnutí pléna Ústavního soudu. Jeho

předpokladem je příklon soudců k jednomu ze dvou návrhů, které

v předcházejícím hlasování získaly nejvíc hlasů, k tomu, jenž

byl jejich původnímu návrhu nejbližší. Veden tímto účelem se

autor tohoto separátního vota vyslovil pro přijetí nálezu, jímž

se návrh na zrušení části ustanovení § 1 zákona č. 308/1999 Sb.

zamítá, a své odlišné stanovisko omezil pouze na odůvodnění

nálezu.

V Brně dne 3. července 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru