Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 15/01Nález ÚS ze dne 31.10.2001Stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
vykonatelnost odložená - § 58/1
Odlišné stanoviskoŠevčík Vlastimil
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
procesní postup
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 164/24 SbNU 201
Paralelní citace (Sbírka zákonů)424/2001 Sb.
EcliECLI:CZ:US:2001:Pl.US.15.01
Datum vyhlášení31.10.2001
Datum podání03.08.2000
Napadený akt

zákon; 141/1961; o trestním řízení soudním (trestní řád); § 272, § 276 věta čtvrtá

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 96 odst.1

2/1993 Sb., čl. 37 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 272, § 276, § 266, § 268

182/1993 Sb., § 68 odst.2

424/2001 Sb.


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 15/01 ze dne 31. 10. 2001

424/2001 Sb.

N 164/24 SbNU 201

Stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Plénum Ústavního soudu po ústním jednání dne 31. října 2001,

za účasti vedlejšího účastníka Nejvyššího soudu, rozhodlo ve věci

návrhu III. senátu Ústavního soudu, podaného podle § 78 odst. 2

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších

předpisů, na zrušení ustanovení § 272 zákona č. 141/1961 Sb.,

trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů,

takto:

Ustanovení § 272 a § 276 věty čtvrté zákona č. 141/1961 Sb.,

o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších

předpisů, se dnem 31. prosince 2001 zrušují.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, podanou k doručení Ústavnímu soudu dne

2. srpna 2000, se stěžovatelka E. Č., domáhá zrušení usnesení

Krajského soudu v Plzni ze dne 16. června 2000, sp. zn. 8 To

237/2000, a rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. dubna

1999, sp. zn. 1 T 69/97, jimiž byla uznána vinnou trestným činem

křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zákona a byl jí uložen

peněžitý trest. Uvedenými rozhodnutími se cítí být dotčena

v základním právu na nedotknutelnost obydlí a základním právu na

spravedlivý proces, vyplývajících z čl. 12 a čl. 36 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu spisu Okresního soudu v Rokycanech sp. zn. 1

T 69/97, jejž si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny tyto

skutečnosti:

Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. dubna

1999, č. j. 1 T 69/97-17, byla stěžovatelka uznána vinnou trestným

činem křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zákona a podle

téhož zákonného ustanovení byla odsouzena k peněžitému trestu ve

výši 11.000,-Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 3

měsíců a dále k trestu propadnutí věci - finanční částky

1.500,-Kč. Uvedeného trestného činu se měla dopustit tím, že

v dopise zaslaném Policii České republiky pod smyšleným jménem

nepravdivě obvinila policistu z přijetí úplatku.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni usnesením ze dne

18. srpna 1999, sp. zn. 8 To 217/99, uvedený rozsudek soudu

prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu

zrušil a podle § 260 tr. řádu věc vrátil státnímu zástupci

k došetření. Své rozhodnutí krajský soud odůvodnil zejména vadami

domovní prohlídky, provedené v domě stěžovatelky, při níž byl

zajištěn důkazní materiál, a která trpěla několika vadami. Ty, dle

názoru soudu, spočívaly v neprovedení výslechu toho, u koho se

měla prohlídka vykonat (§ 84 tr. řádu) a v neuvedení konkrétních

důvodů, které k tomuto postupu vedly, dále v protokole o konání

domovní prohlídky shledal odvolací soud nedostatečnou konkretizaci

toho, které věci byly při domovní prohlídce vydány dobrovolně

a které věci byly odňaty (§ 85 odst. 3 tr. řádu). Ze všech

uvedených důvodů nepovažoval Krajský soud v Plzni zajištění

předmětného důkazního materiálu za zákonné. Pakliže následně po

provedení domovní prohlídky stěžovatelka a její obhájce potvrdili

dobrovolné vydání důkazního materiálu podle § 78 odst. 1 tr. řádu

(a to toho, jenž byl předtím zajištěn při domovní prohlídce),

došlo tak, dle názoru soudu, k vydání věci, kterou stěžovatelka

(takto obviněná v trestním řízení) ve chvíli vydání neměla ve své

dispozici, pročež ani za situace, kdyby tyto věci byly

stěžovatelce vráceny procesně perfektním způsobem, nemohl by tento

postup zhojit předchozí nezákonné získání věci důležité pro

trestní řízení. Jednalo by se tedy o obcházení zákona, o využití

stavu, který byl navozen protiprávním jednáním, tj. nezákonným

provedením domovní prohlídky.

Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni podal

ministr spravedlnosti v neprospěch obviněné (stěžovatelky

v řízení před Ústavním soudem) stížnost pro porušení zákona.

Napadenému usnesení vytkl porušení zákona v ustanoveních § 254

odst. 1, § 258 odst. 1 písm. a), b), c) a § 260 tr. řádu, a to ve

prospěch obviněné. Ve stížnosti dospívá ministr spravedlnosti

k závěru, dle něhož krajským soudem uvedená pochybení

v protokolaci a průběhu provedení domovní prohlídky nebyla

takového rázu, aby mohla vést k závěru o nezákonném provedení

domovní prohlídky a z toho vyplývající nezákonnosti důkazů,

získaných při takto provedené domovní prohlídce.

Na podkladě uvedené stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší

soud rozsudkem ze dne 29. března 2000, sp. zn. 5 Tz 35/2000,

rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr.

řádu a za splnění podmínek podle § 272 tr. řádu tak, že

pravomocným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 18. srpna

1999, sp. zn. 8 To 217/99, byl porušen zákon v ustanoveních § 254

odst. 1, § 258 odst. 1 písm. a), b), c) a § 260 tr. řádu ve

prospěch obviněné E. Č. (stěžovatelky v řízení před Ústavním

soudem), uvedené usnesení zrušil a Krajskému soudu v Plzni, jako

soudu odvolacímu, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu

projednal a rozhodl. V odůvodnění uvedeného rozhodnutí se Nejvyšší

soud v podstatě přiklonil k názoru ministra spravedlnosti, když

uvedl, že sice došlo k určitým nedostatkům v procesním postupu při

protokolaci průběhu a výsledků předmětné domovní prohlídky, ale

tyto jsou jen formálního rázu, lze je překlenout s přihlédnutím

k dalšímu obsahu trestního spisu, a tedy uvedená pochybení, dle

jeho názoru, nejsou takového charakteru, aby mohla důvodně vést

k závěru o nezákonném provedení domovní prohlídky a z toho

vyplývající nezákonnosti důkazů, které byly při takto provedené

domovní prohlídce získány.

Následně usnesením ze dne 16. června 2000, sp. zn. 8 To

237/2000, Krajský soud v Plzni odvolání stěžovatelky proti

rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. dubna 1999, sp.

zn. 1 T 69/97, zamítl.

V ústavní stížnosti je pak zejména poukazováno na porušení

podmínek, stanovených pro provedení domovní prohlídky

v ustanovení § 84 tr. řádu, a v této souvislosti polemizováno

s názorem Nejvyššího soudu, týkajícím se jeho interpretace.

V nezákonném provedení domovní prohlídky pak stěžovatelka spatřuje

dotčení v základním právu na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12

Listiny, ve skutečnosti, že odsuzující rozsudek v trestní věci

byl, dle přesvědčení stěžovatelky, založen na akceptaci důkazu

získaného nezákonným způsobem, pak dotčení v základním právu na

spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.

II.

III. senát Ústavního soudu, mimo ústní jednání a bez

přítomnosti účastníků, dne 26. dubna 2001 usnesením přerušil

řízení o ústavní stížnosti ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS

464/2000 a předložil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí návrh na

zrušení ustanovení § 272 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu,

ve znění pozdějších předpisů.

III.

Podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný

návrh Poslanecké sněmovně. Ve svém vyjádření ze dne 4. července

2001 předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky

prof. Ing. Václav Klaus, CSc., úvodem objasňuje okolnosti přijetí

předmětné zákonné úpravy. Uvádí, že institut stížnosti pro

porušení zákona byl do našeho právního řádu zaveden v roce 1950

s tím, že později byl přejímán i do dalších trestních řádů, a to

včetně platného zákona č. 141/1961 Sb. Předseda Poslanecké

sněmovny dále upozorňuje na skutečnost, že již od roku 1990 byly

proti tomuto institutu vznášeny především v odborné literatuře

námitky, jejichž obsah byl prakticky totožný s argumenty

obsaženými v návrhu III. senátu Ústavního soudu. S přihlédnutím

k obsahu tohoto institutu se ve vyjádření v zásadě připouští, že

není zcela v souladu se zásadou rovnosti účastníků trestního

řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť stížnost pro porušení

zákona může podat pouze ministr spravedlnosti a nikoli též druhá

strana trestního řízení, tj. obžalovaný. Je poukazováno dále na

opakované posuzování tohoto problému při dosavadních novelizacích

trestního řádu s tím, že v současné době je i z tohoto důvodu

novelou další přijato zavedení nového mimořádného opravného

prostředku - dovolání, u něhož by byla zaručena rovnost stran

trestního řízení s tím, že dovolání by mělo s účinností od 1.

ledna 2002 prakticky zcela nahradit stížnost pro porušení zákona,

a to včetně § 272. Vlastní institut stížnosti pro porušení zákona

však zmíněnou novelou navrhován ke zrušení není, neboť dle názoru

předsedy Poslanecké sněmovny až do přijetí rekodifikace trestního

řádu by měl řešit některé výjimečné případy, kdy eventuální

pochybení nebude napraveno dovoláním nebo jiným způsobem. Na

základě výše uvedeného se ve vyjádření konstatuje, že lze

v zásadě souhlasit se zrušením ustanovení § 272 trestního řádu,

přičemž účinnost příslušného nálezu Ústavního soudu by však měla

být odložena alespoň do 1. ledna 2002, kdy nabude účinnosti novela

trestního řádu, popřípadě i déle, neboť v návaznosti na tento

nález by měla být pravděpodobně přijata odpovídající novela

trestního řádu, zejména pokud jde o možnost nápravy pochybení,

týkajících se jiných osob než obviněného.

Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky prof.

Ing. Václav Klaus, CSc., dále potvrdil, a to v souladu s požadavky

obsaženými v ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, že ustanovení § 272 zákona č. 141/1961

Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, bylo schváleno

potřebnou většinou poslanců zákonodárného sboru, samotný zákon

(trestní řád), jehož je předmětné ustanovení součástí, byl

podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen.

Podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh i Senátu

Parlamentu České republiky. Ve svém vyjádření ze dne 11. července

2000 jeho předseda doc. JUDr. Petr Pithart úvodem rekapituluje

vývoj ustanovení § 272 v trestním řádu. Uvádí, že uvedené

ustanovení je součástí trestního řádu ode dne přijetí tohoto

zákona Národním shromážděním, tj. ode dne 29. listopadu 1961,

přičemž do současnosti doznalo z hlediska sledovaných problémů

spíše nevýznamné změny: v ustanovení se odráželo střídání subjektů

oprávněných k podání stížnosti - na počátku náleželo generálnímu

prokurátorovi a předsedovi Nejvyššího soudu, později vystřídal

předsedu soudu ministr spravedlnosti (dle novely tr. řádu,

provedené zák. č. 149/1969 Sb.) a po změně uskutečněné před

několika lety (zákonem č. 292/1993 Sb.) zůstal jediným oprávněným

podavatelem stížnosti ministr spravedlnosti; zákonem č. 30/2000

Sb. bylo pak ustanovení doplněno novým odstavcem 2 intimujícím

dosavadní obsah ustanovení.

Ve vyjádření se dále upozorňuje na skutečnost, že Senát

Parlamentu České republiky byl ustaven a zahájil své ústavní

působení v prosinci roku 1996, v důsledku čehož Senát nemůže

Ústavnímu soudu poskytnout vyjádření k věci, které by vycházelo

z přímého projednávání a přijetí předmětného ustanovení § 272

trestního řádu, resp. celého institutu stížnosti pro porušení

zákona a většiny jeho novelizací. V době existence Senátu byly

přijaty pouze novela doplňující ustanovení § 272 tr. řádu jeho

druhým odstavcem (zákon č. 30/2000 Sb.) a dále tzv. "velká novela"

trestního řádu schválená Senátem dne 29. června 2001, která se

úpravy stížnosti pro porušení zákona dotkla obsáhleji. V rámci

zákona č. 30/2000 Sb. bylo drobné doplnění § 272 tr. řádu zcela

okrajovou záležitostí (hlavním tématem zákona byla rozsáhlá novela

občanského soudního řádu), přičemž v rozpravě komory k návrhu

zákona nebyla problematika stížnosti pro porušení zákona jmenovitě

vůbec zmíněna. Předseda Senátu Parlamentu České republiky doc.

JUDr. Petr Pithart dále potvrdil, a to v souladu s požadavky

obsaženými v ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, že předmětná změna ustanovení § 272 tr.

řádu byla schválena Senátem ve znění postoupeném mu Poslaneckou

sněmovnou na jeho 15. schůzi (2. funkční období) usnesením č. 249

ze dne 12. ledna 2000, když v hlasování ze 72 přítomných senátorů,

při kvoru 37, hlasovalo pro její přijetí 68 senátorů a proti

nehlasoval nikdo.

V souvislosti s přijetím tzv. "velké novely" tr. řádu se ve

vyjádření uvádí, že změny a doplnění učiněné danou novelou

v úpravě stížnosti pro porušení zákona se konkrétně netýkají

problémů, které se staly předmětem výtek protiústavnosti ze strany

III. senátu Ústavního soudu. V samotném ustanovení § 272 tr. řádu

dochází pouze k prodloužení lhůt k rozhodování Nejvyššího soudu

o stížnosti. Novelizace institutu stížnosti pro porušení zákona se

při projednávání Senátem nestala zvláštním tématem rozpravy,

komora dané změny a doplnění akceptovala. Předseda Senátu, obdobně

jako i v případě novely tr. řádu, provedené zák. č. 30/2000 Sb.,

i v případě přijetí zákona č. 265/2001 Sb., konstatoval, že Senát

schválil tento zákon ve znění postoupeném mu Poslaneckou sněmovnou

a dále potvrdil, v souladu s požadavky obsaženými v ustanovení

§ 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

že tak Senát učinil na své 8. schůzi (3. funkční období) usnesením

č. 141 ze dne 29. června 2001, když v hlasování ze 60 přítomných

senátorů, při kvoru 31, pro něj hlasovalo 58 senátorů a proti

nehlasoval nikdo.

Pro účel posuzování námitek protiústavnosti a návrhu na

zrušení ustanovení § 272 tr. řádu upozorňuje předseda Senátu na

některé skutečnosti, které by při něm bylo možné vzít ještě

v úvahu. Jedná se v první řadě o poukaz na okolnost, že platná

úprava vychází spíše z výjimečnosti plného uplatňování § 272 tr.

řádu, když ministr spravedlnosti má být při jeho užívání vždy

veden úvahou, zda zájem na dodržení zákonnosti převáží nad zájmem

na stabilitě pravomocného rozhodnutí orgánů činných v trestním

řízení. Na okraj předmětné zákonné regulace předseda Senátu

upozorňuje, že jakkoli je odstranění nezákonného stavu za cenu

zhoršení postavení obviněného v platné úpravě omezeno zvláštními

podmínkami, naplněním těchto podmínek však není Nejvyšší soud

omezen v možnosti vyslovit se ke stížnosti formou akademického

výroku o porušení zákona. Dále se ve vyjádření analyzuje dopad

tzv. "velké novely" tr. řádu na předmětnou problematiku. Poukazuje

se na skutečnost, že tato novela výrazně posiluje garance zásady

obžalovací, což činí mimo jiné tím, že opravňuje nejvyššího

státního zástupce k přezkumu a zrušení každého nezákonného

usnesení nižších státních zástupců o zastavení trestního stíhání

nebo o postoupení věci ve lhůtě dvou měsíců od jejich právní moci.

Kromě toho nový mimořádný opravný prostředek trestního procesu

- dovolání - umožňuje všem stranám přístup k nejvyšší instituci

struktury obecných soudů. Oba tyto nové instrumenty přinášené

"velkou novelou" tr. řádu, dle názoru předsedy Senátu,

relativizují možný dopad vytýkaného nedostatku "rovnosti zbraní"

a narušení zásady obžalovací v rámci institutu stížnosti pro

porušení zákona. V závěru pak vyjadřuje přesvědčení, dle něhož

redukce nápravy porušení zákona ve prospěch obviněného pouze a jen

na akademický výrok může být v krajních specifických případech

justičního selhání chápáno jako nedostatek, pročež úprava

stížnosti pro porušení zákona, jako mimořádného opravného

prostředku, nemusí ve všech případech hodnocení spadat vjedno

s prostředky sevřenými rámcem standardního trestního stíhání, tedy

vázané rigorózně na základní požadavky spravedlivého procesu.

Vycházeje z možnosti dané ustanovením § 49 odst. 1 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a jelikož aplikace

ustanovení § 272 tr. řádu se bezprostředně dotýká Nejvyššího soudu

a Ministerstva spravedlnosti, obrátil se Ústavní soud na tyto

státní orgány se žádosti o vyjádření k návrhu na zrušení uvedeného

zákonného ustanovení.

V úvodu svého vyjádření ze dne 29. června 2001 se předsedkyně

Nejvyššího soudu JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D. ztotožnila

s obsahem usnesení III. senátu Ústavního soudu, jímž bylo

přerušeno řízení ve věci sp. zn. III. ÚS 464/2000 a jímž byl plénu

Ústavního soudu předložen k projednání a rozhodnutí návrh na

zrušení ustanovení § 272 tr. řádu. Nad rámec důvodů, uvedených

v daném usnesení se ve vyjádření poukazuje i na další důvody

rozporu § 272 tr. řádu s ústavním pořádkem. Uvádí se v něm, že

účel institutu stížnosti pro porušení zákona lze hledat ve dvou

rovinách - jednak v představě, že zákon, tj. objektivní právo,

zasluhuje ochranu, a za druhé v kontrole postupů státních orgánů,

podílejících se na trestním řízení (vyšetřovatele, státního

zástupce, soudce, příp. soudu - § 266 odst. 1 tr. řádu).

Předsedkyně Nejvyššího soudu v návaznosti na dané východisko

konstatuje, že stížnost pro porušení zákona podávaná v neprospěch

obviněného je institutem, který zasahuje do práv obviněného na

fair proces v širším smyslu, pročež je nezbytné zkoumat takový

zásah do uvedeného základního principu (jenž v šíři jdoucí nad

konkrétní základní procesní práva a garance obsažené v hlavě páté

Listiny je dovoditelný z čl. 1 Ústavy) i z hlediska principu

proporcionality (rovněž dovoditelného z čl. 1 Ústavy). V této

souvislosti považuje za důležité odpovědět na otázku, zda zkoumaný

institut je opatřením v demokratické společnosti nezbytným. Na

tuto otázku je ve vyjádření formulována odpověď, dle níž účel,

který stížnost pro porušení zákona podaná v neprospěch obviněného

sleduje - tj. ochrana dodržování objektivního práva a procesních

postupů - je patrně sám problematický, neboť oba prvky, které mají

být chráněny, jsou chráněny izolovaně, nikoli ale ve vazbě

k subjektivním právům obviněného nebo poškozeného, anebo ve vazbě

k ochraně veřejného statku. Chráněn je v konečném důsledku jen

produkt státu, tj. objektivní právo v podobě zákona, resp. je

sledována náprava chování státních či úředních osob nebo orgánů.

Stížnost pro porušení zákona podávaná v neprospěch obviněného je

tak, dle názoru předsedkyně Nejvyššího soudu, z hlediska účelu

institutem problematickým v demokratickém právním státu, jehož

imanentním znakem je úcta k právům a svobodám jednotlivce, jelikož

do těch může stát legitimně zasáhnout jen zákonem, avšak jen

z důvodu ochrany práv a svobod druhých, anebo ochrany veřejných

statků. V této souvislosti se ve vyjádření zejména zdůrazňuje, že

zásah však stěží může být odůvodněn pouze nápravou pochybení státu

samého, na kterém se pochybením dotčený jednotlivec sám nepodílel.

Institut stížnosti pro porušení zákona podávané v neprospěch

obviněného může pro uvedené, dle přesvědčení předsedkyně

Nejvyššího soudu, porušovat i princip obsažený v čl. 1 Ústavy.

Důvodem druhým, jenž ve svém vyjádření řadí předsedkyně

Nejvyššího soudu nad rámec odůvodnění protiústavnosti § 272 tr.

řádu, obsaženého v návrhu III. senátu Ústavního soudu, je poukaz

na skutečnost, že v některých případech může institut stížnosti

pro porušení zákona podávané v neprospěch obviněného představovat

i zásah do práva nebýt stíhán dvakrát za tentýž trestný čin, a to

v intencích čl. 4 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv

a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Na rozdíl od čl. 40 odst.

5 Listiny, který hovoří v plurálu o možnosti uplatnění mimořádných

opravných prostředků (zjevně tak reaguje na platnou zákonnou

úpravu), které mohou zmíněný princip prolomit, zná čl. 4 protokolu

č. 7 k Úmluvě pouze obnovu řízení, jejíž přípustnost, co do

rozsahu, sám definuje. Rozsah přípustnosti totiž váže pouze na

nově odhalené skutečnosti, anebo na podstatnou vadu v předešlém

řízení, přičemž obě se uplatní pouze tehdy, mohly-li ovlivnit

rozhodnutí ve věci. Z uvedeného se pak ve vyjádření dovozuje, že

na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona, jejímž účelem je

ochrana objektivního práva či náprava vadného postupu v řízení tak

říkajíc "o sobě", je obnova ve smyslu protokolu č. 7 k Úmluvě

přísně vázána k ovlivnění konkrétního individuálního rozhodnutí ve

věci. Protože odst. 3 čl. 4 protokolu č. 7 k Úmluvě stanoví, že

od tohoto článku nelze ustoupit podle čl. 15 Úmluvy, tj. ani ve

výjimečných (např. válečných) situacích, považuje se za zřejmé, že

nelze rozšiřovat prostor pro prolamování základního principu nebýt

stíhán dvakrát za týž trestný čin, jak zjevně činí zejména

stížnost pro porušení zákona podávaná v neprospěch obviněného. Pro

uvedené je institut stížnosti pro porušení zákona v neprospěch

obviněného ve vyjádření považován za zasahující v některých

případech do základního práva obsaženého v čl. 4 protokolu č.

7 k Úmluvě.

Ze všech uvedených důvodů se předsedkyně Nejvyššího soudu

přiklání k návrhu III. senátu Ústavního soudu na zrušení

ustanovení § 272 tr. řádu pro jeho rozpor s čl. 1 Ústavy a čl. 4

protokolu č. 7 Úmluvy.

K vyžádání Ústavního soudu předsedkyně Nejvyššího soudu

podáními ze dne 31. srpna 2001 a 5. září 2001 předložila pro účely

předmětného řízení statistické údaje, týkající se podaných

stížností pro porušení zákona v letech 1996 až 2001.

Z předložených údajů zejména vyplývá, že v uvedeném období

došlo jednak ke změně poměru stížností pro porušení zákona

podaných ve prospěch a v neprospěch obviněného a jednak

k celkovému nárůstu podaných stížností pro porušení zákona.

Zatímco v roce 1996 bylo ministrem spravedlnosti podáno 174

stížností ve prospěch a toliko 49 v neprospěch obviněného (přičemž

12 bylo podáno zároveň v jeho prospěch i neprospěch), v roce 1997

byl pak poměr sledovaných údajů 88 k 58 (při 3 podaných ve

prospěch i neprospěch obviněného), v roce 1998 pak 74 k 98 (při

6 podaných ve prospěch i neprospěch obviněného), tj. poprvé počet

stížností podaných v neprospěch převýšil počet stížností podaných

ve prospěch obviněného, v roce 1999 pak poměr sledovaných údajů

činil 88 k 117 (při 13 podaných ve prospěch i neprospěch), v roce

2000 pak 113 k 166 (při 22 podaných ve prospěch i neprospěch)

a konečně v prvních sedmi měsících roku 2001 75 ke 102 (při 10

podaných ve prospěch i neprospěch obviněného). Dále

z předložených statistických údajů vyplývá, že zatímco v roce

1996 činil podíl podaných stížností do rozhodnutí v přípravném

řízení 14%, v roce 1997 činil již 18%, v roce 1998 22%, v roce

1999 21%, v roce 2000 pak již 26% a v prvních sedmi měsících roku

2001 stoupl na úroveň 29%.

Ministr spravedlnosti JUDr. Jaroslav Bureš v úvodu svého

vyjádření k návrhu III. senátu Ústavního soudu na zrušení § 272

tr. řádu zdůrazňuje, že právní institut stížnosti pro porušení

zákona byl zaveden do československého právního řádu přijetím

zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád),

a později přejímán i do dalších zákonů o trestním řízení soudním

(č. 64/1956 Sb. a č. 141/1961 Sb.) a zůstal přes dílčí novelizace

zachován v právním řádu České republiky po roce 1993 [§ 266

a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní

řád), ve znění pozdějších předpisů]. Domnívá se dále, že tento

mimořádný opravný prostředek do značné míry navazoval na zmateční

stížnost pro zachování zákona, která byla na základě zákona č.

119/1873 ř. z., jímž se uvádí trestní řád, ve znění pozdějších

předpisů (srov. § 33, § 292 a § 479), na našem území používána již

za bývalého Československa (v zemi České a Moravskoslezské), byl

však o některé prvky typické pro tzv. socialistický právní řád

obohacen a doplněn. Ve vyjádření se dále poukazuje na skutečnost,

že po roce 1990 byly proti stížnosti pro porušení zákona jako

mimořádnému opravnému prostředku zejména v literatuře vznášeny

námitky, obsahující podobné argumenty, jako ve zmíněném usnesení

Ústavního soudu, a to zejména z hlediska rovnosti stran, neboť

novela provedená zákonem č. 292/1993 Sb. sice s účinností od 1.

ledna 1994 ponechala oprávnění k podání stížnosti pro porušení

zákona pouze ministru spravedlnosti (do té doby mohl podávat

stížnost pro porušení zákona i generální prokurátor), ale

z hlediska rovnosti základních stran v trestním řízení (stát

versus obviněný) jde stále o orgán státu, přičemž není

rozhodující, kdo za stát v konkrétní fázi řízení vystupuje.

Ministr spravedlnosti připomíná, že v této souvislosti bylo

opakovaně zdůrazňováno, že stížnost pro porušení zákona je

v hlubokém rozporu s koncepcí právního státu, protože právo podat

stížnost pro porušení zákona, jako tzv. úřední opravný prostředek,

ve prospěch odsouzeného je svěřeno jen určitému vrcholnému

státnímu funkcionáři, který pak může dokonce podat tento opravný

prostředek i v neprospěch obviněného.

Vycházeje z těchto hledisek, ministr spravedlnosti vyjadřuje

souhlas s tím, že jestliže stát, za který vystupuje státní orgán,

jako procesní strana v trestním řízení (není rozhodné, zda jde

v závislosti na stadiu řízení o státního zástupce či ministra

spravedlnosti), disponuje ve srovnání s obviněným dalším, byť

mimořádným, opravným prostředkem, zakládajícím možnost dosáhnout

zrušení pravomocného rozhodnutí v trestní věci, je to v rozporu se

zásadou rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3

Listiny, když z tohoto ustanovení je vyvozována rovnost procesních

stran jak v civilním, tak i v trestním řízení, přičemž tato zásada

se netýká jen fyzických a právnických osob, ale i státu, resp.

státního orgánu, pokud v daném řízení vystupuje jako procesní

strana (nikoli jako nositel státní moci -potentior persona).

Trestní řízení, jak se dále uvádí ve vyjádření, je totiž řízením

kontradiktorním, tj. takovým řízením, ve kterém proti sobě stojí

strany jako procesní odpůrci, kdy v trestním řízení jde především

o rovnost žalobce a žalovaného, tedy státního zástupce

a obžalovaného, ale požadavek rovnosti stran ("rovnosti zbraní")

lze vztáhnout, byť s určitou výhradou, i na vztah ministra

spravedlnosti a obžalovaného, zejména pokud ministr spravedlnosti

podává stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného

(obžalovaného).

Při podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch

obviněného je třeba, dle ministra spravedlnosti, toto chápat jako

určitý prostředek favor defensionis, který je možno z ústavních

hledisek akceptovat, poněvadž nemůže zhoršit jeho postavení jak

z hmotněprávních, tak i z procesních hledisek, byť rovněž vyvolává

určité pochybnosti z hlediska rovnosti zbraní ve smyslu čl. 6

Úmluvy, zejména v případě, kdy se obviněný podnětem domáhá

stížnosti pro porušení zákona ve svůj prospěch, ale ministr

spravedlnosti ji nepodá, neboť v těchto případech by bylo možno

dovozovat rozpor se zásadami právního státu, který by měl

zaručovat rovnost prostředků k ochraně práv procesních stran,

resp. účastníků řízení, jako součásti práva na spravedlivý proces

ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Dle ministra spravedlnosti platí tyto úvahy tím více,

jestliže jde o stížnost pro porušení zákona v neprospěch

obviněného proti meritornímu rozhodnutí orgánů činných

v přípravném řízení, např. proti rozhodnutí vyšetřovatele nebo

státního zástupce o zastavení trestního stíhání podle § 172 tr.

řádu nebo postoupení věci jinému orgánu podle § 171 tr. řádu, kdy

nepochybně jde v případě rozsudku Nejvyššího soudu, kterým vysloví

podle § 268 odst. 2 tr. řádu porušení zákona a současně podle §

269 odst. 2 a § 272 tr. řádu takové napadené usnesení zruší

a podle § 270 odst. 1 tr. řádu přikáže zpravidla státnímu

zástupci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl,

o nepřípustný zásah do zásady obžalovací (§ 2 odst. 8 tr. řádu),

byť Nejvyšší soud nemůže v takovém rozhodnutí státnímu zástupci

uložit, aby v této věci podal na obviněného obžalobu. Podle § 270

odst. 4 tr. řádu je totiž orgán, jemuž věc byla přikázána, vázán

právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je

povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud

nařídil, čímž Nejvyšší soud významně ovlivňuje právě podklad pro

podání obžaloby, a tím i zásadu obžalovací, která má svůj ústavní

základ zejména v ustanovení čl. 80 odst. 1 Ústavy, ale

i v navazujících ustanoveních čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1

Listiny.

Ve vyjádření se dále konstatuje, že všemi těmito otázkami se

Ministerstvo spravedlnosti opakovaně zabývalo při jednotlivých

novelizacích trestního řádu i v souvislosti s připravovanou

rekodifikací trestního práva procesního, jež pak došly svého

výrazu v tzv. velké novele trestního řádu, kde je zakotvena úprava

nového mimořádného opravného prostředku - dovolání, jenž se bude

týkat přesně vyjmenovaných soudních rozhodnutí a u něhož je

zachována rovnost stran (srov. § 265a až 265s tr. řádu) a který

byl v souladu se shora uvedenými názory v průběhu legislativního

procesu také z iniciativy Ministerstva spravedlnosti a Nejvyššího

soudu doplněn o oprávnění nejvyššího státního zástupce ve velmi

krátké lhůtě rušit nezákonná pravomocná usnesení nižších státních

zástupců o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci

(srov. § 173a a § 174a tr. řádu). Tyto instituty by měly, dle

názoru ministra spravedlnosti, s účinností od 1. ledna 2002

v podstatě nahradit stížnost pro porušení zákona, byť se tato až

do přijetí rekodifikace trestního řádu nadále zachovává (včetně

ustanovení § 272 tr. řádu) pro určité výjimečné případy, kdy

pochybení nebude napraveno dovoláním nebo jiným opravným

prostředkem (např. pro zrušení usnesení o zastavení trestního

stíhání v trestních věcech osob obviněných z trestných činů

spáchaných v dobách totalitního režimu v návaznosti na zákon č.

119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů,

a zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu

a o odporu proti němu). Je poukazováno v této souvislosti zejména

na některé případy z posledních let, kdy konečně byly trestně

stíhány některé osoby odpovědné za trestné činy spáchané ve

prospěch komunistického režimu, ale jejich trestní stíhání bylo

již v přípravném řízení nebo i v řízení před soudem zastaveno, což

vedlo Ministerstvo spravedlnosti i vládu k ponechání institutu

stížnosti pro porušení zákona (včetně ustanovení § 272 tr. řádu)

nadále v trestním řádu, neboť jinak by tato pochybení nemohla již

být napravena. V této souvislosti, ilustruje danou problematiku

i na konkrétním případu, upozorňuje ministr spravedlnosti

i na ustanovení § 71 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, a na problémy spojené s jeho dopadem na

uvedené případy.

Ministr spravedlnosti upozorňuje dále na to, že pokud Ústavní

soud zruší ustanovení § 272 tr. řádu, bude tím vytvořena velmi

nevýhodná situace z hlediska dalších podaných stížností pro

porušení zákona, poněvadž ustanovení § 272 tr. řádu neřeší jen

případy, kdy Nejvyšší soud zruší podle § 269 odst. 2 tr. řádu a ve

lhůtách uvedených v § 272 tr. řádu napadené rozhodnutí na základě

stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného po

vyslovení porušení zákona v jeho prospěch, ale i všechny další

případy, kdy zákon nebyl porušen v neprospěch obviněného, tedy

řeší i případy, které se nedotýkají obviněného, ale týkají se

dalších osob, v jejichž prospěch či neprospěch byla stížnost

podána a soud shledá, že zákon byl porušen v neprospěch nebo ve

prospěch takové jiné osoby než obviněného (např. zúčastněné osoby,

znalce v souvislosti se znalečným, obhájce v souvislosti s jeho

odměnou a hotovými výdaji apod.). Tyto případy by pak nebyly

nadále stížností pro porušení zákona řešitelné, přičemž by je

nebylo možno řešit ani dovoláním, které v těchto věcech vzhledem

ke konstrukci dovolání a k předpokladu, že stížnost pro porušení

zákona bude, byť v omezené podobě, i po účinnosti tzv. velké

novely nadále platit, nebude možno podat. Ministr upozorňuje i na

skutečnost, že v ustanovení § 272 odst. 2 tr. řádu se řeší případy

běhu lhůty 3 měsíců (ve smyslu změny zakotvené tzv. velkou novelou

pak lhůty 6 měsíců), platné i pro uvedené další osoby mimo

obviněného ve věci předložení stížnosti pro porušení zákona

velkému senátu v návaznosti na novelu zákona o soudech a soudcích,

účinnou od 1. ledna 2001 (zák. č. 30/2000 Sb.).

V případě, přistoupí-li Ústavní soud ke zrušení § 272 tr.

řádu, poukazuje se ve vyjádření na dvě okolnosti. První je

spojitost ustanovení § 276 věty čtvrté tr. řádu s ustanovením §

272 tr. řádu, pro kterou by bylo nutné, dle názoru ministra

spravedlnosti, spolu s derogací § 272 tr. řádu provést i derogaci

uvedeného ustanovení § 276 věty čtvrté tr. řádu. Druhou je pak

doporučení odložit účinnost případného derogačního nálezu nejméně

do 1. ledna 2002 (tj. do data nabytí účinnosti tzv. velké novely

tr. řádu), případně i později, neboť bude nutno zřejmě další

novelou trestního řádu na takový nález reagovat, zejména pokud jde

o možnost "nápravy pochybení týkajících se jiných osob než

obviněného".

IV.

Dne 11. července 2001 byl Ústavnímu soudu doručen návrh

Nejvyššího soudu na zrušení ustanovení § 272 tr. řádu, podaný

podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, § 224 odst. 5 tr. řádu per analogiam

a § 64 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Návrh vychází z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2001,

sp. zn. 11 Tz 106/2001, jímž bylo přerušeno řízení o stížnosti pro

porušení zákona, podané ministrem spravedlnosti v neprospěch

obviněného D. B., proti usnesení státního zástupce Okresního

státního zastupitelství v Děčíně ze dne 19. prosince 2000, č. j.

2 Zt 897/2000-5, o postoupení trestní věci, a dle výše uvedených

ústavních a zákonných ustanovení byla věc předložena Ústavnímu

soudu.

Podle názoru senátu Nejvyššího soudu je institut stížnosti

pro porušení zákona v rozporu s koncepcí demokratického právního

státu, protože právo použít tohoto mimořádného opravného

prostředku je svěřeno pouze do rukou představitele exekutivy

- ministra spravedlnosti. Obviněný se nemůže domoci podání tohoto

mimořádného opravného prostředku ve svůj prospěch ani v případech

flagrantního závažného porušení zákona a je odkázán na rozhodnutí

ministra spravedlnosti. Ten, až na ojedinělé výjimky plynoucí

z rehabilitačního zákona, nemá povinnost tento mimořádný opravný

prostředek použít. Je na jeho zvážení, zda došlo k porušení zákona

a zda se jedná o tak závažné porušení, že vyžaduje zásah do

principu stability soudního rozhodování. Senát Nejvyššího soudu

pro uvedené konstatuje, že se jedná o institut, který by neměl mít

místo v moderním trestním řádu. Všechny uvedené nedostatky, dle

jeho přesvědčení, vystupují ještě víc do popředí u stížností pro

porušení zákona, podávaných v neprospěch obviněných, a to zejména

v případech, kdy jsou tímto opravným prostředkem napadána

meritorní rozhodnutí orgánů přípravného řízení. Senát Nejvyššího

soudu proto dospěl k názoru, že existence tohoto institutu je

popřením rovnosti všech účastníků řízení vyjádřené v čl. 37 odst.

3 Listiny a nerespektuje právo na spravedlivý proces garantované

čl. 6 Úmluvy. Zákonnou možností Nejvyššího soudu zrušit v řízení

o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti

v neprospěch obviněného pravomocné rozhodnutí vyšetřovatele nebo

státního zástupce o zastavení trestního stíhání nebo postoupení

věci jinému orgánu a přikázat orgánům činným v přípravném řízení,

aby v trestním řízení pokračovaly, je navíc zásadním způsobem

prolomena zásada obžalovací, jež je vůdčí zásadou trestního řízení

v právním státě. Z uvedených důvodů není možno, podle názoru

senátu Nejvyššího soudu, tolerovat institut stížnosti pro porušení

zákona v neprospěch obviněného.

Usnesením ze dne 10. října 2001, č. j. Pl. ÚS 19/01-6,

Ústavní soud předmětný návrh senátu Nejvyššího soudu z důvodu

litispendence dle § 35 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, odmítl, a to s tím, že Nejvyšší soud, jako

oprávněný navrhovatel, má ve smyslu § 35 odst. 2 in fine zákona

o Ústavním soudu právo účastnit se jako vedlejší účastník jednání

o dříve podaném návrhu, tj. návrhu vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS

15/01.

Ze stejných důvodů Ústavní soud usneseními ze dne 20. září

2001, č. j. Pl. ÚS 23/01-10, ze dne 28. srpna 2001, č. j. Pl. ÚS

26/01-11, ze dne 18. září 2001, č. j. Pl. ÚS 30/01-11, a 10. října

2001, č. j. Pl. ÚS 32/01-10, odmítl i svým obsahem analogické

návrhy Nejvyššího soudu na zrušení ustanovení § 272 tr. řádu,

přičemž i v těchto věcech Nejvyšší soud, jako oprávněný

navrhovatel, má ve smyslu § 35 odst. 2 in fine zákona o Ústavním

soudu právo účastnit se jako vedlejší účastník jednání o dříve

podaném návrhu, tj. návrhu vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 15/01.

V.

Dikce ustanovení § 272 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním

řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jehož

ústavnost je Ústavním soudem posuzována v řízení o kontrole norem,

je následující:

"§ 272

(1) Nebyl-li zákon porušen v neprospěch obviněného, může

Nejvyšší soud postupovat podle § 269 odst. 2 až § 271 jen

tehdy, navrhl-li to ministr spravedlnosti ve stížnosti pro

porušení zákona podané do šesti měsíců od právní moci

napadeného rozhodnutí a rozhodl-li Nejvyšší soud o této

stížnosti do tří měsíců od jejího podání.

(2) Byla-li stížnost pro porušení zákona uvedená v odstavci

1 předložena do tří měsíců od jejího podání k rozhodnutí

velkému senátu kolegia, může Nejvyšší soud postupovat podle

§ 269 odst. 2 až § 271 jen tehdy, rozhodl-li o této stížnosti

do tří měsíců od jejího předání velkému senátu kolegia."

VI.

Dle § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, Ústavní soud při rozhodování v řízení o zrušení zákonů

a jiných právních předpisů posuzuje obsah těchto předpisů

z hlediska jejich souladu s ústavními zákony, mezinárodními

smlouvami podle čl. 10 Ústavy, popřípadě zákony, jedná-li se

o jiný právní předpis, a zjišťuje, zda byly přijaty a vydány

v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným

způsobem. Pokud Ústavní soud v rámci kontroly norem posuzuje

ústavnost kompetence normotvorného orgánu a ústavnost

normotvorného procesu, vychází z ustanovení § 66 odst. 2 zákona

o Ústavním soudu, dle něhož je návrh v řízení o zrušení zákonů

a jiných právních předpisů nepřípustný, jestliže ústavní zákon,

nebo mezinárodní smlouva, s nimiž jsou podle návrhu přezkoumávané

předpisy v rozporu, pozbyly před doručením návrhu Ústavnímu soudu

platnosti. Z uvedeného vyplývá, že u právních předpisů, vydaných

před nabytím účinnosti Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb., je

Ústavní soud oprávněn přezkoumávat toliko jejich obsahový soulad

se stávajícím ústavním pořádkem, nikoli však ústavnost procedury

jejich vzniku a dodržení normotvorné kompetence. (Viz nález

sp. zn. Pl. ÚS 9/99, publikovaný ve Sb. n. u., sv. 16, s.13-14).

Vycházeje z uvedené interpretace ustanovení § 68 odst. 2

zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v případě §

272 tr. řádu zkoumal Ústavní soud, bylo-li napadené zákonné

ustanovení přijato a vydáno v mezích Ústavou stanovené kompetence

a ústavně předepsaným způsobem toliko z pohledu jeho novelizací,

provedených po 1. lednu 1993.

Jde o tyto zákony:

- čl. I bod 177 zák. č. 292/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje

zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád),

zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, a zákon č. 335/1991 Sb.,

o soudech a soudcích: "V § 272 se vypouštějí slova "generální

prokurátor nebo"."

- Čl. XI zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963

Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé

další zákony: "V § 272 se dosavadní text označuje jako odstavec

1 a doplňuje se odstavec 2, který zní:

(2) Byla-li stížnost pro porušení zákona uvedená v odstavci

1 předložena do tří měsíců od jejího podání k rozhodnutí

velkému senátu kolegia, může Nejvyšší soud postupovat podle

§ 269 odst. 2 až § 271 jen tehdy, rozhodl-li o této stížnosti

do tří měsíců od jejího předání velkému senátu kolegia."."

Z předložených sněmovních tisků a těsnopiseckých zpráv bylo

zjištěno, že

- zák. č. 292/1993 Sb. byl přijat na 14. schůzi Poslanecké

sněmovny Parlamentu České republiky (1. volební období) dne 10.

listopadu 1993, když z přítomných 155 poslanců hlasovalo pro jeho

přijetí 104, 10 hlasovalo proti a 41 se hlasování zdrželo;

předmětný zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl

řádně vyhlášen v částce 74/1993 Sbírky zákonů, která byla

rozeslána dne 10. prosince 1993, účinnosti pak nabyl dne 1. ledna

1994;

- zák. č. 30/2000 Sb. byl schválen na 19. schůzi (3. volební

období) Poslanecké sněmovny dne 9. prosince 1999 usnesením č.

670, když z přítomných 187 poslanců hlasovalo pro jeho přijetí

164, a jeden poslanec hlasoval proti; předmětný zákon byl schválen

Senátem ve znění postoupeném mu Poslaneckou sněmovnou na 15.

schůzi (2. funkční období) usnesením č. 249, dne 12. ledna 2000,

když v hlasování ze 72 přítomných senátorů, při kvoru 37,

hlasovalo pro jeho přijetí 68 senátorů a proti nehlasoval nikdo;

předmětný zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl

řádně vyhlášen v částce 11/2000 Sbírky zákonů, která byla

rozeslána dne 23. února 2000, účinnosti pak nabyl dnem 1. ledna

2001.

VII.

VII/a

Stížnost pro porušení zákona je dle ustanovení § 266 a násl.

tr. řádu mimořádným opravným prostředkem, jenž sluší toliko státu

a jímž lze dosáhnout zrušení pravomocného rozhodnutí soudu,

státního zástupce nebo vyšetřovatele. Nejvyšší soud, jenž je

o stížnosti pro porušení zákona příslušný rozhodovat (§ 266 odst.

1 tr. řádu) a kromě oprávnění ve věci přijmout akademický výrok

(§ 268 odst. 2 tr. řádu), je nadán i kompetencí kasační, resp.

apelační (§ 269 odst. 2, § 271 tr. řádu), a to i v případě

stížnosti podané v neprospěch obviněného (§ 272 tr. řádu).

Právní institut stížnosti pro porušení zákona byl zaveden do

československého právního řádu přijetím zák. č. 87/1950 Sb.,

trestního řádu, přejímán pak i do dalších kodifikací trestního

procesu (zák. č. 64/1956 Sb. a zák. č. 141/1961 Sb.) a zůstal

zachován i v právním řádu České republiky po roce 1993 [§ 266

a násl. zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní

řád), ve znění pozdějších předpisů].

Zák. č. 87/1950 Sb. přinesl opuštění předchozí koncepce

demokratického trestního procesu a představoval převzetí sovětské

totalitní koncepce stalinského ražení. Při projednání osnovy

zákona Národním shromážděním dne 11. července 1950 v této

souvislosti tehdejší ministr spravedlnosti Rais prohlásil:

"Bylo-li nám dopřáno přispět k socialistickému budování naší

vlasti vypracováním důležitých nových zákonů a mezi nimi trestních

předpisů, tak především patří za to naše vřelé poděkování sovětské

socialistické právní vědě a vynikajícím sovětským pracovníkům

v odboru trestního práva. (Potlesk.) Stejně jako v jiných oborech,

rovněž v trestním právu patří sovětské vědě nesporné světové

prvenství. Právníci Sovětského svazu pozvedli na nebývalou výšku

a zpracovali nepřekonatelným způsobem problémy socialistického

trestního práva a obohatili na podkladě učení marxismu-leninismu

vědu o trestním právu o nové důležité poznatky, ke kterým měšťácká

věda nikdy nedospěla a nemůže dospět a o vyřešení kterých se již

dnes ani nepokouší. Znalost sovětských zákonů a sovětské teorie

byla nutným a základním předpokladem pro formulaci našich nových

trestních zákonů, a bez níž by nám nebylo možné v tak krátkém čase

dokončit osnovy, které teď projednává Národní shromáždění. Je

samozřejmé, že přitom bylo třeba navázat na náš dosavadní vývoj

i na historické zkušenosti našeho pracujícího lidu. Třeba však

zdůraznit, že podstata otázek, kterými se zabývá nové trestní

právo, byla odhalena a vzorně zpracována ve zkušenostech

Sovětského svazu. Výsledky legislativní práce na novém trestním

právu jsou proto novým úspěchem nejen naší dělnické třídy, nýbrž

i marx-leninského myšlení vůbec a socialistické vědy velikého

Sovětského svazu zvláště." (viz www.psp.cz)

Zavedení institutu stížnosti pro porušení zákona

v neprospěch obviněného v tr. řádu z roku 1950 bylo projevem

posílení moci exekutivní vůči moci soudní (a to zejména

prokuratury jako tzv. "strážce socialistické zákonnosti").

Vycházelo dále z nedůvěry ve spolehlivost justice v pozici

represivního aparátu totalitního státu a představovalo instalování

možnosti centrálním rozhodnutím dosáhnout revokace jakéhokoli

pravomocného trestněprávního rozhodnutí, a to i v neprospěch

obviněného.

Lze přisvědčit jak vyjádření Předsedy Poslanecké sněmovny,

tak i ministra spravedlnosti, že problém ústavnosti institutu

stížnosti pro porušení zákona byl opakovaně posuzován při

polistopadových novelizacích tr. řádu, a dále byl výrazně kriticky

reflektován i v teorii trestního práva procesního (viz např.

P. Šámal, Opravné prostředky v trestním řízení. Stížnost pro

porušení zákona. Obnova řízení. Praha 1999, s. 160-161).

VII/b

K ústavním principům, tvořícím jeden z komponentů základního

práva na spravedlivý proces, patří i princip "rovnosti zbraní",

resp. princip rovnosti příležitostí (čili princip rovnosti všech

účastníků řízení) ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst.

1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Uvedený princip nabývá zvláštní

důležitosti v řízení trestním, v němž je ve vztahu k obviněnému

úzce spjat s právem na obhajobu, s právem skutkově i právně

argumentovat a s právem vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům.

Princip rovnosti účastníků trestního řízení kromě funkce ochrany

postavení obviněného, jemuž sluší presumpce neviny, je dále

součástí i celkové koncepce demokratického trestního procesu,

jejímž výrazem je zásada kontradiktornosti řízení.

Princip "rovnosti zbraní" v trestním řízení se promítá do

všech stadií trestního řízení, jakož i do všech jeho aspektů.

Uplatňuje se jak v nalézacím, tak i v přezkumném řízení, v obou

pak v celém jejich rozsahu, zejména ale v řízení důkazním (při

navrhování důkazů, právu vyjadřovat se k prováděným důkazům,

apod.). Princip "rovnosti zbraní" v trestním řízení není

absolutní, obecně však platí maxima, dle níž státu ve srovnání

s obviněným v žádném kontextu nepřísluší více práv, resp.

výhodnější procesní postavení [srov. např. časové omezení

oprávnění státního zástupce podat návrh na obnovu řízení

v neprospěch obviněného dle § 279 písm. a) tr. řádu].

Princip "rovnosti zbraní" (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) se výrazně

promítl v dosavadní judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.

Lze jej v této souvislosti charakterizovat zejména tím, že dle

názoru soudu jeho základem je myšlenka rovnosti, pročež je

srovnatelný s principem zákazu diskriminace dle čl. 14 Úmluvy.

V trestním procesu nadto slouží ochraně obviněného, jemuž svědčí

až do okamžiku jeho odsouzení presumpce neviny, a je úzce spjat

s kontradiktorní povahou trestního řízení. (Viz zejména případy

Bönisch vs. Rakousko a Brandstetter vs. Rakousko - doktrinární

analýzu podává např. J. A. Frowein, W. Peukert, Europäische

Menschenrechtskonvention. EMRK-Kommentar.

Kehl-Strabetaburg-Arlington 1996, s. 219 a násl., M. de Salvia,

Compendium de la CEDH. Kehl-Strabetaburg-Arlington 1998, s. 147

a násl.)

Na rozdíl od všech ostatních opravných prostředků, upravených

v trestním řádu, toliko stížnost pro porušení zákona přísluší

pouze jedné procesní straně - státu. Pakliže stát, jako procesní

strana v trestním řízení (přičemž nelze považovat za rozhodné,

který státní orgán ve kterém stadiu trestního řízení je oprávněn

jeho jménem jednat), disponuje ve srovnání s obviněným dalším

procesním prostředkem, zakládajícím možnost dosáhnout zrušení

pravomocného rozhodnutí v trestní věci, nelze než z této

skutečnosti dovodit dotčení práva obviněného na "rovnost zbraní"

v trestním procesu, plynoucího z ustanovení čl. 37 odst. 3

Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Pokud by z uvedeného tvrzení bylo vyjmuto oprávnění podat

stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného, a to

z důvodu jeho chápání jako procesního výrazu určitého "dobrodiní",

jenž v oblasti práva hmotného není způsobilý zasáhnout práva

obviněného, výtka protiústavnosti se zužuje na institut stížnosti

pro porušení zákona v neprospěch obviněného.

V období před přijetím trestního řádu č. 87/1950 Sb. platný

trestní řád (zákon č. 119/1873 ř. z., ve znění pozdějších

předpisů) znal v rámci soustavy mimořádných opravných prostředků

institut zmateční stížnosti pro zachování zákona, jenž "v zájmu

jednotnosti práva" umožňoval "generálnímu prokurátorovi právo

z moci úřední nebo z příkazu ministra spravedlnosti dovolati se

rozhodnutí nejvyššího soudu o otázce, zda určitým 1. rozsudkem,

2. usnesením nebo 3. postupem trestního soudu (nebo státního

zastupitelství) byl porušen zákon" (J. Kallab, Učebnice trestního

řízení. Brno 1930, s. 207). Rozhodnutí nejvyššího soudu však

zpravidla nemělo účinku na obžalovaného, šlo "jen o autoritativní

rozřešení sporné snad právní otázky, aniž soudy by byly vázány

mínění nejvyššího soudu vzíti za své" (tamtéž, s. 208). Důsledky

pro obviněného ve formě reformace anebo kasace byly právní úpravou

zmateční stížnosti pro zachování zákona (§ 292 zákona č. 119/1873

ř. z., ve znění pozdějších předpisů) předvídány výjimečně, a to

toliko ve prospěch obviněného v případě jeho odsouzení k trestu.

Z naznačené rekapitulace plyne, že právní úprava, obsažená

v předúnorovém trestním řádu v řízení o zmateční stížnosti pro

zachování zákona podané v neprospěch obviněného, umožňovala

přijetí toliko akademického výroku za účelem sjednocování

judikatury při řešení dané právní otázky, nepřipouštěla ale

nepříznivé kasační, resp. reformační účinky pro obviněného. takto:

koncipovaná stížnost pro zachování zákona platí v Rakouské

republice až do současnosti.

V základním mezinárodním srovnání k institutu stížnosti pro

porušení zákona, jenž je k dispozici toliko jedné procesní straně,

státu, a jenž může směřovat v neprospěch obviněného proti

pravomocným rozhodnutím soudů, jakož i orgánů přípravného řízení,

nelze najít paralelu.

Toliko ilustrativně lze v této souvislosti zmínit kupř.

právní úpravu německou. Soustava opravných prostředků, zakotvená

v platném trestním řádu (zák. č. 253/1877 RGBl., ve znění

pozdějších předpisů) zahrnuje instituty stížnosti, odvolání,

revize a obnovy řízení, jež plně odpovídají požadavkům, plynoucím

z čl. 6 Úmluvy, tj. i principu "rovnosti zbraní".

Relevance výtky neakceptování principu "rovnosti zbraní"

vystupuje pak ještě naléhavěji v případech možného uplatnění

stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného proti

rozhodnutím orgánů činných v přípravném řízení (kupř. proti

rozhodnutí vyšetřovatele, resp. státního zástupce o zastavení

trestního stíhání). K vůdčím zásadám trestního řízení v právním

státu, a to od dob osvícenství, patří zásada obžalovací, resp.

akuzační (§ 2 odst. 8 tr. řádu), jíž byla v trestním procesu

překonána a nahrazena zásada inkviziční. Dle zásady obžalovací

nezbytnou součástí demokratického trestního procesu,

respektujícího hodnoty nezávislosti soudního rozhodování, je

institucionální oddělení procesních funkcí přípravy a podání

obžaloby a rozhodování o vině a trestu mezi různé procesní

subjekty. Z pohledu ústavního pak tato zásada plyne z ustanovení

čl. 80 odst. 1, čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny. Je-li

Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané

ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného proti pravomocnému

rozhodnutí vyšetřovatele, resp. státního zástupce o zastavení

trestního stíhání, dle § 272 tr. řádu oprávněn takovéto rozhodnutí

zrušit a orgánům činným v přípravném řízení přikázat, aby

v trestním stíhání pokračovaly, pak nelze toto oprávnění

kvalifikovat jinak, než jako ústavně rozporný průlom do kautel

spojených se zásadou obžalovací v trestním řízení. Orgán, jemuž

věc byla přikázána, je přitom podle § 270 odst. 4 tr. řádu vázán

právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je

povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud

nařídil. Nejvyšší soud tímto významně ovlivňuje skutečnosti,

z nichž podání obžaloby vychází, a tím i zásadu obžalovací.

V této souvislosti nutno poukázat i na trvalý nárůst počtu i poměr

podaných stížností do rozhodnutí v přípravním řízení.

Poukazuje-li se ve vyjádření ministra spravedlnosti na

pozitivní efekty institutu stížnosti pro porušení zákona

v neprospěch obviněného v kontextu vyrovnání se s obdobím

totalitní zvůle, nutno konstatovat následující:

Novela tr. řádu č. 265/2001 Sb. zavádí institut dovolání

v neprospěch obviněného, jímž lze napadnout pravomocné rozhodnutí

soudu ve věci samé a jenž je svěřen nejvyššímu státnímu zástupci

[§ 265a odst. 1, § 265d odst. 1 písm. a) tr. řádu, ve znění zák.

č. 265/2001 Sb.]. Ve vztahu k pravomocným usnesením nižších

státních zástupců o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení

věci pak novela zavádí oprávnění nejvyššího státního zástupce tato

rozhodnutí rušit pro jejich rozpor se zákonem (§ 173a, § 174a tr.

řádu, ve znění zák. č. 265/2001 Sb.). Ke dni nabytí účinnosti

novely tr. řádu, provedené zák. č. 265/2001 Sb., tj. k 1. lednu

2002, se tím vytváří právní mechanismus, jenž umožňuje státu

efektivně uplatnit veřejný zájem na dosažení účelu trestního

řízení, zároveň ale dostát požadavkům plynoucím pro řádný proces

z čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tj. zejména

požadavku rovnosti účastníků řízení (požadavku "rovnosti zbraní").

Odložením derogačního účinku nálezu Ústavního soudu v předmětné

věci ke dni 31. prosince 2001 pak v právní úpravě z pohledu

analyzovaného účelu mimořádného opravného prostředku nevzniká

žádná mezera.

V uvedeném kontextu nutno poukázat na skutečnost, že otázkou

rovnosti účastníků trestního řízení a hledisky jejího možného

omezení v neprospěch obviněného se Ústavní soud obsáhle zabýval ve

věci sp. zn. Pl. ÚS 4/94. V souvislosti s ústavností institutu

anonymních svědků v trestním řízení konstatoval: "Smyslem práva na

veřejné projednání věci, ve spojení s právem vyjádřit se ke všem

prováděným důkazům, je poskytnout obžalovanému v trestním procesu

možnost verifikace důkazů, směřujících vůči němu, a to před tváří

veřejnosti. Tato verifikace v případě svědecké výpovědi obsahuje

dva komponenty: prvním je prověření pravdivosti skutkových

tvrzení, druhým je potom možnost prověření věrohodnosti svědka.

Instituce anonymních svědků tudíž omezuje možnost obžalovaného

verifikovat pravdivost vůči němu směřující svědecké výpovědi,

protože vylučuje možnost vyjádřit se k osobě svědka a k jeho

věrohodnosti. Omezuje tedy jeho práva na obhajobu, je v rozporu

s principem kontradiktornosti procesu, s principem rovnosti

účastníků. . K omezení základních práv či svobod, i když jejich

ústavní úprava omezení nepředpokládá, může dojít v případě jejich

kolize. Základní je v této souvislosti maxima, podle které

základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného

základního práva či svobody. . Vzájemné poměřování ve vzájemné

kolizi stojících základních práv a svobod spočívá v následujících

kritériích: Prvním je kritérium vhodnosti, tj. odpověď na otázku,

zdali institut, omezující určité základní právo, umožňuje

dosáhnout sledovaný cíl (ochranu jiného základního práva). .

Druhým kritériem poměřování základních práv a svobod je kritérium

potřebnosti, spočívající v porovnávání legislativního prostředku,

omezujícího základní právo resp. svobodu, s jinými opatřeními,

umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se

základních práv a svobod.

Třetím kritériem je porovnání závažnosti obou v kolizi

stojících základních práv."

Z pohledu naznačených kautel principu proporcionality

institut stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného,

prolamující základní práva, plynoucí z ústavního principu

rovnosti, neobstojí. Jakkoli sleduje jako svůj cíl ochranu

veřejného zájmu na spravedlivém potrestání pachatele trestného

činu, a tím princip panství práva, nesplňuje podmínku potřebnosti,

tj. podmínku, spočívající v porovnání legislativního prostředku,

omezujícího základní právo resp. svobodu, s jinými opatřeními,

umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se

základních práv a svobod. Tato skutečnost vystupuje zvlášť

významně do popředí v souvislosti se zavedením mimořádného

opravného prostředku - dovolání - v trestním řízení novelou tr.

řádu č. 265/2001 Sb.

V souvislosti s proklamovaným účelem výjimečnosti institutu

stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného nutno

poukázat i na statistickými údaji prokázanou stoupající tendenci

zvyšování poměru podaných stížností v neprospěch obviněných.

Dopadá-li zrušení § 272 tr. řádu nejen na případy porušení

zákona ve prospěch obviněného, ale i na všechny další případy, kdy

zákon nebyl porušen v neprospěch obviněného, ale byl porušen

u dalších osob, v jejichž prospěch či neprospěch byla stížnost

podána a soud shledá, že zákon byl porušen v neprospěch nebo ve

prospěch takové jiné osoby než obviněného (např. zúčastněné osoby,

znalce v souvislosti se znalečným, obhájce v souvislosti s jeho

odměnou a hotovými výdaji apod.), pak by, dle názoru ministra

spravedlnosti, tyto případy nebyly nadále stížností pro porušení

zákona řešitelné, přičemž by je nebylo možno řešit ani dovoláním.

Tato okolnost na důvodnosti zrušení institutu stížnosti pro

porušení zákona v neprospěch obviněného však nic nemůže změnit.

Žádný právní řád není a nemůže být z pohledu soustavy procesních

prostředků k ochraně práv, jakož i z pohledu soustavy uspořádání

přezkumných instancí budován ad infinitum. Každý právní řád

generuje a nutně musí generovat i určitý počet chyb. Účelem

přezkumného, resp. přezkumných řízení může reálně být takováto

pochybení aproximativně minimalizovat a nikoli bezezbytku

odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem

poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na

straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu

tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili

prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti

rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko

v případě důvodů výjimečných. Za takové nelze pak označit ty, jež

v této souvislosti uvádí ministr spravedlnosti ve svém vyjádření.

Vycházeje ze všech uvedených důvodů, dospěl Ústavní soud

k závěru, že § 272 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve

znění pozdějších předpisů, je v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny

a čl. 6 odst. 1 Úmluvy v souvislosti s jím založenou možností

rušit v neprospěch obviněného i pravomocná rozhodnutí

v přípravném řízení, rovněž i s čl. 80 odst. 1 a s čl. 90 Ústavy

a s čl. 40 odst. 1 Listiny, pročež plénum Ústavního soudu rozhodlo

o jeho zrušení. Ústavní soud v tomto kontextu připomíná, že

zrušením § 272 tr. řádu se ruší toliko kasační a apelační pravomoc

Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané

v neprospěch obviněného, neruší se ale řízení jako takové, tj.

neruší se možnost přijmout v dané věci akademický výrok za účelem

sjednocování judikatury pro futuro (§ 268 odst. 2 tr. řádu).

VII/c

Ustanovení § 272 tr. řádu bylo v průběhu předmětného řízení

před Ústavním soudem částečně novelizováno zákonem č. 265/2001

Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení

soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č.

140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů,

a některé další zákony. Dle č. I bodu 199 "V § 272 odst. 1 a 2 se

slova "do tří měsíců od jeho podání" nahrazují slovy "do šesti

měsíců od jejího podání"." Tato zákonná úprava je platná dnem 31.

července 2001, tj. dnem rozeslání částky 102/2001 Sbírky zákonů,

v níž byl předmětný zákon publikován, dle čl. XIV pak nabývá

účinnosti dnem 1. ledna 2002.

Dle § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je dán důvod

zastavení řízení, jestliže zákon, jiný právní předpis, nebo jejich

jednotlivá ustanovení, jejichž zrušení je navrhováno, pozbudou

platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem.

K interpretaci uvedeného zákonného důvodu zastavení řízení se

Ústavní soud vyjádřil zejména v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 20/99, ze

dne 18. dubna 2001. Konstatoval, že v případě, je-li novelou

zákona určité ustanovení zrušeno a zároveň ve shodné dikci

přijato, avšak v systematice zákona zařazeno odlišně, jedná se

o nový projev vůle zákonodárce, tudíž původně navrhovatelem

napadené ustanovení pozbylo platnosti před skončením řízení před

Ústavním soudem. Za této situace Ústavní soud dospěl k závěru, že

nejsou dány ani podmínky připuštění změny návrhu podle ustanovení

§ 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 95 odst. 1 a 2

o. s. ř.

V předmětné věci se však jedná o případ odlišný, na který

ustanovení § 67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, nedopadá. Novelou tr. řádu, provedenou

zák. č. 265/2001 Sb., byla totiž změněna toliko část ustanovení

§ 272 tr. řádu (a to prodloužením lhůty pro rozhodování Nejvyššího

soudu o stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného).

Tato část z hlediska důvodů posuzování ústavnosti celého

ustanovení § 272 tr. řádu, dotýkajících se institutu stížnosti pro

porušení zákona jako takového, není rozhodná.

VII/d

Dle ustanovení § 276 věty čtvrté tr. řádu "zajistit osobu

obviněného vydáním příkazu k zatčení a vzetím do vazby lze však

jen tehdy, navrhne-li to ministr spravedlnosti ve stížnosti pro

porušení zákona podané v neprospěch obviněného a považuje-li to

Nejvyšší soud za nezbytné vzhledem k závažnosti trestného činu

a naléhavosti vazebních důvodů".

Uvedené zákonné ustanovení v předmětné věci ze strany

Nejvyššího soudu uplatněno nebylo, a tudíž u něj nebyly dány

podmínky postupu dle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Podle ustáleného názoru Ústavního soudu je tento soud při

svém rozhodování rozsahem podaného návrhu vázán a ve svém

rozhodnutí z jeho hranic (ultra petitum) vykročit nemůže (viz

např. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 8/95).

Ustanovení § 276 věty čtvrté tr. řádu se v důsledku zrušení

ustanovení § 272 tr. řádu (čili v důsledku zrušení kasační, resp.

apelační pravomoci Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro

porušení zákona v neprospěch obviněného) stává ustanovením

obsoletním. Derogací skutkové podstaty obsažené v § 272 tr. řádu

ztrácí ustanovení § 276 věty čtvrté tr. řádu rozumný smysl:

Ruší-li se kasační, resp. apelační pravomoc Nejvyššího soudu

v řízení o stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného,

a je ponechána možnost přijetí toliko akademického výroku bez

konkrétního dopadu na obviněného, pak nelze než ponechání

pravomoci Nejvyššího soudu v takovém řízení rozhodnout o zatčení

obviněného, resp. o jeho vzetí do vazby považovat za contradictio

in adiecto. Jinými slovy: V situaci, kdy v důsledku zrušení

určitého zákonného ustanovení derogačním nálezem Ústavního soudu

ustanovení jiné, obsahově od předchozího odvislé, ztrácí rozumný

smysl, tj. ztrácí opodstatněnost své normativní existence, je

tímto dán důvod pro zrušení i tohoto zákonného ustanovení, a to

aniž by se jednalo o postup ultra petitum. Platnost takového

ustanovení zaniká totiž na základě principu cessante ratione legis

cessat lex ipsa, derogace provedená Ústavním soudem má proto

toliko evidenční, technickou povahu.

Pro uvedené plénum Ústavního soudu v návaznosti na zrušení

ustanovení § 272 tr. řádu zrušilo rovněž ustanovení § 276 věty

čtvrté tr. řádu.

Z důvodů výše vyložených Ústavní soud odložil účinnost

derogačního nálezu, i ve vztahu k ustanovení § 276 věty čtvrté

trestního řádu, k datu 31. prosince 2001.

VII/e

Nad rámec rationis decidendi, toliko jako obiter dictum,

považuje Ústavní soud za potřebné se vyjádřit i k právním

důsledkům tohoto derogačního nálezu.

Důsledkem prvním je dopad ustanovení § 71 odst. 1 zákona

o Ústavním soudu na předmětnou věc.

Byl-li na základě právního předpisu, který byl zrušen, vydán

soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale

nebyl dosud vykonán, je zrušení takového právního předpisu dle

uvedeného zákonného ustanovení důvodem pro obnovu řízení podle

ustanovení zákona o trestním řízení soudním. V rozhodované věci

však o takový důvod nejde. Porušení principu "rovnosti zbraní"

v zákonné úpravě aktivní legitimace k podání mimořádného opravného

prostředku se totiž nedotýká ústavnosti, případně zákonnosti

samotného řízení před Nejvyšším soudem, případně řízení na ně

navazujícího. Zrušení § 272 tr. řádu tudíž důvod obnovy řízení dle

§ 71 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

nezakládá.

Důsledkem druhým je pak otázka intertemporality derogačního

nálezu, tj. otázka, zda se případná derogace § 272 tr. řádu

vztahuje i na případy, u nichž byla ministrem spravedlnosti podána

stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného, avšak ke dni

nabytí účinnosti zrušujícího nálezu o nich nebylo Nejvyšším soudem

rozhodnuto. Jelikož Ústavní soud není oprávněn, v souvislosti se

svou pravomocí rušit zákony a jiné právní předpisy, resp. jejich

jednotlivá ustanovení, pozitivním způsobem upravit z toho plynoucí

intertemporální důsledky, nelze než v této souvislosti odkázat na

obecné principy právní. Pro oblast intertemporality v civilním

i trestním procesu platí princip, dle něhož nestanoví-li zákon

jinak, soud postupuje podle procesní úpravy platné a účinné

v době rozhodování. V rozhodované věci zrušením § 272 tr. řádu se

ruší toliko kasační a apelační pravomoc Nejvyššího soudu v řízení

o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného,

neruší se ale řízení jako takové, tj. neruší se možnost přijmout

v dané věci akademický výrok za účelem sjednocování judikatury pro

futuro (§ 268 odst. 2 tr. řádu). Z uvedeného plyne, že

v případech, u nichž byla ministrem spravedlnosti podána stížnost

pro porušení zákona v neprospěch obviněného, avšak ke dni nabytí

účinnosti zrušujícího nálezu o nich nebylo Nejvyšším soudem

rozhodnuto, lze po nabytí účinnosti derogačního nálezu Ústavního

soudu rozhodnout již toliko akademickým výrokem.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 31. října 2001

Odlišné stanovisko

soudce JUDr. V. Š. v plenární věci návrhu III. senátu Ústavního

soudu na zrušení ustanovení § 272 trestního řádu zák. č. 141/1961

Sb.

Odlišným stanoviskem vyjadřuji v této věci svůj nesouhlas

s odůvodněním nálezu ze dne 31. října 2001, pokud

a) plénum Ústavního soudu opírá své závěry o "statistickými údaji

prokazovanou stoupající tendenci zvyšování počtu podaných

stížností v neprospěch obviněných (přesněji odsouzených), a to

v absolutní i relativní relaci",

b) protiústavnost nálezem zrušených ustanovení § 272 a § 276 věty

třetí zákona č. 141/1961 Sb., v trestním řízení soudním (trestního

řádu), ve znění pozdějších předpisů, vyvozuje (odkazem na čl. 37

odst. 1 Listiny základních práv a svobod, na čl. 96 odst. 1 Ústavy

ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod) též z principu "rovnosti zbraní".

ad a) O statistickými údaji prokázané stoupající tendenci

(zvyšování počtu podaných stížností v neprospěch obžalovaných)

bylo by lze hovořit jen tehdy, jestliže by o ní byl v ústním

jednání pléna Ústavního soudu proveden důkaz, a jestliže by

tvrzená skutečnost z něj vyplývala.

Podle dlouhodobě ustálených procesních zásad se jednak

dokazování provádí (soudem) při jednání (§ 48 odst. 1 al. 1 zák.

č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona),

jednak za důkaz mohou být sice pokládány různé prostředky, jimiž

lze zjistit (prokázat) stav věci (§ 49 odst. 1 zákona), nicméně

dokazování samo musí být vždy provedeno tak, aby účastníci řízení

mohli vůči v řízení provedenému důkazu uplatnit svá procesní práva

(§ 32 zákona, § 123 o. s. ř.).

V posuzované věci však plénum Ústavního soudu dokazování

neprovádělo; jestliže předsedkyně Nejvyššího soudu ČR k žádosti

Ústavního soudu (soudce zpravodaje) ve dvou podáních (ze dne 31.

srpna 2001 a 5. září 2001) předložila "pro účely předmětného

řízení" vyžádané statické údaje, šlo - z hlediska ústního jednání

pléna Ústavního soudu - jen o předcházející procesní úkon soudce

zpravodaje, jímž zajistil (pro ústní jednání) listinný důkaz (§

42 odst. 3 zákona), nikoli však již o důkaz listinou v ústním

jednání pléna Ústavního soudu provedený (§ 48 odst. 1 al. 1, 2

zákona, § 129 o. s. ř.), neboť zprávu soudce zpravodaje, byť by

v ní byl důkazní pramen označen, za důkaz, nadto za důkaz

provedený, pokládat nelze.

Mimo to v odůvodnění nálezu Ústavního soudu citované

statistické údaje samy o sobě ani "v absolutní ani v relativní

relaci" nic podstatného a jednoznačného nevypovídají; mohou být

totiž - bez bližšího rozboru (vyhodnocení) - vyloženy jak pro

libovůli rozhodujících orgánů veřejné moci, tak pro stoupající

nedostatky v rozhodovací praxi nižších orgánů činných v trestních

věcech a pro z nich vyplývající potřebu ať již sjednocování

rozhodovací praxe především obecných soudů (§ 28, § 29 zák. č.

335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nebo nápravy

nezákonnosti.

ad b) Rozhodovací důvody nálezu jsou mimo jiné opřeny o tzv.

princip rovnosti zbraní.

Ani Listina základních práv a svobod (čl. 37 odst. 3, resp.

čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR) ani Úmluva o ochraně lidských práv

a základních svobod (čl. 6 odst. 1) však takový princip neznají,

jakkoli je v cizí odborné literatuře užíván a jakkoli již také

zdomácněl i v odborné literatuře české.

Rozumí-li se principem základní myšlenka nebo zásada (k tomu

srov. např. Sborník jazyka českého), pak v uvažovaném smyslu

a v daných souvislostech jde o rovnost účastníků řízení a nikoli

o výběr procesních prostředků, které oni k uplatnění (prosazení)

svého práva "zbraněmi" v řízení - zpravidla před soudem - užívají.

Tzv. "rovnost zbraní" je tak rovnosti účastníků řízení podřazena

(je v něm obsahově zahrnuta) a již proto nemůže být jako její

odvozenina pokládána za základní myšlenku nebo za zásadu, tedy za

princip, který by se nadto v dané věci měl "promítat do všech

stádií trestního řízení".

Odepře-li orgán v trestním řízení činný obviněnému

(obžalovanému) nedůvodně právo vyjádřit se k provedenému důkazu

nebo omezí-li jej při navrhování důkazů a podobně (viz druhý

odstavec VII/b odůvodnění nálezu) neporušuje tím "princip rovnosti

zbraní", ale zcela zřetelně porušuje buď zásadu nestrannosti

řízení nebo, a to zpravidla a především, jde-li takové pochybení

ve prospěch jiného účastníka řízení (v dané věci ve prospěch

státního zastupitelství), zásadu rovnosti účastníků řízení (čl.

96 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb., čl. 37 odst. 3 Listiny

základních práv a svobod).

Pojem "rovnosti zbraní" má svůj původ v odlišných

historických i kulturních podmínkách anglosaského (amerického)

práva a jeho vývoje, a jako takový je v našich podmínkách při

nalézání práva (ochraně ústavnosti) jako quasidoktrinální silácký

pojem nevhodný a nadto, povýšením na princip a v záměně za zásadu

rovnosti účastníků řízení, nepřípadný; jsem proto přesvědčen, že

odkaz na něj není v rozhodovacích důvodechsoudních rozhodnutí

včetně nálezů Ústavníhosoudu (jejich odůvodnění) na místě.

V Brně dne 13. 11. 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru