Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 14/94Nález ÚS ze dne 08.03.1995Legalita a legitimita dekretů prezidenta republiky - dekret č.108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a FNO

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam1
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
Věcný rejstříkpravomoc
konfiskace majetku
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 14/3 SbNU 73
Paralelní citace (Sbírka zákonů)55/1995 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1995:Pl.US.14.94
Datum podání11.04.1994
Napadený akt

jiný právní předpis; 108/1945 ; dekret prezidenta republiky o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 10, čl. 87 odst.1 písm.a

2/1993 Sb., čl. 2, čl. 3, čl. 4, čl. 11, čl. 24

Ostatní dotčené předpisy

108/1945 Sb.

22/1945 Sb.

30/1945 Sb.

55/1995 Sb.

57/1946 Sb.


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 14/94 ze dne 8. 3. 1995

55/1995 Sb.

N 14/3 SbNU 73

Legalita a legitimita dekretů prezidenta republiky - dekret č.108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a FNO

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v plénu ve věci návrhu

R. D. na zrušení dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.,

o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy,

takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel R. D. podal s poukazem na ustanovení § 74 zákona

č. 182/1993 Sb. spolu s ústavní stížností proti rozsudku Krajského

soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 26. 10. 1993, čj.

29 Co 647/93-30, také návrh na zahájení řízení podle ustanovení

§ 64 odst. 1 písm. d citovaného zákona. Ve svém návrhu uvedl, že

Krajský soud v Ústí nad Labem v rozporu s nyní platným ústavním

právem, jakož i v rozporu s ústavním právem platným v roce 1945,

prohlásil dekret č. 108/1945 Sb. za platnou součást "našeho

právního řádu" a současně prohlásil, že tento dekret je "zákonným

aktem, na jehož základě byl majetek konfiskován". Podle ústavní

listiny z roku 1920 náležela moc zákonodárná pouze Národnímu

shromáždění a jeho oběma sněmovnám. V době rozpuštění některé

sněmovny a nebo od uplynutí jejího volebního období až do

opětovného sejití sněmoven a dále po dobu, po kterou bylo jejich

zasedání odročeno nebo skončeno, činil neodkladná opatření, i když

by k nim bylo jinak třeba zákona a vykonával moc vládní a výkonnou

24 členný výkonný výbor, složený ze 16 členů Poslanecké sněmovny

a 8 členů Senátu. Tento výbor byl příslušný ve všech věcech

náležejících do zákonodárné působnosti Národního shromáždění,

avšak ani tento výbor nebyl oprávněn měnit ústavní zákony nebo

ukládat svými opatřeními nové trvalé finanční povinnosti nebo

zcizovat státní majetek. Žádný jiný ústavní orgán, než právě

vyjmenované Národní shromáždění, popř. jeho 24 členný výkonný

výbor, nebyl nadán zákonodárnou pravomocí. Ať už byl tedy dr.

Edvard Beneš čímkoliv, popř. v rozhodné době, kdy dekrety vydával,

dokonce i prezidentem (a tím podle právního názoru navrhovatele

nebyl a být nemohl, neboť dne 5. 10. 1938 abdikoval a po něm byl

řádně zvolen jiný prezident Československé republiky), nemohl ani

jako soukromá osoba, ani jako prezident republiky Československé

být nadán zákonodárnou pravomocí. Pokud tedy vydával jakékoliv

akty, byly to nanejvýše správní akty moci vládní a výkonné,

vydávané v rozporu s tehdy platným ústavním právem a od samého

počátku akty nulitní. Pokud socialistická právní věda

a bezprostředně před ní i právní věda ovlivněná tzv. nacionálně

socialistickou revolucí, údajně probíhající v roce 1945, tedy jeho

akty označovala za akty revolučního zákonodárství, nutno

poznamenat, že neexistuje revoluční zákonodárství, pouze revoluční

násilí bez zákona. Tyto akty, takto posuzováno, byly tedy nejvýše

akty násilí, nikoliv práva. V rozporu se základními zásadami

právního státu bylo zde jedné osobě přiznáno být současně

zákonodárcem a zároveň mocí vládní a výkonnou. Dekret č. 108/1945

Sb., který byl aplikován v citovaném rozsudku Krajského soudu

v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, je v rozporu i s články 2, 3,

4, 11 a 24 Listiny základních práv a svobod, týkajícími se

uplatňování a mezí státní moci, národnostních práv, mezí

základních práv a svobod, jakož i práva vlastnit majetek. Ze všech

těchto důvodů navrhovatel navrhl, aby Ústavní soud prohlásil

dekret č. 108/1945 Sb. za akt od samého počátku nulitní. Pokud by

se Ústavní soud navzdory právním zásadám civilizovaných

společností Evropy domníval, že se jednalo o právní akt či dokonce

zákon, navrhl tuto právní normu zrušit.

Vedlejší účastník R.B. ve svém návrhu na zrušení ustanovení

§ 2 odst. 5 dekretu č. 108/1945 Sb. uvedl, že tato norma je svou

povahou a zaměřením antidemokratická a ve své podstatě

antihumánní. Aby se stát nemusel zdržovat s případným

spoluvlastnictvím v případech, kde by jinak podmínky dekretu

dopadaly jen na části nemovitých věcí, přišla mu legislativa na

pomoc s takovou nekulturní konstrukcí. Postižený spoluvlastník byl

vyřazen z možnosti se bránit. Tento princip označeného dekretu je

v přímém rozporu s článkem 17 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských

práv navazujícím na článek 55 písm. c Charty OSN, článkem 1 odst.

1 Dodatkového protokolu z 20. 3. 1952 k Úmluvě o ochraně lidských

práv a základních svobod, jakož i v rozporu s Deklarací práv dětí,

zejména její zásadou č. 2 a 8, neboť v době konfiskace byl

navrhovatel nezletilý.

Vedlejší účastník JUDr. J.S. ve svém návrhu na zrušení

ustanovení § 1 a § 2 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.

uvedl, že dr. Beneš nebyl v roce 1945 oprávněn prezidentské

dekrety vydávat, neboť podle Ústavy z roku 1920 nebyl v té době

Národním shromážděním za prezidenta zvolen.

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky se

v zastoupení svým předsedou vyjádřila tak, že dekret prezidenta

republiky č. 108/1945 Sb. byl vydán v mezích oprávnění hlavy státu

v době, kdy nebylo ustaveno Národní shromáždění a tvoří platnou

součást našeho právního řádu. Oprávnění prezidenta republiky po

dobu platnosti zatímního státního zřízení v nezbytných případech

vydávat předpisy, jimiž se mění, ruší nebo nově vydávají zákony,

k návrhu vlády formou dekretů, které spolupodepíše předseda vlády,

resp. členové vlády pověřeni jejich výkony, je dáno ústavním

dekretem prezidenta republiky ze dne 15. 10. 1940 č. 2 Úředního

věstníku československého, o prozatímním výkonu moci zákonodárné,

uveřejněném ve Sbírce zákonů a nařízení státu československého pod

č. 20 z roku 1945. Všechny dekrety prezidenta republiky byly

posléze schváleny Prozatímním Národním shromážděním republiky

Československé, a to ústavním zákonem ze dne 28. 3. 1946 č. 57,

kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety prezidenta

republiky. Dekrety prezidenta republiky byly tedy vydány ústavním

způsobem, ústavním způsobem potvrzeny a jsou platnou součástí

našeho právního řádu.

Senát Ústavního soudu, který se zabýval ústavní stížností R.

D., usnesením ze dne 27. 5. 1994, čj. IV. ÚS 56/94-15, řízení

podle § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

přerušil a návrh na zrušení dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci

nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, postoupil plénu

Ústavního soudu k rozhodnutí podle článku 87 odst. 1 písm.

a Ústavy.

Plénum Ústavního soudu se v prvé řadě zabývalo otázkou

splnění podmínek ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, o které navrhovatel svůj návrh opřel. Toto

ustanovení stanoví, že spolu s ústavní stížností může být podán

návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu a nebo

jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala

skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle

tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo

mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy, popř. se zákonem,

jedná-li se o jiný právní předpis. V tomto bodě plénum Ústavního

soudu dospělo k závěru, že podmínka vztahující se k oprávnění

podat návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu je

v projednávané věci splněna.

Prvou ze základních otázek v projednávané věci je otázka, zda

napadený dekret prezidenta republiky, totiž dekret ze dne 25. 10.

1945 č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech

národní obnovy, byl vydán v mezích legitimně stanovených

kompetencí či naopak, jak tvrdí navrhovatel, stalo se tak

v rozporu se základními zásadami právního státu, neboť k jeho

vydání došlo orgánem moci výkonné v rozporu s tehdy platným

ústavním právem. V této souvislosti je třeba konstatovat, že

základem, na němž spočíval právní řád Československé republiky,

byl zákon č. 11 ze dne 28. 10. 1918, o zřízení samostatného státu

československého. Tento základ československého práva nemohl být

v žádném směru zpochybněn německou okupací, nejen z toho důvodu,

že předpisy článků 42 - 56 Řádu zákonů a obyčejů pozemní války

představující přílohu IV. Haagské úmluvy ze dne 18. 10. 1907

vymezily přesné hranice, v nichž okupant mohl uplatňovat státní

moc na území obsazeného státu, ale především proto, že Německá

říše jako totalitní stát, řídící se principem vyjádřeným

Rosenbergovou větou - Právem je to, co slouží německé cti -,

vykonávala státní moc a vytvářela právní řád v zásadě již stranou

jejich materiálně hodnotové báze. Tuto skutečnost snad nejlépe

vystihují dva říšské zákony z roku 1935, totiž zákon o ochraně

německé krve a cti a zákon o říšském občanství, v nichž se klade

eminentní důraz na čistotu německé krve, jako předpokladu další

existence německého lidu, a v nichž se jako říšský občan definuje

pouze státní příslušník z německé nebo příbuzné krve, který

dokazuje svým chováním, že je ochoten a schopen věrně sloužit

německému národu a říši. Naproti tomu ústavní požadavek

demokratické povahy československého státu v ústavní listině

z roku 1920 formuluje sice pojem politicko-vědní povahy (jenž je

juristicky obtížně definovatelný), což však neznamená, že je

metajuristický a že nemá právní závaznost. Naopak, jako základní

charakteristický rys ústavního zřízení znamená ve svých

důsledcích, že nad a před požadavek formálně-právní legitimity byl

v ústavní listině Československé republiky z roku 1920 postaven

ústavní princip demokratické legitimity státního zřízení.

Nebylo tedy tomu tak, že by československý právní řád zjevně

preferoval primát vnitrostátního právního řádu, že by jeho ústava

stála nesporně na stanovisku své vlastní naprosté svrchovanosti

a nezávislosti na kterémkoliv jiném právním řádu, takže

československý ústavní zákonodárce mohl, zachoval-li přitom jen

předepsané formy normotvorby, platně stanovit cokoliv - jmenovitě

bez ohledu na předpisy mezinárodního práva. Jak totiž bylo již

konstatováno, byl v ústavní listině z roku 1920 zakotven princip

demokratické legitimity státního zřízení, princip, jenž již

v preambuli k této listině ("neboť chceme se přičleniti do

společnosti národů jako člen vzdělaný, mírumilovný, demokratický,

pokrokový") zdůrazňuje vazbu na hodnotový řád, který je základem

i mezinárodního právního řádu. Tento hodnotový základ ústavní

listiny z roku 1920 a její otevřenost ve směru k mezinárodnímu

právu dokumentuje mimo jakoukoliv pochybnost i úprava práv

a svobod, jakož i úprava ochrany národních, náboženských

a rasových menšin. V hodnotovém nazírání, jak se vytvářelo během

druhé světové války a krátce po ní, bylo naopak obsaženo

přesvědčení o nezbytnosti postihu nacistického režimu a náhrady,

či alespoň zmírnění škod způsobených tímto režimem a válečnými

událostmi. Ani v tomto směru tedy dekret prezidenta republiky č.

108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní

obnovy, neodporuje "právním zásadám civilizovaných společností

Evropy platným v tomto století", ale je právním aktem své doby,

opírajícím se i o mezinárodní konsens.

V těchto momentech tkví mimo jiné důvod, proč i za okupace

byl československý stát a jeho právní řád mezinárodně uznáván

a proč také zahraniční politické vedení stálo na pozici

zdůrazňující kontinuitu československého práva. Vynuceným chováním

československého státu, počínaje pohrůžkami útočné války ze strany

Hitlera - což bylo v rozporu s, v této době, platným, i samotné

Německo vázajícím, Briand-Kellogovým paktem, přijetím mnichovské

dohody, přes vynucené odstoupení prezidenta Beneše až k cestě

prezidenta Háchy do Berlína, ztrácel totiž tento stát svou

věrohodnou demokratickou legitimaci, neboť jeho chování se zcela

zřetelně rozcházelo s postojem ústavního suveréna, totiž lidu,

který svou vůli žít v demokratickém státě dal jasně najevo, mimo

jiné, v mobilizaci v roce 1938. Právě v tomto faktu lze spatřovat

důvod, proč jakýkoliv z těchto neblahých aktů, byť byl uskutečněn

při formálním dodržení ústavních procedur, nelze uznat za

legitimní. Po rozbití Československé republiky a jejího ústavního

zřízení znemožnily poměry po řadu let demokratickou formaci

konstitutivní moci lidu na území republiky. V tomto směru jsme se

nelišili od celé řady jiných evropských zemí, jejichž exilové

reprezentace, i právní akty jimi vydávané, byly z uvedených důvodů

v širokém měřítku mezinárodně uznávány, a to v souladu s obecně

uznávanou právní zásadou, že akty vzniklé pod nátlakem se považují

za nulitní.

Co ostatně lze v projednávané věci považovat za určující, je

to, že v době, kdy již bylo vytvořeno a bylo také mezinárodně

uznáno tzv. Prozatímní státní zřízení Československé republiky,

zakotvené v ústavních dekretech prezidenta republiky č. 1, č.

2 a v dekretu č. 4 Úředního věstníku československého z roku 1940

- představovaly je prezident, vláda a Státní rada -, vydala

československá vláda usnesení ze dne 3. 12. 1942 "O další

platnosti prezidentského úřadu prezidenta republiky dr. Edvarda

Beneše" s následujícím obsahem: "Ve své schůzi ministerské rady ze

dne 3. prosince 1942 předseda vlády Msgre dr. Jan Šrámek ohlásil:

Dne 18. prosince 1942 uplyne sedmileté volební období dosavadního

prezidenta republiky dr. Edvarda Beneše, jenž byl řádně zvolen

prezidentem republiky ve schůzi Národního shromáždění dne 18.

prosince 1935. Prezident dr. Edvard Beneš se vzdal své

prezidentské funkce dne 5. října 1938, avšak vláda československá

ve shodě s věrnými občany československého státu nikdy nepokládala

tuto rezignaci za platnou, neboť byla protiprávně vynucena. Proto

prezident republiky dr. Edvard Beneš zůstal hlavou

československého státu nepřetržitě od 18. prosince 1935 a je

vládami Spojených národů, jakož i vládami států jiných, za hlavu

státu uznáván. Předseda vlády dále prohlásil, že podle § 1 zákona

č. 161/1920 svolává schůzi Národního shromáždění k volbě

prezidenta republiky předseda vlády, a že tudíž zákon jemu ukládá,

aby pečoval o včasnou volbu nového prezidenta. Hledíc k odstavci

3 § 58 ústavní listiny a § 2 zákona č. 161/1920 má býti volební

schůze Národního shromáždění svolána nejdříve 4 neděle

a nejpozději 14 dní před koncem volebního období prezidentova.

Poněvadž tato schůze za daných poměrů svolána býti nemůže,

předseda vlády navrhl, aby se vláda usnesla takto: Podle odstavce

5 § 58 ústavní listiny, který zní: "Dřívější prezident zůstává ve

své funkci, pokud nebyl zvolen prezident nový", zůstává dosavadní

prezident republiky dr. Edvard Beneš, řádně zvolený Národním

shromážděním dne 18. prosince 1935, ve svém prezidentském úřadě až

do doby, kdy bude možno provésti volbu nového prezidenta. Vláda se

takto usnesla všemi hlasy a zároveň uložila předsedovi vlády, aby

její usnesení oznámil prezidentu republiky, lidu československému,

Státní radě, jakož i mezinárodní veřejnosti." (Úř. věst. čsl.,

ročník III. 1942, str. 17).

K uvedenému usnesení československé vlády možno dodat, že

k abdikaci prezidenta dr. Edvarda Beneše došlo v "době nesvobody",

kterou se rozumí doba od 30. 9. 1938 do 4. 5. 1945 (ústavní dekret

prezidenta republiky ze dne 3. 8. 1944 č. 11/1944 Úředního

věstníku československého, příloha k vyhlášce ministra vnitra č.

30/1945 Sb., vládní nařízení č. 31/1945 Sb.), v období po

mnichovské dohodě ze dne 29. 9. 1938, jež ve smlouvě o vzájemných

vztazích mezi Československou socialistickou republikou

a Spolkovou republikou Německo, publikované vyhláškou č. 94/1974

Sb., byla ve svém článku 1 prohlášena za nulitní (nulita

mnichovské dohody z 29. září 1938 byla také potvrzena smlouvou

mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou

republikou Německo, o dobrém sousedství a přátelské spolupráci,

publikovanou pod č. 521/1992 Sb., v níž je současně uznávána

skutečnost, že československý stát od roku 1918 nikdy nepřestal

existovat). Prozatímnímu státnímu zřízení Československé

republiky, představovanému prezidentem, vládou a od 21. 7. 194O

také Státní radou, se vedle mezinárodního uznání dostalo podpory

také ze strany domácího a zahraničního odboje a všeobecně ze

strany československého lidu. Pokud jde o mezinárodní uznání,

třeba na prvém místě uvést dopis britského ministra zahraničních

věcí Halifaxe prezidentu Benešovi ze dne 21. 7. 1940, v němž mu

sděluje, že "v odpověď na žádost Československého národního výboru

vláda Jeho veličenstva ve Spojeném království s radostí uznává

prozatímní československou vládu, utvořenou Československým

národním výborem v této zemi a navazuje s ní styky" (Úř. věst.

čsl., roč. I., č. 10, str. 4). V dopise A. Edena ze dne 18. 7.

1941, určeném ministru Janu Masarykovi, se uvádí, že král rozhodl

pověřit mimořádného vyslance u dr. Beneše jako prezidenta ČSR,

a že britská vláda považuje právní postavení prezidenta a vlády

ČSR za totožné s postavením státních spojeneckých hlav států

a vlád. V dopise F. D. Roosevelta dr. Benešovi ze dne 30. 6. 1941

je jako "adresát" uveden dr. Edvard Beneš, prezident prozatímní

vlády československé. Dne 26. 10. 1942 sdělily Spojené státy

americké oficiálně ministru Janu Masarykovi, že uznání Spojenými

státy je třeba považovat mezinárodně právně za plné a definitivní.

Také Sovětský svaz plně uznal československou prozatímní vládu

v červenci 1941. Kromě Velké Britanie uznalo tak Československou

republiku, zastupovanou prozatímní vládou v Londýně de iure, buď

výslovným uznáním nebo navázáním diplomatických styků, 27 států.

Československá republika, i když její orgány nemohly vykonávat

státní moc na okupovaném území, měla své vlastní zahraniční

vojsko, vyhlásila válku mocnostem Osy a stala se jedním ze

zakladatelů OSN.

Tendenci zachovat právní kontinuitu s československým právním

řádem vyjádřil dr. Beneš zejména ve svém projevu ze dne 24. 7.

1940, tedy 3 dny po uznání prozatímní československé vlády

britskou vládou, v němž doslovně uvedl: "Neuznavše Mnichova

a všeho toho, co přivodil, hájili jsme a hájíme zásadu, že

Československá republika, republika Masarykova, žila a existovala

i po Mnichově dál. Celá naše právní soustava mezinárodně - právně

a politicky tudíž pokračuje, pro nás právně není mého odchodu

z úřadu a vlasti, pro nás není rozbití republiky, právně

a politicky neexistuje pro nás nic, co provedl násilnický nacismus

u nás po 15. březnu 1939. Prohlašuji slavnostně tyto naše

politické a právní zásady a zdůrazňuji, že platí pro nás všechny,

příslušníky našeho státu i našeho národa, pro Čechy, Slováky,

Němce i Karpatorusy, i ostatní u nás doma. Prohlašuji dále za

neexistující a za bezprávné všechno to, k čemuž jsme byli od

Mnichova nezákonně a neústavně přinuceni."

S tímto Benešovým prohlášením je v plném souladu ústavní

dekret prezidenta republiky ze dne 21. 7. 1940, o ustavení Státní

rady, jako poradního sboru prozatímního státního zřízení

Československé republiky (č. 1 Úředního věstníku československého

ze dne 4. 12. 1940), jakož i ústavní dekret ze dne 15. 10. 1940 č.

2 Úředního věstníku československého, o prozatímním výkonu moci

zákonodárné (publikovaný pod č. 20/1945 Sb.), jenž v ustanovení

§ 1 konstatuje technickou nemožnost zachovávat normotvorné řízení

podle hlavy druhé ústavní listiny (Dokud nebude možno prováděti

ustanovení hlavy druhé ústavní listiny z 29. února 1920, o moci

zákonodárné, bude prezident republiky úkony, které mu ukládá par.

64 č. 1 a č. 3 úst. listiny, pokud k nim je zapotřebí souhlasu

Národního shromáždění, vykonávati se souhlasem vlády) a současně

v ustanovení § 2 deklaruje, že jen pro tuto dobu předpisy, jimiž

se mění, ruší nebo nově vydávají zákony, budou vydávány po dobu

platnosti zatímního státního zřízení v nezbytných případech

prezidentem republiky k návrhu vlády ve formě dekretů, které

spolupodepíše předseda vlády, resp. členové vlády pověření jejich

výkony. Tento dokument nasvědčuje zřetelnému úmyslu navrátit se,

jakmile to bude jen možné, i pokud jde o zákonodárný proces,

k postupu uvedenému v ústavní listině z roku 1920 a vychází tedy

z platnosti ústavní listiny z roku 1920 s tím, že zákonodárná moc

podle této ústavní listiny bude po osvobození republiky vytvořena

podle ustanovení její druhé hlavy. Platnost ustanovení § 2

ústavního dekretu prezidenta republiky ze dne 15. 10. 1940 č. 2

Úředního věstníku československého, o prozatímním výkonu moci

zákonodárné, byla prodloužena ústavním dekretem prezidenta

republiky ze dne 22. 2. 1945 č. 3/1945 Úředního věstníku

československého , o výkonu moci zákonodárné v přechodném období,

a to až do doby, kdy se ustaví prozatímní zákonodárný sbor

Československé republiky.

Pokud jde o samotný legislativní proces, vztahující se

k dekretům prezidenta republiky, nutno uvést, že dekrety

připravovala vláda a zpravidla je projednávala také Státní rada.

Podle ustanovení článku 3 ústavního dekretu ze dne 27. 10. 1942,

č. 12/1942 Úř. věst. čsl., prezident republiky byl povinen při

výkonu zákonodárné moci "vyžádat si poradní zprávu od Státní rady,

neučinila-li tak již vláda" v rámci přípravy příslušného návrhu.

Po zrušení Státní rady ke dni 4. 4. 1945 (vyhláška předsedy vlády

ze dne 4. 4. 1945 č. 2/1945 Sb.) byly dekrety - podle povahy věci

a územního rozsahu jejich platnosti - projednávány také ve

Slovenské národní radě. V souladu s těmito pravidly byly dekrety

uváděny vždy poukazem na to, že jsou vydávány "k návrhu vlády",

"po slyšení Státní rady" nebo "po dohodě se Slovenskou národní

radou". Stejně jako zákony, byly rovněž spolupodepisovány

předsedou vlády a členy vlády, pověřenými jejich výkony, v případě

ústavního dekretu všemi členy vlády (§ 2 ústavního dekretu č.

2/1940 Úř. věst. čsl. o prozatímním výkonu moci zákonodárné).

Jejich specifický charakter byl dán pouze mimořádnou situací, jaká

nastala znemožněním výkonu veškeré státní moci, včetně moci

zákonodárné, německou okupací. V dané historické situaci

a souvislosti tak dekrety představovaly jedinou možnost, jak

přijímat rozhodnutí s právní silou a mocí zákona. Obdobně se

s legislativním procesem v období německé okupace vypořádaly také

jiné okupované země. Zde není bez významu poukázat i na sám zákon

č. 11 ze dne 28. 10. 1918, o zřízení samostatného státu

československého, jenž byl vydán Národním výborem a jenž se přesto

stal základem právního řádu Československé republiky.

Tendence, vrátit se k zákonodárnému procesu podle hlavy druhé

ústavní listiny, je zřetelně vyjádřena i v ustanovení § 1 dekretu

prezidenta republiky ze dne 26. 10. 1940 č. 4 Úředního věstníku

československého, o úpravě veřejného prohlášení nově vydaných

právních ustanovení československé vlády, v němž se stanoví, že

k veřejnému vyhlášení nově vydávaných právních ustanovení

československé vlády až do obnovení pravidelného ústavního života

Československé republiky je určen vedle Sbírky zákonů a nařízení

Úřední věstník československý. Princip formální právní kontinuity

s předmnichovským právním řádem je obsažen i v prezidentově

prohlášení podle § 64 odst. 1 č. 3 ústavní listiny, o válečném

stavu mezi Československou republikou a státy, které jsou ve válce

s Velkou Britanií, Svazem sovětských socialistických republik

a Spojenými státy americkými (Úř. věst. čsl., ročník III, č. 1,

str. 7), stejně jako v aktech amnestie a abolice, které prezident

republiky udělil dne 24. prosince 1941 na základě práva daného mu

ustanovením § 64 odst. 1 č. 11 ústavní listiny v oblasti

vojenského soudnictví a vojenského kárného a kázeňského řízení,

resp. v oboru vojenského trestního práva (viz rovněž Úř. věst.

čsl., ročník III, č. 1, str. 7 a 8). Zjevný kontinuitní prvek lze

zaznamenat i v již uvedeném usnesení vlády ze dne 3. 12. 1942, jež

se zabývalo problematikou vzniklou tím, že dne 18. 12. 1942

uplynulo 7-leté volební období prezidenta republiky. V tomto

usnesení, potvrzujícím dr. Edvarda Beneše jako hlavu státu až do

doby, kdy podle Ústavy a zákona č. 161/1920 Sb. bude možno provést

volbu nového prezidenta, je totiž obsažen poukaz na § 58 odst. 5

ústavní listiny, upravující právě takový případ. Z hlediska

formální právní kontinuity, tj. návaznosti na předmnichovský

právní řád, měl pak zásadní význam také ústavní dekret ze dne 3.

8. 1944 č. 11 Úředního věstníku československého (publikovaný pod

č. 30/1945 Sb.), o obnovení právního pořádku, jenž se týkal jednak

"předpisů domácích", jednak "předpisů státního zřízení

zahraničního". Tento dekret rozlišuje tři druhy právních předpisů,

totiž ústavní a jiné právní předpisy československé vydané do dne

29. 9. 1938 (právo předmnichovské), dále předpisy vydané v oblasti

právního řádu československého (tj. na území ČSR) v době nesvobody

(tedy od 30. 9. 1938 do 4. 5. 1945) orgány druhé republiky, Říše

německé, Protektorátu a Slovenské republiky (právo z doby

nesvobody) a konečně předpisy vydané ve formě dekretů prezidenta

republiky podle Londýnské ústavy (právo státního zřízení

zahraničního). Zatímco o předpisech vydaných do 29. 9. 1938 se

v článku 1 odst. 1 citovaného dekretu deklaruje, že pocházejí ze

svobodné vůle československého lidu, a jsou proto československým

právním řádem, konstatuje se v článku 2 dekretu o předpisech

vydaných v době nesvobody, že nejsou součástí československého

právního řádu, že však jest je i nadále "na zcela přechodnou dobu"

používat, s výjimkami stanovenými v článku 2 odst. 1. O tom, zda

jde o takovou výjimku, rozhoduje aplikující soud nebo správní úřad

(článek 3). Důležité z hlediska projednávané věci je však to, co

stanoví tento dekret v článku 2 o předpisech "státního zřízení

zahraničního": pokud tyto předpisy mají moc zákona, tvoří součást

právního řádu československého, podléhají však ratihabici, tj.

schválení příslušnými ústavními činiteli. Této ratihabici

podléhaly i samotné ústavní dekrety tvořící Londýnskou ústavu (č.

1 a č. 2 Úředního věstníku československého). U ostatních dekretů

vydaných podle této ústavy (tj. podle § 2 ústavního dekretu č.

2/1940 Úředního věstníku československého) se pak praví, že

pozbývají platnosti 6 měsíců po dni, kdy se sejde Národní

shromáždění, nebudou-li jako zákony znovu usneseny a vyhlášeny

(článek 5 odst. 2 dekretu), přičemž mohou být zrušeny a měněny

pouhým zákonem i dekrety prezidenta republiky označené za ústavní.

Tímto předpisem však nemělo být nikterak dotčeno ustanovení článku

I. zákona, kterým se uvozuje ústavní listina č. 121/1920, pokud

jde o ústavní zákony, vydané do 29. 9. 1938 (článek 5 odst. 3

dekretu). O tom, že zde prezident i vláda stále sledovali princip

právní kontinuity s předmnichovským právem, svědčí i ústavní

dekret prezidenta republiky ze dne 23. 6. 1945, publikovaný pod č.

22/1945 Sb., o vyhlášení právních předpisů, vydaných mimo území

republiky Československé. V ustanovení § 1 tohoto dekretu byla

vláda zmocněna, aby určila, které ústavní dekrety prezidenta

republiky (vyjímaje ústavní dekret ze dne 15. 10. 1940, č. 2 Úř.

věst. čsl., o prozatímním výkonu moci zákonodárné, a ústavní

dekret ze dne 22. 2. 1945, č. 3 Úř. věst. čsl., o výkonu moci

zákonodárné v přechodném období), dále dekrety prezidenta

republiky, vládní nařízení a jiné právní předpisy, které byly

vyhlášeny v Úředním věstníku československém, zůstávají

v platnosti, měnila počátek jejich účinnosti a územní platnost

a dala je vyhlásit ve Sbírce zákonů a nařízení. Podstatné je však

to, že ústavní dekret prezidenta republiky ze dne 3. 8. 1944 č.11

Úředního věstníku československého podroboval ratihabici

i ústavní dekrety, tvořící tzv. Londýnskou ústavu, což ve svých

důsledcích znamenalo, že základem československého právního řádu

i po vydání tohoto dekretu stále zůstával zákon č. 11 ze dne 28.

října 1918, stejně jako Ústava z roku 1920. To plyne i z vládní

důvodové zprávy k osnově zmíněného dekretu, v níž se uvádí, že

dodatečným schválením zahraničního zákonodárství domácím

zákonodárcem bude uskutečněna právní zásada, o kterou se opírá

osvobozovací boj československého státu, totiž zásada právní

kontinuity.

Také ústavní dekret prezidenta republiky ze dne 4. 12. 1944

č. 18 Úředního věstníku československého, o národních výborech

a Prozatímním Národním shromáždění, publikovaný pod č. 43/1945

Sb., se v úvodním prohlášení dovolává platné ústavní listiny

Československé republiky a konstatuje v článku 2 následující:

"Z národních výborů na základě voleb vzejde Prozatímní Národní

shromáždění, jakožto prozatímní orgán zákonodárný, jemuž bude

odpovědna vláda. Jeho složení, způsob jeho vzniku a jeho působnost

stanoví zvláštní ústavní dekret." Tak se také stalo ústavním

dekretem prezidenta republiky ze dne 25. 8. 1945 o Prozatímním

Národním shromáždění, publikovaným pod č. 47/1945 Sb., jímž ve

vztahu k ústavní listině z roku 1920 byl vytvořen této listině

sice neznámý zákonodárný orgán a pověřen působností Národního

shromáždění podle uvedené listiny a jiných zákonů, včetně

oprávnění měnit ústavu, nicméně s podmínkou, že tak smí činit, jen

"pokud je toho nezbytně zapotřebí" (článek 2, č. 2 dekretu).

Podstatným však zůstává to, že i tento dekret respektuje

kontinuitní bázi v jejím obsahovém či materiálním smyslu. Ústavní

dekret č. 47/1945 Sb. reflektuje totiž na straně jedné to, že

vzhledem k poválečné situaci a měnícím se hospodářským a sociálním

poměrům nebylo již možno ratihabici zákonodárství zahraničního

státního zřízení realizovat zcela na bázi ústavní listiny z roku

1920, na straně druhé však nepředstavuje z hlediska této listiny,

kladoucí, jak již bylo uvedeno, eminentní důraz na princip

demokratické legitimity, uvedené listině cizí prvek. Nasvědčuje

tomu i článek 2 č. 1 tohoto dekretu zmocňující Prozatímní Národní

shromáždění potvrdit prezidenta republiky v jeho funkci až do nové

volby prezidenta republiky, což se také stalo jednomyslným

usnesením Prozatímního Národního shromáždění ze dne 28. 10. 1945.

Byl to právě prezident Beneš, který ještě ve své promoční řeči dne

15. 12. 1945 poukázal na důraz, jaký naše zahraniční politické

vedení vždy kladlo na kontinuitu československého práva. Potvrzuje

to však také zákon č. 12/1946 Sb., jímž se schvalují, doplňují

a mění předpisy o obnovení právního pořádku a v němž Prozatímní

Národní shromáždění schvaluje a znovu usnáší jako zákon dekret

prezidenta republiky ze dne 3. 8. 1944 č. 11 Ústř. věst. čsl.,

o obnovení právního pořádku, se změnami a doplňky v tomto zákoně

uvedenými. Konečnou tečku, pokud jde o dekrety prezidenta

republiky, představuje ústavní zákon č. 57/1946 Sb., kterým se

schvalují a prohlašují za zákon dekrety prezidenta republiky.

Podle článku I. odst. 1 citovaného ústavního zákona Prozatímní

Národní shromáždění schvaluje a prohlašuje za zákon ústavní

dekrety a dekrety prezidenta republiky, vydané na základě § 2

ústavního dekretu prezidenta republiky ze dne 15. října 1940, č.

2 Úř. věst. čsl. (č. 20/1945 Sb.), o prozatímním výkonu moci

zákonodárné, a to včetně právě uvedeného ústavního dekretu, pokud

se tak již nestalo. Jak je dále uvedeno v článku I. odst. 2

citovaného ústavního zákona, všechny dekrety prezidenta republiky

je nutno považovat od jejich počátku za zákon, ústavní dekrety za

zákon ústavní. I když zde již nemohlo jít o ratihabici podle

ustanovení článku 5 odst. 1 ústavního dekretu prezidenta republiky

ze dne 3. 8. 1944 č. 11 Úř. věst. čsl., neboť ústavním činitelem

v něm bylo rozuměno Národní shromáždění podle ústavní listiny

z roku 1920, bylo požadavku právní kontinuity učiněno zadost tím,

že schválením a prohlášením za zákon, pokud jde o dekrety

prezidenta republiky, bylo umožněno se vypořádat s podmínkou

uvedenou v článku 5 odst. 2 ústavního dekretu prezidenta republiky

ze dne 3. 8. 1944 č. 11 Úř. věst. čsl., časově omezující platnost

dekretů prezidenta republiky. Navíc ustanovení článku I. odst. 1

ústavního zákona č. 57/1946 Sb. se vztahuje i na sám ústavní

dekret prezidenta republiky ze dne 15. 10. 1940 č. 2 Úř. věst.

čsl. a v odst. 2 tohoto článku se zdůrazňuje platnost všech

dekretů prezidenta republiky již od jejich počátku. K tomu třeba

dodat, že podle článku 112 odst. 1, odst. 3 Ústavy ČR mají

citované ústavní zákony platné na území České republiky ke dni

účinnosti této Ústavy jen sílu zákona.

Pro kontinuitu právních předpisů obsažených v dekretech

prezidenta republiky s předmnichovským právním řádem svědčí však

zejména i to, co představuje jednu ze základních podmínek této

kontinuity, totiž konsens českého národa s hodnotovou i právní

návazností na Masarykovu republiku. Zatímco nacistické Německo

usilovalo narušit a zničit základní principy československého

právního a politického řádu, potvrdil náš domácí a zahraniční

odboj, navazující na odkaz našich legií v první světové válce,

stejně jako negativní postoj celého národa vůči okupantům,

s výjimkou skupiny zrádců a kolaborantů, že náš lid si přeje žít

v demokratickém a právním státu, jehož významnou vývojovou etapu

představovala právě předmnichovská republika. V tomto postoji bylo

obsaženo vědomí, že demokratické hodnoty si udržují svou povahu

a kvalitu pouze na bázi kontinuity, na bázi jakéhosi společného

jazyka, obecného souhlasu s těmito hodnotami a principy.

Platilo-li, že principy právního státu byly českým národem

akceptovány na základě všeobecného konsensu, platilo současně, že

mohly být opuštěny a zaměněny jinými opět jen na bázi platného

společenského konsensu, nikoli cestou násilí a teroru.

Všechny tyto úvahy a skutečnosti vedly proto Ústavní soud

k závěru, že na prozatímní státní zřízení Československé

republiky, ustavené ve Velké Britanii, je nutno nahlížet jako na

mezinárodně uznávaný legitimní ústavní orgán československého

státu, na jehož území okupovaném říšskou brannou mocí byl

nepřítelem znemožněn výkon svrchované státní moci československé,

pramenící z ústavní listiny ČSR, uvozené ústavním zákonem č.

121/1920 Sb., jakož i z celého právního řádu československého.

V důsledku toho všechny normativní akty prozatímního státního

zřízení ČSR, tedy i dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.,

o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy,

- také v důsledku jejich ratihabice Prozatímním Národním

shromážděním (ústavní zákon č. 57/1946 Sb. ze dne 28. 3. 1946)

- jsou výrazem legální československé (české) zákonodárné moci,

a bylo jimi dovršeno úsilí národů Československa za obnovu

ústavního a právního řádu republiky. Dovolávat se tedy

nepodmíněně, tedy i pokud jde o zákonodárný proces, ústavní

listiny ČSR z roku 1920 pro dobu, kdy československý stát byl

zprvu násilně okleštěn a později zcela okupován, a kdy postupně

ztrácel svou politickou reprezentaci, je zcela absurdní. Ve svých

důsledcích by takové posuzování totiž znamenalo odepřít porobenému

národu jeho přirozené právo na boj proti okupujícímu agresorovi,

včetně odporu branného. K tomu, co okupující agresor již stačil

uskutečnit nebo co uskutečnit zamýšlel, zcela dostačuje uvést

okupaci zbytku československého státu formou Protektorátu Čechy

a Morava říšskoněmeckou brannou mocí, uzavření českých vysokých

škol, a plánované "Endlösung" budoucnosti českého národa. Také

vyhlazení Lidic a další násilné akty stačily dostatečně ozřejmit,

že přes "veškeré právní zásady civilizovaných společností Evropy,

platné v tomto století", stál nejen československý stát, ale

i samotné jeho národy, před vážnou otázkou své fyzické existence

vůbec.

V odpovědi na další navrhovatelovo tvrzení, že totiž dekret

č. 108/1945 Sb., stejně jako další dekrety vydané dr. Edvardem

Benešem, odporovaly právním zásadám civilizovaných společností

Evropy, a že proto je třeba je považovati za akty nikoli práva,

ale násilí, jinými slovy, že postrádají povahu práva vůbec, třeba,

a to i ve všeobecném smyslu, zdůraznit základní moment vztahující

se k jakémukoliv hodnocení minulosti: to, co přichází z minulosti,

musí sice i tváří v tvář přítomnosti v principu hodnotově obstát,

toto hodnocení minulého nemůže však být soudem přítomnosti nad

minulostí. Jinými slovy, řád minulosti nemůže být postaven před

soud řádu přítomnosti, jenž je již poučen dalšími zkušenostmi,

z těchto zkušeností čerpá a na mnohé jevy pohlíží a hodnotí je

s časovým odstupem. Z tohoto zorného úhlu a v kontextu všech

souvislostí a událostí v době nacistické okupace a v období na ni

úzce navazujícím, třeba hodnotit i sám dekret ze dne 25. 10. 1945

č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech

národní obnovy, jehož vydání nebylo ničím jiným než opatřením,

v této historické situaci a na bázi tehdy platného právního řádu,

reagujícím na předchozí likvidaci státní svrchovanosti,

samostatnosti, celistvosti a demokraticko-republikánské státní

formy Československé republiky, likvidaci principů demokratického,

právního státu, zahrnutých v Ústavní listině Československé

republiky z roku 1920, a to nacistickým režimem, jenž se svou

ideologií světovlády panské rasy a na tuto ideologii navazujícím

terorem pustošícím miliony lidských životů, představuje jeden

z nejničivějších totalitních systémů v dějinách lidstva. Je proto

třeba považovat za zcela konsekventní i legitimní, že každý

demokratický politický systém, jak zdůraznil již T. G. Masaryk, má

nejen potřebu, ale i povinnost obrany základů, na nichž je

postaven, jak se v předmnichovském Československu skutečně také

stalo kupříkladu vydáním zákona č. 50/1923 Sb., na ochranu

republiky, a celou řadou dalších opatření, počítaje mezi ně

i vojenskou mobilizaci v roce 1938. Vzhledem ke znění ustanovení

§ 1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb. není pochyb o tom, že tento

dekret jako svůj cíl sledoval utvrzení zmíněných základních

demokratických a právních principů, neboť je namířen právě proti

jejich nepřátelům. Toto odhodlání bránit a rozvíjet Českou

republiku je ostatně explicitně vyjádřeno i v preambuli k Ústavě

České republiky, zachovávající a rozvíjející tímto i v této

oblasti důležitý prvek kontinuity.

Jako další ze základních otázek se zde ukazuje otázka, zda

mezi tímto cílem, totiž vybudováním demokratického právního státu,

a použitým prostředkem, v našem případě konfiskací nepřátelského

majetku, existuje nezbytný funkční, vzájemně podmiňovaný, vztah,

jinými slovy, zda použitý prostředek odpovídá sledovanému cíli, či

zda mezi nimi naopak vznikl takový rozdíl, kdy použitý prostředek

se ukazuje ve vztahu k cíli již jako neadekvátní. Otázka

přiměřenosti zvoleného prostředku je otázkou hranice, za kterou

žádný prostředek v relaci prostředek - cíl již nemůže jít,

nechce-li zpochybnit sám cíl. Pro zachování funkčního vztahu cíle

a prostředku je proto nezbytné, aby i použitý prostředek byl

stejného druhu či rodu, jako cíl, jinými slovy, aby i ve svých

taktizujících prvcích byl obrácen, a umožňoval vývoj, k cíli,

v našem případě k demokracii. Nahlíženo z tohoto pohledu, také

dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. může proto, jako

normativní právní akt, obstát pouze tehdy, neodporuje-li ve své

podstatě intencím demokratického právního státu.

Pokud jde o výše uvedenou otázku, třeba zdůraznit, co

naznačuje již sám název dekretu č. 108/1945 Sb. (... o konfiskaci

nepřátelského majetku), že určujícím hlediskem při vymezení

subjektů konfiskovaného majetku je jejich nepřátelství

k Československé republice nebo českému a slovenskému národu,

fakt, jenž v případě subjektů uvedených v ustanovení § 1 odst.

1 č. 1 dekretu, - tj. Německé říše, Království maďarského, osob

veřejného práva podle německého nebo maďarského práva, německé

strany nacistické, politických stran maďarských a jiných útvarů,

organizací, podniků, zařízení, osobních sdružení, fondů

a účelových jmění těchto režimů nebo s nimi souvisejících, jakož

i jiných německých nebo maďarských osob právnických -, má

nevyvratitelnou povahu, zatímco u subjektů uvedených v ustanovení

§ 1 odst. 1 č. 2 dekretu, tj. osob fyzických národnosti německé

nebo maďarské, povahu vyvratitelnou, a sice v tom směru, že

majetek těchto osob se nekonfiskuje, jestliže prokáží, že zůstaly

věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům

českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její

osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem.

Přitom vzhledem k ustanovení § 1 odst. 1 č. 3 dekretu se

konfiskuje majetek, bez ohledu na národnost, i těch fyzických

a právnických osob, které vyvíjely činnost proti státní

svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti,

demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně

Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo

jiné osoby svésti hleděly, záměrně podporovaly jakýmkoliv způsobem

německé nebo maďarské okupanty nebo které v době zvýšeného

ohrožení republiky (§ 18 dekretu prezidenta republiky ze dne 19.

června 1945, č. 16 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců

a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech) nadržovaly

germanizaci nebo maďarizaci na území Československé republiky nebo

se chovaly nepřátelsky k Československé republice nebo k českému

nebo slovenskému národu, jakož i fyzických nebo právnických osob,

které strpěly takovou činnost u osob spravujících jejich majetek

(§ 1 odst. 1 č. 3 dekretu č. 108/1945 Sb., ve znění zákona č.

84/1949 Sb.). Vztah nepřátelství není tedy v dekretu č. 108/1945

Sb. koncipován na národnostní bázi, neboť za nepřítele zde na

prvém místě platí nacistický či fašistický systém, a to, jak již

uvedeno, nevyvratitelně, a také objektem ochrany je zde především

demokraticko-republikánská státní forma. I když tedy v dekretu je

v prvé řadě řeč o Německé říši a osobách německé národnosti, ve

skutečnosti má tento dekret obecnější rozměr a lze jej považovat

za jeden z dokumentů reflektujících odvěký zápas mezi demokracií

a totalitarismem. Dělicí čarou je zde to, na které straně kdo

stál: proto za nepřítele není považován ten, byť kupříkladu

německé národnosti, kdo aktivně vystoupil na obranu demokracie

a nebo byl postižen totalitním režimem, na druhé straně je jako

nepřítel kvalifikován ten, kdo, bez ohledu na příslušnost

k jakémukoliv národu, aktivně vystoupil proti demokracii.

V této souvislosti je dále třeba posoudit otázku, zda

namítaný rozpor s "právními zásadami civilizovaných společností

Evropy", nelze spatřovat v tom, že dekret č. 108/1945 Sb.,

o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, je

zjevně založen na presumpci odpovědnosti osob německé (a také

maďarské) národnosti, zatímco u osob jiných národností je důkazní

břemeno naopak na straně orgánu rozhodujícího o tom, zda jsou či

nejsou splněny podmínky pro konfiskaci jejich majetku. Již v úvodu

zde třeba položit důraz na to, že ani u osob německé národnosti

zde nejde o presumpci "viny" , ale presumpci "odpovědnosti".

Kategorie "odpovědnosti" směřuje totiž zcela zjevně za hranice

"viny" a v tomto směru má tedy mnohem širší, hodnotový, sociální,

historický, a také právní rozměr. Pro vymezení kategorie

odpovědnosti je určující vědomí, že jednotlivec sám je odpověden

za své životní postoje, za svá sociální a hodnotová rozhodnutí

a že nikdo nemůže za něj tuto odpovědnost převzít, ani sama

společnost či dějiny. K osudu každého člověka náleží, že je

zapředen do mocenských poměrů, a z této jeho pozice vyplývá jeho

odpovědnost zasazovat se o moc, která uskutečňuje lidská práva.

Důvodem zakládajícím sociální, politickou, mravní, v některých

případech i právní, odpovědnost je tedy právě i zanedbávání

spolupráce při strukturování mocenských poměrů, nečinnost v boji

o moc ve smyslu služby právu. Proto také v demokracii je politický

systém založen na institucionálně konkretizované představě

o společné odpovědnosti všech lidí za osud celé lidské

společnosti, proto aspekt odpovědnosti zde prolíná ve větší či

menší míře všemi sférami, osobním životem jednotlivce, právem

i politikou. Imanentním rysem řádu povinnosti a odpovědnosti

v demokracii je nejen jeho obecný charakter, ale také jeho vnitřní

jištění, vyplývající z interního vztahu subjektu k sociálnímu

jednání a jeho následkům. Jen za normy, k jejichž vytvoření

jednotlivec přispívá spontaneitou svého myšlení a jednání, se může

cítit v pravém smyslu odpověden. Naproti tomu v totalitním

systému, jaký představovalo nacistické Německo, byla odpovědnost

institucionálně přenášena na vládnoucí elitu, ačkoli ta ve

skutečnosti se cítila jakékoliv odpovědnosti zbavena.

Právě na tomto místě je třeba si položit otázku: v jaké míře

a v jakém smyslu odpovídají za plynové komory, koncentrační

tábory, masové vyhlazování, ponižování, ubíjení a odlidštění

milionů jen představitelé nacistického hnutí, nebo jsou za tyto

jevy spoluodpovědni i všichni ti, kteří z těchto hnutí mlčky

profitovali, plnili jeho příkazy a nekladli jim odpor. Černobílé

schéma výlučné odpovědnosti představitelů nacismu a nedostatku

odpovědnosti všech ostatních sotva existuje. Tak jako na vzniku

a vývoji nacismu se podílely i další evropské státy a jejich

vlády, neschopné a neochotné čelit již od počátku nacistické

expanzi, odpovídá za něj v prvé řadě sám německý národ, byť

i v jeho řadách se našlo nemálo těch, kteří aktivně a statečně

proti němu vystoupili. Mezi odpovědností "zbytku světa"

a odpovědností německého národa, mezi mlčením a pasivitou jedněch,

a mlčením a spíše aktivitou druhých, zdá se však přece jen

existovat podstatný rozdíl, jenž hraje významnou roli i v otázce

důkazního břemene. Byla to totiž podstatná část německého národa,

která v mnoha směrech bezprostředně a vědomě participovala na

vytváření mocenských struktur v nacistickém Německu, na expanzi

nacistického Německa vůči Československu a všeobecně na

nacistických záměrech a aktech, vedoucích k tomu, že v sázce byl

osud celého světa. Ani život v politické temnotě nelegitimuje

totiž k naprosté sociální rezignaci a apatii: jestliže nějaká

společnost je ovládána tyranem, bývá to nejčastěji proto, že nemá

odvahu ani schopnost se spravovat sama. Lidský svět může být

zachován jen tehdy, jestliže v něm každý ponese svůj díl

odpovědnosti, díl, který za něj nikdo nemůže převzít. V třicátých,

pro Československou republiku osudových, létech, mohlo, či spíše

mělo, být každému jejímu občanu zjevno, že zde pod rouškou

propagandy a lží ze strany nacistického Německa dochází k jednomu

z historicky významných střetů mezi demokracií a totalitarismem,

ke střetu, v němž každý spoluodpovídá za to, jakou pozici zaujme

a jakou sociální a politickou roli převezme, totiž roli obránce

demokracie či aktéra její destrukce. Jak případně poznamenal již

Emerson, "... člověk by sice slunečním žárem pravdy byl zcela

oslněn, ba oslepen, nicméně nemůže se vyhýbat jejímu světlu

natolik, aby již raději vůbec neviděl". To platí i o německých

občanech v předválečném Československu, a zejména o nich, neboť

požár, který rozpoutal nacismus, byl dílem valné části jejich

národa a jeho vůdců. Tím spíše měli projevit svou věrnost vůči

Československé republice, jejímiž byli občany, věrnost vůči, snad

poslednímu, demokratickému systému ve střední Evropě a tuto

věrnost povýšit na základní politický princip.

Jak tomu bylo ve skutečnosti? Již na tomto místě třeba

zdůraznit, že úkolem Ústavního soudu zde není zkoumat a hodnotit

česko-německé vztahy, jak vznikaly, utvářely se a měnily po celá

staletí. Ústavní soud byl postaven před otázku, jaký postoj

zaujali občané Československa německé národnosti v krizových

třicátých letech a zda dekret prezidenta republiky č. 108/1945

Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy,

představuje adekvátní, ústavněprávně a hodnotově odůvodněnou,

reakci na tento postoj, adekvátní potud, že obstojí i z hlediska

právních zásad uznávaných v této době civilizovanými národy. Na

tomto místě třeba zdůraznit, že česko-německý konflikt, v této

době obsahově již konflikt demokracie a totalitarismu, vyústil pro

Československou republiku katastroficky teprve mnichovskou

dohodou, jejímž důsledkem byl, mimo jiné, nucený odchod zhruba půl

milionu Čechů z pohraničních oblastí do zbytku republiky.

Stala-li se Československá republika pouhým objektem této dohody,

nelze totéž konstatovat o občanech Československa německé

národnosti, kteří působili při odtržení pohraničních oblastí od

Československa a jejich začlenění do Německé říše jako významní

aktéři, významní proto, že svými politickými postoji poskytli

Hitlerovi Západem akceptovatelný argument pro nezbytnost okleštění

Československa. Československá republika byla i v tomto kritickém

období státem, o jehož demokratických základech nemohlo být

pochyb. Jakkoliv mnohým našim občanům německé národnosti se mohla

i v tomto období stále jevit jako cizí prvek, poskytovala jim

strukturou svého politického systému dostatečný a účinný ústavní

prostor pro to, aby své vůdce odmítli a zřetelně vyjádřili od

jejich stanovisek odlišné stanovisko, totiž, že nechtějí do

Německé říše a nepřejí si být k ní přičleněni právě pro její,

v této době již zjevný, násilím a brutalitou se vyznačující,

totalitní charakter. Vývoj po roce 1938 však šel jiným směrem.

Zatímco v někdejších pohraničních oblastech projevilo tamní

německé obyvatelstvo naprostou loajalitu vůči nacistickému

Německu, v Protektorátu Čechy a Morava zavládly persekuce a teror,

k nimž nemalou měrou přispěl K. H. Frank, oceněný dokonce i funkcí

státního ministra pro celé okupované území. S jeho jménem je také

spojena tragedie Lidic a Ležáků a represálie následující po

atentátu na Heydricha.

Etablování totalitního systému představuje vždy masivní útok

na lidstvo i samu historii. Ve zkoumané věci tímto útočníkem bylo

Německo a převážná část jeho lidu: bez široké podpory převážné

části německého lidu, jaké se mu dostalo, by Hitler, i se svou

nacistickou stranou, zůstal pouhým okrajovým jevem. V této jeho

mimořádně nebezpečné povaze, v tom, že se stává sociálním jevem

ohrožujícím "osud veškerého života na zemi" (preambule k Listině

základních práv a svobod), tkví také důvod, proč úsilí o likvidaci

všech zdrojů totalitarismu si vyžaduje i mimořádných

legislativních opatření. Jinými slovy, v takových situacích jde

následně vždy i o odstranění příčin vzniku totalitarismu,

o odstranění jeho ohnisek, jež by mohla vést k recidivě se všemi

jeho hrůznými znaky. Tato mimořádná legislativní opatření musí

přirozeně rozlišovat mezi "vinou" a "odpovědností": tak se

v československém zákonodárství také stalo rozlišením retribučních

dekretů, vyžadujících důkaz individuální viny a konfiskačních

dekretů, spočívajících, pokud jde o fyzické osoby, na vyvratitelné

domněnce individuální odpovědnosti. To, že dekret č. 108/1945 Sb.,

o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy,

vychází z presumpce odpovědnosti osob německé národnosti, nemá

tedy, vzhledem k uvedeným skutečnostem, diskriminační povahu,

nepředstavuje nějakou nacionální pomstu, ale je pouhou adekvátní

reakcí na agresi nacistického Německa, reakcí, jež si kladla za

cíl politicky i ekonomicky alespoň zmírnit následky okupace,

předejít možným novým nástupům totalitarismu a posílit společenské

a mravní vědomí dotvrzením toho, že s porušením jakékoliv

odpovědnosti má být vždy spojena sankce. Používá-li dekret č.

108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní

obnovy, vůbec pojmu německá národnost, je nutno tuto skutečnost

vztáhnout také k poválečným poměrům, kdy poražené Německo bylo pod

správou vítězných mocností a později rozděleno do zón, a kdy tedy

užívání pojmu německé občanství za situace, kdy německý stát

neexistoval, bylo problematické. Posun k pojmu "německá národnost"

nebyl tedy v dekretu nějakým "genetickým" odsudkem, nýbrž reakcí

na poválečné poměry, zejména na problematičnost německého

občanství. Právě z tohoto důvodu nelze na dekret pohlížet jako na

jakousi genocidní normu, neboť byl namířen proti těm, kteří svým

chováním, ať již mělo jakékoliv formy, podporovali nacistický

stát. Tímto posunem z roviny národnostní do roviny státoobčanské

mizí, pokud jde o presumpci odpovědnosti osob německé národnosti,

i zdánlivá nerovnost mezi "Čechy" a "Němci". Jako podstatné

zůstává to, že Němcům vyplývala jejich povinnost napomáhat

intencím totalitního státu již z jejich státního občanství, jež

takové loajální chování vůči Německé říši nepodmíněně vyžadovalo,

zatímco Češi a příslušníci jiných národností, ústavně vázáni

věrností demokracii, museli jednat proti československé státnosti

a demokracii o své vlastní vůli. Tato vyvratitelná domněnka

odpovědnosti není ostatně v právu cizím prvkem, neboť ji lze

zaznamenat i v jiných oblastech, s politickou oblastí jistě stěží

srovnatelných, podržujících si však určitý společný rys v tom, že

v nich vzniká zdroj určitého druhu zvláště kvalifikovaného

nebezpečí (vyvratitelná domněnka odpovědnosti se vyskytuje

v mezinárodním i vnitrostátním právu, např. v oblasti úpravy

zvláštního druhu odpovědnosti za škody). Existuje-li presumpce

odpovědnosti i v takových oblastech, tím spíše je na místě tam,

kde je ve hře, sociálně a historicky, osud lidstva. Jakkoli jde

tedy o oblasti stěží srovnatelné, nelze pochybovat o tom, že právo

v sobě tendenci k presumpci odpovědnosti v takových mimořádných

případech obsahuje.

S kategorií odpovědnosti bývá spojena sankce, jež je základní

podmínkou toho, aby tato kategorie mohla plnit svou sociální

funkci. Odpovědnost bez sankce by se promítla v existenci

společenského vědomí natolik negativně, že by patrně znamenala,

alespoň v určitých oblastech, jeho destrukci. Dekret č. 108/1945

Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy,

takovou sankcí nepochybně je: i když na první pohled se zdá být

pouze "majetkové" povahy, obsahuje bezpochyby i důležitý sociální

a etický podtext. Vzhledem k povaze, v tomto případě analyzované,

odpovědnosti, nelze však na dekret nahlížet jako na trestní normu

či trestní sankci, byť ke konfiskaci majetku došlo podle něj bez

náhrady. Takovou trestní normou byl bezesporu dekret prezidenta

republiky č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců,

zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, ve

znění pozdějších předpisů (viz vyhl. ministra spravedlnosti č.

9/1947 Sb., o plném znění dekretu prezidenta republiky

o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů

a o mimořádných lidových soudech a dekretu prezidenta republiky

o národním soudu, příloha I, II k této vyhlášce), který ukládal

soudu v souvislosti s odsouzením pro zločin v tomto dekretu

uvedený vyslovit propadnutí celého jmění odsouzeného nebo části

jeho jmění ve prospěch státu (§ 14 písm. c). Tento dekret tedy

sledoval potrestání osob v něm uvedených s tím, že s odsouzením

pro zločiny v tomto dekretu uvedené byly spojeny, pro odsouzeného

nepříznivé, další následky (např. též ztráta občanské cti),

zatímco dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci

nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, pouze konfiskaci

tohoto majetku, konfiskaci, jež zjevně souvisela se škodami

způsobenými Československé republice nacistickou agresí a okupací

(viz Postupimská dohoda ze dne 2. 8. 1945, dohoda o reparacích od

Německa, o založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení

měnového zlata, publikovaná pod č. 150/1947 Sb.).

Další ze základních otázek tedy je: mohou vůbec takové sankce

v principu být v rozporu s právy a svobodami těch, kteří je sami

evidentně porušují a kteří proto sami za to nesou odpovědnost.

Jinými slovy: může se kupříkladu práva na svobodu domáhat ten, kdo

svým chováním ji sám destruuje? Byla to krutost nacistického

režimu a události 2. světové války i všechny zkušenosti z této

doby čerpané, jež si vyžádaly odpověď na tuto otázku již v článku

30 Všeobecné deklarace lidských práv a v na tento článek

navazujícím a s ním identickém článku 5 odst. 1 Mezinárodního

paktu o občanských a politických právech i Mezinárodního paktu

o hospodářských, sociálních a kulturních právech, jakož i článku

17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění

protokolu č. 3, 5, 8, v němž je uvedeno: "nic v této Úmluvě nemůže

být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci

jakékoliv právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů zaměřených

na zničení kteréhokoli ze zde přiznaných práv a svobod nebo na

omezování těchto práv a svobod ve větším rozsahu, než to Úmluva

stanoví". Právě v této rovině možno spatřovat východisko pro

závěry obecnější povahy i v projednávané věci: podíleli-li se také

někdejší českoslovenští občané německé národnosti na destrukci

práv a svobod ostatních občanů Československé republiky, potom je

jen zcela konsekventní, že v tomto směru nemohla být

v probíhajícím konfliktu zcela šetřena ani jejich práva a svobody,

přirozeně při zachování relace cíl a prostředek, neboť taková

sociální, a také destruktivní, "naivita" by nutně vyústila

katastroficky. K "právním zásadám civilizovaných společností

Evropy platných v tomto století", jichž se dovolává navrhovatel,

náleží tedy i právo vyvodit z útoku na demokracii a na lidská

práva a svobody nezbytné sankce.

K tomu třeba dodat, že majetková sankce, jakou je konfiskace

nepřátelského majetku nacházejícího se na území Československé

republiky, má svůj historický kontext především v tom směru, že

Postupimskou dohodou ze dne 2. 8. 1945 bylo rozhodnuto o odsunu

německého obyvatelstva nebo jeho části z Polska, Československa

a Maďarska do Německa (hlava XIII.) a že touto dohodou bylo

současně rozhodnuto i o německých reparacích v duchu usnesení

jaltské konference, stanovícího, že Německo bude nuceno nahradit,

v pokud možno největší míře, škody a útrapy, které způsobilo

Spojeným národům a za něž se německý lid nemůže vyhnout

odpovědnosti (hlava IV.) Na tyto body Postupimské dohody navazuje

Dohoda o reparacích od Německa, o zřízení Mezispojeneckého

reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata, sjednaná dne 21.

12. 1945 v Paříži mezi 18 státy, a to i za účasti Československa,

jež byla publikována pod č. 150/1947 Sb. V části I. článku 6

A této pařížské dohody se stanoví, že "každá signatární vláda si

ponechá formou, již si sama zvolí, německý nepřátelský majetek

v její pravomoci, nebo bude jím disponovat takovým způsobem, aby

se nemohl vrátit do německého vlastnictví nebo pod německou

kontrolu, a odečte tento majetek od svého podílu na reparacích

..." Podle části I. článek 6 D této dohody "při provádění

ustanovení A shora nebude se majetek , který byl vlastnictvím

země, jež jest členem Spojených národů, nebo jejích příslušníků,

kteří nebyli příslušníky Německa v době anexe této země nebo její

okupace Německem nebo jejího vstupu do války, odpočítávat od

jejích reparací ...". V projednávané věci má tedy konfiskace

nepřátelského majetku nejen vnitrostátní zákonný podklad v dekretu

č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech

národní obnovy, připouštějícím vyvratitelnost domněnky

odpovědnosti, a navíc sice působícím ex lege, ale jen vůči těm

osobám, ohledně nichž bylo pravomocně rozhodnuto, že jsou splněny

podmínky pro konfiskaci podle tohoto dekretu (§ 1 odst. 4

dekretu), ale je založena i na mezinárodním konsensu, vyjádřeném

v již citovaných dokumentech postupimské konference a pařížského

ujednání. Nešlo tedy o svévolné zbavení majetku, jehož

nepřípustnost byla stanovena až v článku 17 Všeobecné deklarace

lidských práv. Také uvedený moment svévole sehrává při úvahách

o oprávněnosti konfiskace majetku nepřátel důležitou roli:

poukazuje totiž na legitimitu zbavení majetku tehdy, nelze-li,

vedle splnění dalších podmínek, takový akt považovat za svévolný.

O tom, že na straně Československa v kontextu válečných událostí

i postojů vítězných mocností nešlo o takovou svévoli, o pouhé

"zahalení se" do roucha obecného zájmu, porušujícího však ve

skutečnosti základní práva jednotlivce, lze sotva pochybovat.

Ani demokracie se totiž neobejde bez použití moci, neboť ta

jí poskytuje jednu z významných šancí, totiž šanci, jak čelit

"zlu", infiltraci, nástupu totalitních prvků a posléze umožnit

jejich odstranění. Také demokracie představuje jednu z forem

politické vlády, - jinak by totiž nemohla vůbec fungovat jako

politický systém -, tato forma je však od totalitní formy natolik

rozdílná, že obě lze sotva uvést na společného jmenovatele.

Demokracie směřuje totiž k vládě všech, - i když tohoto cíle

nebude nikdy dosaženo -, sleduje umožnit přístup k mocenským

pozicím všem sociálním jednotkám. Otevření tohoto přístupu nemůže

však představovat stav bezvládí. Státní moc je nucena

i v demokracii, má-li zachovat pozitivní prvky spojené s elementem

moci, reagovat na ambivalenci sociálních procesů a právně

postihovat jednání a akty destruktivních sil, směřující nad rámec

vymezený zákonem. Představuje-li totalitarismus útok na lidstvo

a historii, je právě demokracie povinna přiměřeným způsobem na

takový útok reagovat. Pozitivní povaha takové odpovědi je v prvé

řadě závislá na etablování hodnot, o nichž ve společnosti panuje

určitý konsens.

Ve střetu demokratického a totalitního politického systému,

jaký představoval konflikt Československa s nacistickým Německem,

nemohla se proto státní moc demokratického Československa již

nadále obejít bez následného právního opatření, jaké představuje

také zmíněný dekret. Po dobu 20 let svého trvání ponechávala tato

demokracie mocenský proces otevřen konfliktu a sociálnímu

vyrovnávání a institucionálně zabezpečovala politickou bázi

i nejrůznorodějším projevům. Tato otevřenost se v principu

projevovala i ve vztahu k občanům německé národnosti. Po období

násilného obsazení nacistickým Německem a v důsledku ztrát a ran,

které tím Československo utrpělo, nezbývala československé státní

moci jiná cesta, než se s následky nacistické okupace a válečných

událostí, alespoň do jisté míry, vypořádat. Způsob, jakým tak

učinila, byl zcela v souladu s hodnotovým nazíráním, vyjádřeným

již v preambuli ústavní listiny z roku 1920 ("zabezpečit požehnání

svobody příštím pokolením"), a byl také podpořen mezinárodním

souhlasem, zejména ze strany západních demokracií, jednoznačně

vyjádřeným v rozhodnutích postupimské konference.

Vyjádřeno z jiného pohledu, hodnotový řád, jak byl

v historickém vývoji stále více manifestován v prvé řadě chápáním

a zabezpečováním lidských práv a svobod, plní ve společnosti

významné sociální funkce, regulativní, klasifikační, programovou

a kontrolní, funkce natolik významné, že jej kvalifikují k jedné

ze základních podmínek sociálního dění: zabezpečuje totiž

kontinuitu historického a sociálního vývoje, a tím i samotnou

nosnou konstrukci společnosti. Význam uvedených sociálních funkcí

hodnot poskytuje také vysvětlení, proč jedním z uzlových míst

konfliktu mezi demokracií a totalitarismem je právě oblast hodnot,

a proč zejména tímto směrem se koncentrují masivní totalitní

tendence. Usiluje-li totalitarismus o ovládnutí celé společnosti,

nemůže tohoto cíle dosáhnout, aniž by současně konstituoval

inverzní hodnotový systém, směřující nejen nad historii, ale i nad

samu lidskou společnost. Z tohoto hlediska ukazuje se boj

o hodnoty jako boj nejen o demokracii, ale i podstatu a kontinuitu

člověka. Také německý nacismus sáhl v tomto boji hluboko do svého

arzenálu a v jeho teorii i praxi lze zaznamenat již Platónem tak

geniálně zpodobněnou ničivost "touhy po krvi", jež došla svého

uspokojení nejen v nelidskostech koncentračních táborů, ale

i v krutostech vyhlazovací války. Pojmy, jako Führertum, Volkstum,

Volksgemeinschaft, představují zde jen některé ze znaků ideologie,

deklarující manifestním způsobem právo nordické rasy na

světovládu. Za rituály, doprovázejícími nacistický "hodnotový

řád", byla skryta tendence destruovat a z kořenů vyvrátit všechno

skutečně hodnotné, vše co umožňuje jednotlivci jeho sebeuvědomění

a sociální orientaci, vše, co mu brání v tom, aby se stal pouhým

objektem. V likvidaci lidské autonomie lze také spatřovat smysl

a účel nacistické propagandy, vytvářející svět pouhého zdání

i v prostředí obětí nacismu, v koncentračních táborech,

prezentovaných mezinárodní veřejnosti jako zařízení převýchovy

a práce.

V systému sociálních hodnot přísluší významné místo právě

svobodě, která se nám ukazuje jako provokující element a současně

i podmínka sociálního vývoje: její nedostatek, či dokonce úplná

absence, implikuje vždy zpomalení, popř. i zastavení sociálního

pohybu. Ve svém nejhlubším základu spoluvytváří svoboda i vědomí

povinnosti a odpovědnosti: inspiruje člověka k dosahování

nejvyšších cílů, současně mu však nechává poznat, že ve svém

principu klade meze především sama sobě. Pod tímto zorným úhlem

nazírá Ústavní soud i otázku mezí lidských práv a svobod a šetření

jejich podstaty a smyslu, jak se historicky vynořila také v době

vydání napadeného dekretu. Jakkoli totiž v každé demokratické

společnosti je stanovení mezí základních práv a svobod záležitostí

"otevřeného" sociálního dění, v němž i menšině je přiznáváno právo

na vlastní politický postoj, nelze toto právo menšiny spojovat

s každým libovolným postojem, postrádajícím pozitivní sociální

podtext. Demokracie by sama sebe přivedla ke zkáze, jestliže by se

názory a jednáním menšiny cítila zavázána k opatřením, jež by již

odporovala její základní hodnotové orientaci. Dekret prezidenta

republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku

a Fondech národní obnovy, není tedy ani z tohoto pohledu svévolným

aktem, ale sankcí směřující k zabezpečení funkcí a smyslu lidských

práv a svobod, jejich konstruktivního sociálního přínosu

a prohloubení smyslu pro odpovědnost. Práva někdejších občanů

Československa bylo nutno po ukončení nacistické okupace omezit ne

proto, že zastávali odlišné postoje, ale z toho důvodu, že tyto

jejich postoje byly v celkovém kontextu nepřátelské vůči samé

podstatě demokracie a jejímu hodnotovému řádu a ve svých

důsledcích představovaly podporu útočné válce. Tato omezení platí

v daném případě stejně pro všechny případy, splňující stanovenou

podmínku, totiž vztah nepřátelství k Československé republice

a její demokratické státní formě, bez ohledu na národnostní

příslušnost. Pokud některé sociální skupiny v používání lidských

práv a svobod si nekladou žádné meze a destruují tím práva

a svobody ostatních, nezbývá než takové chování právně i sociálně

sankcionovat. Také dekret č. 108/1945 Sb., o konfiskaci

nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, sledoval tedy

zájem politické a ekonomické stabilizace demokratické země,

zbídačené válkou a okupací, stejně jako zájem odstranění dalších

možných recidiv obdobné historické situace, i zájem ochrany práv

a svobod jejích občanů, kteří toto břemeno nesli a jejichž

společenské a mravní vědomí - nezbytné pro výkon těchto práv -, by

v případě absence takové sankce utrpělo nedozírné trhliny, i když

v poválečných poměrech ve sledování tohoto účelu byly skryty již

i záměry a praktiky politických sil, usilujících o nastolení tzv.

"lidové demokracie", jako cesty k pozdějšímu totalitnímu režimu.

K tomu, co již bylo uvedeno, přiřazuje se, v projednávané

věci rovněž určující, skutečnost, že exilové zákonodárství, jakož

i bezprostředně poválečné zákonodárství osvobozeného

československého státu, představuje ve své podstatě dnes již

uzavřený okruh problémů a otázek úzce souvisejících s válečnými

událostmi a hospodářskou obnovou země. Normativní akty z této doby

splnily tak svůj účel ve zmíněné bezprostředně poválečné době,

z hlediska současnosti jsou již vesměs bez aktuálního významu

a postrádají již nadále konstitutivní charakter (článek 5 odst.

2 ústavního dekretu prezidenta republiky ze dne 13. 8. 1944

Úředního věstníku československého, ve znění zákona č. 12/1945

Sb., jímž se schvalují a doplňují a mění předpisy o obnovení

právního pořádku). Právní vztahy těmito akty založené jsou tak

nejen důsledkem válečných událostí, ale jsou současně i výsledkem

legálně projevené československé (české) zákonodárné moci,

sledující odstranění škod vzniklých důsledkem mimořádných poměrů

z doby nesvobody, a proto jim přísluší ochrana vyplývající

z předpisů československého (českého) právního řádu.

Na základě všech uvedených zjištění a úvah dospěl proto

Ústavní soud k závěru, že dekret prezidenta republiky č. 108/1945

Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy,

byl v době svého vydání nejen legálním, ale také legitimním aktem.

Vzhledem k tomu, že tento normativní akt již splnil svůj účel a po

dobu více než čtyř desetiletí již nezakládá právní vztahy, a nemá

tedy již nadále konstitutivní charakter, nelze dnes, za uvedené

situace, zkoumat jeho rozpor s ústavním zákonem nebo mezinárodní

smlouvou podle článku 10 Ústavy (čl. 87 odst. 1 písm. a Ústavy

ČR), neboť takový postup by postrádal jakoukoli právní funkci.

Opačný postup by ostatně zpochybnil princip právní jistoty, jenž

je jednou ze základních náležitostí současných demokratických

právních systémů.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud proto návrh R. D. na

zrušení dekretu prezidenta republiky č. 108/1945, o konfiskaci

nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, podle ustanovení

§ 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zamítl.

Vedlejší účastníci R. B. a JUDr. J. S. odkazují se na toto

rozhodnutí.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 8. března 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru