Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 14/2000Nález ÚS ze dne 10.01.2001Návrh na zrušení § 9 a 10 zákona o odpadech

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSKUPINA SENÁTORŮ
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
zrušení právního předpisu (skupina senátorů)
Věcný rejstříkobec/obecně závazná vyhláška
působnost/samostatná
poplatek
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 4/21 SbNU 17
Paralelní citace (Sbírka zákonů)43/2001 Sb.
EcliECLI:CZ:US:2001:Pl.US.14.2000
Datum vyhlášení10.01.2001
Datum podání05.04.2000
Napadený akt

zákon; 37/2000; kterým se mění zákon č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve znění zákona č. 167/1998 Sb.; čl. I bod 4

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 2 odst.4

2/1993 Sb., čl. 2 odst.3, čl. 4 odst.1, čl. 11 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

125/1997 Sb., čl. 10 odst.3

128/2000 Sb., § 14 odst.1


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 14/2000 ze dne 10. 1. 2001

43/2001 Sb.

N 4/21 SbNU 17

Návrh na zrušení § 9 a 10 zákona o odpadech

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Plénum Ústavního soudu

rozhodlo dne 10. ledna 2001 ve věci

návrhu skupiny 17 senátorů Parlamentu ČR, zastoupených JUDr. J.

H., na zrušení článku I. bodu 4 zákona č. 37/2000 Sb., kterým se

mění zákon č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších

předpisů, takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 5. 4. 2000 podala skupina 17 senátorů Parlamentu ČR podle

§ 64 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"),

návrh na zrušení čl. I bodu 4 zákona č. 37/2000 Sb., kterým se

mění zákon č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen "zákon o odpadech"). Napadená část zákona je

podle názoru navrhovatelů v rozporu s. čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst.

1, 2 a 4 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále

jen "Listina").

Především je nutno uvést, že podaný návrh chápe Ústavní soud

(podle své ustálené judikatury) jako návrh na zrušení příslušné

části zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, a to ve znění pozdějších

předpisů (novel), tedy i v ustanoveních, která nově zákon

o odpadech obsahuje a jehož shora označené části změněné novelou

jsou napadány. V tomto směru pouze stručně okazuje na svá

srovnatelná rozhodnutí učiněná v minulosti, jejichž jádrem je

konstatování, že novela zákona nemá vlastní normativní existenci.

Návrh skupiny senátorů na zrušení uvedené části zákona je

odůvodněn takto:

Zákon o odpadech je konstruován na zásadě, že za systém

sběru, třídění, využívání a zneškodňování komunálních odpadů plně

odpovídá obec. Přijatá novela předmětného zákona podle názoru

navrhovatelů odpovědnost obce změkčuje a rozmělňuje tím, že

zmocňuje obec k zavedení poplatků za nakládání s komunálním

odpadem, který by obce mohly vybírat paušálně bez ohledu na to,

zda se poplatník začlení do systému nakládání s komunálním

odpadem, který obec určila, anebo zajistí likvidaci komunálního

odpadu mimo tento systém.

Navrhovatelé dále namítají, že zmocnění obce k zavedení

a vybírání poplatku za nakládání s komunálním odpadem lze

považovat za zákonné zmocnění, kterým se zavádí nový poplatek.

Pokud by se s tímto novým poplatkem mělo nakládat stejně jako

s ostatními povinnými poplatky, bylo jej nutno zařadit do již

exitujícího systému daní a poplatků. Dané zmocnění v novele i celá

konstrukce poplatku je však, podle názoru navrhovatelů, z tohoto

pohledu vadná, protože poplatek za nakládání s komunálním odpadem

neobsahuje všechny atributy této povinné dávky. V souladu

s platnou soustavou daní a poplatků musí každý nově zaváděný

poplatek obsahovat určení základu poplatku, jeho výši, poplatníky,

způsob vybírání poplatků, rozpočtové určení příjmů z poplatku

a sankce za neplnění poplatkové povinnosti. Úprava obsažená

v napadené části zákona neobsahuje všechny atributy poplatku

a u těch, které obsahuje, lze mít pochybnosti o jejich správnosti

nebo přesnosti. Právě v tomto nedostatku spatřují navrhovatelé

rozpor s čl. 4 odst. 1, 2 a 4 a čl. 11 odst. 5 Listiny .

Dále navrhovatelé namítají, že napadená část zákona

nerozlišuje to, zda fyzická osoba, definovaná jako poplatník

("fyzická osoba, při jejíž činnosti vzniká komunální odpad"), je

zapojena do systému, který obec stanovila pro likvidaci

komunálního odpadu, anebo stojí mimo tento systém. Na rozdíl od

původní úpravy napadená část zákona nedává fyzickým osobám, které

produkují komunální odpad, legální možnost zbavit se poplatkové

povinnosti tím, že prokáží, že odpad využily samy anebo ho samy

zneškodnily.

Namítají také, že výše poplatku není odvozována od skutečného

objemu komunálního odpadu, ale má být určena v závislosti na

nesprávných a nepřesných kritériích, tj. na počtu a objemu nádob

nebo na počtu uživatelů bytu. Taková úprava bude podle

navrhovatelů působit demotivačně a ve svém důsledku může být

vnímána jako porušení čl. 7 Ústavy. Napadená úprava rovněž podle

názoru navrhovatelů do značné míry snižuje odpovědnost obcí za

úspornost a racionalizaci nakládání s komunálním odpadem.

Zavedením těchto poplatků by docházelo k paušalizaci bez ohledu na

to, zda poplatníci využívají systém nakládání s komunálním

odpadem, určený obcí, či nikoliv.

Navrhovatelé proto žádají, aby Ústavní soud napadenou část

zákona zrušil pro rozpor s čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, 2 a 4

a čl. 11 odst. 5 Listiny.

II.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal ve smyslu § 69

zákona o Ústavním soudu, vyjádření Poslanecké sněmovny a Senátu

Parlamentu ČR.

Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR ve svém vyjádření uvedla,

že zákon č. 37/2000 Sb., kterým se novelizuje zákon o odpadech,

byl v tomto orgánu projednán jako sněmovní tisk č. 229. Návrh byl

předložen skupinou poslanců v květnu 1999 a podle důvodové zprávy

bylo jeho cílem reagovat na stávající situaci na základě roční

zkušenosti s působením zákona o odpadech na úseku nakládání

s komunálním odpadem. V praxi se ukázaly některé potíže a jako

nejproblematičtější se jevila právě část zákona, upravující úhradu

za svoz, třídění a zneškodnění komunálního odpadu jako smluvní,

věcně regulovanou cenu, placenou fyzickými osobami obci. Zejména

ve velkých městech a obcích přibylo subjektů, kteří bez uzavřené

smlouvy využívaly obcí stanovený systém svozu a sběru. Novela

podle důvodové zprávy zavádí možnost stanovit obecně závaznou

vyhláškou v samostatné působnosti místní systém sběru, svozu,

třídění, využívání a zneškodňování komunálního odpadu včetně

systému nakládání se stavebním odpadem a stanovit i vybírat

poplatek za komunální odpad. Tato možnost je pak v § 10 odst. 5

cit. zákona opatřena vymezením maximální výše poplatku s tím, že

je postupováno obdobně jako u některých jiných místních poplatků,

kde obce rovněž mohou stanovit jejich výši podle místních poměrů

a vždy v mezích stanovených zákonem. K samotnému návrhu na zrušení

části zákona pak Poslanecká sněmovna uvedla, že návrh podle jejího

názoru neobsahuje jednoznačné právní argumenty pro posouzení věci

z ústavně právních hledisek, spíše jsou v něm uvedeny argumenty

věcné či jsou uvedena odlišná právní stanoviska k legitimitě

řešení problému nakládání s komunálním odpadem. Navrhovatelé se,

podle názoru Poslanecké sněmovny, ne zcela jednoznačně vyjádřili,

v čem spatřují rozpor s Listinou nebo Ústavou ČR, argumentace je

vedena v rovině spíše věcně technické než právní. Závěrem pak

Poslanecká sněmovna vyjádřila stanovisko, že zákonodárný sbor

jednal při projednávání zákona ve shodě s platnou ústavní

procedurou a v přesvědčení, že přijatý zákon není v rozporu

s Ústavou, ústavním pořádkem nebo právním řádem ČR. Ponechal však

na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil

ústavnost předmětného ustanovení zákona a vydal příslušné

rozhodnutí.

Na výzvu Ústavního soudu podal své vyjádření k návrhu i Senát

Parlamentu ČR. V něm uvedl, že pochybnosti o ústavnosti novelou

zaváděného poplatku byly vzneseny i při jednání Senátu. Při

projednávání zákona bylo konstatováno, že zařazení nového poplatku

za komunální odpad do zákona o odpadech plně nezapadá do

stávajícího systému právní úpravy poplatků. Podle § 14 odst. 1

písm. h) zákona o obcích patří do samostatné působnosti obce

i stanovení druhů místních poplatků a jejich sazeb obecně

závaznými vyhláškami. Tyto obecně závazné vyhlášky musí být ve

smyslu § 16 odst. 2 zákona o obcích v souladu se zákony a obecně

závaznými právními předpisy vydanými ústředními orgány státní

správy k jejich provedení. Zvláštním zákonem, který upravuje druhy

a výši poplatků, které může obec v samostatné působnosti obecně

závaznou vyhláškou upravit, je zákon č. 565/1990 Sb., o místních

poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon

o místních poplatcích"). Úprava poplatků v samostatné působnosti

obce bez ohledu na konkrétní název poplatku naplňuje vždy znaky

tzv. místního poplatku. Nezařazení navrhovaného poplatku za

komunální odpad do zákona o místních poplatcích není navíc ničím

specifickým odůvodněno. Dále Senát ve svém vyjádření uvedl,

že Listina ve svém čl. 4 odst. 1 stanoví, že povinnosti mohou být

ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích, přičemž čl. 11

odst. 5 Listiny navíc tuto zásadu zpřesňuje tak, že daně

a poplatky lze ukládat pouze na základě zákona. Z uvedeného pak

Senát ve svém vyjádření dovodil, že meze konkrétního druhu

poplatku, tj. maximální výše poplatku, musí být dány zákonem. Obec

pak následně při stanovení druhu poplatku a sazeb může svou obecně

závaznou vyhláškou rozhodnout, který z druhů poplatků stanovených

v zákoně se bude na jejím území vybírat, přičemž sazbu může

stanovit pouze do maximální výše dané zákonem. Z tohoto důvodu lze

zejména ustanovení § 10 odst. 5 novely zákona o odpadech pokládat

za nedostatečné, neboť zde není stanovena konkrétní

nepřekročitelná hranice výše sazby zaváděného poplatku, ale pouze

hranice předpokládaná, která je vázána na očekávané oprávněné

náklady obce vyplývající z režimu nakládání s komunálním odpadem.

Konkrétní maximální výše tedy bude záviset v jednotlivých

případech mimo jiné na nákladech, které bude účtovat subjekt,

který bude provádět sběr, svoz, tříděním, případně zneškodňování

odpadu. Uvedená konstrukce poplatku dále neobsahuje ani další

nezbytné atributy poplatku jako je splatnost, případně důvody pro

snížení nebo prominutí poplatku z důvodu zmírnění nebo odstranění

tvrdosti a podmínky pro osvobození od placení poplatku.

Senát projednával předmětný návrh novely zákona o odpadech na

své 12. Schůzi druhého funkčního období dne 10. prosince 1999. Po

obsáhlé diskusi návrh tohoto zákona zamítl, protože při jeho

projednávání shledal ústavní nedostatky, pro které nemohl

s návrhem tohoto zákona vyslovit souhlas.

Bez výzvy Ústavního soudu bylo předloženo i stanovisko

zástupců obcí, kteří se sešli dne 4. 5. 2000 na pracovním setkání,

k podanému návrhu. Z jejich stanoviska vyplynulo, že nesouhlasí

s návrhem na zrušení označené části zákona o odpadech. V písemném

materiálu jsou pak uvedeny konkrétní připomínky k jednotlivým

bodům návrhu. Nesouhlasí s tím, že v novele zákona o odpadech není

omezena výše poplatku a základ pro jeho výpočet není jednoznačně

stanoven. Podle jejich názoru je ust. § 10 odst. 5 novely zákona

o odpadech dostatečně konkrétní při stanovení maximální výše

poplatku. Každá obec musí poplatek schválit formou obecně závazné

vyhlášky a bylo by neodpovědné předpokládat, že by obecní

zastupitelstvo zatížilo obyvatele vyšším poplatkem,

neodpovídajícím skutečným nákladům. Ve skutečnosti budou obce

i nadále nakládání s komunálním odpadem dotovat ze svých rozpočtů.

Plně jim vyhovuje způsob určení výše poplatku, stanovený v novele

zákona o odpadech, protože v každé obci může být obyvatelům

poskytován jiný rozsah služeb, dále se v různé výši poplatku

zákonitě promítne např. vzdálenost skládky odpadů od obce, cena za

uložení odpadů na skládce atd. Zástupci obcí uvedli rovněž námitky

proti tvrzení v návrhu o tom, že se zavádí paušální poplatek bez

ohledu na to, zda a v jaké míře poplatníci využívají systém

komunálního odpadu určený obcí. K tomuto bodu návrhu zástupci obcí

uvedli, že úprava obsažená v zákoně připouští možnost stanovení

poplatku vedle kapitační formy např. na objem sběrné nádoby, podle

počtu sběrných nádob apod. Zkušenosti obcí, které zavedly

kapitační poplatek na hlavu, jsou takové, že po jeho zavedení

vzrostla čistota obce. Dále zástupci obcí uvedli, že v novele

zákona o odpadech je stanoveno, že správu poplatku vykonává obec

a namítli, že ustanovení obecného zákona nemůže řešit způsob

vybírání a splatnost poplatku, tyto otázky mohou být řešeny pouze

obecně závaznou vyhláškou obce. Zásadní námitku vyjádřili zástupci

obcí proti tvrzení, že novela zákona o odpadech nepřipouští, aby

si fyzická osoba zvolila možnost nakládat s odpady v souladu

s předpisy jinak, než je stanoveno v obecně závazné vyhlášce obce

a tím omezuje jedno ze základních práv občana - právo volby při

využívání služeb a nakládání se svým vlastnictvím. Ve vyjádření

naopak uvedli, že předchozí úprava vedla k tomu, že se občané

vyhýbali využívání obcí stanovené systému sběru odpadů

s tvrzeními, která velmi zpochybňovala opodstatněnost takového

jejich postupu. Zástupci obcí uvedli ještě další připomínky, které

se však již nevztahují ke konkrétním bodům návrhu, ale obecně jsou

obhajobou přijaté novely zákona o odpadech. Upozornili také na to,

že je nezbytné, aby Ústavní soud zvážil možné důsledky právní

diskontinuity, kdy řada obcí již v souladu s novelou zákona

o odpadech provedla často nevratné změny v systému úhrad, zrušila

předcházející smluvní vztahy s fyzickými osobami či vlastníky

(správci) nemovitostí.

III.

S návrhem zákona vyslovila dne 9. listopadu 1999 potřebnou

většinou souhlas Poslanecká sněmovna, Senát dne 10. prosince 1999

návrh zákona zamítl. Poslanecká sněmovna poté podle čl. 47 odst.

1 Ústavy ČR dne 18. ledna 2000 návrh zákona ve stejném znění znovu

přijala. Prezident republiky dne 3. února 2000 využil své

pravomoci podle čl. 50 Ústavy ČR a vrátil zákon Poslanecké

sněmovně. Poslanecká sněmovna svým usnesením ze dne 22. února

2000 setrvala na zákonu s tím, že toto usnesení bylo zveřejněno ve

Sbírce zákonů pod č. 38/2000 Sb. a zákon byl vyhlášen pod č.

37/2000 Sb.

IV.

Původní úprava nakládání s komunálním odpadem a úhrady za

svoz, třídění a zneškodňování komunálního odpadu byla obsažena

v § 9 a 10 zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve znění zákona č.

167/1998 Sb. Podle této úpravy systém sběru, třídění, využívání

a zneškodňování komunálního odpadu mohla obec ve své samostatné

působnosti upravovat obecně závaznou vyhláškou, úprava mohla

zahrnovat i systém nakládání se stavebním odpadem. Fyzické osoby

ode dne stanoveného vyhláškou byly povinny komunální odpad

odděleně shromažďovat, třídit a předávat ke zpracování podle

stanoveného systému, pokud neprokázaly, že tento odpad využily

samy nebo samy zneškodnily v souladu s cit. zákonem. Způsob

prokazování této skutečnosti upravovala obec opět obecně závaznou

vyhláškou. K podnikání v oblasti nakládání s komunálním odpadem na

území obce bylo třeba vždy souhlasu příslušné obce, která rovněž

stanovila podmínky, za kterých mohl být tento souhlas dán.

O udělování souhlasu se rozhodovalo ve správním řízení. Úhrada za

svoz, třídění a zneškodnění komunálního odpadu byla poskytována

jako cena za tyto činnosti ve výši odpovídající zvláštním

předpisům (zákon č. 526/1990 Sb., o cenách ve znění pozdějších

předpisů). Původci komunálního odpadu, kteří na základě písemné

dohody využívali systém sběru a třídění komunálního odpadu platili

cenu sjednanou v dohodě s obcí. Úhrada za svoz, třídění

a zneškodnění komunálního odpadu byla příjmem obce a z tohoto

příjmu obec hradila náklady spojené s tříděným sběrem, svozem,

tříděním, využitím a zneškodněním komunálního odpadu.

Zákonem č. 37/2000 Sb., byl novelizován zákon o odpadech

i v návrhem napadených ustanoveních § 9 a § 10. Uvedenou novelou

zákona o odpadech byla výše uvedená právní úprava změněna.

Nakládat s komunálním odpadem na území obce tak může buď obec nebo

oprávněná osoba na základě písemného souhlasu obce. Zůstala

zachována pravomoc obce v její samostatné působnosti upravit

obecně závaznou vyhláškou místní systém sběru, svozu, třídění,

využívání a zneškodňování komunálního odpadu, včetně nakládání

s odpadem stavebním. Současně však nově obec touto vyhláškou má

stanovit výši poplatku za sběr, využívání a zneškodňování odpadů

včetně způsobu jeho výběru. V této úpravě je obsažena změna

dosavadního přístupu k úhradě za likvidaci komunálního odpadu, kdy

z původní ceny za poskytovanou službu nová právní úprava přešla na

formu poplatku. Nová právní úprava také zakotvila povinnost

fyzických osob odkládat odpad na místech k tomu určených a ode

dne, stanoveného obecně závaznou vyhláškou, komunální odpad

odděleně shromažďovat, třídit a předávat k využití nebo

zneškodnění podle systému stanoveného obcí. V novelizovaném

ustanovení § 10 cit. zákona je blíže definován poplatek za

komunální odpad. Obec může obecně závaznou vyhláškou stanovit

a vybírat poplatek za komunální odpad, vznikající na jejím území,

kdy poplatníkem je každá fyzická osoba, při jejíž činnosti vzniká

komunální odpad. Novela zavádí pojem plátce poplatku, kterým je

vlastník nebo správce budovy či nemovitosti, kde vzniká komunální

odpad, a který poplatek za komunální odpad rozúčtuje na jednotlivé

poplatníky, přičemž na toto rozúčtování se přiměřeně použijí

předpisy o usměrňování cen služeb spojených s nájmem bytu.

Poplatník a plátce poplatku může za určitých podmínek splývat.

Dále nová právní úprava stanoví, že správu poplatku vykonává obec.

Nebude-li poplatek zaplacen včas nebo ve správné výši, vyměří obec

poplatek platebním výměrem. V § 10 odst. 5 cit. zákona je

stanovena maximální výše poplatku, která se stanoví podle

předpokládaných oprávněných nákladů obce vyplývajících z režimu

nakládání s komunálním odpadem a rozvržených na jednotlivé

poplatníky podle počtu a objemu nádob určených k odkládání odpadů

připadajících na jednotlivé nemovitosti nebo podle počtu uživatelů

bytů a s ohledem na úroveň třídění tohoto odpadu. V poplatku mohou

být dále promítnuty i náklady spojené s pronájmem nádob určených

k odkládání odpadu. Poplatek za komunální odpad je příjmem obce.

V.

Navrhovatelé především jako hlavní důvod pro návrh na zrušení

vymezené části zákona uvádějí skutečnost, že novela změkčuje

a rozmělňuje odpovědnost obce na systém sběru, třídění, využívání

a zneškodňování komunálních odpadů tím, že zmocňuje obec

k zavedení poplatku za nakládání s komunálním odpadem, který by

obce mohly vybírat paušálně bez ohledu na to, zda se poplatník

začlení do daného systému anebo zajistí likvidaci odpadu mimo

tento systém.

Ústavní soud vzhledem k této námitce má za to, že změna

konstrukce úhrady za komunální odpad a to i do podoby poplatku

přísluší státu, je legitimní, stejně jako vymezení okruhu

poplatníků příslušného poplatku. Stanovení širokého okruhu

poplatníků poplatku za komunální odpad je podle názoru Ústavního

soudu odůvodněno především veřejným zájmem na ochraně životního

prostředí před znečištěním odpady tak, že všem fyzickým osobám,

při jejichž činnosti vzniká komunální odpad, stanoví povinnost

zařadit se do obcí garantovaného způsobu likvidace komunálního

odpadu. O tom, že životní prostředí (jeho ochrana a péče o něj) se

stává nezbytně prioritou každé společnosti, snad není potřebné

vést obsáhlejší argumentaci. Obcí garantovaný a provozovaný systém

sběru, likvidace atd. komunálního odpadu předpokládá takové

postupy, které jsou šetrné k životnímu prostředí a narušují ho

v co nejmenším rozsahu. Samozřejmě i předchozí právní úprava

apelovala na šetrný a životní prostředí neohrožující způsob

likvidace komunálního odpadu, avšak pokud byla tato činnost

realizovaná jako placená služba, bylo možno vyloučit

z organizovaného sběru osoby, které "zajišťovaly" likvidaci odpadu

jinak. Ústavní soud se na rozdíl od podaného návrh domnívá, že

novelizovaná úprava naopak odpovědnost obce za komunální odpad

zpřísňuje v tomto směru, že obec je povinna zajistit sběr

a likvidaci veškerého komunálního odpadu na svém území

a nepřesouvá odpovědnost na další subjekty. Zajisté by bylo možné

(a zřejmě velmi obsáhle) diskutovat o přístupech k životnímu

prostředí, ať bychom je označili za liberální či konzervativní,

a to i v oblasti nakládání s odpady, v zásadě je však nutné

konstatovat, že legitimní a věcně správný je každý přístup šetřící

přírodu. Přístup zvolený napadenou novelou tento znak nepochybně

nese.

Druhou skupinu námitek navrhovatelů tvoří výhrady týkající se

způsobu a rozsahu vymezení poplatku za komunální odpad

v novelizované právní úpravě, kdy navrhovatelé namítají, že

zákonná úprava neobsahuje úpravu všech atributů poplatku tak, aby

bylo možno konstatovat ve smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny, že

poplatek je stanoven na základě zákona.

Vyjdeme-li ze slova "ukládat" v Listině, je možné učinit

závěr, že ústavní zákon uvádí pojmy daň a poplatek jako pojmy

objektivně rovnocenné ve smyslu povinnosti veřejnoprávní povahy.

Novela zákona o odpadech zavedla novou úpravu úhrady za

nakládání s komunálním odpadem, a to ve formě poplatku za

komunální odpad (dále jen "poplatek"), který stanovuje obec

v rámci své samostatné působnosti a který je obcí spravován a je

jejím příjmem. Podle výše uvedené specifikace lze dovodit, že je

takto zákonem o odpadech v novelizovaném znění stanoven nový druh

tzv. místního poplatku.

Místní poplatky jsou v našem právním řádu upraveny zákonem č.

565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.

V § 1 tohoto zákona je obsažen taxativní výčet poplatků, které

mohou obce vybírat, dále pak jsou blíže specifikovány jednotlivé

druhy poplatků, jejich předmět, osoby povinné platit příslušný

poplatek , maximální sazba každého poplatku. Uvedený zákon

upravuje i další obecné otázky, tj. sankce za nezaplacení poplatků

včas nebo ve správné výši, lhůty, v nichž lze nezaplacené poplatky

vyměřit, obsahuje pravomoc obce stanovit zavedení poplatků obecně

závaznou vyhláškou, v níž budou upraveny podrobnosti vybírání

poplatků, stanovena konkrétní sazba poplatků, ohlašovací povinnost

ke vzniku poplatkové povinnosti, splatnost, úlevy a případné

osvobození od poplatků. Obecně je rovněž upraveno oprávnění obce

snížit nebo prominout poplatky, je-li to třeba ke zmírnění nebo

odstranění tvrdosti k konkrétních případech. Pro řízení ve věcech

poplatků je uvedeným zákonem stanovena subsidiární působnost

zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků").

Pro posouzení věci je zapotřebí ještě připomenout ustanovení

§ 14 odst. 1 písm. h) zákona o obcích, ve znění pozdějších

předpisů, v němž je stanoveno, že do samostatné působnosti obce

patří stanovení druhů místních poplatků a jejich sazeb podle

zvláštního zákona s odkazem na zákon o místních poplatcích.

Z výše uvedených ustanovení vyplývá, že novelou zákona

o odpadech byl zaveden nový druh poplatku, který svou podstatou

připomíná tzv. místní poplatek, ale vzhledem k taxativnímu výčtu

druhů místních poplatků nemůže být pod zákon o místních poplatcích

zahrnut. Novela zákona o odpadech sama tuto otázku neupravila, tj.

přímo zákon o místních poplatcích nenovelizovala. Otázka zní, zda

lze novelu zákona o odpadech v části týkající se poplatku za

komunální odpad považovat za nepřímou novelu zákona o místních

poplatcích. Podle názoru Ústavního soudu se však nejedná ani

o nepřímou novelu zákona o místních poplatcích, protože kromě

určení, že správcem poplatku je obec a možnosti obce upravovat

poplatek za komunální odpad obecně závaznou vyhláškou, není

v novele zákona o odpadech obsažena bližší vazba na zákon

o místních poplatcích. Ze stejného důvodu nelze dovodit ani

subsidiární působnost zákona o místních poplatcích, i když Ústavní

soud v této chvíli konstatuje, že řešená tematika se rozumně

nabízela k přehlednějšímu a organičtějšímu zařazení do zákona

o místních poplatcích.

Zákon o odpadech v posuzovaných ustanoveních (§ 9 a 10)

vymezuje především oprávnění obce upravit tento poplatek obecně

závaznou vyhláškou, v níž je možno vymezit výši poplatku včetně

způsobu jeho výběru, stanoví obec jako správce poplatku, vymezuje

rozpočtové určení příjmu z poplatku, definuje poplatníka, předmět

a základ poplatku a určuje i pravidla pro vymezení sazby poplatku.

Ústava ČR v čl. 2 odst. 4 stanoví, že každý občan může činit,

co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon

neukládá. Obdobné ustanovení je pak obsaženo v čl. 2 odst. 3

Listiny s upřesněním v ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny, kde je

stanoveno, že povinnost mohou být ukládány toliko na základě

zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv

a svobod. Ve vztahu k daním a poplatkům je pak na místě

připomenout i ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny, který stanoví, že

daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Daňové

a poplatkové povinnosti a podmínky jejich vzniku tak, aby

odpovídaly výše uvedenému základnímu právu, zakotvenému

v Listině, musí mít svůj základ v zákoně. Zákonná úprava, jak lze

dovodit z teoretických rozborů, musí určovat náležitosti

poplatkového vztahu, tzv. prvky poplatku, kterými jsou subjekt

poplatku, objekt poplatku, základ poplatku, sazba poplatku, úlevy

a osvobození od poplatku, splatnost poplatku a sankce za nesplnění

poplatkové povinnosti. Předmět daně jako subjektivního závazku

určité osoby vůči státu je právní normou určené jednání, konání

nebo chování osob. Právní důvod (titul) daně je dán zvláštním

zákonem a na základě něho se také závazek určité osoby vůči státu

zakládá. Daňová (poplatková) povinnost vzniká naplněním určitých

zákonem vymezených právních skutečností, podmínek, které na straně

státu (obce) zakládají právní nárok na daň (poplatek) a na straně

osoby daňový (poplatkový) závazek. Daň má vynutitelný charakter

(na základě zákona se vybírá), zákon přesně vymezuje skutečnosti

zakládající daňovou povinnost, výši a lhůtu splatnosti. Na rozdíl

od poplatku se však u daně jedná o peněžitá plnění, která nejsou

vybírána jako vyrovnání za individuální výhodu.

Ve vztahu k vymezení základu poplatku a sazby poplatku lze

uvést určité pochybnosti ve vztahu ke specifické metodě jak byly

tyto atributy poplatku upraveny. Specifičnost tohoto poplatku

spočívá v tom, že je poplatníkům (fyzickým osobám) stanovován sice

podle počtu a objemu nádob určených k odkládání odpadů nebo podle

počtu uživatelů bytů, tedy navozuje dojem poplatku placeného

pevnými částkami (tedy určitou sazbou), avšak podle vymezení

základu, z něhož se poplatek stanoví, se jedná o cenu za

poskytnuté služby, protože poplatek se vypočítává podle

předpokládaných oprávněných nákladů obce vyplývajících z režimu

nakládání s komunálním odpadem. Pojem předpokládané oprávněné

náklady obce, vyplývající z režimu nakládání s komunálním odpadem,

však novelou zákona o odpadech přesně vymezeny nejsou, na druhé

straně však vzhledem k povaze takto stanoveného základu ani

vymezeny být přesně nemohou. Samy obce ve svém vyjádření

připouštějí, že tyto náklady se mohou výrazně lišit, může je

ovlivňovat řada skutečností mimo obec samotnou (např. i náklady

subjektu, který na základě písemného souhlasu obce bude

s komunálním odpadem nakládat). V tomto směru však maximální výši

poplatku nelze zřejmě stanovit jednoduše a jednotnou částkou,

protože to s ohledem na jeho konstrukci (která prostě nemůže být

stanovena jinak) prostě není možné.

Novela zákona o odpadech v ustanovení § 10 odst. 3 určuje, že

správu poplatku vykonává obec, která ho na svém území zavedla,

a to i z hlediska zákona o správě daní a poplatků (č. 337/1992

Sb., ve znění pozdějších předpisů). Správou daní a poplatků ve

smyslu § 1 odst. 2 citovaného zákona se rozumí právo orgánu, jemuž

přísluší správa daně nebo poplatku (v tomto případě obce), činit

opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení

a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové

subjekty, daně vyměřit, vybírat, vyúčtovat, vymáhat nebo

kontrolovat podle citovaného zákona jejich splnění ve stanovené

výši a době. Současně tento zákon definuje i povinnosti

poplatníků, týkající se plnění jejich poplatkové povinnosti,

splatnost a vymahatelnost poplatku. Zákon o správě daní a poplatků

určuje rovněž sankce za nesplnění poplatkové povinnosti

a připouští možnost využití institutu prominutí při nesplnění

poplatkové povinnosti. Na stanovený poplatek (jeho atributy) tak

především lze vztáhnout ustanovení obsažená zejména v části šesté

zákona o správě daní a poplatků, rozhodnutí v této oblasti učiněná

podléhají také soudnímu přezkumu podle § 244 a násl. občanského

soudního řádu. Lze proto podle názoru Ústavního soudu konstatovat,

že se subsidiární aplikací zákona o správě daní a poplatků jsou

zákonem upraveny i v teorii zmiňované další atributy poplatku tak,

aby bylo možno uzavřít, že poplatek za komunální odpad je stanoven

na základě zákona, čímž je naplněn i požadavek čl. 11 odst. 5

Listiny.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by

napadené ustanovení čl. I. bod 4 zákona čl. 37/2000 Sb., kterým se

mění zákon č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších

předpisů, bylo v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní

smlouvou podle čl. 10 Ústavy, a proto návrh podaný skupinou

senátorů Parlamentu ČR, zamítl.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze

odvolat.

V Brně dne 10. ledna 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru