Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 13/94Nález ÚS ze dne 23.11.1994Zákaz noční práce žen - zvláštní ochrana žen v pracovněprávních vztazích

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam1
NavrhovatelSKUPINA POSLANCŮ
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (skupina poslanců)
Věcný rejstříkPracovní poměr
Diskriminace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 56/2 SbNU 135
Paralelní citace (Sbírka zákonů)3/1995 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1994:Pl.US.13.94
Datum podání24.05.1994
Napadený akt

zákon; 74/1994; kterým se mění a doplňuje zákoník práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; Čl. I bod č. 1, 2, 97, 98, 99,100

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 10

2/1993 Sb., čl. 29, čl. 32, čl. 41 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

17/1991 Sb.

3/1995 Sb.

65/1965 Sb., § 152, § 151, § 154 odst.1, § 156 odst.3

74/1994 Sb.


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 13/94 ze dne 23. 11. 1994

3/1995 Sb.

N 56/2 SbNU 135

Zákaz noční práce žen - zvláštní ochrana žen v pracovněprávních vztazích

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

ČR rozhodl v plénu o návrhu skupiny 45 poslanců

Parlamentu ČR na zrušení ustanovení bodů č. 1, 2, 97, 98, 99

a 100 obsažených v článku I zák. č. 74/1994 Sb., kterým se mění

a doplňuje zákoník práce, pokud se jimi zrušují, mění nebo

doplňují základní zásady a ustanovení §§ 151, 152, 154 a 156 odst.

3 zákoníku práce,a s tím související ustanovení bodu č. 38 (§ 37

odst. 1 písm.f) a bodu č. 102 (vypuštění slov " 152 a"v § 162)

takto:

Návrhsezamítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 24. 5. 1994 byl Ústavnímu soudu ČR doručen návrh skupiny

45 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR na zrušení

citovaných ustanovení zákona č. 74/1994 Sb. Napadený zákon byl

Parlamentem ČR schválen a nabyl účinnosti dnem 1. června 1994,

s výjimkou čl. I bodu č. 90, který nabyl účinnosti dnem 1. 9.1994

a čl. VII bodu 7, který nabývá účinnosti dnem 1. 1. 1995.

Zákon byl publikován ve Sbírce zákonů v částce 23, která byla

rozeslána dne 29. 4. 1994, takže tento zákon nabyl platnosti. Tím

byla splněna podmínka přípustnosti návrhu ve smyslu ust. § 66

odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Dne 3. 11. 1994 obdržel Ústavní soud ČR doplnění navrhovatelů,

které obsahovalo opravu některých chybně uvedených číselných údajů

a zároveň upřesnění textu návrhu, z něhož pro úplnost lze uvést

následující:

Federální shromáždění svým usnesením č. 110 ze dne 15. 12.

1992 sice nesouhlasilo s ratifikací Úmluvy č. 171 o noční práci

z roku 1990, vyslovilo však souhlas s ratifikací Protokolu z roku

1990 k Úmluvě (revidované) o noční práci ženy (1948). Podle

Bulletinu Official du Bit (1993) byla listina o ratifikaci

uvedeného Protokolu zaregistrována dne 15. 3. 1993 s tím, že

Protokol vstoupil v platnost 15. 3. 1994. Navrhovatelé dále

uvádějí s ohledem na skutečnost, že ratifikovaný Protokol nebyl

dosud vyhlášen ve Sbírce zákonů ČR, nelze na něj vztáhnout

ustanovení čl. 10 Ústavy ČR.

Jak z doplnění dále vyplývá, poukazují navrhovatelé na rozpor

napadených ustanovení zákoníku práce s ratifikovaným a dosud

nevyhlášeným Protokolem z roku 1990 k Úmluvě o noční práci (ženy)

- revidované z roku 1948.

II.

Ústavní soud ČR zaslal podle ust. § 42 odst. 3 a § 69 zákona č.

182/1993 Sb. návrh k vyjádření Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR

a vyžádal si rovněž těsnopiseckou zprávu o schůzi Poslanecké

sněmovny, na níž byl projednáván vládní návrh zákona, kterým se

měnil a doplňoval zákoník práce a některé další zákony, včetně

připojené společné zprávy výborů Poslanecké sněmovny a důvodové

zprávy k tomuto návrhu.

Za Parlament ČR se k zaslanému návrhu vyjádřil místopředseda

Poslanecké sněmovny, který zdůraznil, že přímý zákaz noční práce

žen vyplývá pouze z čl. 3 Úmluvy č. 89, který se však týká jen

práce žen v průmyslových podnicích, úzce vymezených v čl. 1 této

úmluvy. Ve srovnání s ostatními mezinárodními pakty a Úmluvou č.

171 z r. 1990 je Úmluva č. 89 zastaralá a ve své podstatě zakládá

diskriminaci žen. Tato diskriminace se projevuje v možnosti

uzavírání pracovních smluv mužů a žen, zaměstnaných mimo

průmyslové podniky uvedené v Úmluvě č. 89.

Úmluvou č. 171 z r. 1990, která se rovněž týká noční práce

žen, je zpravidla dáno ženě na výběr, kdy a za jakých okolností se

rozhodne využít ochrany, která je jí zákazem noční práce

poskytována a garantována ve formě jejího souhlasu.

Práva žen na zvláštní ochranu, stanovená v čl. 29 a 32 Listiny

základních práv a svobod, je třeba porovnávat s právem každého

člověka na svobodnou volbu povolání (čl. 26 odst. 1 Listiny

a § 1 odst.3 zákona o zaměstnanosti) a se zaručeným právem žen na

stejné podmínky v zaměstnání jaké mají muži (čl. 2, čl. 6 odst.

1, čl. 7 písm. a) a e) Mezinárodního paktu o hospodářských,

sociálních a kulturních právech, uveřejněného pod č. 120/1976

Sb.).

Zákon č. 74/1994 Sb. nadále zaručuje ženě dostatečnou ochranu

před zařazením na noční práci proti její vůli.

Česká republika není vázána žádnou mezinárodní úmluvou,

Ústavou ani Listinou základních práv a svobod k absolutnímu zákazu

vysílat těhotné ženy a ženy pečující o malé děti na pracovní

cesty. Proto stejně jako u noční práce, i v tomto případě, by

setrvání na absolutním zákazu vysílat tyto ženy na pracovní cesty,

i v případě jejich souhlasu, znamenalo jejich diskriminaci

z hlediska pracovních příležitostí a podmínek pro výkon

zaměstnání.

Zákon č. 74/1994 Sb. byl přijat potřebnou většinou poslanců

Parlamentu, řádně podepsán a vyhlášen ve Sbírce zákonů.

Zákonodárný sbor jednal s přesvědčením, že přijatý zákon je

zcela v souladu s Ústavou, Listinou základních práv a svobod,

právním řádem a mezinárodními smlouvami, kterými je naše

republika vázána. Potud citace Poslanecké sněmovny ČR.

Z hlediska odborného posouzení dané problematiky, si Ústavní

soud ČR vyžádal rovněž stanoviska:

1) Ministerstva zahraničních věcí ČR

2) Ministerstva zdravotnictví ČR

3) Ministerstva práce a sociálních věcí ČR

ad 1) Ministerstvo zahraničních věcí ČR k věci sdělilo, že

vypuštěním §§ 151 a 152 v dříve platné úpravě zákoníku

práce dochází k omezení zákazů vztahujících se k noční

práci žen. Novelou zákoníku práce (zákonem č. 74/1994 Sb.)

dochází naopak k rozšíření práv žen, ponechávaje možnost

výběru na zvážení žen. Podobně je tomu rovněž u ustanovení

§§ 153 a 154 odst. 1 zákoníku práce. Obecně lze tedy říci,

že nová právní úprava jde nad rámec mezinárodních závazků

v oblasti lidských práv, přičemž s mezinárodními úmluvami

nekoliduje.

ad 2) Ministerstvo zdravotnictví ČR se odvolalo na závěry

hlavního hygienika ČR s tím, že podle jeho názoru zákaz

noční práce žen a současná právní úprava pracovních

podmínek žen, daná ustanovením §§ 149 - 156 zákoníku práce

v platném znění, není v rozporu se zákonem č. 20/1966 Sb.,

o péči o zdraví lidu, ve znění změn a doplňků. Problém

ochrany zdraví pracujících žen, včetně žen těhotných

a jejich nenarozených dětí, je nutno chápat zejména

v souvislosti s určením druhů prací, které ženy mohou

vykonávat a charakterem pracoviště. Ochrana zdraví

pracujících žen bude podle názoru Ministerstva

zdravotnictví ČR odpovídajícím způsobem zajištěna

příslušnou vyhláškou , která stanoví práce a pracoviště

vhodné pro všechny ženy, těhotné ženy a matky do konce 9.

měsíce po porodu.

ad 3) K dané problematice se rovněž vyjádřilo Ministerstvo práce

a sociálních věcí ČR, které uvedlo, že pokud se týká noční

práce žen, je Česká republika z hlediska ratifikovaných

mezinárodních úmluv Mezinárodní organizace práce dosud

vázána Úmluvou č. 89 o noční práci žen z r. 1948

- revidovaná a Protokolem z r. 1990 k této úmluvě.

Zmiňovaná Úmluva č. 171 z r. 1990 o noční práci nebyla

vládou ČSFR ani ČR a ani parlamenty obou republik

schválena. Vláda ČR uložila tomuto ministerstvu připravit

další legislativní práce tak, aby bylo dosaženo souladu

právního řádu ČR (dříve ČSFR) s ustanoveními Úmluvy č. 171

z r. 1990. Podle názoru ministerstva se jedná o žádoucí

proces harmonizace právních aktů Evropského společenství

s vnitrostátními právními akty ČR. Ministerstvo práce

a sociálních věcí zastává názor, že jak z hlediska

vnitřního členění Mezinárodní organizace práce, tak

i z hlediska mezinárodního práva, není Úmluva č. 89 úmluvou

o lidských právech a základních svobodách ve smyslu čl. 10

Ústavy ČR.

III.

Podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR Ústavní soud rozhoduje

o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li

v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy ČR. Ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR se rozumí takovými

smlouvami pouze ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy

o lidských právech a základních svobodách. Těmi je Česká republika

vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem.

Při rozporu mezi smlouvou a zákonem platí smlouva.

K základním mezinárodním dokumentům, které se zabývají

základními právy v oblasti pracovního práva a sociálního

zabezpečení patří jen:

Všeobecná deklarace lidských práv

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech

Úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace

Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen

K Evropským dokumentům v téže oblasti patří:

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod Evropská

sociální charta

Podle interní klasifikace úmluv samotné Mezinárodní organizace

práce lze řadit mezi úmluvy o základních lidských právech

a svobodách pouze:

1) úmluvy o diskriminaci

2) úmluvy o zákazu nucené práce

3) úmluvy o odborových svobodách

Úmluva č. 89, z roku 1948 - revidovaná, o noční práci, není

tedy, jak je seshora uvedeného zřejmé, mezinárodní smlouvou

o lidských právech a základních svobodách podle č. 10 Ústavy ČR,

ale je, a to i samotnou Mezinárodní organizaci práce, řazena mezi

úmluvy o pracovních podmínkách zaměstnávání žen.

Pokud se týká dalších, v návrhu uvedených mezinárodních úmluv,

lze mezi dokumenty, které splňují podmínky již citovaného

ustanovení čl. 10 Ústavy ČR řadit pouze Úmluvu o odstranění všech

forem diskriminace žen (vyhlášenou pod číslem 62/1987 Sb.).

V návrhu uvedený článek 23 této úmluvy praví: " Nic z této úmluvy

nebude na újmu ustanovení, jež mohou ještě lépe vést k dosažení

rovnoprávnosti mezi muži a ženami, jež mohou být obsažena:

a) v zákonodárství státu, smluvní strany; nebo

b) v jakékoli jiné mezinárodní úmluvě, smlouvě nebo dohodě,

jež je pro tento stát platná ".

Odkaz na uvedený článek však odporuje smyslu a účelu

zdůvodnění návrhu, neboť je nepochybné, že právě zrušení dříve

platného zákazu noční práce žen je naplněním shora citovaného

ustanovení úmluvy. V případech ostatních úmluv splňujících

podmínku danou článkem 10 Ústavy ČR, dospěl Ústavní soud k názoru,

že s projednávanou problematikou nesouvisí.

IV.

Návrh skupiny poslanců Parlamentu ČR byl podán ve smyslu čl.

87 Ústavy ČR a § 70 zákona č. 182/1993 Sb., neboť jak navrhovatelé

uvádějí, napadená ustanovení zákona č. 74/1994 Sb. jsou v přímém

rozporu s mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika

vázána na základě ustanovení čl. 5 odst. 2 zákona České národní

rady č. 4/1993 Sb. a mají přednost před zákonem.

Svůj návrh dále odůvodňují tvrzením, že Česká republika jako

právoplatný člen Mezinárodní organizace práce je povinna dodržovat

její Ústavu a jí přijaté a naší republikou ratifikované úmluvy.

Je nutno uvést, že v návrhu citovaná Úmluva č. 89 o noční

práci žen (z r. 1948) - revidovaná, vstoupila pro Československou

republiku v platnost dne 12. 6. 1951 (vyhlášena ve Sbírce zákonů

pod č. 17/1991 Sb.).

Je pravdou, že podle usnesení vlády ČSFR č. 453 ze dne 6. 11.

1991, tehdejší vláda České republiky vznesla požadavek ratifikace

Úmluvy č. 171 Mezinárodní organizace práce o noční práci , která

nově upravuje některé pojmy týkající se zejména noční práce žen.

Vzhledem k tomu, že tehdy nebyly vytvořeny legislativní

předpoklady ratifikace úmluvy (t.j. novela příslušných ustanovení

zákoníku práce), vláda ČSFR od ratifikace upustila. Návrh na

ratifikaci Úmluvy č. 171 byl připravován současně s textem

vládního návrhu na novelizaci zákoníku práce.

Důvodem ke zrušení zákazu noční práce žen byla, podle důvodové

zprávy k návrhu zákona, potřeba harmonizace práva České republiky

s příslušnými právními akty Evropských společenství, zejména pak

s uzavřenou Evropskou dohodou o přidružení České republiky

k Evropskému společenství (čl. 69 a 70 Evropské dohody).

Podle programového prohlášení vlády ČR, patřilo mezi její

hlavní úkoly též předložení návrhu novely zákoníku práce. Novela

zpracovaná k zákoníku práce reaguje na zásadní změny právních

vztahů v oblasti ekonomického systému České republiky a bylo proto

nutné, aby existujícím trendům hospodářského vývoje nebránily

současné pracovně-právní vztahy, ale aby je podpořily a usnadnily

jejich realizaci.

Proto vláda navrhla zejména úpravu výkonů noční práce. Ve

stávající úpravě se tak dosáhlo zrušení rozdílu mezi mužem a ženou

při noční práci a odstranila se tak centralizovaná agenda

povolování výjimek ze zákazu noční práce žen. Tento zákaz, ačkoliv

dosud prezentovaný jako projev péče o ženy, byl v praxi pociťován

jako diskriminace žen.

Rovněž čl. 10 Paktu o hospodářských, kulturních a sociálních

právech (uveřejněný pod č. 120/1976 Sb.) stanoví pouze právo na

zvláštní, zejména sociální ochranu v těhotenství a mateřství.

Z Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen (čl. 11, odst.

1) vyplývají obecně deklarovaná práva, jako je ochrana zdraví,

předporodní a poporodní péče o ženy, které jsou ženám zaručeny jak

Ústavou, tak i dalšími zákonnými a podzákonnými pracovně-právními

a zdravotními předpisy. V podstatě stejnou zásadu vyslovuje

i Úmluva o právech dítěte (čl. 24 odst. 2, písm. d) a čl. 41 ).

Neodpovídá skutečnosti, že obecně formulovaná práva a ochrana

ženy a rodiny v čl. 32 Listiny jsou provedena pouze ustanovením

§ 154 zákoníku práce.

V návrhu citovaná ustanovení čl. 26 až 32 Listiny základních

práv a svobod se k dané problematice přímo vztahují pouze v čl.

29 odst. 1, kde se hovoří o právu žen, mladistvých a osob

zdravotně postižených na zvýšenou ochranu zdraví při práci

a zvláštní pracovní podmínky. Tento článek však zavazuje Českou

republiku pouze ke zvýšené ochraně uvedených subjektů v pracovních

podmínkách. Další ustanovení, která přímo navazují na

projednávanou problematiku, je čl. 32 odst. 2 Listiny, který

hovoří o zvláštní péči a ochraně v pracovních vztazích žen

v těhotenství a zaručené odpovídající pracovní podmínky. Ostatní

uvedené články se k projednávané problematice nevztahují.

Mezinárodně uznávaná zásada, že ratifikací mezinárodní úmluvy

nejsou dotčena výhodnější práva, ochrana a podmínky poskytované

a zaručené vnitrostátními předpisy, obsahuje i čl. 19 odst. 8

Ústavy Mezinárodní organizace práce. Ústavní soud nesdílí

názor, že ustanovení bodu 99 novely zákoníku práce je v rozporu se

základními právy nabytými na základě Listiny a s lidskými právy

nabytými na základě mezinárodního práva.

Pokud se týká základních zásad, vypuštěných v novelizovaném

znění zákoníku práce, představovaly tyto zásady pouze obecná

výkladová pravidla, která byla podpůrně používána při aplikaci

konkrétních ustanovení zákoníku práce, ale neměla normativní

charakter.

Zrušením čl. III až X základních zásad zákoníku práce zákonem

č. 74/1994 Sb. nedochází ke zrušení příslušných právních

institutů, neboť jsou nadále upraveny v souladu s čl. 41 odst. 1

Listiny těmito ustanoveními:

Čl. III. - Právo na svobodnou volbu povolání a právo získávat

prostředky pro své životní potřeby prací jsou

upraveny v zákonech o zaměstnanosti, zákaz nucené

práce a zákaz zneužívání práv § 7 zákoníku práce.

Čl. IV. - Právo na mzdu nebo plat upravuje zákon č.1/1992 Sb.

o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném

výdělku, ve znění pozdějších předpisů, a zákon

143/1992 Sb. o platu a odměně za pracovní pohotovost

v rozpočtových a některých dalších organizacích

a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, popř.

u části zaměstnanců dosud §§ 111-123 zákoníku práce.

Bezpečnost a ochrana zdraví při práci je upravena

v § 132 a následujících zákoníku práce, odpočinek na

zotavení po práci zaručují ustanovení § 100

a následující. Péče o zaměstnance, vč. otázek

kvalifikace, je upraven v § 139 a násl. zákoníku

práce.

Čl.V.a X.- Postavení odborových orgánů jako zástupců

zaměstnanců je zakotveno v § 18 zákoníku práce,

právo na kolektivní vyjednávání upravuje zákon č.

2/1991 Sb.

Čl.VI. - Základní povinnosti zaměstnanců a vedoucích

zaměstnanců jsou stanoveny v §§ 73 až 75 zákoníku

práce.

Čl. VII. - Pokud jde o pracovní podmínky žen a matek, zákoník

práce obecně nerozlišuje při úpravě

pracovněprávních vztahů mez mužem a ženou, přihlíží

však k fyziologickým předpokladům a mateřské úloze

žen, zejména úpravou mateřské dovolené, možnosti

úpravy pracovní doby, ochranou před výpovědí

a úpravou zákazu prací pro ženy, těhotné ženy

a matky do konce devátého měsíce po porodu (§ 149

a násl.).

Čl. VIII.- Úpravu zvláštních podmínek mladistvých obsahují

zejména ustanovení §§ 163 až 168 zákoníku práce.

Čl. IX. - Ochrana zdraví zaměstnanců je upravena v § 135,

odpovědnost za škodu v § 170 a násl. zákoníku

práce. Zabezpečení zaměstnanců při pracovní

neschopnosti a ve stáří je upraveno jednak v § 146

a násl. zákoníku práce, jednak zvláštními zákony,

upravujícími nemocenské a důchodové pojištění

(zabezpečení). Ochrana pracovně-právních vztahů při

nemoci, úrazu, v těhotenství nebo mateřství je

zajištěna ochranou před výpovědí (§ 48 zákoníku

práce). Problematika preventivní a léčebné péče je

upravena zvláštními zákony (např. zákon č.20 /1966

Sb.) - tak např. §§ 99 a 168 zákoníku práce.

Jako nenormativní a nadbytečné byly zrušeny základní zásady

i v občanském zákoníku.

V.

K uvedené problematice se vztahuje i rozsudek soudního dvora

Evropského společenství v Lucemburku z 25. 7. 1991, který se týká

řešení problematiky rovnoprávnosti v přístupu k mužům a ženám

v případě zákazu noční práce.

Ve věci C 345/89, řešil tento soudní dvůr prejudiciální otázku

interpretace článku 5. Směrnice Rady z 9. 2.1976 č.76/207/ CEF,

vztahující se mimo jiné k rovnoprávnosti přístupu k mužům a ženám

i pokud se týká jejich pracovních podmínek. Podle čl. 5. citované

Směrnice mají být mužům i ženám zajištěny stejné podmínky bez

diskriminace založené na pohlaví. Za tímto účelem činí členské

státy potřebná opatření k tomu, aby byla odstraněna (zrušena)

ustanovení odporující této zásadě v případě, že péče o ochranu,

která je inspirovala, již není odůvodněna (§ 2 odst. c) Směrnice).

Podle čl. 9, § 1 citované Směrnice se členské státy zavázaly,

že přizpůsobí své právní předpisy ustanovením Směrnice ve lhůtě

30 měsíců od její úřední notifikace a pokud jde o čl. 5, § 2 odst.

c) ve lhůtě 4 let. Tato lhůta vypršela 14. 2. 1980. Podle rozsudku

uvedeného soudního dvora, čl. 5 Směrnice ukládá členským státům

povinnost uplatnit v pracovních podmínkách mužů i žen stejné

podmínky bez diskriminace z důvodů pohlaví a revidovat ty zákony

a předpisy, které odporují této zásadě. Ustanovení uvedeného

článku je natolik přesné a bezpodmínečné, že se na ně mohou

odvolávat soukromé osoby u národních soudních dvorů.

VI.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Plénum Ústavního soudu

ČR zamítlo návrh skupiny poslanců Parlamentu ČR v celém rozsahu,

neboť napadená ustanovení nejsou v rozporu s mezinárodními

smlouvami podle článku 10 Ústavy ČR a Listinou základních práv

a svobod.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu ČR se nelze odvolat.

V Brně dne 23. 11. 1994

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru