Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 12/94Nález ÚS ze dne 12.04.1995Zásady solidarity a ekvivalence uplatňované v systémech sociálního zabezpečení

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSKUPINA POSLANCŮ
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Odlišné stanoviskoČermák Vladimír
Zarembová Eva
Paul Vladimír
Procházka Antonín
Ševčík Vlastimil
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
zrušení právního předpisu (skupina poslanců)
základní ústavní principy/demokratický ... více
Věcný rejstříksociální dávky
Pojištění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 20/3 SbNU 123
Paralelní citace (Sbírka zákonů)92/1995 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1995:Pl.US.12.94
Datum vyhlášení12.04.1995
Datum podání16.05.1994
Napadený akt

zákon; 589/1992; o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti; § 3/1/c

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 3 odst.1, čl. 4 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

100/1988 Sb.

589/1992 Sb., § 3 odst.1, § 5 odst.2, § 3 odst.1 písm.c, § 14a odst.2, § 3 odst.2, § 14a odst.5

92/1995 Sb.


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 12/94 ze dne 12. 4. 1995

92/1995 Sb.

N 20/3 SbNU 123

Zásady solidarity a ekvivalence uplatňované v systémech sociálního zabezpečení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v plénu o návrhu skupiny

poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na zrušení

některých ustanovení zákona č. 589/l992 Sb., o pojistném na

sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti,

ve znění pozdějších předpisů, takto:

Návrhsezamítá.

Odůvodnění:

Podáním ze dne 27. 4. l994, doplněným a zpřesněným podáními

ze dne 3l 8. l994 a l7. l. l995, navrhla skupina 42 poslanců

Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky podle ust. § 64

odst. l písm. b) zákona č. l82/l993 Sb., o Ústavním soudu, aby

Ústavní soud zrušil některá ustanovení zákona č. 589/l992 Sb.,

o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku

zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, která se týkají

poživatelů starobního důchodu.

Návrh (v doplňujícím podání ze l7. l. l995) se domáhá zrušení

těchto ustanovení zákona č. 589/l992 Sb. ve znění pozdějších změn

a doplňků:

l) ustanovení § 3 odst. l písm. c) a § 3 odst. 2

2) ustanovení vyjádřeného v § 5 odst. 2 věta l. a věta 3. slovy

"starobního nebo"

3) ustanovení vyjádřeného v § l4a odst. 2 věta l. a odst. 5 věta

3. slovy "starobního nebo".

Napadená ustanovení nejsou podle návrhu v souladu s čl. 4

odst. l a 4 a čl. ll odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod,

která je podle čl. 3 Ústavy ČR součástí ústavního pořádku České

republiky a s ustanovením čl. 2 odst. l Mezinárodního paktu

o lidských právech (správně Mezinárodního paktu o občanských

a politických právech) a čl. 2 odst. 2 Mezinárodního paktu

o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Dne 8. 2. l995 vzal zástupce skupiny poslanců návrh zpět

a požádal o připuštění zpětvzetí návrhu a zastavení řízení

s odůvodněním, že "v průběhu úvah o zpřesnění návrhu se ukázala

potřeba rozšířit návrh na zrušení též ve vztahu k zákonu č.

lOO/l988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění zákonů jej

měnících a doplňujících, a to v poměrně značném rozsahu. Protože

zástupce poslanců pro takový krok neměl v původním návrhu

zmocnění, a jde o významnou změnu resp. rozšíření návrhu, zdá se

korektnější vzít tento návrh na zrušení zákona zpět s tím, že bude

podán nový návrh, dotýkající se i dalších souvisejících zákonů."

Usnesením sp. zn. Pl.ÚS l2/94 ze dne 2O. 2. l995 nepřipustil

Ústavní soud ČR zpětvzetí návrhu a řízení nezastavil s poukazem na

ust. § 67 zák. č. l82/l993 Sb., o Ústavním soudu, který připouští

zastavení jen za podmínek uvedených v odst. l a 2, mezi něž podaný

návrh nespadá.

Z toho důvodu byl Ústavní soud ČR povinen rozhodnout

o návrhu skupiny poslanců na zrušení některých ustanovení zák.

589/l992 Sb. ve znění změn a doplňků, a to podle upraveného

a doplněného podání ze dne l7. l. l995.

Pojistné na sociální zabezpečení zahrnuje jednak pojistné na

důchodové zabezpečení, jednak pojistné na nemocenské pojištění.

Pojmovým znakem pojištění je podle návrhu skutečnost, že

v případě, kdy nastane pojistná událost, mají být dávkou

pojistného kryty nebo kompenzovány následky s touto událostí

spojené. Poživatel starobního důchodu výdělečně činný však podle

návrhu nárok na jakékoli pojistné plnění - pokud jde o oblast

důchodového zabezpečení - nemá. Pobírá pouze starobní důchod,

který mu byl již dříve přiznán a který se při další výdělečné

činnosti dále nezvyšuje.

Pokud jde o dávky nemocenského pojištění, tvrdí návrh, že

výdělečně činný poživatel starobního důchodu má stanovenou

tříměsíční čekací dobu pro vznik nároku na dávky a pobírání

nemocenských dávek je omezeno na dobu 84 dnů.

Konečně příspěvek na státní politiku zaměstnanosti podle

návrhu neopravňuje výdělečně činné poživatele starobního důchodu

nejen k pobírání podpory v nezaměstnanosti, ale ani k možnosti být

evidováni jako uchazeči o zaměstnání u úřadů práce.

Touto právní úpravou postavení výdělečně činných poživatelů

starobního důchodu se podle návrhu tato kategorie dostává do

rozporu s ustanovením čl. 4 odst. l a 4 a čl. ll odst. 3 a 4

Listiny základních práv a svobod, která je podle čl. 3 Ústavy ČR

součástí ústavního pořádku České republiky, jakož i s ust. čl. 2

odst. l Mezinárodního paktu o lidských právech a čl. 2 odst. 2

Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních

právech.

Uvedená úprava nemá podle návrhu charakter pojistného, jak je

v zákonech označena, protože nemá ekvivalentní "protiplnění" a má

tedy povahu skryté daně.

Z hlediska legislativně-technického navrhuje skupina poslanců

zrušení některých ustanovení zákona č. 589/l992 Sb., v platném

znění. Protože v těchto ustanoveních není samostatně uvedena

skupina poživatelů starobních důchodů (viz § 3 odst. l písm. c)

a odst. 2 cit. zák.), navrhla skupina poslanců zrušení placení

pojistného na sociální zabezpečení pro všechny kategorie

poplatníků pojistného, a to jak zaměstnanců (§ 3 odst. l písm.c)

bod l až l2), tak i všech osob samostatně výdělečně činných (§ 3

odst. 2). Výše pojistného placeného poplatníky v závislém poměru

činí 8,75 % z vyměřeného základu (§ 7 odst. l písm. b) zákona č.

589/l992 Sb., v platném znění). Pokud by kategorie poživatelů

starobního důchodu neplatila pojistné, pak by se jejich netto

příjem zvýšil o 8,75 % z vyměřovacího základu, čímž by došlo

k nerovnosti mezi touto kategorií a ostatními výdělečně činnými

osobami v závislém poměru.

Jestliže by nepodléhal placení pojistného výdělek poživatele

starobního důchodu, odpadlo by placení pojistného zaměstnavatelem,

které u starobních důchodců v závislém poměru činí 26,25 %

z vyměřovacího základu (§ 7 odst. l písm. a) cit. zákona) a u osob

samostatně výdělečně činných a spolupracujících 3O,2 % (§ 7 odst.

l písm. e) cit. zákona).

Neplacením pojistného zaměstnavateli by došlo k nerovnosti

mezi těmi, kteří by zaměstnávali poživatele starobního důchodu,

jejichž náklady by se snížily o 26,25 % z vyměřovacího základu,

které by nebyli povinni odvádět na sociální zabezpečení a těmi,

jejichž zaměstnanci by starobní důchod ještě nepobírali.

Při provedení úpravy navrhované skupinou poslanců (zrušení

§ 3 odst. l písm. c) a § 3 odst. 2) by prakticky žádná výdělečně

činná osoba neplatila pojistné na sociální zabezpečení. Přitom

jejich nároky na výplatu dávek, které jsou upraveny zákonem č.

lOO/l988 Sb., o sociálním zabezpečení, v platném znění, by zůstaly

zachovány.

Tuto skutečnost si uvědomil i zástupce skupiny poslanců, když

ve svém zpětvzetí a návrhu na zastavení řízení poukázal na

souvislost mezi zákony č. 589/l992 Sb. a zák. č. lOO/l988 Sb.

(obou v platném znění).

Ústavní soud vycházel při posuzování návrhu ze stanoviska, že

ve všech existujících systémech sociálního zabezpečení jsou

v různém poměru zastoupeny zásady solidarity a ekvivalence. Každý

systém sociálního zabezpečení nese s sebou zvýhodnění nebo

znevýhodnění určitých sociálních skupin, podle toho, je-li

preferováno spíše hledisko solidarity nebo upřednostňována zásada

ekvivalence. Tato úprava je vyhrazena zákonodárci, který nemůže

postupovat libovolně, ale při stanovení preferencí musí přihlížet

ke sledovaným veřejným hodnotám. V oblasti, která byla předmětem

posuzování, jde o oblast ekonomického zákonodárství, má

zákonodárce podstatně širší prostor, než v zákonech, které se

bezprostředně dotýkají základních lidských práv a svobod.

V případě výdělečné činnosti poživatelů starobních důchodů

vycházel zákonodárce ze snahy, aby pro všechny výdělečně činné

občany platila stejná pravidla pokud jde o placení pojistného na

sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.

Tato pravidla jsou stanovena předem, jak pokud jde o výši

pojistného placeného osobami v závislé činnosti nebo samostatné

výdělečné činnosti, tak i výši placenou zaměstnavatelem.

Ústavní soud ČR se nemohl ztotožnit s tvrzením obsaženým

v návrhu, že pojistné placené poživateli starobního důchodu jim

v žádné skupině, na kterou přispívají, nepřináší "protiplnění"

a že tedy jde o skrytou daň, která jim je v rozporu s platnými

předpisy ukládána.

Výdělečně činný poživatel starobního důchodu má nárok na

invalidní důchod, pokud se stane invalidním následkem pracovního

úrazu nebo nemoci z povolání, je-li invalidní důchod vyšší než

starobní důchod, který pobírá. Kromě toho může pobírat důchod

pozůstalého při úmrtí manžela, stejně jako zvýšení důchodu pro

bezmocnost. Na děti pobírá výchovné včetně příplatku.

Pokud jde o výplatu dávek nemocenského pojištění, má

výdělečně činný poživatel starobního důchodu nárok na výplatu

nemocenských dávek, a to od l. dne pojištění, nikoli, jak tvrdí

návrh skupiny poslanců, až po 3 měsících.

Pobírání nemocenských dávek je sice omezeno na dobu tří

měsíců, ale v této době jde naopak o jistý druh preference této

kategorie, protože v souběhu pobírá jak starobní důchod, tak dávky

v nemoci. Výdělečně činní poživatelé starobního důchodu mají kromě

nemocenských dávek nárok na podporu při ošetřování člena rodiny.

Konečně placení příspěvku na státní politiku zaměstnanosti

opravňuje pojištěnce být uchazečem o zaměstnání (§ 7 odst. l zák.

l/l99l Sb., ve znění zák. 578/l99l Sb.) a na informace

o zaměstnání s výjimkou nároku na podporu v nezaměstnanosti, kdy

by šlo o souběh s již vypláceným starobním důchodem.

Na základě shora uvedených skutečností přezkoumal pak Ústavní

soud jednotlivé námitky obsažené v návrhu skupiny poslanců

a dospěl k těmto závěrům:

Namítaný rozpor s čl. 4 odst. l a 4 Listiny základních práv

a svobod není dán. Toto ustanovení totiž neuvádí samostatná

jednotlivá základní práva, ale stanoví pouze nutnost ukládat

obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachování

základních práv a svobod. Tohoto ustanovení se lze tedy domáhat

pouze v návaznosti na další ustanovení Listiny základních práv

a svobod, Ústavy ČR nebo mezinárodních smluv ve smyslu čl. lO

Ústavy, která obsahují konkrétní základní práva nebo svobody,

k jejichž porušení došlo. Návrh skupiny poslanců takové

skutečnosti neobsahuje.

Rozpor s čl. ll odst. 3 Listiny základních práv a svobod

uvedený v návrhu není rovněž dán, protože toto ustanovení není pro

posouzení věci vůbec právně relevantní.

K namítanému rozporu s čl. ll odst. 4 Listiny základních práv

a svobod, že právní úprava placení pojistného znamená vyvlastnění

části příjmu poživatele starobního důchodu, nemohl se Ústavní soud

ztotožnit s návrhem skupiny poslanců. Čl. ll odst. 4 Listiny

základních práv a svobod má na mysli věcná práva, která by mohla

být event. předmětem vyvlastnění. Mezi taková nepatří dávky

důchodového zabezpečení ani příjem z výdělečné činnosti poživatelů

starobních důchodů a s ním spojené placení pojistného na sociální

zabezpečení.

Ústavní soud neshledal ani namítaný rozpor s čl. 2 odst. l

Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Toto

ustanovení zakazuje diskriminaci pouze ve vztahu k jednotlivým

právům uvedeným v Paktu. Navrhovatel však rozpor se žádným dalším

právem uvedeným v Paktu nenamítl.

Totéž platí i o čl. 2 odst. 2 Mezinárodního paktu o

hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud ČR k závěru, že

návrhu skupiny 42 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České

republiky ze dne 27. 4. l994 doplněnému dne l7. l. l995 nelze

vyhovět a návrh zamítl.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně l2. dubna l995

Odlišnéstanovisko

soudců JUDr.V.P., JUDr.A.P. a JUDr.V.Š. k nálezu Ústavního soudu

České republiky ze dne 12. dubna 1995

K zamítnutí návrhu skupiny poslanců Poslanecké sněmovny

Parlamentu ČR na zrušení § 3 odst. 1 písm. c) a d) zákona č.

589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na

státní politiku zaměstnanosti, pokud jde o povinnost starobních

důchodců platit takové pojistné, plénem Ústavního soudu ČR,

připojují výše uvedení soudci Ústavního soudu ČR své odlišné

stanovisko ve smyslu § 14 zákona č. 182/1993 Sb.

Odlišné stanovisko se skládá ze dvou částí. V první části

směřuje proti postupu přijetí nálezu, který je v rozporu se zněním

i smyslem § 70 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu. V druhé části směřuje proti důvodům zamítnutí návrhu

skupiny poslanců, především z hlediska právního i věcného, protože

návrh poslanců poukazuje na rozpor napadeného zákona s Listinou

základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku

České republiky a s Mezinárodním paktem o občanských a politických

právech.

1. Námitky proti způsobu aplikace § 70 odst. 1 a 2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vycházejí z jeho znění:

odst. 1)

Dojde-li po provedeném řízení Ústavní soud k závěru, že zákon

nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem,

zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, nálezem

rozhodne, že takový zákon nebo jiný právní předpis nebo jejich

jednotlivá ustanovení se zrušují dnem, který v nálezu určí.

odst. 2)

Dojde-li Ústavní soud po provedeném řízení k závěru, že

nejsou dány důvody ke zrušení zákona, jiného právního předpisu

nebo jejich jednotlivých ustanovení, návrh zamítne.

Pro takové rozhodnutí je podle čl. 13 citovaného zákona,

v souvislosti s čl. 87 odst. 1a Ústavy ČR, třeba kvalifikované

většiny devíti hlasů přítomných soudců, a to jak pro návrh na

zrušení zákona, tak pro zamítnutí takového návrhu, protože

v každém případě se rozhoduje o tom, zda zde je rozpor napadeného

zákona s Ústavou ČR, či zda takový rozpor zde není. Z tohoto

hlediska proto nelze argumentovat pouhým gramatickým textem

(vytrženým z celkové souvislosti) čl. 87 odst. 1a Ústavy ČR, podle

něhož Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů. Obě rozhodnutí jsou

rovnocenná (dojde-li k závěru zrušit a contr dojde-li k závěru

nezrušit), a nejde o jedno hlasování, z něhož se odvodí jeden či

druhý závěr. Obě strany, t. j. navrhovatel a Parlament ČR, mají

v něm rovnoprávné postavení, a nelze tedy souhlasit s myšlenkou,

že v případě rovnosti hlasů pro zrušení zákona a proti jeho

zrušení platí presumpce ústavnosti zákona, který je napaden.

V obou případech musí Ústavní soud "po provedeném řízení dospět

k závěru", t. j. na základě rozboru případu projednat všechny

okolnosti návrhu a podrobně zdůvodnit zrušení zákona, spolu se

zhodnocením kladným nebo i nesouhlasným, stanovisko navrhovatele,

stejně jako podrobně zdůvodnit zamítnutí návrhu spolu s náležitým

vyvrácením důvodů navrhovatele na zrušení.

To odpovídá i § 68 citovaného zákona, že Ústavní soud, pokud

návrh neodmítl nebo nezastavil řízení, je povinen návrh projednat

a rozhodnout o něm i bez dalších návrhů. Rozhodnutí v tomto

případě, ať je kladné či záporné, vyžaduje kvalifikované většiny.

Při aplikaci § 70 odst. 1 a 2 citovaného zákona je třeba

vycházet z toho, že jde o lex specialis právě pro účely řízení

o zrušení zákonů a že pro takové rozhodování se nelze spokojit

s analogií, již by bylo možno jinak použít, např. že nedosažení

kvalifikované většiny automaticky znamená důvod k zamítnutí návrhu

na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu (§ 64 a násl.

zákona č. 182/1993 Sb.), protože takový závěr Ústavního soudu

z toho nelze odvodit.

Při posuzování přístupu Ústavního soudu k rozhodování je

třeba brát stále na vědomí, že jiný výklad ohledně většiny, např.

v případě, že nedojde-li ke zrušení zákona, protože v plénu

Ústavního soudu při hlasování nebylo dosaženo kvalifikované

většiny, by mohlo dojít k výsledkům zcela protismyslným

a v rozporu s jinak nepochybně platnou zásadou, že při hlasování

jako jeho výsledek přichází v úvahu jen názor většiny. Navíc pro

názor, že k zamítnutí stačí prostá většina přítomných, není

zákonné opory. Je třeba si představit, že např. z přítomných 10

soudců (t. j. minimální počet pro schopnost pléna Ústavního soudu

usnášeti se) 8 soudců hlasuje pro zrušení návrhu na zrušení zákona

nebo jiného právního předpisu, 2 soudci proti; protože nebylo

dosaženo kvalifikované většiny, byl by návrh zamítnut, třebaže

proti němu hlasovali jen 2 soudci. Tato interpretace znamená

nerovnováhu v rozhodování, protože preferuje názor menšiny proti

názoru většiny.

2. Právní názor, že požadavek skupiny poslanců na zrušení

napadených ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. je po právu,

vychází z těchto skutečností:

a) Pokud jde o pojistné a pojištění:

Zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení

a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, je pokládán za první

krok transformace dosavadního sociálního zabezpečení a musel být

vydán, protože nová daňová soustava, zaváděná ke dni 1. 1. 1993,

již nepočítala s tím, že daňové příjmy budou krýt i výdaje na

sociální zabezpečení a politiku zaměstnanosti, jak tomu bylo

u daně ze mzdy a odvodu z mezd.

V oblasti právní se to projevilo tím, že byl zrušen zákon

o dani ze mzdy z roku 1952, kde v dani byly zahrnuty i příspěvky

občanů na sociální zabezpečení a vydán uvedený zákon č. 589/1992

Sbírky.

Přes veškeré pochybnosti, které by mohly být vyjádřeny, je

nutné dospět k závěru, že se při aplikaci pojistného jedná

o právní institut pojištění, protože odráží právní situaci, v níž

občan přenáší své riziko za úplatu na jiný subjekt a tento subjekt

toto riziko přejímá a je zavázán k určitým plněním. Na tom nic

nemění skutečnost, že se nejedná přímo o soukromoprávní pojištění,

sjednané podle ustanovení občanského zákoníku, ale jedná se

o veřejnoprávní pojištění, které se věcně opírá o soustavu dosud

platných zákonů v této oblasti a právně o zákon o pojistném. Je

obligatorní a zákon upravuje právní vztahy z toho vznikající,

jakož i podmínky takového pojištění.

Termín pojistné je spjat s termínem pojištění a právní

institut pojištění má svůj ustálený obsah, t. j. zabezpečuje

pojištěnci právo na výplatu peněžitých nebo jiných plnění k úhradě

sjednaných (zákonem stanovených) potřeb, které vznikají

z nahodilých událostí. Nelze proto tomuto institutu subsumovat

jiný obsah, než jaký i v jiných právních systémech skutečně má

a nelze pod něj zahrnovat povinnost občana k platbám, které mají

charakter daně.

Budoucí volba forem a právní úprava sociálního zabezpečení je

nepochybně, jak uvádí odůvodnění nálezu, v rukou moci zákonodárné,

avšak musí být přitom respektována ustanovení Ústavy ČR a Listiny

základních práv a svobod, zejména musí být právně zakotveno

a realizováno ustanovení čl. 30 a čl. 31 Listiny základních práv

a svobod, totiž že občané mají právo na přiměřené hmotné

zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při

ztrátě živitele, stejně jako mají právo, na základě veřejného

pojištění, na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky, za

podmínek stanovených zákonem. Vznik pojišťovacího vztahu, který je

pro občana obligatorní a jehož obsah je stanoven zákonem,

neznamená tedy libovůli při organizaci a provádění sociálního

zabezpečení, ale právní úprava musí odpovídat jak povinnostem

státu, jak vyplývá z ústavního pořádku ČR či z mezinárodních

smluv, jimiž je Česká republika vázána, tak i právním zásadám,

které jsou každému pojišťovacímu vztahu vlastní a institut

pojištění charakterizují. Jedním z nich je vyrovnání rizik obou

stran. Občan přenáší riziko svého budoucího finančního či věcného

zajištění (důchodové či nemocenské zajištění) na nositele

pojištění a jeho riziko končí, když se dožije stanoveného věkového

limitu, protože riskoval, že nesplněním této podmínky pak platby

připadnou nositeli pojištění, třeba bez jakéhokoliv užitku pro

něho samotného. Naopak nositel pojištění tím okamžikem přejímá

riziko, že jeho plnění bude vyšší, než s jakým počítal, ať již

proto, že pojištěnec žil déle, nebo že náklady na jeho nemoci byly

vyšší.

Z pojišťovacího vztahu, byť i veřejnoprávního, vyplývá, že

při splnění podmínek ze strany pojištěného, odpovídá vzniklému

právu na důchod, či na plnění náležitostí patřících pod pojem

nemocenského pojištění, povinnost druhé strany taková plnění

v sociálním zabezpečení poskytovat a jednostranně takové základní

podmínky neměnit.

Mezi takové změny náleží nepochybně i požadavek, aby

důchodce, kterému vznikl ze zákona nárok na důchod a který jej již

obdržel, platil nadále pojistné na důchodové zabezpečení či

nemocenské pojištění, pokud sám dobrovolně o takové pojištění

nepožádá. Stejně tak sem patří i požadavek na platby příspěvku na

státní politiku zaměstnanosti. Ani zde se mu nedostává plnění,

které by vyžadoval, nebo které by znamenalo jeho zabezpečení,

nýbrž jen nabídky služeb (nikoliv náhrady z titulu

nezaměstnanosti, na niž bývalo pojištění proti nezaměstnanosti

zaměřeno). Navíc se starobní důchodce ani pojmově nemůže stát

nezaměstnaným .

V této souvislosti nesouhlasíme s interpretací, že v současné

právní úpravě lze bez dalšího označovat podle potřeby toto

pojistné jako daň, vzhledem k tomu, že se stejně odvádí do

státního rozpočtu a popírat tím existenci pojištění. Pokud by

odváděné pojistné, nebo některé jeho složky, např. pojistné

placené starobními důchodci na důchodové zabezpečení nebo

příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, měly být daní a jako

takové odváděny do státního rozpočtu, vyžadovalo by to zákona,

který by byl jako daňový označen a učinil tyto platby součástí

daňového systému. V opačném případě by mohl být, při deklaraci

"pojistné - daň", namítán rozpor s čl. 11 odst. 5 Listiny

základních práv a svobod, podle něhož mohou být omezována

vlastnická práva občanů a ukládány jim finanční povinnosti jen ve

formě daní a poplatků na základě zákona. V každém případě by však

šlo o nekvalifikovanou záměnu pojmů.

Pokud tedy napadený právní předpis stanoví, že starobní

důchodce je povinen platit i poté, co se stal poživatelem

starobního důchodu, i nadále pojistné na důchodové zabezpečení,

nelze chápat takovou povinnost za oprávněnou, poněvadž pod pojmem

"pojistné" se skrývá povinnost provádět platby ze zcela jiného

důvodu a ke zcela jiným účelům. Jde ve skutečnosti o zastřenou

daň, protože jde o platbu, která je, nebo může být, používána

k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Tento charakter mají

i příspěvky na státní politiku zaměstnanosti, protože ukládají

starobnímu důchodci povinnost plateb k jinému účelu a cíli, a to

takovému, jehož dosažení pro starobního důchodce již nemá

v podstatě praktického ani právního významu a navíc k účelu

a cíli, který, jak plyne z pojmenování, stanoví výhradně sám stát.

b) Pokud jde o diskriminaci starobních důchodců vůči jiným

skupinám občanů zaměstnaných, nebo samostatně výdělečně

činných:

Napadená ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. už tím, že určují

stejné pojistné na sociální zabezpečení, jak pro všechny pracující

důchodce v pracovním nebo obdobném poměru, tak pro důchodce

samostatně výdělečně činné (s výjimkou nemocenského pojištění,

které pro posledně jmenované není obligatorní), vytváří dojem

jejich vzájemné rovnosti, jež je však jen rovností před orgány

veřejné moci, protože zde jsou postaveni důchodci i osoby, které

ještě důchod nepobírají, do stejné řady. Fakticky však vytváří

nerovnost občanů před zákonem, protože nerozlišuje, že jedna

skupina občanů v uvedených vztazích poskytuje platby, aby bylo

z ní sňato riziko zajištění životních podmínek (důchodu i ochrany

zdraví), zejména po dosažení určité věkové hranice, zatímco druhá

skupina, která již tohoto zajištění dosáhla a v tomto směru již

riziko nemá, je nucena poskytovat platby, aniž by to mělo vliv na

její další životní podmínky. Někdy jako důvod uváděný princip

solidarity však není právním institutem, z něhož by vyplývala

konkrétní práva a povinnosti. Zásada solidarity je sice významným

a aplikovaným principem, ale znamená jen přístup k řešení určitého

ekonomického problému. V žádném případě však není zásadou

absolutně platnou a vše ovlivňující a rozhodující, zejména však

nesmí narušit směr a cíl, tím méně ustanovení ústavního pořádku

České republiky, který vyjadřuje konkrétní právo občana.

K odůvodnění takového rozdílu jen princip solidarity nedostačuje,

protože solidarita při sociálním zabezpečení se výrazně

projevovala vždy již dříve a projevuje se i nyní zejména tím, že

platby občana se vypočítávají podle výše jeho platu, jakož i tím,

že občan platí na nemocenské pojištění a sám je nikdy nevyužije,

nebo platí na důchodové pojištění a sám se ho nedožije a jím

vložené prostředky budou využity ve prospěch jiných pojištěnců

a obecně generační solidarita, kdy z příjmů a plateb jedné

generace jsou kryty potřeby generace starší, což je nejvýraznější

právě v systémech, kdy sociální zabezpečení hradí plně nebo zčásti

stát. Solidarita, na níž je budován systém sociálního zabezpečení,

je založena na vzájemné podpoře zúčastněných při vzniku sociálního

rizika, avšak právě v tomto konkrétním případě tato vzájemnost

chybí, neboť tito starobní důchodci již získali nárok na důchod

dosažením určitého věku a zvýšení důchodu z důvodu jejich další

pracovní aktivity nepřichází v úvahu.

Důchodci v popsaném rozsahu jsou tedy diskriminováni vůči

ostatním pojištěným osobám, protože je jim ukládána povinnost

platit pojistné na plnění, na které mají již stejně nárok ze

zákona, nebo na plnění, které pro ně nemá prakticky význam

(příspěvek na státní politiku zaměstnanosti). Povinnosti platit

toto pojistné chybí již souvislost s účelem a cílem sociálního

zabezpečení starobních důchodců. Jde o povinnost jinou,

přesahující meze příslušného zákona a omezující tím nepřípustně

dotčený okruh osob a navíc využívající takového omezení k jiným

účelům, než pro které byla stanovena.

Je třeba zde vzít v úvahu, že odpovídá logice pojištění, aby

občan platil pojistné do té doby, než je smysl a účel pojištění

splněn, t. j. v případě důchodu do doby, než začne důchod pobírat.

Tím je v pojistném vztahu plnění tohoto subjektu ukončeno

a nastává povinnost plnění druhým subjektem - pojišťovatelem ve

stanoveném rozsahu. Pokud tedy zákon o pojistném č. 589/1992 Sb.,

v platném znění, stanovil opak, znevýhodnil tuto skupinu takto:

postižených občanů oproti občanům, kteří zatím platí pojistné

a důchod nepobírají, tedy v současné době postavil dvě skupiny

občanů, ve stejné situaci, do nerovnoprávného postavení před

zákonem a připustil jejich diskriminaci.

Obdobně se jeví situace i v otázce nemocenského pojištění,

jehož pojistné je zahrnuto v pojistném na sociální zabezpečení

spolu s pojistným na důchodové zabezpečení a příspěvkem na státní

politiku zaměstnanosti. Z tohoto pojištění, při další výdělečné

činnosti nebo zaměstnání starobního důchodce, sice pro něj vzniká

další nový nárok, nárok na nemocenské dávky, avšak v daleko menší,

opět diskriminační, míře. Rozdílné postavení důchodce zaměstnaného

(obligatorní pojištění) a samostatně výdělečně činného (dobrovolné

pojištění), jakož i rozdílnost nároků starobních důchodců při

stejném pojistném ostatních pracujících, vytváří v prvém případě

diskriminaci i uvnitř skupiny pracujících důchodců, aniž jsou

k tomu objektivní důvody. Aby tato nerovnost byla vyrovnána, měl

by i zaměstnaný důchodce mít možnost se dobrovolně rozhodnout, zda

dávky chce pobírat, či nikoliv, a podle toho se účastnit

pojištění.

Stejnou diskriminaci je nutno spatřovat i v tom, že předmětné

platby pojistného jsou ukládány jen těm důchodcům, kteří jsou

v pracovním nebo obdobném poměru, nebo jsou samostatně výdělečně

činní. Zákon nepočítá s povinností plateb pojistného důchodců,

kteří mají rovněž zdaněné příjmy, které však pocházejí buď

z příjmů z kapitálu nebo z příjmů jinak získaných, kde zřejmě

často konstatovaná nutnost solidarity nebyla shledána, nebo byla

opomenuta. Jde tedy o nestejný přístup ve stejných podmínkách,

tedy rovněž o diskriminaci.

c) Ochrana nabytých práv občana:

Podle výslovného ustanovení § 20 zákona č. 100/1988 Sb.,

o sociálním zabezpečení, v současném znění, má občan, podle délky

doby zaměstnání a podle dosaženého věku, právní nárok na starobní

důchod. Jestliže takový právní nárok vznikl, jde o právo občanem

nabyté a nelze je libovolně dodatečně měnit ani tím, že by mu bylo

odnímáno zcela nebo částečně ani tím, že by mu bylo ukládáno, že

je i nadále povinen poskytovat plnění na důchodové zabezpečení,

které mu již ze zákona bylo přiznáno. Tím se jeví protiprávním

často se objevující názor, uvedený např. ve stanovisku

Ministerstva práce a sociálních věcí, který je možno stručně

charakterizovat jako stanovisko "mzda nebo důchod". Tím by byla

zásadně porušena ochrana nabytých práv občana a významný princip

právní jistoty, jehož ochranu poskytuje čl. 1 Ústavy České

republiky, jakož i ustanovení čl. 26 odst. 3 Listiny základních

práv a svobod, podle něhož má každý právo získávat prostředky pro

své životní potřeby prací.

Z hlediska všech výše uvedených důvodů pokládáme návrh

skupiny poslanců Poslanecké sněmovny za důvodný, pokud poukazuje

na rozpor

- s článkem 4 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, podle

něhož mohou být povinnosti občanům ukládány jen na základě zákona

a v jeho mezích, přičemž při omezení základních práv musí být

šetřeno jejich podstaty a smyslu a omezení nesmějí být zneužívána

k jiným účelům,

- s článkem 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,

zakazujícím diskriminaci v oblasti základních práv a svobod,

- s článkem 2 odst. 1 Mezinárodního paktu o lidských, občanských

a politických právech a s článkem 2 odst. 2 Mezinárodního paktu

o hospodářských, sociálních a kulturních právech, které ukládají

státu - smluvní straně, tedy i České republice, zajistit

jednotlivcům na svém území ochranu proti diskriminaci.

Napadená ustanovení jsou ovšem v rozporu i

- s článkem 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických

právech, který stanoví, že všichni jsou si rovni před zákonem

a mají právo na stejnou ochranu bez každé diskriminace, přičemž

zákonem má být zakázána jakákoliv diskriminace a všem osobám

zaručena stejná a účinná ochrana proti diskriminaci.

Máme proto za to, že návrhu skupiny poslanců mělo být

vyhověno a napadená ustanovení zákona č. 589/1992 Sb., v jeho

platném znění, v navrženém rozsahu zrušena.

V Brně dne 25. května 1995

Odlišné stanovisko

soudců JUDr. V.Č. a JUDr. E.Z. k nálezu Ústavního soudu ČR

ze dne 12. dubna 1995

K zamítnutí návrhu skupiny poslanců Poslanecké sněmovny

Parlamentu ČR na zrušení ust. § 3 odst. 1 písm. c) a d) zákona č.

589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na

státní politiku zaměstnanosti, pokud jde o povinnost starobních

důchodců platit takové pojistné, plénem Ústavního soudu ČR,

připojují výše uvedení soudci Ústavního soudu ČR své odlišné

stanovisko ve smyslu ustanovení § 14 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, a to tím způsobem, že se zcela ztotožňují

s vyjádřením soudců JUDr. V.P., JUDr. A. P. a JUDr. V. Š.,

obsaženým v bodě 2 jejich odlišného stanoviska v této věci.

Z důvodů uvedených v bodě 2 uvedeného odlišného stanoviska

mají proto výše uvedenísoudci Ústavního soudu ČR za to, že návrhu

skupiny poslanců mělo být vyhověno a napadená ustanovení zákona č.

589/1992 Sb., v jeho platném znění, v navrženém rozsahu zrušena.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru