Pl.ÚS 11/12 ze dne 24. 4. 2012
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha (soudce zpravodaj), Jan Musil, Jiří Nykodým, Miloslav Výborný a Michaela Židlická o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Š. R., Ph.D., zastoupené JUDr. Janou Ryšavou, advokátkou v Praze 3, Slezská 108, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012 č. j. 31 Cdo 51/2010-106, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1. Bytového družstva - Práčská sedma, se sídlem Praha 10, Práčská 2598/95, a 2. J. R., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 3. 4. 2012, stěžovatelka napadá v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, když tvrdí, že tímto rozsudkem Nejvyšší soud porušil její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a neposkytl ochranu jejím právům podle čl. 90 Ústavy ČR. Tím porušil rovněž čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a neochránil její majetek v podobě jejích členských práv a povinností v bytovém družstvu podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelka spolu s vedlejším účastníkem č. 2 podala žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 10, kterou se domáhala určení vlastnictví k bytové jednotce č. XX v budově č. p. Xvk. ú. Záběhlice, obec Praha, zapsané na LV XY pro k. ú. Záběhlice a spoluvlastnického podílu ve výši 527/76034 na společných částech této budovy. Tato žaloba byla zamítnuta rozsudkem tohoto soudu ze dne 16. února 20009 č. j. 15 C 433/2007-66. Odvolání stěžovatelky a vedlejšího účastníka č. 2 Městský soud v Praze vyhověl a výše uvedeným rozsudkem určil, že výlučným vlastníkem předmětné bytové jednotky a spoluvlastnického podílu na společných částech budovy je 1. vedlejší účastník. Proti tomuto rozsudku podal 2. vedlejší účastník dovolání. Senát Nejvyššího soudu, který měl dovolání projednat, dospěl při výkladu ustanovení § 23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, k právnímu názoru odlišnému od toho, který byl vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2001 sp. zn. 30 Cdo 1865/2000. Věc proto postoupil k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Ten v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl tak, že k dovolání vedlejšího účastníka č. 2 rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2009 č. j. 20 Co 372/2009-90 zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Tento rozsudek napadla stěžovatelka ústavní stížností.
3. Ústavní soud přezkoumal splnění podmínek řízení před Ústavním soudem podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je třeba, aby stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V předmětné věci tato podmínka splněna není. Zásada subsidiarity ústavní stížnosti neumožňuje Ústavnímu soudu do neukončeného řízení vstoupit. Řízení se na základě napadeného rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu vrací do stadia řízení o odvolání před Městským soudem v Praze. Věc proto není ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pravomocně ukončena a řízení o předmětu sporu dále pokračuje.
4. Podle ustanovení čl. 1 odst. 1 písm. b) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2011 č. j. Org. 40/11 (č. 242/2011 Sb.), o atrahování působnosti, přísluší rozhodnout o ústavních stížnostech proti rozhodnutím velkých senátů kolegií Nejvyššího soudu plénu Ústavního soudu. Z výše uvedených důvodů proto plénu Ústavního soudu nezbylo, než aby podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítlo jako nepřípustnou, a to podle návětí § 43 odst. 1 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2012
Pavel Holländer v. r.
místopředseda Ústavního soudu