Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 1/98Nález ÚS ze dne 22.09.1998Podmínky zákona o mimosoudních rehabilitacích

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
Věcný rejstříkPrivatizace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 103/12 SbNU 71
Paralelní citace (Sbírka zákonů)281/1998 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1998:Pl.US.1.98
Datum podání03.01.1997
Napadený akt

zákon; 116/1994; kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů; čl. II bod 2 ve slovech "nebo byl-li schválen ohledně takové věci..."

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

116/1994 Sb., čl. II odst.2

281/1998 Sb.

5/1945 Sb., čl.

87/1991 Sb., § 6


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 1/98 ze dne 22. 9. 1998

281/1998 Sb.

N 103/12 SbNU 71

Podmínky zákona o mimosoudních rehabilitacích

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Plénum Ústavního soudu

rozhodlo dnešního dne ve věci

stěžovatelů E. S., bytem P., O. Š., T., V. S., bytem B., P. K.,

bytem M. B., všech zastoupených JUDr. S. R., advokátkou, se sídlem

kanceláře v P., o návrhu na zrušení části ustanovení čl. II. bodu

2 zákona č. 116/1994 Sb., spojeného s ústavní stížností proti

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. září 1996, sp. zn. 20

Co 292/96, takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění.

I.

Usnesením ze dne 22. ledna 1998, sp. zn. I. ÚS 2/97, přerušil

I. senát Ústavního soudu řízení ve věci ústavní stížnosti

navrhovatelů E. S., O. Š., V. S. a P. K., směřující proti rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 30. září 1996, sp. zn. 20 Co

292/96. Důvodem přerušení řízení byla skutečnost, že spolu

s ústavní stížností byl podán návrh na zrušení právního předpisu

podle § 74 zák. č. 182/1993 Sb. Proto I. senát Ústavního soudu

podle § 78 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. řízení o ústavní stížnosti

přerušil a návrh na zrušení části čl. II. bodu 2 zákona č.

116/1994 Sb. postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle

čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky. Ústavní soud

zkoumal nejprve jak mu ukládá § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.

zda byl napadený zákon přijat a vydán v mezích ústavou stanovené

kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Zjistil, že zákon byl

schválen potřebnou většinou poslanců zákonodárného sboru, podepsán

ústavními činiteli a řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů. Ústavní soud

proto dovodil, že ustanovení zákona, jež navrhují stěžovatelé

zrušit se stala platnou součástí našeho právního řádu.

Napadeným zákonem č. 116/1994 Sb. byl změněn a doplněn zákon

č. 87/1991, o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších

předpisů, tak, že došlo k rozšíření okruhu osob, oprávněných dle

zákona o mimosoudních rehabilitacích o ty fyzické osoby, které

v době přechodu věci na stát z důvodů uvedených v § 6 zákona

o mimosoudních rehabilitacích měly na věc nárok podle dekretu

prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých

majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě

majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých

organizací a ústavů nebo podle zákona č. 128/1946 Sb.,

o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby

nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do

majetku vzcházejících, pokud k převodu nebo k přechodu

vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních

předpisů došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po

25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c)

zákona (tj. v důsledku politické perzekuce nebo postupu

porušujícího obecně uznávaná lidská práva). Napadeným ustanovením

je část bodu 2 článku II. tohoto zákona, podle něhož věc při

aplikaci zákona o mimosoudních rehabilitacích nelze oprávněné

osobě vydat, byla-li po 1. říjnu 1991 nabyta do vlastnictví jiné

osoby než státu nebo byl-li schválen ohledně takové věci

privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci.

Návrh stěžovatelů, obsažený v jejich ústavní stížnosti

požaduje zrušení druhé části napadeného ustanovení, a to slov

"nebo byl-li schválen ohledně takové věci privatizační projekt

nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci". Stěžovatelé odůvodňují

svůj návrh porušením principu rovnosti vlastníků a rovnosti forem

vlastnictví. Podle nich sice zákonem č. 116/1994 Sb. došlo

k rozšíření okruhu osob oprávněných k restituci o osoby postižené

z rasových důvodů v době nacistické okupace, avšak v čl. II. bodu

2. současně bylo stanoveno, že věc oprávněné osobě nelze vydat,

bylo-li již rozhodnuto o její privatizaci anebo byl schválen

privatizační projekt. Tím došlo k vyloučení naturální restituce

tam, kde bylo přijato rozhodnutí o privatizaci anebo byl schválen

privatizační projekt. Podle navrhovatelů se tím majetkové

dispozice jiného vlastníka povyšují nad soudně vymahatelné nároky

oprávněných osob. Citované ustanovení zákona je tak dle

navrhovatelů v rozporu s čl. 1 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina") neboť zakládá nerovnost oprávněných osob.

Současně toto ustanovení odporuje čl. 3 odst. 1 Listiny, neboť

nerespektuje ústavní záruku základních práv pro všechny osoby bez

rozdílu rasy, víry a náboženství. Je rovněž v rozporu s čl. 4

odst. 3 Listiny, neboť porušuje ústavní princip, podle něhož

zákonná omezení základních práv musí platit stejně pro všechny

případy, které splňují stanovené podmínky. Dle navrhovatelů

odporuje dále i článku 4 odst. 4 Listiny, neboť poskytuje

nadměrnou ochranu "privatizovaného majetku", čímž zákonodárce

údajně porušil ústavní pořádek, dle něhož musí být při používání

ustanovení o mezích základních práv šetřeno jejich podstaty

a smyslu. Stěžovatelé dále uvádějí, že došlo též k porušení čl.

11 odst. 1 Listiny, neboť je přiznán vlastnickému právu určité

kategorie vlastníků vyšší stupeň ochrany. Ze všech shora uvedených

důvodů navrhují stěžovatelé současně s ústavní stížností zrušení

té části ustanovení čl. II. bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb., jež je

vyjádřena slovy: "nebo byl-li schválen ohledně takové věci

privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci".

Ve vyjádření, podaném Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České

republiky dne 21. dubna 1998, a podepsaném předsedou Sněmovny, se

uvádí, že zákon č. 116/1994 Sb. obsahuje přechodná ustanovení

potřebná pro jeho bezkonfliktní aplikaci ve vztahu k dosavadním

předpisům. Ustanovení čl. II. bodu 2. je úpravou, která chrání

třetí osoby, jež ve stanoveném časovém rozmezí již nabyly sporné

věci. Zákonodárce v době přijetí zákona musel zohlednit novou

právní situaci a poskytovat tuto ochranu při zachování ústavních

principů a záruk ustanovením, že nelze vydat věc, jestliže byl

ohledně takové věci již schválen privatizační projekt nebo

bylo-li vydáno rozhodnutí o její privatizaci. Podle názoru

Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR by zrušení předmětné části

tohoto ustanovení mohlo vyvolat právní nejistotu ohledně nabývání

vlastnictví na základě podmínek, upravených privatizačními zákony

a mohlo by znamenat porušení rovnosti vlastnictví ve vztahu k té

části privatizovaného majetku, o které již bylo rozhodnuto,

nevyjímaje možnost zpětné působnosti na již upravené vztahy

k privatizovanému majetku. Jedná se především o nutnost zachování

kontinuity ve vztahu ke změněným vlastnickým vztahům v důsledku

procesu privatizace. Vypuštění části ustanovení by vedlo

k nepřiměřeným zásahům do nově vzniklých vlastnických vztahů

a tedy do práv třetích osob. V závěru vyjádření se konstatuje, že

zákon č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991

Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů,

byl schválen potřebnou většinou poslanců zákonodárného sboru a byl

řádně vyhlášen. Za tohoto stavu věci předseda Poslanecké sněmovny

vyjádřil stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v roce 1994

v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním

pořádkem a naším právním řádem. Je proto na Ústavním soudu, aby

v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost tohoto zákona

a vydal příslušné rozhodnutí.

Ve vyjádření, které podal k ústavní stížnosti navrhovatelů

Fond národního majetku České republiky se navrhuje zamítnutí

návrhu. Fond národního majetku považuje zákon č. 116/1994 Sb. za

vyvážený, neboť umožňuje odstranit minulé křivdy a zároveň

nepřipouští křivdy nové, které by byly způsobeny vlastníkům

privatizovaného majetku, kdyby museli po několika letech

restituentům vracet majetek po právu získaný a mnohdy dokonce

o nemalé investice zhodnocený. Prvním problémem by byly vynaložené

prostředky, tj. otázka, zda by je byli povinni nahradit

restituenti nebo stát. Přitom stát nepochybil, když v souladu

s platnými právními předpisy v době před účinností zákona č.

116/1994 Sb., tj. před 1. 7. 1994, privatizoval majetek, a nemůže

nést hmotnou odpovědnost za to, jak s ním nabyvatel

privatizovaného majetku nakládal při výkonu svého vlastnického

práva. Problematické je i to, že řada majetků i několikrát změnila

majitele. V té souvislosti Fond národního majetku klade ve svém

vyjádření otázku, kdo by se na kom hojil a poukazuje na to, že by

vznikla řada žalob a soudních řízení. Dalším důsledkem by bylo, že

by se naturální restituce ve prospěch restituenta rovnala povýšení

jeho vlastnického práva nad rovné právo všech nabyvatelů

privatizovaného majetku, čímž by došlo k porušení čl. 3 odst. 1

Listiny. Konečně pak u všech dosavadních nabyvatelů

privatizovaného majetku by nastal stav právní nejistoty, což by se

nepochybně projevilo na dalším průběhu privatizace. Vzhledem

k tomu, že ve finančním vyjádření obdrží restituent ekvivalent

naturální formy, je jeho vlastnictví - dle názoru Fondu národního

majetku - oceněno a vypořádáno. Stávající úprava čl. II. bodu 2

zákona č. 116/1994 Sb. proto není nadměrnou ochranou

privatizovaného majetku, nýbrž přiměřenou ochranou, bez níž by

nabývání odstátněného majetku bylo značně problematické.

II.

Návrh na zrušení části zákona č. 116/1994 Sb. spojili

stěžovatelé s ústavní stížností proti rozsudku Městského soudu

v Praze z 30. 9. 1996, sp. zn. 20 Co 292/96, v němž se uvádí, že

vydání věci brání schválení privatizačního projektu a navrhovatelé

se odkazují na poskytnutí náhrady finanční. Je třeba poznamenat,

že obecné soudy zvolily pro svá rozhodnutí snadnější cestu neboť

pokládaly za zbytečné zjišťování, zda v daném případě nedošlo před

účinností napadeného zákona již k převodu vlastnictví, když snadno

prokazatelné schválení privatizačního projektu bylo ze zákona

stejnou překážkou vydání majetku jako přechod vlastnictví ze státu

na jinou osobu. Tento postup umožnil stěžovatelům napadnout před

Ústavním soudem zákonnou úpravu právě jen tuto v rozsudku

Městského soudu v Praze uvedenou překážku vydání věci, neboť dle

rozsudku jejím uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem

ústavní stížnosti. Proto se plénum Ústavního soudu zabývalo

ústavností té části předpisu, jež byla napadena, a to též u vědomí

toho, že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy

stěžovatelů. Nezkoumalo proto, zda byla naplněna též překážka

vydání věci, uvedená v první části napadené věty, tj. převod

vlastnictví před účinností zákona na jiné osoby, než je stát, a to

s tím, že další řízení ve věci samé přísluší senátu Ústavního

soudu.

Po vyhodnocení všech stanovisek dospělo plénum Ústavního

soudu k závěru, že návrh stěžovatelů není důvodný. Neústavnost

části znění čl. II bodu 2. zák. č. 116/1994 Sb., kterým se mění

zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění

pozdějších předpisů, nebyla plénem Ústavního soudu shledána. Zákon

č. 116/1994 Sb. rozšířil okruh osob oprávněných ze zákona

o mimosoudních rehabilitacích dodatečně, a to s nezanedbatelným

časovým odstupem o další kategorii osob. Lze si jistě představit,

že obsah zákona č. 116/1994 Sb. mohl být pojat již do zákona č.

87/1991 Sb., čímž by se stalo i přijetí ustanovení čl. II bod 2)

napadeného zákona zbytečným. K tomu však nedošlo, takže

zákonodárce s časovým odstupem tří let nemohl než zvážit rozsah

dalších zásahů státu do právních poměrů jež se změnily v mezidobí

v důsledku aplikace zákona č. 87/1991 Sb., v dřívějším znění.

V souvislosti s návrhem na zrušení části věty "nebo byl-li

schválen ohledně takové věci privatizační projekt nebo vydáno

rozhodnutí o její privatizaci", obsažené v článku II. bodu 2 cit.

zákona je namístě obrátit pozornost od konkrétní ústavní

stížnosti, s níž je návrh spojen, k obecnému posouzení napadeného

ustanovení a zvážení obecných následků jeho případného zrušení.

Zákonem č. 116/1994 Sb. došlo k rozšíření restitučních nároků

v době, kdy se s tím majetkem, který byl dodatečně zahrnut do

restitucí, mohlo již dříve volně nakládat. Protože došlo k nové

změně vlastnických poměrů, musel zákon č. 116/1994 Sb. tuto

situaci řešit tak, aby nezaložil ve svých důsledcích nové

majetkové křivdy v nově konstituovaných vlastnických vztazích.

Právě ustanovení čl. II bodu 2. zákona č. 116/1994 Sb. takové

případy řeší. V důsledku této právní úpravy nedochází

k absolutnímu zániku restitučního nároku, nýbrž pouze k nemožnosti

věc vydat, a to při zachování nároku na finanční náhradu. Tímto

přístupem je brán zřetel jak na zájmy restituentů, tak na zájmy

nových vlastníků věci nabyté v souladu se zákonem, tj. v procesu

privatizace. Přijetím navrhovaných změn by naopak byl navozen

protiústavní stav právní nejistoty na straně stávajících

vlastníků, kteří zcela legálně nabyli svých vlastnických práv

v rámci procesu privatizace.

Zákon č. 116/1994 Sb. stanoví pro uplatnění nároků

opírajících se o rozšíření okruhu oprávněných osob lhůtu jednoho

roku od účinnosti zákona, tj. do 1. 7. 1995 pro uplatnění nároku

na vydání věci, a jednoho roku od právní moci rozsudku, kterým byl

zamítnut návrh na vydání věci, pro uplatnění nároku na finanční

náhradu. Vzhledem k tomu, že tyto lhůty nebyly napadeny, byly by

zrušením uvedené části zákona zpochybněny pouze případy, kdy byl

nárok na vydání uplatněn v době od 1. 7. 1994 do 1. 7. 1995, a to

vůči věcem, které v té době byly předmětem privatizačního projektu

a ještě nepřešly na jinou osobu než stát. Tam, kde v této lhůtě

k uplatnění nároku nedošlo, nebyl by tento nárok vymahatelný.

Nebyl by vymahatelný ani v dalších případech, kdy by na vydání

věci byl nárok vznesen až po případném zrušení předpisů,

s odůvodněním, že oprávněné osoby neuplatnily svůj nárok dříve

právě s ohledem na tehdy platný text zákona, který to znemožňoval.

Tím by vznikl odlišný právní režim pro oprávněné osoby a to nikoli

jejich vinou, nýbrž opatřením státu, za které by měl někdo (snad

stát?) odpovídat. Další následky by bylo třeba připsat komusi

(státu?) k tíži v případech, kdy by zrušením napadené části zákona

vznikl nárok na vydání takových věcí, jejichž vlastnictví mezitím

bylo dále legálně a legitimně převedeno jednou nebo vícekrát na

jiný subjekt nebo jiné subjekty.

Stěžovatelé vyslovili při ústním jednání před Ústavním soudem

názor, že rozhodnutí o privatizaci není relevantním právním aktem,

který by mohl být postaven na roveň aktům soukromoprávním při

řešení otázky změny vlastnictví. Toto stanovisko Ústavní soud

nesdílí. Rozhodnutí o privatizaci resp. schválení privatizačního

projektu je sice samo o sobě správním aktem, avšak v souvislosti

s posuzováním možnosti vydat věc dle zákona č. 116/1994 Sb.

a právě jen v této souvislosti je rozhodnutím, které se přímo

opírá o příkaz a sílu zákona a stává se aktem, který je

veřejnoprávně ve výše uvedených souvislostech nadřazen veškerým

aktům soukromoprávním. Ani označení stanoviska Fondu národního

majetku za argumentaci politickou a nikoli právní nemá pro

posouzení věci významu. Dle názoru Ústavního soudu není důvodu

stavět proti sobě argumentaci "kvazi-politickou"

a "kvazi-právní". Sám pojem právního státu patří k základům

parlamentní demokracie a je - stejně jako řada jiných ústavních

pojmů - především též principem politickým. Z tohoto hlediska

i zákon, kterým Parlament vyjadřuje obecný zájem a obecnou vůli je

aktem též politickým, neboť jde o akt veřejné moci. Obecně lze

říci, že princip právního státu přikazuje posoudit přiměřenost

rozsahu a dosahu určitého opatření státu vůči stupni naléhavosti

těch důvodů, jež k takovému zásahu stát vedou. V daném případě se

jedná o ustanovení, kterým se oprávněným osobám za určitých

předpokladů vylučuje vydání věci a ze zákona č. 87/1991 Sb.

nahrazuje právem na náhradu finanční. Ústavní soud po zvážení

všech okolností dospěl k závěru, že důsledky, které by navržená

změna zákona přinesla neopravňují k zásahu navrženého rozsahu,

neboť destabilizace právních poměrů a právní nejistota (negativní

efekt) by byly nepřiměřené pozitivnímu efektu takové změny, takže

nové škody a křivdy tímto opatřením vzniklé by převažovaly nad

užitkem z tohoto opatření plynoucím. Vzhledem k dlouhodobému

potlačování občanských a lidských práv v režimu, který trval

čtyřicet let, nelze morální odsouzení "starého režimu" spojit

s naprostým odstraněním a plnou náhradou všech křivd. Byl by to

pro stát i pro společnost úkol "ultra vires", nad jejich síly.

Moderní právní stát není založen na principu "fiat iustitia,

pereat mundus". Proto v této souvislosti Ústavní soud znovu

poukazuje na úvodní část zákona o mimosoudních rehabilitacích dle

níž je účelem rehabilitací nikoli odstranění nýbrž zmírnění křivd,

ke kterým došlo. Takové zmírnění spočívá dle § 2 odst. 1 zákona

o mimosoudních rehabilitacích buď ve vydání věci nebo v poskytnutí

finanční náhrady nebo ve zrušení některých správních aktů,

popřípadě v úpravách v oblasti sociálního zabezpečení. Z toho

vychází i napadené ustanovení zákona č. 116/1994 Sb. Toto

ustanovení nezakládá ani nerovnost oprávněných osob a není

v rozporu s čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny, neboť

postavení oprávněných osob se nové kategorii osob přiznává, nárok

na náhradu za majetek státem odňatý se nepopírá a upravuje se

pouze způsob této náhrady tak, aby se přiměřeně šetřilo též

právních poměrů v procesu privatizace již nově vzniklých. Ze všech

uvedených důvodů Ústavní soud návrh na zrušení části ustanovení

čl. II bodu 2) zákona č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje

zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění

pozdějších předpisů, vyjádřeného slovy "nebo byl-li schválen

ohledně takové věci privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí

o její privatizaci" zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 22. září 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru