Pl.ÚS 1/95 ze dne 14. 6. 1995
166/1995 Sb.
N 32/3 SbNU 241
Intabulace (zápis do pozemkových knih) jako podmínka nabytí vlastnického práva
ČESKÁ REPUBLIKA
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud České republiky
rozhodl dne 14. června 1995
v plénu , ve věci návrhu senátu Krajského soudu v Praze, na
zrušení ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů, a ve znění zákona č. 183/1993 Sb., za účasti
takto:
Ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
zákona č. 183/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.
229/1991 Sb., ve znění zákona č. 42/1992 Sb., zákona č. 93/1992
Sb. a zákona ČNR č. 39/1993 Sb., se zrušuje dnem vyhlášení nálezu
ve Sbírce zákonů.
Odůvodnění:
Senát 19 Ca Krajského soudu v Praze v řízení o opravných
prostředcích proti rozhodnutím Okresního úřadu, pozemkového úřadu
Příbram a Okresního úřadu, pozemkového úřadu Benešov ve věci
spisové značky 19 Ca 201/94 a 19 Ca 110/94 dospěl k závěru, že
ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č.
183/1993 Sb., jehož má být při řešení těchto věcí použito, je
v rozporu s ustanovením článku 11 odst. 4 Listiny základních práv
a svobod. V důsledku existence napadeného ustanovení pozemkové
úřady rozhodují o obnově vlastnictví původních vlastníků, aniž by
dosavadní vlastníci nebo jejich právní nástupci byli vlastnického
práva, nabytého zákonným způsobem, zbaveni. Zákon č. 142/1947 Sb.,
o revizi první pozemkové reformy, neobsahuje zvláštní ustanovení
o přechodu vlastnického práva k přiděleným nemovitostem na
přídělce, a proto vlastnictví k nemovitostem zde přecházelo na
přídělce rozhodnutím příslušného orgánu o přídělu, které nabylo
právní moci. Tito přídělci se stali vlastníky přidělených
nemovitostí, i když přechod vlastnického práva k přiděleným
nemovitostem nebyl zapsán do pozemkové knihy. Rozhodnutím podle
napadeného ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve
znění zákona č. 183/1993 Sb., by tedy došlo k obnovení
vlastnického práva k přiděleným nemovitostem původním vlastníkům
nebo na jejich místě oprávněným osobám, kteréžto obnovení by ve
svých důsledcích bylo vyvlastněním nemovitosti dosavadním
vlastníkům, avšak bez splnění podmínek stanovených v článku 11
odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů senát
19 Ca Krajského soudu v Praze navrhl, aby Ústavní soud ustanovení
§ 32 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 183/1993
Sb., zrušil.
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky se v dopise ze
dne 2. 3. 1995 vyjádřila tak, že smyslem přijaté právní úpravy
bylo rozlišení způsobu přechodu vlastnického práva při pozemkových
reformách. Poslanecká sněmovna není přesvědčena o správnosti
názoru Krajského soudu v Praze, že v uvedeném případě neplatí
princip intabulace a že vlastnictví přešlo výrokem úředním, pokud
došlo k rozhodnutí o přídělu v době platnosti obecného zákona
občanského z roku 1811. Je však možno připustit, že spornou může
být otázka, jak posuzovat právní důsledky přídělové listiny vydané
za účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., který princip
intabulace zrušil. Zákon byl schválen potřebnou většinou poslanců
Poslanecké sněmovny dne 1. 6. 1993, byl podepsán příslušnými
ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen. Zákonodárný sbor jednal
v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou a naším
právním řádem a je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným
návrhem na zrušení ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.,
ve znění zákona č. 183/1993 Sb., posoudil ústavnost tohoto zákona
a vydal příslušné rozhodnutí.
Z těsnopisecké zprávy o 9. schůzi Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky ve dnech 15. - 17. května 1993 a dne
1. června 1993 vyplývá, že zákon č. 183/1993 Sb., kterým se mění
a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů
k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů, obsahující sporné ustanovení § 32 odst. 3, byl dne 1.
6. 1993 přijat potřebnou většinou, totiž hlasy 98 poslanců
(ustanovení § 39 odst. 1 a 2 Ústavy). Jak je patrno ze sněmovního
tisku č. 212, citované ustanovení nebylo obsaženo ve vládním
návrhu, ale bylo zařazeno teprve do společné zprávy výborů
(Sněmovní tisk č. 344). Tento zákon byl vyhlášen v částce 46
Sbírky zákonů České republiky, rozeslané dne 29. června 1993. Lze
tedy mít za to, že zákon byl přijat a vydán v mezích Ústavou
stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem (§ 68 odst.
2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Prvou z otázek v projednávané věci je otázka, zda obecný
zákoník občanský z roku 1811, jenž platil i v době vydání zákona
č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, vylučoval či
nevylučoval rozlišení mezi přechodem a převodem vlastnictví. Již
autoři Komentáře k Československému obecnému zákoníku občanskému
zaujali stanovisko, že takové rozlišení je opodstatněno (Komentář
k Československému obecnému zákoníku občanskému, díl druhý, Praha
1935, str. 463 a násl.). Jejich argumentace je založena na tom, že
o přechod vlastnictví jde v případech autoritativních výroků (ať
soudů nebo úřadů), přičemž odpověď na otázku, zda a kdy došlo ke
zmíněnému přechodu vlastnictví, třeba hledat v příslušných
ustanoveních vztahujících se k uvedeným výrokům. Proto také, podle
jejich názoru, je třeba knihovního zápisu jako podmínky nabytí
vlastnictví k nemovitostem v těchto případech jen tam, kde
příslušné předpisy to výslovně vyžadují. Pouze při nabývání
vlastnictví k nemovitostem převodem je jediným titulem, a to
vzhledem k ustanovení § 424 o. z. o., smlouva o převodu
nemovitosti, a proto v tomto případě je nutná podle ustanovení §
431 o. z. o., jako další podmínka nabytí vlastnictví, intabulace.
Tento názor autorů zmíněného Komentáře sdílí i Ústavní soud,
neboť má oporu v řadě případů, ve kterých docházelo k nabytí
vlastnictví k nemovitostem bez zřetele na zmíněný intabulační
princip. Tak tomu bylo např. u nabytí vlastnictví vydražené
nemovitosti vydražitelem udělením příklepu (§§ 156, 237 ex. ř.),
nabytí vlastnictví a věcných práv k nemovitostem vyvlastněním,
jakmile byla zaplacena nebo k soudu složena náhrada, vyměřená ve
vyvlastňovacím řízení (§ 34 zákona z 18. 2. 1878, č. 30 ř. z.),
nabytí vlastnictví převzetím držby přidělené půdy (§ 5 odst. 2
dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb.). Tyto případy
přechodu vlastnictví k nemovitostem byly tedy záležitostí lex
specialis a pouze v něm bylo možno hledat odpověď na již položenou
otázku. Byla-li tedy v případech přechodu vlastnictví
k nemovitostem předpokládána jako podmínka nabytí vlastnictví
zmíněná intabulace, musela tato podmínka být v lex specialis
výslovně uvedena. Tak se také stalo v případě náhradového zákona
č. 329 ze dne 8. 4. 1920, úzce navazujícího na přídělový zákon č.
81 ze dne 30. 1. 1920 a záborový zákon č. 215 ze dne 16. 4. 1919.
Jestliže v ustanovení § 5 záborového zákona bylo uvedeno, že
záborem uvedeným v § 1 nabývá Československá republika práva
zabraný majetek přejímat a přidělovat (§§ 10, 11) a v § 27
přídělového zákona se konečná rozhodnutí pozemkového úřadu
a dohody, opatřené jeho schvalovací doložkou, kladou na roveň
vkladným listinám, z ustanovení §§ 26 - 29 náhradového zákona
jasně vyplývá, že stát i přídělce nabývali vlastnictví k zabranému
majetku či přídělu teprve zápisem v pozemkové knize. Při jiném
výkladu, jenž by vycházel z principu nepodmíněnosti intabulačního
principu, jako obecné, žádnou výjimku nepřipouštějící, podmínky
nabytí vlastnictví k nemovitostem, by totiž tato ustanovení,
vzhledem k ustanovení § 431 o. z. o. a v něm obsaženému
intabulačnímu principu, byla nadbytečná. Souhrnně vyjádřeno,
vyžadovala-li ustanovení §§ 26 - 29 náhradového zákona jako
podmínku nabytí vlastnictví k nemovitostem výslovně vklad
vlastnického práva - převzetím nemovitostí zabraných podle § 5
záborového zákona zde byl rozuměn knihovní vklad vlastnického
práva pro stát -, nemohlo výslovné stanovení této podmínky zde
znamenat nic jiného, než, že existovaly i případy, jež z principu
intabulace nevycházely.
Zákon č. 142 ze dne 11. 7. 1947, o revizi první pozemkové
reformy, jenž, jak plyne z jeho názvu, podrobil revizi úpravu
pozemkového vlastnictví provedenou podle záborového zákona č. 215
ze dne 16. 4. 1919, a to pokud jde o majetek uvedený v ustanovení
§ 1 zákona, postrádá podrobnější úpravu postupů při zabrání
nemovitostí podrobených revizi, a proto v tomto směru odkazuje
v ustanovení § 17 pro řízení podle tohoto zákona na přiměřené
použití záborového zákona, jakož i zákonů jej doplňujících. To
znamená, že tam, kde zákon č. 142/1947 Sb. nestanoví něco
odlišného nebo nestanoví vůbec nic, použije se výše uvedených
zákonů upravujících první pozemkovou reformu, stanoví-li však
výslovně jinak, použije se tohoto zákona. Pokud jde o příděly
a přídělové řízení, postrádá zákon č. 142/1947 Sb. ustanovení, jež
by se dotýkalo principu intabulace, neboť v ustanovení § 8 odst.
8 pouze stanoví, že pro úpravu právních poměrů vztahujících se na
přidělenou půdu platí přiměřeně ustanovení části čtvrté zákona ze
dne 8. května 1947, č. 90 Sb., o provedení knihovního pořádku
stran konfiskovaného nepřátelského majetku a o úpravě některých
právních poměrů vztahujících se na přidělený majetek. Vzhledem
k ustanovení § 17 zákona č. 142/1947 Sb., podle kterého pro řízení
podle tohoto zákona, včetně vyvlastnění půdy podle § 1 odst. 3,
platily - s výhradou ustanovení § 8 - přiměřeně příslušné předpisy
záborového zákona a zákonů jej doplňujících, to tedy dále znamená,
že požadavek intabulace jako podmínky nabytí vlastnictví
k přiděleným nemovitostem, zakotvený v ustanovení § 28 náhradového
zákona, platil i po nabytí účinnosti citovaného zákona č.
142/1947 Sb. Tomuto závěru nasvědčuje ostatně i dikce ustanovení
§ 1 odst. 9 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě,
výslovně podmiňujícího dovršení převodu vlastnictví knihovním
zápisem. Potud tedy názor navrhovatele, že vlastnictví
k nemovitostem přiděleným podle zákona č. 142/1947 Sb. přecházelo
v době platnosti obecného zákoníku občanského již uvedeným
rozhodnutím příslušného orgánu o přídělu, neobstojí. V této
souvislosti třeba dodat, že pod pojem "rozhodnutí" třeba
subsumovat nejen správní akty v jejich vlastním slova smyslu, ale
i opatření jakéhokoliv druhu učiněné pozemkovým úřadem při
provádění pozemkové reformy, tedy i vydání přídělové listiny.
Odlišná situace nastala teprve účinností občanského zákoníku
č. 141/1950 Sb., umožňujícího v ustanovení § 111 odst. 1 nabytí
vlastnictví k věcem jednotlivě určeným, tedy i k nemovitostem, již
samou smlouvou. Obdobně zde ustanovením § 114 pozbyl zápis
v pozemkové knize konstitutivní povahu i v případech přechodu
vlastnictví výrokem soudu, úřadu nebo orgánu veřejné správy.
Ústavní soud má proto za to, že vzhledem k těmto ustanovením byl
v našem právním řádu dnem účinnosti občanského zákoníku z roku
1950, tj. dnem 1. 1. 1951, výslovně opuštěn intabulační princip.
Po účinnosti uvedeného občanského zákoníku zůstalo tedy jedinou
podmínkou nabytí vlastnictví k přiděleným nemovitostem přídělové
řízení završené vydáním přídělové listiny, takže přídělci podle
zákona č. 142/1947 Sb., u nichž vklad vlastnického práva do
pozemkových knih nebyl do 31. 12. 1950 proveden, nabyli
vlastnického práva k nim dnem 1. 1. 1951, tj. dnem účinnosti
občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. Vzhledem k ustanovením § 111
odst. 1, § 114 cit. obč. zák. nebylo již podmínkou nabytí
vlastnictví k nemovitostem, ať již převodem či přechodem, převzetí
držby - podmínka odevzdání nezbytná k převodu vlastnictví byla
stanovena pouze u věcí určených podle druhu -, což znamená, že
i u přídělů podle zákona č. 46/1948 Sb. přešlo vlastnictví
k přidělené nemovitosti na přídělce již na základě právoplatné
přídělové listiny.
Ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů, odpovídá tedy, pokud jde o příděly podle
zákona č. 142/1947 Sb., právnímu stavu, jaký existoval do dne
účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., a v tomto směru tento právní
stav pouze konstatuje. Tím, že citované ustanovení přitom zcela
pomíjí změnu režimu nabývání vlastnictví k nemovitostem po 1. 1.
1951, pomíjí tím i to, že vedle skupiny vlastníků, kteří nabyli
vlastnictví k přiděleným nemovitostem podle zákona č. 142/1947 Sb.
intabulací, zde existuje také skupina, která vlastnictví
k nemovitostem přiděleným podle cit. zákona nabyla účinností
občanského zákoníku z roku 1950. Do této skupiny lze zahrnout jak
přídělce podle zákona č. 142/1947 Sb., tak i přídělce podle zákona
č. 46/1948 Sb., u nichž se do účinnosti občanského zákoníku z roku
1950 předpokládalo jako podmínka přechodu vlastnictví převzetí
držby.
Takový postup je však podle názoru Ústavního soudu v rozporu
s principem rovnosti obsaženým v článku 1 Listiny základních práv
a svobod. Ústavní soud České republiky se v řadě nálezů (zejména
č. 3 a 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky,
sv. 1) ztotožnil s chápáním ústavního principu rovnosti, jak byl
vyjádřen Ústavním soudem ČSFR v rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky
usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR: "Je věcí státu, aby
v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině
poskytne méně výhod jako jiné. Ani tu však nemůže postupovat
libovolně. ... Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň
tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát jenom na
základě odvolání se na veřejné hodnoty." V projednávané věci
zákonodárce postup zakládající uvedenou nerovnost ničím
nezdůvodnil a stěží by ostatně tak mohl učinit případným poukazem
na to, že od účinnosti občanského zákoníku z roku 1950 při
nabývání vlastnictví k nemovitostem přiděleným podle zákona č.
142/1947 Sb., resp. podle zákona č. 46/1948 Sb., stejně jako
k nemovitostem vůbec, platil v principu již odlišný, intabulaci
ani držbu nevyžadující, režim.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů rozhodl tak, že
ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
zákona č. 183/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.
229/1991 Sb., ve znění zákona č. 42/1992 Sb., zákona č. 93/1992
Sb. a zákona ČNR č. 39/1993 Sb., se zrušuje dnem vyhlášení nálezu
ve Sbírce zákonů, a to pro jeho rozpor s ustanovením článku 1
Listiny základních práv a svobod.
Tento nález je vykonatelný dnem jeho vyhlášení ve Sbírce
zákonů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 14. června 1995
Odlišné stanovisko
JUDr. I.B. ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 1/95
Je sice pravdou, že zák. č. 141/1950 Sb. (střední OZ) měl být
odklonem od tradiční právní úpravy, představované OZO z r. 1811,
počítající s intabulací, nicméně protože ji vlastně sám
nevylučoval, neboť v § 114 zák. č. 141/1950 Sb. se uvádí, že jen
v případech, ve kterých tak stanoví zákon, přechází vlastnictví
přímo ze zákona a nebo úředním výrokem, a protože se jednalo
o kvalitativní odklon, o čemž svědčí i nynější úprava obsažená
v § 133 odst. 2 OZ znovuzavádějící intabulační princip, nevidím
důvodu, proč by měl být § 32 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb. zrušen,
když na zákon č. 142/1947 Sb. lze nahlížet jako na lex specialis,
který si podmínku intabulace podržel. Na uvedeném nic nemění, že
zák. č. 22/1964 Sb. pozemkové knihy zrušil, čímž intabulaci
fakticky znemožnil, neboť v r. 1964 byl již zák. č. 147/1947 Sb.
vyhaslou normou v tom smyslu, že si lze stěží představit jeho
aplikaci po roce 1964 a je nepochybné, že by zákonodárce v případě
úmyslu pozemkové reformy vydal normu novou. Zcela stručně řečeno,
zák. č. 142/1947 Sb. považuji za lex specialis, vážící vznik
vlastnictví na intabulaci i po účinnosti zák. č. 141/1950 Sb.
(střední OZ), což napadené ustanovení § 32 odst. 3 zák. č.
229/1991 Sb. respektuje tím, že nečiní mezi přídělci rozdíl.
V Brně dne 16. 6. 1995