Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 1/95Nález ÚS ze dne 14.06.1995Intabulace (zápis do pozemkových knih) jako podmínka nabytí vlastnického práva

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Odlišné stanoviskoBrožová Iva
Předmět řízení
základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a zákaz diskriminace
zrušení právního předpisu (soud)
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
intabulace
příděl
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 32/3 SbNU 241
Paralelní citace (Sbírka zákonů)166/1995 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1995:Pl.US.1.95
Datum podání06.01.1995
Napadený akt

zákon; 229/1991; o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; § 32

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 1, § 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

141/1950 Sb., § 111 odst.1, § 114

142/1947 Sb., § 17

166/1995 Sb.

215/1919 Sb.

229/1991 Sb., § 32 odst.3

90/1947 Sb., § 8 odst.8

946/1811 Sb.


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 1/95 ze dne 14. 6. 1995

166/1995 Sb.

N 32/3 SbNU 241

Intabulace (zápis do pozemkových knih) jako podmínka nabytí vlastnického práva

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 14. června 1995

v plénu , ve věci návrhu senátu Krajského soudu v Praze, na

zrušení ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění

pozdějších předpisů, a ve znění zákona č. 183/1993 Sb., za účasti

takto:

Ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění

zákona č. 183/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.

229/1991 Sb., ve znění zákona č. 42/1992 Sb., zákona č. 93/1992

Sb. a zákona ČNR č. 39/1993 Sb., se zrušuje dnem vyhlášení nálezu

ve Sbírce zákonů.

Odůvodnění:

Senát 19 Ca Krajského soudu v Praze v řízení o opravných

prostředcích proti rozhodnutím Okresního úřadu, pozemkového úřadu

Příbram a Okresního úřadu, pozemkového úřadu Benešov ve věci

spisové značky 19 Ca 201/94 a 19 Ca 110/94 dospěl k závěru, že

ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č.

183/1993 Sb., jehož má být při řešení těchto věcí použito, je

v rozporu s ustanovením článku 11 odst. 4 Listiny základních práv

a svobod. V důsledku existence napadeného ustanovení pozemkové

úřady rozhodují o obnově vlastnictví původních vlastníků, aniž by

dosavadní vlastníci nebo jejich právní nástupci byli vlastnického

práva, nabytého zákonným způsobem, zbaveni. Zákon č. 142/1947 Sb.,

o revizi první pozemkové reformy, neobsahuje zvláštní ustanovení

o přechodu vlastnického práva k přiděleným nemovitostem na

přídělce, a proto vlastnictví k nemovitostem zde přecházelo na

přídělce rozhodnutím příslušného orgánu o přídělu, které nabylo

právní moci. Tito přídělci se stali vlastníky přidělených

nemovitostí, i když přechod vlastnického práva k přiděleným

nemovitostem nebyl zapsán do pozemkové knihy. Rozhodnutím podle

napadeného ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve

znění zákona č. 183/1993 Sb., by tedy došlo k obnovení

vlastnického práva k přiděleným nemovitostem původním vlastníkům

nebo na jejich místě oprávněným osobám, kteréžto obnovení by ve

svých důsledcích bylo vyvlastněním nemovitosti dosavadním

vlastníkům, avšak bez splnění podmínek stanovených v článku 11

odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů senát

19 Ca Krajského soudu v Praze navrhl, aby Ústavní soud ustanovení

§ 32 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 183/1993

Sb., zrušil.

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky se v dopise ze

dne 2. 3. 1995 vyjádřila tak, že smyslem přijaté právní úpravy

bylo rozlišení způsobu přechodu vlastnického práva při pozemkových

reformách. Poslanecká sněmovna není přesvědčena o správnosti

názoru Krajského soudu v Praze, že v uvedeném případě neplatí

princip intabulace a že vlastnictví přešlo výrokem úředním, pokud

došlo k rozhodnutí o přídělu v době platnosti obecného zákona

občanského z roku 1811. Je však možno připustit, že spornou může

být otázka, jak posuzovat právní důsledky přídělové listiny vydané

za účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., který princip

intabulace zrušil. Zákon byl schválen potřebnou většinou poslanců

Poslanecké sněmovny dne 1. 6. 1993, byl podepsán příslušnými

ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen. Zákonodárný sbor jednal

v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou a naším

právním řádem a je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným

návrhem na zrušení ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.,

ve znění zákona č. 183/1993 Sb., posoudil ústavnost tohoto zákona

a vydal příslušné rozhodnutí.

Z těsnopisecké zprávy o 9. schůzi Poslanecké sněmovny

Parlamentu České republiky ve dnech 15. - 17. května 1993 a dne

1. června 1993 vyplývá, že zákon č. 183/1993 Sb., kterým se mění

a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů

k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších

předpisů, obsahující sporné ustanovení § 32 odst. 3, byl dne 1.

6. 1993 přijat potřebnou většinou, totiž hlasy 98 poslanců

(ustanovení § 39 odst. 1 a 2 Ústavy). Jak je patrno ze sněmovního

tisku č. 212, citované ustanovení nebylo obsaženo ve vládním

návrhu, ale bylo zařazeno teprve do společné zprávy výborů

(Sněmovní tisk č. 344). Tento zákon byl vyhlášen v částce 46

Sbírky zákonů České republiky, rozeslané dne 29. června 1993. Lze

tedy mít za to, že zákon byl přijat a vydán v mezích Ústavou

stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem (§ 68 odst.

2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

Prvou z otázek v projednávané věci je otázka, zda obecný

zákoník občanský z roku 1811, jenž platil i v době vydání zákona

č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, vylučoval či

nevylučoval rozlišení mezi přechodem a převodem vlastnictví. Již

autoři Komentáře k Československému obecnému zákoníku občanskému

zaujali stanovisko, že takové rozlišení je opodstatněno (Komentář

k Československému obecnému zákoníku občanskému, díl druhý, Praha

1935, str. 463 a násl.). Jejich argumentace je založena na tom, že

o přechod vlastnictví jde v případech autoritativních výroků (ať

soudů nebo úřadů), přičemž odpověď na otázku, zda a kdy došlo ke

zmíněnému přechodu vlastnictví, třeba hledat v příslušných

ustanoveních vztahujících se k uvedeným výrokům. Proto také, podle

jejich názoru, je třeba knihovního zápisu jako podmínky nabytí

vlastnictví k nemovitostem v těchto případech jen tam, kde

příslušné předpisy to výslovně vyžadují. Pouze při nabývání

vlastnictví k nemovitostem převodem je jediným titulem, a to

vzhledem k ustanovení § 424 o. z. o., smlouva o převodu

nemovitosti, a proto v tomto případě je nutná podle ustanovení §

431 o. z. o., jako další podmínka nabytí vlastnictví, intabulace.

Tento názor autorů zmíněného Komentáře sdílí i Ústavní soud,

neboť má oporu v řadě případů, ve kterých docházelo k nabytí

vlastnictví k nemovitostem bez zřetele na zmíněný intabulační

princip. Tak tomu bylo např. u nabytí vlastnictví vydražené

nemovitosti vydražitelem udělením příklepu (§§ 156, 237 ex. ř.),

nabytí vlastnictví a věcných práv k nemovitostem vyvlastněním,

jakmile byla zaplacena nebo k soudu složena náhrada, vyměřená ve

vyvlastňovacím řízení (§ 34 zákona z 18. 2. 1878, č. 30 ř. z.),

nabytí vlastnictví převzetím držby přidělené půdy (§ 5 odst. 2

dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb.). Tyto případy

přechodu vlastnictví k nemovitostem byly tedy záležitostí lex

specialis a pouze v něm bylo možno hledat odpověď na již položenou

otázku. Byla-li tedy v případech přechodu vlastnictví

k nemovitostem předpokládána jako podmínka nabytí vlastnictví

zmíněná intabulace, musela tato podmínka být v lex specialis

výslovně uvedena. Tak se také stalo v případě náhradového zákona

č. 329 ze dne 8. 4. 1920, úzce navazujícího na přídělový zákon č.

81 ze dne 30. 1. 1920 a záborový zákon č. 215 ze dne 16. 4. 1919.

Jestliže v ustanovení § 5 záborového zákona bylo uvedeno, že

záborem uvedeným v § 1 nabývá Československá republika práva

zabraný majetek přejímat a přidělovat (§§ 10, 11) a v § 27

přídělového zákona se konečná rozhodnutí pozemkového úřadu

a dohody, opatřené jeho schvalovací doložkou, kladou na roveň

vkladným listinám, z ustanovení §§ 26 - 29 náhradového zákona

jasně vyplývá, že stát i přídělce nabývali vlastnictví k zabranému

majetku či přídělu teprve zápisem v pozemkové knize. Při jiném

výkladu, jenž by vycházel z principu nepodmíněnosti intabulačního

principu, jako obecné, žádnou výjimku nepřipouštějící, podmínky

nabytí vlastnictví k nemovitostem, by totiž tato ustanovení,

vzhledem k ustanovení § 431 o. z. o. a v něm obsaženému

intabulačnímu principu, byla nadbytečná. Souhrnně vyjádřeno,

vyžadovala-li ustanovení §§ 26 - 29 náhradového zákona jako

podmínku nabytí vlastnictví k nemovitostem výslovně vklad

vlastnického práva - převzetím nemovitostí zabraných podle § 5

záborového zákona zde byl rozuměn knihovní vklad vlastnického

práva pro stát -, nemohlo výslovné stanovení této podmínky zde

znamenat nic jiného, než, že existovaly i případy, jež z principu

intabulace nevycházely.

Zákon č. 142 ze dne 11. 7. 1947, o revizi první pozemkové

reformy, jenž, jak plyne z jeho názvu, podrobil revizi úpravu

pozemkového vlastnictví provedenou podle záborového zákona č. 215

ze dne 16. 4. 1919, a to pokud jde o majetek uvedený v ustanovení

§ 1 zákona, postrádá podrobnější úpravu postupů při zabrání

nemovitostí podrobených revizi, a proto v tomto směru odkazuje

v ustanovení § 17 pro řízení podle tohoto zákona na přiměřené

použití záborového zákona, jakož i zákonů jej doplňujících. To

znamená, že tam, kde zákon č. 142/1947 Sb. nestanoví něco

odlišného nebo nestanoví vůbec nic, použije se výše uvedených

zákonů upravujících první pozemkovou reformu, stanoví-li však

výslovně jinak, použije se tohoto zákona. Pokud jde o příděly

a přídělové řízení, postrádá zákon č. 142/1947 Sb. ustanovení, jež

by se dotýkalo principu intabulace, neboť v ustanovení § 8 odst.

8 pouze stanoví, že pro úpravu právních poměrů vztahujících se na

přidělenou půdu platí přiměřeně ustanovení části čtvrté zákona ze

dne 8. května 1947, č. 90 Sb., o provedení knihovního pořádku

stran konfiskovaného nepřátelského majetku a o úpravě některých

právních poměrů vztahujících se na přidělený majetek. Vzhledem

k ustanovení § 17 zákona č. 142/1947 Sb., podle kterého pro řízení

podle tohoto zákona, včetně vyvlastnění půdy podle § 1 odst. 3,

platily - s výhradou ustanovení § 8 - přiměřeně příslušné předpisy

záborového zákona a zákonů jej doplňujících, to tedy dále znamená,

že požadavek intabulace jako podmínky nabytí vlastnictví

k přiděleným nemovitostem, zakotvený v ustanovení § 28 náhradového

zákona, platil i po nabytí účinnosti citovaného zákona č.

142/1947 Sb. Tomuto závěru nasvědčuje ostatně i dikce ustanovení

§ 1 odst. 9 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě,

výslovně podmiňujícího dovršení převodu vlastnictví knihovním

zápisem. Potud tedy názor navrhovatele, že vlastnictví

k nemovitostem přiděleným podle zákona č. 142/1947 Sb. přecházelo

v době platnosti obecného zákoníku občanského již uvedeným

rozhodnutím příslušného orgánu o přídělu, neobstojí. V této

souvislosti třeba dodat, že pod pojem "rozhodnutí" třeba

subsumovat nejen správní akty v jejich vlastním slova smyslu, ale

i opatření jakéhokoliv druhu učiněné pozemkovým úřadem při

provádění pozemkové reformy, tedy i vydání přídělové listiny.

Odlišná situace nastala teprve účinností občanského zákoníku

č. 141/1950 Sb., umožňujícího v ustanovení § 111 odst. 1 nabytí

vlastnictví k věcem jednotlivě určeným, tedy i k nemovitostem, již

samou smlouvou. Obdobně zde ustanovením § 114 pozbyl zápis

v pozemkové knize konstitutivní povahu i v případech přechodu

vlastnictví výrokem soudu, úřadu nebo orgánu veřejné správy.

Ústavní soud má proto za to, že vzhledem k těmto ustanovením byl

v našem právním řádu dnem účinnosti občanského zákoníku z roku

1950, tj. dnem 1. 1. 1951, výslovně opuštěn intabulační princip.

Po účinnosti uvedeného občanského zákoníku zůstalo tedy jedinou

podmínkou nabytí vlastnictví k přiděleným nemovitostem přídělové

řízení završené vydáním přídělové listiny, takže přídělci podle

zákona č. 142/1947 Sb., u nichž vklad vlastnického práva do

pozemkových knih nebyl do 31. 12. 1950 proveden, nabyli

vlastnického práva k nim dnem 1. 1. 1951, tj. dnem účinnosti

občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. Vzhledem k ustanovením § 111

odst. 1, § 114 cit. obč. zák. nebylo již podmínkou nabytí

vlastnictví k nemovitostem, ať již převodem či přechodem, převzetí

držby - podmínka odevzdání nezbytná k převodu vlastnictví byla

stanovena pouze u věcí určených podle druhu -, což znamená, že

i u přídělů podle zákona č. 46/1948 Sb. přešlo vlastnictví

k přidělené nemovitosti na přídělce již na základě právoplatné

přídělové listiny.

Ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění

pozdějších předpisů, odpovídá tedy, pokud jde o příděly podle

zákona č. 142/1947 Sb., právnímu stavu, jaký existoval do dne

účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., a v tomto směru tento právní

stav pouze konstatuje. Tím, že citované ustanovení přitom zcela

pomíjí změnu režimu nabývání vlastnictví k nemovitostem po 1. 1.

1951, pomíjí tím i to, že vedle skupiny vlastníků, kteří nabyli

vlastnictví k přiděleným nemovitostem podle zákona č. 142/1947 Sb.

intabulací, zde existuje také skupina, která vlastnictví

k nemovitostem přiděleným podle cit. zákona nabyla účinností

občanského zákoníku z roku 1950. Do této skupiny lze zahrnout jak

přídělce podle zákona č. 142/1947 Sb., tak i přídělce podle zákona

č. 46/1948 Sb., u nichž se do účinnosti občanského zákoníku z roku

1950 předpokládalo jako podmínka přechodu vlastnictví převzetí

držby.

Takový postup je však podle názoru Ústavního soudu v rozporu

s principem rovnosti obsaženým v článku 1 Listiny základních práv

a svobod. Ústavní soud České republiky se v řadě nálezů (zejména

č. 3 a 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky,

sv. 1) ztotožnil s chápáním ústavního principu rovnosti, jak byl

vyjádřen Ústavním soudem ČSFR v rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky

usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR: "Je věcí státu, aby

v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině

poskytne méně výhod jako jiné. Ani tu však nemůže postupovat

libovolně. ... Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň

tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát jenom na

základě odvolání se na veřejné hodnoty." V projednávané věci

zákonodárce postup zakládající uvedenou nerovnost ničím

nezdůvodnil a stěží by ostatně tak mohl učinit případným poukazem

na to, že od účinnosti občanského zákoníku z roku 1950 při

nabývání vlastnictví k nemovitostem přiděleným podle zákona č.

142/1947 Sb., resp. podle zákona č. 46/1948 Sb., stejně jako

k nemovitostem vůbec, platil v principu již odlišný, intabulaci

ani držbu nevyžadující, režim.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů rozhodl tak, že

ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění

zákona č. 183/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.

229/1991 Sb., ve znění zákona č. 42/1992 Sb., zákona č. 93/1992

Sb. a zákona ČNR č. 39/1993 Sb., se zrušuje dnem vyhlášení nálezu

ve Sbírce zákonů, a to pro jeho rozpor s ustanovením článku 1

Listiny základních práv a svobod.

Tento nález je vykonatelný dnem jeho vyhlášení ve Sbírce

zákonů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 14. června 1995

Odlišné stanovisko

JUDr. I.B. ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 1/95

Je sice pravdou, že zák. č. 141/1950 Sb. (střední OZ) měl být

odklonem od tradiční právní úpravy, představované OZO z r. 1811,

počítající s intabulací, nicméně protože ji vlastně sám

nevylučoval, neboť v § 114 zák. č. 141/1950 Sb. se uvádí, že jen

v případech, ve kterých tak stanoví zákon, přechází vlastnictví

přímo ze zákona a nebo úředním výrokem, a protože se jednalo

o kvalitativní odklon, o čemž svědčí i nynější úprava obsažená

v § 133 odst. 2 OZ znovuzavádějící intabulační princip, nevidím

důvodu, proč by měl být § 32 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb. zrušen,

když na zákon č. 142/1947 Sb. lze nahlížet jako na lex specialis,

který si podmínku intabulace podržel. Na uvedeném nic nemění, že

zák. č. 22/1964 Sb. pozemkové knihy zrušil, čímž intabulaci

fakticky znemožnil, neboť v r. 1964 byl již zák. č. 147/1947 Sb.

vyhaslou normou v tom smyslu, že si lze stěží představit jeho

aplikaci po roce 1964 a je nepochybné, že by zákonodárce v případě

úmyslu pozemkové reformy vydal normu novou. Zcela stručně řečeno,

zák. č. 142/1947 Sb. považuji za lex specialis, vážící vznik

vlastnictví na intabulaci i po účinnosti zák. č. 141/1950 Sb.

(střední OZ), což napadené ustanovení § 32 odst. 3 zák. č.

229/1991 Sb. respektuje tím, že nečiní mezi přídělci rozdíl.

V Brně dne 16. 6. 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru