Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 1/94Nález ÚS ze dne 26.04.1994Důvody vazby (koluze) z hlediska vnitrostátního práva a Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam1
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuzamítnuto
Odlišné stanoviskoHolländer Pavel
Ševčík Vlastimil
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
Věcný rejstříkVazba
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 19/1 SbNU 137
Paralelní citace (Sbírka zákonů)101/1994 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1994:Pl.US.1.94
Datum podání29.11.1993
Napadený akt

zákon; 141/1961; o trestním řízení soudním (trestní řád); § 67/b

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.1 písm.c

Ostatní dotčené předpisy

101/1994 Sb.

141/1961 Sb., § 67 písm.b


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 1/94 ze dne 26. 4. 1994

101/1994 Sb.

N 19/1 SbNU 137

Důvody vazby (koluze) z hlediska vnitrostátního práva a Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

České republiky rozhodl dne 26. dubna 1994

v plénu ve věci navrhovatele L. H., zastoupeného advokátkou Mgr.

A. V. a účastníka řízení - Poslanecké sněmovny Parlamentu České

republiky, o návrhu na zrušení ustanovení § 67 písm. b) zákona č.

141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění

pozdějších předpisů, takto:

Návrh na zrušení ustanovení § 67 písm. b) zák. č. 141/1961

Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších

předpisů, sezamítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel podal ústavní stížnost proti usnesení Krajského

soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 1993 sp. zn. 1 To 664/93 ve

spojení s usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 10.

1993 sp. zn. Nt 2068/93 spolu s návrhem na zrušení ustanovení §

67 písm. b) zák. č. 141/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů

s odůvodněním, že dle tohoto ustanovení byl vzat do vazby, přičemž

má za to, že ustanovení je v rozporu s článkem 5 odst. 1 písm. c)

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen

"Úmluva") ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (publikované pod č.

209/1992 Sb.), neboť Úmluva nepovažuje za důvod pro zbavení osobní

svobody obavy, že obviněný bude působit na svědky nebo

spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných

pro trestní stíhání. V opačném případě by totiž tento důvod musela

výslovně připustit. Dále uvedl, že jedním z předpokladů pro

zbavení svobody dle Úmluvy je jeho účel, který je vázán na

předvedení před příslušný soudní orgán a nikoliv na zabránění

ovlivňování svědků.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost splňovala podmínky § 78

odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., senát Ústavního soudu usnesením ze

dne 25. 1. 1994 sp. zn. II ÚS 138/93 řízení o ústavní stížnosti

přerušil a doručil návrh Parlamentu s výzvou, aby se jako účastník

řízení do 30 dnů písemně vyjádřil (§ 69 zák. č. 182/1993 Sb.).

Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR ve svém vyjádření ze dne

1. 3. 1994 podepsaném jejím předsedou uvedla, že dle českého

trestního řádu je základní podmínkou vazby, aby dotčená osoba byla

již obviněna (§ 68 tr. ř.), tedy aby šlo o osobu, u níž je

"dostatečně odůvodněn závěr, že spáchala trestný čin" (§ 163 odst.

1 tr. ř.). Důvody vazby, uvedené v § 67 tr. ř. k tomu přistupují

navíc a bez uvedené základní podmínky se nemohou uplatnit. Dále

uvedla, že jinou konstrukci má čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, kde

je vazba odůvodněna již tehdy, je-li zde "důvodné podezření ze

spáchání trestného činu". Tato podmínka odpovídá § 68 tr. ř. ve

spojení s § 163 odst. 1 tr. řádu. Další dva důvody vazby jsou

uvedeny alternativně a nikoliv kumulativně (ve vztahu k uvedené

podmínce jako v našem trestním řádu). Poněvadž předpokladem

koluzní vazby podle § 67 písm. b) tr. ř. je vždy důvodné

podezření, že dotčená osoba spáchala trestný čin, je koluzní vazba

podle našeho trestního řádu kryta již první z alternativ uvedených

v čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Touto právní úvahou se také řídil

Parlament, když projednával poslední novelu trestního řádu.

Novelou proto byly provedeny rozsáhlé úpravy, avšak vazba zůstala

beze změny. Za tohoto stavu má Parlament za to, že ustanovení §

67 písm. b) tr. ř. je v souladu s Ústavou, naším právním řádem,

jehož součástí jsou i mezinárodní smlouvy, jimiž jsme vázáni.

Závěrem sněmovna uvedla, že je na Ústavním soudu, aby posoudil,

zda je citované ustanovení tr. řádu v souladu s naším právním

řádem a vydal příslušné rozhodnutí.

Ústavní soud přezkoumal návrh navrhovatele, vyjádření

Poslanecké sněmovny Parlamentu, jakož i příslušná ustanovení zák.

č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění

pozdějších předpisů (dále jen tr. ř.), Úmluvy a Protokolů na tuto

Úmluvu navazujících, a poté, co zvolil jako interpretační metodu

smysl právní úpravy, dospěl k závěru, že návrh na zrušení

ustanovení § 67 písm. b) tr. ř. není důvodný, neboť Úmluva v čl.

5 odst. 1 písm. c) stanoví jako výchozí podmínku pro zatčení nebo

jiné zbavení svobody, aby k němu došlo na základě zákona. Tuto

podmínku naše právní úprava splňuje, a to konkrétně v ust. § 68 ve

spojení s § 160 tr. ř. a v ust. § 67 tr. ř. (ust. § 68 tr. ř.

stanoví, že do vazby lze vzít pouze osobu, které bylo sděleno

obvinění; ust. § 160 tr. ř. stanoví, že takovou osobou je ta,

u které je dostatečně odůvodněn závěr, že spáchala trestný čin

a § 67 tr. ř. stanoví důvody vazby včetně koluze pod písm. b)).

Další podmínkou dle Úmluvy, a to určující, je, aby šlo o osobu,

která je důvodně podezřelá ze spáchání tr. činu. I tato podmínka

je bezezbytku splněna, v ust. § 68 tr. ř., kde se výslovně

stanoví, že do vazby lze vzít pouze osobu, které bylo sděleno

obvinění, přičemž takovou osobou je dle ust. § 160 tr. ř. právě

ta, u které je dostatečně odůvodněn závěr, že spáchala trestný

čin. I když je dle Úmluvy myslitelné, že Úmluva má v čl. 5 odst.

1 písm. c) na mysli důvodné podezření nejen ze spáchání trestného

činu, který je předmětem řízení, ale také jiné jednání, jež již

československý trestní řád, uvedený zákonem č. 119/1873 ř. z., ve

znění pozdějších předpisů, uvedl v § 175 bod 3 slovy "když hleděl

působiti na svědky, znalce nebo jiné osoby ve věci zúčastněné, aby

překážel zjištění pravdy nebo když jinak hleděl ztížiti trestní

řízení mařením neb ukrýváním stop trestného činu nebo když

zvláštní okolnosti odůvodňují obavu, že by to učinil.", je třeba

vzít v úvahu tu rozhodující okolnost, že ustanovení § 67 písm. b)

tr. ř. váže vzetí do vazby již na konkrétní skutečnosti,

odůvodňující obavu z koluzního jednání, v čemž zcela koresponduje

s ustanovením § 175 bod 3 tr. ř., uvedeného zákonem č. 119/1873 ř.

z., ve znění pozdějších předpisů, kde tyto skutečnosti byly

označeny jako zvláštní okolnosti. Důraz, jaký je v ust. § 67 tr.

ř. položen na to, že již musí jít o konkrétní skutečnost, uvádí ve

své podstatě a funkci tento důvod vazby do stejné roviny, jak je

vyjádřena v Úmluvě slovy "having committed an offence" (čl. 5

odst. 1 písm. c). Konečně pokud jde o poslední podmínku obsaženou

v čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, kterou je předvedení před

příslušný soudní orgán, nutno poukázat na odstavec 3) téhož

ustanovení (čl. 5 Úmluvy), s nímž odst. 1 písm. c) tvoří jeden

celek a z něhož se slovy předvedení před "jinou úřední osobu

zmocněnou zákonem k výkonu soudních pravomocí" podává, že nejde

jen o předvedení před soud, ale o úkony či "součinnost" svého

druhu šetřící nejen právo na osobní svobodu, ale také směřující

k vytvoření podmínek pro to, aby bylo lze dosáhnout cíle trestního

řízení. Ani v tomto směru nelze dovodit rozpor ustanovení § 67

písm. b) tr. ř. s čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, když dle § 67

písm. b) tr. ř. může dojít k vazbě u osoby nejen důvodně podezřelé

ze spáchání tr. činu, ale navíc takové, u níž konkrétní

skutečnosti odůvodňují obavu, že bude působit na svědky nebo

spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných

pro trestní stíhání, protože vzetím do vazby takovéto osoby jsou

právě realizovány ony úkony či "součinnost" svého druhu, která

umožňuje urychlit vyšetřování a docílit potrestání pachatele na

jedné straně a současně šetří právo na osobní straně. Není totiž

výkonem práva na osobní svobodu, když někdo ovlivňuje svědky či

spoluobviněné, resp. když koluzně jedná.

Závěrem lze konstatovat, že Úmluva v čl. 5 odst. 1 písm. c)

dává prostor pro bližší vymezení skutkové podstaty vazebních

důvodů, přičemž podmínkou je, že se tak musí dít na základě zásady

důvodného podezření ze spáchání trestného činu nebo z již

uvedených jednání (viz § 175 bod 3 tr. ř., uvedeného zákonem č.

119/1873 ř. z., ve znění pozdějších předpisů). Koluzní vazba dle

§ 67 písm. b) tr. ř. pak rovněž dostatečným způsobem chrání

základní právo na svobodu obviněného, protože jejím důvodem je

nejenom důvodné podezření ze spáchání tr. činu, ale také důvodné

podezření z jiné činnosti, která maří trestní stíhání (tzv.

koluzní jednání), tak jako je tomu u skrývání nebo vyhýbání se

trestnímu řízení (§ 67 písm. a) tr. ř.). Navíc je tato dvojí

podmíněnost vazby ještě zesílena pravidly obsaženými v § 72 tr.

ř., která stanoví, že obviněný musí být ihned propuštěn na

svobodu, pomine-li důvod vazby, a že trvání vazebních důvodů musí

být ex officio průběžně přezkoumáváno orgány činnými v trestním

řízení. Za této situace má Ústavní soud za to, že úprava koluzní

vazby dle § 67 písm. b) tr. řádu není v rozporu s čl. 5 odst. 1

písm. c) Úmluvy, a proto byl návrh zamítnut.

Poučení:

Proti rozhodnutí ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 26. 4. 1994

Odlišné stanovisko soudců JUDr. P. Holländera a JUDr. V. Ševčíka

Odlišné stanovisko, podané k odůvodnění nálezu přijatého většinovým votem, se zakládá na následujících důvodech:

1.Odůvodnění souladu ustanovení § 67 písm. b) trestního řádu s čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se v nálezu zakládá na dvou argumentech:

Prvním je interpretace citovaného ustanovení Úmluvy v tom smyslu, že kromě podmínky zákonné úpravy vazebních důvodů: „Další podmínkou dle Úmluvy, a to určující resp. klíčovou, je, aby šlo o osobu, která je důvodně podezřelá ze spáchání trestného činu“, přičemž „Úmluva má v čl. 5 odst. 1 písm. c) na mysli důvodné podezření nejen ze spáchání trestného činu, který je předmětem řízení, ale také jiné jednání, kterým podle odůvodnění nálezu je jednání koluzní, které, jak většinové votum připomíná, znal jako vazební důvod čs. Trestní řád, uvedený zákonem č. 119/1873 ř. z. Z vedených východisek se pak dovozuje závěr: „třeba vzít v úvahu tu rozhodující okolnost, že ustanovení § 67 písm. b) tr. ř. váže vzetí do vazby již na konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu z koluzního jednání, v čemž zcela koresponduje s ustanovením § 175 bod 3 tr. ř., uvedeného zákonem č. 119/1873 ř. z., jakož i na skutečnost, že takový soulad ještě nevypovídá nic o vztahu současné právní úpravy k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950, ve znění dodatků, z textu odůvodnění vyplývá, že většinové votum „důvodnost podezření ze spáchání trestného činu“ považuje z hlediska Úmluvy pro rozhodnutí o vazbě za podmínku samu o sobě dostatečnou (nikoli však nutnou) považuje důvodné podezření z jiného jednání než je předmětem řízení (tento závěr nepochybně vyplývá z dikce „Úmluva má v čl. 5 odst. 1 písm. c) na mysli důvodné podezření nejen ze spáchání trestného činu, který je předmětem řízení, ale také jiné jednání“, obsahující rozlučovací spojku „nejen...ale také“). Chápání „důvodnosti podezření ze spáchání trestného činu“ ve smyslu dostatečné podmínky rozhodnutí o vazbě ve většinovém votu vyplývá také z tvrzení, podle kterého: „Úmluva v čl. 5 odst. 1 písm. c) dává prostor pro bližší vymezení vazebních důvodů, přičemž podmínkou je, že se tak musí dít na základě zásady důvodného podezření ze spáchání trestného činu nebo z již uvedených jednání (viz § 175 bod 3 tr. ř., uvedeného zákonem č. 119/1873 ř. z. ve znění pozdějších předpisů)“, ve kterém opět spojkou rozlučující („nebo“) diferencuje dvě alternativní (tudíž dostatečné) podmínky. Není přitom zcela jasné, z jakého důvodu se ustanovení Úmluvy interpretují z hlediska obsahu říšského zákona z roku 1873.

Druhým argumentem, na němž je postaveno většinové votum, je subsumpce koluzní vazby pod pojmem „předvedení před příslušný soudní orgán“. Možnost této subsumpce se dovozuje z vazby ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy na čl. 5 odst. 3 Úmluvy, ze které se vyvozuje závěr, podle kterého v případě pojmu „předvedení před příslušný soudní orgán“: „nejde jen o předvedení před soud, ale o úkony či „součinnost“ svého druhu šetřící nejen právo na osobní svobodu, ale také směřující k vytvoření podmínek pro to, aby bylo lze dosáhnout cíle trestního řízení“.

2. První otázku, kterou je nutno při výkladu čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy vyřešit,. Je otázka, zdali „důvodnost podezření ze spáchání trestného činu“ spolu s dalšími podmínkami (podmínkou zákonné úpravy řízení o vazbě a podmínkou soudního rozhodování o vazbě je podmínka podle Úmluvy pro uložení vazby nutná nebo dostatečná. Podmínka je ve vztahu k určitému následku nutnou tehdy a jenom tehdy, jestliže by následek bez ní nenastal, dostatečnou je ve vztahu k určitému následku tehdy a jenom tehdy, jestliže stačí sama na to, aby se stala jeho příčinou nebo důvodem.

Citované ustanovení Úmluvy umožňuje tři interpretace: Prvou je jeho chápání obsažené ve většinovém votu, tj. stanovení „důvodnosti podezření ze spáchání trestného činu“ ve smyslu dostatečné podmínky omezení svobody obviněného (resp. obžalovaného) v trestním řízení. Druhou je stanovení této podmínky ve smyslu podmínky nutné a otevření prostoru vnitrostátnímu zákonodárci k vlastní úpravě podmínek dostatečných (za předpokladu úpravy těchto podmínek zákonem a respektování požadavku soudního rozhodování o omezení svobody v daných případech). Třetí interpretací je rekonstrukce analyzovaného ustanovení Úmluvy v tom smyslu, že „důvodnost podezření ze spáchání trestného činu“ je pro rozhodování o vazbě podmínkou nutnou, přičemž ve své dikci vymezuje i možný okruh podmínek dostatečných pro takové rozhodnutí, čímž stanoví v tomto kontextu rámec vnitrostátním zákonným úpravám.

Judikatura Evropského soudu pro lidská práva spojuje ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. a) a c) Úmluvy s trestně právními důvody omezení svobody. Při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy soud považoval absenci „důvodného podezření ze spáchání trestného činu“ za důvod porušení cit. ustanovení (Fox, Campbell and Hartley v. United Kingdom, 1990). Jinými slovy řečeno, soud uvedenou podmínku považoval za podmínku, bez jejíhož naplnění dochází k porušení uvedeného ustanovení, čili za podmínku nutnou. Otázkou je, zdali tato nutná podmínka je zároveň podmínkou dostatečnou.

Jestliže by tomu tak bylo, tj. pokud by ve smyslu ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy byla „důvodnost podezření ze spáchání trestného činu“ podmínkou dostatečnou, a nikoliv nutnou, potom není možno dát rozumný smyslu dalším částem citovaného článku Úmluvy. Toto ustanovení podmiňuje možnost zákonného zatčení nebo jiného zbavení svobody s alternativním naplněním některé ze tří podmínek:

- účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření z trestného činu,

- oprávněnými důvody k domněnce, že je nutno dané osobě zabránit ve spáchání trestného činu,

- oprávněnými důvody k domněnce, že je takové osobě nutno zabránit v útěku po spáchání trestného činu.

V alternativě prvé je „důvodnost podezření ze spáchání trestného činu“ vyjádřena explicitně, v alternativě druhé je obsažena „důvodnost podezření z možnosti spáchání trestného činu“ implicitně a rovněž implicitně je tato podmínka obsažena v alternativě třetí, protože zabránit v útěku po spáchání trestného činu má rozumný smyslu toliko osobě, vůči které existuje důvodné podezření, že trestný čin spáchala.

Z uvedeného rozboru vyplývá, že v ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy jsu obsaženy jak nutné, tak i dostatečné podmínky pro rozhodování o vazbě, přičemž „důvodnost podezření ze spáchání trestného činu“ je podmínkou nutnou a nikoliv dostatečnou.

Alternativy, obsažené v čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, možno zformulovat i druhým způsobem, a to vynětím výrazu „za účelem předvedení před příslušný soudní orgán“ do návětí citovaného ustanovení. Jeho logická rekonstrukce by potom vypadala takto: Zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby je možné za účelem předvedení před příslušný soudní orgán

- pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu,

- jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutno zabránit jí ve spáchání trestného činu,

- jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutno zabránit jí v útěku po jeho spáchání.

Tato interpretace obsahuje „důvodnost podezření ze spáchání trestného činu“ ve smyslu dostatečné i nutné podmínky pro rozhodování o vazbě. Vede však ve svém důsledku k rozporným závěrům: účel alternativy druhé je naprosto odlišný od účelu vyjádřeného v návětí, a alternativa třetí potom představuje ve vztahu k alternativě druhé pouhou redundanci. Interpretace, vedoucí ke ztotožnění „důvodnosti podezření ze spáchání trestného činu“ ve smyslu nutné a zároveň dostatečné podmínky rozhodování o vazbě, by byla také v rozporu s ustanovením čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, podle kterého „není obecným pravidlem, aby osoby čekající na trestní řízení byly drženy ve vazbě“.

Pokud bylo výše uvažováno o třech možných interpretacích čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, uvedený rozbor vede jak k odmítnutí možného chápání „důvodnosti podezření ze spáchání trestného činu“ ve smyslu dostatečné podmínky omezení svobody obviněného (resp. obžalovaného) v trestním řízení, tak k odmítnutí možnosti chápání této podmínky ve smyslu podmínky nutné a otevření prostoru vnitrostátnímu zákonodárci k vlastní úpravě podmínek dostatečných.

Autoři separátního vota se ztotožňují s třetí možnou interpretací čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, a to v tom smyslu, že „důvodnost podezření ze spáchání trestného činu“ je pro rozhodování o vazbě podmínkou nutnou, přičemž Úmluva ve své dikci vymezuje i možný okruh podmínek dostatečných pro takové rozhodnutí, čímž stanoví v tomto kontextu rámec vnitrostátním zákonným úpravám.

3. Ačkoli by přijetí interpretace, ztotožňující „důvodnost podezření ze spáchání trestného

činu“ s nutnou a zároveň dostatečnou podmínkou rozhodování o vazbě, postačovalo samo o sobě k odůvodnění výroku nálezu, většinové votum argumentuje také subsumpcí koluzní vazby pod pojem „předvedení před příslušný soudní orgán“ s tím, že tento pojem svým obsahem má vyjádřit „vytvoření podmínek pro to, aby bylo lze dosáhnout cíle trestního řízení“.

Vůči uvedené interpretaci lez uvést dvě zásadní námitky:

- Pojem „předvedení“ má v trestním právu procesním přesně definovaný význam, a to naprosto odlišný od významu, který mu přisuzuje většinové votum.

- Otevření rámce vnitrostátnímu zákonodárci k úpravě vazby za účelem „vytvoření podmínek pro to, aby bylo lze dosáhnout cíle trestního řízení“, nota bene nikoliv na základě dikce Úmluvy, nýbrž její extenzivní interpretací, stojící v rozporu s významem v ní obsaženého termínu, umožňuje rozšíření možných úvah o důvodech vazby v neurčitém vágně vymezeném rozsahu.

4.Ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 545/1992 Sb., o Sbírce zákonů České republiky, předvídá možnost, kdy pro výklad mezinárodní smlouvy bude rozhodné jiné znění, než znění v českém jazyce, obsažené ve sdělení ministerstva zahraničních věcí ve Sbírce zákonů. Podle čl. 33 odst. 2 Vídeňské úmluvy o smluvním právu tomu tak bude v případech, kdy původní vyhotovení tetu smlouvy, kterou je Česká republika vázána, je v jiném než českém jazyce, a smlouva resp. dohoda stran nestanoví nic pro závaznost překladu v českém jazyce. Jelikož Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nestanoví jinak, je podle jejího čl. 10 jazykem původního vyhotovení francouzština a angličtina.

Z uvedených ustanovení nutno dovodit závaznost autentického textu Úmluvy a nikoliv jejího překladu (zákon o Sbírce zákonů přitom nebrání v takových případech zveřejňování překladu spolu s autentickým textem).

Ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy obsahuje v jazycích původního vyhotovení Úmluvy termíny offence (angličtina) resp. infraction (francouzština), které ve sdělení, publikovaném pod č. 209/1992 Sb., jsou přeloženy termínem trestný čin. Význam těchto termínů je však širší, znamená protiprávní, resp.deliktuální jednání.

Tato skutečnost mění významový rámec čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Vyplývá z ní, že důvodem rozhodnutí o vazbě mohou být oprávněné důvody k domněnce, že je nutno zabránit deliktuálnímu jednání. Do rámce takového jednání lze podřadit i jednání koluzní (působení na svědky nebo spoluobviněné nebo jiné maření objasňování skutečností, závažných pro trestní stíhání), avšak pouze za předpokladu, že domněnka jeho intenzity musí splňovat intenzitu deliktuálního jednání.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru