Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 1/21 #1Usnesení ÚS ze dne 26.01.2021Nouzový stav v době pandemie koronaviru (povinnost vyčerpat zásahovou žalobu ve správním soudnictví)

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánVLÁDA / PŘEDSEDA VLÁDY
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
odmítnuto pro nepřípustnost
Odlišné stanoviskoFiala Josef
Sládeček Vladimír
Suchánek Radovan
Předmět řízení
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Podnikání
EcliECLI:CZ:US:2021:Pl.US.1.21.1
Datum podání05.01.2021
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

zákon; 240/2000 Sb.; o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon); § 5, § 6

ostatní (nezařaditelné); 391/2020 Sb.; usnesení vlády ČR ze dne 30. září 2020 č. 957, o vyhlášení nouzového stavu pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru /označovaný jako SARS CoV-2/ na území České republiky na dobu od 00:00 hodin dne 5. října 2020 na dobu 30 dnů

ostatní (nezařaditelné); 439/2020 Sb.; usnesení vlády ČR ze dne 30. října 2020 č. 1108, o prodloužení nouzového stavu v souvislosti s epidemií viru SARS CoV-2

ostatní (nezařaditelné); 471/2020 Sb.; usnesení vlády ČR ze dne 20. listopadu 2020 č. 1195, o prodloužení nouzového stavu v souvislosti s epidemií viru SARS CoV-2

ostatní (nezařaditelné); 521/2020 Sb.; usnesení vlády ČR ze dne 10. prosince 2020 č. 1294, o prodloužení nouzového stavu v souvislosti s epidemií viru SARS CoV-2

ostatní (nezařaditelné); 593/2020 Sb.; usnesení vlády ČR ze dne 23. prosince 2020 č. 1373, o prodloužení nouzového stavu v souvislosti s epidemií viru SARS CoV-2,

ostatní (nezařaditelné); 21/2021 Sb.; usnesení vlády ČR ze dne 22. ledna 2021 č. 55, o prodloužení nouzového stavu v souvislosti s epidemií viru SARS CoV-2

jiný právní předpis; 407/2020 Sb.; usnesení vlády ČR ze dne 12. října 2020 č. 1021, o přijetí krizového opatření

jiný právní předpis; 425/2020 Sb.; usnesení vlády ČR ze dne 21. října 2020 č. 1079, o přijetí krizového opatření

jiný právní předpis; 432/2020 Sb.; usnesení vlády ČR ze dne 26. října 2020 č. 1103, o přijetí krizového opatření

jiný právní předpis; 447/2020 Sb.; usnesení vlády ČR ze dne 30. října 2020 č. 1116, o přijetí krizového opatření

jiný právní předpis; 465/2020 Sb.; usnesení vlády ČR ze dne 16. listopadu 2020 č. 1192, o přijetí krizového opatření

jiný právní předpis; 477/2020 Sb.; usnesení vlády ze dne 20. listopadu 2020 č. 1201, o přijetí krizového opatření

jiný právní předpis; 498/2020 Sb.; usnesení vlády ČR ze dne 30. listopadu 2020 č. 1262, o přijetí krizového opatření

jiný právní předpis; 511/2020 Sb.; usnesení vlády ČR ze dne 7. prosince 2020 č. 1290, o přijetí krizového opatření

jiný právní předpis; 533/2020 Sb.; usnesení vlády ČR ze dne 14. prosince 2020 č. 1332, o přijetí krizového opatření

jiný právní předpis; 594/2020 Sb.; usnesení vlády ČR ze dne 23. prosince 2020 č. 1374, o změně krizových opatření

jiný právní předpis; 596/2020 Sb.; usnesení vlády ČR ze dne 23. prosince 2020 č. 1376, o přijetí krizových opatření

jiný právní předpis; 23/2021 Sb.; usnesení vlády ČR ze dne 22. ledna 2021 č. 57, o přijetí krizového opatření

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 82

21/2021 Sb.

23/2021 Sb.

240/2000 Sb., § 5, § 6

391/2020 Sb.

407/2020 Sb.

425/2020 Sb.

432/2020 Sb.

439/2020 Sb.

447/2020 Sb.

465/2020 Sb.

471/2020 Sb.

477/2020 Sb.

498/2020 Sb.

511/2020 Sb.

521/2020 Sb.

533/2020 Sb.

593/2020 Sb.

594/2020 Sb.

596/2020 Sb.


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 1/21 ze dne 26. 1. 2021

Nouzový stav v době pandemie koronaviru (povinnost vyčerpat zásahovou žalobu ve správním soudnictví)

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudkyň a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Pavla Šámala, Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelek a) Komajz, s. r. o., se sídlem Smetanova 340/2, Brno, a b) Zory Zelinkové, obou zastoupených Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem třída Kapitána Jaroše 1922/3, Brno, proti jinému zásahu vlády spočívajícímu v omezení podnikatelské činnosti v důsledku krizových opatření a proti usnesení vlády ze dne 30. září 2020 č. 957, o vyhlášení nouzového stavu pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru /označovaný jako SARS CoV-2/ na území České republiky na dobu od 00:00 hodin dne 5. října 2020 na dobu 30 dnů, vyhlášenému pod č. 391/2020 Sb.; usnesení vlády ze dne 30. října 2020 č. 1108, o prodloužení nouzového stavu v souvislosti s epidemií viru SARS CoV-2, vyhlášenému pod č. 439/2020 Sb.; usnesení vlády ze dne 20. listopadu 2020 č. 1195, o prodloužení nouzového stavu v souvislosti s epidemií viru SARS CoV-2, vyhlášenému pod č. 471/2020 Sb.; usnesení vlády ze dne 10. prosince 2020 č. 1294, o prodloužení nouzového stavu v souvislosti s epidemií viru SARS CoV-2, vyhlášenému pod č. 521/2020 Sb.; usnesení vlády ze dne 23. prosince 2020 č. 1373, o prodloužení nouzového stavu v souvislosti s epidemií viru SARS CoV-2, vyhlášenému pod č. 593/2020 Sb.; a usnesení vlády ze dne 22. ledna 2021 č. 55, o prodloužení nouzového stavu v souvislosti s epidemií viru SARS CoV-2, vyhlášenému pod č. 21/2021 Sb., spojené s návrhem na zrušení usnesení vlády ze dne 12. října 2020 č. 1021, o přijetí krizového opatření, vyhlášeného pod č. 407/2020 Sb.; usnesení vlády ze dne 21. října 2020 č. 1079, o přijetí krizového opatření, vyhlášeného pod č. 425/2020 Sb.; usnesení vlády ze dne 26. října 2020 č. 1103, o přijetí krizového opatření, vyhlášeného pod č. 432/2020 Sb.; usnesení vlády ze dne 30. října 2020 č. 1116, o přijetí krizového opatření, vyhlášeného pod č. 447/2020 Sb.; usnesení vlády ze dne 16. listopadu 2020 č. 1192, o přijetí krizového opatření, vyhlášeného pod č. 465/2020 Sb.; usnesení vlády ze dne 20. listopadu 2020 č. 1201, o přijetí krizového opatření, vyhlášeného pod č. 477/2020 Sb.; usnesení vlády ze dne 30. listopadu 2020 č. 1262, o přijetí krizového opatření, vyhlášeného pod č. 498/2020 Sb.; usnesení vlády ze dne 7. prosince 2020 č. 1290, o přijetí krizového opatření, vyhlášeného pod č. 511/2020 Sb.; usnesení vlády ze dne 14. prosince 2020 č. 1332, o přijetí krizového opatření, vyhlášeného pod č. 533/2020 Sb.; usnesení vlády ze dne 23. prosince 2020 č. 1374, o změně krizových opatření, vyhlášeného pod č. 594/2020 Sb.; usnesení vlády ze dne 23. prosince 2020 č. 1376, o přijetí krizových opatření, vyhlášeného pod č. 596/2020 Sb.; a usnesení vlády ze dne 22. ledna 2021 č. 57, o přijetí krizového opatření, vyhlášeného pod č. 23/2021 Sb.; a na zrušení § 5 a 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a předmět řízení

1. Stěžovatelka a) provozuje v Brně dvě restaurace. Stěžovatelka b) je jednatelkou a jedinou společnicí stěžovatelky a). Stěžovatelky uvádějí, že v důsledku krizových opatření přijatých vládou během nouzového stavu byly nuceny své provozovny uzavřít či provoz v nich výrazně omezit, jinak by se vystavily sankcím za porušení krizových opatření. Brojí proto proti zásahu do svých základních práv na podnikání dle čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na majetek dle čl. 11 Listiny. Domáhají se toho, aby Ústavní soud zakázal vládě pokračovat v zasahování do jejich základních práv vydáváním krizových opatření, jež pokládají za protiprávní.

2. Stěžovatelky ústavní stížností dále napadají shora označené usnesení vlády publikované pod č. 391/2020 Sb., jímž byl vyhlášen od 5. října 2020 nouzový stav z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaného jako SARS CoV-2). Spolu s ním napadají usnesení vlády, jimiž bylo trvání nouzového stavu opakovaně prodlužováno, naposledy do 14. února 2021. Domáhají se jejich zrušení, eventuálně vyslovení neústavnosti.

3. Ústavní stížnost stěžovatelky spojily s návrhem na zrušení shora označených krizových opatření, jimiž je od 12. října 2020 až do současnosti omezováno - mimo jiné - i poskytování stravovacích služeb v provozovnách, jako jsou restaurace, hospody a bary; nebo prodlužována účinnost těchto krizových opatření. Domáhají se zrušení napadených krizových opatření, eventuálně vyslovení jejich neústavnosti.

4. Konečně stěžovatelky spojily s ústavní stížností i návrh na zrušení § 5 a 6 zákona č. 240/2000 Sb., krizový zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "krizový zákon"). Současně navrhly, aby jejich věc byla přednostně projednána jako naléhavá dle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dál jen "zákon o Ústavním soudu").

II.

Argumentace stěžovatelek

5. Stěžovatelky v ústavní stížnosti a jejím doplnění ze dne 22. ledna 2021 namítají, že v důsledku krizových opatření jim je od 12. října 2020 soustavně omezována až fakticky znemožňována podnikatelská činnost. Po většinu této doby totiž nemohla být veřejnost přítomna v restauracích, které provozují. Tato omezení, jimž byly povinny se podrobit, pro ně podle jejich tvrzení mají likvidační charakter. Stěžovatelky uvádějí, že nebýt krizových opatření, jejich restaurace by mohly být otevřené. Brojí tedy proti zásahu vyvolanému těmito opatřeními.

6. Stěžovatelky současně namítají, že po nich nelze vyžadovat, aby porušily napadená krizová opatření a domáhaly se soudní ochrany teprve v souvislosti s rozhodnutím o přestupku. Ačkoliv stěžovatelky nepovažují krizová opatření za ústavně konformní, jsou si dle svých slov vědomy povinnosti se jimi řídit až do okamžiku jejich případného zrušení. Stěžovatelky předkládají i další argumenty, proč by pro ně bylo obtížné dosáhnout vydání rozhodnutí o přestupku spočívajícím v porušení předmětných krizových opatření. Stěžovatelky zdůrazňují, že by neměly být nabádány k vědomému a účelovému porušování platného práva jen proto, aby se domohly soudní ochrany svých práv.

7. Napadené usnesení o vyhlášení nouzového stavu a usnesení o jeho prodloužení by se podle stěžovatelek měla přezkoumávat obdobně jako právní předpisy. Stěžovatelky namítají, že nouzový stav byl vyhlášen v rozporu s právními předpisy a uvádějí, že pouhé zrušení krizových opatření vydaných v nouzovém stavu by jim nezajistilo účinnou ochranu práv, neboť obdobné krizové opatření by mohlo být vydáno znovu. Krizová opatření vlády by pak podle stěžovatelek měla být hodnocena nikoliv jako právní předpisy, ale jako opatření obecné povahy. Stěžovatelky dále rozvádějí, proč považují vyhlášení a prodloužení nouzového stavu, jakož i krizová opatření za nedůvodná a nepřiměřená. Návrh na zrušení § 5 a 6 krizového zákona stěžovatelky odůvodňují rozporem těchto ustanovení s čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy a čl. 4 Listiny.

8. Stěžovatelky konečně argumentují, že jejich ústavní stížnost by s ohledem na přesah jejich vlastních zájmů ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu neměla být odmítnuta jako nepřípustná. Přesah vlastních zájmů spatřují v tom, že se krizová opatření, proti nimž brojí, dotýkají velkého množství či dokonce všech osob na území České republiky, zejména podnikatelů, zaměstnanců a zákazníků.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní stížnost směřující proti jinému zásahu a proti usnesením vlády o vyhlášení nouzového stavu a jeho prodloužení spojená s návrhem na zrušení napadených krizových opatření a § 5 a 6 krizového zákona nesplňuje předpoklady k věcnému projednání.

10. Stěžovatelky se domáhají zrušení či vyslovení neústavnosti usnesení o vyhlášení a prodloužení nouzového stavu. Usnesení vlády, kterým byl vyhlášen či prodloužen nouzový stav, je ad hoc rozhodnutím, které nemá právně normativní obsah, představuje primárně akt vládnutí politického charakteru a Ústavní soud by ho mohl zrušit jen v případě, byl-li by v rozporu se základními principy demokratického právního státu a znamenal-li by změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu (usnesení sp. zn. Pl. ÚS 8/20 ze dne 22. 4. 2020, body 25 až 27; všechna v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obsahem usnesení o vyhlášení či prodloužení nouzového stavu není nic konkrétního, co by mohlo případně porušovat ústavně zaručená práva stěžovatelek. To ostatně stěžovatelky ani netvrdí. V souvislosti s těmito usneseními totiž nenamítají porušení svých základních práv, ale brojí proti postupu vlády spojenému s přijetím těchto usnesení a rozporují důvodnost vyhlášení nouzového stavu. Jako pouhou spekulaci je pak třeba hodnotit jejich námitku, že jedině zrušení nouzového stavu by jim zajistilo účinnou ochranu práv, neboť při zrušení krizových opatření by vláda mohla ihned obdobná opětovně přijmout. Napadená usnesení o vyhlášení či prodloužení nouzového stavu tedy nelze s ohledem na jejich obsah považovat za rozhodnutí, která by byla svým obsahem způsobilá osobně, aktuálně a bezprostředně zasáhnout do ústavních práv stěžovatelek. Stěžovatelky proto nejsou aktivně legitimovány k podání návrhu na jejich zrušení či vyslovení jejich protiústavnosti (srov. obdobně usnesení sp. zn. Pl. ÚS 100/20 ze dne 3. 11. 2020, body 9-14; usnesení sp. zn. Pl. ÚS 99/20 ze dne 3. 11. 2020, body 9-14; usnesení sp. zn. Pl. ÚS 105/20 ze dne 24. 11. 2020, body 9-10).

11. I kdyby Ústavní soud posoudil usnesení o vyhlášení či prodloužení nouzového stavu jako jiný právní předpis, čehož se domáhají stěžovatelky, nic by to nezměnilo na nutnosti odmítnout tuto část jejich návrhu pro nedostatek aktivní legitimace. Stěžovatelky by totiž návrh na zrušení právního předpisu mohly podat pouze společně s ústavní stížností za splnění podmínek § 74 zákona o Ústavním soudu. Avšak skutečnosti, které jsou předmětem jejich ústavní stížnosti, nejsou přímým důsledkem uplatnění usnesení o vyhlášení nouzového stavu či jeho prodloužení. Tato usnesení totiž pouze umožňují vládě přistoupit k vydání krizových opatření.

12. Stěžovatelky svou stížností dále brojí proti jinému zásahu spočívajícímu ve výše specifikovaném omezení podnikatelské činnosti v důsledku krizových opatření. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Toto ustanovení vyjadřuje princip subsidiarity ústavní stížnosti a odráží úlohu Ústavního soudu při ochraně základních práv a svobod. Ustanovení čl. 4 Ústavy totiž svěřuje poskytování této ochrany soudní moci jako celku. Obecně proto platí, že teprve v případech, kdy se jednotlivec nedomůže ochrany svých základních práv před obecnými soudy, je namístě zásah Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy).

13. Procesním prostředkem k ochraně práv, který byl stěžovatelkám k dispozici, je žaloba podle § 82 a násl. soudního řádu správního, kterou se lze ve správním soudnictví domáhat ochrany před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen "zásahová žaloba"). Správní soudy totiž ve své aktuální judikatuře připustily, že za určitých mimořádných okolností je možné se zásahovou žalobou bránit před konkrétními důsledky, které vyvolává krizové opatření s povahou právního předpisu.

14. Dle judikatury správních soudů se zásahovou žalobou nelze bránit proti vydání krizového opatření, které má povahu právního předpisu. Vydání tohoto opatření, respektive toto opatření jako takové totiž pojmově nemůže představovat nezákonný zásah (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 138/2020-80 ze dne 21. 5. 2020, bod 66; shodně viz rozsudek č. j. 2 As 141/2020-62 ze dne 16. 6. 2020, bod 42; rozsudek č. j. 10 As 166/2020-53 ze dne 8. 7. 2020, bod 18). Pouze Ústavní soud přitom disponuje pravomocí rušit právní předpisy.

15. Městský soud v Praze v rozsudku č. j. 14 A 45/2020-141 ze dne 11. 11. 2020 (toto rozhodnutí nebylo napadeno opravným prostředkem) vyšel z těchto úvah a zdůraznil, že zásahová žaloba "vždy vyžaduje, aby existoval konkrétní zásah vůči danému žalobci. [...] Aby se pojmově mohlo jednat o zásah ve smyslu § 82 soudního řádu správního, musí být přímo zasažena práva daného žalobce. Žalobce musí přesně specifikovat, jak bylo zasaženo přímo do jeho práv, kým a kdy" (citovaný rozsudek, bod 29). Podle městského soudu však "[v]e zcela výjimečných případech může přímý zásah do práv vyplývat z důsledků právního předpisu" (tamtéž).

16. Přitom si městský soud byl vědom toho, že každý právní předpis v obecné rovině aspiruje na vyvolání určitých právních důsledků. Nelze připustit, aby cestou zásahových žalob, formálně brojících proti těmto důsledkům, byla fakticky otevřena cesta k přezkumu právních předpisů. Podle městského soudu je proto nezbytné prokázat "bližší vztah mezi žalobcem a [příslušným] právním předpisem, respektive důsledky, které vyvolává" (citovaný rozsudek, bod 33). Při zkoumání, zda je takový bližší vztah dán, městský soud podpůrně vycházel z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Užší vztah podle ní může být dán v případě, že je aplikace určité právní úpravy vůči danému jednotlivci velmi pravděpodobná, že jednotlivec je příslušníkem úzce definované skupiny, na které pravidlo dopadá, a že přímo na základě právní úpravy musí upravit své chování, aby se nevystavil velmi nepříznivým důsledkům v podobě trestního stíhání nebo správního trestání (viz podrobněji citovaný rozsudek, body 34-39). K formulaci obecného pravidla, kdy lze přistoupit k věcnému posouzení zásahové žaloby směřující proti konkrétnímu důsledku právních předpisů, však městský soud nepřistoupil, neboť tuto otázku budou muset správní soudy řešit případ od případu (citovaný rozsudek, bod 40).

17. Městský soud pak bližší vztah mezi žalobkyní a důsledky krizového opatření v odkazovaném rozsudku shledal. Tyto důsledky spočívaly v tom, že žalobkyně jako přeshraniční pracovnice mohla opustit území České republiky pouze na dobu delší 21 dní; žalobkyně přitom byla samoživitelka dvou dětí. Městský soud shledal, že pravidlo v krizovém opatření bylo určeno žalobkyni jako člence vymezené skupiny přeshraničních pracovníků; v případě vycestování by jeho aplikace byla nikoliv pouze pravděpodobná, ale prakticky jistá; a po žalobkyni nebylo možné vyžadovat, aby se podrobila individuální aplikaci daného pravidla a vystavila se odloučení od svých dětí na dobu 21 dní (citovaný rozsudek, body 41-43). Žalobu proti nezákonnému zásahu proto městský soud věcně posoudil a zamítl.

18. Naopak tuto blízkou vazbu mezi žalobcem a důsledky krizového opatření městský soud neshledal v usnesení č. j. 14 A 128/2020-22 ze dne 30. 11. 2020. Tímto usnesením městský soud odmítl zásahovou žalobu, kterou se žalobce jako spotřebitel bránil proti omezením v oblasti maloobchodního prodeje a poskytování služeb jako důsledku krizových opatření.

19. Obdobně Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 8 As 34/2020-100 ze dne 19. 11. 2020 v obecné rovině připustil, že při splnění určitých podmínek je možné se soudní ochrany ve věcech mimořádných opatření proti koronaviru domáhat zásahovou žalobou (citovaný rozsudek, body 139-144; Nejvyšší správní soud se takto vyjádřil v souvislosti se zrušenými, respektive již neúčinnými opatřeními).

20. Správní soudy tedy za určitých mimořádných okolností v aktuální judikatuře umožnily bránit se proti konkrétním důsledkům krizových opatření v právní sféře jednotlivce prostřednictvím zásahové žaloby. Proti takovým důsledkům brojí rovněž stěžovatelky, které uvádějí, že kvůli krizovým opatřením musely pod hrozbou sankcí omezit podnikatelskou činnost ve dvou provozovnách (restauracích). Bylo by úkolem správních soudů se vypořádat s tím, zda lze přistoupit k věcnému posouzení zásahové žaloby, a případně i s otázkou, zda jsou podmínky pro věcný přezkum naplněny u obou stěžovatelek. Stejně tak je na správních soudech, a zejména pak na Nejvyšším správním soudu, aby vyložily, zda a případně za jakých podmínek se lze bránit zásahovou žalobou proti konkrétním důsledkům krizového opatření. V rámci řízení o zásahové žalobě pak správní soudy v intencích čl. 95 Ústavy jako předběžnou otázkou posoudí zákonnost či ústavnost aplikovaného krizového opatření a případně podle povahy tohoto právního předpisu zvolí příslušný postup.

21. Stěžovatelky nevyužily možnost domáhat se ochrany svých práv zásahovou žalobou, ačkoliv lze tento procesní prostředek s ohledem na vývoj judikatury pokládat za účinný prostředek ochrany jejich práv. Tento prostředek tak je třeba vyčerpat před podáním ústavní stížnosti dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

22. Podle stěžovatelek jejich ústavní stížnost podstatně překračuje jejich vlastní zájmy ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a neměla by tudíž být odmítnuta jako nepřípustná. Stěžovatelky ovšem fakticky argumentují pouze tím, že se krizová opatření, proti jejichž důsledkům brojí a jejichž zrušení navrhují, dotýkají velkého množství osob; to by ovšem platilo pro naprostou většinu krizových opatření s povahou právního předpisu.

23. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížnost v části směřující proti jinému zásahu je nepřípustná, neboť stěžovatelky před jejím podáním nevyčerpaly procesní prostředky k ochraně svých práv. Nynějším odmítnutím ústavní stížnosti se přitom stěžovatelkám nezavírá (definitivně) cesta k podání ústavní stížnosti v případě, že by se svými argumenty u správních soudů neuspěly.

24. Stěžovatelky svou ústavní stížnost dále spojily s návrhem na zrušení krizových opatření, které je třeba s ohledem na jejich povahu v relevantních částech pokládat za právní předpisy, a s návrhem na zrušení § 5 a 6 krizového zákona. Návrhy na zrušení právních předpisů či jejich jednotlivých ustanovení podané dle § 74 zákona o Ústavním soudu spolu s ústavní stížností mají akcesorický charakter, a sdílí tedy osud ústavní stížnosti. Spolu s ústavní stížností je tak třeba odmítnout i návrhy s ní spojené.

IV.

Závěr

25. Ústavní soud z výše vyložených důvodů odmítl ústavní stížnost v části směřující proti usnesením vlády o vyhlášení a prodloužení nouzového stavu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným dle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, v části směřující proti jinému zásahu pak jako návrh nepřípustný dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a spolu s ústavní stížností odmítl i návrhy s ní spojené. Tím se stal bezpředmětným návrh navrhovatelky, aby Ústavní soud podle § 39 zákona o Ústavním soudu rozhodl o naléhavosti věci.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. ledna 2021

Pavel Rychetský, v. r.

předseda Ústavního soudu

Odlišné stanovisko soudců Josefa Fialy, Vladimíra Sládečka a Radovana Suchánka k usnesení sp. zn. Pl. ÚS 1/21

Podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podáváme toto odlišné stanovisko k části odůvodnění usnesení sp. zn. Pl. ÚS 1/21:

1. Ústavní stížností napadená usnesení vlády o přijetí krizových opatření, vyhlašovaná dle § 8 krizového zákona ve Sbírce zákonů, představují obecnou regulaci vztahující se na celé území České republiky a na druhově vymezený okruh adresátů (subjektů). Ústavní soud již v mnoha svých rozhodnutích dovodil, že v takovém případě jde svou povahou o právní předpisy sui generis (např. usnesení ze dne 5. 5. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/20, bod 19; ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 20/20, bod 13; ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 105/20, bod 6; ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 102/20, bod 10; ze dne 15. 12. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 111/20, bod 3; ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 113/20, bod 7]. Proto také Ústavní soud ústavní stížnosti, v nichž stěžovatelé napadali krizová opatření a domáhali se jejich zrušení (popř. prohlášení jejich neústavnosti), až dosud odmítal pro zjevnou neoprávněnost navrhovatele dle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (naposledy viz usnesení z dnešního dne sp. zn. Pl. ÚS 113/20, bod 8).

2. Od výše uvedeného přístupu se Ústavní soud v nynějším rozhodnutí (prvně) odklonil a ústavní stížnost v části směřující proti usnesením vlády o přijetí krizových opatření podle krizového zákona odmítl pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu s tvrzením, že jde o tzv. "jiný zásah", proti němuž se stěžovatelky mohly účinně bránit ve správním soudnictví zásahovou žalobou podle § 82 a násl. soudního řádu správního. S takovým odůvodněním se však nemůžeme ztotožnit.

3. Odůvodnění usnesení je vnitřně rozporné, tvrdí-li se v něm, že se dle judikatury správních soudů nelze bránit proti vydání krizového opatření, neboť "pojmově nemůže představovat nezákonný zásah" a "pouze Ústavní soud přitom disponuje pravomocí rušit právní předpisy" (bod 14), avšak současně, že se lze prostřednictvím tzv. zásahové žaloby účinně "bránit před konkrétními důsledky" vyvolanými krizovými opatřeními s povahou právního předpisu (body 13, 20 a 21). V odůvodnění usnesení je sice tato možnost připuštěna jen "za určitých mimořádných okolností" (bod 20), není však v něm, ani v rozhodnutích správních soudů, na která odkazuje, nikde vysvětleno, co se onou určitou mimořádnou okolností přesně myslí, resp. na základě jakých kritérií má být tato mimořádnost posuzována. Namísto toho se nepatřičně požaduje, aby podmínky, za kterých se lze bránit zásahovou žalobu "proti konkrétním důsledkům krizového opatření" (právního předpisu), stanovil Nejvyšší správní soud (bod 20).

4. Je však zřejmé, že usnesení vlády o přijetí krizových opatření, resp. právní předpis obecně, nemůže sám (ani právní "následky" z něj plynoucí) představovat nezákonný zásah podle § 82 a násl. soudního řádu správního, ani podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Takovým nezákonným zásahem nebo rozhodnutím by mohl být až konkrétní individuální akt aplikace práva (např. zásah policie vedoucí k uzavření restaurace nebo rozhodnutí o uložení správního trestu za porušení povinnosti vyplývající z krizového opatření).

5. Předně platí, že nezákonným zásahem ve smyslu § 82 soudního řádu správního může být pouze takový, kterým byl žalobce zkrácen na svých právech, a který byl namířen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (viz již samotné znění tohoto ustanovení). Rovněž právní nauka a komentářová literatura požadavek "přímosti zásahu a přímosti zkrácení" opakovaně zdůrazňuje, a v návaznosti na to uvádí, že "zásahem nemůže být úkon, který není dostatečně individualizován, který působí obecně, tedy ve vztahu ke komukoliv" (Kühn, Z. In Kühn, Z., Kocourek, T. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 700). Dopadá-li však krizové opatření (resp. jakýkoliv právní předpis) na nikoliv individuálně, nýbrž na neurčený, resp. genericky vymezený okruh subjektů, nelze současně hovořit o tom, že je kvalifikovaně individualizován a nepůsobí obecně. Vždyť obecnost je současnou judikaturou i naukou považována i za definiční znak právní normy a právního předpisu (srov. Gerloch, A. Teorie práva. 5. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 35).

6. Rovněž Ústavní soud dospěl již v usnesení ze dne 25. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 92/94 (U 15/2 SbNU 233) k závěru, že "za zásah orgánu veřejné moci, jímž je porušeno základní právo občana, nelze považovat legislativní činnost, jakož i vydání obecně závazného předpisu ústředního orgánu státní správy v mezích jeho pravomoci a působnosti, a to ani v tom případě, když - jak navrhovatel tvrdí - jeho ustanovení porušují základní právo občana". Tento závěr Ústavní soud zopakoval i v usnesení z dnešního dne sp. zn. Pl. ÚS 2/21, bod 21). Požadavek přímosti zásahu (dotčení) pak Ústavní soud důsledně vyžaduje i v případě ústavní stížnosti směřující proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci" podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu (např. usnesení ze dne 19. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1017/20, bod 13 odůvodnění).

7. Z výše uvedených důvodů je zcela nepatřičným závěr uvedený v bodu 21 odůvodnění, podle něhož lze zásahovou žalobu "s ohledem na vývoj judikatury" správních soudů "pokládat za účinný prostředek" k ochraně práv stěžovatelek. Odůvodnění usnesení v konečném důsledku fakticky směšuje otázku aktivní procesní legitimace k podání správní žaloby a s tím související existencí podmínek řízení s legitimací věcnou, resp. důvodností žaloby. Dnešní usnesení v množství odkazované judikatury správních soudů koneckonců neuvádí jediné, kde by byla zásahová žaloba proti krizovému opatření (či právnímu předpisu jako takovému) shledána důvodnou. Na takových rozhodnutích má být demonstrována praktická "účinnost" zásahové žaloby proti krizovým opatřením?

8. Shledá-li správní soud zásahovou žalobu důvodnou, pak "rozsudkem určí, že provedený zásah byl nezákonný, a trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho opakování, zakáže správnímu orgánu, aby v porušování žalobcova práva pokračoval, a přikáže, aby, je-li to možné, obnovil stav před zásahem" (§ 87 odst. 1 věta prvá soudního řádu správního). Jak však onen "zákaz" v tomto případě bude vypadat, resp. jaký bude mít v praxi důsledek? Takový, aby správní orgán nepostupoval podle platného a účinného právního předpisu, který může zrušit pouze Ústavní soud [čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy]? Kdybychom toto připustili, argumentum ad absurdum by bylo možno připustit i oprávnění správního soudu fakticky "(po)zastavit" účinnost jakéhokoliv právního předpisu (dokonce snad včetně zákona, kterým je soudce podle čl. 95 odst. 1 Ústavy vázán!?) s odůvodněním, že tento v konečném "konkrétním důsledku" způsobuje nezákonný či neústavní zásah. To by byl závěr zjevně nepřijatelný.

9. Jsme proto toho názoru, že ústavní stížnost měla být v části napadající usnesení vlády o přijetí krizových opatření odmítnuta nikoliv podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, nýbrž podle § 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť jde o návrh na zrušení právního předpisu sui generis, k jehož podání byly stěžovatelky osobami zjevně neoprávněnými. Dnešní usnesení představuje excesivně nedůvodné odchýlení se od dřívější judikatury Ústavního soudu, přičemž je založeno na nesprávném předpokladu, že zásahovou žalobou se lze domáhat nápravy "konkrétních důsledků" bezprostředně pramenících z právních předpisů.

V Brně dne 26. ledna 2021

Josef Fiala

Vladimír Sládeček

Radovan Suchánek

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru